Dračí svět - 1.kapitola Nalezení
Ležela jsem na louce pod stromem a přemýšlela o časech když jsem ještě byla malá. O tom jak mi maminka vždycky před spaním vyprávěla pohádky o zlých čarodějnicích, hladových dracích a temných kouzlech. Vždycky to začínalo asi takhle: Za sedmero horami a sedmero řekami žilo bylo…a tak dále. Strašně ráda jsem její pohádky poslouchala a představovala si jak krásný princ porazí hrozivého draka, zachrání překrásnou princeznu a pak…no vždyť to znáte.
Otevřela jsem oči a zadívala se na azurově modré, bezmračné nebe. Zvedla jsem se ze studené země a zašla do podzimem zbarveného lesa, jenž vrhal stín na louku.
Procházela jsem na první pohled starým lesem a rozhlížela jsem se okolo. Najednou se zahřmělo, a i přes to, že nebyla bouřka mi přes cestu přeletěl blesk, jenž mě oslepil svou intenzivní září. Když jsem potom opět otevřela oči a rozhlédla se měla jsem pocit, že se něco změnilo jen jsem nevěděla co.
Šla jsem dál a po krátké chvíli zjistila, že nemám nejmenší tušení kde jsem. Stála jsem na mýtině za níž se nacházeli skály. Cesta vedla jen přes ně. Věděla jsem sice, že dostat se na druhou stranu bude těžké, ale stejně jsem tam musela, protože mě tam táhla nějaká neidentifikovatelná síla.
„To nejspíše kouzlo,“ řekla jsem sama pro sebe, ale téměř vzápětí jsem se zarazila, „Blbost…kouzla neexistujou,“ alespoň to mi vždycky říkávala maminka.
Najednou se za mnou ozvalo podivné jakoby psí zavrčení, „To bych být tebou netvrdil.“
Otočila jsem se a spatřila šedého vlka, který seděl na kameni a upíral na mě zkoumavě své oči. Přirozeně jsem se lekla, protože jsem se bála, že mě bude chtít třeba sežrat a trochu couvla přičemž jsem zakopla o kámen a spadla na zem. Nespouštěla jsem z vlka, který právě seskočil z kamene, oči, „Prosím nežer mě.“
Vlk se zastavil jako by mi rozuměl, „Hmm, asi tě nesežeru už jsem dneska jedl.“
Teprve teď jsem si uvědomila, že ten vlk mluví…počkat blbost vlci nemluví. Znova jsem se podívala na vlka, který mě pobaveně sledoval…teda pokud může vlk někoho pobaveně sledovat. „Jsem blázen,“ došla jsem ke konečnému závěru. „A nebo…možná nejsem blázen, třeba to je jenom úpal nebo tak něco,“ přemýšlela jsem asi hlasitěji než jsem si myslela, jelikož se zase ozval ten šedý vlk.
„Jasně úpal na podzim…hmm, fakt dobrý.“ Chvíli na mě koukal, „No nejspíše by si se měla zvednout s té studené země a znovu se dát na cestu.“
Poslechla jsem ho a zvedla jsem se, „Ty víš kam jdu?“ udiveně jsem se na něj podívala.
„No, kam jinam? Pojď za mnou,“ řekl jen a rozeběhl se ke skalám.
Následovala jsem ho, ale to mi poněkud znesnadňoval fakt, že vlk běhá poměrně rychle. Když si toho vlk všiml tak přešel do chůze. Vedl mě cestičkami, kterých bych si za normálních okolností nevšimla a pak se ztratil v obří tmavé jeskyni.
Vešla jsem dovnitř za ním. Procházeli jsme jeskyní s mnoha chodbičkami a najednou jsem zjistila, že vlka nevidím. Asi jsem blbě odbočila, zastavila jsem se a rozhlížela jsem se okolo sebe. Chvíli jsem nic neviděla, a pak na mě mrklo obří oko. Koukali jsme na sebe a já se snažila zaostřit zbytek toho tvora. Když se mi to konečně povedlo s hrůzou jsem zjistila, že se dívám na draka.
Vykřikla jsem a vyběhla ven z chodbičky, „Pomoc příšera! Obří obluda! Chce mě sežrat!“
Drak se zvedl a vylezl ven, takže ne něj bylo lépe vidět. Nevěřícně jsem si ho prohlížela, „Drak? Jahodový drak.“
„Ne! Dračice! A žádná obluda! Ani jahoda!“ zahřměla zelená dračice s červenými křídli a vypustila z nosu obláček dýmu. „Tebe neznám kde ses tu vzala?“
Pokrčila jsem rameny, „Netuším.“ S obdivem jsem si jí prohlížela. V životě jsem neviděla draka. Překrásné stvoření.
„Je tu nová,“ ozval se vlk. „Mimochodem ahoj Scalie. Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl.“
„Ale jo, ujde to. Vedeš jí před radu tří?“ otázala se a protáhla si jahodově červená křídla.
„Jj vedu,“ znova se vydal nikam dál do tunelu.
„Radu tří? A jak se vlastně jmenuješ?“ otázala jsem se vlka a šla mezi tězi těma dvěma.
„Promiň nepředstavil jsem se. Naros. Sir Naros,“ uklonil se. „A tohle,“ ukázal na dračici, „je Scalie.“ Znovu se vydal na cestu.
Zamyslela jsem se, „Já vlastně nevím jak se jmenuji.“ Byl to nepříjemný pocit nevědět kdo jste.
„Z toho si nic nedělej,“ ozvala se Scalie, „nikdo to neví, když jsem přijde. Vždycky se tu objeví v lidské podobě a teprve před radou pozná své pravé já.“
Když se Naros všiml mého zmateného pohledu tak dodal, „Vše se dozvíš v pravou chvíli.“ Prolezl východem z jeskyně.
„Když to říkáš,“ vylezla jsem za ním a v úžasu zůstala stát. Kolem se rozprostíraly lesy, louky, řeky a v dálce bylo moře, „Ráj.“
„Vlastně máš pravdu,“ přitakali jednohlasně a spolu se mnou se dívali dolů.
Otevřela jsem oči a zadívala se na azurově modré, bezmračné nebe. Zvedla jsem se ze studené země a zašla do podzimem zbarveného lesa, jenž vrhal stín na louku.
Procházela jsem na první pohled starým lesem a rozhlížela jsem se okolo. Najednou se zahřmělo, a i přes to, že nebyla bouřka mi přes cestu přeletěl blesk, jenž mě oslepil svou intenzivní září. Když jsem potom opět otevřela oči a rozhlédla se měla jsem pocit, že se něco změnilo jen jsem nevěděla co.
Šla jsem dál a po krátké chvíli zjistila, že nemám nejmenší tušení kde jsem. Stála jsem na mýtině za níž se nacházeli skály. Cesta vedla jen přes ně. Věděla jsem sice, že dostat se na druhou stranu bude těžké, ale stejně jsem tam musela, protože mě tam táhla nějaká neidentifikovatelná síla.
„To nejspíše kouzlo,“ řekla jsem sama pro sebe, ale téměř vzápětí jsem se zarazila, „Blbost…kouzla neexistujou,“ alespoň to mi vždycky říkávala maminka.
Najednou se za mnou ozvalo podivné jakoby psí zavrčení, „To bych být tebou netvrdil.“
Otočila jsem se a spatřila šedého vlka, který seděl na kameni a upíral na mě zkoumavě své oči. Přirozeně jsem se lekla, protože jsem se bála, že mě bude chtít třeba sežrat a trochu couvla přičemž jsem zakopla o kámen a spadla na zem. Nespouštěla jsem z vlka, který právě seskočil z kamene, oči, „Prosím nežer mě.“
Vlk se zastavil jako by mi rozuměl, „Hmm, asi tě nesežeru už jsem dneska jedl.“
Teprve teď jsem si uvědomila, že ten vlk mluví…počkat blbost vlci nemluví. Znova jsem se podívala na vlka, který mě pobaveně sledoval…teda pokud může vlk někoho pobaveně sledovat. „Jsem blázen,“ došla jsem ke konečnému závěru. „A nebo…možná nejsem blázen, třeba to je jenom úpal nebo tak něco,“ přemýšlela jsem asi hlasitěji než jsem si myslela, jelikož se zase ozval ten šedý vlk.
„Jasně úpal na podzim…hmm, fakt dobrý.“ Chvíli na mě koukal, „No nejspíše by si se měla zvednout s té studené země a znovu se dát na cestu.“
Poslechla jsem ho a zvedla jsem se, „Ty víš kam jdu?“ udiveně jsem se na něj podívala.
„No, kam jinam? Pojď za mnou,“ řekl jen a rozeběhl se ke skalám.
Následovala jsem ho, ale to mi poněkud znesnadňoval fakt, že vlk běhá poměrně rychle. Když si toho vlk všiml tak přešel do chůze. Vedl mě cestičkami, kterých bych si za normálních okolností nevšimla a pak se ztratil v obří tmavé jeskyni.
Vešla jsem dovnitř za ním. Procházeli jsme jeskyní s mnoha chodbičkami a najednou jsem zjistila, že vlka nevidím. Asi jsem blbě odbočila, zastavila jsem se a rozhlížela jsem se okolo sebe. Chvíli jsem nic neviděla, a pak na mě mrklo obří oko. Koukali jsme na sebe a já se snažila zaostřit zbytek toho tvora. Když se mi to konečně povedlo s hrůzou jsem zjistila, že se dívám na draka.
Vykřikla jsem a vyběhla ven z chodbičky, „Pomoc příšera! Obří obluda! Chce mě sežrat!“
Drak se zvedl a vylezl ven, takže ne něj bylo lépe vidět. Nevěřícně jsem si ho prohlížela, „Drak? Jahodový drak.“
„Ne! Dračice! A žádná obluda! Ani jahoda!“ zahřměla zelená dračice s červenými křídli a vypustila z nosu obláček dýmu. „Tebe neznám kde ses tu vzala?“
Pokrčila jsem rameny, „Netuším.“ S obdivem jsem si jí prohlížela. V životě jsem neviděla draka. Překrásné stvoření.
„Je tu nová,“ ozval se vlk. „Mimochodem ahoj Scalie. Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl.“
„Ale jo, ujde to. Vedeš jí před radu tří?“ otázala se a protáhla si jahodově červená křídla.
„Jj vedu,“ znova se vydal nikam dál do tunelu.
„Radu tří? A jak se vlastně jmenuješ?“ otázala jsem se vlka a šla mezi tězi těma dvěma.
„Promiň nepředstavil jsem se. Naros. Sir Naros,“ uklonil se. „A tohle,“ ukázal na dračici, „je Scalie.“ Znovu se vydal na cestu.
Zamyslela jsem se, „Já vlastně nevím jak se jmenuji.“ Byl to nepříjemný pocit nevědět kdo jste.
„Z toho si nic nedělej,“ ozvala se Scalie, „nikdo to neví, když jsem přijde. Vždycky se tu objeví v lidské podobě a teprve před radou pozná své pravé já.“
Když se Naros všiml mého zmateného pohledu tak dodal, „Vše se dozvíš v pravou chvíli.“ Prolezl východem z jeskyně.
„Když to říkáš,“ vylezla jsem za ním a v úžasu zůstala stát. Kolem se rozprostíraly lesy, louky, řeky a v dálce bylo moře, „Ráj.“
„Vlastně máš pravdu,“ přitakali jednohlasně a spolu se mnou se dívali dolů.