Dagor
Setmělo se..
Byla tichá říjnová noc.Zbývající paprsky, které dopadali na zem, vrhali studené stíny a ty byli doprovázeny vytím vlků.. Po dopadu posledních z nich se na oblohu vyhoupl kulatý měsíc a osvítil tak údolí svým stříbrným světlem, postupně pohlcovaným tmou. Chladný vánek vál po krajině a jako strážce ji hlídal. Šust podzimového listí utichal, v dálce zahoukala sova a ozvalo se zapištění.Nadcházející ticho přerušil šelest listí starého dubu, který zdánlivě připomínal shrbeného starce.
Noční zvířata nabyla vědomí a nutnost vyhledávání potravy je uvedla do pohybu. Les, který se doposavad jevil jako poklidný, začal ožívat.Po písečné cestě, která vedla nitrem lesa přeběhla srna hledající úkryt v houštinách.V dáli už jen jemně zářila vesnička zvaná Vared, která v té době nenaznačovala mnoho života, jelikož její obyvatelé ulehávali do svých příliš neútulných postelí a ti kteří zůstávali na nohách se uchýlili do hospod za pitím a zábavou.
Na kopci se za doprovodu slunečního světla objevil jezdec vzhlížející do krajiny, při čemž se pohledem zastavil u Varedu. Chvíli si ho se znechucením prohlížel ale pak odvrátil tvář a jen tak se díval kolem. Jemné paprsky při tom odhalovaly jezdcův meč a dodali mu na důležitosti.
Seskočil s koně a pohlédl na zem. Něco hledal a nejspíše to i našel. Po chvíli se zvedl aby prozkoumal kudy vane vítr . Značně ho znepokojil směr větru vanoucí mu do zad.
Náhle ztuhnul . Vítr přestal vát a za zády se mu ozval zvuk ostří a šustění keřů.
Aniž by udělal sebevětší hluk sáhl po meči a vytáhl jej tiše z pochvy. Vyčkával na příležitost, na úder toho kdo mu je v zádech. Těsně za ním zaslechl praskot větvičky a on se prudce otočil a napadl útočníka. Bez jakékoliv námahy jej svalil na zem a přidržel mu meč ke krku. Až pak si uvědomil že to je malý chlapec který začal vzlykat a naříkat.
Jezdec nepovolil ,,Co tu děláš chlapče.“ řekl drsným hlasem a smysli udržoval v pohotovosti. Pohlédl kolem, svým zrakem prorážel tmu a zkoumal okolí. Podél cesty zavál vítr a on ucítil jemný závan léčky. Oči mu potemněli, chlapec je však nespatřil, bránila mu v tom kápie která chránila jezdcovu tvář. Stromy se nakláněli pod náhlým náporem větru, který snáze ustal. Obrátil se k vetřelci a věnoval mu dostatečnou pozornost.
Chlapec když do-vzlykal a jezdec mu povolil hrdlo řekl se skučícím, koktavým hlasem ,,Mm-mám pro vás vzkaz“ . V roztřesené ruce držel kousek smotaného pergamenu který mu opatrně podával. Byl oděn v roztrhaných šatech sálající chudobou. Přes to vše se mu u pasu leskla chudobná dýka.
Jezdec uchopil cár, nespouštějíc z chlapce pohled a uschoval jej do pláště. Ten se pokusil zvednout a on mu v tom nijak nezabraňoval.Chlapec se zvedl a pomalu odcházel. Otočil se, když si všiml že jej jezdec nesleduje rozběhl se po cestě a zmizel z dohledu. Jakmile se chlapec ztratil ve stínu stromů vše se mu v myšlenkách vrátilo a pocítil znovu léčku. Pomalu se zvedl a pohlédl na měsíc který byl v úplňku. Vítr přestál vát a v dáli zahoukala sova. Zahleděl se do stínu stromů a spatřil stín procházející osoby mezi nimi. Uchopil pevně svůj meč a choval se přirozeně.
Ohledl se po svém koni v barvě syté, tmy zřetelného jen díky bílé hřívě a ohonu. Vydával náznak neklidnosti a tak šel k němu aby ho uklidnil.Cítil za svými zády pohyb.Mnoho upnutých očí jej pozorovalo a tak byl ve střehu. Po jednom kroku mu těsně nad hlavou prosvištěl šíp.
V dáli bylo slyšet natahovat tětivy a železné hroty šípů si razili noční oblohou rovnou k němu. Z lesa povystoupili lidé, kteří se stále schovávali v jeho náručí.
Okamžitě se sklonil k zemi a zašeptal ,, Na suvar nigira!“. Meč se mu zbarvil do planoucí modré barvy a ve tmě nahmatal kámen který sevřel v dlani. Pomalu se zvedal a cítil jak ho šípy útočníků míjejí. S úsměvem pohlédl před sebe kde svým orlím zrakem spatřil ženu s kaštanovými vlasy až na ramena natahující šíp přesně proti němu.Měl pocit že jí již někde spatřil ale nevěnoval tomu velkou pozornost. V tu chvíli pozvedl ruku z kamenem do výše ramen a zavřel oči. Dívka vystřelila. ,,Las okar“ byla slova s kterými jezdec upouštěl kámen. Při dopadu na zem okolo něj vznikla nepropustná bariéra mlhy. Šíp vystřelený dívkou se zabořil do mlhy a obratem se vrátil spět. Ona uskočila a pohlédla směrem kde stál kůň záhadného jezdce. Po její tváři přeběhl záblesk zneklidnění a rychlého zamyšlení jelikož nebyl tam kde očekávala. Její lidé se značně znepokojili a čekali na její povely zdali se stáhnout či pokračovat. Věděli co nakáže a tak dál utočily naslepo do mlhy a jejich útoky se jim v podobě šípů opět a zas vraceli.
Dívka uslyšela zařehtání koně a jí došlo co se stalo. Chtěla dát povel aby obstoupili mlhu ale bylo příliš pozdě. Jezdec na svém koni vyskočil z útrap nevědomosti a unikl útočníkům místem kde neměli lidi. Za sebou slyšel jen žalostné volání ,,Chyťte ho!“ z úst dívky kterou předtím spatřil. Rty se mu zkřivily do pobaveného úsměvu, meč zchladnul, modré plamínky na něm přestávali plát a jezdec jej zasunul zpátky do pochvy.
Šípy okolo něj svištili a předháněli se v tom který jej zasáhne. Žádný ho netrefil, tma mu poskytovala dokonalý kryt. Vítr mu opět vál do obličeje a pohrával si s jeho pláštěm. S každým krokem který kůň udělal si byl více vědom toho že se tam bude muset vrátit. Usoudil že by to teď nebylo moudré ale jestliže bude pršet jeho naděje k nálezu stop se bude zmenšovat až se vytratí úplně.
Přestal se trápit těmi myšlenkami a utábořil se u jezera Angar. Byl si jistý že nebude nikým rušen. Připravil si lůžko a usínal bez tepla červených plamínků aby jej nespatřili.
Než usnul řekl tiše jemným hlasem při čem se díval na oblohu ke hvězdám ,,jak to ještě bude dlouho trvat“. Nečekal odpověď a tak se otočil na bok při ruce meč a zavíral oči. Nebyl ještě tak unaven jak předvídal a napadlo ho co na něj čeká v tom vzkazu. Nechal ho však ležet v plášti a usnul.
Byla tichá říjnová noc.Zbývající paprsky, které dopadali na zem, vrhali studené stíny a ty byli doprovázeny vytím vlků.. Po dopadu posledních z nich se na oblohu vyhoupl kulatý měsíc a osvítil tak údolí svým stříbrným světlem, postupně pohlcovaným tmou. Chladný vánek vál po krajině a jako strážce ji hlídal. Šust podzimového listí utichal, v dálce zahoukala sova a ozvalo se zapištění.Nadcházející ticho přerušil šelest listí starého dubu, který zdánlivě připomínal shrbeného starce.
Noční zvířata nabyla vědomí a nutnost vyhledávání potravy je uvedla do pohybu. Les, který se doposavad jevil jako poklidný, začal ožívat.Po písečné cestě, která vedla nitrem lesa přeběhla srna hledající úkryt v houštinách.V dáli už jen jemně zářila vesnička zvaná Vared, která v té době nenaznačovala mnoho života, jelikož její obyvatelé ulehávali do svých příliš neútulných postelí a ti kteří zůstávali na nohách se uchýlili do hospod za pitím a zábavou.
Na kopci se za doprovodu slunečního světla objevil jezdec vzhlížející do krajiny, při čemž se pohledem zastavil u Varedu. Chvíli si ho se znechucením prohlížel ale pak odvrátil tvář a jen tak se díval kolem. Jemné paprsky při tom odhalovaly jezdcův meč a dodali mu na důležitosti.
Seskočil s koně a pohlédl na zem. Něco hledal a nejspíše to i našel. Po chvíli se zvedl aby prozkoumal kudy vane vítr . Značně ho znepokojil směr větru vanoucí mu do zad.
Náhle ztuhnul . Vítr přestal vát a za zády se mu ozval zvuk ostří a šustění keřů.
Aniž by udělal sebevětší hluk sáhl po meči a vytáhl jej tiše z pochvy. Vyčkával na příležitost, na úder toho kdo mu je v zádech. Těsně za ním zaslechl praskot větvičky a on se prudce otočil a napadl útočníka. Bez jakékoliv námahy jej svalil na zem a přidržel mu meč ke krku. Až pak si uvědomil že to je malý chlapec který začal vzlykat a naříkat.
Jezdec nepovolil ,,Co tu děláš chlapče.“ řekl drsným hlasem a smysli udržoval v pohotovosti. Pohlédl kolem, svým zrakem prorážel tmu a zkoumal okolí. Podél cesty zavál vítr a on ucítil jemný závan léčky. Oči mu potemněli, chlapec je však nespatřil, bránila mu v tom kápie která chránila jezdcovu tvář. Stromy se nakláněli pod náhlým náporem větru, který snáze ustal. Obrátil se k vetřelci a věnoval mu dostatečnou pozornost.
Chlapec když do-vzlykal a jezdec mu povolil hrdlo řekl se skučícím, koktavým hlasem ,,Mm-mám pro vás vzkaz“ . V roztřesené ruce držel kousek smotaného pergamenu který mu opatrně podával. Byl oděn v roztrhaných šatech sálající chudobou. Přes to vše se mu u pasu leskla chudobná dýka.
Jezdec uchopil cár, nespouštějíc z chlapce pohled a uschoval jej do pláště. Ten se pokusil zvednout a on mu v tom nijak nezabraňoval.Chlapec se zvedl a pomalu odcházel. Otočil se, když si všiml že jej jezdec nesleduje rozběhl se po cestě a zmizel z dohledu. Jakmile se chlapec ztratil ve stínu stromů vše se mu v myšlenkách vrátilo a pocítil znovu léčku. Pomalu se zvedl a pohlédl na měsíc který byl v úplňku. Vítr přestál vát a v dáli zahoukala sova. Zahleděl se do stínu stromů a spatřil stín procházející osoby mezi nimi. Uchopil pevně svůj meč a choval se přirozeně.
Ohledl se po svém koni v barvě syté, tmy zřetelného jen díky bílé hřívě a ohonu. Vydával náznak neklidnosti a tak šel k němu aby ho uklidnil.Cítil za svými zády pohyb.Mnoho upnutých očí jej pozorovalo a tak byl ve střehu. Po jednom kroku mu těsně nad hlavou prosvištěl šíp.
V dáli bylo slyšet natahovat tětivy a železné hroty šípů si razili noční oblohou rovnou k němu. Z lesa povystoupili lidé, kteří se stále schovávali v jeho náručí.
Okamžitě se sklonil k zemi a zašeptal ,, Na suvar nigira!“. Meč se mu zbarvil do planoucí modré barvy a ve tmě nahmatal kámen který sevřel v dlani. Pomalu se zvedal a cítil jak ho šípy útočníků míjejí. S úsměvem pohlédl před sebe kde svým orlím zrakem spatřil ženu s kaštanovými vlasy až na ramena natahující šíp přesně proti němu.Měl pocit že jí již někde spatřil ale nevěnoval tomu velkou pozornost. V tu chvíli pozvedl ruku z kamenem do výše ramen a zavřel oči. Dívka vystřelila. ,,Las okar“ byla slova s kterými jezdec upouštěl kámen. Při dopadu na zem okolo něj vznikla nepropustná bariéra mlhy. Šíp vystřelený dívkou se zabořil do mlhy a obratem se vrátil spět. Ona uskočila a pohlédla směrem kde stál kůň záhadného jezdce. Po její tváři přeběhl záblesk zneklidnění a rychlého zamyšlení jelikož nebyl tam kde očekávala. Její lidé se značně znepokojili a čekali na její povely zdali se stáhnout či pokračovat. Věděli co nakáže a tak dál utočily naslepo do mlhy a jejich útoky se jim v podobě šípů opět a zas vraceli.
Dívka uslyšela zařehtání koně a jí došlo co se stalo. Chtěla dát povel aby obstoupili mlhu ale bylo příliš pozdě. Jezdec na svém koni vyskočil z útrap nevědomosti a unikl útočníkům místem kde neměli lidi. Za sebou slyšel jen žalostné volání ,,Chyťte ho!“ z úst dívky kterou předtím spatřil. Rty se mu zkřivily do pobaveného úsměvu, meč zchladnul, modré plamínky na něm přestávali plát a jezdec jej zasunul zpátky do pochvy.
Šípy okolo něj svištili a předháněli se v tom který jej zasáhne. Žádný ho netrefil, tma mu poskytovala dokonalý kryt. Vítr mu opět vál do obličeje a pohrával si s jeho pláštěm. S každým krokem který kůň udělal si byl více vědom toho že se tam bude muset vrátit. Usoudil že by to teď nebylo moudré ale jestliže bude pršet jeho naděje k nálezu stop se bude zmenšovat až se vytratí úplně.
Přestal se trápit těmi myšlenkami a utábořil se u jezera Angar. Byl si jistý že nebude nikým rušen. Připravil si lůžko a usínal bez tepla červených plamínků aby jej nespatřili.
Než usnul řekl tiše jemným hlasem při čem se díval na oblohu ke hvězdám ,,jak to ještě bude dlouho trvat“. Nečekal odpověď a tak se otočil na bok při ruce meč a zavíral oči. Nebyl ještě tak unaven jak předvídal a napadlo ho co na něj čeká v tom vzkazu. Nechal ho však ležet v plášti a usnul.