Vícehlaví draci

Pokud je řeč o dracích, v první chvíli člověku přijdou na mysl pohádky z jeho vlastního dětství. V našich krajích asi něco jako Bajaja; ale také to mohou být pohádky mnohem novější, třeba Křemílek a Vochomůrka; Devatero pohádek; nebo i Z pekla štěstí. Ve všech zmíněných se tak nějak automaticky předpokládá, že drak má hlav více; zvláštní oblibu pak mají draci trojhlaví a devítihlaví.
Kde se ty vícehlavé potvory vlastně vzaly?

Začněme doma

První dojem z českých dračích zpráv tedy je, že drak vícehlavý drtivě převažuje. Prakticky všichni místní draci doposud zmínění mají hlavy alespoň tři; někdy pak sedm a často devět. V úvodu není zmíněn ten Drak dvanáctihlavý od Erbena, kde je o počtu jeho hlav řečeno vše už v názvu. U toho Bajaji pak měli v původní verzi Boženy Němcové draci hlav devět, osmnáct a dvacet sedm, což obě filmová zpracování, to starší loutková Trnkovo, i to pozdější s herci, rozumně zredukovaly.
Dobrá. Jenomže všechno je úplně jinak, jakmile opustíme pohádky, a vydáme se trochu hlouběji do minulosti, do opravdu středověkých dračích zpráv. Počty hlav najednou tají jako sněhulák na slunci. Brněnský drak má hlavu jednu; město Trutnov má také ve znaku draka jednohlavého; drak svatého Jiří je jednohlavý; zkrátka, najít draka s více hlavami je prakticky nemožné - se zvláštní výjimkou apokalyptického draka svatého Jana.
Tentýž dojem máme, když překročíme Šumavu a zajdeme do sousedního Německa; tady najdeme spoustu draků, v čele s Fáfnirem, kteří jsou zcela a výlučně jednohlaví. Dál na západ to není jiné. Jednohlavý drak dominuje natolik suverénně, že Montse Santovi nestáli draci vícehlaví za jedinou řádku v jeho knize...
Je tedy vícehlavý drak naše místní pohádková specialita, výrobek blouznivých českých obrozenců?

Ruské byliny a záhadní alchymisté

Ruské byliny jsou zvláštní místní druh bájného vyprávění. Zde se draci vyskytují; a mají velmi podobné počty hlav, na jaké jsme narazili v českých pohádkách. Za zmínku stojí i skutečnost, že navzdory poněkud podivnému tvaru těla tito draci většinou i létají...
Byliny jsou zřejmě staré a lidové, nicméně mají nepříjemnou vlastnost, že byly zachyceny v písemné podobě velice pozdě. Rozhodně není jisté, že můžeme bez dalšího ztotožnit byliny s mýty starých Slovanů z dob putování národů, jak by se nabízelo; mezi touto dobou a prvním popsaným mnohohlavým drakem leží mezera nejméně tisíce let. Přesto je tato stopa určitým způsobem nadějná; směrem na východ jakoby vícehlavých draků přibývalo....
Že Evropa nebyla ve středověku tak úplně prostá vícehlavých draků, dokazuje i několik alchymických rukopisů z doby renesanční. Jedním z nich je Splendor Solis od Salomona Trismosina, jeden z nejslavnějších, a možná nejnádhernější alchymický spis vůbec, z roku 1582. Zde jsou taková vyobrazení dvě - na jednom je trojhlavý bílý pták, připomínající labuť či husu (podobnost těch ptačích hlav s bylinami a našimi pohádkami je do očí bijící), na tom druhém pak trojhlavý drak, s hlavou červenou, černou a bílou; při tom oba tihle tvorové mají zjevně křídla.

Zastavíme se také ve starém Řecku...

Už jsme tu byli mnohokrát. Těžko to někoho překvapí - vždyť je to pravlast všech prapodivných bestií, které vyráběli místní filosofové a básníci jako na běžícím pásu.
Jako první vzpomene možná leckdo na Héraklova Hydra. Pochybuji, že o ní někdo ze čtenářů ještě neslyšel. Připomeneme krátce, že se jednalo o druhou práci Héraklovu; měl zahubit nebezpečného mnohohlavého hada, kterému hlavy neustále dorůstaly. Místo jedné useknuté ihned vyrostla nová. Héraklovi pomohl jeho společník, který useknuté hlavy vypaloval, takže dorůstat nemohly. Nakonec vyzrál Hérakles i na poslední hlavu, která byla nesmrtelná; zavalil ji ohromným balvanem. Na první pohled je zřejmé, že s mnohohlavým drakem souvisí Hydra poměrně volně. O létání nemůže být řeči ani v nejmenším; co se týče počtu nohou, mluví se nejčastěji o „hadu“, takže zřejmě neměla nohy vůbec žádné. Hlav byla zřejmě spousta – devět se maluje jen někdy z nedostatku lepšího nápadu. Čeho se bohužel lze dopátrat těžko, je stáří příběhu. Je dost možné, že Hérakles byl původně egyptský bůh; ale je téměř jisté, že v původní podobě k němu Hydra nepatřila. Takže stěží může překročit věkem rok 1000 př.n.l.
Možná úplným rekordmanem v počtu hlav je ale další Héraklův drak Latón, zmíněný v souvislosti s drakem nebes; pokud je ovšem pravda, že měl skutečně sto hlav. Jiné verze příběhu totiž o tom mlčí, a připisují Latónovi hlavu jen jednu, jak je ostatně patrno ze souhvězdí, ve kterém je jeho podoba spatřována. V každém případě se o jeho vzhledu a původu příběhu dozvíme ještě mnohem méně, než o Hydře.
Za řeckého draka lze konečně prohlásit i toho draka Janova z Apokalypsy. Stačí připomenout, že měl mít hlav jen sedm, ale, deset rohů a deset korun na nich, což působilo malířům nemalé obtíže.

Záhada saně

Mnoho znalců Dračího doupěte už netrpělivě poposedává; počkat; vícehlaví draci nejsou draci, nýbrž saně. To je úplně jiná nestvůra.
Jenomže zdánlivě jasný rozdíl mezi drakem a saní je až z doby úplně nové. Například v heraldice (Pevnost č.2/2003) znamená saň něco naprosto jiného, než vícehlavý drak; je tím míněn obvykle drak čtyřnohý s křídly jakožto dalším párem končetin (který se v novodobé fantasy rozšířil tak, že zastínil původní podobu draka). Mimochodem, vícehlavou saň či draka v heraldickém znamení není snadné najít.... osobně jsem takový znak v životě neviděl (velmi vzdáleně se tomu blíží dvě supí hlavy pánů z Jenštejna)
Ostatně, i původ výrazu „saň“ představuje sám o sobě malou záhadu. Podle Zdeňka Žemličky existuje překvapivé vysvětlení saně, pocházející ze staré Persie. Zde má významné místo pták Saéna. Je známější pod novoperským jménem Símurgh, které pochází z nejslavnějších mýtů, Firdausího Šáhnáme z roku 1010 našeho letopočtu, odkud pochází i nám známí drakobijci Isfandijár a Rustam. Saéna sedí na stromu všech semen, a máváním křídel ta semena rozptyluje. Vyobrazení tohoto výtečného ptáka jsou početná; našel jsem například jedno sásánovské z 5.-6.století na jedné váze. Laik by mohl Saénu směle prohlásit za draka. V každém případě má jen jednu hlavu. Ovšem tvar těla skutečně může upomínat na sáně… a Slované, kteří kontakt s Persií ztratili jako poslední z Evropanů, mohli jméno ptáka přenést jak na draky obecně, tak na ten zimní dopravní prostředek…
Pro úplnost dlužno poznamenat, že existuje řada dalších výrazů pro draka, a to speciálně ve Východní Evropě. Ale ani jeden z nich - šarkan, smok nebo zmaj - nemá s vícehlavostí nic společného...

Zůstaňme v Persii...

Už jsme tu měli úspěch vícekrát – nejen se saní, ale i s ohnivým dechem. Ostatně, Řekové, Slované, Rusové – to jsou všechno stopy, ukazující podobným směrem, jako jiskry vyletující z jediného místa.
Persie je domovem Zoroastrismu, založeném na trvalém zápasu dvou principů, dobra a zla, kteří se zde nazývají Ahura Mazda a Angra Mainju. Vliv tohoto učení na světovou kulturu je obrovský; podobné vidění světa výrazným způsobem pozměnilo původní podobu křesťanství - takže se církevním otcům, třebas Tomáši Akvinskému, moc nedařilo přesvědčit současníky, že Bůh je daleko mocnější, než ďábel. Ostatně, co by si bez podobného pohledu na věc počala soudobá fantasy...
Nás ovšem zajímá, že pán zla Angra Mainju měl k ruce mocné daevy (démony), z nich ten vůbec nejhorší se jmenoval Aži Dáhaka. Ten je zlo nejzlejší; je popisován jako tříhlavý, šestioký, a tříhubý netvor s tělem plným ještěrek a škorpionů, zhouba světa, stvořený proto, aby kazil viditelný svět.
Je třeba připomenout, že zoroastrismus pochází nejméně ze 7. století př.n.l., ale také bývá udáváno i 12. století př.n.l. To by znamenalo, že Aži Dáhaka měl tři hlavy dávno Hydrou, i před drakem, kterého měl údajně ve znaku král Agamemnon u Tróje (jak si všiml slavný Jorge Louis Borges), a tím spíše před jakýmikoli myslitelnými draky starých Slovanů.
Nedosti na tom. Aži Dáhaka se také objevuje v podobě Zóhaka, do kterého se vtělil. Takto vypadá jako muž s dvěma černými hady na ramenou, které musí denně krmit lidskými mozky. Když jsou hadi useknuti, narostou noví. Zde se nabízí podezřelá podobnost s tou Hydrou....
Další příhody Aži Dáhaky poněkud připomínají osudy draka svatého Jana. Jedním z těch, kteří s ním bojovali nerozhodně, byl Átar, bůh ohně; jiný hrdina Thraétaon, jej však porazil a bude ho věznit až do konce světa, kdy Aži Dáhaka uprchne.

Dále na východ

Než uzavřeme problém tak, že vícehlaví draci jsou vynález buď Perský, nebo souvisí s oblibou starých Indů pro vícehlavé potvory, musíme se ještě stavit v Japonsku a v Číně.
Zajímavá japonská pohádka nám totiž představuje drakobijce - samuraje, který vícehlavého draka nalákal na sudy s nějakou návnadou.
Při tom drak musel prostrčit hlavy dovnitř okny. Schovaný samuraj mu pak hlavy usekal. Nemáme zde žádné datum příběhu )snad středověkého), ale pokud vzpomeneme na složitý lov na draka, který předvedl perský hrdina Isfandijár v minulém pokračování, pak je u opět zřejmá příbuznost.
Rozhodně by neměli být zapomenuti draci z druhého pokračování seriálu - vodní drak s devíti hlavami, kterého ulovil znamenitý čínský střelec I, a stalo se tak v době zcela srovnatelné se Zóhakem, a velmi podezřelý horský drak Lu-chu, který má lidskou tvář, tygří tělo a devět ocasů. Zase ta devítka... a navíc věk úctyhodný, možná také před rokem 1000 př.n.l.
Rozhodnout mezi prvenstvím Číny a Persie tedy není snadné. Nepochybné ale je, že jsou tito vícehlaví draci daleko starší, než cokoli evropského....

No, a je na tom něco?

Pokud se snažíme dopátrat, do jaké míry je mýtus draka možný, pak lze vícehlavé draky snadno zařadit do říše bajek. Ať si to vymysleli Peršani, Číňani nebo Rusové, nic to nemění na tom, že to je zvíře nemožné, bájné, monstrózní, které žít nemohlo....
Nebo?

Tu a tam se narodí nějaké zvíře s více končetinami, a dokonce i s více hlavami. Jsou to vlastně různé varianty siamských dvojčat. Taková obluda, pochopitelně, v přírodě nepřežije dlouho. Ale u hadů, kteří jsou drakům od počátku náramně blízko, existuje jedna biologická zvláštnost. Dvojhlaví hadi životaschopní jsou; z ne zcela jasných důvodů přežívají déle. Rozhodně nejde o nový druh; spíše o mutaci, která se dále nešíří; ale v každém případě lze tvrdit, že takový tvor existuje a někdo ho mohl vidět.
Takže pokud připustíme draky jako možnost, jako vyhubený biologický druh (nebo dokonce několik druhů), pak je docela možné že někdo vícehlavého draka (nejspíše právě dvojhlavého) opravdu viděl....