Dračí soud
DRAČÍ SOUD
Šel tichem spícího města,
Pronásledovali ho kroky,
A on věděl, že se mu to nezdá,
I když tyhle neslyšel už roky.
Přidal a běžel pryč,
Ulicemi až z města,
Spadl a ztratil klíč,
Zradila ho cesta.
Ocitl se v bažinách,
Kde život skoro není,
Jde dál a má strach,
Hledá vykoupení.
Prosí o odpuštění svého činu,
Jež se spáchat kdys nebál,
Až dorazil na mýtinu,
Kde velký stín proti němu stál.
Pohlédl vzhůru a zadržel dech,
Předním tvor stojící sklání hlavu ostrou
Dvě obrovská netopýří křídla na zádech,
A muž i když ví že nepomůže mu to, svírá holi svou.
Tvor se němu skloní ještě více,
A ovane ho horký dech,
Oči kočičí září jako jasné svíce,
Drápy zarývají se v měkký mech.
Šupiny co tělo kryjí,
Pevnější než ocel jsou,
Ať meči či kouzli do nich bijí,
Na draka si nepřijdou.
Muž jako socha hledí kolem sebe,
Šustot křídel, tichý dech,
Něco zatemnilo nebe,
Nebylo slyšet vlastní vzdech.
Obklopila ho stvoření hrdá,
A potom jeden k němu přistoupil,
Muž myslel, že zabít ho to nechá,
Ale to nejspíš nebyl jejich cíl.
Jako by hrom zaduněl,
,, Tys jednoho z nás kdysi zabil,“
pronesl a muž oněměl,
neboť to byl onen hřích jež ho v duši pálil.
Na kolena padl,
Rty chvějícími prosil o odpuštění,
A když hlavu zvedl,
Ozvalo se zavrčení.
,, Človíčku, teď se chvěješ jako list,
ale předtím ničeho ses nehanbil,
ani do mé sluje vlízt,
a tam jsi bezbrannou dračici poranil.“
Draci přišli blíž,
A hleděli tiše dále,
A pak zvedli hlavy výš,
A jejich řev se rozléhal jak v sále.
,, Smrtelný hlupáčku,“
pronesl ten největší,
,, Měl bych tě jim dát za hračku,
ale to nic neřeší.“
Muž zbledl jako stěna,
Oči skrývají velký strach,
Mlčí však jako pěna,
Ke svým bohům obrací se v modlitbách..
,,Za svůj čin však, slyš,
potrestání neujdeš,
ke svým se již nevrátíš,
a s námi odejdeš.“
Tak rozhodl moudrý z draků,
Zlatý otec prastarý,
Co pamatuje počátek mraků,
I jak hvězdy prvně zaplály.
,,Jeho smrt, jí již život nevrátí,
ale s námi bude žíti,
dokud hloupost neztratí,
potom, jednou, se snad bude moci navrátiti.“
Ostatní souhlasili,
A jeho návrh přijali,
Na rozloučenou oheň vychrlili,
A rozlétli se do dáli.
Zůstali jen oni dva ,
A drak muži přikázal,
Ať mu na hřbet nasedá,
A i oni, že poletí dál.
Uposlechl tvora moudrého,
beze strachu nasedl,
a nechal se nést do sluje jeho,
kde mu nový domov poskytl.
O onom muži již nikdo neslyšel,
neb zemřel prý v bažinách,
dlouho v ta místa nikdo nepřišel,
neboť jeho duch prý bloudí v tmách.
Jen jakýsi poutník světem prochází,
Na rameni vytetovaný zvláštní znak,
Pomůže a poradí v nesnázi,
A říká se, že ho označil sám drak.
Nikde se dlouho nezdrží,
A hned jde zase dál,
Na velikém tvoru prý létá nad strží,
Ale to sen se jen někomu zdál.
A tak chodím světem,
Na rameni draků znak,
Jsem sám, jen jeden,
Nespatří mě víc ničí zrak.
Šel tichem spícího města,
Pronásledovali ho kroky,
A on věděl, že se mu to nezdá,
I když tyhle neslyšel už roky.
Přidal a běžel pryč,
Ulicemi až z města,
Spadl a ztratil klíč,
Zradila ho cesta.
Ocitl se v bažinách,
Kde život skoro není,
Jde dál a má strach,
Hledá vykoupení.
Prosí o odpuštění svého činu,
Jež se spáchat kdys nebál,
Až dorazil na mýtinu,
Kde velký stín proti němu stál.
Pohlédl vzhůru a zadržel dech,
Předním tvor stojící sklání hlavu ostrou
Dvě obrovská netopýří křídla na zádech,
A muž i když ví že nepomůže mu to, svírá holi svou.
Tvor se němu skloní ještě více,
A ovane ho horký dech,
Oči kočičí září jako jasné svíce,
Drápy zarývají se v měkký mech.
Šupiny co tělo kryjí,
Pevnější než ocel jsou,
Ať meči či kouzli do nich bijí,
Na draka si nepřijdou.
Muž jako socha hledí kolem sebe,
Šustot křídel, tichý dech,
Něco zatemnilo nebe,
Nebylo slyšet vlastní vzdech.
Obklopila ho stvoření hrdá,
A potom jeden k němu přistoupil,
Muž myslel, že zabít ho to nechá,
Ale to nejspíš nebyl jejich cíl.
Jako by hrom zaduněl,
,, Tys jednoho z nás kdysi zabil,“
pronesl a muž oněměl,
neboť to byl onen hřích jež ho v duši pálil.
Na kolena padl,
Rty chvějícími prosil o odpuštění,
A když hlavu zvedl,
Ozvalo se zavrčení.
,, Človíčku, teď se chvěješ jako list,
ale předtím ničeho ses nehanbil,
ani do mé sluje vlízt,
a tam jsi bezbrannou dračici poranil.“
Draci přišli blíž,
A hleděli tiše dále,
A pak zvedli hlavy výš,
A jejich řev se rozléhal jak v sále.
,, Smrtelný hlupáčku,“
pronesl ten největší,
,, Měl bych tě jim dát za hračku,
ale to nic neřeší.“
Muž zbledl jako stěna,
Oči skrývají velký strach,
Mlčí však jako pěna,
Ke svým bohům obrací se v modlitbách..
,,Za svůj čin však, slyš,
potrestání neujdeš,
ke svým se již nevrátíš,
a s námi odejdeš.“
Tak rozhodl moudrý z draků,
Zlatý otec prastarý,
Co pamatuje počátek mraků,
I jak hvězdy prvně zaplály.
,,Jeho smrt, jí již život nevrátí,
ale s námi bude žíti,
dokud hloupost neztratí,
potom, jednou, se snad bude moci navrátiti.“
Ostatní souhlasili,
A jeho návrh přijali,
Na rozloučenou oheň vychrlili,
A rozlétli se do dáli.
Zůstali jen oni dva ,
A drak muži přikázal,
Ať mu na hřbet nasedá,
A i oni, že poletí dál.
Uposlechl tvora moudrého,
beze strachu nasedl,
a nechal se nést do sluje jeho,
kde mu nový domov poskytl.
O onom muži již nikdo neslyšel,
neb zemřel prý v bažinách,
dlouho v ta místa nikdo nepřišel,
neboť jeho duch prý bloudí v tmách.
Jen jakýsi poutník světem prochází,
Na rameni vytetovaný zvláštní znak,
Pomůže a poradí v nesnázi,
A říká se, že ho označil sám drak.
Nikde se dlouho nezdrží,
A hned jde zase dál,
Na velikém tvoru prý létá nad strží,
Ale to sen se jen někomu zdál.
A tak chodím světem,
Na rameni draků znak,
Jsem sám, jen jeden,
Nespatří mě víc ničí zrak.