Hrozba
Z jeskyně se vyvalil oblak prachu a dýmu. Bezvládné tělo rytíře padlo k zemi a jeskyní se rozlehl vítězný řev draka…
Lea procházela lesem, když řev zaslechla. Dobře věděla, co se děje; některý drakobijec se přiblížil moc blízko… příliš blízko…
Náhle uslyšela zašustění v křoví naproti ní. Připravila si šíp a natáhla tětivu luku. Z křoví vyrazil zajíc,vystřelila, nebyl však dost rychlý na to, aby se vyhnul šípu, padl mrtvý k zemi. Lea vzala zajíce a zamířila k jeskyni.
Elefra ležela ve sluji a dráče kolem poskakovalo, pak se jí schoulilo k boku a usnulo. Lea minula mrtvého drakobijce válejícího se v prachu před jeskyní. Položila zajíce ke vchodu a došla k Elefře. Odložila luk a podívala se na dráče. Elefra k ní promluvila: „Ten byl dnes už čtvrtý, chodí jich sem čím dál víc…“. Lea přikývla a smutně se podívala na dráče: „Už na to přišli, budeme si muset najít jiný úkryt, brzy sem může přijít celá armáda“, potom se otočila ke vchodu do jeskyně: „Toho co leží venku bychom měly odstranit, mohli by se sem začít scházet vlci a kdyby se Swan v noci probudil a šel ven… nechci to ani domýšlet!“. Elefra vstala a vyšla před jeskyni, nadechla se a z její tlamy vyšlehl azurově modrý plamen. Drakobijec se během chvíle proměnil v hromádku popela. Dračice dvakrát mávla křídly a popel odvála pryč, pak se vrátila do jeskyně k Lee.Lea se zvedla: „Jdu ještě něco ulovit, myslím že jeden zajíc stačit nebude.“.Luk nechala v ležet jeskyni a odešla.
Vítr si pohrával s jejími vlasy a světlo slunce jim vdechovalo červenohnědé tóny. Stála na louce a dívala se vzhůru do nebe. Na krku měla medailon v podobě wywerna, který měl uprostřed těla kuličku velikosti třešně, plnou perleťově bílé mlhoviny, ve které se vznášela stříbrná zrnka třpytivého prachu. Medailon se najednou rozzářil a mlhovina v něm změnila barvu z perleťově bílé na rudě červenou. Leu zaplavilo bílé světlo. Její paže se prodlužovaly, nohy začaly mohutnět, kotníky a hlavně nárty se prodlužovaly. Kůže měnila svou strukturu z jemné na stále drsnější, prsty na rukou se prodloužily a mezi nimi rostla blána. Lebka měnila svůj tvar, její obličejová část se protáhla a ze zadní strany lebky počaly růst různě dlouhé rohy. Páteř se prodloužila a vzadu se protáhla do ocasu, z ní vyrazily ostny. Nehty se zvětšovaly, až se přeměnily v drápy. Tělo už nepokrývala kůže, ale šupiny, převážně bílé, v některých místech červené, které ve slunečním světle zářily, jako drahé kameny. Místo dívky tu stál bílý wywern s červeným vzorováním.“Čas na lov.“ Pomyslela si Lea proměněná ve wywerna a roztáhla svá mohutná křídla, která byla zároveň jejími předními končetinami. Měla obrovské rozpětí, stejné, jako délka jejího nynějšího těla. Mezi šupinami na krku měla vrostlý medailon, který už nezářil a jeho mlhovina se opět ustálila na perleťově bílou. Lea párkrát mávla křídly, odrazila se od země a vznesla se do vzduchu.
Létala nad lesy a vyhlížela kořist. Dole pod sebou uviděla stádo srn. Přešla do střemhlavého letu a obrovskou rychlostí se řítila k zemi. Těsně nad zemí svůj pád zbrzdila několikerým máchnutím křídel. Pařáty, které bývaly před touto proměnou jejíma nohama, vysunula před sebe a zaťala je do srny, jako když orel loví zajíce. Přidržela srnu na zemi a drápem jí přeťala krční tepnu. S mrtvou srnou v drápech se pak vznesla.
Letěla; srnu v pařátech, a rozhlížela se po okolí, náhle zahlédla skrz stromy jeskyni. Snesla se k ní, pustila kořist těsně nad zemí a přistála. Nechtěla se znovu proměňovat zpět do lidské podoby a tak vešla do jeskyně v podobě dračí. Alespoň vyzkouší, jestli se tam Elefra vejde. Jeskyně byla dost velká pro tři draky, což znamenalo, že v ní bude nadbytek místa, jelikož ona se zdržuje převážně v podobě člověka a Swan je ještě mládě. Ještě si naposled prohlédla pozorně okolí, pak rozepjala křídla, uchopila pařáty srnu a vznesla se. Shora se naposled podívala na jejich budoucí příbytek a rozletěla se zpět za Elefrou.
Elefra stála rozzuřená před slují a uklízela ostatky drakobijce. Lea pustila večeři a přistála. Elefra se na ni nešťastně podívala: „Takhle už to dál nejde, zatím, co jsi byla pryč, objevili se tu další dva, jeden z nich málem Swana zabil.“ Odmlčela se a upřela zrak na dráče, které bezstarostně honilo motýly, pak se znova podívala na Leu: „Musíme se co nejrychleji přestěhovat, nemůžeme tu ani v klidu přečkat noc…“ Lea si povzdechla a podívala se na Swana, stálesi bezstarostně hrál. Obrátila svůj zrak zpět na Elefru: „Narazila jsem na jeskyni, která je pro nás dostatečně velká a vzhledem k okolnímu pralesu je pro drakobijce v podstatě nedostupná.“Elefře zazářily v očích jiskřičky naděje a Lea pokračovala: „je to kousek odtut tímhle směrem“, ukázala prstem směr. "Dobrá", řekla Elefra, "vyrazíme hned". Opatrně vzala Swana do zubů a posadila si ho na záda. Lea si vzala ze sluje luk a šípy a u vchodu vzala i zajíce. Zajíce vzala jemně na kůži na krku, povzdechla při pohledu na srnu a vznesla se nad zem. Luk a toulec se šípy chňapla společně se srnou do drápů a rozletěla se směrem k jejich novému obydlí. Elefra ji následovala.
Když doletěli k jeskyni, byla už obloha pokryta červánky a mraky a sluneční paprsky už jen líně dopadaly na zem. Lea přistála a konečně odložila srnu. Společně s ní odložila luk, šípy a zajíce. Medailon na jejím krku se rozzářil a ji obstoupila žlutozlatá záře. Začala se pomalu přeměňovat zpět do podoby člověka;paže se jí zkracovaly a blána mizela, stejně tak se zkrátila páteř a zmizel ocas. Obličejová část lebky zploštěla a nohy se vrátily do původního stavu. Místo drápů se na rukou objevily nehty. Stála tu zase dívka s kaštanovými vlasy a oříškovýma očima, oděná v koženém šatu. Medailon na krku potemněl. Lea odnesla luk se šípy do jeskyně a vrátila se zpět. Rozdělala oheň, ztáhla zajíce z kůže a nabodla ho na rožeň. Elefra se Swanem zhltli srnu syrovou. Když se najedli, Lea se rozhlédla kolem sebe a prohlížela si změť stromů a kapradin: „Myslím, že jim bude nějaký čas trvat, než se do téhle části lesa dostanou, a než nás vůbec najdou; do té doby si určitě najdeme jiné útočiště.“ Elefra jen přikývla a odešla do jeskyně, kde už Swan spokojeně podřimoval. Lea ještě zůstala sedět u ohně a pozorovala mihotající se plameny. Pak se zvedla, uhasila oheň a šla také spát….
Lea procházela lesem, když řev zaslechla. Dobře věděla, co se děje; některý drakobijec se přiblížil moc blízko… příliš blízko…
Náhle uslyšela zašustění v křoví naproti ní. Připravila si šíp a natáhla tětivu luku. Z křoví vyrazil zajíc,vystřelila, nebyl však dost rychlý na to, aby se vyhnul šípu, padl mrtvý k zemi. Lea vzala zajíce a zamířila k jeskyni.
Elefra ležela ve sluji a dráče kolem poskakovalo, pak se jí schoulilo k boku a usnulo. Lea minula mrtvého drakobijce válejícího se v prachu před jeskyní. Položila zajíce ke vchodu a došla k Elefře. Odložila luk a podívala se na dráče. Elefra k ní promluvila: „Ten byl dnes už čtvrtý, chodí jich sem čím dál víc…“. Lea přikývla a smutně se podívala na dráče: „Už na to přišli, budeme si muset najít jiný úkryt, brzy sem může přijít celá armáda“, potom se otočila ke vchodu do jeskyně: „Toho co leží venku bychom měly odstranit, mohli by se sem začít scházet vlci a kdyby se Swan v noci probudil a šel ven… nechci to ani domýšlet!“. Elefra vstala a vyšla před jeskyni, nadechla se a z její tlamy vyšlehl azurově modrý plamen. Drakobijec se během chvíle proměnil v hromádku popela. Dračice dvakrát mávla křídly a popel odvála pryč, pak se vrátila do jeskyně k Lee.Lea se zvedla: „Jdu ještě něco ulovit, myslím že jeden zajíc stačit nebude.“.Luk nechala v ležet jeskyni a odešla.
Vítr si pohrával s jejími vlasy a světlo slunce jim vdechovalo červenohnědé tóny. Stála na louce a dívala se vzhůru do nebe. Na krku měla medailon v podobě wywerna, který měl uprostřed těla kuličku velikosti třešně, plnou perleťově bílé mlhoviny, ve které se vznášela stříbrná zrnka třpytivého prachu. Medailon se najednou rozzářil a mlhovina v něm změnila barvu z perleťově bílé na rudě červenou. Leu zaplavilo bílé světlo. Její paže se prodlužovaly, nohy začaly mohutnět, kotníky a hlavně nárty se prodlužovaly. Kůže měnila svou strukturu z jemné na stále drsnější, prsty na rukou se prodloužily a mezi nimi rostla blána. Lebka měnila svůj tvar, její obličejová část se protáhla a ze zadní strany lebky počaly růst různě dlouhé rohy. Páteř se prodloužila a vzadu se protáhla do ocasu, z ní vyrazily ostny. Nehty se zvětšovaly, až se přeměnily v drápy. Tělo už nepokrývala kůže, ale šupiny, převážně bílé, v některých místech červené, které ve slunečním světle zářily, jako drahé kameny. Místo dívky tu stál bílý wywern s červeným vzorováním.“Čas na lov.“ Pomyslela si Lea proměněná ve wywerna a roztáhla svá mohutná křídla, která byla zároveň jejími předními končetinami. Měla obrovské rozpětí, stejné, jako délka jejího nynějšího těla. Mezi šupinami na krku měla vrostlý medailon, který už nezářil a jeho mlhovina se opět ustálila na perleťově bílou. Lea párkrát mávla křídly, odrazila se od země a vznesla se do vzduchu.
Létala nad lesy a vyhlížela kořist. Dole pod sebou uviděla stádo srn. Přešla do střemhlavého letu a obrovskou rychlostí se řítila k zemi. Těsně nad zemí svůj pád zbrzdila několikerým máchnutím křídel. Pařáty, které bývaly před touto proměnou jejíma nohama, vysunula před sebe a zaťala je do srny, jako když orel loví zajíce. Přidržela srnu na zemi a drápem jí přeťala krční tepnu. S mrtvou srnou v drápech se pak vznesla.
Letěla; srnu v pařátech, a rozhlížela se po okolí, náhle zahlédla skrz stromy jeskyni. Snesla se k ní, pustila kořist těsně nad zemí a přistála. Nechtěla se znovu proměňovat zpět do lidské podoby a tak vešla do jeskyně v podobě dračí. Alespoň vyzkouší, jestli se tam Elefra vejde. Jeskyně byla dost velká pro tři draky, což znamenalo, že v ní bude nadbytek místa, jelikož ona se zdržuje převážně v podobě člověka a Swan je ještě mládě. Ještě si naposled prohlédla pozorně okolí, pak rozepjala křídla, uchopila pařáty srnu a vznesla se. Shora se naposled podívala na jejich budoucí příbytek a rozletěla se zpět za Elefrou.
Elefra stála rozzuřená před slují a uklízela ostatky drakobijce. Lea pustila večeři a přistála. Elefra se na ni nešťastně podívala: „Takhle už to dál nejde, zatím, co jsi byla pryč, objevili se tu další dva, jeden z nich málem Swana zabil.“ Odmlčela se a upřela zrak na dráče, které bezstarostně honilo motýly, pak se znova podívala na Leu: „Musíme se co nejrychleji přestěhovat, nemůžeme tu ani v klidu přečkat noc…“ Lea si povzdechla a podívala se na Swana, stálesi bezstarostně hrál. Obrátila svůj zrak zpět na Elefru: „Narazila jsem na jeskyni, která je pro nás dostatečně velká a vzhledem k okolnímu pralesu je pro drakobijce v podstatě nedostupná.“Elefře zazářily v očích jiskřičky naděje a Lea pokračovala: „je to kousek odtut tímhle směrem“, ukázala prstem směr. "Dobrá", řekla Elefra, "vyrazíme hned". Opatrně vzala Swana do zubů a posadila si ho na záda. Lea si vzala ze sluje luk a šípy a u vchodu vzala i zajíce. Zajíce vzala jemně na kůži na krku, povzdechla při pohledu na srnu a vznesla se nad zem. Luk a toulec se šípy chňapla společně se srnou do drápů a rozletěla se směrem k jejich novému obydlí. Elefra ji následovala.
Když doletěli k jeskyni, byla už obloha pokryta červánky a mraky a sluneční paprsky už jen líně dopadaly na zem. Lea přistála a konečně odložila srnu. Společně s ní odložila luk, šípy a zajíce. Medailon na jejím krku se rozzářil a ji obstoupila žlutozlatá záře. Začala se pomalu přeměňovat zpět do podoby člověka;paže se jí zkracovaly a blána mizela, stejně tak se zkrátila páteř a zmizel ocas. Obličejová část lebky zploštěla a nohy se vrátily do původního stavu. Místo drápů se na rukou objevily nehty. Stála tu zase dívka s kaštanovými vlasy a oříškovýma očima, oděná v koženém šatu. Medailon na krku potemněl. Lea odnesla luk se šípy do jeskyně a vrátila se zpět. Rozdělala oheň, ztáhla zajíce z kůže a nabodla ho na rožeň. Elefra se Swanem zhltli srnu syrovou. Když se najedli, Lea se rozhlédla kolem sebe a prohlížela si změť stromů a kapradin: „Myslím, že jim bude nějaký čas trvat, než se do téhle části lesa dostanou, a než nás vůbec najdou; do té doby si určitě najdeme jiné útočiště.“ Elefra jen přikývla a odešla do jeskyně, kde už Swan spokojeně podřimoval. Lea ještě zůstala sedět u ohně a pozorovala mihotající se plameny. Pak se zvedla, uhasila oheň a šla také spát….