Sen... nebo ne?
Když přišel z práce domů, bylo velmi pozdě a všichni už spali. Tedy, ne že by byl takový workoholik, aby pracoval do pozdních nočních hodin – v tuhle chvíli spíš velmi brzkých ranních. Zdržel se s přáteli a vlastně celým pracovním týmem na soukromé oslavě. Však také bylo co oslavovat. Je to už dávno, co spolu pracovali a sešli se po skutečně dlouhé době. Byla to prostě paráda, být zas takhle pohromadě a plánovat a polemizovat nad tím, co se jak udělá, jak bude vše probíhat a co to nakonec přinese.
Teď už se ale cítil unavený. Těšil se do své postele, jak se zachumlá pod peřinu a bude spát. Dlouho bude spát... Tohle ráno ještě nemusí brzy vstávat, pracovní kolotoč mu začne až příští týden, takže klidné povalování se v posteli si ještě užije.
Místo aby zamířil do koupelny a pak hned do ložnice, se však usadil v obývacím pokoji a zavřel oči. Ještě na chvilku si vychutná ten pocit, že zas bude dělat něco, co ho baví... ještě chvíli bude myšlenkami bloudit u toho přátelského setkání, jehož atmosféra z něj zatím stále nevyprchala.
Byl si jistý, že neusnul, ale když znovu otevřel oči, měl pocit, jako by se právě probudil. Zamžoural do žlutého světla malé stolní lampičky. Světlo se podivně vlnilo a když sjel pohledem na samotnou lampičku, měl pocit, jako by jí nedokázal zaostřit.
Co se děje? Vždyť přece není opilý. Slavili, to ano, ale nepil tolik, aby to na něm zanechalo nějaké následky...
Kroužil pohledem po pokoji. Vše vystupovalo ostře a jasně, ale ve chvíli, kdy se na danou věc zaměřil, rozmlžila se mu před očima tak prudce, že z toho měl skoro závrať.
Měl silný pocit, že mu to něco připomíná. Musel! Musel se podívat z okna, protože ona tam bude. Bude tam, hrdá a nehybná... sedící jako tajemná kočičí sfinga a bude na něj upírat své velké zelené oči.
Jen co sjel pohledem k oknu, jeho vidění se opět ustálilo. Nikdo tam nebyl. Skrze tabulky skla viděl jen černou tmu a stíny protějšího domu.
Jak to? Ona tam přece musí být, cítil, že tam bude. Nebo to byl jen sen? Ano, sen... už několik nocí měl zvláštní sny, ze kterých se probouzel s pocitem, že byl někde jinde a že všechno bylo skutečné. Tak skutečné jako jeho postel, ve které se probudil, jako ložnice, ve které spal.
Co to bylo? O čem se mu vždycky zdálo? Nikdy si nevzpomněl. Věděl jen, že se mu něco zdálo, ale ať se snažil jakkoli obsah snu vylovit ze svých vzpomínek, nikdy se mu to nepovedlo. Po čase to přestal zkoušet. Vždy zůstal jen pocit skutečného neskutečna. Stejný pocit, jaký měl teď.
Jak ale věděl o té kočce? Proč si myslel, že sedí za oknem? Nikdy takovou kočku ani neviděl. Ovšem pocit, že sedí za oknem, že se na něj dívá, stále zůstával.
Nedůvěřivě pozoroval jediné okno v místnosti. Díval se tak dlouho, až se mu pohled rozostřil a víčka mu začala klesat.
Zaslechl tlukot křídel. Zněla však jinak než křídla ptáků. Musela být obrovská. Snažil se něco zahlédnout a po chvíli, kdy se rozhlížel jen v sametové temnotě, začaly ze tmy vystupovat matné stíny.
Cítil, že je někde venku. Do vlasů mu vanul jemný, skoro neznatelný vánek a nad hlavou se mu začaly objevovat hvězdy. Několik jich zářilo velmi jasně. Tvořily jakési souhvězdí. Znal ho, ale nemohl si vzpomenout, co představuje.
Uvědomil si, že stojí na nějakém kopci poblíž několika stromů v rozlehlé opuštěné krajině. Vzduch voněl čistě a jinak než ve městě. Jinak než v celé Anglii. Byl z něj cítit podzim. Krásný, prosluněný a barevný podzim, i přes to, že teď byla černočerná noc a jediné, co mohl vidět jasně, byly zářící hvězdy.
Vánek trochu zesílil a zastudil ho na tvářích. Po těle mu naskočila husí kůže. Nevěděl, jestli čerstvým vánkem nebo tím zvláštním pocitem, který tu měl.
Hvězdy zářily čím dál víc. Znovu zaslechl tlukot křídel. Ten zvuk sílil. Byla blíž, daleko blíž...
Vysoko nad hlavou mu přelétl přes oblohu temný stín a na chvíli zakryl jasné hvězdy. Chtěl couvnout, ani nevěděl proč, ale nešlo to. Stál na vrchu kopce s vyděšenou, zároveň však děním očarovanou tváří a ve snaze lépe zahlédnout letícího tvora zíral do tmy. Na obloze však znovu byly jen hvězdy.
Zaslechl zašustění trávy a prudce se otočil. Znal ten obrys! Viděl ho tolikrát, že si ani už nevzpomínal, kdy to bylo poprvé. Znal ho, ale vždy jen jako pouhý stín a nikdy nebyl tak blízko.
Nikdy totiž nestála přímo naproti němu jen pár metrů od něj.
Ve tmě se rozžehly jasně zelené oči. Upřela na něj svůj pohled a on měl pocit, že se v té zelené záři utopí. Z hrudi jí zaznělo hlasité mručení. Připomínalo vrnění kočky, ale bylo silnější, razantnější.
Vykřikl... vykřikl a prudce otevřel oči. Vylekaně se zadíval do temnoty za oknem. Nic. Okno bylo prázdné. Žádná kočka a ani nic jiného na parapetu nesedělo.
Prudce oddechoval a pomalu se zklidňoval. Už si zase nevzpomínal, co ve snu viděl... i když něco málo přece...
Zvedl se a přešel ke knihovně. Vytáhl tlustou knihu a zalistoval. Obrazec tvořený hvězdami na něj ze stránek skoro zazářil. Souhvězdí Draka, to je ono!
Strnul. Zaslechl tlukot křídel. Tlukot velkých blanitých křídel...
Kniha mu vyklouzla z rukou a s tlumeným žuchnutím dopadla na koberec. Jako omámený se otočil k oknu. Byla tam! Malá na pohled obyčejná kočka seděla za oknem a upírala na něj své zelené oči...
Teď už se ale cítil unavený. Těšil se do své postele, jak se zachumlá pod peřinu a bude spát. Dlouho bude spát... Tohle ráno ještě nemusí brzy vstávat, pracovní kolotoč mu začne až příští týden, takže klidné povalování se v posteli si ještě užije.
Místo aby zamířil do koupelny a pak hned do ložnice, se však usadil v obývacím pokoji a zavřel oči. Ještě na chvilku si vychutná ten pocit, že zas bude dělat něco, co ho baví... ještě chvíli bude myšlenkami bloudit u toho přátelského setkání, jehož atmosféra z něj zatím stále nevyprchala.
Byl si jistý, že neusnul, ale když znovu otevřel oči, měl pocit, jako by se právě probudil. Zamžoural do žlutého světla malé stolní lampičky. Světlo se podivně vlnilo a když sjel pohledem na samotnou lampičku, měl pocit, jako by jí nedokázal zaostřit.
Co se děje? Vždyť přece není opilý. Slavili, to ano, ale nepil tolik, aby to na něm zanechalo nějaké následky...
Kroužil pohledem po pokoji. Vše vystupovalo ostře a jasně, ale ve chvíli, kdy se na danou věc zaměřil, rozmlžila se mu před očima tak prudce, že z toho měl skoro závrať.
Měl silný pocit, že mu to něco připomíná. Musel! Musel se podívat z okna, protože ona tam bude. Bude tam, hrdá a nehybná... sedící jako tajemná kočičí sfinga a bude na něj upírat své velké zelené oči.
Jen co sjel pohledem k oknu, jeho vidění se opět ustálilo. Nikdo tam nebyl. Skrze tabulky skla viděl jen černou tmu a stíny protějšího domu.
Jak to? Ona tam přece musí být, cítil, že tam bude. Nebo to byl jen sen? Ano, sen... už několik nocí měl zvláštní sny, ze kterých se probouzel s pocitem, že byl někde jinde a že všechno bylo skutečné. Tak skutečné jako jeho postel, ve které se probudil, jako ložnice, ve které spal.
Co to bylo? O čem se mu vždycky zdálo? Nikdy si nevzpomněl. Věděl jen, že se mu něco zdálo, ale ať se snažil jakkoli obsah snu vylovit ze svých vzpomínek, nikdy se mu to nepovedlo. Po čase to přestal zkoušet. Vždy zůstal jen pocit skutečného neskutečna. Stejný pocit, jaký měl teď.
Jak ale věděl o té kočce? Proč si myslel, že sedí za oknem? Nikdy takovou kočku ani neviděl. Ovšem pocit, že sedí za oknem, že se na něj dívá, stále zůstával.
Nedůvěřivě pozoroval jediné okno v místnosti. Díval se tak dlouho, až se mu pohled rozostřil a víčka mu začala klesat.
Zaslechl tlukot křídel. Zněla však jinak než křídla ptáků. Musela být obrovská. Snažil se něco zahlédnout a po chvíli, kdy se rozhlížel jen v sametové temnotě, začaly ze tmy vystupovat matné stíny.
Cítil, že je někde venku. Do vlasů mu vanul jemný, skoro neznatelný vánek a nad hlavou se mu začaly objevovat hvězdy. Několik jich zářilo velmi jasně. Tvořily jakési souhvězdí. Znal ho, ale nemohl si vzpomenout, co představuje.
Uvědomil si, že stojí na nějakém kopci poblíž několika stromů v rozlehlé opuštěné krajině. Vzduch voněl čistě a jinak než ve městě. Jinak než v celé Anglii. Byl z něj cítit podzim. Krásný, prosluněný a barevný podzim, i přes to, že teď byla černočerná noc a jediné, co mohl vidět jasně, byly zářící hvězdy.
Vánek trochu zesílil a zastudil ho na tvářích. Po těle mu naskočila husí kůže. Nevěděl, jestli čerstvým vánkem nebo tím zvláštním pocitem, který tu měl.
Hvězdy zářily čím dál víc. Znovu zaslechl tlukot křídel. Ten zvuk sílil. Byla blíž, daleko blíž...
Vysoko nad hlavou mu přelétl přes oblohu temný stín a na chvíli zakryl jasné hvězdy. Chtěl couvnout, ani nevěděl proč, ale nešlo to. Stál na vrchu kopce s vyděšenou, zároveň však děním očarovanou tváří a ve snaze lépe zahlédnout letícího tvora zíral do tmy. Na obloze však znovu byly jen hvězdy.
Zaslechl zašustění trávy a prudce se otočil. Znal ten obrys! Viděl ho tolikrát, že si ani už nevzpomínal, kdy to bylo poprvé. Znal ho, ale vždy jen jako pouhý stín a nikdy nebyl tak blízko.
Nikdy totiž nestála přímo naproti němu jen pár metrů od něj.
Ve tmě se rozžehly jasně zelené oči. Upřela na něj svůj pohled a on měl pocit, že se v té zelené záři utopí. Z hrudi jí zaznělo hlasité mručení. Připomínalo vrnění kočky, ale bylo silnější, razantnější.
Vykřikl... vykřikl a prudce otevřel oči. Vylekaně se zadíval do temnoty za oknem. Nic. Okno bylo prázdné. Žádná kočka a ani nic jiného na parapetu nesedělo.
Prudce oddechoval a pomalu se zklidňoval. Už si zase nevzpomínal, co ve snu viděl... i když něco málo přece...
Zvedl se a přešel ke knihovně. Vytáhl tlustou knihu a zalistoval. Obrazec tvořený hvězdami na něj ze stránek skoro zazářil. Souhvězdí Draka, to je ono!
Strnul. Zaslechl tlukot křídel. Tlukot velkých blanitých křídel...
Kniha mu vyklouzla z rukou a s tlumeným žuchnutím dopadla na koberec. Jako omámený se otočil k oknu. Byla tam! Malá na pohled obyčejná kočka seděla za oknem a upírala na něj své zelené oči...