Red Dwarf - pro Yeyru
Dra opatrně naváděla Kosmika k mateřské lodi. Kentaurka, stojící vedle ní, s jistou bázní zírala na obrovskou vesmírnou loď.
„To je Červený trpaslík? Kdo ho tak výstižně pojmenoval?“ zeptala se.
Dra pokrčila rameny.
„I tak mi byl občas malý, než jsem se naučila zmenšit svou velikost na polovinu. A sem, do Kosmiku, jsem se skoro vůbec nevešla,“ zavzpomínala.
Uvědomila si, že je na Trpaslíku už přes rok. Rok života s tou nesourodou šílenou posádkou. Není divu, že jí přišlo vhod, když objevili planetu s dýchatelnou atmosférou, a nedokázala pochopit, proč tam ostatní nevydrželi déle než týden. Že začal remcat Kocour, to by ještě pochopila. Vítr mu cuchal účes, prach a hlína špinila šaty, slunce šisovalo barvy na oblečení. A když si začal stěžovat i Kryton, že se mu ze samého odpočívání asi brzy zadřou obvody, protože několik dní nevzal do ruky ani mop, ani utěrku, natož žehličku, začínal už být nalomený i Lister. Sám v krajině plné hustých lesů a vysokou trávou zarostlých luk nenašel nic, co by ho na delší dobu zabavilo a po šesti dnech se chtěl vrátit zpátky na Trpaslíka. Když nic jiného tak proto, že zásoba kari se podstatně zmenšila a to v případě Listera byla tragédie hodná konce světa.
Za to Dra byla ve svém živlu. Měla pro sebe modré nebe, kde mohla létat, zelenou trávu, ve které mohla lenošit a lesy, kde mohla po dlouhé době lovit. Skoro se už bála, že díky Krytonově péči vyšla ze cviku, ale prohánění Rimmera a robíků po palubě jí přece jen udrželo v kondici, takže hned první den dokázala ulovit jakési zvíře podobné jelenovi.
Když ho přivláčela v zakrvácené tlamě, Rimmer se znechuceně zašklebil a prohlásil, že tohle je jen důkaz toho, že se jedná o nebezpečné krvelačné zvíře a že by měli hned skočit do Kosmika, uletět a nechat čičidračici napospas svému osudu. Dostal utrženou jelení nohou přes hlavu a raději ztichl.
To, že měl Arnie konečně od své smrti hmotné tělo, byla vítaná změna nejen pro něj. Čičidračici sice nikdy nedělalo problém se jej dotknout, ale nyní mohla využít i jiných předmětů, kterými ho mohla děsit, mlátit či mu je nastavovat do cesty.
Zkusila Rimmera přemluvit, aby s ní ještě nějaký čas na planetě zůstal, ale odmítl to s tím, že bude radši nepřetržitě celý den čichat Listerovy staré ponožky smažené na kari než strávit byť jeden jediný den osamotě s potrhlou kočičí ještěrkou. To ji naštvalo a náladu jí zvedl až Lister, když řekl, že pokud bude chtít ještě nějaký čas na planetě zůstat, tak může. Oni se vrátí na Trpaslíka a budou zatím kroužit po oběžné dráze. Jen to nesmí trvat moc dlouho, protože trčet na jednom místě ve vesmíru je poněkud nepraktické.
Dra souhlasila a ještě ten samý den na zelení zarostlé planetě osaměla. Cítila se trochu zvláště, protože už hodně dlouhou dobu žila v neustálém kontaktu s lidmi a najednou byla úplně sama. Ale co! Aspoň bude mít dostatek času prozkoumat tuhle zvláštní planetu. Kryton sice říkal, že podle psychoscanu se tu nenachází žádné inteligentní bytosti, ale za podrobný průzkum to tak jako tak stálo.
Hned druhý den svého života ala Robinson se ovšem přesvědčila, že ne vždy je všechno tak, jak ukazují Krytonova velechytrá udělátka.
Potichu se plížila podrostem ve snaze ulovit si něco k snídani. Připadalo jí nádherné po tak dlouhé době doopravdy lovit, jen litovala, že lesy jsou v korunách příliš košaté na to, aby mohla na kořist útočit ze vzduchu. Nicméně i pozemní lov si užívala jak se patří.
Ucítila pach nějakého zvířete, vzdáleně jí připomínal koně, ale bylo v něm něco jiného, co nedokázala dost dobře rozlišit. Zvědavě pachovou stopu následovala a zhruba po dvaceti minutách zahlédla kousek od sebe podezřelý pohyb listí. Přikrčila se a nehybně číhala. Jen špička ocasu se jí chvěla příjemnou nervozitou a napětím z lovu. Opět zahlédla pohyb a část větví se rozhrnula. Dra vyrazila ze svého úkrytu a skočila na svou kořist dřív, než si stačila prohlédnout, na co vlastně útočí. O to víc ji překvapil lidský výkřik. Povolila zaťaté drápy a poprvé se na svůj úlovek podívala. Zírala do vyděšených očí jakési dívky. Ale jak to? Zmateně se podívala na své tlapy. V drápech držela koňské tělo. Znovu vzhlédla ještě zmateněji k půvabné lidské tváři a vyděšeně z podivného tvora sklouzla. Přemýšlela, jestli má utéct a nebo se raději připravit na další útok.
Zvláštní tvor, napůl dívka a napůl kůň, se rychle vyhoupl na mohutné, hustými rousy porostlé nohy. Byla to kentaurka. Dra o kentaurech slýchala hodně legend, když byla ještě dráče, ale nikdy předtím se s žádným nesetkala. Teď na bájného tvora vyděšeně zírala a styděla se za krvavé šrámy, které na krásně lesklé hnědé srsti zanechala.
„Odpusť, nevěděla jsem...“ zašeptala. Málokdy ji něco takhle vyvedlo z míry.
Kentaurka neodpověděla, začala pomalu couvat. Když k ní Dra natáhla tlapu, aby jí zastavila a mohla se znovu omluvit, kentaurka se hbitě otočila a vyrazila lesní cestou pryč.
„Počkej, nechtěla jsem ti ublížit!“
Kentaurka se však nezastavila.
„Do kosmu!“ zaklela Dra a pustila se za ní. Její křídla jí v rychlém pronásledování mezi hustými houštinami trochu překážela, ale díky tomu, že její matkou byla lesní čičidračice, dokázala se i tak v lesním porostu pohybovat docela dobře. Podařilo se jí kentaurku nadběhnout a v jednu chvíli jí skočila do cesty. Silná kopyta zabrzdila tak prudce, že v kypré půdě vyryla hluboké brázdy.
„Počkej, prosím! Chci se ti omluvit, nevěděla jsem, kdo jsi!“ vyhrkla Dra. Kentaurka však znovu začínala couvat. Než Dra stačila promyslet, čím ji přesvědčit, mihl se před ní koňský ocas a bájné stvoření bylo pryč. Čičidračice ji už nepronásledovala. Zamyšleně se vydala na opačnou stranu k louce, kde stál Kosmik. Hlad a chuť lovit ji nadobro přešly.
Uvelebila se v trávě ve stínu Kosmiku a přemýšlela, jestli má na nečekané setkání zapomenout a nebo se vydat kentaurku najít. Po chvilce ze samého přemýšlení usnula. Nespala však tvrdě. Když kousek od ní zašustilo listí, byla okamžitě na tlapách.
Statný kentaur s dlouhými bílými vlasy a bílým koňským tělem na ní hleděl moudrýma očima.
„Tak ty jsi ten tvor, který poranil naši Yeyru,“ řekl hlubokým hlasem.
„Já… já nechtěla. Omlouvám se,“ sklonila hlavu.
Kentaur neměl v rukách žádnou zbraň, viditelně jí důvěřoval, že mu neublíží.
„Vím, že jsi nechtěla,“ pousmál se.
„Ale jak?“ nakrčila čelo. Nechápala, že se jí ten krásný tvor nebojí.
„Viděl jsem tvůj příchod ve hvězdách a vím, co jsi zač. Hvězdy mi o tobě řekly všechno.“
„Vážně všechno?“ udiveně se zeptala. Slýchávala, že kentauři dokáží číst ve hvězdách, ale že až tak dokonale?
„Jen tvé jméno mi neřekly,“ mrkl na ní.
„Heh… jmenuji se Dra. Ale říkají mi Drimmsy.“
Poklonil se.
„Já se jmenuji Yakrin a jsem stařešinou našeho kmene. Viděl jsem příchod tebe i tvých přátel. Viděl jsem tvé setkání s Yeyrou a vím, že to bylo nedorozumění. Ale Yeyra se tě teď bojí a já chci, aby sis s ní promluvila.“
„Chtěla jsem, ale utíkala přede mnou.“
„Řeknu jí, že se tě nemusí bát. Musíte se spolu setkat znovu.“
„Ale proč?“
„V jejích hvězdách je napsáno něco, co se zatím nepovedlo žádnému jinému kentaurovi a ty v tom hraješ svou roli.“
Dra nechápavě rozhodila tlapami, že ničemu z toho nerozumí. Yakrin pobaveně zavrtěl hlavou.
„Víc ti neřeknu, vše se musí dít přirozeně. Hledej Yeyru, ale nechoď do naší vesnice. Jsi drak, který zaútočil, zatím bys nebyla vítána. Ostatní nepřečtou ve hvězdách vše, co vidím já.“
S těmito slovy se otočil a odklusal do lesa. Dra zůstala dlouhou dobu přemýšlivě zírat směrem, kterým zmizel. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. Nezdálo se jí to náhodou? Pohled na podupanou trávu jí napovídal, že nezdálo.
Přemýšlela, jestli se má spojit s ostatními z Trpaslíka, ale pak to zavrhla. Tohle bylo její setkání, oni o něm zatím vědět nemusí. Možná až si promyslí, co dál. I když… neměla by se radši sebrat, nasednout do Kosmika a odletět? Nerozhodně si okusovala šupiny na prstech.
Ne, odletět nemůže, zvědavost jí to nedovolí.
Pomalým krokem se vydala do lesa. Bezcílně bloudila zeleným porostem, občas slupla nějaké ovoce, u kterého si byla jistá, že je jedlé a stále přemýšlela. Došla k malému jezeru a když ucítila, jak jí kručí v břiše, rozhodla se, že se zkusí poohlédnout po nějakých rybách.
„Při mém štěstí ale určitě z vody vytáhnu nějakou šupinatou jezerní vílu nebo tak něco,“ zabručela a popošla kousek do vody.
Za hodinu už se však vyhřívala na blízké skále s břichem plným lahodných ryb. Kocour by jí určitě záviděl, takovéhle ryby na Trpaslíku neměli. Znovu se jí začaly klížit oči a patrně by usnula, kdyby nezaslechla šplouchání vody. Zvědavě vykoukla zpoza skály, co se v jezeře děje, když ke svému údivu zahlédla další kentaurku.
Tohle je opravdu bláznivý den, pomyslela si. Celý týden tu mimo zvířat neviděli živáčka a najednou se to tu hemží bájnými tvory. Kdyby tu alespoň byli draci…
Málem se skulila ze skály, jak natahovala krk, aby lépe viděla. Tohle totiž musela být ta samá kentaurka, kterou poranila v lese. Jezerní vodou si chladila nevzhledné rýhy, které jí na těle zanechaly čičidračí drápy.
Dra jí ještě chvíli pozorovala a přemýšlela o slovech starého kentaura. Pak slezla ze skály a tiše se vydala za kentaurkou. Tady jí utéct nemohla. K jezeru vedla pěšina, kterou z jedné strany svírala skála a z druhé hustý lesní porost, kterým by se protáhlo leda hodně malé zvíře. A před kentaurkou je už jen voda. Bude jí muset vyslechnout.
Když byla asi patnáct metrů od ní, kentauří dívka se najednou ohlédla. Vyděšeně poskočila a rozhlédla se, kudy by před čičidračicí unikla. Nervózně zabubnovala předníma nohama do mělké vody a trochu couvla.
„Neboj se mě. Nechci ti ublížit, ani předtím jsem nechtěla,“ řekla co nejjemněji Dra. Když na ní kentaurka stále vyděšeně třeštila oči, dodala: „Mluvila jsem s vaším stařešinou.“
„S Yakrinem?“ vydechla překvapeně.
Dra přikývla. Evidentně se zatím stařec o své návštěvě před ní nezmínil.
„Jmenuji se Dra. Ale momentálně mi všichni říkají Drimmsy,“ řekla a pomalu přešla ještě blíž. Kentaurce se zachvěly boky, ale její výraz už nevypadal tak zděšeně. Možná to bylo zmínkou o Yakrinovi, možná něčím jiným, ale strach začal ustupovat.
„Yeyra, jméno mé,“ řekla.
Čičidračice si sedla naproti ní.
„Omlouvám se za ten útok, nechtěla jsem. Myslela jsem, že jsi jelen, nebo něco takového.“
Yeyra přikývla, že chápe.
„Bolí to?“ zeptala se Dra.
„Už ne. Yakrin mi na to dal nějaké byliny a poslal mě sem k jezeru, abych si rány omývala jezerní vodou. Krásně chladí.“
Dra přimhouřila oči. Starý kentaur musel vědět, že bude u jezera. Poslal sem Yeyru, aby se mohly setkat. Začínala si myslet, že všechno, co dělá, je napsané ve hvězdách jako ve scénáři.
„Všichni kentauři umějí číst ve hvězdách?“ zeptala se.
Yeyra, překvapená její otázkou, se usmála.
„Všichni.“
„Takže ty taky?“ Dra nechápala, že Yeyra tedy o jejich setkání nevěděla dopředu.
„Já se to teprve učím. Zatím mi to moc nejde,“ trochu se začervenala. Pak si poprvé se zájmem čičidračici prohlédla.
„Kdo vlastně jsi? A kde ses tu tak najednou vzala? Nikdy jsem o tvorech, kteří vy vypadali jako ty, neslyšela.“
Dra hrdě vypjala hruď.
„Jsem čičidračice. Napůl bouřná, napůl lesní dračice, kočičí část je siamská.“
Yeyra se zatvářila zmateně. Dra se usmála a začala podrobněji vyprávět o čičidracích a svém životě.
Když skončila, to už se společně procházely lesem, vyprávěla naopak Yeyra o kentaurech, o osadě a o všem, co se kolem ní nachází.
Dra byla na kentaury čím dál zvědavější. Když se s Yeyrou rozloučily, skoro celou noc pak přemýšlela o svém setkání a o všem, co se během dlouhého vyprávění dozvěděla. Zatoužila se podívat do kentauří osady, ale sama se tam jít neodvažovala. Respektovala Yakrina a jeho žádost.
Druhý den ji Yeyra vyhledala sama. Znovu se spolu procházely a rozprávěly, když jí nakonec kentaurka nabídla pozvání. V osadě se konal slavnostní večer, tance kolem ohně, pečené maso, koláče, spousty ovoce a dalších pochutin.
„A nebudou se mě ostatní bát?“ pochybovala Dra. „Yakrin mě varoval, aby…“
„Yakrin mi sám řekl, abych tě pozvala,“ zasmála se Yeyra. „Ostatní kentauři už o tobě vědí a jsou zvědaví. Nikdo ti neublíží.“
„To by si mohl někdo zkusit,“ Dra předstírala zlostné zavrčení a sekla tlapou do vzduchu. Yeyra se vzepjala a předvedla útok předními kopyty proti čičidračici. Chvíli spolu hraně bojovaly, než se rozesmáté svalily do trávy.
Společně se pak vydaly do kentauří osady. Tam se Dra moc líbilo. Po počátečním ostychu a vysvětlování, jak se vlastně mezi nimi ocitla, ji kentauři přijali mezi sebe a hostili ji, jako by k nim sestoupil dračí bůh. Byla pro ně bájným tvorem, který sestoupil z hvězd a netušili, že tím samým jsou oni pro ni.
Když se setmělo, kentauři se rozmístili kolem velkého ohniště.
„Dračí oheň je veliká vzácnost. Je symbolem síly, moci a pevného zdraví. Můžeš nám prosím trochu tvého ohně darovat?“
Yakrin vyzval čičidračici a ukázal na připravenou hranici dřeva. Dra přikývla.
„Je mi ctí,“ řekla a opatrně foukla do nachystané hranice. Ta okamžitě vzplála zelenavým plamenem a kolem se rozezněl jásot.
Kentauři se pustili do zvláštního tance. Snažili se jej naučit i čičidračici, ale jeden pár končetin jí chyběl a křídla naopak poněkud překážela. Raději se věnovala jídlu. Pečené maso všeho možného druhu i chutí bylo výborné, stejně tak kukuřičné placky plněné zeleninou a různé ovocné moučníky. Jen ovocné víno, které kentauři hojně popíjeli, odmítla.
Když trochu opadlo bujaré veselí, uvelebili se všichni kolem ohně a začali vyprávět příběhy. Dra dychtivě poslouchala a sama přidala několik svých historek.
Pozdě k ránu, kdy už většina kentaurů spala, seděla sama s Yeyrou kousek od osady a pozorovaly spolu pomalu se jasnící oblohu.
„A jaké je to vlastně ve vesmíru?“ zeptala se najednou Yeyra. Tahle otázka pálila na jazyku celou noc více kentaurů, ale jen ona se odvážila zeptat.
„Poněkud nudné,“ prohodila Dra. Když viděla Yeyry tázavě pozvednuté obočí, dodala: „No, možná ne tak nudné, někdy… ale za oknem jen temnota, hvězdy… když máš štěstí, občas se objeví nějaký zajímavý úkaz jako dvojhvězda nebo kometa nebo zajímavě tvarovaná mlhovina. Někdy je pohled z okna krásný, ale časem jednotvárný.“
„Chtěla bych to vidět, miluju hvězdy,“ zasnila se Yeyra.
Tohle Dra věděla. Všichni kentauři milovali hvězdy. Náhle jí něco napadlo.
„Chceš se tam podívat?“ s tlamou rozesmátou od ucha k uchu tím geniálním nápadem do ní rozverně šťouchla. „Zvu tě na Trpaslíka, jestli chceš. Myslím, že ostatním to vadit nebude a po pár dnech tě zavezeme zase zpátky, co ty na to?“
Yeyra se zdála být zaskočená. Musela by se zeptat a hlavně se poradit s Yakrinem, ale… nabídka zněla velmi lákavě.
„Myslíš, že bych opravdu mohla?“
Dra nadšeně přikývla.
„Něco tě naučím. Na Trpaslíku, pokud něco chceš, je lepší se nikdy neptat, jestli můžeš nebo ne. Prostě jdeš a uděláš to. Pravda, občas si tím vysloužíš dlouhé Rimmerovy litanie či přednášky o různých direktivách, ale za tu srandu to stojí.“ Dra se při vzpomínce na Rimmera ďábelsky zazubila.
A tak teď čičidračice naváděla Kosmika k přístavnímu doku a za zády jí trochu nervózně oddechovala rozechvělá kentaurka.
„Holly? Můžeš mi otevřít vrata u sektoru 29?“ Dra se naklonila k obrazovce lodního počítače, na kterém se po její prosbě objevila Hollyho hlava.
„Jistě, Drimmsy,“ odpověděl Holly, pak zaměřil pohled přes její rameno a zarazil se.
„To si vezeš suvenýr?“
„Ne, to je Yeyra, velmi sympatická kentaurka. Přiletěla na návštěvu,“ sdělila Hollymu, a pak se otočila k Yeyře.
„Tohle je Holly, jak jsem ti o něm vyprávěla.“
„To je ten počítač s IQ 6000?“ zeptala se Yeyra se zájmem. Pokud v dotazu byla při pohledu na Hollyho pochybnost, Dra ji nezaslechla. Holly zřejmě taky ne, protože hrdě přikývl.
„Holle, můžu tě opět poprosit o mlčení? Chci Yeyru představit sama.“
„Už zase? Proč musíš mít stále nějaká tajemství, která znám jen já?“
„No tak Holly…“ udělala na něj psí oči.
„Tak dobře. Ty víš, jak jednoho přemluvit. Ale udělej to rychle, ano? Pro dobro tvého milovaného počítače,“ mrkl na ní a ona mu mrknutí oplatila.
Spletí chodeb u přistávacího sektoru 29 se ozvalo pravidelné kovové klapání.
„Smeeeg, Yeyro!“ zařvala po chvilce čičidračice.
„Co je?“ Yeyra se na ní podívala s nadšeným výrazem ve tváři. Tohle v jejich lesích nezažila. Tam vždycky chodila jen po trávě, hlíně nebo písku a na něčem takovém její kopýtka nikdy tak hlasitě neklapala ani nebřinkala. Ale tady… tady se každý její krok rozléhal se čtyřnásobnou silou. Schválně pokládala svá kopyta na kovovou podlahu co nejrazantněji, dupala a nadskakovala, ale když jí čičidračice zařvala do ucha, strnula v pohybu.
„Musíš dělat takový rámus? Chápu, že nemáš tak tiché tlapky jako já, ale prosím tě, nedupej tak!“
„A proč? Mě se to děsně líbí!“ zadupala rozjásaně Yeyra, až se celá chodba rozřinčela.
„Mrruááááá!“ Dra zaúpěla a chytila se za uši. „Nedělej to, prosííííím!“
„No dobře,“ Yeyra zklamaně popotáhla.
„Mimochodem, nezapomněli jste na něco?“ oslovil je z jedné obrazovky Hollyho hlas.
„Na co?“ nakrčila tázavě čelo Dra.
„To musím vždycky na všechno myslet já? Podívej se na ní.“
Dra se na Yeyru podívala, ale neshledala na ní nic špatného.
„Podívej se pořádně,“ nabádal jí Holly.
„Dívám se pořádně, ale nevím, co mám vidět,“ mračila se Dra.
„To jí chceš nechat tady chodit takhle? Mezi posádkou tvořenou nadupanými mužskými hormony?“
V tu chvíli si Dra uvědomila, na co Holly naráží. Yeyra měla svou lidskou část nahou. Kentauři běžně chodili nazí, v jejich společnosti to bylo normální, ale tady, na palubě Červeného trpaslíka, to rozhodně normální nebylo.
Zadívala se na Yeyřina pevně klenutá prsa a zhrozila se při představě, co to udělá s Listerem a Kocourem. Co na tom, že zbytek těla má Yeyra koňský, jejich oči zůstanou v části hrudníku, protože tohle se v jejich světě opravdu moc často nevidí. Vlastně takřka vůbec.
„Holly má pravdu, musíme ti něco najít.“
„Proč? Kentauři nejsou zvyklí chodit delší dobu oblečení,“ namítla Yeyra.
„To sice chápu, ale tady takhle chodit nemůžeš. Nedělalo by to dobrotu, víš.“
„No dobře. Ty to máš v tomhle jednodušší, co?“
„Jasně, pořád se tu promenáduju s holym zadkem a nikomu to nevadí,“ mrkla na ní a zavlnila svými boky.
Yeyra se ohlédla na své pozadí a zamávala hustým ohonem.
„Tak svojí strakatou prdelku si ale taky ponechám nahou.“
Dra se rozesmála. Pak mávla tlapou před sebe a řekla:
„Tak pojď, zkusíme ti něco najít.“
Než však stačily vykročit, zaslechly zpoza rohu čísi hlas.
„A jéje,“ zakoulela očima Dra.
„Rimmer?“ zeptala se Yeyra a pozorně naslouchala.
„Jo. Sám velký nozdroun osobně,“ zašklebila se a také se zaposlouchala do kázavého monologu.
Rimmerův hlas se stále přibližoval a Dra poznala, že důrazně vyčiňuje robíkům.
„Jasně jsem vám řekl, co máte dělat, a vy jste mě zase neposlechli. Místo toho, aby – neukazuj to na mě, moc dobře tě vidím! Za tohle bych tě měl nechat demontovat! Takže… když vám řeknu, abyste…“
Rimmer během monologu prošel kolem chodby, ve které tiše stály Dra s Yeyrou. Aniž by jim věnoval pozornost, vzpílal dál robíkům. Jeho hlas se nesl po kovových stěnách jako předtím břinkání kopyt Yeyry. Dra už si chtěla oddechnout, že je Rimmer nezahlédl, když náhle monolog utichl. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se ozval bzukot robíků, který vydávaly, když byly v pohybu. Před ústím chodby, kde stály Dra s Yeyrou, se znovu objevil Rimmer. Strnule zacouval do jejich zorného pole a upřel na ně vytřeštěné oči. Otevřel pusu a patrně chtěl něco říct, ale to se mu nepodařilo. Oči se mu náhle protočily a on se bezvládně složil na zem. Robíci, kteří jej na každém kroku doprovázely, se zmateně sklonily k jeho tělu.
„Říkal jsem, že s tím bude problém,“ pronesl Holly a zatvářil se vševědoucně.
Yeyra se vylekaně podívala na Dra, ale ta jen mávla tlapou.
„Jenom Rimmer, s tím si nemusíš lámat hlavu. Pojď, zkusíme ti najít něco v kajutách.“
Dala se do pohybu, v ústí chodby překročila zemdlelého Rimmera a následována Yeyrou zamířila do obytné části lodi.
Holly jim prozradil, že Lister s Kocourem se právě nacházejí v kině a dívají se na film. To bylo dobré. I přes Yeyřino neustálé kovové dupání se jim podařilo nepozorovaně dostat do Listerovy a Rimmerovy kajuty.
Dra štítivě prohrabala nějaké Listerovo oblečení, ale když viděla Yeyry znechucený obličej, raději špinavé hadry odhodila. S náhlou nadějí se podívala do Rimmerovy skříňky, ale tam našla jen zásobu trenýrek pověšených na ramínkách a několik pečlivě nažehlených a složených košil. Vytáhla jednu košili, aby jí ukázala Yeyře, ale ta jen zavrtěla hlavou. Když už má na sobě něco nosit, ať je to alespoň pohodlné. Což tahle naškrobená košile moc nevypadala. Dra tedy začala postupně otevírat všechny šuplíky. Nacházela v nich všechno možné, v jednu chvíli měla dokonce pocit, že z jednoho, ve kterém byla halda kupodivu čistých ponožek, vyrazilo cosi živého.
„Viděla jsi to?“ otočila se zmateně na Yeyru.
Ta jí se stejně zmateným výrazem odpověděla:
„Já nevím… mám pocit, že jsem něco viděla, ale mohl to být jen…“ větu nedokončila, místo toho nerozhodně pokrčila rameny. Čičidračice přikývla, že chápe. Taky si nebyla jistá, jestli skutečně něco viděla, nebo se jí to jen zdálo.
Otevřela další šuplík, už poslední, a vytáhla z něj jedno Listerovo tričko, k jejímu překvapení čisté, navoněné a vyžehlené.
„Nevěděla jsem, že něco takového tady existuje, ale zdá se, že zázraky se dějí. Bude ti tohle stačit? Nic jiného tady totiž už není, leda by ses chtěla zahalit do prostěradla.“
Yeyra si kriticky prohlédla červené triko a zkusmo si ho oblékla. Trochu na ní plandalo, ale bylo to rozhodně lepší, než Rimmerova naškrobená košile.
„Pozor!“ objevil se náhle Holly a než stačil dodat cokoli jiného, bylo v kajutě najednou plno.
„Co to sakra je?“ zapištěl Kocour s pohledem upřeným na Yeyřiny silné koňské nohy.
„Ženská,“ vydechl očarovaně Lister, ale jeho nadšení se hned změnilo na rozčarované povzdechnutí, když si všiml zbytku Yeyřina těla.
„Křížená s koněm?“ vytřeštil oči Kocour.
„To je kentaurka,“ vložila se do jejich údivu Dra. „Přivezla jsem jí na návštěvu, abych jí oplatila pohostinnost jejího kmene.“
„Na té planetě někdo žije?“ nechápal Lister.
„Ano, my,“ řekla razantně Yeyra.
„Jak to? Vždyť ta Krytonova krabička vůbec nic neukázala,“ rozhodil rukama Kocour.
„Kryton by si měl svojí krabičku nechat seřídit,“ zašklebila se Dra.
„A proč má ta kobyla moje triko?“ ukázal na Yeyru Lister.
„Kobyla?!“ zakřičela rozzlobeně Yeyra, vzepjala se na zadní a mohutně praštila předními kopyty do podlahy. Dra zaúpěla a chytla se za uši. Lister se hned začal vyděšeně omlouvat. Než stačila Yeyřa říct, zda omluvu přijímá či nikoliv, vpadl do dveří Rimmer.
„Mimozemšťan!“ zakřičel hystericky a roztřesenou rukou ukazoval na Yeyru. Čičidračice, která stála poblíž, ho přes ruku praštila se slovy „Neukazuje se!“ a když na ní upřel své vytřeštěné oči, s úsměvem Yeyru představila.
Když se v kajutě objevil zmatený Kryton a v místnosti opravdu přestalo být k hnutí, začala Dra postupně vysvětlovat, co všechno se od jejich odletu stalo.
„Ale psychoscan opravdu nic neukazoval, zvláštní,“ uvažoval Kryton. „Možná potřebuje jen vyměnit baterie. Musím se na to podívat. Ale nejdřív bych měl… slečno Yeyro, myslím, že jsem v jedné kajutě zahlédl nějaké dámské oblečení, mám se vám jít po něčem podívat?“
Yeyra se zahleděla na Listerovo vytahané triko a přikývla.
„To by bylo milé. Ale musí to být něco pohodlného. Nejsem zvyklá chodit oblečená.“
Jen to dořekla, Kocour s Listerem tlumeně zaúpěli.
„A zajímá někoho můj názor?“ ozval se nakvašeně Rimmer.
„Ne!“ křikli kromě Yeyry všichni.
„To jsem si myslel. Ale… nesouhlasil jsem už s tou zubatou kočičinou a vidíte? Je tu rok a chová se, jak kdyby jí to tu patřilo. Přivláčela nám sem dalšího křížence. Napůl žena, napůl kůň… co bude příště?“
Yeyra rozčileně zadupala a Rimmer se pro jistotu trochu stáhl. Dra položila tlapu Yeyře na hřbet, aby jí uklidnila a zasyčela na Rimmera.
„Ty sám jsi kříženec. Jestli jen ještě jednou řekneš něco urážlivého, chytim tě za vlasy a protáhnu tě odpadní rourou! Jsi tak…“
Jaký Rimmer je už čičidračice nedopověděla. Do řeči jí skočil Holly.
„Zachytil jsem něco podezřelého ve skladu na palubě C. Možná byste se na to měli jít podívat.“
„Co je to, Holle?“ zeptal se Lister.
„Kdybych to věděl, neříkal bych, že je to něco podezřelého.“
„Zas jen planý poplach, jako minule,“ ušklíbl se Rimmer, nicméně ho těšilo, že se řeč převedla na jiné téma.
„Jasně, minule si nás tu nechal lítat z bazukoidama po lodi, až se mi úplně zničil účes a nakonec vyšlo najevo, že akorát v jednom skladu hnije krabice šunky.“
„Ta šunka už skoro tvořila inteligentní formu života,“ bránil se Holly.
„Jo, inteligentnější než ty,“ řekl kousavě Rimmer.
„Já vás varoval,“ zkonstatoval Holly a zmizel z obrazovky.
„No… radši se na to půjdeme podívat, ne?“ nadhodil Lister.
„Ty mu věříš?“ znovu se zašklebil Rimmer.
Místo odpovědi se Lister podíval na čičidračici.
„Nic dalšího jsi už s sebou nepřivezla?“
Dra zavrtěla hlavou.
„Dobře, půjdeme se na to podívat,“ řekl a následován Kocourem vyšel na chodbu.
„Hned potom se vám podívám po nějakém to oblečení, slečno Yeyro,“ slíbil Kryton a zmizel za Listerem.
„Tak jdeme taky, ne?“ navrhla Dra. „A ty jdeš s námi,“ zazubila se na Rimmera a mrkla na Yeyru. Když kolem něj procházely, dřív, než stačil uskočit, vzaly ho každá za jednu ruku a vláčely ho mezi sebou. Jeho protesty se nesly chodbou do hlasitého kovového klapání.
„To je Červený trpaslík? Kdo ho tak výstižně pojmenoval?“ zeptala se.
Dra pokrčila rameny.
„I tak mi byl občas malý, než jsem se naučila zmenšit svou velikost na polovinu. A sem, do Kosmiku, jsem se skoro vůbec nevešla,“ zavzpomínala.
Uvědomila si, že je na Trpaslíku už přes rok. Rok života s tou nesourodou šílenou posádkou. Není divu, že jí přišlo vhod, když objevili planetu s dýchatelnou atmosférou, a nedokázala pochopit, proč tam ostatní nevydrželi déle než týden. Že začal remcat Kocour, to by ještě pochopila. Vítr mu cuchal účes, prach a hlína špinila šaty, slunce šisovalo barvy na oblečení. A když si začal stěžovat i Kryton, že se mu ze samého odpočívání asi brzy zadřou obvody, protože několik dní nevzal do ruky ani mop, ani utěrku, natož žehličku, začínal už být nalomený i Lister. Sám v krajině plné hustých lesů a vysokou trávou zarostlých luk nenašel nic, co by ho na delší dobu zabavilo a po šesti dnech se chtěl vrátit zpátky na Trpaslíka. Když nic jiného tak proto, že zásoba kari se podstatně zmenšila a to v případě Listera byla tragédie hodná konce světa.
Za to Dra byla ve svém živlu. Měla pro sebe modré nebe, kde mohla létat, zelenou trávu, ve které mohla lenošit a lesy, kde mohla po dlouhé době lovit. Skoro se už bála, že díky Krytonově péči vyšla ze cviku, ale prohánění Rimmera a robíků po palubě jí přece jen udrželo v kondici, takže hned první den dokázala ulovit jakési zvíře podobné jelenovi.
Když ho přivláčela v zakrvácené tlamě, Rimmer se znechuceně zašklebil a prohlásil, že tohle je jen důkaz toho, že se jedná o nebezpečné krvelačné zvíře a že by měli hned skočit do Kosmika, uletět a nechat čičidračici napospas svému osudu. Dostal utrženou jelení nohou přes hlavu a raději ztichl.
To, že měl Arnie konečně od své smrti hmotné tělo, byla vítaná změna nejen pro něj. Čičidračici sice nikdy nedělalo problém se jej dotknout, ale nyní mohla využít i jiných předmětů, kterými ho mohla děsit, mlátit či mu je nastavovat do cesty.
Zkusila Rimmera přemluvit, aby s ní ještě nějaký čas na planetě zůstal, ale odmítl to s tím, že bude radši nepřetržitě celý den čichat Listerovy staré ponožky smažené na kari než strávit byť jeden jediný den osamotě s potrhlou kočičí ještěrkou. To ji naštvalo a náladu jí zvedl až Lister, když řekl, že pokud bude chtít ještě nějaký čas na planetě zůstat, tak může. Oni se vrátí na Trpaslíka a budou zatím kroužit po oběžné dráze. Jen to nesmí trvat moc dlouho, protože trčet na jednom místě ve vesmíru je poněkud nepraktické.
Dra souhlasila a ještě ten samý den na zelení zarostlé planetě osaměla. Cítila se trochu zvláště, protože už hodně dlouhou dobu žila v neustálém kontaktu s lidmi a najednou byla úplně sama. Ale co! Aspoň bude mít dostatek času prozkoumat tuhle zvláštní planetu. Kryton sice říkal, že podle psychoscanu se tu nenachází žádné inteligentní bytosti, ale za podrobný průzkum to tak jako tak stálo.
Hned druhý den svého života ala Robinson se ovšem přesvědčila, že ne vždy je všechno tak, jak ukazují Krytonova velechytrá udělátka.
Potichu se plížila podrostem ve snaze ulovit si něco k snídani. Připadalo jí nádherné po tak dlouhé době doopravdy lovit, jen litovala, že lesy jsou v korunách příliš košaté na to, aby mohla na kořist útočit ze vzduchu. Nicméně i pozemní lov si užívala jak se patří.
Ucítila pach nějakého zvířete, vzdáleně jí připomínal koně, ale bylo v něm něco jiného, co nedokázala dost dobře rozlišit. Zvědavě pachovou stopu následovala a zhruba po dvaceti minutách zahlédla kousek od sebe podezřelý pohyb listí. Přikrčila se a nehybně číhala. Jen špička ocasu se jí chvěla příjemnou nervozitou a napětím z lovu. Opět zahlédla pohyb a část větví se rozhrnula. Dra vyrazila ze svého úkrytu a skočila na svou kořist dřív, než si stačila prohlédnout, na co vlastně útočí. O to víc ji překvapil lidský výkřik. Povolila zaťaté drápy a poprvé se na svůj úlovek podívala. Zírala do vyděšených očí jakési dívky. Ale jak to? Zmateně se podívala na své tlapy. V drápech držela koňské tělo. Znovu vzhlédla ještě zmateněji k půvabné lidské tváři a vyděšeně z podivného tvora sklouzla. Přemýšlela, jestli má utéct a nebo se raději připravit na další útok.
Zvláštní tvor, napůl dívka a napůl kůň, se rychle vyhoupl na mohutné, hustými rousy porostlé nohy. Byla to kentaurka. Dra o kentaurech slýchala hodně legend, když byla ještě dráče, ale nikdy předtím se s žádným nesetkala. Teď na bájného tvora vyděšeně zírala a styděla se za krvavé šrámy, které na krásně lesklé hnědé srsti zanechala.
„Odpusť, nevěděla jsem...“ zašeptala. Málokdy ji něco takhle vyvedlo z míry.
Kentaurka neodpověděla, začala pomalu couvat. Když k ní Dra natáhla tlapu, aby jí zastavila a mohla se znovu omluvit, kentaurka se hbitě otočila a vyrazila lesní cestou pryč.
„Počkej, nechtěla jsem ti ublížit!“
Kentaurka se však nezastavila.
„Do kosmu!“ zaklela Dra a pustila se za ní. Její křídla jí v rychlém pronásledování mezi hustými houštinami trochu překážela, ale díky tomu, že její matkou byla lesní čičidračice, dokázala se i tak v lesním porostu pohybovat docela dobře. Podařilo se jí kentaurku nadběhnout a v jednu chvíli jí skočila do cesty. Silná kopyta zabrzdila tak prudce, že v kypré půdě vyryla hluboké brázdy.
„Počkej, prosím! Chci se ti omluvit, nevěděla jsem, kdo jsi!“ vyhrkla Dra. Kentaurka však znovu začínala couvat. Než Dra stačila promyslet, čím ji přesvědčit, mihl se před ní koňský ocas a bájné stvoření bylo pryč. Čičidračice ji už nepronásledovala. Zamyšleně se vydala na opačnou stranu k louce, kde stál Kosmik. Hlad a chuť lovit ji nadobro přešly.
Uvelebila se v trávě ve stínu Kosmiku a přemýšlela, jestli má na nečekané setkání zapomenout a nebo se vydat kentaurku najít. Po chvilce ze samého přemýšlení usnula. Nespala však tvrdě. Když kousek od ní zašustilo listí, byla okamžitě na tlapách.
Statný kentaur s dlouhými bílými vlasy a bílým koňským tělem na ní hleděl moudrýma očima.
„Tak ty jsi ten tvor, který poranil naši Yeyru,“ řekl hlubokým hlasem.
„Já… já nechtěla. Omlouvám se,“ sklonila hlavu.
Kentaur neměl v rukách žádnou zbraň, viditelně jí důvěřoval, že mu neublíží.
„Vím, že jsi nechtěla,“ pousmál se.
„Ale jak?“ nakrčila čelo. Nechápala, že se jí ten krásný tvor nebojí.
„Viděl jsem tvůj příchod ve hvězdách a vím, co jsi zač. Hvězdy mi o tobě řekly všechno.“
„Vážně všechno?“ udiveně se zeptala. Slýchávala, že kentauři dokáží číst ve hvězdách, ale že až tak dokonale?
„Jen tvé jméno mi neřekly,“ mrkl na ní.
„Heh… jmenuji se Dra. Ale říkají mi Drimmsy.“
Poklonil se.
„Já se jmenuji Yakrin a jsem stařešinou našeho kmene. Viděl jsem příchod tebe i tvých přátel. Viděl jsem tvé setkání s Yeyrou a vím, že to bylo nedorozumění. Ale Yeyra se tě teď bojí a já chci, aby sis s ní promluvila.“
„Chtěla jsem, ale utíkala přede mnou.“
„Řeknu jí, že se tě nemusí bát. Musíte se spolu setkat znovu.“
„Ale proč?“
„V jejích hvězdách je napsáno něco, co se zatím nepovedlo žádnému jinému kentaurovi a ty v tom hraješ svou roli.“
Dra nechápavě rozhodila tlapami, že ničemu z toho nerozumí. Yakrin pobaveně zavrtěl hlavou.
„Víc ti neřeknu, vše se musí dít přirozeně. Hledej Yeyru, ale nechoď do naší vesnice. Jsi drak, který zaútočil, zatím bys nebyla vítána. Ostatní nepřečtou ve hvězdách vše, co vidím já.“
S těmito slovy se otočil a odklusal do lesa. Dra zůstala dlouhou dobu přemýšlivě zírat směrem, kterým zmizel. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. Nezdálo se jí to náhodou? Pohled na podupanou trávu jí napovídal, že nezdálo.
Přemýšlela, jestli se má spojit s ostatními z Trpaslíka, ale pak to zavrhla. Tohle bylo její setkání, oni o něm zatím vědět nemusí. Možná až si promyslí, co dál. I když… neměla by se radši sebrat, nasednout do Kosmika a odletět? Nerozhodně si okusovala šupiny na prstech.
Ne, odletět nemůže, zvědavost jí to nedovolí.
Pomalým krokem se vydala do lesa. Bezcílně bloudila zeleným porostem, občas slupla nějaké ovoce, u kterého si byla jistá, že je jedlé a stále přemýšlela. Došla k malému jezeru a když ucítila, jak jí kručí v břiše, rozhodla se, že se zkusí poohlédnout po nějakých rybách.
„Při mém štěstí ale určitě z vody vytáhnu nějakou šupinatou jezerní vílu nebo tak něco,“ zabručela a popošla kousek do vody.
Za hodinu už se však vyhřívala na blízké skále s břichem plným lahodných ryb. Kocour by jí určitě záviděl, takovéhle ryby na Trpaslíku neměli. Znovu se jí začaly klížit oči a patrně by usnula, kdyby nezaslechla šplouchání vody. Zvědavě vykoukla zpoza skály, co se v jezeře děje, když ke svému údivu zahlédla další kentaurku.
Tohle je opravdu bláznivý den, pomyslela si. Celý týden tu mimo zvířat neviděli živáčka a najednou se to tu hemží bájnými tvory. Kdyby tu alespoň byli draci…
Málem se skulila ze skály, jak natahovala krk, aby lépe viděla. Tohle totiž musela být ta samá kentaurka, kterou poranila v lese. Jezerní vodou si chladila nevzhledné rýhy, které jí na těle zanechaly čičidračí drápy.
Dra jí ještě chvíli pozorovala a přemýšlela o slovech starého kentaura. Pak slezla ze skály a tiše se vydala za kentaurkou. Tady jí utéct nemohla. K jezeru vedla pěšina, kterou z jedné strany svírala skála a z druhé hustý lesní porost, kterým by se protáhlo leda hodně malé zvíře. A před kentaurkou je už jen voda. Bude jí muset vyslechnout.
Když byla asi patnáct metrů od ní, kentauří dívka se najednou ohlédla. Vyděšeně poskočila a rozhlédla se, kudy by před čičidračicí unikla. Nervózně zabubnovala předníma nohama do mělké vody a trochu couvla.
„Neboj se mě. Nechci ti ublížit, ani předtím jsem nechtěla,“ řekla co nejjemněji Dra. Když na ní kentaurka stále vyděšeně třeštila oči, dodala: „Mluvila jsem s vaším stařešinou.“
„S Yakrinem?“ vydechla překvapeně.
Dra přikývla. Evidentně se zatím stařec o své návštěvě před ní nezmínil.
„Jmenuji se Dra. Ale momentálně mi všichni říkají Drimmsy,“ řekla a pomalu přešla ještě blíž. Kentaurce se zachvěly boky, ale její výraz už nevypadal tak zděšeně. Možná to bylo zmínkou o Yakrinovi, možná něčím jiným, ale strach začal ustupovat.
„Yeyra, jméno mé,“ řekla.
Čičidračice si sedla naproti ní.
„Omlouvám se za ten útok, nechtěla jsem. Myslela jsem, že jsi jelen, nebo něco takového.“
Yeyra přikývla, že chápe.
„Bolí to?“ zeptala se Dra.
„Už ne. Yakrin mi na to dal nějaké byliny a poslal mě sem k jezeru, abych si rány omývala jezerní vodou. Krásně chladí.“
Dra přimhouřila oči. Starý kentaur musel vědět, že bude u jezera. Poslal sem Yeyru, aby se mohly setkat. Začínala si myslet, že všechno, co dělá, je napsané ve hvězdách jako ve scénáři.
„Všichni kentauři umějí číst ve hvězdách?“ zeptala se.
Yeyra, překvapená její otázkou, se usmála.
„Všichni.“
„Takže ty taky?“ Dra nechápala, že Yeyra tedy o jejich setkání nevěděla dopředu.
„Já se to teprve učím. Zatím mi to moc nejde,“ trochu se začervenala. Pak si poprvé se zájmem čičidračici prohlédla.
„Kdo vlastně jsi? A kde ses tu tak najednou vzala? Nikdy jsem o tvorech, kteří vy vypadali jako ty, neslyšela.“
Dra hrdě vypjala hruď.
„Jsem čičidračice. Napůl bouřná, napůl lesní dračice, kočičí část je siamská.“
Yeyra se zatvářila zmateně. Dra se usmála a začala podrobněji vyprávět o čičidracích a svém životě.
Když skončila, to už se společně procházely lesem, vyprávěla naopak Yeyra o kentaurech, o osadě a o všem, co se kolem ní nachází.
Dra byla na kentaury čím dál zvědavější. Když se s Yeyrou rozloučily, skoro celou noc pak přemýšlela o svém setkání a o všem, co se během dlouhého vyprávění dozvěděla. Zatoužila se podívat do kentauří osady, ale sama se tam jít neodvažovala. Respektovala Yakrina a jeho žádost.
Druhý den ji Yeyra vyhledala sama. Znovu se spolu procházely a rozprávěly, když jí nakonec kentaurka nabídla pozvání. V osadě se konal slavnostní večer, tance kolem ohně, pečené maso, koláče, spousty ovoce a dalších pochutin.
„A nebudou se mě ostatní bát?“ pochybovala Dra. „Yakrin mě varoval, aby…“
„Yakrin mi sám řekl, abych tě pozvala,“ zasmála se Yeyra. „Ostatní kentauři už o tobě vědí a jsou zvědaví. Nikdo ti neublíží.“
„To by si mohl někdo zkusit,“ Dra předstírala zlostné zavrčení a sekla tlapou do vzduchu. Yeyra se vzepjala a předvedla útok předními kopyty proti čičidračici. Chvíli spolu hraně bojovaly, než se rozesmáté svalily do trávy.
Společně se pak vydaly do kentauří osady. Tam se Dra moc líbilo. Po počátečním ostychu a vysvětlování, jak se vlastně mezi nimi ocitla, ji kentauři přijali mezi sebe a hostili ji, jako by k nim sestoupil dračí bůh. Byla pro ně bájným tvorem, který sestoupil z hvězd a netušili, že tím samým jsou oni pro ni.
Když se setmělo, kentauři se rozmístili kolem velkého ohniště.
„Dračí oheň je veliká vzácnost. Je symbolem síly, moci a pevného zdraví. Můžeš nám prosím trochu tvého ohně darovat?“
Yakrin vyzval čičidračici a ukázal na připravenou hranici dřeva. Dra přikývla.
„Je mi ctí,“ řekla a opatrně foukla do nachystané hranice. Ta okamžitě vzplála zelenavým plamenem a kolem se rozezněl jásot.
Kentauři se pustili do zvláštního tance. Snažili se jej naučit i čičidračici, ale jeden pár končetin jí chyběl a křídla naopak poněkud překážela. Raději se věnovala jídlu. Pečené maso všeho možného druhu i chutí bylo výborné, stejně tak kukuřičné placky plněné zeleninou a různé ovocné moučníky. Jen ovocné víno, které kentauři hojně popíjeli, odmítla.
Když trochu opadlo bujaré veselí, uvelebili se všichni kolem ohně a začali vyprávět příběhy. Dra dychtivě poslouchala a sama přidala několik svých historek.
Pozdě k ránu, kdy už většina kentaurů spala, seděla sama s Yeyrou kousek od osady a pozorovaly spolu pomalu se jasnící oblohu.
„A jaké je to vlastně ve vesmíru?“ zeptala se najednou Yeyra. Tahle otázka pálila na jazyku celou noc více kentaurů, ale jen ona se odvážila zeptat.
„Poněkud nudné,“ prohodila Dra. Když viděla Yeyry tázavě pozvednuté obočí, dodala: „No, možná ne tak nudné, někdy… ale za oknem jen temnota, hvězdy… když máš štěstí, občas se objeví nějaký zajímavý úkaz jako dvojhvězda nebo kometa nebo zajímavě tvarovaná mlhovina. Někdy je pohled z okna krásný, ale časem jednotvárný.“
„Chtěla bych to vidět, miluju hvězdy,“ zasnila se Yeyra.
Tohle Dra věděla. Všichni kentauři milovali hvězdy. Náhle jí něco napadlo.
„Chceš se tam podívat?“ s tlamou rozesmátou od ucha k uchu tím geniálním nápadem do ní rozverně šťouchla. „Zvu tě na Trpaslíka, jestli chceš. Myslím, že ostatním to vadit nebude a po pár dnech tě zavezeme zase zpátky, co ty na to?“
Yeyra se zdála být zaskočená. Musela by se zeptat a hlavně se poradit s Yakrinem, ale… nabídka zněla velmi lákavě.
„Myslíš, že bych opravdu mohla?“
Dra nadšeně přikývla.
„Něco tě naučím. Na Trpaslíku, pokud něco chceš, je lepší se nikdy neptat, jestli můžeš nebo ne. Prostě jdeš a uděláš to. Pravda, občas si tím vysloužíš dlouhé Rimmerovy litanie či přednášky o různých direktivách, ale za tu srandu to stojí.“ Dra se při vzpomínce na Rimmera ďábelsky zazubila.
A tak teď čičidračice naváděla Kosmika k přístavnímu doku a za zády jí trochu nervózně oddechovala rozechvělá kentaurka.
„Holly? Můžeš mi otevřít vrata u sektoru 29?“ Dra se naklonila k obrazovce lodního počítače, na kterém se po její prosbě objevila Hollyho hlava.
„Jistě, Drimmsy,“ odpověděl Holly, pak zaměřil pohled přes její rameno a zarazil se.
„To si vezeš suvenýr?“
„Ne, to je Yeyra, velmi sympatická kentaurka. Přiletěla na návštěvu,“ sdělila Hollymu, a pak se otočila k Yeyře.
„Tohle je Holly, jak jsem ti o něm vyprávěla.“
„To je ten počítač s IQ 6000?“ zeptala se Yeyra se zájmem. Pokud v dotazu byla při pohledu na Hollyho pochybnost, Dra ji nezaslechla. Holly zřejmě taky ne, protože hrdě přikývl.
„Holle, můžu tě opět poprosit o mlčení? Chci Yeyru představit sama.“
„Už zase? Proč musíš mít stále nějaká tajemství, která znám jen já?“
„No tak Holly…“ udělala na něj psí oči.
„Tak dobře. Ty víš, jak jednoho přemluvit. Ale udělej to rychle, ano? Pro dobro tvého milovaného počítače,“ mrkl na ní a ona mu mrknutí oplatila.
Spletí chodeb u přistávacího sektoru 29 se ozvalo pravidelné kovové klapání.
„Smeeeg, Yeyro!“ zařvala po chvilce čičidračice.
„Co je?“ Yeyra se na ní podívala s nadšeným výrazem ve tváři. Tohle v jejich lesích nezažila. Tam vždycky chodila jen po trávě, hlíně nebo písku a na něčem takovém její kopýtka nikdy tak hlasitě neklapala ani nebřinkala. Ale tady… tady se každý její krok rozléhal se čtyřnásobnou silou. Schválně pokládala svá kopyta na kovovou podlahu co nejrazantněji, dupala a nadskakovala, ale když jí čičidračice zařvala do ucha, strnula v pohybu.
„Musíš dělat takový rámus? Chápu, že nemáš tak tiché tlapky jako já, ale prosím tě, nedupej tak!“
„A proč? Mě se to děsně líbí!“ zadupala rozjásaně Yeyra, až se celá chodba rozřinčela.
„Mrruááááá!“ Dra zaúpěla a chytila se za uši. „Nedělej to, prosííííím!“
„No dobře,“ Yeyra zklamaně popotáhla.
„Mimochodem, nezapomněli jste na něco?“ oslovil je z jedné obrazovky Hollyho hlas.
„Na co?“ nakrčila tázavě čelo Dra.
„To musím vždycky na všechno myslet já? Podívej se na ní.“
Dra se na Yeyru podívala, ale neshledala na ní nic špatného.
„Podívej se pořádně,“ nabádal jí Holly.
„Dívám se pořádně, ale nevím, co mám vidět,“ mračila se Dra.
„To jí chceš nechat tady chodit takhle? Mezi posádkou tvořenou nadupanými mužskými hormony?“
V tu chvíli si Dra uvědomila, na co Holly naráží. Yeyra měla svou lidskou část nahou. Kentauři běžně chodili nazí, v jejich společnosti to bylo normální, ale tady, na palubě Červeného trpaslíka, to rozhodně normální nebylo.
Zadívala se na Yeyřina pevně klenutá prsa a zhrozila se při představě, co to udělá s Listerem a Kocourem. Co na tom, že zbytek těla má Yeyra koňský, jejich oči zůstanou v části hrudníku, protože tohle se v jejich světě opravdu moc často nevidí. Vlastně takřka vůbec.
„Holly má pravdu, musíme ti něco najít.“
„Proč? Kentauři nejsou zvyklí chodit delší dobu oblečení,“ namítla Yeyra.
„To sice chápu, ale tady takhle chodit nemůžeš. Nedělalo by to dobrotu, víš.“
„No dobře. Ty to máš v tomhle jednodušší, co?“
„Jasně, pořád se tu promenáduju s holym zadkem a nikomu to nevadí,“ mrkla na ní a zavlnila svými boky.
Yeyra se ohlédla na své pozadí a zamávala hustým ohonem.
„Tak svojí strakatou prdelku si ale taky ponechám nahou.“
Dra se rozesmála. Pak mávla tlapou před sebe a řekla:
„Tak pojď, zkusíme ti něco najít.“
Než však stačily vykročit, zaslechly zpoza rohu čísi hlas.
„A jéje,“ zakoulela očima Dra.
„Rimmer?“ zeptala se Yeyra a pozorně naslouchala.
„Jo. Sám velký nozdroun osobně,“ zašklebila se a také se zaposlouchala do kázavého monologu.
Rimmerův hlas se stále přibližoval a Dra poznala, že důrazně vyčiňuje robíkům.
„Jasně jsem vám řekl, co máte dělat, a vy jste mě zase neposlechli. Místo toho, aby – neukazuj to na mě, moc dobře tě vidím! Za tohle bych tě měl nechat demontovat! Takže… když vám řeknu, abyste…“
Rimmer během monologu prošel kolem chodby, ve které tiše stály Dra s Yeyrou. Aniž by jim věnoval pozornost, vzpílal dál robíkům. Jeho hlas se nesl po kovových stěnách jako předtím břinkání kopyt Yeyry. Dra už si chtěla oddechnout, že je Rimmer nezahlédl, když náhle monolog utichl. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se ozval bzukot robíků, který vydávaly, když byly v pohybu. Před ústím chodby, kde stály Dra s Yeyrou, se znovu objevil Rimmer. Strnule zacouval do jejich zorného pole a upřel na ně vytřeštěné oči. Otevřel pusu a patrně chtěl něco říct, ale to se mu nepodařilo. Oči se mu náhle protočily a on se bezvládně složil na zem. Robíci, kteří jej na každém kroku doprovázely, se zmateně sklonily k jeho tělu.
„Říkal jsem, že s tím bude problém,“ pronesl Holly a zatvářil se vševědoucně.
Yeyra se vylekaně podívala na Dra, ale ta jen mávla tlapou.
„Jenom Rimmer, s tím si nemusíš lámat hlavu. Pojď, zkusíme ti najít něco v kajutách.“
Dala se do pohybu, v ústí chodby překročila zemdlelého Rimmera a následována Yeyrou zamířila do obytné části lodi.
Holly jim prozradil, že Lister s Kocourem se právě nacházejí v kině a dívají se na film. To bylo dobré. I přes Yeyřino neustálé kovové dupání se jim podařilo nepozorovaně dostat do Listerovy a Rimmerovy kajuty.
Dra štítivě prohrabala nějaké Listerovo oblečení, ale když viděla Yeyry znechucený obličej, raději špinavé hadry odhodila. S náhlou nadějí se podívala do Rimmerovy skříňky, ale tam našla jen zásobu trenýrek pověšených na ramínkách a několik pečlivě nažehlených a složených košil. Vytáhla jednu košili, aby jí ukázala Yeyře, ale ta jen zavrtěla hlavou. Když už má na sobě něco nosit, ať je to alespoň pohodlné. Což tahle naškrobená košile moc nevypadala. Dra tedy začala postupně otevírat všechny šuplíky. Nacházela v nich všechno možné, v jednu chvíli měla dokonce pocit, že z jednoho, ve kterém byla halda kupodivu čistých ponožek, vyrazilo cosi živého.
„Viděla jsi to?“ otočila se zmateně na Yeyru.
Ta jí se stejně zmateným výrazem odpověděla:
„Já nevím… mám pocit, že jsem něco viděla, ale mohl to být jen…“ větu nedokončila, místo toho nerozhodně pokrčila rameny. Čičidračice přikývla, že chápe. Taky si nebyla jistá, jestli skutečně něco viděla, nebo se jí to jen zdálo.
Otevřela další šuplík, už poslední, a vytáhla z něj jedno Listerovo tričko, k jejímu překvapení čisté, navoněné a vyžehlené.
„Nevěděla jsem, že něco takového tady existuje, ale zdá se, že zázraky se dějí. Bude ti tohle stačit? Nic jiného tady totiž už není, leda by ses chtěla zahalit do prostěradla.“
Yeyra si kriticky prohlédla červené triko a zkusmo si ho oblékla. Trochu na ní plandalo, ale bylo to rozhodně lepší, než Rimmerova naškrobená košile.
„Pozor!“ objevil se náhle Holly a než stačil dodat cokoli jiného, bylo v kajutě najednou plno.
„Co to sakra je?“ zapištěl Kocour s pohledem upřeným na Yeyřiny silné koňské nohy.
„Ženská,“ vydechl očarovaně Lister, ale jeho nadšení se hned změnilo na rozčarované povzdechnutí, když si všiml zbytku Yeyřina těla.
„Křížená s koněm?“ vytřeštil oči Kocour.
„To je kentaurka,“ vložila se do jejich údivu Dra. „Přivezla jsem jí na návštěvu, abych jí oplatila pohostinnost jejího kmene.“
„Na té planetě někdo žije?“ nechápal Lister.
„Ano, my,“ řekla razantně Yeyra.
„Jak to? Vždyť ta Krytonova krabička vůbec nic neukázala,“ rozhodil rukama Kocour.
„Kryton by si měl svojí krabičku nechat seřídit,“ zašklebila se Dra.
„A proč má ta kobyla moje triko?“ ukázal na Yeyru Lister.
„Kobyla?!“ zakřičela rozzlobeně Yeyra, vzepjala se na zadní a mohutně praštila předními kopyty do podlahy. Dra zaúpěla a chytla se za uši. Lister se hned začal vyděšeně omlouvat. Než stačila Yeyřa říct, zda omluvu přijímá či nikoliv, vpadl do dveří Rimmer.
„Mimozemšťan!“ zakřičel hystericky a roztřesenou rukou ukazoval na Yeyru. Čičidračice, která stála poblíž, ho přes ruku praštila se slovy „Neukazuje se!“ a když na ní upřel své vytřeštěné oči, s úsměvem Yeyru představila.
Když se v kajutě objevil zmatený Kryton a v místnosti opravdu přestalo být k hnutí, začala Dra postupně vysvětlovat, co všechno se od jejich odletu stalo.
„Ale psychoscan opravdu nic neukazoval, zvláštní,“ uvažoval Kryton. „Možná potřebuje jen vyměnit baterie. Musím se na to podívat. Ale nejdřív bych měl… slečno Yeyro, myslím, že jsem v jedné kajutě zahlédl nějaké dámské oblečení, mám se vám jít po něčem podívat?“
Yeyra se zahleděla na Listerovo vytahané triko a přikývla.
„To by bylo milé. Ale musí to být něco pohodlného. Nejsem zvyklá chodit oblečená.“
Jen to dořekla, Kocour s Listerem tlumeně zaúpěli.
„A zajímá někoho můj názor?“ ozval se nakvašeně Rimmer.
„Ne!“ křikli kromě Yeyry všichni.
„To jsem si myslel. Ale… nesouhlasil jsem už s tou zubatou kočičinou a vidíte? Je tu rok a chová se, jak kdyby jí to tu patřilo. Přivláčela nám sem dalšího křížence. Napůl žena, napůl kůň… co bude příště?“
Yeyra rozčileně zadupala a Rimmer se pro jistotu trochu stáhl. Dra položila tlapu Yeyře na hřbet, aby jí uklidnila a zasyčela na Rimmera.
„Ty sám jsi kříženec. Jestli jen ještě jednou řekneš něco urážlivého, chytim tě za vlasy a protáhnu tě odpadní rourou! Jsi tak…“
Jaký Rimmer je už čičidračice nedopověděla. Do řeči jí skočil Holly.
„Zachytil jsem něco podezřelého ve skladu na palubě C. Možná byste se na to měli jít podívat.“
„Co je to, Holle?“ zeptal se Lister.
„Kdybych to věděl, neříkal bych, že je to něco podezřelého.“
„Zas jen planý poplach, jako minule,“ ušklíbl se Rimmer, nicméně ho těšilo, že se řeč převedla na jiné téma.
„Jasně, minule si nás tu nechal lítat z bazukoidama po lodi, až se mi úplně zničil účes a nakonec vyšlo najevo, že akorát v jednom skladu hnije krabice šunky.“
„Ta šunka už skoro tvořila inteligentní formu života,“ bránil se Holly.
„Jo, inteligentnější než ty,“ řekl kousavě Rimmer.
„Já vás varoval,“ zkonstatoval Holly a zmizel z obrazovky.
„No… radši se na to půjdeme podívat, ne?“ nadhodil Lister.
„Ty mu věříš?“ znovu se zašklebil Rimmer.
Místo odpovědi se Lister podíval na čičidračici.
„Nic dalšího jsi už s sebou nepřivezla?“
Dra zavrtěla hlavou.
„Dobře, půjdeme se na to podívat,“ řekl a následován Kocourem vyšel na chodbu.
„Hned potom se vám podívám po nějakém to oblečení, slečno Yeyro,“ slíbil Kryton a zmizel za Listerem.
„Tak jdeme taky, ne?“ navrhla Dra. „A ty jdeš s námi,“ zazubila se na Rimmera a mrkla na Yeyru. Když kolem něj procházely, dřív, než stačil uskočit, vzaly ho každá za jednu ruku a vláčely ho mezi sebou. Jeho protesty se nesly chodbou do hlasitého kovového klapání.
TO BE CONTINUED