Ramlík
Stála za hromadou beden v malé slepé uličce a obezřetně se rozhlížela. I když nebyla daleko od centra města, v téhle čtvrti byl až děsivý klid a ticho. To jí vyhovovalo. Stále si nemohla zvyknout na život ve městě. Byla lesní drak, mezi betonem, ocelí a sklem, v hluku a špíně se necítila dobře.
Zaslechla za sebou zašramocení a prudce se otočila. Pár metrů od ní přeběhla třínohá krysa a upřela na ní své záštiplné oči. Malá dračice zasyčela a výhružně vycenila zuby, krysa už ale sama zmizela za rohem.
Kolem byly neustále spousty zvířat. Až ji to překvapovalo, kolik tvorů se rozhodlo žít v blízkosti lidí. I když většina asi neměla jinou možnost, stejně tak jako nyní ona.
Kdyby lidé nezničili ten poslední malý kousek lesa, kde byl její domov, nikdy by jí nenapadlo hledat útočiště v jejich špinavém a neupraveném teritoriu. Nebyla jako její sestra, nelibovala si v lehce dosažitelném jídlu a relativně bezpečném životě. V prvních dnech jí všechno kolem ní nepředstavitelně děsilo a než se naučila, co je doopravdy nebezpečné a čemu se může klidně vysmívat do očí, málem jí to stálo život.
Povzdechla si a přikrčená u zdi přeběhla na roh ulice, kde se pozorně rozhlédla na obě strany. Nikde se nepohnul ani papírek. Nastražila drobné špičaté uši, ale hluk, který k ní doléhal, byl z nedaleké rušnější části města. Ve stínech spících zaparkovaných aut se vydala potemnělou ulicí.
Její zelené šupiny, dříve tak krásně svěží a jiskřivé jako čerstvé jarní lístky mladých stromů, životem ve městě zmatněly a pobledly. Jen málokdy si jí někdo všiml a ona celkem rychle zjistila, že mezi lidmi se dá lehce nepozorovaně pohybovat. Většinou po ulicích spěchali tak rychle, že jen stěží vnímali svět kolem sebe a i když jí občas někdo zahlédl, považoval ji s její velikostí za olysalého toulavého psa. Přesto se lidem vyhýbala, pokud mohla a do ulic vycházela většinou jen v noci.
Vzpomněla si, jak milovala noční lov v lesích. Plížení se v podrostu, dlouhé hodiny stopování nebo číhání, zběsilou hru na honěnou s kořistí a radost z úlovku či zklamání, když její vyhlídnutá večeře zmizela nenávratně v houští. S tím se shánění jídla ve městě nedalo srovnávat. Mnoha tvorům vyhovovalo snadné jídlo, i ona si zvykla a cpala se, co hrdlo ráčilo, ale… byly noci, kdy se jí opravdu stýskalo po starém životě. Hrabání v kontejnerech s ostatními městskými zvířaty a vyvrhely se opravdu nemohlo rovnat nočnímu lovu. A i když vždy odcházela spát s nacpaným žaludkem, protože potravy ve městě bylo víc, než všichni ti roztodivní tvorové, kteří v ulicích a stokách přebývali, stačili sníst, hlad po neúspěšném útoku by jí občas byl milejší.
Zasmušile klusala uprášenou ulicí, když v jedné postranní temné uličce zahlédla nepatrný pohyb. Přikrčila se za pohozený pytel s odpadky a zavětřila. Člověk! Opatrně vyhlédla přes natržený cíp igelitu a spatřila vysoký černý stín krčící se podobně jako před nějakou chvílí ona v nejtemnější části uličky. Byl to muž a když se pohnul, v ruce se mu zablýsklo něco kovového. Přimhouřila oči a zvědavě nahlédla do jeho myšlenek. Jediná schopnost, která se ve městě hodila víc než v lese.
Čím hlouběji se dostávala do jeho mysli, tím víc se jí v očích zračilo zděšení. Ten muž plánoval někoho zabít! Jen proto, že mu nějaký jiný lidský samec odvedl vyhlédnutou družku. Dobře, to se dělo i mezi draky, ale slabší drak se s tím buď smířil a nebo o dračici bojoval, ale nikdy, NIKDY by svého soka nenapadl zezadu ze tmy a bez varování.
Rozčilením jí zaplály oči. Jak je lidská rasa ve své inteligenci ubohá a hloupá… vytvářejí zákony, kontrolují jeden druhého, aby se vše dělalo tak, jak má, ale nakonec se chovají hůř než i ta nejprimitivnější zvířata. Skočit někomu do zad a zabít ho jen kvůli samici, to bylo opravdu nechutné. Zhnuseně se otřepala a vyrazila od zabijáka pryč. Byla hrdá na to, že je dračicí a že zabíjí jen pro potravu. I když teď už ani to ne. Vyhlídka na kontejner plný nedojedeného lidského jídla vyhlížela najednou ještě lákavěji.
Byla už skoro na místě, když zaslechla, jak se nočními ulicemi rozléhají osamělé kroky. Zastavila se a chvíli naslouchala. Podle stylu chůze to byl lidský samec a blížil se.
Skrčila se pod nejbližší auto a zvědavě vykukovala kolem jednoho zadního kola ven. Za chvilku se ničitel nočního ticha objevil. Měl na sobě šedý oblek a i když se snažil vykračovat si hrdě a bezstarostně, bylo na něm znát, že je nervózní a nejistý. Když prošel těsně kolem ní, ucítila z jeho šatů pach připáleného jídla a alkoholu. Další z věcí, které nechápala. Proč lidé neustále zalézali do těch temných, mnohdy kouřem zamořených doupat, kde se nedalo dýchat a občas nebylo skoro nic vidět, posedávali tam a popíjeli něco, co se ona odvážila ochutnat jen jednou a ještě teď při té vzpomínce prskala. Tenhle člověk musel určitě vylézt právě z nějakého takového brlohu. Popoběhla pod další auto a nechtěně vrazila do prázdné odhozené plechovky. Přikrčila se do špíny a strnula. Muž se prudce ohlédl. Zahlédla jeho leknutím rozšířené modré oči a vyděšeně ztuhla. Tohle byl ten člověk, kterého zahlédla v mysli toho lidského zabijáka. To byl ten, který před nějakým časem odvedl světlovlasou dívku a teď, kdy už si snad ani nepamatoval její jméno, se kvůli ní pomalu blížil ke konci své cesty.
Pečlivě upravené vlasy se mu zaleskly, jak se pátravě rozhlédl po celé ulici, a když nespatřil nic neobvyklého, dal se znovu do kroku, tentokrát trochu rychleji.
Dračice dřepěla strnulá na místě a přemýšlela, jestli má dát na svůj kručící žaludek a jít po svých, nebo by měla… ale proč by pomáhala lidem? Ostatně, když tomu mladému samečkovi nahlédla do jeho mysli, usoudila, že by si ho nějaký silnější samec měl na chvíli vzít do drápů a ukázat mu, jak by se měl chovat. Byl typickým příkladem záletníka, pokušitele a provokatéra. Připomínal jí mladé ramlíky, které občas pozorovala jako mládě na okraji lesa. Pobíhali po celé králičí kolonii, pokoušeli každou ramlici, která se vyskytla v jejich blízkosti a mezi staršími králíky vyvolávaly nesváry. Bavilo jí sledovat, když nějakého takového cápka občas dostal starší samec do drápů a dal mu co proto. Ano, tohle by přesně tenhle mladík potřeboval, ale… kudlou do zad? Vzít mu život jen za to, že je ještě mladý a hloupý?
Ve vteřině se rozhodla. Vyrazila z pod auta jako blesk a ve vteřině ho dohnala. Vběhla mu přímo pod nohy, skoro ho porazila. Dopadl bokem na oprýskanou zeď opuštěného domu a než se stačil podívat, co mu to podrazilo nohy, byla dračice pryč. Rychle se vzpamatoval z prvotního úleku a trochu zlostně si teď oprašoval své sako.
Dračice ho skrytě pozorovala a rozmrzele zabručela, když se opět vydal dál. Znovu ho následovala a opět mu vběhla do cesty. Tentokrát ji ale zahlédl a v poslední vteřině uskočil, takže jen prosvištěla kolem něj a zmizela do stínů. Cosi za ní zakřičel a hodil po ní pomačkanou plechovkou. To jí popudilo. Kdyby věděl, že ona… ale co, nebude se kvůli hloupému člověku rozčilovat. Žaludek znovu hladově zakručel, a tak se rozhodla ponechat toho lidského ramlíka svému osudu a vydat se svou cestou.
Snažila se vytěsnit ze své mysli to, co se mělo za okamžik odehrát o pár bočních ulic dál, když jí přimrazil na místě bolestný výkřik a řinčení povalených popelnic. Neměla by se do toho míchat, ale… bez rozmyslu se rozběhla zpátky.
Zahlédla je oba, jak spolu zápasí v té malé špinavé uličce. Na šedém saku modrookého mladíka zahlédla krev a v tu chvíli se do ní vlil pravý dračí vztek. Nikdy se nechtěla plést do záležitostí lidí, vždy se jim vyhýbala a často jimi pohrdala. Později nedokázala pochopit, proč se na lidského zabijáka vrhla s takovou vervou, ale v tu chvíli nedokázala jednat jinak. Vrazila do něj, až svou chabě se bránící oběť pustil. Neviděla, jak poraněný muž padá na pytle s odpadky, viděla pouze svůj cíl a znovu proti němu vyrazila. Napřáhl nůž, ale byla na něj příliš rychlá a hbitá. Než se jen stačil pohnout, vyrazila mu jeho směšnou zbraň z ruky. Napřáhl proti ní ruce ve snaze se alespoň nějak bránit, ale dlouho jí odrážet nedokázal.
Zařičela a silně se odrazila ke skoku. Porazila ho na zem tak prudce, že se bolestivě praštil do hlavy. Vykřikl, ale to už jeho zorné pole zaplavily planoucí oči zuřící dračice.
Nechtěla ho zabít, chtěla jen dát šanci tomu druhému utéct, ale už příliš dlouho žila líný život… už příliš dlouho nelovila… zaryla mu své ostré zuby do krku. Líbilo se jí, jak jeho horká krev skrápí její čenich a jak v něm bublá jeho poslední nádech…
Za sebou zaslechla zašustění a otočila se. Poraněný muž se pokoušel posadit na hromadě odpadků, kde prve přistál. Podle zmateného výrazu musel předtím omdlít.
Dračice si uvědomila, co vlastně udělala. Olízla si čenich, ze kterého jí skapávala krev a trochu zděšeně se podívala na muže pod sebou. Byl mrtvý.
Z hromady se cosi skutálelo a ozvalo se bolestné zasténání. Dračice začala od mrtvého těla pomalu couvat. Když míjela malátného mladíka, znovu zahlédla ty modré vyděšené oči.
„Chraň si svůj život, hloupý ramlíku,“ zasyčela, i když věděla, že jí nebude rozumět. Zmateně pootevřel ústa, jako by jí chtěl odpovědět, ale to už se prudce otočila a vyrazila pryč.
Zabila člověka!
Ani ve snu jí nikdy nenapadlo, že by to dokázala. Byla jen malá lesní dračice, většinu svého života strávila v lesích, kde nelovila nic většího než byli srnci. Ale člověk…
V běhu si znovu olízla čenich a na jazyku se opět probudila chuť lidské krve. Spokojeně zamručela. Tak dlouho už neměla čerstvou krev… co na tom, že byla lidská? Za chvíli jí stejně z tlamy i z čenichu nadobro smyje, a pak bude její život opět stejný, jako byl poslední tři měsíce. I když tu vzpomínku už jí nikdy nikdo nevezme.
Před očima jí vytanula vyděšená modrooká tvář. Zastavila se. Byla už daleko, přesto se ohlédla.
„Chraň svůj život, ramlíku,“ tiše zašeptala.
V odpověď se jí ozval její žaludek. Hladově polkla a zamířila k tomu největšímu kontejneru, o kterém věděla.
Zaslechla za sebou zašramocení a prudce se otočila. Pár metrů od ní přeběhla třínohá krysa a upřela na ní své záštiplné oči. Malá dračice zasyčela a výhružně vycenila zuby, krysa už ale sama zmizela za rohem.
Kolem byly neustále spousty zvířat. Až ji to překvapovalo, kolik tvorů se rozhodlo žít v blízkosti lidí. I když většina asi neměla jinou možnost, stejně tak jako nyní ona.
Kdyby lidé nezničili ten poslední malý kousek lesa, kde byl její domov, nikdy by jí nenapadlo hledat útočiště v jejich špinavém a neupraveném teritoriu. Nebyla jako její sestra, nelibovala si v lehce dosažitelném jídlu a relativně bezpečném životě. V prvních dnech jí všechno kolem ní nepředstavitelně děsilo a než se naučila, co je doopravdy nebezpečné a čemu se může klidně vysmívat do očí, málem jí to stálo život.
Povzdechla si a přikrčená u zdi přeběhla na roh ulice, kde se pozorně rozhlédla na obě strany. Nikde se nepohnul ani papírek. Nastražila drobné špičaté uši, ale hluk, který k ní doléhal, byl z nedaleké rušnější části města. Ve stínech spících zaparkovaných aut se vydala potemnělou ulicí.
Její zelené šupiny, dříve tak krásně svěží a jiskřivé jako čerstvé jarní lístky mladých stromů, životem ve městě zmatněly a pobledly. Jen málokdy si jí někdo všiml a ona celkem rychle zjistila, že mezi lidmi se dá lehce nepozorovaně pohybovat. Většinou po ulicích spěchali tak rychle, že jen stěží vnímali svět kolem sebe a i když jí občas někdo zahlédl, považoval ji s její velikostí za olysalého toulavého psa. Přesto se lidem vyhýbala, pokud mohla a do ulic vycházela většinou jen v noci.
Vzpomněla si, jak milovala noční lov v lesích. Plížení se v podrostu, dlouhé hodiny stopování nebo číhání, zběsilou hru na honěnou s kořistí a radost z úlovku či zklamání, když její vyhlídnutá večeře zmizela nenávratně v houští. S tím se shánění jídla ve městě nedalo srovnávat. Mnoha tvorům vyhovovalo snadné jídlo, i ona si zvykla a cpala se, co hrdlo ráčilo, ale… byly noci, kdy se jí opravdu stýskalo po starém životě. Hrabání v kontejnerech s ostatními městskými zvířaty a vyvrhely se opravdu nemohlo rovnat nočnímu lovu. A i když vždy odcházela spát s nacpaným žaludkem, protože potravy ve městě bylo víc, než všichni ti roztodivní tvorové, kteří v ulicích a stokách přebývali, stačili sníst, hlad po neúspěšném útoku by jí občas byl milejší.
Zasmušile klusala uprášenou ulicí, když v jedné postranní temné uličce zahlédla nepatrný pohyb. Přikrčila se za pohozený pytel s odpadky a zavětřila. Člověk! Opatrně vyhlédla přes natržený cíp igelitu a spatřila vysoký černý stín krčící se podobně jako před nějakou chvílí ona v nejtemnější části uličky. Byl to muž a když se pohnul, v ruce se mu zablýsklo něco kovového. Přimhouřila oči a zvědavě nahlédla do jeho myšlenek. Jediná schopnost, která se ve městě hodila víc než v lese.
Čím hlouběji se dostávala do jeho mysli, tím víc se jí v očích zračilo zděšení. Ten muž plánoval někoho zabít! Jen proto, že mu nějaký jiný lidský samec odvedl vyhlédnutou družku. Dobře, to se dělo i mezi draky, ale slabší drak se s tím buď smířil a nebo o dračici bojoval, ale nikdy, NIKDY by svého soka nenapadl zezadu ze tmy a bez varování.
Rozčilením jí zaplály oči. Jak je lidská rasa ve své inteligenci ubohá a hloupá… vytvářejí zákony, kontrolují jeden druhého, aby se vše dělalo tak, jak má, ale nakonec se chovají hůř než i ta nejprimitivnější zvířata. Skočit někomu do zad a zabít ho jen kvůli samici, to bylo opravdu nechutné. Zhnuseně se otřepala a vyrazila od zabijáka pryč. Byla hrdá na to, že je dračicí a že zabíjí jen pro potravu. I když teď už ani to ne. Vyhlídka na kontejner plný nedojedeného lidského jídla vyhlížela najednou ještě lákavěji.
Byla už skoro na místě, když zaslechla, jak se nočními ulicemi rozléhají osamělé kroky. Zastavila se a chvíli naslouchala. Podle stylu chůze to byl lidský samec a blížil se.
Skrčila se pod nejbližší auto a zvědavě vykukovala kolem jednoho zadního kola ven. Za chvilku se ničitel nočního ticha objevil. Měl na sobě šedý oblek a i když se snažil vykračovat si hrdě a bezstarostně, bylo na něm znát, že je nervózní a nejistý. Když prošel těsně kolem ní, ucítila z jeho šatů pach připáleného jídla a alkoholu. Další z věcí, které nechápala. Proč lidé neustále zalézali do těch temných, mnohdy kouřem zamořených doupat, kde se nedalo dýchat a občas nebylo skoro nic vidět, posedávali tam a popíjeli něco, co se ona odvážila ochutnat jen jednou a ještě teď při té vzpomínce prskala. Tenhle člověk musel určitě vylézt právě z nějakého takového brlohu. Popoběhla pod další auto a nechtěně vrazila do prázdné odhozené plechovky. Přikrčila se do špíny a strnula. Muž se prudce ohlédl. Zahlédla jeho leknutím rozšířené modré oči a vyděšeně ztuhla. Tohle byl ten člověk, kterého zahlédla v mysli toho lidského zabijáka. To byl ten, který před nějakým časem odvedl světlovlasou dívku a teď, kdy už si snad ani nepamatoval její jméno, se kvůli ní pomalu blížil ke konci své cesty.
Pečlivě upravené vlasy se mu zaleskly, jak se pátravě rozhlédl po celé ulici, a když nespatřil nic neobvyklého, dal se znovu do kroku, tentokrát trochu rychleji.
Dračice dřepěla strnulá na místě a přemýšlela, jestli má dát na svůj kručící žaludek a jít po svých, nebo by měla… ale proč by pomáhala lidem? Ostatně, když tomu mladému samečkovi nahlédla do jeho mysli, usoudila, že by si ho nějaký silnější samec měl na chvíli vzít do drápů a ukázat mu, jak by se měl chovat. Byl typickým příkladem záletníka, pokušitele a provokatéra. Připomínal jí mladé ramlíky, které občas pozorovala jako mládě na okraji lesa. Pobíhali po celé králičí kolonii, pokoušeli každou ramlici, která se vyskytla v jejich blízkosti a mezi staršími králíky vyvolávaly nesváry. Bavilo jí sledovat, když nějakého takového cápka občas dostal starší samec do drápů a dal mu co proto. Ano, tohle by přesně tenhle mladík potřeboval, ale… kudlou do zad? Vzít mu život jen za to, že je ještě mladý a hloupý?
Ve vteřině se rozhodla. Vyrazila z pod auta jako blesk a ve vteřině ho dohnala. Vběhla mu přímo pod nohy, skoro ho porazila. Dopadl bokem na oprýskanou zeď opuštěného domu a než se stačil podívat, co mu to podrazilo nohy, byla dračice pryč. Rychle se vzpamatoval z prvotního úleku a trochu zlostně si teď oprašoval své sako.
Dračice ho skrytě pozorovala a rozmrzele zabručela, když se opět vydal dál. Znovu ho následovala a opět mu vběhla do cesty. Tentokrát ji ale zahlédl a v poslední vteřině uskočil, takže jen prosvištěla kolem něj a zmizela do stínů. Cosi za ní zakřičel a hodil po ní pomačkanou plechovkou. To jí popudilo. Kdyby věděl, že ona… ale co, nebude se kvůli hloupému člověku rozčilovat. Žaludek znovu hladově zakručel, a tak se rozhodla ponechat toho lidského ramlíka svému osudu a vydat se svou cestou.
Snažila se vytěsnit ze své mysli to, co se mělo za okamžik odehrát o pár bočních ulic dál, když jí přimrazil na místě bolestný výkřik a řinčení povalených popelnic. Neměla by se do toho míchat, ale… bez rozmyslu se rozběhla zpátky.
Zahlédla je oba, jak spolu zápasí v té malé špinavé uličce. Na šedém saku modrookého mladíka zahlédla krev a v tu chvíli se do ní vlil pravý dračí vztek. Nikdy se nechtěla plést do záležitostí lidí, vždy se jim vyhýbala a často jimi pohrdala. Později nedokázala pochopit, proč se na lidského zabijáka vrhla s takovou vervou, ale v tu chvíli nedokázala jednat jinak. Vrazila do něj, až svou chabě se bránící oběť pustil. Neviděla, jak poraněný muž padá na pytle s odpadky, viděla pouze svůj cíl a znovu proti němu vyrazila. Napřáhl nůž, ale byla na něj příliš rychlá a hbitá. Než se jen stačil pohnout, vyrazila mu jeho směšnou zbraň z ruky. Napřáhl proti ní ruce ve snaze se alespoň nějak bránit, ale dlouho jí odrážet nedokázal.
Zařičela a silně se odrazila ke skoku. Porazila ho na zem tak prudce, že se bolestivě praštil do hlavy. Vykřikl, ale to už jeho zorné pole zaplavily planoucí oči zuřící dračice.
Nechtěla ho zabít, chtěla jen dát šanci tomu druhému utéct, ale už příliš dlouho žila líný život… už příliš dlouho nelovila… zaryla mu své ostré zuby do krku. Líbilo se jí, jak jeho horká krev skrápí její čenich a jak v něm bublá jeho poslední nádech…
Za sebou zaslechla zašustění a otočila se. Poraněný muž se pokoušel posadit na hromadě odpadků, kde prve přistál. Podle zmateného výrazu musel předtím omdlít.
Dračice si uvědomila, co vlastně udělala. Olízla si čenich, ze kterého jí skapávala krev a trochu zděšeně se podívala na muže pod sebou. Byl mrtvý.
Z hromady se cosi skutálelo a ozvalo se bolestné zasténání. Dračice začala od mrtvého těla pomalu couvat. Když míjela malátného mladíka, znovu zahlédla ty modré vyděšené oči.
„Chraň si svůj život, hloupý ramlíku,“ zasyčela, i když věděla, že jí nebude rozumět. Zmateně pootevřel ústa, jako by jí chtěl odpovědět, ale to už se prudce otočila a vyrazila pryč.
Zabila člověka!
Ani ve snu jí nikdy nenapadlo, že by to dokázala. Byla jen malá lesní dračice, většinu svého života strávila v lesích, kde nelovila nic většího než byli srnci. Ale člověk…
V běhu si znovu olízla čenich a na jazyku se opět probudila chuť lidské krve. Spokojeně zamručela. Tak dlouho už neměla čerstvou krev… co na tom, že byla lidská? Za chvíli jí stejně z tlamy i z čenichu nadobro smyje, a pak bude její život opět stejný, jako byl poslední tři měsíce. I když tu vzpomínku už jí nikdy nikdo nevezme.
Před očima jí vytanula vyděšená modrooká tvář. Zastavila se. Byla už daleko, přesto se ohlédla.
„Chraň svůj život, ramlíku,“ tiše zašeptala.
V odpověď se jí ozval její žaludek. Hladově polkla a zamířila k tomu největšímu kontejneru, o kterém věděla.