Tvorba - Texty

Seděl na gauči v obývacím pokoji, po levé straně tiše blikal vánoční stromeček, po pravé se mihotaly plamínky několika svíček a za oknem hustě padal sníh. Světlo v pokoji bylo tlumené, přesto na ní viděl docela dobře. Seděla naproti němu na ovčí houni a prohlížela si ho takovým zvláštním způsobem. Kdyby jí už nějakou dobu neznal, začal by patrně být nervózní.
„Co se na mě tak díváš?“
Naklonila tázavě hlavu na stranu, ale neřekla nic.
„Kde jsi vlastně byla v noci?“
Pousmála se.
„Venku. Proč tě to najednou zajímá?“
Pokrčil rameny, jako že vlastně ani neví. Ale zajímalo ho to. Velmi ho to zajímalo.
„Myslel jsem, že nemáš chladné noci ráda.“
„To nemám,“ přitakala.
„Tak co jsi tam dělala?“
Zvedla se a vyskočila k němu na gauč. Otřela svou malou kočičí hlavu o jeho ruku a zavrněla.
„Nejsi nějak moc zvědavý?“
„A divíš se?“ pousmál se na ní.
„Ano, nikdy ses neptal, kam chodím v noci a proč.“
„To neznamená, že mě to nikdy nezajímalo. Navíc… nejsem si jistý, ale… zdálo se mi, jako bych viděl přes okno na zdi tvůj stín…“ nejistě se odmlčel.
„A?“ nakrčila čelo.
„Vypadalo to, jako kdybys měla křídla…“ když to řekl, znělo mu to samotnému nesmyslně. Ale opravdu si byl jistý, že to viděl. Mohou kočky mít křídla? Ne, obyčejné určitě ne. Ale ta jeho? I když, co se vlastně tak hloupě ptá… mohla s ním jeho kočka mluvit? Ano, mohla. Křídla by ho snad už ani neměla překvapit. Pokud by je skutečně měla.
Díval se na ní a ona pobaveně zavrtěla hlavou.
„Muselo se ti něco zdát.“
„Ne, byl jsem vzhůru, když jsi odcházela.“
„Pak tedy kdo ví co jsi viděl. Stíny mohou klamat,“ zamrkala na něj.
„To bych mohl říct i celkově o kočkách,“ šťouchl jí prstem do chlupatého hrudníku. „Kdo ví, co jsem viděl? A kdo ví, co vlastně teď slyším. Kolik je koček, které mluví se svými lidmi?“
„Ale já nemluvím,“ našpulila tlamičku, aby zdůraznila, že jí při vyslovení věty ani jednou neotevřela.
„A přesto tě slyším. Kolik koček tohle umí?“
Opravdu by ho to zajímalo. Když před rokem objevil se svou ženou pod vánočním stromečkem sedět tuhle zvláštní kočku, nenapadlo ho, jak moc jeho život změní. Myslel si, že se zbláznil, když jí poprvé uslyšel ve své hlavě promluvit. Ale ona skutečně mluvila. Ne tak jako on, ale slyšel její myšlenky. Tedy jen ty, které chtěla aby slyšel, ale mohli spolu díky tomu rozmlouvat celé hodiny. Nikdy by nevěřil, že má schopnost telepatie. Vlastně by řekl, že jí asi ani nemá, to jen ta kočka způsobila, že jí může slyšet. Je tohle normální? Slyší i ostatní lidé myšlenky svých zvířat? Proč o tom nikdo nemluví?
„Protože lidé se bojí toho, čemu nerozumí,“ vyrušila ho z myšlenek. Musela přesně vědět, na co myslí.
„Ale proč?“ zeptal se.
Znovu se o něj otřela.
„Ty nemáš strach z toho, co se tu děje? Jsou Vánoce a ty bys měl být se svou ženou. Místo toho tu sedíš na gauči jen s kočkou, která ti hustí svoje myšlenky do hlavy. Je tohle normální?“
Zadíval se na ní. Asi to normální nebylo. Ale jemu to vyhovovalo.
„Měl jsi jí rád… proč nejsi s ní?“ zeptala se náhle.
„S kým? Se svojí ženou?“ zamumlal. Nechtělo se mu na ní myslet.
„Měl bys být s ní.“
„Proč? Já chci být s tebou… je to… zvláštní. Miloval jsem jí a myslím, že jí pořád miluju. Ale něco se změnilo. Od chvíle, kdy jsi přišla ty, mi připadá, že život předtím… nebyl úplný. Něco mi chybělo, aniž bych si to uvědomoval, protože jsem nevěděl co. Ale to se změnilo. Myslí si, že jsem blázen. A možná jsem, ale… chci to tak, jak je to teď, jsem šťastný.“
“Jsi si tím jistý? Protože kdybys nebyl, odešla bych. Všechno by bylo jako dřív, to ti můžu zaručit. Ona by se vrátila a ty bys mohl žít zase svůj normální život…“
„Tohle je můj normální život,“ zavrtěl rozhodně hlavou. Pak jí pohladil jemně po tváři.
„Nechci, abys odešla. Už bych to bez tebe nezvládl. Mám tě rád.“
Zavrněla a otřela se mu hlavou o dlaň.
„Je to přesně rok, co jsi přišla. Za tu dobu se toho změnilo až příliš, aby to mohlo najednou být jako dřív. Už nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady…“
„Odešla bych, jen kdyby sis to přál. Ani pro mě by to nebylo lehké, ale udělala bych to, kdybys chtěl.“
„Ale já nechci.“
Chvíli seděli tiše vedle sebe.
„Odkud ses vlastně vzala?“
„Jsem tu už rok a ty ses na to nikdy nezeptal. Proč teď?“ Odmlčela se, ale on nic neřekl.
„Není to důležité. Jsem tady a kde jsem byla předtím, to není důležité.“
„Ale proč ses najednou objevila? Jak ses sem dostala? Proč tady a proč u mě? Jak to, že s tebou můžu mluvit, ale jiní ne?“
„Máš dnes spoustu otázek.“
„Ano, mám. A myslím, že mám právo na ně dostat odpověď.“
Viděla, že není rozzlobený. Byl opravdu jen zvědavý a snažil se pochopit tolik věcí najedou, že se v nich ztrácel.
„Nemusíš vědět, odkud jsem přišla. Zatím ne. Ale přišla jsem kvůli tobě. Protože jsem chtěla přijít. Stačí ti to?“
Mělo mu to stačit? Ne, určitě ne. Stále nic z toho nechápal. Už po kolikáté si jí ten večer prohlížel a snažil se přijít na to, co je na ní tak zvláštního.
Mají kočky takhle výraznou mimiku? Možná veterinář by znal odpověď, ale ona ho nikdy nenechala, aby jí vzal třeba jen na obyčejnou prohlídku. Nebála se, jako si vždycky myslel, že se zvířata veterinářů bojí. Jen prostě cítil, že má své důvody, proč tam nechce jít. A nikdy nebyla nemocná. Chodila si venku, jak se jí zlíbilo, ale nikdy se nevrátila s unudleným čenichem, s ospalky kolem očí, s matnou srstí či kašlem. O kočkách toho do té doby moc nevěděl, ale to, že toulavé kočky mnohdy zdravím neoplývají, to mu bylo známo. Ale to nebyl její případ.
Za to s ním ráda chodila do práce. Vydržela dlouhé hodiny sedět na přenosné židličce a pozorovat ho, jak mluví do kamery o věcech, kterým nemohla rozumět. Nebo mohla? Nevadilo jí s ním vandrovat a doprovázet celý jejich štáb, nebála se velkých, často velmi hlučných strojů, se kterými se setkávali.
Zatraceně, vždyť nic z toho nedává smysl.
„Věci nemusejí dávat smysl a přesto se dějí,“ usmála se na něj poněkud záhadně.
Opět přesně věděla, na co myslí.
Pozoroval mihotavé stíny na zdech od plamenů svíček a jemně jí drbal na hlavě. Vrněla a mhouřila blaženě oči. Ať už byla čímkoli, v tuhle chvíli byla kočkou.
Seděli tam tiše hodně dlouhou dobu, než se zvedl, že už jde spát. Přeběhla za ním do ložnice a když se uložil do postele, uvelebila se u něj. Usínal při jejím tichém vrnění.

Něco ho probudilo. Nejdřív nevěděl, co to je, ale pak ucítil chlad.
„Vstávej,“ zaslechl její hlas. Zněl trochu jinak. Na zdi před sebou uviděl stín. Kočičí obrys s křídly!
Otočil se a překvapeně si promnul rozespalé oči. Tohle se mu určitě muselo zdát.
„Ne, tohle není sen,“ přistoupila k němu blíž. Dveře balkonu jí náhle byly poněkud malé. Sněžení přestalo a po obloze se honila černá potrhaná mračna. Přes její najednou velkou postavu dopadaly do pokoje měsíční paprsky a vykreslovaly na zeď její stín. Její okřídlený stín.
Zmateně si jí prohlížel. Tělo už nebylo tak úplně kočičí. Na hřbetu se ve tmě rýsovala stažená křídla a ocas, neklidně se pohupující ze strany na stranu, vypadal tak nějak… ještěří. A byla obrovská. Nebo mu tak najednou alespoň připadala.
„Chtěl jsi vědět, kdo vlastně jsem…,“ promluvila. Skutečně promluvila, ne jen myšlenkami, mluvila tak, jako on, jen místo úst měla zvířecí zubatou tlamu.
„Měl jsi pravdu, nejsem obyčejná kočka. Jsem čičidrak.“
„Jsi… cože?“ byl zmatený.
Povzdechla si.
„Vy lidé toho víte tak málo o světě kolem sebe…“ Posadila se u jeho postele a shlížela na něj ze své nekočičí výšky.
„Jsem drak. Druh, který je ze dvou třetin drakem a z jedné třetiny kočkou. Není pro mě problém vzít na sebe kočičí podobu a pohybovat se tak mezi lidmi, aniž by tušili, kdo se skutečně nachází v jejich blízkosti. Jsem ráda, že to umím, protože jsem tak mohla být s tebou.“
„Ale…“ nenechala ho domluvit.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nepřijal bys mne, kdybych přišla rovnou ve své podobě. Bál by ses. I teď máš trochu strach, cítím to. Ale ne tolik, protože mě znáš. Lidé se bojí toho, co neznají. A to, čeho se bojí, nenávidí.“
„Ale já tě mám rád,“ zašeptal.
„Ano, teď ano.“
Přemýšlel, jak by se zachoval, kdyby se hned na začátku ukázala takhle. Měla pravdu. Šílel by hrůzou. Bál by se o sebe, o svou ženu, o jejich životy. A pokud by našel odvahu, začal by se bránit. Ale ona přišla jako kočka. Kdo by ublížil malé roztomilé kočce sedící na vánoční ráno pod vánočním stromečkem mezi kupou dárků?
Měl rok na to, aby poznal, že to malé stvoření je něčím víc než se zdá být. A skutečně to cítil, i když nad tím nikdy přímo nepřemýšlel.
„Takže ten stín, co jsem viděl… to jsi byla ty,“ pohlédl na ní, oči ve tmě zmateně rozšířené a ona se musela držet, aby o něj láskyplně neotřela svou velkou hlavu. Nechtěla ho zbytečně vyděsit, zatím byl stále příliš zmatený, ale u všech draků, byl tak roztomilý.
„Ano, byla jsem to já,“ trošku rozevřela jedno křídlo, jen tolik, co jí to prostor dovolil, aby viděl, že její křídla jsou skutečná.
Němě přikývl. Opět ho nechala jeho myšlenkám a jen se na něj dívala. Ráda ho pozorovala. Když pracoval, když mluvil, když přemýšlel… vydržela na něj zírat celé hodiny. Vždycky se smála drakům, kteří milovali člověka. Nevěřila tomu. Co na člověku může drak vidět? Teď to pomalu začínala chápat…
„Proč jsi tady?“ položil jí znovu už jednou vyřčenou otázku.
„Záleží na tom?“ trochu se pousmála.
Chvíli se na ní díval.
„Ano… ne… nevím, asi ne…“
Už se nedokázala udržet. Zavrněla, i když její vrnění teď znělo víc dunivě a vrčivě, a jemně se dotkla čenichem jeho tváře. Cítila, jak vydechl a trochu ztuhl. Pomalu, jen o kousek, odtáhla hlavu. Osmělil se, zvedl ruku a nejistě jí podrbal za velkým uchem. Znovu dunivě zavrněla.
„Jsi… velká,“ pousmál se, když jí přejel rukou po tváři. Už se mu její hlava nevešla do dlaně.
„Kdepak. Jsem celkem malá dračice,“ zavrtěla hlavou.
„Mě teda připadáš velká,“ smál se.
„Děkuju,“ sklopila oči. Tohle byla pro ní lichotka, obvykle všem připadala malá.
Otevřenými dveřmi z balkonu zavanul studený vítr. Ucítila, jak se zachvěl.
„Obleč se, poletíme.“
„Cože?“ vytřeštil oči. Nevěděla, jestli ho to víc překvapilo nebo vyděsilo.
„Jsi jediný člověk, kterému kdy bude dovoleno sedět na mém hřbetu a letět na mých křídlech,“ řekla tiše.
„No… to mi lichotí, ale…“
„Bojíš se výšek, já vím. Ale nikdy ses nebál tolik, aby ti to bránilo v práci. A tam hrozilo daleko větší nebezpečí, než na mých zádech. Neboj se, nedopustím, aby se ti něco stalo.“
Mlčel a jen se na ní vystrašeně díval.
„Poleť se mnou, prosím,“ přiblížila k němu tvář a on se skoro ztrácel v jejích velkých jasných očích.
„Dobře, ale… nesmíš mě nechat spadnout,“ řekl nejistě.
„Slibuji,“ pokorně přikývla, ale nadšení a radost z toho, že souhlasil, z ní přímo sálalo.
Rychle se oblékl. Bylo zvláštní, že se teď před ní trochu styděl. Když ho pozorovala jako kočka, nikdy nic takového necítil. Teď se diskrétně otočila a zmizela na balkon dřív, než si sundal pyžamo, a on si připadal, jako by na balkoně nestála dračice, ale nějaká žena, kterou teprve teď začal poznávat.
Když vyšel na balkon, netrpělivě přešlapovala. Měsíc se zrovna schoval za černý mrak, ale její oči zářily stále stejně jasně.
Stál nerozhodně vedle ní a nevěděl, co si počít. Kývla hlavou a naznačila mu, aby jí vylezl na hřbet. Jenže on nevěděl jak. Jemně, ovšem docela silně ho plácla přes zadek svým dračím ocasem. Vyskočil leknutím, ale alespoň ho to rozhoupalo k tomu chytit se srsti na zádech a zkusit se vyškrábat jí na záda. Skrčila se a ocasem mu trochu pomohla.
„Pevně se drž!“ křikla na něj a než se stačil uvelebit, vrhla se přes zábradlí do noční temnoty.
Vykřikl. Byl přesvědčený, že se oba roztříští o terasu pod balkonem, ale ona silně máchla křídly, a pak znovu, a ještě… letěli.
Uvědomil se, že stoupají, ale neměl odvahu se podívat. Seděl skrčený na jejím hřbetu, ruce křečovitě zaťaté v její hřívě a tvář se zavřenýma očima přitisknutou k jejímu krku. Trochu to s ním házelo, jak pravidelně mávala křídly. Tiskl se k ní ještě silněji.
„Neboj se, na to si zvykneš,“ smála se, když cítila, jak jí zarývá prsty přes hřívu do srsti. Měla chuť udělat looping, ale věděla, že by ho tím jen ještě víc vyděsila a že by se mohl pustit. Byla si jistá, že by ho chytila, ale patrně by s ní už nikdy nechtěl letět, a taková představa se jí nezamlouvala.
Bylo zvláštní nést na zádech člověka. Kde jsou ty časy, kdy draky, kteří nosili lidské plemeno, pohrdala? Pravda, mnozí z nich lidem sloužili. Ona nikomu neslouží. Byl to její nápad, aby na ní letěl, její rozhodnutí. Nikoho jiného by na sobě nesnesla. On je výjimka, protože… prostě je výjimka.
Měsíc vykoukl zpoza mračné clony a ozářil tu zvláštní siluetu na obloze. Nevystoupala zase tak vysoko, aby se ztratila v mracích, kdyby se teď někdo z těch tisíců lidiček ve městě pod nimi díval z okna, mohl by je zahlédnout. Ale věřil by tomu, co vlastně vidí? A co by vlastně viděl? Kočičí dračici s mužem na zádech? Zasmála se. Tomu by nikdo nevěřil.
„Čemu se směješ?“ zeptal se a ona ucítila, jak zvedl hlavu z jejího krku. Patrně se podíval dolů, protože znovu zesílil stisk, ale tvář už do její hřívy neschoval.
„Jen tak. Mám radost, že letíš se mnou,“ natočila k němu hlavu, aby na něj alespoň trošku viděla.
Spatřila, jak má oči rozšířené strachem, ale zároveň se do nich začal vkrádat i úžas. Pomalu se rozhlížel po rozlehlém kraji kolem, shlížel na město pod nimi i zvedal hlavu k potrhaným mrakům plujícím nad nimi téměř na dosah ruky.
„Líbí se ti to?“ zavolala na něj a trochu zrychlila. Znovu ucítila pevnější sevření, ne už však tak křečovité.
„Ještě nevím, musím si na to zvyknout,“ křikl v odpověď. Hlas mu zněl jen trochu napjatě, řekla by, že už si zvykal.
Chvílemi mávala křídly, chvílemi plachtila, občas zakroužila nad nějakým zajímavým místem, občas zamířila prudce výš do oblak. Každou změnu letu doprovázelo tiché vyjeknutí, později už jen prudší vydechnutí. Opravdu si zvykal a létání se mu začínalo líbit. Poznala to z jeho pohybů, dechu i z pocitů, které k ní v nepatrných vlnách doléhaly.
„Kam vlastně letíme?“ zeptal se jí, když prolétávali nad temnou krajinou.
„Uvidíš,“ odpověděla tajemně.
„Proč takové tajnosti?“
„Protože se to brzy dozvíš.“
Rozesmála se a prudce se naklonila na levou stranu. Zakřičel, trochu strachy, trochu jakousi nespoutanou radostí z rychlého letu.
Měl rád rychlost, to o něm věděla. Nespočetně krát se s ním proháněla v různých vozech. Byly buď velmi rychlé nebo velmi masivní. Ať jeli v čemkoli, ty vyjížďky milovala. Pravda, hlavně ty rychlé. Když jí staženou střechou vítr cuchal srst, bylo to jako by letěla bez křídel v kočičím těle a to ještě bez jakékoli námahy. Občas se jí smál, že když bude tak větru nastavovat svou malou hlavičku, že z ní bude buď buldok a nebo že v tom vichru uletí.
Teď se smála ona. Radost z „pouhého“ letu se mísila s radostí z toho, že je s ním a že se mu létání líbí. Že občas rozjařeně výskne, když se jí povede nějaký pěkný letecký manévr.
Po chvíli však svůj let znovu zpomalila. Letěli vysoko v oblacích, ale teď začala pomalu klesat. Až když byli téměř těsně nad zemí, vyloupl se ze tmy kamenný kruh. Stonehenge.
Ladně přistála a zabořila se tlapami do sněhu.
„Jsme na místě,“ otočila k němu hlavu.
Sklouzl jí ze zad a překvapeně hleděl na starý monument.
„Proč zrovna sem?“ zeptal se.
„Mám to tu ráda,“ mrkla na něj. Viděl však, že neřekla vše.
„No… ano, říká se, že je tohle místo zvláštní,“ nadhodil.
„Říká?“ trochu pohrdavě sykla. „Tohle místo je významnější, než si mnozí lidé vůbec dokážou představit. Staré civilizace to věděli, znali magii tohoto místa. Moderní lidstvo však už nemá moc citu pro sílu, jaká se tady i na mnohých jiných místech skrývá. Možná je to i dobře…“ smutně se odmlčela.
Pozvedl tázavě obočí.
„Přišla jsem odtud.“
„Přišla?“ nakrčil čelo. „Jako že ses tady narodila?“ nechápal, jak by moderním novinářům něco takového uniklo. Dračí hnízdo ve Stonehenge? Toho by byl za chvíli plný každý vědecký i bulvární časopis.
„Ne, ty blázínku,“ zasmála se jeho lidské nevědomosti. Byl opravdu roztomilý. „Stonehenge je jako jakási brána. Vede z mého světa do toho vašeho a naopak. Takových míst je Země plná, jen je musíš umět najít. Vycítit. A když víš jak, můžeš procházet mezi naším a vaším světem, jak se ti zlíbí.“
Nebyl si jistý, jestli tomu zcela přesně rozumí. Zadíval se na kamenný kruh a zkusil si představit, že do něj vejde a vyjde někde jinde. To přece není možné, prochází tu tisíce turistů, badatelů a kdo ví, čeho všeho ještě, někdo by si toho musel všimnout.
Zavrtěla hlavou.
„Jistě, všimnou si. Spousta lidí se tu cítí zvláštně. A odkud myslíš, že se berou takové ty záhadné bytosti? Víly, mořské panny a příšery, draci a další bájná zvířata. Přicházejí tudy. Jenže lidé už na ně nevěří, nevěří tomu, co vidí. Dívají se na fotku, na které se v travnaté planině pase jednorožec a nevěří. Myslí si, že jde o podvrh. Ve většině případů ano, ale v deseti procentech je ten jednorožec skutečný.“
Přikývl, jako že chápe.
Otočila se a přešla blíž k jednomu z velkých kamenů. Beze slova se ho jednou tlapou dotkla a na chvíli strnula. Pak se k němu otočila a hodila hlavou směrem do kruhu. Věděl, že chce, aby ho následovala.
Pomalu se k ní vydal. Sníh mu křupal pod nohama a cítil… ne, nevěděl, co cítí, ale tělem mu projížděli jakési vibrace, které nedokázal blíže zachytit. Zaslechl její hlas. Ne ušima, zněl mu v hlavě a rozechvíval ho.
„Tohle je určené jen tobě. Lidem není zakázáno chodit do našeho světa, ale mnohdy nejsou ani přívětivě vítáni. Ty patříš ke mně, nic se ti nemůže stát. Ale musí to zůstat jen mezi námi… jen v tobě. Chraň tohle místo, protože od teď budeš jeho součástí, ať už budeš tam nebo tady…“
Vešel do kruhu z prastarých kamenů. Sněhová pokrývka, do které se bořil, téměř zmizela. Uvnitř kruhu panovala zvláštní atmosféra – připadalo mu, jako by sníh na zemi ležel, ale bylo skrz něj vidět na čerstvě zelenou trávu. Tak zelenou, jakou ještě nikdy nespatřil. Vždyť byla noc, copak může rozpoznat tolik barev?
Cítil zimní chlad, ale zároveň vůni letní noci. Cítil sníh, ale i květiny a stromy.
Vynořila se z matného mlžného oblaku. Oči jí jasně svítili, srst i šupiny se jí ve světle měsíce leskly. Postavila se vedle něj a otřela se o něj hlavou. Chytl se její hřívy a vykročil. Po jejím boku zamířil přímo do mlžného oparu chvějícího se uprostřed kruhu…