Tvorba - Texty

Nehnutě stála. Tiše, beze slov, na ně upírala své zelené oči, teď příliš velké a náhle i příliš lesklé. S němou prosbou k nim shlížela, i když věděla, že jí neposlechnou… -zůstaňte prosím-…
Jeden z nich zavrtěl hlavou.
Zavřela oči, které už nějakou dobu pálily a smutně sklonila hlavu. Další z nich k ní přistoupil a jemně jí hlavu pozvedl tak, aby se mu dívala přímo do očí. Věděl, že jeho má nejradši – milovala všechny, ale on, on byl pro ní nejdůležitější.
Chvíli se jí díval do očí. Trochu je mhouřila, jak se snažila zabránit slzám, aby se vydraly z pod víček ven.
„Neplač, vždyť víš, že všechno musí jednou skončit.“
Polkla a pootevřela tlamu, jako by se chystala odpovědět. Znovu zavřela oči a zašeptala:
„Existuje uroboros.“
„Ale my už jsme unavení,“ řekl třetí z nich.
„Máme i vlastní život, slečno dračice. Tohle všechno byla zábava, ale hra skončila. Musíme se vrátit domů. I ty bys měla…“
Přikývla, že chápe. Po tváři jí stekla slza, kterou už nedokázala zadržet. Jako perla se zaleskla na hrudním plátu.
Ten, co jí byl nejblíže, jí rozverně rozcuchal čupřinu nad čelem.
„No tak, trochu hrdosti, ne? Viděla´s někdy mě, že bych brečel? A že bych kolikrát měl proč,“ zamrkal na ní.
Podařilo se mu to. Vykouzlil na její tváři úsměv a její hruď se najednou hrdě vypjala. Ve chvíli seděla jak pravítko, hrdá a důstojná, s vážným, ale odhodlaným výrazem. Ostře vymrštila pravou tlapu před sebe, pětkrát zakroužila zápěstím a pak jí v přesném úhlu přiložila k čelu v prvotřídním zasalutování.
On, stojíc naproti ní, srazil paty a vypjal hruď. Salutoval dlouho a vysloužil si tím další její úsměv.
„Někdy si mě najdi, svezu tě v jeřábu,“ zamrkal na ní a odstoupil k ostatním.
„Tak třeba někdy na shledanou,“ povzbudivě se na ní pousmál ten, co prve na její němou žádost vrtěl hlavou. Natáhl ruku a něco jí položil k nohám. Ostatní ho napodobili. Jen ten jeden z nich, ten, který salutoval, napřáhl ruku a pevně něco svíral v dlani. Pochopila a zvedla k němu tlapu. Jemně jí tu maličkou věc položil na šupinatou dlaň. Pevně jí sevřela a po tváři jí stekla další slza.
Mrkl na ní a vydal se k ostatním.
„Au revoir, mes amis. A bientot,“ zašeptala.
Všichni čtyři přikývli v tichém rozloučení a otočili se zády… pomalou chůzí, bez jediného ohlédnutí, bez jediného slova, se od ní vzdalovali pryč. Po bílé mlhovině utkané z hvězd mířili kdo ví kam a ona nevěděla, jestli se vůbec někdy vrátí. Zůstaly jí jen vzpomínky a… podívala se na sevřenou pěst. Pomalu rozevřela prsty a na dlani se něco zalesklo. Do očí jí opět vyhrkly slzy. Na dlani se měňavě lesklo hologramové Háčko.
Podívala se k nohám. U tlap jí ležel culík dredů. Další slza skanula k zemi a zablyštěla se na kovové náušnici ve tvaru rybí kostry. Pohled jí padl na třetí věc – umělá androidí hlava, tentokrát nemluvná a bez života.
Zvedla pohled k obzoru. Čtyři postavy byly už na hranici viditelnosti. Pomalu začínaly splývat s vesmírnou temnotou. Postřehla, že se ještě na chvíli zastavily. Možná se k ní i otočily, možná zamávaly, s jistotou to říct nemohla. Ona neudělala nic. Chtěla za nimi běžet, chtěla jít s nimi, zůstat s nimi napořád… ale neudělala nic. Nemohla… Milovala je, ale ani jeden z nich jí nepatřil a věděla to…
Ucítila něco divného. Ohlédla se a spatřila, jak se její křídla mění v prach a snáší se do mlhoviny jako déšť droboučkých zelenkavých hvězdiček. Udiveně se podívala na svou tlapu, ve které znovu pevně svírala svůj hologramový suvenýr. Tlapa začínala blednout. Jako by celé její tělo bylo z lesklého nazelenalého písku, nebo spíše z maličkých hvězd. Mlhovina kolem ní se začala zvedat. Vířila kolem ní, obtékala její tělo, které se postupně rozsýpalo na drobné hvězdy a ty se zapojovaly do vesmírného reje. Už jí zůstala jen duše. Její duše a… čtyři věci.

Pomalu otevřela oči. Byla doma, opřená o svou postel a pravá (lidská) ruka jí nesnesitelně bolela. Podívala se na ní. Měla zaťatou pěst tak pevně, že jí klouby zbělely. Pomalu, s námahou a ztuhlou bolestí sevření povolila. V dlani se zalesklo hologramové H…