Kýblování
Koukám smutně do kýble,
na své pochroumané nervy
na dně se tam kroutící
jak hladoví bílí červi.
A proč vlastně skončily
v tom kovovém kbelíku?
Přece z mého pobytu na
Červeném trpaslíku.
No uznejte sami,
to je přece děsivé,
že v Listerově kajutě
všude prádlo špinavé
válí se tam po zemi
- není přes to kam si šlápnout,
z toho mně už, věřte mi,
zákonitě musí hrábnout.
Loď prý velká jako město,
nu, snad pro lidi jen asi.
Každé mé rozmáchlé gesto
kovové zdi pěkně rasí.
Hnout se pomalu kam není,
vše je těsné, vše mě svírá,
z toho má pompéznost pění,
kudy projdu, tam je díra.
Všude skvrny od kari,
každý za hlavu to hází.
Kde je teď můj Hillary,
věrný sluha tady schází.
A co Kryton? Červenám se,
toho jsem už zaměstnala,
k tomu teď vám přiznávám se,
„zábava“ jsem jeho stálá.
A je fakt, že on se snaží,
češe hřívu, škrábe záda,
vafličky mi stále smaží,
přesně takhle to mám ráda.
A co Rimmer? Hologram,
na pořádek vždy byl ras.
Váží teď jen sotva gram,
zproštěn všech svých hmotných krás.
Baví mě ho stále prudit,
jsem tak pěkně škodolibá…
noční můrou vždy ho budit,
ne, teď nejsem samolibá,
ale vážně se mi daří,
kouzlit děs na jeho tváři,
vztek či aspoň zhnusení.
Má už ze mě bušení
holosrdce nestíhá,
blikavě teď svítívá.
Ale vážně, nejsem zlá.
Ublížit mu nehodlám.
Všechno je to jenom hra,
jenom prostý tajný plán.
Vždyť přec často říká se,
co se stále škádlívá,
to se rádo mívává.
A já, opět přiznávám,
děsivě ho ráda mám,
ač je pouhý hologram.
A tak do kýblu teď civím,
co se vlastně vůbec divím?
Jsem v kovové škatuli,
je to fakt na kebuli,
když zábavou jedinou
je mi kýbl s hladinou
skládající se z mých nervů.
A už jsem zas u těch červů,
kroutí se a zápasí,
možná z toho vykvasí.
A pak možná s tím svým kýblem,
s vodou a voňavým mýdlem,
skončím jako uklízečka,
čičidračí myčka, pračka.
Kocour těžko pomůže,
pracovat prý nemůže.
Lister pořádek zas nechce,
umírá mu plíseň lehce,
když pořádně se uklidí.
To se hned tak nevidí.
Rimmer by prý přiložil
k dílu, k práci ruku svojí.
Jenže jaksi nepřežil
- za výmluvou si vždy stojí.
Dotýkat se nemůže,
dobře pro něj či hůře?
Možná někdy obojí,
ta výmluva obstojí.
A tak vzdychám
nad kýblem zas,
utíká tak předlouhý čas
nudy a nicnedělání,
čas trávím svým kýblováním…
na své pochroumané nervy
na dně se tam kroutící
jak hladoví bílí červi.
A proč vlastně skončily
v tom kovovém kbelíku?
Přece z mého pobytu na
Červeném trpaslíku.
No uznejte sami,
to je přece děsivé,
že v Listerově kajutě
všude prádlo špinavé
válí se tam po zemi
- není přes to kam si šlápnout,
z toho mně už, věřte mi,
zákonitě musí hrábnout.
Loď prý velká jako město,
nu, snad pro lidi jen asi.
Každé mé rozmáchlé gesto
kovové zdi pěkně rasí.
Hnout se pomalu kam není,
vše je těsné, vše mě svírá,
z toho má pompéznost pění,
kudy projdu, tam je díra.
Všude skvrny od kari,
každý za hlavu to hází.
Kde je teď můj Hillary,
věrný sluha tady schází.
A co Kryton? Červenám se,
toho jsem už zaměstnala,
k tomu teď vám přiznávám se,
„zábava“ jsem jeho stálá.
A je fakt, že on se snaží,
češe hřívu, škrábe záda,
vafličky mi stále smaží,
přesně takhle to mám ráda.
A co Rimmer? Hologram,
na pořádek vždy byl ras.
Váží teď jen sotva gram,
zproštěn všech svých hmotných krás.
Baví mě ho stále prudit,
jsem tak pěkně škodolibá…
noční můrou vždy ho budit,
ne, teď nejsem samolibá,
ale vážně se mi daří,
kouzlit děs na jeho tváři,
vztek či aspoň zhnusení.
Má už ze mě bušení
holosrdce nestíhá,
blikavě teď svítívá.
Ale vážně, nejsem zlá.
Ublížit mu nehodlám.
Všechno je to jenom hra,
jenom prostý tajný plán.
Vždyť přec často říká se,
co se stále škádlívá,
to se rádo mívává.
A já, opět přiznávám,
děsivě ho ráda mám,
ač je pouhý hologram.
A tak do kýblu teď civím,
co se vlastně vůbec divím?
Jsem v kovové škatuli,
je to fakt na kebuli,
když zábavou jedinou
je mi kýbl s hladinou
skládající se z mých nervů.
A už jsem zas u těch červů,
kroutí se a zápasí,
možná z toho vykvasí.
A pak možná s tím svým kýblem,
s vodou a voňavým mýdlem,
skončím jako uklízečka,
čičidračí myčka, pračka.
Kocour těžko pomůže,
pracovat prý nemůže.
Lister pořádek zas nechce,
umírá mu plíseň lehce,
když pořádně se uklidí.
To se hned tak nevidí.
Rimmer by prý přiložil
k dílu, k práci ruku svojí.
Jenže jaksi nepřežil
- za výmluvou si vždy stojí.
Dotýkat se nemůže,
dobře pro něj či hůře?
Možná někdy obojí,
ta výmluva obstojí.
A tak vzdychám
nad kýblem zas,
utíká tak předlouhý čas
nudy a nicnedělání,
čas trávím svým kýblováním…