Duchové "pralesa"
Pohodlně jsem se uvelebila v autobusu na přední sedačce (moje oblíbené místo) a začala jsem přehrabovat obsah batohu, abych vydolovala svůj mobilní telefon a sluchátka. V práci to bylo o nervy, jako ostatně skoro každý den, takže jsem se těšila na chvíli klidu a příjemného rozjímání při kodrcavé jízdě hromadnou dopravou. Ráda se nechávám vozit a když není nic lepšího než autobus, vezmu za vděk i tím. Tedy pokud mohu sedět na svém oblíbeném místě a nikdo mě neruší, samozřejmě.
Z malé kapsy jsem vytáhla smotek sluchátek. Jistě, jako vždy naprosto zamotané, než to celé rozpletu, budu už v polovině cesty. Povzdechla jsem si. A aby toho nebylo málo, relaxace, na kterou jsem se těšila, mi nebyla dopřána…
„Máš v hlavě děsný binec, víš to?“
Myslí mi proletěl hlas, jako by mi někdo promluvil přímo do ucha. Obrátila jsem oči v sloup. Jeden z nájemníků v mojí hlavě, uznávaný britský herec Chris Barrie (nebo tedy jakási jeho holografická alternativa sídlící v mé mysli) se rozhodl, že si zrovna teď chce poklábosit.
„Máš snad nějaký problém?“ ptám se ho lehce otráveně. Jasně, je to můj miláček, ale znáte to… někdy přece jen všeho moc škodí a já bych vážně ráda chviličku klidu.
„Problém? Ne, vůbec. Jen jsem si právě urazil palec o jeden tvůj kýbl. Můžeš mi říct, proč těch kovových krámů máš plnou hlavu?“
„Plnou?“
„Jo, válí se jich tady hromady, je to jako kdybych se prodíral pralesem, jenže místo stromů jsou samé kbelíky. Co tu s nimi mám dělat?“
Skoro ho vidím, jak se zoufale rozhlíží po velké garáži – svém útočišti v mojí hlavě a přepočítává široké hromady a vysoké komíny kbelíků.
„Tak je někam ukliď, časem se jich zbavím,“ obrazně mávnu rukou, abych naznačila, že je mi jedno, co s nimi udělá a že tímto považuji problém za vyřešený.
„A nechceš mi prozradit, kam asi?“
„Naházej je někam do rohu, tam se to ztratí.“
Moudrost pochycená v dětství.
„To nejde, tam jsou koule.“
„Jaký koule?“
„Tvoje koule.“
„Já nemám koule.“
„Máš. Koule v rohu.“
„Jo tyhle…“
Vzpomenu si na jednu svou oblíbenou hlášku „koule v rohu“, za kterou ovšem určitě může Motig, protože si nemůžu vybavit, jak bych na něco takového přišla já sama. Jedna věc mě ale zarazila… že bych z toho měla v hlavě roh plný koulí?
„Fakt jsou v rohu?“
Dojde mi, že je to naprosto idiotská otázka, ale co…
„Jo, je jich plný kout. Mají různé barvy a jsou různě velké. Kýble, koule… jsi fakt magor, abys věděla.“
Vím. Ale houby si z toho dělám. Dokonalý pan Barrie patrně vděčí mému magorství za to, že v té mojí šešuli vůbec dýchá… tedy… samozřejmě ne ten skutečný Barrie, ten o mě bohužel nemá ani páru a dýchá si vesele i beze mě. Ale znáte to, když nemáte koně, spokojíte se i s poníkem.
„Tak nacpi ty koule do těch kýblů a celé to ukliď do toho rohu, ne?“ navrhnu mu.
„Zbláznila ses? To bych se v tom hrabal týden!“
„Do kosmu, tak naházej ty kýble do druhýho kouta!“
„Tam leží Horrible.“
„Co dělá Horrible ve TVÉM koutě?“
„Je v bezvědomí.“
Přejela jsem si dlaní přes obličej v unaveném gestu a pranic mě nezajímalo, že po mně lidé začínají pokukovat. Patrně svou mimikou dávám najevo, že se mi něco uvnitř hlavy děje. A proč ne? Smeg, chtěla bych vidět všechny ty lidi kolem, kdyby měli v palici tyhle dva nájemníky. Dva komicky děsivé či děsivě komické duchy v chaotickém pralese tvořeném mou zvrácenou myslí, která má patrně svůj vlastní rozum, jen se o něj nějak odmítá podělit s tím, čemu se všeobecně říká mozek. Pokud se mi tedy do hlavy přes tu hromadu kýblů a koulí vůbec nějaký vejde.
Konečně jsem sebrala sílu pokračovat v rozhovoru.
„Proč je v bezvědomí?“
Fakt mi nejde na rozum, že v limbu není spíš Barrie, protože Dr. Horrible na rozdíl od legráckami posedlého, leč vesměs neškodného Chrise, je poněkud podlá a všemožnými zbraněmi vybavená, lehce (lehce víc v některých chvílích) agresivní osobnost. Je to on, kdo drží otěže, když zuřím a kdo mi mává před očima rudým šátkem, až se agrese začíná dostávat do popředí mých zájmů. Zatímco Barrie, pokud může, krotí mou zlost a chladí vztekem rozpálenou mysl, která mě někdy pomalu a plíživě přepadá a někdy zasáhne s rychlostí raketového výbuchu. Záleží na situaci.
„Zkoušel tu svůj nový vynález – omračovací paprsek. Nechápu, proč jsi mu vnukla nápad na něco takového, nicméně nějak to nefungovalo tak, jak mělo.“
Nezaslechla jsem v jeho hlase jisté škodolibé pousmání?
„Samo od sebe?“
Ne že bych ho podezírala, ale… ano, podezírám.
„No… jo. Pravda, možná za to mohl ten povolený šroubek, ale…“
Větu nechal nedokončenou, čímž mi chtěl naznačit, že jistý povolený šroubek se buď povolil sám a nebo ho Horrible ve spěchu, aby měl svou hračku rychle hotovou, zapomněl dotáhnout.
„Tak povolený šroubek, hmmm…“
Naši záživnou konverzaci přerušilo zasténání linoucí se z temného kouta Barrieho garáže. Génius v bílém plášti a přiblblých brýlích se probouzel. Než se probral docela, přesunula jsem ho opatrně jako brumlající nemluvně do jeho laboratoře. Pokud jsem zrovna mohla ovládat to, ve které části mé hlavy se jeden nebo druhý nachází, plně jsem toho využila. Jen ať je hezky každý na svém, protože… když jsou u sebe moc blízko, nedělá to dobrotu. No uznejte sami, dívat se na „hospodské“ rvačky v televizi je někdy docela legrace, ale když vám někdo rozbíjí kádinky a zkumavky o hlavu někoho, kdo je sám ve vaší hlavě, případně když se naopak jeden z vašich nájemníků v sebeobraně rozmachuje kladivem nebo dokonce heverem (či nějakým jiným nářadím, které má právě po ruce – momentálně by měl k dispozici asi jen kýbl, i když… mohl by třeba „hrát kuželky“ s těmi koulemi z rohu), že máte pocit, že vám nějaké to nářadí vylétne z uší, to opravdu není o co stát.
Cítím, že se Horrible definitivně probral a jestli jsem předtím měla alespoň nějakou iluzi klidu, ta se teď rozpadla úplně. Soustředím se na dění za mýma očima, které patrně v tu chvíli dostávají lehce skelný výraz. Dejme tomu, že na lidi kolem působím unaveně. Nebylo by se co divit, vstávám každý den v pět ráno, jenže… to oni jaksi nevědí, pravda.
Skoro jako v televizní obrazovce zahlédnu Horribla, jak vyskočí na nohy a rozeběhne se k pomyslné dělící čáře, aby si to vyřídil s uvolňovačem důležitých šroubků. Napadne mě, jak by to asi vypadalo, kdyby uklouzl a hle… mysl je silná zbraň, ve vteřině leží hrůzostrašný Dr. Horrible na zemi rozpláclý jak přejetá žába, jen jedna polovyzutá bílá holínka mu trčí do vzduchu. Výhružně vztyčí prst kamsi do prostoru – je mi jasné, že hrozba je určena mé osobě, nicméně v tuto chvíli působí jaksi planě – a zasyčí: „Ještě jednou mi tohle uděláš…“
Hrozbu nedokončí, patrně proto, že nedokáže vymyslet, jakým „darem“ mě poctí za to, jestli svůj vtípek zopakuju.
Tiše ho nechám zvednout a jen dohlédnu na to, aby se vrátil na své místo. Vztek namířený na nebohého škodolibého Barrieho s pádem vyprchal, a tak se uvelebuje se na své obří křeslo a zdá se, že přemýšlí. To mě trochu děsí, protože kdo ví, co z takového přemýšlení může vzejít, ale… třeba se jen tak tváří právě proto, že ví, že mě tím vyděsí. Ano, to bude ono.
Nechávám tedy své nájemníky být a vracím se zpátky do reálného prostředí (tak mě napadá, dokážu já vůbec ještě poznat, co je reálné?) nyní už poněkud zaplněného autobusu.
Aniž bych věděla jak a kdy, podařilo se mým okousaným prstům (no jo, nemůžu za to, že mám tak hloupý zlozvyk okusovat si prsty, když jsem nervózní, když se nudím, když jsem napjatá, když… prakticky prostě pořád) rozmotat zapeklitý zauzlenec sluchátek a se slastným povzdechem si je konečně cpu do uší. Najdu výběr svých oblíbených skladeb a… polibte mi všichni ocas, teď se vezu, poslouchám a RELAXUJU!
Po krátkém čase se však do mé relaxace začne montovat cosi nepřístojného. Někde se někdo hádá. Zamračím se, ale snažím se hádku ignorovat. K mému vzteku se mi to moc nedaří. Sakra, kdo tu dělá takový bordel?
S pohoršeným výrazem se rozhlédnu po autobusu, abych vypátrala viníka a případně si do hádky přisadila své. Dobře, teď machruju, do cizích hádek se nikdy nemíchám, zvláště na veřejnosti, ale opravdu mě zajímá, co se děje. Jenže… ono se nějak neděje nic. Zmateně se rozhlížím, než mi dojde ta krutá pravda.
DO KOSMU! Zařvu v duchu a nahlédnu do své hlavy. No jistě, to se dalo čekat. Ti dva jsou už zase v sobě. Stojí každý na své straně asi tak krok od dělící čáry jejich „teritorií“, alespoň tohle zatím ještě dodržují, a ječí na sebe tak, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava.
Už toho mám vážně dost. Zavřu oči, na okamžik mé tělo strne, než výrazně ochabne, jako by upadlo do hlubšího spánku.
Na pomyslné dělící čáře se metr od ukřičenců zachvěje vzduch (jak úchvatné tvrdit, že mám v hlavě vzduch, což?) a mé úžasné pompézní čičidračí já se tam zhmotní v plné kráse a ve své pravé podobě.
„Tak DOOOOOST!“ zařičím na ně co nejvíc můžu, abych je vůbec přehlušila. Má to krásný výrazný efekt – najednou je ticho jak v hrobě. Tedy, pokud zrovna nejde o hrob, ze kterého se hrabe Crow… nebo někdo jiný podobného charakteru.
Oba nejenže ztichli, ale i strnuli v pohybu a civí na mě bez jediného mrknutí, jako kdybychom hráli hru na sochy. Využiju jejich nehybnosti a v mžiku jsem u Horribla. Než se vůbec vzmůže na to, aby mu došlo, že by měl raději vzít nohy na ramena (nevím jak vy, ale já nikdy nepochopila, proč se tomu tak říká – logicky, když vezmu nohy na ramena, těžko pak někam uteču), už ho držím pod krkem. Smýknu s ním na garážovou stranu a dvakrát mu třísknu hlavou o Barrieho nejbližší auto. Možná vám to přijde poněkud drastické, ale kdybyste viděli ty výrazy, co u mlácení hlavou o auta (či cokoli jiného, pokud zrovna není žádný vůz v dohledu) Horrible dělá, taky byste si tuhle libůstku užívali kdykoliv, kdy by se naskytla sebemenší příležitost.
Barrie bolestně sykne. Ne že by snad prožíval Horriblovu bolest, to ani náhodou. Trpí za své autíčko, které bylo, ač nevinno, úmyslně napadeno Horriblovou hlavou. No dobře, toho auta je mi taky líto, a Barrieho ještě víc, je to takový můj muchlací plyšáček, s ním opravdu mlátit nebudu. Takže má Horrible smůlu, svůj vztek si vybiju na něm.
Odtáhnu ho z garáže, aby měl Barrie klid a chvíli s ním ometám jeho laboratoř, při čemž rozbiju několik zkumavek s jakousi (patrně velmi nebezpečnou) tekutinou a nakopnu několik kýblů, které se do téhle části hlavy dostaly patrně omylem. I když kdo ví…
Pak ho hodím zpátky k dělící čáře a pro jistotu skočím před něj.
Barrie pobaveně stojí vedle svého auta, které při střetu s Horriblem naštěstí neutrpělo žádnou újmu, a tak jeho majitel překypuje dobrou náladou. Hrozivý Dr. Horrible se naopak poněkud pochroumaně sbírá ze země a hledá jakoukoli oporu, která by mu pomohla na nohy. Bohužel, v dosahu ruky jsem jen já a na mě si momentálně sáhnout netroufá. Jeho blbost, už jsem se vyzuřila, tak bych mu možná i pomohla.
„Pánové, řeknu vám toto,“ začnu své kázání. „Je mi jedno, co tu děláte. Je mi jedno, jestli spolu nemluvíte (to mi jedno není, kdyby spolu nemluvili, tím líp, jenže takové štěstí obvykle nemívám), jestli po sobě metáte omračující paprsky, kladiva nebo kdo ví co se tu vlastně všechno skrývá. Ale při měsíci Io, buďte u toho zticha a nerušte mě! Celý den na mě řvou lidi v práci, do telefonu i naživo. V metru si zas někdo zamane, že prostě bude stát kde nemá a tudíž řidič troubí a troubí. A když chci mít aspoň 15 minut klidu, než dojedu domů, kde na mě bude celý zbytek dne ječet moje kočka, tak vy dva tady spustíte jak dvě uječený důchodkyně. Takže vás dneska varuju jednou a NAPOSLEDY – budete tady tiše jak dva drobky chleba, protože jestli ne, tak poznáte, zač je toho čičidračice. A jelikož byste mě už měli dobře znát, počítám, že je vám jasné, že jen planě nekecám. Takže… nějaké dotazy?“
Dám jim chvilku a když ani jeden nepromluví, spokojeně přikývnu. „Dobře, to jsem chtěla slyšet. Jestli se nudíte, můžete tu uklidit ten čurbes, ale hlavně POTICHU!“
Horrible se tváří jak ukřižované Jezulátko, Barrie se jen roztomile pousmívá. Takhle je to správně.
Abych jim ukázala, že i přes to, že na ně občas ječím či s nimi mlátím o všechno možné (respektive s Horriblem mlátím o všechno možné… hmm… i nemožné), napřáhnu ke každému jednu přední tlapu a počechrám jim vlasy. Mám ráda jejich vlasy – Horriblovy husté a trochu rozčepýřené, Barrieho v jednom místě už lehce prořídlé a obvykle upravené, takže pak vypadá děsně roztomile, když ho rozcuchám.
V náhlém návalu emocí k sobě oba dva silně přimáčknu, až jen heknou. Říkat jim, že je mám stejně hrozitánsky ráda, je zbytečné. Z medvědího sevření to myslím dostatečně poznají – pokud tedy neupadnou do bezvědomí z nedostatku kyslíku. Každému ještě lípnu pořádného hudlana na čelo, pak je pustím a poskočím vpřed. Letmo se ještě otočím a vyseknu jakousi parodii na Rimmerovo zasalutování, pak rozpřáhnu křídla a… místo letu se poněkud neefektně rozplynu.
Otvírám oči a vidím, že autobus akorát najíždí do mé výstupní zastávky. Začnu opřekot přerovnávat batoh a mikinu hozenou v klíně, abych vše pobrala a stihla včas vystoupit. Slečna sedící vedle, vylekaná tím, že se tak najednou chystám vystupovat, vyskočí ze sedadla do uličky. Rozmrzele si mě přeměří, když nemotorně vylézám za ní, tak na ní vycením zuby v bezelstném úsměvu a poděkuji. Raději se odvrátí. Nu co, třeba má nějaký problém.
V dobré náladě, která se vzala kdo ví odkud (no… myslím, že já i vy to víte), seskáču schůdky, nacpu si neposedné sluchátko zpátky do ucha (nevím proč, ale to levé mi stále vypadává) a vyrazím posledních pár zbývajících metrů k domovu.
Z malé kapsy jsem vytáhla smotek sluchátek. Jistě, jako vždy naprosto zamotané, než to celé rozpletu, budu už v polovině cesty. Povzdechla jsem si. A aby toho nebylo málo, relaxace, na kterou jsem se těšila, mi nebyla dopřána…
„Máš v hlavě děsný binec, víš to?“
Myslí mi proletěl hlas, jako by mi někdo promluvil přímo do ucha. Obrátila jsem oči v sloup. Jeden z nájemníků v mojí hlavě, uznávaný britský herec Chris Barrie (nebo tedy jakási jeho holografická alternativa sídlící v mé mysli) se rozhodl, že si zrovna teď chce poklábosit.
„Máš snad nějaký problém?“ ptám se ho lehce otráveně. Jasně, je to můj miláček, ale znáte to… někdy přece jen všeho moc škodí a já bych vážně ráda chviličku klidu.
„Problém? Ne, vůbec. Jen jsem si právě urazil palec o jeden tvůj kýbl. Můžeš mi říct, proč těch kovových krámů máš plnou hlavu?“
„Plnou?“
„Jo, válí se jich tady hromady, je to jako kdybych se prodíral pralesem, jenže místo stromů jsou samé kbelíky. Co tu s nimi mám dělat?“
Skoro ho vidím, jak se zoufale rozhlíží po velké garáži – svém útočišti v mojí hlavě a přepočítává široké hromady a vysoké komíny kbelíků.
„Tak je někam ukliď, časem se jich zbavím,“ obrazně mávnu rukou, abych naznačila, že je mi jedno, co s nimi udělá a že tímto považuji problém za vyřešený.
„A nechceš mi prozradit, kam asi?“
„Naházej je někam do rohu, tam se to ztratí.“
Moudrost pochycená v dětství.
„To nejde, tam jsou koule.“
„Jaký koule?“
„Tvoje koule.“
„Já nemám koule.“
„Máš. Koule v rohu.“
„Jo tyhle…“
Vzpomenu si na jednu svou oblíbenou hlášku „koule v rohu“, za kterou ovšem určitě může Motig, protože si nemůžu vybavit, jak bych na něco takového přišla já sama. Jedna věc mě ale zarazila… že bych z toho měla v hlavě roh plný koulí?
„Fakt jsou v rohu?“
Dojde mi, že je to naprosto idiotská otázka, ale co…
„Jo, je jich plný kout. Mají různé barvy a jsou různě velké. Kýble, koule… jsi fakt magor, abys věděla.“
Vím. Ale houby si z toho dělám. Dokonalý pan Barrie patrně vděčí mému magorství za to, že v té mojí šešuli vůbec dýchá… tedy… samozřejmě ne ten skutečný Barrie, ten o mě bohužel nemá ani páru a dýchá si vesele i beze mě. Ale znáte to, když nemáte koně, spokojíte se i s poníkem.
„Tak nacpi ty koule do těch kýblů a celé to ukliď do toho rohu, ne?“ navrhnu mu.
„Zbláznila ses? To bych se v tom hrabal týden!“
„Do kosmu, tak naházej ty kýble do druhýho kouta!“
„Tam leží Horrible.“
„Co dělá Horrible ve TVÉM koutě?“
„Je v bezvědomí.“
Přejela jsem si dlaní přes obličej v unaveném gestu a pranic mě nezajímalo, že po mně lidé začínají pokukovat. Patrně svou mimikou dávám najevo, že se mi něco uvnitř hlavy děje. A proč ne? Smeg, chtěla bych vidět všechny ty lidi kolem, kdyby měli v palici tyhle dva nájemníky. Dva komicky děsivé či děsivě komické duchy v chaotickém pralese tvořeném mou zvrácenou myslí, která má patrně svůj vlastní rozum, jen se o něj nějak odmítá podělit s tím, čemu se všeobecně říká mozek. Pokud se mi tedy do hlavy přes tu hromadu kýblů a koulí vůbec nějaký vejde.
Konečně jsem sebrala sílu pokračovat v rozhovoru.
„Proč je v bezvědomí?“
Fakt mi nejde na rozum, že v limbu není spíš Barrie, protože Dr. Horrible na rozdíl od legráckami posedlého, leč vesměs neškodného Chrise, je poněkud podlá a všemožnými zbraněmi vybavená, lehce (lehce víc v některých chvílích) agresivní osobnost. Je to on, kdo drží otěže, když zuřím a kdo mi mává před očima rudým šátkem, až se agrese začíná dostávat do popředí mých zájmů. Zatímco Barrie, pokud může, krotí mou zlost a chladí vztekem rozpálenou mysl, která mě někdy pomalu a plíživě přepadá a někdy zasáhne s rychlostí raketového výbuchu. Záleží na situaci.
„Zkoušel tu svůj nový vynález – omračovací paprsek. Nechápu, proč jsi mu vnukla nápad na něco takového, nicméně nějak to nefungovalo tak, jak mělo.“
Nezaslechla jsem v jeho hlase jisté škodolibé pousmání?
„Samo od sebe?“
Ne že bych ho podezírala, ale… ano, podezírám.
„No… jo. Pravda, možná za to mohl ten povolený šroubek, ale…“
Větu nechal nedokončenou, čímž mi chtěl naznačit, že jistý povolený šroubek se buď povolil sám a nebo ho Horrible ve spěchu, aby měl svou hračku rychle hotovou, zapomněl dotáhnout.
„Tak povolený šroubek, hmmm…“
Naši záživnou konverzaci přerušilo zasténání linoucí se z temného kouta Barrieho garáže. Génius v bílém plášti a přiblblých brýlích se probouzel. Než se probral docela, přesunula jsem ho opatrně jako brumlající nemluvně do jeho laboratoře. Pokud jsem zrovna mohla ovládat to, ve které části mé hlavy se jeden nebo druhý nachází, plně jsem toho využila. Jen ať je hezky každý na svém, protože… když jsou u sebe moc blízko, nedělá to dobrotu. No uznejte sami, dívat se na „hospodské“ rvačky v televizi je někdy docela legrace, ale když vám někdo rozbíjí kádinky a zkumavky o hlavu někoho, kdo je sám ve vaší hlavě, případně když se naopak jeden z vašich nájemníků v sebeobraně rozmachuje kladivem nebo dokonce heverem (či nějakým jiným nářadím, které má právě po ruce – momentálně by měl k dispozici asi jen kýbl, i když… mohl by třeba „hrát kuželky“ s těmi koulemi z rohu), že máte pocit, že vám nějaké to nářadí vylétne z uší, to opravdu není o co stát.
Cítím, že se Horrible definitivně probral a jestli jsem předtím měla alespoň nějakou iluzi klidu, ta se teď rozpadla úplně. Soustředím se na dění za mýma očima, které patrně v tu chvíli dostávají lehce skelný výraz. Dejme tomu, že na lidi kolem působím unaveně. Nebylo by se co divit, vstávám každý den v pět ráno, jenže… to oni jaksi nevědí, pravda.
Skoro jako v televizní obrazovce zahlédnu Horribla, jak vyskočí na nohy a rozeběhne se k pomyslné dělící čáře, aby si to vyřídil s uvolňovačem důležitých šroubků. Napadne mě, jak by to asi vypadalo, kdyby uklouzl a hle… mysl je silná zbraň, ve vteřině leží hrůzostrašný Dr. Horrible na zemi rozpláclý jak přejetá žába, jen jedna polovyzutá bílá holínka mu trčí do vzduchu. Výhružně vztyčí prst kamsi do prostoru – je mi jasné, že hrozba je určena mé osobě, nicméně v tuto chvíli působí jaksi planě – a zasyčí: „Ještě jednou mi tohle uděláš…“
Hrozbu nedokončí, patrně proto, že nedokáže vymyslet, jakým „darem“ mě poctí za to, jestli svůj vtípek zopakuju.
Tiše ho nechám zvednout a jen dohlédnu na to, aby se vrátil na své místo. Vztek namířený na nebohého škodolibého Barrieho s pádem vyprchal, a tak se uvelebuje se na své obří křeslo a zdá se, že přemýšlí. To mě trochu děsí, protože kdo ví, co z takového přemýšlení může vzejít, ale… třeba se jen tak tváří právě proto, že ví, že mě tím vyděsí. Ano, to bude ono.
Nechávám tedy své nájemníky být a vracím se zpátky do reálného prostředí (tak mě napadá, dokážu já vůbec ještě poznat, co je reálné?) nyní už poněkud zaplněného autobusu.
Aniž bych věděla jak a kdy, podařilo se mým okousaným prstům (no jo, nemůžu za to, že mám tak hloupý zlozvyk okusovat si prsty, když jsem nervózní, když se nudím, když jsem napjatá, když… prakticky prostě pořád) rozmotat zapeklitý zauzlenec sluchátek a se slastným povzdechem si je konečně cpu do uší. Najdu výběr svých oblíbených skladeb a… polibte mi všichni ocas, teď se vezu, poslouchám a RELAXUJU!
Po krátkém čase se však do mé relaxace začne montovat cosi nepřístojného. Někde se někdo hádá. Zamračím se, ale snažím se hádku ignorovat. K mému vzteku se mi to moc nedaří. Sakra, kdo tu dělá takový bordel?
S pohoršeným výrazem se rozhlédnu po autobusu, abych vypátrala viníka a případně si do hádky přisadila své. Dobře, teď machruju, do cizích hádek se nikdy nemíchám, zvláště na veřejnosti, ale opravdu mě zajímá, co se děje. Jenže… ono se nějak neděje nic. Zmateně se rozhlížím, než mi dojde ta krutá pravda.
DO KOSMU! Zařvu v duchu a nahlédnu do své hlavy. No jistě, to se dalo čekat. Ti dva jsou už zase v sobě. Stojí každý na své straně asi tak krok od dělící čáry jejich „teritorií“, alespoň tohle zatím ještě dodržují, a ječí na sebe tak, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava.
Už toho mám vážně dost. Zavřu oči, na okamžik mé tělo strne, než výrazně ochabne, jako by upadlo do hlubšího spánku.
Na pomyslné dělící čáře se metr od ukřičenců zachvěje vzduch (jak úchvatné tvrdit, že mám v hlavě vzduch, což?) a mé úžasné pompézní čičidračí já se tam zhmotní v plné kráse a ve své pravé podobě.
„Tak DOOOOOST!“ zařičím na ně co nejvíc můžu, abych je vůbec přehlušila. Má to krásný výrazný efekt – najednou je ticho jak v hrobě. Tedy, pokud zrovna nejde o hrob, ze kterého se hrabe Crow… nebo někdo jiný podobného charakteru.
Oba nejenže ztichli, ale i strnuli v pohybu a civí na mě bez jediného mrknutí, jako kdybychom hráli hru na sochy. Využiju jejich nehybnosti a v mžiku jsem u Horribla. Než se vůbec vzmůže na to, aby mu došlo, že by měl raději vzít nohy na ramena (nevím jak vy, ale já nikdy nepochopila, proč se tomu tak říká – logicky, když vezmu nohy na ramena, těžko pak někam uteču), už ho držím pod krkem. Smýknu s ním na garážovou stranu a dvakrát mu třísknu hlavou o Barrieho nejbližší auto. Možná vám to přijde poněkud drastické, ale kdybyste viděli ty výrazy, co u mlácení hlavou o auta (či cokoli jiného, pokud zrovna není žádný vůz v dohledu) Horrible dělá, taky byste si tuhle libůstku užívali kdykoliv, kdy by se naskytla sebemenší příležitost.
Barrie bolestně sykne. Ne že by snad prožíval Horriblovu bolest, to ani náhodou. Trpí za své autíčko, které bylo, ač nevinno, úmyslně napadeno Horriblovou hlavou. No dobře, toho auta je mi taky líto, a Barrieho ještě víc, je to takový můj muchlací plyšáček, s ním opravdu mlátit nebudu. Takže má Horrible smůlu, svůj vztek si vybiju na něm.
Odtáhnu ho z garáže, aby měl Barrie klid a chvíli s ním ometám jeho laboratoř, při čemž rozbiju několik zkumavek s jakousi (patrně velmi nebezpečnou) tekutinou a nakopnu několik kýblů, které se do téhle části hlavy dostaly patrně omylem. I když kdo ví…
Pak ho hodím zpátky k dělící čáře a pro jistotu skočím před něj.
Barrie pobaveně stojí vedle svého auta, které při střetu s Horriblem naštěstí neutrpělo žádnou újmu, a tak jeho majitel překypuje dobrou náladou. Hrozivý Dr. Horrible se naopak poněkud pochroumaně sbírá ze země a hledá jakoukoli oporu, která by mu pomohla na nohy. Bohužel, v dosahu ruky jsem jen já a na mě si momentálně sáhnout netroufá. Jeho blbost, už jsem se vyzuřila, tak bych mu možná i pomohla.
„Pánové, řeknu vám toto,“ začnu své kázání. „Je mi jedno, co tu děláte. Je mi jedno, jestli spolu nemluvíte (to mi jedno není, kdyby spolu nemluvili, tím líp, jenže takové štěstí obvykle nemívám), jestli po sobě metáte omračující paprsky, kladiva nebo kdo ví co se tu vlastně všechno skrývá. Ale při měsíci Io, buďte u toho zticha a nerušte mě! Celý den na mě řvou lidi v práci, do telefonu i naživo. V metru si zas někdo zamane, že prostě bude stát kde nemá a tudíž řidič troubí a troubí. A když chci mít aspoň 15 minut klidu, než dojedu domů, kde na mě bude celý zbytek dne ječet moje kočka, tak vy dva tady spustíte jak dvě uječený důchodkyně. Takže vás dneska varuju jednou a NAPOSLEDY – budete tady tiše jak dva drobky chleba, protože jestli ne, tak poznáte, zač je toho čičidračice. A jelikož byste mě už měli dobře znát, počítám, že je vám jasné, že jen planě nekecám. Takže… nějaké dotazy?“
Dám jim chvilku a když ani jeden nepromluví, spokojeně přikývnu. „Dobře, to jsem chtěla slyšet. Jestli se nudíte, můžete tu uklidit ten čurbes, ale hlavně POTICHU!“
Horrible se tváří jak ukřižované Jezulátko, Barrie se jen roztomile pousmívá. Takhle je to správně.
Abych jim ukázala, že i přes to, že na ně občas ječím či s nimi mlátím o všechno možné (respektive s Horriblem mlátím o všechno možné… hmm… i nemožné), napřáhnu ke každému jednu přední tlapu a počechrám jim vlasy. Mám ráda jejich vlasy – Horriblovy husté a trochu rozčepýřené, Barrieho v jednom místě už lehce prořídlé a obvykle upravené, takže pak vypadá děsně roztomile, když ho rozcuchám.
V náhlém návalu emocí k sobě oba dva silně přimáčknu, až jen heknou. Říkat jim, že je mám stejně hrozitánsky ráda, je zbytečné. Z medvědího sevření to myslím dostatečně poznají – pokud tedy neupadnou do bezvědomí z nedostatku kyslíku. Každému ještě lípnu pořádného hudlana na čelo, pak je pustím a poskočím vpřed. Letmo se ještě otočím a vyseknu jakousi parodii na Rimmerovo zasalutování, pak rozpřáhnu křídla a… místo letu se poněkud neefektně rozplynu.
Otvírám oči a vidím, že autobus akorát najíždí do mé výstupní zastávky. Začnu opřekot přerovnávat batoh a mikinu hozenou v klíně, abych vše pobrala a stihla včas vystoupit. Slečna sedící vedle, vylekaná tím, že se tak najednou chystám vystupovat, vyskočí ze sedadla do uličky. Rozmrzele si mě přeměří, když nemotorně vylézám za ní, tak na ní vycením zuby v bezelstném úsměvu a poděkuji. Raději se odvrátí. Nu co, třeba má nějaký problém.
V dobré náladě, která se vzala kdo ví odkud (no… myslím, že já i vy to víte), seskáču schůdky, nacpu si neposedné sluchátko zpátky do ucha (nevím proč, ale to levé mi stále vypadává) a vyrazím posledních pár zbývajících metrů k domovu.