Tvorba - Texty

Dr. Horrible se snažil přivyknout si na přítmí, které kolem něj panovalo.
„Kde to jsme?“ nakrčila čenich Dra a několikrát frkla. Pach alkoholu a lidského potu byl hodně silný, patrně se tu moc často nevětralo.
„Řekl bych, že v baru,“ odpověděl Horrible a rozhlédl se kolem. Uvažoval, jestli by nebylo lepší vrátit se zpátky na ulici, ale v tu chvíli se za ním otevřely dveře a k uším mu dolehl řev Big Benova harleye. Zamrkal a rozhodl se zůstat raději uvnitř.
„Dovolíš, brácho?“ jemně, avšak důrazně do něj někdo strčil, a tak vrávoravě ustoupil. Dlouhovlasý mladík se protáhl kolem něj, seběhl schody vedoucí k baru a zmizel v jednom z temných koutů.
„No? Budeme tu stát jak dvě trubky, nebo půjdeme dál?“ šťouchla ho do nohy Dra.
„Drž tlamu, kočky nemluvěj,“ napomenul ji a trochu nejistě sestoupil ze schodů. Znovu se rozhlédl. Měl v plánu najít si nějaký zastrčený stůl, kde by se mohl na chvíli uklidit a počkat, než bude bezpečné vyjít ven. Jeho oblečení však opět budilo pozornost. Mezi lidmi oděnými takřka jen ve tmavých barvách zářil ve svém bílém plášti naprosto nepřehlédnutelně. Postupně se na něj upíraly zraky všech z nejbližšího okolí a jak jeden upozorňoval druhého, otáčelo se k němu stále více hlav. Horrible rozpačitě zamrkal a nervózně polkl. Měl chuť se otočit a vyběhnout ven, to by ovšem znamenalo riskovat, že skočí Big Benovi rovnou pod kola jeho pekelného stroje.
Aby nepůsobil tak nepatřičně, změnil své rozhodnutí a vydal se přímo k baru. Pokud si dá něco k pití, bude působit jako kterýkoliv jiný návštěvník, který se sem přišel pobavit. Tedy… v rámci možností.
Přistoupil k barovému pultu a než se stačil rozhlédnout, objevila se před ním barmanka. Sjela ho zkoumavým pohledem a usmála se.
„Ahoj doktore. Co si dáte?“
„Já… já vlastně…“ zakoktal se. Zrzavorudé vlasy jí svítily do tmy skoro stejně tak zářivě, jako jeho plášť a její zelené oči ještě zvýrazněné zelenkavými stíny si ho prohlížely s tak přátelským zájmem, jak už to dlouho nezažil. Od chvíle, co ho svět znal jako zabijáka, se na něj žádná dívka nepodívala beze strachu, a ty, které byly součástí Ligy, zas neměly pro změnu žádný přátelský pohled. Ovšem musel uznat, že ostnatý obojek, který měla barmanka kolem krku, už tak přátelsky nepůsobil.
Tázavě pozdvihla jedno obočí, stále čekala na odpověď. Nadechl se, ale než mohl promluvit, vyhoupla se vedle něj na barový stůl Dra. Zvědavě přičichla k odložené zpola vypité sklenici a znechuceně frkla.
„No né, slečno číčová, tohle asi nebude pro tebe to pravý,“ rozesmála se dívka za barem a sklenici jí vzala. „Vlastně bys tu vůbec neměla být, ale…“ zadívala se do kočičí tváře a když Dra zamňoukala, jak nejroztomileji dovedla, mávla barmanka rukou. „Ale co, dneska určitě žádná kontrola nepřijde. Počkej, možná tu pro tebe něco najdu,“ mrkla na ni, a pak se otočila zpátky k Horriblovi.
„No a co vy, doktore Horrible, už jste se rozmyslel?“
„Vy… vy mě znáte?“ začínal si zvykat, že už je známý i v Anglii, ale přátelský pohled té dívky ho zmátl. Patrně to byla profesionálka, která díky své práci viděla už tolik všemožných lidí, že ji jen tak někdo nerozhodil.
„Dívám se na zprávy, víte?“ založila si ruce v bok. „Nemám na vás ale celou noc, takže… až se rozhodnete, dejte mi vědět.“
„Mohl bych… mohl bych dostat jen trochu vody? Minerálku nebo tak něco,“ řekl rychle.
Dívka zadržela smích, který se jí dral ze rtů ven a pobaveně přikývla. Za chvilku už před ním stála vysoká sklenice a láhev perlivé vody.
„Led?“ zeptala se.
„Ne, díky,“ zavrtěl hlavou, nalil celý obsah láhve do sklenice a s povděkem se napil. Z toho všeho měl už opravdu sucho v krku. Vypil naráz celou sklenici, a když ji postavil zpátky na pult, barmanka obdivně hvízdla.
„No pane jo, vy jste měl opravdu žízeň. Chce ještě jednu?“ Horrible přikývl, a tak mu podala další láhev. S tou už však zacházel šetrněji. Nalil si jen půlku a pomalu upíjel.
„Fajn. A teď najdeme něco tobě, když už tu jsi,“ zrzka mrkla na kočku a zmizela jim z očí.
Dra se podívala na Horribla a viditelně se culila pod vousy.
„Co je?“ zeptal se, když už její pohled nemohl vydržet.
„Líbí se ti, že jo?“
„Kdo?“
„Ta zrzka.“
„Jak jsi na to přišla?“ zašklebil se tak, jako by to byla ta největší hloupost na světě. V duchu však musel přiznat, že ho při nejmenším zaujala.
„Mám oči, ne? Prohlížel sis ji snad věčnost.“
„Kouká jí pupík,“ zkonstatoval suše. „Co je to za holku, která se promenáduje za barem a všem ukazuje svoje břicho? Hlavně že rukávy pro změnu skoro courá po zemi. Vždyť je musí vymáchat v každý druhý sklenici?“
Dra se už opravdu rozesmála.
„Hodim tě pod stůl, jestli nepřestaneš,“ sykl, když se po nich dvě procházející dívky ohlédly.
„Promiň, ale když ty jsi tak děsně roztomile stydlivej,“ smála se dál Dra, a když po ní Horrible natáhl ruku, nestačila uskočit. Sevřel ji za volnou kůži za krkem a chystal se s ní praštit o barový pult. Když si však všiml, že se vrací barmanka, jen s ní lehce zatřepal a přimáčkl ji k desce pultu.
„Co to s ní proboha děláš?“ zděsila se zrzka.
„Jestli chceš, aby ti tu shodila všechno, co máš v policích, tak prosím,“ zamračil se, ale kočku pustil.
„Ale no tak, nepřeháněj. Vždyť je to zlatíčko.“ Otočila se k naježené siamce, položila misku i krabici, kterou přinesla, na pult a vzala Dra do náruče. Ta se k ní hned přivinula a začala vrnět. „Vidíš? Roztomilý andílek.“
„Chce mě jenom naštvat,“ utrousil nabručeně Horrible. Věděl, že se Dra jen předvádí. Kdyby ji vzal do náruče on, rozhodně by takhle nepředla.
„Jasně,“ přitakala poněkud ironicky a cosi tiše zašeptala kočce do ucha. Té se roztáhly koutky tlamy v pobaveném úsměvu, dál však pěkně po kočičím vrněla, jakoby nic neslyšela. Horrible se ušklíbl a raději od té podívané odvrátil pohled.
„Tak. Podívej, co jsem ti tu našla,“ ozvala se po chvíli barmanka. Postavila kočku zpátky na bar, vzala do rukou krabici a nalila její obsah do přinesené misky. Dra k misce nedůvěřivě přičichla a vzápětí do ní slastně zabořila čumáček. Ta holka rozhodně ví, čím ji uctít. Zatímco u Billyho dostávala jen vodu, tady je teprve chvilku a už má před sebou plnou misku smetany.
„Bude rozmazlená,“ poznamenal suše Horrible.
„No… někdo vám jí rozmazlit musí,“ usmála se na něj dívka. Uvědomil si, že znovu přešla k vykání.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se. „Abych věděl, komu pak nadávat za to rozmazlení.“
„Lucy,“ odpověděla, ale ruku mu nenabídla. Možná se ho přece jen trochu bojí, napadlo ho, ale výraz tomu neodpovídal. Místo toho se podívala na Dra a zeptala se.
„Často bereš svojí kočku na procházku?“
„Jen výjimečně. Obvykle si to nezaslouží.“
Dra po něm blýskla okem, ale jinak se dál nerušeně věnovala teď už poloprázdné misce.
„Jsi na ni moc přísný. Je to miloučká kočičí slečna, zasloužila by si veškerou péči, co jí můžeš nabídnout,“ pokárala ho a on se zašklebil.
„Je vidět, že tu bestii neznáš.“ Dra zabublala do smetany, jak se snažila zavrčet a zároveň dál vylizovat svou pochoutku. Vzápětí však zvedla hlavu a nastražila uši. Z brady umolousané od smetany jí skáplo několik bílých kapek na přední tlapy, ale ani si toho nevšimla. Oči upírala ke vstupním dveřím, které se z ničeho nic prudce rozletěly a do baru proniklo trochu světla z ulice. V jeho středu se černě rýsovala vysoká postava. Dra zasyčela.
„Co na mě syčíš, vždyť říkám pravdu,“ utrhl se na ni Horrible. Tlamkou mu neslyšně naznačila „Big Ben“ a zamaskovala to podivným mňouknutím. Billy na ni nejdřív nechápavě civěl, než mu došlo, co vlastně naznačuje a trhnutím se otočil. Když uviděl postavu stojících ve dveřích, skoro spadl z barové židle na zem.
„Děje se něco?“ zeptala se Lucy starostlivě.
„Já… musíme okamžitě pryč!“ vyrazil ze sebe, strhl zježenou kočku z baru a sklouzl ze svého bidýlka. Místo úprku však zůstal nerozhodně stát. Kam má vlastně utíkat, když východ blokuje jeho nemesis?
„Tudy, poběž za mnou,“ mávla na něj Lucy, a když k ní po chviličce váhání vykročil, vyrazila ke dveřím s nápisem „kuchyně“.
„Vezmi to zadním vchodem, támhle! Já ho kdyžtak chvíli zdržím.“ Lucy ukázala přes malou kuchyň, která v noci bez kuchaře působila potemněle a prázdně. Horrible chtěl něco říct, ale ona ho gestem uťala a znovu mávla ke dveřím. „Běž!“
S Dra v náruči se rozběhl úzkou kuchyní.
„Díky,“ zavolal přes rameno a letmo se ohlédl. Lucy na něj s úsměvem kývla a zmizela zpátky k baru.

Big Ben se pátravě rozhlédl kolem sebe. V tom pitomém baru byla zatracená tma. Chvíli čekal, než si jeho oči přivykly na přítmí. Ne že by ulice venku byla kdo ví jak osvětlená, ale proti chatrnému pouličnímu osvětlení a silnému světlu z jeho harleye, byla tohle vyloženě kobka. Naštěstí si všiml včas příkrých schodů, které vedly k barovému pultu a nešlápl tedy do prázdna. Na okamžik měl pocit, že ve tmě viděl mihnout se cosi bílého, ale i přes svůj vztek odmítl dělat ukvapené závěry. Horrible tu může být, ale taky nemusí. Těm neotesancům venku, kteří by spíš než před barem měli sedět doma na zadku a civět do skript a učebnic, se nedalo věřit.
Rozvážně sešel po schodech. Jestli tu ten bláznivej doktor přece jen je, neuteče mu. Na rozdíl od něj bude v té své bílé pláštěnce vidět na sto honů, jen tak se někde neschová.
I přes své přesvědčení však Big Ben pomalu začínal svírat ruce v pěst. Rozhlížel se kolem, pátral očima v každém koutě, nenápadně nakukoval pod stoly a do hloučků lidí, nikde však ani náznak bílého pláště. Přešel k baru a vztekle praštil pěstí do pultu.
„Hej!“ zařval. „Je tu nějaká obsluha?“ Vzápětí se před ním objevila střapatá ohnivá hlava.
„Co mi tu hulákáš jak na lesy?!“ obořila se na něj Lucy.
„Nalej mi whisky,“ řekl Big Ben a od barmanky se odvrátil.
„Zdravit tě doma neučili?“ Lucy si založila ruce v bok a přísně si Big Bena měřila. Ten si ji prohlédl a opovržlivě se ušklíbl.
„Pardon, slečinka nevypadá, že by byla ze slušný čtvrti, ale… brej večír přeju. Můžu tady v tom pajzlu dostat už konečně něco k pití?“
„Šlo by to ještě o trochu líp, ale to by se někdo musel snažit,“ poznamenala Lucy, zatímco sahala po láhvi a nalévala Big Benovi sklenici.
„Nebuď drzá, nebo tě vohnu přes koleno a naflákám ti na prdel, když to neumí tvůj fotr,“ odpověděl Big Ben a vytrhl jí sklenici z ruky. Obrátil ji do sebe na jedno polknutí a řekl si o další. Lucy se zamračila. Na to, že to byl opěvovaný muž Anglie, jí byl opravdu odporný. Navrch hrdina, uvnitř spodina, pomyslela si, a přišoupla mu znovu naplněnou sklenici.
„Neviděla’s tu divnýho chlápka v bílym hadru?“ zeptal se a položil na pult prázdnou sklenici. Tentokrát ale naznačil, že už další dávku nechce.
„Tudy projde za večer hodně lidí,“ odpověděla neurčitě Lucy.
„Věř mi, tohohle by sis všimla.“
„Mám tu práci, pokud ti to nedošlo. Nekoukám po každym chlapovi, kterej mi sem vleze,“ odsekla a chtěla se k němu otočit zády. Big Ben ji však chytl za rameno a přes bar se k ní nahnul blíž.
„Nedělej ze mě idiota,“ zasyčel jí do obličeje. Lucy nejistě polkla. Hrdina Anglie patrně zastává rovnoprávnost pohlaví, nakládačku od něj může dostat holka stejně tak jako chlap.
„V bílém jsem tu nikoho nezahlídla. Všichni tu choděj obvykle v černém, jak vidíš,“ odpověděla a snažila se, aby se jí hlas netřásl.
„Uvidíme,“ zašklebil se a pustil ji. „Hej, kámo!“ křikl na chlapíka sedícího o několik židlí dál. Dlouhovlasý mládenec v křiváku se otočil a upřel na Big Bena alkoholem zarudlé oči.
„Co chceš?“ zavrčel.
„Neviděl’s tu dneska někoho divnýho?“
„Ty seš divnej,“ vycenil na něj zuby mladík a sám pro sebe se rozesmál. Lucy se zamračila. Ten kluk byl namol, jestli Horribla zahlédl, určitě to vyžvaní.
Big Ben k němu přešel blíž a z kapsy vytáhl zmuchlanou bankovku. Zamával jí mladíkovi před obličejem.
„Chlap v bílym plášti. Možná s kočkou. Viděl‘s ho?“
Mládenec upřel uslzené oči na bankovku a trochu mu v nich zajiskřilo. Ten hromotluk mu nabízel celou libru pro nic za nic. Jasně, že toho chlapa viděl, kterej vůl by chodil do baru v doktorskym plášti a ještě s prašivou kočkou. Ukázal na dveře do kuchyně.
„Zdrhnul támhletěma dveřma.“
„Hodnej kluk.“ Big Ben ho poplácal po tváři a bankovku mu upustil do klína. Otočil se ke dveřím a když prošel kolem Lucy, která přemýšlela, jak by ho zastavila, křivě se na ni pousmál.
„Víš co jsem se za život naučil? Nikdy nevěř ženskejm.“
Rty se jí stáhly do úzké čárky a s rozhodným výrazem mu zastoupila cestu.
„Do kuchyně smí jenom personál,“ sdělila mu navztekaně.
„Uhni mi z cesty, hrdina má práci,“ řekl s ještě širším úsměvem a velkou rukou ji odstrčil stejně snadno, jako by byla malé dítě.
„Víš co naučil život mě? Hrdinové jsou k ničemu,“ poznamenala pohrdavě Lucy a doufala, že už je Horrible dostatečně daleko.
Když Big Ben vstoupil na ulici, zela prázdnotou. Hlasitě bzučící a nepříjemně blikající lampa navozovala poněkud strašidelnou atmosféru. Rockerovi však stačilo jediné rozhlédnutí, aby věděl, kde se nachází a kam se s největší pravděpodobností Horrible na svém útěku vydal. Chraplavě se zasmál pod vousy a rázným krokem vyrazil pro svého harleye. Nebude potřebovat ani trochu štěstí, tu podařenou dvojici dožene jako nic.

„Proč sakra zpomaluješ?“ křikla Dra, když si všimla, že za ní Horrible výrazně zaostává.
„Už nemůžu!“ zasýpal a zastavil se. V předklonu se zapřel rukama o kolena a rozkašlal se. Dra se rozhlédla kolem. Vypadalo to, že na blízku není nikdo, kdo by ji mohl zahlédnout, pokud by na sebe vzala svou čičidračí podobu.
„Tak počkej, pomůžu ti,“ zavolala na něj, aby přehlušila jeho dávivý kašel, ale ještě větu ani nedořekla, když se zpoza rohu ozvalo hlasité burácení.
„No to snad ne!“ vyrazil ze sebe Horrible a zděšeně se otočil. Zeď na vzdáleném konci ulice ozářilo jasné světlo. Nebylo pochyb, Big Ben se k nim opět blížil na svém pekelném stroji.
„Rozdělíme se!“ křikla na něj Dra, když se světlo stočilo k nim a nepříjemně je oslnilo. „Big Ben se určitě vydá za tebou, já se mezitím proměním a zaletím si pro tebe. Souhlasíš?“
„Utíkej!“ Horrible místo odpovědi mávl rukou k nedaleké příčné uličce. Sám se klopýtavě rozběhl širší ulicí kupředu.
Dra vyrazila pryč ze zvětšujícího se kuželu světla a smykem vběhla do uličky. Počítala s tím, že zaběhne jen kousek dál, a pak se v plné velikosti vrátí vzduchem pro Billyho, k jejímu nemilému překvapení se však ostré světlo stočilo za ní.
Jak to? Big Ben měl přeci pronásledovat Horribla, ne ji! Stále sílící burácení však vylučovalo jakékoliv pochyby. Big Ben si jako svůj terč vybral kočku.
Zabrala tlapkami, aby nasadila co nejrychlejší tempo, přesto ji ve chvilce řvoucí harley doháněl. Před něčím takovým nemohla na svých malých kočičích tlapkách uniknout. Když hrozilo, že ji Big Ben přejede, uskočila na poslední chvíli stranou, ve vteřině se otočila a zamířila zpátky. Stroj za ní zařval ještě hlasitěji a napodobil její manévr.
Dra běžela tak těsně u zdi, že si skoro brousila svůj kožíšek o oprýskané cihly, ale připadalo jí to bezpečnější než se hnát prostředkem ulice, kde byla až příliš snadný terč. Doufala, že se tak blízko ke zdi nebude moct Big Ben přiblížit a ona tedy neskončí pod jeho koly. Neohlížela se, aby neztrácela rychlost, a tak těžkou okovanou botu zahlédla na poslední chvíli. Chtěla uskočit, ale nebylo kam. Její drobné tělo proletělo vzduchem a narazilo do výklenku ve zdi. Všechno před očima jí zčernalo a Dra ztratila vědomí. Další uši rvoucí zařvání pekelného stroje už neslyšela. Ani Big Benův chraplavý smích.