Tvorba - Texty

Leslie spěchala centrem Londýna se spící siamkou v náruči. Bezvládné kočičí tělo se neslo poněkud nepohodlně, ale už se ve svém životě vláčela s horšími věcmi. Vzpomněla si, jak kdysi pomáhala napůl bezvědomému Horriblovi. S ním se tenkrát pořádně nadřela, když mu při zkoušce mrazicího paprsku kapitán Kladivo hodil na hlavu auto a nikoho z přihlížejících nezajímalo, co se s blonďatým mladíkem stalo. Nebýt jí, Billy by tu svou nepodařenou akci nepřežil. A ona měla štěstí, že jí přitom nikdo neviděl. Ani sám Horrible, chvílemi poněkud zmateně blábolící, si jí nepamatoval. Což je dobře. Žádný vděk za svou pomoc nečekala. Stejně, kdyby pak Billy věděl, jaké vlastně pomoci se mu od ní dostalo… se vzteklým zasyčením kopla do dlažební kostky. Už žádné vzpomínky!
Podívala se na Billyho kočku a měla v tu chvíli chuť jí hodit někam k popelnicím a nechat všechno být. Zvědavost však zvítězila. Co s tím zvířetem Dr. Horrible udělal, že mluvilo? A má tahle bezvládná myšilovka něco společného s tou zelenohnědou bestií, co několikrát zahlédla v jeho laboratoři? Když nad tím tak přemýšlela, začalo jí připadat, že jde možná skutečně o jednoho a toho samého tvora, jen si nedovedla představit, jak by z kočky mohlo být něco tak velkého a divného. Doufala, že Šaman jí k tomu dokáže říct něco víc.
Proklouzla temnou uličkou nedaleko centra a stanula u dveří na první pohled opuštěného domu. Když se otevřely, vešla rázným krokem dovnitř.

Celou cestu domů se Billy těšil, jak vejde hrdě do laboratoře se svým úlovkem a s pocitem, že nakonec on získal své ukradené desky a tudíž je lepší než čičidračice. Tohle jí dá pěkně vyžrat, že utekla a to, kvůli čemu vlastně k Big Benovi původně přišla, nechala ležet ve spárech nepřítele.
Jaké však pro něj bylo zklamání, když jí doma nenašel. Zaraženě položil desky na stůl a prohledal ostatní místnosti. V jednu chvíli mu přeběhl těsně před nohama bezocasý potkan, a kdyby tu teď byla Dra, Billy věřil, že by se malý tvor nedožil rána. Jenže po čičidračici jako by se slehla zem.
Určitě si jen někde poletuje šťastná, že se dostala z pěstěných rukou zženštilého Carlose, uvažoval, když se vracel potemnělou chodbou do laboratoře. Pomalu začínalo svítat. Sedl si do svého velkého křesla a přemýšlel. Myšlenky mu však skákaly jedna přes druhou a nakonec se přistihl, že neustále sleduje hodiny pověšené na zdi. Kde je ta zatracená čičidračice?

Big Ben chraptivě zabručel a rozmrzele si velkou rukou protřel týl. Spaní na židli mu nedělalo dobře, věděl to, a stejně zase usnul u svého pracovního stolu. Ale počkat, jak mohl usnout, když čekal na svého soka? Byl tu už ten zatracený frajírek v bílém plášti?
I přes bolest v zádech a za krkem Big Ben vyskočil od stolu, až židle popojela o notný kus dozadu. Stačil jediný pohled, aby viděl, že Horriblova kočka je pryč.
„Ten zatracený zelenáč!“ zaklel na celou garáž. Když se vztekle rozhlédl kolem sebe, padl mu zrak na tělo zhroucené u zdi. Tentokrát zařval jen cosi neartikulovaného.
Svého nevlastního bratra neměl zrovna moc v lásce. Byla to přítěž, kterou mu vložili na jeho bedra, aniž by o to stál. Často si přál, aby jeho bratr byl normální chlap, se kterým by mohl večer zajít na pivo a v hrdinských akcích mu byl oporou. Místo toho měl na krku choulostivého přecitlivělého buzíka, který popíjel jen ovocné likéry a většina akcí pro něj byla příliš brutální a špinavá. Kdyby mohl, proklel by svého nevlastního otce za to, že zplodil s jeho matkou něco takového. Kéž by si tenkrát nezačala s tím nafintěným cirkusákem hadím mužem – pche, je tohle vůbec práce pro chlapa?, mohl být přinejhorším jedináček a život by hned byl jednodušší. Jak mohla něco vidět na člověku, který se kroutí jak děvka u tyče v barevném přilehlém oblečku? Dítě, co má takového otce, prostě nemůže být normální.
Díval se na svého bratra, který ležel v bezvědomí na zemi a znechuceně se šklebil. Pak ale zahlédl, jak mu po tváři stéká krev a rozechvěl se. Carlos byl zraněný. V tu chvíli převládl slib, který dal své umírající matce nad opovržením. Jeho matka… úžasná a nádherná žena, i po několika letech, co ho opustila, mu stále ještě chyběla. A Carlos se jí tolik podobal. Měl její oči, její vlasy, i jeho hlas zněl téměř jako její. Když umírala a prosila ho, aby na svého mladšího a slabšího bratříčka dohlédl, musel jí to slíbit. Odkázala jim tenhle přeplácaný honosný dům a jemu nezbylo, než začít plnit svůj slib. Pečoval o svého zženštilého bratra, kterého za to nenáviděl. Jenže zároveň se od něj nedokázal odloučit. Nejen kvůli slibu, ale on se jí prostě tolik podobal…
„Carlosi,“ zahučel co nejjemněji uměl a poklekl ke svému bratrovi. Carlos se ani nepohnul. „Carlosi!“ zahřímal důrazněji a zatřásl bezvládným tělem.
Carlos omámeně rozlepil oči.
„Bennie,“ zašeptal chraplavě a usmál se. Pak se rozvzpomněl na hrůzu, kterou prožil, když našel svého velkého bratra spícího u stolu a za ním toho děsivého doktora Horribla. Oči se mu zděšeně rozšířily a vylekaně se rozhlédl kolem sebe jako ptáče vypadlé z hnízda. „Kde je ten šílený ošklivý doktor?“
„Dr. Horrible byl tady?“ zahřměl rozčileně Big Ben. Jistě, mělo ho to napadnout hned, když uviděl Carlose v bezvědomí. Zas tak nešikovný, aby si to udělal sám, ten buzík není.
„Ano, byl tady. Musel ti něco udělat, Bennie, byl jsi úplně mimo, když jsem tě tu našel. A on tu stál a vyhrožoval mi. Určitě provedl něco mojí Micince, našel jsem jen její zkrvavenou mašličku. Bennie, musíš ho najít a dopadnout ho, moje Micinka…“ Carlos se lítostivě rozeštkal.
Big Ben na něj už chtěl zařvat, že jeho roztomilá Micinka byla špeh nastrčený právě doktorem Horriblem, když mu najednou přišlo jeho přecitlivělého bratra líto. Ať byl jaký byl, pocházel z jeho matky a kdokoliv mu ublížil, jako by ublížil jeho matce.
„Nebul jak mimino, seš chlap!“ řekl co nejmírněji a jedním tahem postavil Carlose na nohy. „Kdyby jí něco udělal, našel bys její tělo. Ta kočka mu patrně utekla. A my teď musíme vymyslet, jak ho za to potrestat, co říkáš?“
Carlos na něj upřel své uslzené oči s novou nadějí.
„Myslíš, že je Micinka v pořádku?“
„Určitě. A teď pojď, teče z tebe krve jak z vola, zasviníš mi garáž.“
Při letmém ohledání Big Ben zjistil, že Carlosovo zranění je jen natržená kůže. Nechápal, jak se z takové trhlinky může řinout tolik krve. Věděl, že zranění na hlavě vždycky hodně krvácí, ale takovýho svinstva? Začínalo mu vadit, jak mu krev toho buzíka kape na podlahu pracovny. Vyhnal ho ven a v koupelně mu pak za notného Carlosova skučení, škemrání a naříkání, zranění ošetřil. Zatínal přitom zuby, protože měl chuť tomu ukňučenému a ufňukanému uzlíčku vrazit pořádnou ránu pěstí. Nakonec se ovládl a začal přemýšlet, jak si to nejlíp s tím podařeným doktůrkem vyřídit. Protože rozbíjet hlavu jeho bratrovi, ať už je jakýkoliv, nikdo nebude! Snad jen on sám!

Dra cítila, jak jí někdo přetáčí a prohmatává, zatím se však nedokázala prodrat ke hladině plného vědomí. Odkudsi z dálky slyšela hlasy, a když se soustředila na význam slov, poznala, že se baví o ní. Kde to proboha jen zase skončila?
Postupně se vynořovala ze své spánkem utlumené mysli…
„To néni obyčéjna kóčka,“ zaslechla nad sebou podivný hlas s ještě podivnějším přízvukem.
„No vždyť to řikám celou dobu!“ v netrpělivém zasyčení poznala svou únoskyni. „Po tobě chci jenom jedno. Abys mi řek, co je to zač!“
„To ale néni snádne, sléčno z havráni véže.“ V jeho odpovědi zaslechla jistou známku jízlivosti. „Budu potřébovat čás. Hódně čásu. A táky…“ naznačil rukou gesto a Leslie se automaticky zeptala.
„Kolik?“
Šaman pokrčil rameny a s nevinným úsměvem napsal částku na kus papíru. Leslie si povzdechla. Nesnášela tenhle typ smlouvání. Vlastně nesnášela jakékoliv smlouvání, pokud nebyla ona tím, kdo navrhoval cenu jako první a mohl si hrát se svou obětí. Razantně Šamanův návrh přeškrtla a napsala svou nabídku. Šaman zamlaskal a zavrtěl hlavou.
„Za tó by ani kúře nehrabálo, sléčno z Toweru.“
Leslie automaticky sevřela ruce v pěst. Už dávno nepřespávala v Toweru mezi havrany, a přesto jí tahle přezdívka zůstala a slyšela jí na každém kroku. Jak se donesla k tomuhle chlápkovi, netušila, ale jeho znalost osazenstva podsvětí musela chtě nechtě obdivovat. Znovu přeškrtla jeho návrh a napsala svůj.
„Víc ti nedám. Jestli nemáš zájem, nemusíš dostat nic. Můžu to zkusit jinde.“
„To téžko. Ale dóbře, jak je líbo. Podivám se na tu váši kóčku, ale… peníze dostánu kdy?“
„Nemám teď nic u sebe. Řekni mi, kolik času potřebuješ, pak se tu stavím i s penězma.“
„Kdó mi to zarúči?“
Leslie uraženě zavrčela.
„Moje slovo ti nestačí? Jako zástavu tu máš tu kočku!“
„To néni…“
„Vrátim se pro ní. Jestli mi nevěříš, není to můj problém.“ Zlostně si ho měřila ostrým pohledem, až rozpačitě zamnul rukama s odulými prsty a přikývl.
„Dóbře, ty harpýje jédna. Vrať se véčer.“
„Fajn,“ odsekla, bez pozdravu se otočila a odešla.
„Holka jedna pitomá namyšlená,“ odplivl si Šaman a k překvapení čičidračice byl jeho podivný a vlezlý přízvuk pryč. Opřel se rukama o starý vyřezávaný stůl, na kterém Dra ležela a cvrnkl jí do čenichu.
„Tak vstaň, chlupatino, vím, že jsi vzhůru.“
Z tónu jeho hlasu poznala, že nemá cenu nic předstírat a otevřela oči. Před ní stál menší, poněkud více tělnatý chlapík v plandavých kalhotách, nahou upocenou hrudí a turbanem na hlavě. Než se však stačila rozkoukat, popadl jí za kůži za krkem a hodil jí do klece. Daleko bytelnější klece, než jakou použil Big Ben.
„Neuraz se, tohle je jen pro jistotu, než zjistím, jestli jsi jen neškodná domácí kočka nebo něco jiného. No co tak koukáš? Aha, asi tě zaráží ten přízvuk, co? No hele, upřímně, ten používám jen pro své klienty. Je to pak zajímavější. Každý totiž čeká od šamana něco zvláštního, něco, co ho odlišuje od ostatních lidí. Kdysi to tak možná bylo, ale dnes… jo, znám a umím věci, o kterých se obyčejným lidem ani nesní, tím se ovšem veřejně nechlubím. Ale ten přízvuk… je hroznej, vím, ale dělá mi aspoň reklamu. Nebo co myslíš? Měl bych ho změnit?“
Nechápavě na něj zírala a přemýšlela, jestli náhodou ještě nespí a tohle se jí nezdá.
„Proč mlčíš? Ta praštěná podfukářka říkala, že umíš mluvit a jak ti tak koukám do očí, jsi vážně něco víc, než kočka. Hele, můžeš mi to usnadnit a rovnou mi říct, co vlastně seš, a nebo to půjde po mém a věř, že se ti to nebude moc líbit.“
Zírala na něj a přemýšlela. Má promluvit? A pokud ano, co má říct? Že je mluvící kočka? Genetický výplod šíleného vědce? Nebo snad pravdu? Nakonec se rozhodla, že bude mlčet. Promluvit může vždycky, ale jakmile jednou něco řekne, s předstíráním nemluvnosti bude konec.
Vzpurně hleděla tomu nesympatickému chlapíkovi do očí a až příliš pozdě si uvědomila, jak se okolí rozmlžuje a ostré, až příliš ostré, zůstávají právě jen jeho oči. Jeho tvář před ní vyplouvala z mlhy jako ze snu a ona se chtěla odvrátit. Nešlo to. Nedokázala uhnout před tím nehybným sovím pohledem, nedokázala zavřít oči, ani otočit hlavu.
Billy!
Její mysl vyslala zoufalé volání, i když si byla jistá, že ho doktor v bílém plášti nezachytí.
„Kdo je Billy?“ promluvil jí v hlavě jedovatě sladký hlas, kterému se nedalo odporovat. Zaťala zuby, nechtěla nic říct, ale hlas naléhal a naléhal… svá slova slyšela jen z veliké dálky, cítila pouze, jak se nadechuje a jak jí věty plynou z kočičí tlamičky ven.
Nevěděla, jak dlouho to trvalo. Když byla konečně schopná zase pořádně vnímat, zahlédla už jen šamanovo široké pozadí mizet za závěsem z korálků. Zamrkala a tlapou si protřela oči. Nebyla schopná si vzpomenout, co se od chvíle, kdy jí ten tlustý člověk hodil do klece, stalo. Že by jí zase někdo uspal? Tohle už jí opravdu začínalo lézt na nervy. Vztekle zasyčela a letmo si prohlédla své blízké okolí.
Klec, ve které byla uvězněná, stála na nízkém stolku. Kolem ní bylo několik vycpaných zvířat. Viděla supa, havrana a velkou buvolí hlavu. O kus dál stál opelichaný vlk a upíral svůj skleněný výraz přímo na ní. Z jeho vyceněné tlamy se jí zježila srst na hřbetě. Neměla vlky ráda. V její pravé podobě jí tolik nevadily, ale jako kočka k nim cítila značný odpor.
Na zemi kolem stolku bylo pohozených několik oranžových a zlatých polštářů, židle ani křesla nikde neviděla. Ve vzduchu cítila omamnou vůni kadidla a z několika míst stoupaly ke stropu stružky štiplavě vonného kouře. Začínala jí z těch převoněných pachů bolet hlava.
Musí se z té klece za každou cenu dostat. Kdo ví, co s ní ten potrhlý tlusťoch zamýšlí. Prý šaman… hodně zvláštní šaman. Zašklebila se a zkusila pevnost svého vězení. Rozladěně zamručela. Kdyby měla tuhle klec prorazit tím, že by na sebe vzala pravou podobu, neobešlo by se to bez poranění. Má zatím počkat? Kdyby alespoň Billy věděl, kde jí má hledat.
Ztuhla, když zaslechla šamanův hlas, jak se za závěsem přibližuje.
„Áno, potřebúji jédnu siámskou kóčku. Klasícké zabarvéni. Sámozřéjmě, že íhned, ty hlupáku! Peníze pák, teď rýchle tu kóčku.“
Slyšela ho ještě chvíli něco blábolit, ale už tomu nevěnovala pozornost. On chtěl další siamku? Proč? Její myšlenky vyrušil další hovor, tentokrát k ní však doléhaly hlasy dva. Šamana navštívil patrně další zákazník.
Neměla zájem poslouchat, o čem jednají. Jí se to netýkalo a tak mohla v klidu přemýšlet. Jen kdyby ta její hlava tolik netřeštila ze všech těch smradů čmoudících kolem ní. Už jí i začínaly slzet oči. A to si myslela, že není nic horšího, než elfské vonné dřevo.
Rozkašlala se suchým dávivým kašlem, ale nikdo jí nepřišel dát vodu. Měla žízeň a musela uznat, že by teď vzala zavděk i Carlosovu šišlavému žvatlání, jen kdyby drahý Carlosek přinesl misku vody.
Kolik vlastně času uplynulo od chvíle, kdy jí ta divná holka vzala od Big Bena z garáže? A kde je v tuhle chvíli Billy? Byl u Big Bena nebo jí ponechal vlastnímu osudu? Všechny ty nezodpovězené otázky v ní začaly rozdmýchávat palčivý vztek. Zatínala drápy do kovového dna klece, až to nepříjemně skřípalo.
Když po dlouhé chvíli přemýšlení došla k závěru, že skutečně podstoupí riziko zranění a vezme na sebe svou pravou podobu, vpadl nečekaně korálkovým závěsem dovnitř Šaman. V ruce držel plastovou přepravku a v ní žalostně naříkala kočka. Dra nehybně sledovala, co se bude dít.
„Znáš tu holku, co tě sem přinesla?“ obrátil se k ní Šaman. Dra nakrčila čelo. Ten člověk evidentně čekal odpověď. Chvíli na ní hleděl, pak si povzdechl a přisedl si na jeden z polštářů u její klece. Ukázal na mňoukající přepravku.
„Je ti podobná. I ucho má natržený, akorát že zrovna to druhý. Ale nevadí, třeba to projde. Ta holčina zas tak bystře nevypadá, prostě si hraje na velkou drsňačku. Hmm, ale oči, to bude problém. Ta kočka je má modrý, jako všechny ostatní siamky. Ty je máš zelený. Řekni mi, jak to mám udělat, abyste byly stejný? Je tolik praštěných věcí v tomhle praštěném světě, jak to, že ještě nikdo nevymyslel kontaktní čočky pro zvířata? No ale co, já si poradím. A ty koukej mlčet. U mě se ti nic zlýho nestane. U tý poběhlice z Toweru, kdo ví, jakej bys měla osud. Seď tu a mlč.“
Vstal, popadl přenosku a zase zmizel za závěsem. Dra si znovu přehrála, co jí řekl. Ten chlap je obyčejný podvodník! Obyčejnou kočku bude vydávat za ní? Za čičidračici?! Málem porušila svou mlčenlivost a zakřičela na něj. Na poslední chvíli se zarazila. Ta holka, co jí unesla, nebyla hloupá, v tom se asi přechytřelý Šaman přepočítá. Určitě se nenechá ošálit obyčejnou kočkou. Tohle by mohlo být ještě zajímavé představení. Pobaveně se ušklíbla a své rozhodnutí utéct odsunula zatím na neurčito.
Sedla si na studenou kovovou podlážku a čekala. Vztek v ní však tiše doutnal dál.

„Billy!“ zoufalý výkřik se mu rozezněl v uších. Horrible zmateně vyskočil ze svého křesla a horečnatě se rozhlížel po laboratoři.
„Kotě?“ zavolal, když si uvědomil, komu hlas patřil. Nikde se však nic neozvalo, jen hlavou mu rezonoval ten předchozí výkřik. Zamrkal a rukou si promnul čelo. Musel v křesle usnout a patrně se mu něco zdálo. Zkoušel se na něco ze svého snu rozvzpomenout, krčil čelo ve snaze vyvolat alespoň nějaký obraz z toho, co se mu prohnalo hlavou, když spal. V nose se mu rozprostřela štiplavá vůně kadidla. Nepřítomně si jej promnul, než mu došlo, že tenhle pach do jeho laboratoře nepatří. Přecházel sem a tam stále zmateněji. Kadidlo? A co ten výkřik? Náhle si vzpomněl na kartičku ležící na zemi v Big Benově pracovně.
„Šaman?!“ vyhrkl zmateně do ticha. Je možné, že by tahle legenda světa hrdinů i podsvětí měla jeho čičidračici?
Podíval se na hodiny a s hrůzou zjistil, že prospal skoro celý den. A Dra pořád nikde, touhle dobou by tu už určitě musela být. Možná by skutečně měl…
Ze stolu popadl své rukavice a po letmém zaváhání i kapesní verzi omračovacího paprsku. Už jednou mu tahle věcička dobře posloužila, zkusí se na něj spolehnout i podruhé.
Věděl přesně, kam má jít. I kdyby si nepřečetl adresu na vizitce, znal to místo, kde Šaman úřadoval. Ještě nikdy jeho služby nevyhledal, ani toho záhadného chlapíka zatím neviděl, ale byl si jistý, že nebude mít problém vyjednat si, aby mu věhlasný Šaman věnoval svůj drahocenný čas.

„Zdravím vas, sléčno z havráni véže,“ pronesl s předstíranou úctou Šaman, když se u nej Leslie objevila.
„Nech si ty falešný uctivosti pro klienty, co ti to žerou a přejdi rovnou k věci,“ sjela ho stroze, aniž by pozdravila. Šaman cosi tiše zamumlal, ale dál zachovával uctivý tón.
„Ta kóčka… řikála jste, že patříla doktóru Horriblóvi?“
„Děláš ze sebe snad většího tupce než seš? Nebo jsi už tak sklerotický?“
„Trocha slušnósti by neškodíla, furíe jédna,“ řekl stále sladkým tónem Šaman, v hlase však už bylo poznat, že mu není jednání jeho klientky po chuti.
„Přejdi k věci, ano?“ nenechala se Leslie vyvést z míry.
„Tákže ta kóčka… je to genetícky párchant, co vzéšel z rúkou šileného vjédce. Nic víc, nic míň, sléčno šťouráva.“
„A to je všechno, co mi k tomu můžeš říct?“
„A có jste čekála? Mam ji snad zábit a pítvat? I tó by býlo k ničému. Je to jen kóčka. Kóčka, co úmi mlúvit a mýslet. Prodéjte ji do cirkúsu, k ničému jinému néni.“
„A za tohle ti mám platit? To jsem si mohla zjistit sama, kdybych jí trochu přiškrtila. Co ten divnej tvor, co jsem ti o něm říkala? Ta obrovská šupinatá potvora?“
„Až mi přinésete i tu, řéknu víc.“
Leslie rozzuřeně zaťala pěsti. Sama si nebyla jistá, co víc by chtěla slyšet, ale to, co jí Šaman řekl, jí připadalo zatraceně málo. Navíc měla pocit, že jí něco tají. Nevěřila mu.
„Tak mi tu kočku vrať,“ procedila skrze zaťaté zuby.
„Néjdřiv záplať,“ zavrtěl Šaman nesmlouvavě hlavou.
Leslie cosi zavrčela, ale přece jen plácla na stůl balíček bankovek.
Šaman se mile usmál, sáhl pod stůl a vyndal plastovou přepravku.
„Kóčka je úvnitř.“
„Fajn,“ ušklíbla se Leslie, natočila si přenosku k sobě a podívala se dovnitř. „Co je s ní?“ Zpražila Šamana výhružným pohledem, když zevnitř vytáhla bezvládnou kočku.
„Spí. Musél jsem ji úspat. Býla divóka,“ pokrčil Šaman lhostejně rameny. Leslie si ho zkoumavě přeměřila a pak si pozorně prohlédla kočku. Vypadala jako ta, kterou sem přinesla. Nebo ne? Nebyla tahle trochu menší?
„To není ona!“ zařvala a šoupla bezvládné tělo zpátky do přepravky.
„Jé to óna. Némam jinou kóčku, néjsem zvěřínec,“ odpověděl Šaman a tón jeho hlasu se výrazně změnil. Už v něm nezněla žádná uctivost, jen výhružný podtón naznačující, že ho pochybnosti o jeho poctivosti uráží a bude trvat na své pravdě.
„Nesla jsem jí přes půl města v rukách, myslíš, že bych jí pak nepoznala?“
„Váše vjéc, sléčno z Toweru. Já údělal jén, co jsem mňél,“ pokrčil rameny.
„Fajn, jak myslíš,“ zamračila se Leslie a vydala se ke dveřím.
„Váše kóčka!“ zavolal za ní Šaman, neboť přenosku nechala stát na stole.
Leslie se ušklíbla. Neměla v plánu teď odejít. Chtěla vystihnout moment, kdy Šaman poleví v pozornosti v domnění, že jeho nepříjemná klienta odchází. Pak zaútočí a vynutí si, aby jí vydal to, co jí právem náleží. Protože Horriblova skutečná kočka tady určitě ještě někde je.
Zrovna se chtěla otočit zpátky a pustit se do Šamana, když se prudce rozrazily dveře a srazily jí ke zdi. V hlavě jí explodovala tupá bolest a cítila, jak se jí z nosu spustila krev. S tichým zasténáním se složila podél zdi na podlahu. Dění v místnosti vnímala jen matně.
„Kde je moje kočka!“ zařval Dr. Horrible, když vtrhl do místnosti. Pro výstrahu vyslal ke stropu omračující paprsek, a jeho záblesk Šamana na chvíli oslepil. Uslzenýma očima zamžikal na nově příchozího a s hraným klidem se zeptal.
„Dóktor Horríbl, néni-liž právda?“ Díky své různorodé klientele byl naštěstí vycvičený zachovávat si chladnou hlavu i v takto bizardních okamžicích. Nechápal sice, kde se tu tahle zatím celkem nová postavička londýnského podsvětí vzala, ale když už tu děsivý doktor Horrible byl, bude s ním tedy muset podle toho jednat.
„A ty seš kdo?“ utrhl se na něj Billy. Ve skutečnosti byl poněkud zmatený. Mohl snad ten špekatý upocený chlapík s turbanem na hlavě a s neskutečným přízvukem být tím pověstným Šamanem? Pokud ano, tak… rozhodně si ho představoval jinak a realita ho jako obvykle zklamala.
Tlouštík rozhodil rukama a s přeslazeným úsměvem se představil.
„Ja jsém Šáman, páne Horríble.“
Billy nejistě přešlápl. Najednou nevěděl, co dál.
„Přišel jsem si pro svou kočku,“ vyrazil ze sebe nakonec.
„A próč zróvna ké mně?“
„Protože…“ Billy rozpačitě zamrkal. „Dostal jsem typ. Takže… máš jí?“ Aby dodal svým slovům důraz, namířil na Šamana hlaveň omračovacího paprsku.
„Snád nebúde tak zlé, prósim, déjte zbráň prýč. Je to nahóda, mam váši kóčku přímo tády.“ Znovu se usmál a pošoupl k Horriblovi blíž plastovou přepravku. Billy přešel ke stolu a podíval se na bezvládné zvíře uvnitř.
„To není ona,“ zavrčel Šamanovi do obličeje.
„Ale jístě, že jé,“ vrtěl Šaman nechápavě hlavou.
„Není. Ta moje má natržený levý ucho, kus jí ho chybí. Vím to, protože… prostě to není ona, takže… kde je moje kočka? Ptám se naposled!“ Výhružně namířil paprskomet Šamanovi do obličeje.
Ten jen trochu ucouvl. I na takovouhle situaci byl připravený, stačilo jen nepozorovaně couvnout ještě blíž k regálu, který měl za sebou.
„Billy! Jsem tady!“ ozvalo se náhle z vedlejší místnosti.
Horrible zpozorněl a ruka se zbraní se mu zachvěla.
„Zůstaň na místě,“ přikázal Šamanovi a rozběhl se ke dveřím s korálkovým závěsem. Vběhl do maličké místnosti a zmateně se rozhlédl.
„Kde se sakra flákáš?“ hlas čičidračice hřímal vztekem.
Horrible proběhl dalším závěsem a stanul v převoněné místnosti. Na nízkém stolku stála klec s kočkou, která po něm očima metala zlostné blesky.
„Dostaň mě konečně odsud!“ zasyčela na něj a i v obyčejné kočičí podobě jí z čenichu vylétlo pár zelenavých jisker.
„Klíč?“ rozhodil rukama Billy.
„Kašli na klíč, uraž ten zámek!“ zařvala na něj, srst zježenou vzteky.
Horrible se tedy rozmáchl a svou kapesní zbraní praštil do kovového zámku. Ten sice povolil, ale omračovací paprsek se mu rozsypal v rukou. Dra vyrazila z klece jako vichřice. Než však stačila cokoliv udělat, vyskočil zpoza závěsu Šaman. I přes svou váhu se pohyboval značně mrštně a držel teď doktora s jeho kočkou v šachu.
„Nenuťte mě vystřelit, ani jeden,“ řekl už bez svého přízvuku a mířil střídavě na Horribla i na kočku. Nakonec se hlaveň zastavila ve výši Billyho hrudi. Ten jen překvapeně zamrkal, ale zůstal ztuhle stát. Zato Dra nehodlala na nic čekat. Skočila pod stůl a soustředěně zavřela oči. Tělem jí proběhly známé vibrace a než se kdokoliv nadál, zvedl se nízký stolek do vzduchu. Pod ním se objevilo tělo čičidračice, která ho setřásla ze zad jako nepohodlný hmyz. Šaman na ní jen vyjeveně zíral. Věděl sice už, co je ta záhadná kočka zač, ale když se objevila ve své pravé podobě, přece jen ho to poněkud šokovalo. Nestihl zareagovat dost rychle, když k němu čičidračice přiskočila a vyrazila mu zbraň z ruky.
„Uhni mi z cesty, odcházím!“ sykla mu do ucha a když se nepohnul, tvrdě ho odstrčila. Neudržel rovnováhu a padl na zadek. Začínal litovat, že zrovna dnes neměl u sebe nikoho ze svých kumpánů. Neplánoval na dnešek žádné riskantní obchody ani jednání, byl tu prakticky skoro sám. Snad jen…
„Mistře, co se tu děje?“ ozvalo se za závěsem a do místnosti skočil hnědovlasý mladík v džínech a černém triku. Dra nově příchozímu vztekle zařvala do tváře, až se mládenec zapotácel a odcouval vyděšeně zpátky do vedlejší místnosti. Šaman však využil její chvilkové nepozornosti a znovu popadl svou zbraň. Namířil čičidračici na hlavu a vykřikl:
„Jestli se pohneš, tak střelím!“
„Jestli střelíš, budu mít ještě dost času praštit s tebou o zeď,“ odpověděla mu vztekle a než vůbec postřehl, že se pohnula, praštila tlapou o zem. Místností zapraštěla rána a zelenavý záblesk oslepil jak Šamana, tak opodál zkoprněle stojícího Horribla. Dra, která jediná zavřela na vteřinu oči, popadla mžourajícího Billyho za plášť a smýkla jím skrz korálkový závěs. Límec jeho pláště sevřela do zubů a vláčejíc ho za sebou, vyběhla otevřenými dveřmi ven. Venku ho odhodila o kus dál, aby ho vzápětí popadla do spárů a ve své plné velikosti se sním vznesla nad večerem potemnělé město.

Leslie všechno sledovala zpoza dveří. Opírala se o zeď a snažila se vytěsnit bolest, kterou jí naražený nos působil. Když kolem ní prokmitlo polokočičí stvoření vláčející za sebou Billyho, trochu se za dveřmi skrčila. Zaslechla, jak Šaman cosi křičí a jiný mužský hlas mu odpovídá, ale nepovažovala to za pro ni důležité. Strčila do dveří, ale dřív, než stačila udělat krok, znovu jí dveřní křídlo srazilo bolestivě na zeď.
„Co se to tu děje?!“ zařval chraplavým hlasem Big Ben a vřítil se do místnosti.
„Já vážně dneska nemám štěstí,“ zamumlala si pro sebe Leslie, když jí bolestí vyhrkly do očí slzy. Otřela si krvácející nos a snažila se bolest potlačit tak, aby mohla nenápadně sledovat dění v místnosti.
Za Big Benem se nejistě vnesl Carlos a ustrašeně se rozhlížel.
„Vén, vén, dnés už níkóho néchci!“ vyplahočil se zpoza korálkového závěsu Šaman. „Ach, to vý, omlouvám se. Ja nepóznal…“
„Nech si ten trapnej přízvuk od cesty a mluv, co se stalo?“ Big Ben si založil ruce v bok a netrpělivě Šamana pozoroval.
„Doktor Horrible,“ vydechl Šaman už bez přízvuku.
„On byl tady?“
„No kdo jinej by tu udělal takovej bordel? Je to zelenáč nevychovanej. Mířil na mě nějakým svým udělátkem, na mě, na Šamana! To si už pět let nikdo nedovolil!“
„Co tu chtěl?“
„Svojí kočku.“
„Kočku?“ zahřímal Big Ben na celou místnost. Carlos viditelně zbledl.
„Jo.“
„A proč zrovna tady?“
„Pojďte dozadu, tam bude větší klid. Pošlu Stevea, aby to tu pohlídal.“
„Nemusíš, Carlos tu počká. Viď, Carlosi?“
Přísnému pohledu svého velkého bratra nedokázal Carlos odporovat. Sklonil hlavu a jen cosi zabručel. Rád by si Šamana poslechl, chtěl vědět víc. Mluvilo se přece o nějaké kočce a co když jeho Micinka… ne! Když ho Bennie u jednání nechce, bude to respektovat. A možná tajně poslouchat za závěsem.
Slyšel, jak se jejich hlasy od něj vzdalují, a už se chtěl za nimi nenápadně vydat, když za sebou periferním viděním postřehl nějaký pohyb. Prudce se otočil a zíral přímo do zakrvácené tváře.
„Sorry, kámo, ale seš vážně v blbou dobu na blbym místě,“ usmála se na něj Leslie a dřív, než stihl cokoliv říct nebo udělat, vyrazila pěstí proti jeho obličeji.
Carlos překvapeně vyjekl, obrátil oči v sloup a pomalu se sesunul na zem.
„Fakt je mi to líto,“ pronesla s pokrčenými rameny Leslie a lhostejně ho překročila. Přešla k Šamanovu stolu, na kterém stále ležel balíček peněz, který přinesla. Přes krvavou masku vypadal její úsměv skoro děsivě, když si s potěšením peníze strčila zpátky do kapsy kabátu. Pak tiše zamířila za závěs, odkud k ní tlumeně doléhaly hlasy Big Bena a Šamana. Carlos bohužel neuslyší, co si ti dva povídají, ale ona si tu příležitost ujít nenechá. A až se dozví, o co tady vlastně jde, půjde si to vyřídit s Billym. Protože za ten rozbitý nos jí to modrooké kuře pěkně zaplatí.