Černá nebo bílá?
Pohlédla jsem na vizitku na dveřích, abych si překontrolovala, jestli se nacházím na správném místě a zaklepala jsem.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Pootevřela jsem, nakoukla dovnitř, a pak hrdě vplula do prosvětlené místnosti možná až moc přebité pozitivním nábojem.
„Dobrý den,“ pozdravil mě s úsměvem muž kolem čtyřicítky sedící za velkým dřevěným stolem.
„Zdravim,“ odpověděla jsem se zuby vyceněnými do imaginárně čičidračího úsměvu a zasalutovala v pravém Rimmerovském stylu. Muž zkoumavě pozdvihl obočí. Bohužel, od někoho, kdo se honosí titulem MUDr. a za zády má celou stěnu pokrytou diplomy za kdo ví co, nemůžete akčnější reakci asi čekat. Zhoupla jsem se na patách a vyčkávala, co se bude dít. Gestem mi pokynul k rozměrnému, na první pohled velmi pohodlnému křeslu. Taky fajn. Čekala jsem sice velký gauč, jak to obvykle ukazují ve filmech, ale křeslo bude možná lepší.
Uvelebila jsem se a zjistila, že k doktorovi sedím bokem a místo jemu do tváře civím na jakýsi šíleně barevný obraz luční květeny. Malíři buď ujela při míchání barev ruka a nebo v životě neviděl skutečnou kytku. Když jsem zkusila zašilhat, připomínal mi výjev spíše zářivé neony Las Vegas než rozkvetlou louku.
„Tak copak vás trápí?“ zaslechla jsem, že se mě MUDrc na něco ptá. Se šilhajícíma očima jsem se k němu otočila. Viděla jsem z něj jen rozmazaný flek, což mi připomnělo, že bych asi měla přestat šilhat. Zamrkala jsem a už s normálním výrazem jsem se na něj opět zazubila.
„Mě nic netrápí,“ odpověděla jsem.
Chápavě pokýval hlavou.
„Dobře. A jaký tedy máte problém?“ nenechal se jen tak odbýt.
„Problém? Hmm… nemyslím, že bych měla nějaký problém, děkuji za optání,“ usmála jsem se jeho starostlivé péči.
Opřel si lokty o stůl a prsty si zaklesl do sebe.
„A co vás sem tedy přivedlo?“
„Nic a nikdo, jsem samostatná, přišla jsem sama. Teda… jela jsem autobusem,“ odpověděla jsem po pravdě a nechápala jsem, proč se při mé odpovědi zachmuřil.
„Dobře, ale proč jste přišla?“ vlídná chápavost se z jeho hlasu kamsi vytratila a nastoupila nepatrná netrpělivost.
„Jo takhle,“ plácla jsem se do čela v pochopení, o co mu skutečně celou dobu jde. Opět se pousmál.
„Mnooo…“ zamyslela jsem se, jak to nejlépe formulovat. „Vlastně mě sem poslali rodiče. Prý bych si měla promluvit s někým… hmm… s někým, kdo by mi mohl pomoci se najít či co. Což nechápu, nikde jsem se neztratila.“
„No, Vaši rodiče to asi mysleli trošinku jinak,“ mrkl na mě, jako že on chápe, o co mému rodičovstvu šlo. Pokrčila jsem rameny. Dobře, když je mu to jasné, aspoň nemusím dál nic vysvětlovat.
„Tak tedy, pro začátek bychom se asi měli lépe poznat, co říkáte?“
Přemýšlela jsem, jestli ten jeho srdečný úsměv už nehraničí s úchylností, ale opět jsem jen pokrčila rameny s odpovědí: „Když myslíte.“
„Povězte mi něco o sobě,“ vyzval mě.
„O mně?“ vesele jsem se rozjásala. Má samolibá pompézní maličkost ráda mluví o sobě a jestli to ten chlapík chce poslouchat, tím líp.
Povzbudivě kývl.
„Jsem taková malinová, modrozelená, planetkovitá, pompézní čičidračice a…“
„Co prosím?“ jedno obočí mu tázavě vylétlo vzhůru. Trochu mě tím rozladil, skákat do řeči je přeci neslušné. Nechtělo se mi to tomu nechápavci celé opakovat znovu, tak jsem svá oblíbená superlativa i přes svou samolibost zkrátila.
„Jsem planetkovitá pompézní čičidračice a strašně ráda trávím svůj volný čas na palubě Červeného trpaslíka.“
„To je nějaká loďka?“ zeptal se ve snaze se zorientovat. Rozesmála jsem se.
„To je přece kosmická loď. Řídí jí Holly, počítač s IQ 6000. Ale řeknu vám, ty tři nuly za tou šestkou mu moc nevěřím.“ To byla pravda. Možná měl kdysi Holly tak vysoké IQ, ale teď… škoda mluvit.
„Aha,“ přikývl, i když se mi zdálo, že moc moudrý z toho není. „A ta kosmická loď se nachází kde?“
„Přece ve vesmíru,“ přimhouřila jsem oči nad tím, že by byl někdo tak natvrdlý. „Je tři miliony let daleko od Země. Lister, to je poslední člověk ve vesmíru, chudák pořád věří, že se na Zemi jednou vrátí. Mruhehe, myslím, že se mu to nepodaří.“
Nadechl se a já viděla, jak mu to v hlavě pracuje na plné obrátky.
„A vy na té kosmické lodi děláte co, smím-li se ptát?“
Se zalíbením jsem se trochu zasnila a cítila jsem, jak se mi na tváři rozjíždí široký spokojený úsměv.
„Vydeptávám Rimmera,“ znělo to poněkud škodoliběji, než jsem měla v úmyslu.
„Cože to?!“ Rozpojil do téhle chvíle sepjaté prsty a plácl dlaněmi o stůl, jak se ke mně naklonil blíž. Znejistěla jsem.
„No… vydeptávám Rimmera. Jako že dělám všechno proto, abych ho nasr… heh… naštvala. Víte, on je strašně roztomilý a já ho fakt zbožňuju,“ opět jsem se zasněně uculila.
„Vy ho zbožňujete a proto se ho snažíte naštvat?“
Uvědomila jsem si, že doktorův hlas nějak ztratil nejen na chápavosti, ale i na vlídnosti.
„No… jo. On je totiž nejroztomilejší, když zuří nebo když je zoufale nešťastný nebo vyděšený. Přijde mi děsně sexy, jak rozšiřuje nozdry, když je nervní. Měl byste ho vidět, co dělá, když na něj bafnu někde za rohem nebo když na něj skočím do postele ve chvíli, kdy spí,“ při těch vzpomínkách jsem se škodolibě rozchechtala. Praštil do stolu a já v leknutí zmlkla. Vykulila jsem na něj překvapeně oči a chtěla jsem se zeptat, jestli se mu něco nestalo nebo jestli nemá nějaký problém, ale rozmyslela jsem si to. Zkoušel to zvládnout sám, to mu chválím. Zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, a pak se na mě zadíval se snaživým úsměvem.
„Tak si to shrneme. Jste…“ odmlčel se.
„Čičidračice,“ doplnila jsem jeho větu a snažila se v duchu omluvit jeho neznalost.
„Ano, jste čičidračice. To je… to je přesně co?“ přísně se na mě zadíval.
Trochu nešťastně jsem svěsila ramena. Jak se může tak hloupě ptát?!
„Čičidrak je drak, který má schopnost proměnit se v kočku a převážně se pohybuje v podobě, která je spojením jak draka tak kočky. Já jsem siamská čičidračice, takže vypadám z části jako siamská kočka a umím se v siamku proměnit.“
„Opravdu?“ v pravém oku mu trochu cuklo. „A můžete mi to prosím předvést?“
Znovu jsem se rozesmála.
„Ale no tak, to nemyslíte vážně? V téhle realitě to přeci nejde, tady jsem člověk, bohužel.“
Přemýšlela jsem, jak dlouho ještě vydrží takhle třeštit oči, aniž by mu jedno nebo dokonce obě nevypadly.
„V téhle realitě?“ zahřměl.
„Jo. Červený trpaslík je alternativní realita. Věřím, že existují alternativní světy, kde se odvíjejí všechny možnosti. Někde pak určitě musí existovat to, o čem sním.“
Prudce se nadechl.
„Takže to, co jste mi tu teď vyprávěla, byly vaše představy?“
„Více méně. Já to beru tak, že je to prostě někde skutečnost. Představa toho, že jsou to jen sny, je pro mě… poněkud deprimující. Chtěla bych, aby to byla skutečná realita.“
„Aha… to mnohé vysvětluje,“ viditelně se uklidnil. Dokonce se mu podařilo vyloudit jakousi křečovitou obnovu úsměvu.
„V téhle… hmmm… realitě jste tedy člověk,“ zkonstatoval pro mě nešťastnou skutečnost.
„Ne tak úplně, ale… mám prostě lidské tělo, u toho bych zůstala.“
Asi se v tom už také nechtěl pitvat, protože přikývl.
„Dobře. Já vám teď ukážu několik obrázků a vy mi řeknete, co vidíte, ano?“ změnil téma.
„Proč ne, mám ráda obrázky,“ odpověděla jsem. Evidentně mu to udělalo radost a vyndal ze šuplíku několik papírových karet. Jednu zvedl a hrdě mi jí ukázal. Nechápala jsem a mlčela.
„No, tak co vidíte?“ zeptal se a opět zněl celkem povzbudivě.
„Skvrnu?“ nejistě jsem nakrčila nos.
„Ano, dobře, ale co Vám ta skvrna připomíná?“
„Wanish?“
„Prosím?“
„No… Wanish, skvrn a špíny se zbavíš… neznáte?“ řekla jsem rozjařeně.
Sevřel kartičkou se skvrnou trochu pevněji. Poznala jsem to, protože mu lehce zbělely klouby.
„Ten tvar, co Vám připomíná ten tvar?“ důrazně zvýšil hlas, jako bych byla nechápavý zaostalec.
„Nic, protože na to pořádně nevidím. Sedim k vám bokem a už mě pěkně bolí za krkem z toho, jak mám furt otočenou hlavu. Natočte to trochu, takhle fakt vidim houby,“ řekla jsem. Zafuněl, nicméně kartu snaživě natočil.
„Lepší?“ zasyčel.
„Jo, už to jde.“
„A?“ patrně se nemohl dočkat mé odpovědi. Přimhouřila jsem oči a na skvrnu hypnoticky zazírala.
„Barrie na traktoru,“ odpověděla jsem vítězně. Fakt jsem to v té skvrně trochu viděla.
„Co?“ pravé oko mu opět zacukalo.
„Chris Barrie na traktoru. Můj nejoblíbenější herec, má rád masivní stroje,“ vysvětlila jsem tomu neznabohovi.
„Aha,“ otřel si opocené čelo a vzal do ruky další kartu.
„A co tohle?“
„Natočit,“ houkla jsem, protože to zase držel špatně. Změnil úhel a já opět zamžourala.
„Barrie na jeřábu.“
Oko mu teď cukalo tolik, že by si toho všiml i slepý. Nicméně přešel mou odpověď mlčky a zvedl další kartu. Tentokrát správně. Tahle mi dala trošinku zabrat, ale při troše dobré vůle…
„Barrie v tanku,“ prohlásila jsem hrdě. Chris Barrie je prostě úžasný chlapík, dokáže řídit a jezdit snad se vším. Nicméně doktor mé nadšení patrně nesdílel.
„To si děláte srandu?“ štěkl na mě.
„Ne, proč?“
„Vy mi tu vykládáte fantasmagorické romány o kosmických lodích a superinteligentních počítačích, na které musíte mít fantazii jak samotný kosmos, ve kterém údajně létáte coby kočičocosi, a přitom vidíte jen nějakýho motocvoka na smradlavých strojích?!“
Zaťala jsem zuby a nehty jsem zuřivě drápala opěrky křesla ve snaze udržet na uzdě vztek, který se ve mně pomalu a jistě rozhoříval nad tou hromadou urážek, která se vysypala z jeho doktorsky přemoudřelých úst.
Místo abych ho na místě uškrtila, jsem se jen mile usmála. I když musím přiznat, že mě to stálo tři kýble sebeovládání.
Zakoulel očima a z ničeho nic zařval, až jsem málem spadla z křesla.
„Černá nebo bílá?!“
„Cože?“ nechápala jsem, co tím myslí.
„Jaká barva, černá nebo bílá?“
Když jsem zavrtěla hlavou a rozhodila rukama v gestu naprostého nepochopení, praštil rukama do stolu – pravé oko mu přitom vyloženě lítalo, možná proto, že se k cukání přidal i pravý koutek úst – a snaživě procedil skrze zuby.
„Jakou barvu byste si vybrala, černá nebo bílá? Která je Vám bližší?“
Konečně jsem pochopila, že je to opět nějaká jeho odborná hra a zamyslela jsem se. Když u mě viděl snahu odpovědět, trochu se uklidnil. Nebylo mi jasné, jak s takovými cholerickými záchvaty může vykonávat svou profesi, ale co, každý máme něco.
„To nejde,“ namítla jsem po chvíli.
„Co nejde?“ zasyčel.
„Nemůžu si vybrat,“ vysvětlila jsem nešťastně. S nerozhodností bojuji celý život.
„Co máte na sobě?“
Zamračila jsem se. Co je mu do toho? Prohlédla jsem si svůj oděv a narážku pochopila. Černé kalhoty, černé triko (rudý drak se patrně teď nepočítal), černá mikina…
„Ale tohle je něco jiného, to je oblečení. U toho je mi skutečně bližší černá, ale… poslední dobou… i bílá má něco do sebe,“ zašklebila jsem se. Před očima jakoby se mi zavlnil plášť Dr. Horribla.
„Tak která vás charakterizuje víc?“ snažil se ze mě stále vylomit odpověď. Nechápu, proč mu na tom tak záleželo. Moje nejoblíbenější barva je stejně zelená, hned po ní červená, tak co. Ty mě přeci charakterizují. Nicméně ve snaze udělat mu radost jsem se opravdu snažila na to přijít. Zahleděla jsem se do sebe.
Bílá, údajně barva dobra… světlo… a Dr. Horrible. Černá, barva temnoty a zla… tmy… sametově hebká jako noc a elegantní jako Barrieho společenský oblek. Ne, opravdu si nemůžu vybrat, ty barvy jsou ve mně obě, možná někdy převládá jedna nebo druhá, ale rozhodnout se mezi nimi nedokážu.
„Víte, dřív bych vám bez rozmýšlení řekla „černá“, protože je mi prostě sympatičtější,“ začala jsem vysvětlovat a on se vítězně zašklebil. Pocit vítězství ho však brzy opustil.
„Ale teď… ne že by se mi bílá jako barva líbila, ale… když vidím tuhle barvu, prostě momentálně vidím i Dr. Horribla a jelikož je už nějaký čas mojí silnou součástí, nemůžu to jen tak přejít a odpovědět „černá“. To prostě nejde, myslím, že by mi to dal pěkně sežrat, kdybych ho zapřela.“ Ano, patrně bych za trest dostala v hlavě přímý zásah omračovacím paprskem, což jsem i dodala nahlas, aby v tom měl doktor jasno.
„Proboha co to zase melete?“ přejel si zničeně dlaní přes tvář.
„Mám ho v hlavě,“ odpověděla jsem a ukázala si na pravou stranu hlavy.
„Koho?“ zakvílel.
„Dr. Horribla. Vlastně i Barrieho, když už o tom mluvíme. Barrie je nalevo, protože levá je od srdce a on je moje hodně velká srdeční záležitost. A Dr. Horrible je napravo. Jsou celkem fajn, pokud se zrovna nehádají nebo spolu nekují pikle. Barrie tam má svou sbírku veteránů, Horrible svojí laboratoř… jsou to takoví moji miláčci, už bych se bez nich neobešla,“ rozplývala jsem se.
„Ženská, to už si ze mě vážně děláte prdel,“ hlas se mu chvěl, ale byla v něm cítit jistá naděje, že přikývnu, jako že je to všechno jen vtip. Jenže copak bych mohla? Nemůžu přece zapřít své dva úžasné nájemníky, bez kterých už nejsem schopná udělat ani krok… no dobře, krok možná jo, ale strávit bez nich delší dobu, to už by bylo nemyslitelné.
„Chcete mi říct, že máte v hlavě dva dospělý chlapy - jednoho herce a jednoho nějakého doktora, kteří si tam žijí jako by se nechumelilo a vy z toho ještě máte radost?“
Měla jsem pocit, že mu začíná cukat celá hlava.
„Jo, přesně tohle chci říct. A víte co? Jsem na ně hrdá! Jsou skvělá společnost, možná byste si měl taky pustit někoho do hlavy, potřeboval byste to jak sůl! Třeba byste sebou pak tolik necukal,“ utrhla jsem na něj, protože už mi s ním a s jeho kecy začínala docházet trpělivost.
„Tak fajn, tak mi ty dva teda ukažte! A to chci vidět, jak to uděláte!“
Měla jsem pocit, že se ten člověk zbláznil. Bláznům se nemá odporovat, radil mi kdysi někdo z mých známých.
„Vážně to chcete?“ oči mi začaly zelenavě jiskřit. Cítila jsem, že se dostávám trochu mimo, někam, odkud bych asi v tuhle chvíli měla zmizet… zmizet, a nebo se naopak pustit ještě dál, protože tak daleko jsem ještě nikdy nebyla.
„Jo, tak dělej!“ křikl na mě nepříčetně.
Tím to rozhodl. Vztekle jsem zavrčela nad tím, že si dovolil mi tykat a prudce jsem vyskočila z křesla. Bylo to zvláštní. Místo na nohy jsem dopadla na silné zelené tlapy.
Vždycky jsem si myslela, že když dochází k nějaké metamorfóze, musí to dotyčný cítit. Nevím jak, ale prostě musí… bolest, svědění, pálení, třeba i motání hlavy nebo celková slabost, ztráta rovnováhy, když najednou stojí na jiných končetinách, než byl zvyklý, ale nic takového se u mě nestalo. Tělo se sice změnilo, ale… bylo mé. Bylo pro mě přirozené, vlastně ještě přirozenější, než to lidské. Rodiče měli pravdu, tenhle doktor mi opravdu pomohl se najít, jsem skutečně čičidračice!
To zjištění mi zvedlo náladu, nicméně cítila jsem, jak se ve mně probouzí jakási divoká agrese, která zároveň soupeřila s pocitem veselí a rozvernosti. Vyrazila jsem ze sebe hlasité dračí zařvání, když jsem obě silné emoce vypustila ze svého těla ven.
Z každé strany se vedle mě začal formovat jakýsi stín. Nalevo převážně černý, napravo bílý. Během několika vteřin jsme stály před masivním stolem všichni tři. Chris Barrie v elegantním černém obleku, já a Dr. Horrible ve svém bílém plášti. Naráz jsme upřeli pohled na zkoprnělého doktora. Vypadal opravdu legračně, jak seděl ve své pohodlné židli, ústa dokořán, oči vytřeštěné, tělo chvějící se hrůzou.
„No, doktore?“ mroukla jsem s úšklebkem. „Tak tady jsou.“ Mávla jsem tlapou na své dva společníky. Oba se tvářili nepřístupně, a řekla bych, že i celkem zákeřně. Na to, že spolu ze začátku dost válčili, se postupem času dokázali docela pěkně sehrát.
Doktor se začal nenápadně sunout ze židle dolů. Nejdřív mě napadlo, že možná omdlel, ale podle toho, jak mu stále trhaně cukala celá hlava byl při vědomí a snažil se pláchnout. Přiskočila jsem k jeho stolu, přední tlapy opřela o pracovní desku a zařvala:
„Doktore, černá nebo bílá?!“
Vyjekl a zapadl zpátky do své židle. Dokonce tak razantně, že málem prolomil opěradlo.
„Ccc… cco ppprrosiiim?“ vykoktal celý rozklepaný. Na čele se mu perlil pot, jako by strávil celé odpoledne v posilovně. Vycenila jsem zuby.
„Černá nebo bílá? Vyberte si a já odejdu,“ špičáky se mi zablýskly ve lstivém úsměvu, když jsem kývla směrem k Barriemu a Horriblovi.
I když měli oba stále celkem nepřístupný výraz, na tvářích už jim začaly vystupovat jejich povahové rysy.
Doktor se nadechl, ale než stačil cokoli říct, vztyčila jsem varovně jeden dráp. Tušila jsem, co chce odpovědět.
„Dobře si to rozmyslete, doktore. Zahoďte logiku a poslouchejte instinkt.“
„Bílá!“ vyhrkl, aniž by mě pořádně poslouchal a roztřesenou rukou ukázal na Horribla.
„Jste si jistý?“ přimhouřila jsem zkoumavě oči. Bylo mi jasné, že nad svou volbou nepřemýšlel. Řídil se svým studovaným rozumem, ne tím, co vidí jeho šestý smysl… Zvolil to, co dobře znal a co pro něj znamenalo bezpečí a téměř domovské prostředí, aniž by si prohlédl, jak to vypadá pod světlou vrchní slupkou. Viděl bílou, barvu dobra… bílý plášť- něco, co je mu tak dobře známé a co nemůže znamenat nebezpečí… neviděl Horriblovy ledově chladné modré oči, jeho zákeřný a zlý výraz. Viděl to, co vidět chtěl. Bílá je dobro… ale ne vždy, milý pane doktore. V každém je kus bílého i černého a ne pokaždé je všechno takové, jaké se to na první pohled zdá.
Stále ukazoval na Horribla a šíleně třeštil oči. Možná už mu kdesi hluboko v mysli začalo docházet, že si vybral špatně, ale patrně ten hlásek přerušil strohou logikou a volbu nezměnil.
„Zvolil jste,“ temně jsem zašeptala a couvla zpátky. Pak jsem se otočila k Dr. Horriblovi.
„Vybral si tebe. Je tvůj, Billy buddy.“
Místností se rozlehl Horriblův děsivý smích.
„Ne…“ zašeptal vyděšeně doktor. Na víc se nezmohl. Pochopil.
„Příliš pozdě, doktore,“ řekla jsem s úsměvem. Hlavou jsem se láskyplně otřela o Barrieho. Jeho veselé a šibalské oříškově hnědé oči se na mě usmály. Barrie nebyl tím nejčistším protikladem Horribla, ale nikdy by neublížil a netoužil být zlý. On byl to dobro v mé hlavě, ač nyní oděn do černého obleku.
Podrbal mě ve hřívě a společně jsme zamířili ke dveřím.
„Billy?“ ještě jsem se letmo ohlédla.
„Yeah?“
„Neubliž mu. Nebo aspoň ne moc,“ mrkla jsem na Horribla, zasalutovala klepajícímu se doktorovi, který byl bílý stejně jako Horriblův plášť a patrně neschopen jakkoli změnit svou situaci, a následována Barriem jsem vyšla ze dveří.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Pootevřela jsem, nakoukla dovnitř, a pak hrdě vplula do prosvětlené místnosti možná až moc přebité pozitivním nábojem.
„Dobrý den,“ pozdravil mě s úsměvem muž kolem čtyřicítky sedící za velkým dřevěným stolem.
„Zdravim,“ odpověděla jsem se zuby vyceněnými do imaginárně čičidračího úsměvu a zasalutovala v pravém Rimmerovském stylu. Muž zkoumavě pozdvihl obočí. Bohužel, od někoho, kdo se honosí titulem MUDr. a za zády má celou stěnu pokrytou diplomy za kdo ví co, nemůžete akčnější reakci asi čekat. Zhoupla jsem se na patách a vyčkávala, co se bude dít. Gestem mi pokynul k rozměrnému, na první pohled velmi pohodlnému křeslu. Taky fajn. Čekala jsem sice velký gauč, jak to obvykle ukazují ve filmech, ale křeslo bude možná lepší.
Uvelebila jsem se a zjistila, že k doktorovi sedím bokem a místo jemu do tváře civím na jakýsi šíleně barevný obraz luční květeny. Malíři buď ujela při míchání barev ruka a nebo v životě neviděl skutečnou kytku. Když jsem zkusila zašilhat, připomínal mi výjev spíše zářivé neony Las Vegas než rozkvetlou louku.
„Tak copak vás trápí?“ zaslechla jsem, že se mě MUDrc na něco ptá. Se šilhajícíma očima jsem se k němu otočila. Viděla jsem z něj jen rozmazaný flek, což mi připomnělo, že bych asi měla přestat šilhat. Zamrkala jsem a už s normálním výrazem jsem se na něj opět zazubila.
„Mě nic netrápí,“ odpověděla jsem.
Chápavě pokýval hlavou.
„Dobře. A jaký tedy máte problém?“ nenechal se jen tak odbýt.
„Problém? Hmm… nemyslím, že bych měla nějaký problém, děkuji za optání,“ usmála jsem se jeho starostlivé péči.
Opřel si lokty o stůl a prsty si zaklesl do sebe.
„A co vás sem tedy přivedlo?“
„Nic a nikdo, jsem samostatná, přišla jsem sama. Teda… jela jsem autobusem,“ odpověděla jsem po pravdě a nechápala jsem, proč se při mé odpovědi zachmuřil.
„Dobře, ale proč jste přišla?“ vlídná chápavost se z jeho hlasu kamsi vytratila a nastoupila nepatrná netrpělivost.
„Jo takhle,“ plácla jsem se do čela v pochopení, o co mu skutečně celou dobu jde. Opět se pousmál.
„Mnooo…“ zamyslela jsem se, jak to nejlépe formulovat. „Vlastně mě sem poslali rodiče. Prý bych si měla promluvit s někým… hmm… s někým, kdo by mi mohl pomoci se najít či co. Což nechápu, nikde jsem se neztratila.“
„No, Vaši rodiče to asi mysleli trošinku jinak,“ mrkl na mě, jako že on chápe, o co mému rodičovstvu šlo. Pokrčila jsem rameny. Dobře, když je mu to jasné, aspoň nemusím dál nic vysvětlovat.
„Tak tedy, pro začátek bychom se asi měli lépe poznat, co říkáte?“
Přemýšlela jsem, jestli ten jeho srdečný úsměv už nehraničí s úchylností, ale opět jsem jen pokrčila rameny s odpovědí: „Když myslíte.“
„Povězte mi něco o sobě,“ vyzval mě.
„O mně?“ vesele jsem se rozjásala. Má samolibá pompézní maličkost ráda mluví o sobě a jestli to ten chlapík chce poslouchat, tím líp.
Povzbudivě kývl.
„Jsem taková malinová, modrozelená, planetkovitá, pompézní čičidračice a…“
„Co prosím?“ jedno obočí mu tázavě vylétlo vzhůru. Trochu mě tím rozladil, skákat do řeči je přeci neslušné. Nechtělo se mi to tomu nechápavci celé opakovat znovu, tak jsem svá oblíbená superlativa i přes svou samolibost zkrátila.
„Jsem planetkovitá pompézní čičidračice a strašně ráda trávím svůj volný čas na palubě Červeného trpaslíka.“
„To je nějaká loďka?“ zeptal se ve snaze se zorientovat. Rozesmála jsem se.
„To je přece kosmická loď. Řídí jí Holly, počítač s IQ 6000. Ale řeknu vám, ty tři nuly za tou šestkou mu moc nevěřím.“ To byla pravda. Možná měl kdysi Holly tak vysoké IQ, ale teď… škoda mluvit.
„Aha,“ přikývl, i když se mi zdálo, že moc moudrý z toho není. „A ta kosmická loď se nachází kde?“
„Přece ve vesmíru,“ přimhouřila jsem oči nad tím, že by byl někdo tak natvrdlý. „Je tři miliony let daleko od Země. Lister, to je poslední člověk ve vesmíru, chudák pořád věří, že se na Zemi jednou vrátí. Mruhehe, myslím, že se mu to nepodaří.“
Nadechl se a já viděla, jak mu to v hlavě pracuje na plné obrátky.
„A vy na té kosmické lodi děláte co, smím-li se ptát?“
Se zalíbením jsem se trochu zasnila a cítila jsem, jak se mi na tváři rozjíždí široký spokojený úsměv.
„Vydeptávám Rimmera,“ znělo to poněkud škodoliběji, než jsem měla v úmyslu.
„Cože to?!“ Rozpojil do téhle chvíle sepjaté prsty a plácl dlaněmi o stůl, jak se ke mně naklonil blíž. Znejistěla jsem.
„No… vydeptávám Rimmera. Jako že dělám všechno proto, abych ho nasr… heh… naštvala. Víte, on je strašně roztomilý a já ho fakt zbožňuju,“ opět jsem se zasněně uculila.
„Vy ho zbožňujete a proto se ho snažíte naštvat?“
Uvědomila jsem si, že doktorův hlas nějak ztratil nejen na chápavosti, ale i na vlídnosti.
„No… jo. On je totiž nejroztomilejší, když zuří nebo když je zoufale nešťastný nebo vyděšený. Přijde mi děsně sexy, jak rozšiřuje nozdry, když je nervní. Měl byste ho vidět, co dělá, když na něj bafnu někde za rohem nebo když na něj skočím do postele ve chvíli, kdy spí,“ při těch vzpomínkách jsem se škodolibě rozchechtala. Praštil do stolu a já v leknutí zmlkla. Vykulila jsem na něj překvapeně oči a chtěla jsem se zeptat, jestli se mu něco nestalo nebo jestli nemá nějaký problém, ale rozmyslela jsem si to. Zkoušel to zvládnout sám, to mu chválím. Zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, a pak se na mě zadíval se snaživým úsměvem.
„Tak si to shrneme. Jste…“ odmlčel se.
„Čičidračice,“ doplnila jsem jeho větu a snažila se v duchu omluvit jeho neznalost.
„Ano, jste čičidračice. To je… to je přesně co?“ přísně se na mě zadíval.
Trochu nešťastně jsem svěsila ramena. Jak se může tak hloupě ptát?!
„Čičidrak je drak, který má schopnost proměnit se v kočku a převážně se pohybuje v podobě, která je spojením jak draka tak kočky. Já jsem siamská čičidračice, takže vypadám z části jako siamská kočka a umím se v siamku proměnit.“
„Opravdu?“ v pravém oku mu trochu cuklo. „A můžete mi to prosím předvést?“
Znovu jsem se rozesmála.
„Ale no tak, to nemyslíte vážně? V téhle realitě to přeci nejde, tady jsem člověk, bohužel.“
Přemýšlela jsem, jak dlouho ještě vydrží takhle třeštit oči, aniž by mu jedno nebo dokonce obě nevypadly.
„V téhle realitě?“ zahřměl.
„Jo. Červený trpaslík je alternativní realita. Věřím, že existují alternativní světy, kde se odvíjejí všechny možnosti. Někde pak určitě musí existovat to, o čem sním.“
Prudce se nadechl.
„Takže to, co jste mi tu teď vyprávěla, byly vaše představy?“
„Více méně. Já to beru tak, že je to prostě někde skutečnost. Představa toho, že jsou to jen sny, je pro mě… poněkud deprimující. Chtěla bych, aby to byla skutečná realita.“
„Aha… to mnohé vysvětluje,“ viditelně se uklidnil. Dokonce se mu podařilo vyloudit jakousi křečovitou obnovu úsměvu.
„V téhle… hmmm… realitě jste tedy člověk,“ zkonstatoval pro mě nešťastnou skutečnost.
„Ne tak úplně, ale… mám prostě lidské tělo, u toho bych zůstala.“
Asi se v tom už také nechtěl pitvat, protože přikývl.
„Dobře. Já vám teď ukážu několik obrázků a vy mi řeknete, co vidíte, ano?“ změnil téma.
„Proč ne, mám ráda obrázky,“ odpověděla jsem. Evidentně mu to udělalo radost a vyndal ze šuplíku několik papírových karet. Jednu zvedl a hrdě mi jí ukázal. Nechápala jsem a mlčela.
„No, tak co vidíte?“ zeptal se a opět zněl celkem povzbudivě.
„Skvrnu?“ nejistě jsem nakrčila nos.
„Ano, dobře, ale co Vám ta skvrna připomíná?“
„Wanish?“
„Prosím?“
„No… Wanish, skvrn a špíny se zbavíš… neznáte?“ řekla jsem rozjařeně.
Sevřel kartičkou se skvrnou trochu pevněji. Poznala jsem to, protože mu lehce zbělely klouby.
„Ten tvar, co Vám připomíná ten tvar?“ důrazně zvýšil hlas, jako bych byla nechápavý zaostalec.
„Nic, protože na to pořádně nevidím. Sedim k vám bokem a už mě pěkně bolí za krkem z toho, jak mám furt otočenou hlavu. Natočte to trochu, takhle fakt vidim houby,“ řekla jsem. Zafuněl, nicméně kartu snaživě natočil.
„Lepší?“ zasyčel.
„Jo, už to jde.“
„A?“ patrně se nemohl dočkat mé odpovědi. Přimhouřila jsem oči a na skvrnu hypnoticky zazírala.
„Barrie na traktoru,“ odpověděla jsem vítězně. Fakt jsem to v té skvrně trochu viděla.
„Co?“ pravé oko mu opět zacukalo.
„Chris Barrie na traktoru. Můj nejoblíbenější herec, má rád masivní stroje,“ vysvětlila jsem tomu neznabohovi.
„Aha,“ otřel si opocené čelo a vzal do ruky další kartu.
„A co tohle?“
„Natočit,“ houkla jsem, protože to zase držel špatně. Změnil úhel a já opět zamžourala.
„Barrie na jeřábu.“
Oko mu teď cukalo tolik, že by si toho všiml i slepý. Nicméně přešel mou odpověď mlčky a zvedl další kartu. Tentokrát správně. Tahle mi dala trošinku zabrat, ale při troše dobré vůle…
„Barrie v tanku,“ prohlásila jsem hrdě. Chris Barrie je prostě úžasný chlapík, dokáže řídit a jezdit snad se vším. Nicméně doktor mé nadšení patrně nesdílel.
„To si děláte srandu?“ štěkl na mě.
„Ne, proč?“
„Vy mi tu vykládáte fantasmagorické romány o kosmických lodích a superinteligentních počítačích, na které musíte mít fantazii jak samotný kosmos, ve kterém údajně létáte coby kočičocosi, a přitom vidíte jen nějakýho motocvoka na smradlavých strojích?!“
Zaťala jsem zuby a nehty jsem zuřivě drápala opěrky křesla ve snaze udržet na uzdě vztek, který se ve mně pomalu a jistě rozhoříval nad tou hromadou urážek, která se vysypala z jeho doktorsky přemoudřelých úst.
Místo abych ho na místě uškrtila, jsem se jen mile usmála. I když musím přiznat, že mě to stálo tři kýble sebeovládání.
Zakoulel očima a z ničeho nic zařval, až jsem málem spadla z křesla.
„Černá nebo bílá?!“
„Cože?“ nechápala jsem, co tím myslí.
„Jaká barva, černá nebo bílá?“
Když jsem zavrtěla hlavou a rozhodila rukama v gestu naprostého nepochopení, praštil rukama do stolu – pravé oko mu přitom vyloženě lítalo, možná proto, že se k cukání přidal i pravý koutek úst – a snaživě procedil skrze zuby.
„Jakou barvu byste si vybrala, černá nebo bílá? Která je Vám bližší?“
Konečně jsem pochopila, že je to opět nějaká jeho odborná hra a zamyslela jsem se. Když u mě viděl snahu odpovědět, trochu se uklidnil. Nebylo mi jasné, jak s takovými cholerickými záchvaty může vykonávat svou profesi, ale co, každý máme něco.
„To nejde,“ namítla jsem po chvíli.
„Co nejde?“ zasyčel.
„Nemůžu si vybrat,“ vysvětlila jsem nešťastně. S nerozhodností bojuji celý život.
„Co máte na sobě?“
Zamračila jsem se. Co je mu do toho? Prohlédla jsem si svůj oděv a narážku pochopila. Černé kalhoty, černé triko (rudý drak se patrně teď nepočítal), černá mikina…
„Ale tohle je něco jiného, to je oblečení. U toho je mi skutečně bližší černá, ale… poslední dobou… i bílá má něco do sebe,“ zašklebila jsem se. Před očima jakoby se mi zavlnil plášť Dr. Horribla.
„Tak která vás charakterizuje víc?“ snažil se ze mě stále vylomit odpověď. Nechápu, proč mu na tom tak záleželo. Moje nejoblíbenější barva je stejně zelená, hned po ní červená, tak co. Ty mě přeci charakterizují. Nicméně ve snaze udělat mu radost jsem se opravdu snažila na to přijít. Zahleděla jsem se do sebe.
Bílá, údajně barva dobra… světlo… a Dr. Horrible. Černá, barva temnoty a zla… tmy… sametově hebká jako noc a elegantní jako Barrieho společenský oblek. Ne, opravdu si nemůžu vybrat, ty barvy jsou ve mně obě, možná někdy převládá jedna nebo druhá, ale rozhodnout se mezi nimi nedokážu.
„Víte, dřív bych vám bez rozmýšlení řekla „černá“, protože je mi prostě sympatičtější,“ začala jsem vysvětlovat a on se vítězně zašklebil. Pocit vítězství ho však brzy opustil.
„Ale teď… ne že by se mi bílá jako barva líbila, ale… když vidím tuhle barvu, prostě momentálně vidím i Dr. Horribla a jelikož je už nějaký čas mojí silnou součástí, nemůžu to jen tak přejít a odpovědět „černá“. To prostě nejde, myslím, že by mi to dal pěkně sežrat, kdybych ho zapřela.“ Ano, patrně bych za trest dostala v hlavě přímý zásah omračovacím paprskem, což jsem i dodala nahlas, aby v tom měl doktor jasno.
„Proboha co to zase melete?“ přejel si zničeně dlaní přes tvář.
„Mám ho v hlavě,“ odpověděla jsem a ukázala si na pravou stranu hlavy.
„Koho?“ zakvílel.
„Dr. Horribla. Vlastně i Barrieho, když už o tom mluvíme. Barrie je nalevo, protože levá je od srdce a on je moje hodně velká srdeční záležitost. A Dr. Horrible je napravo. Jsou celkem fajn, pokud se zrovna nehádají nebo spolu nekují pikle. Barrie tam má svou sbírku veteránů, Horrible svojí laboratoř… jsou to takoví moji miláčci, už bych se bez nich neobešla,“ rozplývala jsem se.
„Ženská, to už si ze mě vážně děláte prdel,“ hlas se mu chvěl, ale byla v něm cítit jistá naděje, že přikývnu, jako že je to všechno jen vtip. Jenže copak bych mohla? Nemůžu přece zapřít své dva úžasné nájemníky, bez kterých už nejsem schopná udělat ani krok… no dobře, krok možná jo, ale strávit bez nich delší dobu, to už by bylo nemyslitelné.
„Chcete mi říct, že máte v hlavě dva dospělý chlapy - jednoho herce a jednoho nějakého doktora, kteří si tam žijí jako by se nechumelilo a vy z toho ještě máte radost?“
Měla jsem pocit, že mu začíná cukat celá hlava.
„Jo, přesně tohle chci říct. A víte co? Jsem na ně hrdá! Jsou skvělá společnost, možná byste si měl taky pustit někoho do hlavy, potřeboval byste to jak sůl! Třeba byste sebou pak tolik necukal,“ utrhla jsem na něj, protože už mi s ním a s jeho kecy začínala docházet trpělivost.
„Tak fajn, tak mi ty dva teda ukažte! A to chci vidět, jak to uděláte!“
Měla jsem pocit, že se ten člověk zbláznil. Bláznům se nemá odporovat, radil mi kdysi někdo z mých známých.
„Vážně to chcete?“ oči mi začaly zelenavě jiskřit. Cítila jsem, že se dostávám trochu mimo, někam, odkud bych asi v tuhle chvíli měla zmizet… zmizet, a nebo se naopak pustit ještě dál, protože tak daleko jsem ještě nikdy nebyla.
„Jo, tak dělej!“ křikl na mě nepříčetně.
Tím to rozhodl. Vztekle jsem zavrčela nad tím, že si dovolil mi tykat a prudce jsem vyskočila z křesla. Bylo to zvláštní. Místo na nohy jsem dopadla na silné zelené tlapy.
Vždycky jsem si myslela, že když dochází k nějaké metamorfóze, musí to dotyčný cítit. Nevím jak, ale prostě musí… bolest, svědění, pálení, třeba i motání hlavy nebo celková slabost, ztráta rovnováhy, když najednou stojí na jiných končetinách, než byl zvyklý, ale nic takového se u mě nestalo. Tělo se sice změnilo, ale… bylo mé. Bylo pro mě přirozené, vlastně ještě přirozenější, než to lidské. Rodiče měli pravdu, tenhle doktor mi opravdu pomohl se najít, jsem skutečně čičidračice!
To zjištění mi zvedlo náladu, nicméně cítila jsem, jak se ve mně probouzí jakási divoká agrese, která zároveň soupeřila s pocitem veselí a rozvernosti. Vyrazila jsem ze sebe hlasité dračí zařvání, když jsem obě silné emoce vypustila ze svého těla ven.
Z každé strany se vedle mě začal formovat jakýsi stín. Nalevo převážně černý, napravo bílý. Během několika vteřin jsme stály před masivním stolem všichni tři. Chris Barrie v elegantním černém obleku, já a Dr. Horrible ve svém bílém plášti. Naráz jsme upřeli pohled na zkoprnělého doktora. Vypadal opravdu legračně, jak seděl ve své pohodlné židli, ústa dokořán, oči vytřeštěné, tělo chvějící se hrůzou.
„No, doktore?“ mroukla jsem s úšklebkem. „Tak tady jsou.“ Mávla jsem tlapou na své dva společníky. Oba se tvářili nepřístupně, a řekla bych, že i celkem zákeřně. Na to, že spolu ze začátku dost válčili, se postupem času dokázali docela pěkně sehrát.
Doktor se začal nenápadně sunout ze židle dolů. Nejdřív mě napadlo, že možná omdlel, ale podle toho, jak mu stále trhaně cukala celá hlava byl při vědomí a snažil se pláchnout. Přiskočila jsem k jeho stolu, přední tlapy opřela o pracovní desku a zařvala:
„Doktore, černá nebo bílá?!“
Vyjekl a zapadl zpátky do své židle. Dokonce tak razantně, že málem prolomil opěradlo.
„Ccc… cco ppprrosiiim?“ vykoktal celý rozklepaný. Na čele se mu perlil pot, jako by strávil celé odpoledne v posilovně. Vycenila jsem zuby.
„Černá nebo bílá? Vyberte si a já odejdu,“ špičáky se mi zablýskly ve lstivém úsměvu, když jsem kývla směrem k Barriemu a Horriblovi.
I když měli oba stále celkem nepřístupný výraz, na tvářích už jim začaly vystupovat jejich povahové rysy.
Doktor se nadechl, ale než stačil cokoli říct, vztyčila jsem varovně jeden dráp. Tušila jsem, co chce odpovědět.
„Dobře si to rozmyslete, doktore. Zahoďte logiku a poslouchejte instinkt.“
„Bílá!“ vyhrkl, aniž by mě pořádně poslouchal a roztřesenou rukou ukázal na Horribla.
„Jste si jistý?“ přimhouřila jsem zkoumavě oči. Bylo mi jasné, že nad svou volbou nepřemýšlel. Řídil se svým studovaným rozumem, ne tím, co vidí jeho šestý smysl… Zvolil to, co dobře znal a co pro něj znamenalo bezpečí a téměř domovské prostředí, aniž by si prohlédl, jak to vypadá pod světlou vrchní slupkou. Viděl bílou, barvu dobra… bílý plášť- něco, co je mu tak dobře známé a co nemůže znamenat nebezpečí… neviděl Horriblovy ledově chladné modré oči, jeho zákeřný a zlý výraz. Viděl to, co vidět chtěl. Bílá je dobro… ale ne vždy, milý pane doktore. V každém je kus bílého i černého a ne pokaždé je všechno takové, jaké se to na první pohled zdá.
Stále ukazoval na Horribla a šíleně třeštil oči. Možná už mu kdesi hluboko v mysli začalo docházet, že si vybral špatně, ale patrně ten hlásek přerušil strohou logikou a volbu nezměnil.
„Zvolil jste,“ temně jsem zašeptala a couvla zpátky. Pak jsem se otočila k Dr. Horriblovi.
„Vybral si tebe. Je tvůj, Billy buddy.“
Místností se rozlehl Horriblův děsivý smích.
„Ne…“ zašeptal vyděšeně doktor. Na víc se nezmohl. Pochopil.
„Příliš pozdě, doktore,“ řekla jsem s úsměvem. Hlavou jsem se láskyplně otřela o Barrieho. Jeho veselé a šibalské oříškově hnědé oči se na mě usmály. Barrie nebyl tím nejčistším protikladem Horribla, ale nikdy by neublížil a netoužil být zlý. On byl to dobro v mé hlavě, ač nyní oděn do černého obleku.
Podrbal mě ve hřívě a společně jsme zamířili ke dveřím.
„Billy?“ ještě jsem se letmo ohlédla.
„Yeah?“
„Neubliž mu. Nebo aspoň ne moc,“ mrkla jsem na Horribla, zasalutovala klepajícímu se doktorovi, který byl bílý stejně jako Horriblův plášť a patrně neschopen jakkoli změnit svou situaci, a následována Barriem jsem vyšla ze dveří.