Byla to chyba
Do krajiny ubíhající za oknem autobusu se pomalu vkrádají tmavé stíny, jak se slunce sklání k obzoru. Nebude trvat dlouho a okolí se zahalí do nočního šatu a půjde spát. Nikdy nic netrvá opravdu dlouho. Čas neúprosně běží, vteřinami odtikává naše chvíle, a je zbytečné přát si, aby zpomalil, nebo dokonce se zastavil. Neudělá to. Naopak, směje se nám do očí, zatímco uhání s vteřinovou ručičkou o závod.
Tlumený povzdech na chvilku zamlží malý kousek skla a rozostří můj výhled. Je mi to jedno. Stejně nevnímám nic z té podívané, která se za oknem nabízí. Vidím jen velké modré oči, ještě zvýrazněné obroučkami brýlí. Vidím jejich smutný pohled a slyším tichá slova „Chci, ale nemůžu…“
Chceme oba a nemůžeme ani jeden. Pokouším se usmát, pohled do toho modrého zoufalství mě mučí víc než zatím nevyřčené sbohem. Myslím, že se mi to daří, i když úsměv je to asi poněkud hořký a strnulý. Čekám, že mi ho oplatí, byť třeba stejně nešikovně, ale nedočkám se.
„Budu v pořádku,“ říkám odvážně, abych ukázala, že nejde o konec světa. Jenže svým způsobem jde, o ten můj určitě. A on to patrně ví. Nebo se boří i jeho svět? Vypadá to tak… ale rozumím tomu všemu vůbec správně? A čemu mám věřit? Jsem jen malá dračice, v tuhle chvíli spíš dráčátko ztracené v cizí zemi, které někdo hodlá opustit. Proti své i mé vůli.
Moje snaha uklidnit ho je stejně zbytečná jako můj křivý úsměv. Jeho tvář zůstává bez pohnutí, snad jen oči jsou ještě zoufalejší. Proč mi tohle sakra děláš? Chci si pamatovat tvůj smích, tvůj veselý upovídaný hlas, tvou energičnost. Ne tohle modré zoufalství, tolik smutku se nedá převézt přes hranice. Chci ti to říct a nemůžu. Nemůžu povědět spoustu věcí, chybí mi slova tvého jazyka. Jenže… asi už bych nedokázala promluvit ani v tom svém…
Opřu si hlavu o lehce drnčící okno. Autobus uhání dál, s každým metrem lhostejně zvětšuje vzdálenost, jež nás možná už navždycky bude rozdělovat. Nikdo z těch lidí, které veze, ho nezajímá. Závidím mu to. Vrnící sklo příjemně chladí mou rozpálenou tvář. Existují ale příjemnější věci…
„Jeden jediný polibek?“ zaprosím zoufale.
„Proč?“ zeptá se možná ještě zoufaleji.
Copak to jde vysvětlit? Polibek na rozloučenou nepotřebuje obhajobu, i když vím, že všechno udělá patrně ještě těžším. Neodpovídám, jen se dívám do těch modrých studánek čirého neštěstí.
Přistoupí blíž a dotkne se svými rty těch mých. Nemusí se sklánět, nemusím si stoupat na špičky, oba jsme stejně malí… malincí v tom obrovském světě, jeden na jednom konci a druhý na druhém.
Dostanu víc, než o co jsem prosila. Ta vzpomínka bolí jako střep zabodnutý přímo do srdce. Proto ses ptal? Protože jsi věděl, že to bude bolet? Proč jsi to tedy udělal? Proč jsi mi dal víc, než jsem původně chtěla?
„Neměl jsem to dělat… chci vědět, co vlastně ode mě chceš, protože já ti to asi nemůžu dát… zůstaň, chci být s tebou… ale nemůžu, neměl jsem… byla to chyba, neměl jsem to dělat…“
Ale udělal jsi to. Proč? Teď už to opravdu bolí, i když stále trvám na svém, že budu v pohodě. Splnil jsi mi sen. Víc, než jsem si kdy nechala zdát. Avšak… k čemu je dotknout se na první pohled nepolapitelné hvězdy, když vám v ruce vzplane hřejivým plamenem, aby vám vzápětí na dlani zůstal jen modroslaný prach?
Poslední objetí… kéž by trvalo věčně. Nechci ustoupit, nemůžu! Stále držíš moji tlapku, ale pomalu couváš. Ne, ani teď se neusmíváš, topím se v pohledu do tvých očí a už ani mně nejde vyloudit chabou náhražku úsměvu. Už jen jeden prst nás drží u sebe, než bříško sklouzne po bříšku a prázdno přeruší i ten poslední dotek, poslední záchvěv tvé blízkosti.
„Uvidíme se online…“ Naposled slyším tvůj hlas, než se otočíš a zmizíš mi uprostřed noci. V tu chvíli vím, že jsem získala to, co jsem původně chtěla. Jedno nové skoro neuvěřitelné přátelství. Jenže… ukázal jsi mi, že bych mohla mít i víc… „chci, ale nemůžu… neměl jsem…“ Možná jsi to skutečně neměl dělat, ale stejně ti za to děkuju. Až se mi podaří prokousat se tím zmatkem, co mám v hlavě a vyplavit ze sebe všechen ten smutek, zapomenout ty modré oči plné zoufalství, pak zbudou jen ty krásné a veselé vzpomínky. Snad to půjde. Čas běží nezkrotně dál, stejně jako silnice pod koly autobusu, a tak jako rychlost ujídá kilometry mé cesty k domovu, tak hodiny, dny a týdny budou uždibovat z té bolesti a zoufalství.
Ale zatím… „neměl jsem to dělat… byla to chyba…“ Možná byla chyba celý tenhle výlet. A možná… já se nemůžu vzdát!
Tlumený povzdech na chvilku zamlží malý kousek skla a rozostří můj výhled. Je mi to jedno. Stejně nevnímám nic z té podívané, která se za oknem nabízí. Vidím jen velké modré oči, ještě zvýrazněné obroučkami brýlí. Vidím jejich smutný pohled a slyším tichá slova „Chci, ale nemůžu…“
Chceme oba a nemůžeme ani jeden. Pokouším se usmát, pohled do toho modrého zoufalství mě mučí víc než zatím nevyřčené sbohem. Myslím, že se mi to daří, i když úsměv je to asi poněkud hořký a strnulý. Čekám, že mi ho oplatí, byť třeba stejně nešikovně, ale nedočkám se.
„Budu v pořádku,“ říkám odvážně, abych ukázala, že nejde o konec světa. Jenže svým způsobem jde, o ten můj určitě. A on to patrně ví. Nebo se boří i jeho svět? Vypadá to tak… ale rozumím tomu všemu vůbec správně? A čemu mám věřit? Jsem jen malá dračice, v tuhle chvíli spíš dráčátko ztracené v cizí zemi, které někdo hodlá opustit. Proti své i mé vůli.
Moje snaha uklidnit ho je stejně zbytečná jako můj křivý úsměv. Jeho tvář zůstává bez pohnutí, snad jen oči jsou ještě zoufalejší. Proč mi tohle sakra děláš? Chci si pamatovat tvůj smích, tvůj veselý upovídaný hlas, tvou energičnost. Ne tohle modré zoufalství, tolik smutku se nedá převézt přes hranice. Chci ti to říct a nemůžu. Nemůžu povědět spoustu věcí, chybí mi slova tvého jazyka. Jenže… asi už bych nedokázala promluvit ani v tom svém…
Opřu si hlavu o lehce drnčící okno. Autobus uhání dál, s každým metrem lhostejně zvětšuje vzdálenost, jež nás možná už navždycky bude rozdělovat. Nikdo z těch lidí, které veze, ho nezajímá. Závidím mu to. Vrnící sklo příjemně chladí mou rozpálenou tvář. Existují ale příjemnější věci…
„Jeden jediný polibek?“ zaprosím zoufale.
„Proč?“ zeptá se možná ještě zoufaleji.
Copak to jde vysvětlit? Polibek na rozloučenou nepotřebuje obhajobu, i když vím, že všechno udělá patrně ještě těžším. Neodpovídám, jen se dívám do těch modrých studánek čirého neštěstí.
Přistoupí blíž a dotkne se svými rty těch mých. Nemusí se sklánět, nemusím si stoupat na špičky, oba jsme stejně malí… malincí v tom obrovském světě, jeden na jednom konci a druhý na druhém.
Dostanu víc, než o co jsem prosila. Ta vzpomínka bolí jako střep zabodnutý přímo do srdce. Proto ses ptal? Protože jsi věděl, že to bude bolet? Proč jsi to tedy udělal? Proč jsi mi dal víc, než jsem původně chtěla?
„Neměl jsem to dělat… chci vědět, co vlastně ode mě chceš, protože já ti to asi nemůžu dát… zůstaň, chci být s tebou… ale nemůžu, neměl jsem… byla to chyba, neměl jsem to dělat…“
Ale udělal jsi to. Proč? Teď už to opravdu bolí, i když stále trvám na svém, že budu v pohodě. Splnil jsi mi sen. Víc, než jsem si kdy nechala zdát. Avšak… k čemu je dotknout se na první pohled nepolapitelné hvězdy, když vám v ruce vzplane hřejivým plamenem, aby vám vzápětí na dlani zůstal jen modroslaný prach?
Poslední objetí… kéž by trvalo věčně. Nechci ustoupit, nemůžu! Stále držíš moji tlapku, ale pomalu couváš. Ne, ani teď se neusmíváš, topím se v pohledu do tvých očí a už ani mně nejde vyloudit chabou náhražku úsměvu. Už jen jeden prst nás drží u sebe, než bříško sklouzne po bříšku a prázdno přeruší i ten poslední dotek, poslední záchvěv tvé blízkosti.
„Uvidíme se online…“ Naposled slyším tvůj hlas, než se otočíš a zmizíš mi uprostřed noci. V tu chvíli vím, že jsem získala to, co jsem původně chtěla. Jedno nové skoro neuvěřitelné přátelství. Jenže… ukázal jsi mi, že bych mohla mít i víc… „chci, ale nemůžu… neměl jsem…“ Možná jsi to skutečně neměl dělat, ale stejně ti za to děkuju. Až se mi podaří prokousat se tím zmatkem, co mám v hlavě a vyplavit ze sebe všechen ten smutek, zapomenout ty modré oči plné zoufalství, pak zbudou jen ty krásné a veselé vzpomínky. Snad to půjde. Čas běží nezkrotně dál, stejně jako silnice pod koly autobusu, a tak jako rychlost ujídá kilometry mé cesty k domovu, tak hodiny, dny a týdny budou uždibovat z té bolesti a zoufalství.
Ale zatím… „neměl jsem to dělat… byla to chyba…“ Možná byla chyba celý tenhle výlet. A možná… já se nemůžu vzdát!