Testovací příběh
„Podívej!“
Catherine zvedla hlavu.
Ve větvích stromů se rozzářily barevné kotouče světla jako lampióny, rozehnaly tmu okolo a ze stínu větví se vyloupla malá dřevěná obydlí. Na terasách stáli lesní elfové, zahalení ve slavnostních oděvech a nad hlavami jim poletovaly stovky roztodivných ptáků. Odněkud z lesa byla slyšet hudba, klidná a radostná jako zurčící lesní pramen, lákala poutníky do nitra hvozdu předkládajíc zázraky samotné Přírody. Catherine s úžasem sledovala, jak se před nimi rozestupují stromy a vytváří stezku lemovanou pučícími květy lilií. Z houští se vynořily hlavy lesních jednorožců, a jiných lesních stvoření, beze strachu přihlíželi nádherné podívané a hlubokýma černočernýma očima vítali poutníky ve svém domově.
„Rewa Cahremius, Bronzový strážce nás vítá,“ vydechl Calid.
„A nešetří.“ dodala Catherine.
Nad hlavami se jim rozprostřela ohromná klenba, tvořená z větví a listí mohutných javorů, z jejichž větví splývaly dlouhé liány, obsypané vílami a skřítky. Z třepetajících křídel se sypal zlatý prach a tiše znějící hudba vedla rozkvétající stezku přímo do srdce elfího města. Kolem dokola se tyčily stromy, jako sloupy podpírající samotné nebe, z jejich kmenů vyrůstala kulatá obydlí, šplhající se do výšky až ke hvězdám. Elfové stáli na zářivých schodištích a sypali dolů růžové květy, které lehce dopadaly na zem a klíčily v dlouhé spletité loubí kvetoucích orchidejí, klenoucí se nad hlavami poutníků jako brána do ráje Přírody. Odněkud shůry zazněly ptačí hlasy, čisté a laskavé jako tóny měsíční flétny. Jednorožci se vynořili z houští a bez bázně jim kráčeli po boku. Pod kvetoucí klenbou procházeli dál a dál, vedeni cestou do hlubin lesa. Hudba pomaličku utichala, zněla jen jako šelest větru v korunách stromů, oslepující zář lampiónů se vytrácela a mezi stromy se zaskvěla tmavě modrá obloha.
Jejich kroky opustily přítmí lesa a nad nimi se nyní rozprostíralo širé nebe plné blednoucích hvězd. Catherine zaklonila hlavu a nechala se unášet pohledem na tisíce a tisíce světélek, zdobících nekonečným oblohu nad nimi.
Společně vešli na rozlehlou planinu, pokrytou divokou travou, v níž se místy třpytily diamantové kapičky rosy. Na vyvýšeném kopci se proti obloze rýsoval prastarý kamenný chrám, porostlý mechem a břečťanem. Z jeho srdce trčely do nebes tři prastaré oblouky, tichá stráž, která bude navěky chránit klid a mír elfího národa.
Náhle se na obzoru objevil pruh světla. Oslepující záře nového dne se přelila přes kamenné bloky a rozpálila nebe modravými barvami. Catherine si zastínila rukou oči, když celou mýtinu pohltila pronikavá zář svítání.
Uprostřed kruhu kamenných oblouků se objevil drak.
Catherine zvedla hlavu.
Ve větvích stromů se rozzářily barevné kotouče světla jako lampióny, rozehnaly tmu okolo a ze stínu větví se vyloupla malá dřevěná obydlí. Na terasách stáli lesní elfové, zahalení ve slavnostních oděvech a nad hlavami jim poletovaly stovky roztodivných ptáků. Odněkud z lesa byla slyšet hudba, klidná a radostná jako zurčící lesní pramen, lákala poutníky do nitra hvozdu předkládajíc zázraky samotné Přírody. Catherine s úžasem sledovala, jak se před nimi rozestupují stromy a vytváří stezku lemovanou pučícími květy lilií. Z houští se vynořily hlavy lesních jednorožců, a jiných lesních stvoření, beze strachu přihlíželi nádherné podívané a hlubokýma černočernýma očima vítali poutníky ve svém domově.
„Rewa Cahremius, Bronzový strážce nás vítá,“ vydechl Calid.
„A nešetří.“ dodala Catherine.
Nad hlavami se jim rozprostřela ohromná klenba, tvořená z větví a listí mohutných javorů, z jejichž větví splývaly dlouhé liány, obsypané vílami a skřítky. Z třepetajících křídel se sypal zlatý prach a tiše znějící hudba vedla rozkvétající stezku přímo do srdce elfího města. Kolem dokola se tyčily stromy, jako sloupy podpírající samotné nebe, z jejich kmenů vyrůstala kulatá obydlí, šplhající se do výšky až ke hvězdám. Elfové stáli na zářivých schodištích a sypali dolů růžové květy, které lehce dopadaly na zem a klíčily v dlouhé spletité loubí kvetoucích orchidejí, klenoucí se nad hlavami poutníků jako brána do ráje Přírody. Odněkud shůry zazněly ptačí hlasy, čisté a laskavé jako tóny měsíční flétny. Jednorožci se vynořili z houští a bez bázně jim kráčeli po boku. Pod kvetoucí klenbou procházeli dál a dál, vedeni cestou do hlubin lesa. Hudba pomaličku utichala, zněla jen jako šelest větru v korunách stromů, oslepující zář lampiónů se vytrácela a mezi stromy se zaskvěla tmavě modrá obloha.
Jejich kroky opustily přítmí lesa a nad nimi se nyní rozprostíralo širé nebe plné blednoucích hvězd. Catherine zaklonila hlavu a nechala se unášet pohledem na tisíce a tisíce světélek, zdobících nekonečným oblohu nad nimi.
Společně vešli na rozlehlou planinu, pokrytou divokou travou, v níž se místy třpytily diamantové kapičky rosy. Na vyvýšeném kopci se proti obloze rýsoval prastarý kamenný chrám, porostlý mechem a břečťanem. Z jeho srdce trčely do nebes tři prastaré oblouky, tichá stráž, která bude navěky chránit klid a mír elfího národa.
Náhle se na obzoru objevil pruh světla. Oslepující záře nového dne se přelila přes kamenné bloky a rozpálila nebe modravými barvami. Catherine si zastínila rukou oči, když celou mýtinu pohltila pronikavá zář svítání.
Uprostřed kruhu kamenných oblouků se objevil drak.