Riana z Gotharu
Riana běžela po hlavní ulici jako o život. Nesmí nechat Desgarda čekat. Smykem zahnula do boční uličky. Tady začínaly chudinské čtvrti. Mezi odpadky se honily krysy a jedna z mnohých hromad nepříjemně připomínala lidské tělo. Ale Riana si ničeho nevšímala a dál se soustředěně hnala za svým cílem. Dnešní den byl pro ni důležitý. Měla schůzku s Desgardem, mužem, který jí měl nabídnout práci. Když o nabídce slyšela poprvé, neptala se co je to za práci a hned po ní skočila. Sehnat v Gotharu zaměstnání bylo nesmírně obtížné. Proto nikdo takové nabídky neodmítal. Hnala se dál.
Gothar byl podle všech měřítek strašné město. Centrum bylo poměrně bohaté, měšťané se procházeli v zahradách a vystavovali na odiv své drahé šaty a šperky. Ale na okrajích byla situace katastrofální. Řádily tam nemoci, krádeže a vraždy byly na denním pořádku. Rada šlechticů, vládnoucí městu, se už několikrát pokoušela zasáhnou. Vždy neúspěšně. Zloději a vrahové dál nerušeně pracovali a obyvatelé čtvrtí se jim více či méně úspěšně bránili. A právě v jedné z těchto čtvrtí se Riana nacházela.
Dorazila na místo schůzky. Bylo to u vchodu do sklepa. Měla ještě asi pět minut čas. Stoupla si zády ke zdi, ujistila se, že má v rukávu stále dýku, kterou si tam zastrčila než se vydala na cestu. Nebylo dobré chodit do chudinských čtvrtí beze zbraně. Rozhlédla se po ulici a když nikoho nespatřila, sjela znechuceným pohledem své oblečení. Byly to nejhorší šaty, jaké měla. Trochu roztrhané a místy špinavé tak, že nešla vidět původní barva. Ukazovat se totiž v těhle částech města v drahém oblečení bylo asi stejně rozumné, jako šťouchat klackem do vosího hnízda.
Náhle se ozvalo zašustění, následované výkřikem a nárazem těla o zem. Riana polekaně vzhlédla. Naproti ní stál houf otrhaných dětí. Mohlo jim být tak mezi sedmi až dvanácti roky. Jedno se právě zvedalo ze země. Jejich vzhled představoval ten nejhorší obrázek gotharské bídy. Kalhoty i košile nepopsatelné šedé barvy na nich visely jako kusy hadrů, se kterými někdo velmi dlouho a často vytíral zem, a jejich ruce, nohy a obličeje tvořily encyklopedii chorob, ze které by se i lékaři udělalo nevolno. S prosebným výrazem natahovaly děti své vyzáble ručky a slabými hlásky žebraly o peníze. Rianě vhrkly slzy do očí. Přistoupila k nim, sáhla do kapsy a všechno co měla u sebe dětem dala. Nebyla bohatá, ale pohled na ty děti by vymáčkl peníze i z kamene. Dětem se v očích mihl záblesk radosti a překvapení. Nejstarší z nich, asi dvanáctiletý chlapec, se osmělil a vystoupil dopředu.
„Děkujeme paní,“ špitl uctivým hlasem. Poklonil se až k zemi a znovu zadrmolil: „Opravdu děkujeme. Víte, my…“Najednou se mu rozšířily oči, otočil se a upaloval pryč. Zbytek dětí byl už o několik metrů před ním. Riana se obrátila, aby se podívala, co ho vylekalo. Vzápětí sama nadskočila. Nedaleko od ní stáli tři muži. Na první pohled se sem nehodili. Měli černé oblečení, ale nebyla to taková ta obyčejná pracovní čerň, ale ta velmi drahá, kterou si mohl dovolit jen málokdo. Na opascích jim visely dýky, ale žádné jiné zbraně nebyly vidět. Byli vysocí, bledí s pohublými tvářemi, ale nebyli vyzáblí. Jejich věk se nedal odhadnout. Vypadali velmi klidně a velmi nebezpečně.
Jeden z nich postoupil dopředu.
„Ty jsi Riana.“
„Ano,“ přikývla ačkoliv to nebyla otázka. „A ty jsi Desgard, že?“ Nemohla si odpustit, aby v jejím hlase nezazněl náznak lehkého pohrdání. Uvědomovala si, že by to neměla dělat, ale zakořeněné zvyky vždy zvítězily. Nikdy neuměla jednat s lidmi. Když jí bylo šestnáct, chtěli ji rodiče provdat za bohatého měšťana. Jí se ale nelíbil, a tak jednou, když u něj byla s rodiči na návštěvě, mu sdělila, co si o něm myslí a pak utekla. Už samotný tón jejího hlasu měšťana odradil. Rodiče, uražení jejím chováním, jí vzkázali, že už ji nechtějí vidět. Chvíli žila na ulici, protože kvůli svému tónu a chování nebyla schopná najít si práci. Každý, s kým Riana jednala, ji odmítal. Nakonec sehnala zaměstnání v jedné prádelně a vydělala si alespoň tolik, že si mohla pronajmout malý byt. Tak žila dalších šest let. Chudá, v malém prázdném bytě a přece bohatší než skoro polovina města. A potom, týden před jejími třiadvacátými narozeninami dostala tu nabídku. Neváhala ani chvíli. Dala (i když trochu neuváženě) výpověď v prádelně a teď stála tady, před svou životní příležitostí. Riana si uvědomovala, že pokud práci nedostane, může se rozloučit se svým bytem a jít přivítat ulice. Polkla a pokusila se o úsměv.
„Říkal jsi, že máš pro mě práci,“ nadhodila.
„Hm…“ zabručel Desgard, který studoval Rianu se zamyšleným výrazem. Pak spokojeně pokýval hlavou směrem k dvojici za ním. Přistoupili blíž.
„No?“ naléhala Riana a její znepokojení rostlo.
„Ano. Hodíš se mi. Kolik je ti let?“
„Dvacet tři. Za týden.“
„Výborně, to je tak akorát. Takže, můžeme?“ Poslední věta platila těm dvěma za ním. Na jeho pokyn vytáhli ze svých plášťů malé stříbrné koule asi 7 cm v průměru. Pozvedli je na dlani v natažené ruce a zavřeli oči. Riana s vytřeštěnýma očima sledovala jejich počínání.
„Co to děláte? Co se…“
Náhle ze stříbrný koulí vyletěl záblesk silného bílého světla, který Rianu oslepil. A pak byla tma.
Gothar byl podle všech měřítek strašné město. Centrum bylo poměrně bohaté, měšťané se procházeli v zahradách a vystavovali na odiv své drahé šaty a šperky. Ale na okrajích byla situace katastrofální. Řádily tam nemoci, krádeže a vraždy byly na denním pořádku. Rada šlechticů, vládnoucí městu, se už několikrát pokoušela zasáhnou. Vždy neúspěšně. Zloději a vrahové dál nerušeně pracovali a obyvatelé čtvrtí se jim více či méně úspěšně bránili. A právě v jedné z těchto čtvrtí se Riana nacházela.
Dorazila na místo schůzky. Bylo to u vchodu do sklepa. Měla ještě asi pět minut čas. Stoupla si zády ke zdi, ujistila se, že má v rukávu stále dýku, kterou si tam zastrčila než se vydala na cestu. Nebylo dobré chodit do chudinských čtvrtí beze zbraně. Rozhlédla se po ulici a když nikoho nespatřila, sjela znechuceným pohledem své oblečení. Byly to nejhorší šaty, jaké měla. Trochu roztrhané a místy špinavé tak, že nešla vidět původní barva. Ukazovat se totiž v těhle částech města v drahém oblečení bylo asi stejně rozumné, jako šťouchat klackem do vosího hnízda.
Náhle se ozvalo zašustění, následované výkřikem a nárazem těla o zem. Riana polekaně vzhlédla. Naproti ní stál houf otrhaných dětí. Mohlo jim být tak mezi sedmi až dvanácti roky. Jedno se právě zvedalo ze země. Jejich vzhled představoval ten nejhorší obrázek gotharské bídy. Kalhoty i košile nepopsatelné šedé barvy na nich visely jako kusy hadrů, se kterými někdo velmi dlouho a často vytíral zem, a jejich ruce, nohy a obličeje tvořily encyklopedii chorob, ze které by se i lékaři udělalo nevolno. S prosebným výrazem natahovaly děti své vyzáble ručky a slabými hlásky žebraly o peníze. Rianě vhrkly slzy do očí. Přistoupila k nim, sáhla do kapsy a všechno co měla u sebe dětem dala. Nebyla bohatá, ale pohled na ty děti by vymáčkl peníze i z kamene. Dětem se v očích mihl záblesk radosti a překvapení. Nejstarší z nich, asi dvanáctiletý chlapec, se osmělil a vystoupil dopředu.
„Děkujeme paní,“ špitl uctivým hlasem. Poklonil se až k zemi a znovu zadrmolil: „Opravdu děkujeme. Víte, my…“Najednou se mu rozšířily oči, otočil se a upaloval pryč. Zbytek dětí byl už o několik metrů před ním. Riana se obrátila, aby se podívala, co ho vylekalo. Vzápětí sama nadskočila. Nedaleko od ní stáli tři muži. Na první pohled se sem nehodili. Měli černé oblečení, ale nebyla to taková ta obyčejná pracovní čerň, ale ta velmi drahá, kterou si mohl dovolit jen málokdo. Na opascích jim visely dýky, ale žádné jiné zbraně nebyly vidět. Byli vysocí, bledí s pohublými tvářemi, ale nebyli vyzáblí. Jejich věk se nedal odhadnout. Vypadali velmi klidně a velmi nebezpečně.
Jeden z nich postoupil dopředu.
„Ty jsi Riana.“
„Ano,“ přikývla ačkoliv to nebyla otázka. „A ty jsi Desgard, že?“ Nemohla si odpustit, aby v jejím hlase nezazněl náznak lehkého pohrdání. Uvědomovala si, že by to neměla dělat, ale zakořeněné zvyky vždy zvítězily. Nikdy neuměla jednat s lidmi. Když jí bylo šestnáct, chtěli ji rodiče provdat za bohatého měšťana. Jí se ale nelíbil, a tak jednou, když u něj byla s rodiči na návštěvě, mu sdělila, co si o něm myslí a pak utekla. Už samotný tón jejího hlasu měšťana odradil. Rodiče, uražení jejím chováním, jí vzkázali, že už ji nechtějí vidět. Chvíli žila na ulici, protože kvůli svému tónu a chování nebyla schopná najít si práci. Každý, s kým Riana jednala, ji odmítal. Nakonec sehnala zaměstnání v jedné prádelně a vydělala si alespoň tolik, že si mohla pronajmout malý byt. Tak žila dalších šest let. Chudá, v malém prázdném bytě a přece bohatší než skoro polovina města. A potom, týden před jejími třiadvacátými narozeninami dostala tu nabídku. Neváhala ani chvíli. Dala (i když trochu neuváženě) výpověď v prádelně a teď stála tady, před svou životní příležitostí. Riana si uvědomovala, že pokud práci nedostane, může se rozloučit se svým bytem a jít přivítat ulice. Polkla a pokusila se o úsměv.
„Říkal jsi, že máš pro mě práci,“ nadhodila.
„Hm…“ zabručel Desgard, který studoval Rianu se zamyšleným výrazem. Pak spokojeně pokýval hlavou směrem k dvojici za ním. Přistoupili blíž.
„No?“ naléhala Riana a její znepokojení rostlo.
„Ano. Hodíš se mi. Kolik je ti let?“
„Dvacet tři. Za týden.“
„Výborně, to je tak akorát. Takže, můžeme?“ Poslední věta platila těm dvěma za ním. Na jeho pokyn vytáhli ze svých plášťů malé stříbrné koule asi 7 cm v průměru. Pozvedli je na dlani v natažené ruce a zavřeli oči. Riana s vytřeštěnýma očima sledovala jejich počínání.
„Co to děláte? Co se…“
Náhle ze stříbrný koulí vyletěl záblesk silného bílého světla, který Rianu oslepil. A pak byla tma.