Dračí příběh IV
Rozepjal křídla, na cestu vzlétl
Na cestu za moře, od zimy k létu
K létu jenž skryté jest, uprostřed moří
K létu jenž krásu svou, do ohně noří
Poslední pohled on věnoval zemi
Ještě než splynula, s vlnami všemi
A pak už v okolí, byla jen voda
Nalevo, napravo, a v bouři i shora
Nekonečné vody, nekonečná mlha
Zcela nový svět byť chyběla mu duha
Chyběly mu lesy, chyběly mu hory
A všude pod ním, jen roviny zely
Každý záhyb mořských šatů
Každý ostrov v závoji mraků
Každý odraz na hladině
Každá perla skrytá ve hlubině
Každá věc a každá chvíle
Každá, mimo jeho cíle
Jen součástí toho světa byly
Zrnky písku, jenž dunu utvořily
Tady, zde na tomto místě
Necítil se zrovna jistě
Byl cizím zrnkem v duně písku
Byl jako pták, který našel klícku
Cítil se slabý, svázáný a bezmocný
Leč cíl svůj viděl, stále však nehmotný
Pořád jen na něj, mysliti musel
Jak obraz na stěně, mu v hlavě visel
Neustále s představou, neustále sám
Letěl dle rad, jenž rytíř mu dal
Letěl dle slov, jenž člověk mu sdělil
Tvor jež se s draky, zatím o dobré nepodělil
Však na výběr nebylo, nikomu dáno
A tak jako lidé věří tomu co je psáno
Tak drak věřil lidské rase
A doufal, že nezmýlil se zase
Toť však příběh jiných časů
Toť je příběh mnoha hlasů
Toť je příběh ztráty, zrady
My zůstaneme teď a tady
Zůstaneme ve vojskách vod
Zůstaneme než přijde brod
Zůstaneme než přejde dlouhou řeku
Řeku jenž přinesla mu život vzteku
Hledal brod či most, ráno i večer
Hledal utrpení, žalu svého účel
Teď byl brodu blíž než dřív
Teď znal brod a hledal skrýš
Pak jednou ráno, když rozlila se zář
Když slunce vrátilo, moři jeho tvář
Mezi závoji na obloze, na mořské zahradě
Mezi nimi znělo hřmění, byť dosti uvadle
Svůj let tím smětem stočil okamžitě
A po hlase hledal, klubko na konci nitě
Naštěstí nit byla, rovná jak zem
Ostrov tak spatřil, dřív než skončil den
Jako kaňka pergamenu, jako stéblo na poušti
Z vody rostla rudá hora, moře říši opouští
Černá masa tvrdé skály, jako plamen ve tmě noci
Ostrov moře toť dva světy, ostrov moře, toť dva soci
Prudký pád a hledat místo
Že správný ostrov bylo jisto
Hledal místo by dotkl se země
Svými drápy ji chytil pevně
Chytit a nepustit, na toto čekal
Jen kvůli tomu, dříve se vztekal
Děsil své přátele, život svůj nežil
Skoro se divím, že tehdy přežil
Na úpatí hory slétl, zaryl drápy
Nechal se obtékat řekami lávy
Radostně zařval, vzduch rozechvěll cit
A teď jen čekal, na duše své klid
Na cestu za moře, od zimy k létu
K létu jenž skryté jest, uprostřed moří
K létu jenž krásu svou, do ohně noří
Poslední pohled on věnoval zemi
Ještě než splynula, s vlnami všemi
A pak už v okolí, byla jen voda
Nalevo, napravo, a v bouři i shora
Nekonečné vody, nekonečná mlha
Zcela nový svět byť chyběla mu duha
Chyběly mu lesy, chyběly mu hory
A všude pod ním, jen roviny zely
Každý záhyb mořských šatů
Každý ostrov v závoji mraků
Každý odraz na hladině
Každá perla skrytá ve hlubině
Každá věc a každá chvíle
Každá, mimo jeho cíle
Jen součástí toho světa byly
Zrnky písku, jenž dunu utvořily
Tady, zde na tomto místě
Necítil se zrovna jistě
Byl cizím zrnkem v duně písku
Byl jako pták, který našel klícku
Cítil se slabý, svázáný a bezmocný
Leč cíl svůj viděl, stále však nehmotný
Pořád jen na něj, mysliti musel
Jak obraz na stěně, mu v hlavě visel
Neustále s představou, neustále sám
Letěl dle rad, jenž rytíř mu dal
Letěl dle slov, jenž člověk mu sdělil
Tvor jež se s draky, zatím o dobré nepodělil
Však na výběr nebylo, nikomu dáno
A tak jako lidé věří tomu co je psáno
Tak drak věřil lidské rase
A doufal, že nezmýlil se zase
Toť však příběh jiných časů
Toť je příběh mnoha hlasů
Toť je příběh ztráty, zrady
My zůstaneme teď a tady
Zůstaneme ve vojskách vod
Zůstaneme než přijde brod
Zůstaneme než přejde dlouhou řeku
Řeku jenž přinesla mu život vzteku
Hledal brod či most, ráno i večer
Hledal utrpení, žalu svého účel
Teď byl brodu blíž než dřív
Teď znal brod a hledal skrýš
Pak jednou ráno, když rozlila se zář
Když slunce vrátilo, moři jeho tvář
Mezi závoji na obloze, na mořské zahradě
Mezi nimi znělo hřmění, byť dosti uvadle
Svůj let tím smětem stočil okamžitě
A po hlase hledal, klubko na konci nitě
Naštěstí nit byla, rovná jak zem
Ostrov tak spatřil, dřív než skončil den
Jako kaňka pergamenu, jako stéblo na poušti
Z vody rostla rudá hora, moře říši opouští
Černá masa tvrdé skály, jako plamen ve tmě noci
Ostrov moře toť dva světy, ostrov moře, toť dva soci
Prudký pád a hledat místo
Že správný ostrov bylo jisto
Hledal místo by dotkl se země
Svými drápy ji chytil pevně
Chytit a nepustit, na toto čekal
Jen kvůli tomu, dříve se vztekal
Děsil své přátele, život svůj nežil
Skoro se divím, že tehdy přežil
Na úpatí hory slétl, zaryl drápy
Nechal se obtékat řekami lávy
Radostně zařval, vzduch rozechvěll cit
A teď jen čekal, na duše své klid