Štěstí je v mlze
Zafoukal vítr. Černý drak lehce zamával křídly a přivřel oči. V jeho tváři se rozléval klidný a mírný výraz. Noční vzduch si hrál s jeho tmavomodrou, sametovou hřívou a hladil jeho šupinaté tělo. Drak se velkým obloukem otočil a letěl zase zpátky. Užíval si noční náruči klidu. Mohl se schovat mezi hvězdy a nepozorovaně kroužit po temném nebi. Byl svobodný. Jednou.
Když se slunce vyhouplo přes obzor a ohladilo svými paprsky rosou pokrytou zem, drak usedl na skálu a obrátil pohled k záři nového dne. Tiše se díval, jak končí čas jeho nepozorovaného letu. Udělal krok vpřed a elegantním obloukem skočil ze skály, roztáhl křídla a vracel se do své jeskyně. Uslyšel jen zašustění křídel a krátký ohlušující řev. Pocítil ohromný žár a mohutná záře ho oslepila. Jeho tělo se rozplynulo v ohromný, černočerný mlhavý oblak, který noc co noc vyráží z jeskyně a skryje celou horu pod pokrývku neznáma a strachu. Jeho dvě zářivé, rudé oči, pozorují krajinu, jako dravec, který se chystá lapit svou kořist.
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko. Lidé si o něm mnoho napovídali. Že v hoře je ukryto zlato, že se tam nachází ztracená velekněžka Miite kultu Orsha, nebo že dračí duch střeží horníky, kteří zemřeli při zatopení stříbrných dolů v hoře a hledí, aby odpočívali v pokoji, zůstali v klidu v zemi mrtvých a nevrátili se do světa živých. Avšak, povídalo se také, že kdo do černé mlhy vkročil, nikdy se nevrátil. Tak, jako se povídalo o velekněžce Miite, že ji drak v hoře stráží, stejně se povídalo, že ji mlha pohltila a zahubila nebo ji vězní v jeskyních. Napovídala se toho o dračím duchovi spousta. Fanatici kultu Orsha začali o duchovi hory mluvit jako o démonovi a je téměř jisté, že zvěsti o usmrcení Miite dračím duchem pochází právě z mysli některého z fanatických okultistů Orsha. Všichni lidé, jak už to bývá, tomu slepě věřili a vyhýbali se hoře ve dne i v noci ze strachu, že hora pohltí i je. Ovšem nikdo z nich netušil, že velekněžka Miite ve skutečnosti zemřela, avšak rukou Niuae, ctižádostivé okultistky, která ze všeho nejvíc toužila po místě Miite. Ale…jaká je tedy pravda o mlhavém stínu, který každou noc vystoupí z hory Iko a zakryje svým nehmotným tělem polovinu oblohy?
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko.
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko.
…horu Iko. Jen den…je bezpečný.
Noc skrývá nebezpečí mlhavého démona…který střeží…střeží horu…horu Iko. Iko.
Iko. Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona. Démona hory Iko.
Vesnicí se ozývají zpěvy polední mše okultistů Orsha. Lidé z vesnice Iko, nesoucí jméno podle hory, na jejímž úpatí vesnice stojí, se shromáždili na náměstí, poklekli a pronášejí své modlitby k bohu Orshaniovi. Mladý, vyhublý, shrbený pastevec žádá boha o pomoc proti démonovi z hory. Zpěv končí. Kněží pronášejí poslední slova a dav je opakuje, zvony zpečetí jejich slova a lidé se rozchází k domovům.
„Vypadáš hrozně. Co se stalo?“ oslovil mladého pastevce o několik let starší kovářský učedník.
„Včera v noci se mi ztratily další dvě ovce. Jako by se po nich země slehla, zmizely beze stopy. Jestli to takhle půjde dál…“ povzdechl si pastýř. „Asi se zajdu podívat mlze z hory Iko na zoubek.“ Pousmál se pro sebe.
„Neblázni, nikdo se odtamtud nevrátil živý.“ Protestoval kovář.
„A šel tam vůbec někdo? Každý, kdo tvrdí, že tam byl, je lhář. Kdyby tam byli, neroztrubovali by s pyšnou tváří, že se odtamtud nikdo nevrátil…a je tu takových hrdinů přehršle na to, že se z hory Iko nikdo nevrátil živý.“ Přemýšlel pastýř nahlas.
„Ilyene, jsi blázen.“ Usmál se kovář a praštil pastevce po zádech. „Co to večer probrat nad pivem, co?“
„Radši ne, po tom posledním probírání mě ještě teď bolí hlava. Radši prosedim tuhle noc mezi ovcemi a pohlídám si je.“ Odbyl kováře Ilyen, rozloučil se s ním a vydal se ke svému domečku za vesnicí, těsně pod horou. Cestou se stavil u hrobu svých rodičů, kam položil kytici z lučního kvítí a řekl matce a otci noviny, které se mu udály za poslední čtyři dny. Celou dobu přemýšlel o hoře Iko a o jejím tajemství. Když došel domů, vzal si hůl a doprovázen menším honáckým psem vyhnal ovce na pastvu.
Tentokrát o něco dál než obvykle. Na místo, kde už se místy obnažovala jen skála zpod travnatého porostu a bylo slyšet padat vodu z vodopádu na jižní straně hory Iko. Ilyen se posadil na skálu a pozoroval krajinu, poslouchal vodu a pokoušel se zaslechnout nějaký hlásek ze skály, který by mu něco řekl o tajemství, které opřádá jméno Iko. Chvíli jen seděl a nechal paprsky slunce tiše obírat jeho utrápenou mysl. Opřel se o kámen za sebou a sem tam koukl po ovcích. Spořádaně se pásly na zelené loučce. Jeho stádo bylo maličké, asi dvacet ovcí. Celou dobu, než šel ovce nahnat zpět domů přemýšlel o jediné věci – kam mizí jeho stádo a co je opravdu v hoře Iko? Když se vrátil do svého příbytku, rozhodl se. Půjde se tam podívat.
Čekal trpělivě na západ slunce, a když se utopilo v rudém světle, vzal nůž a hůl a vyšel na cestu. Byla zima, Ilyen zabořil hlavu mezi ramena a pečlivě si zapnul kožené pásky plátěné košile. Cesta tam, kde hora nechává lidské bytosti vstoupit do svého nitra, byla vysoko, cesta mu ale trvala jen chvíli. Znal cestu velmi dobře. Nikdy se ducha hory příliš nebál, a když se lidé i ve dne bázlivě opírali nohama o zem na úpatí, on stoupal výš a výš. A pak…stanul před temnou chodbou, která jako působila jako ďáblův chřtán a budila v Ilyenovi bázeň, jakou každý člověk musel cítit, když stanul před prázdnou temnotou, kterou jen v dálce ruší blížící se rudé oči vidící všechen strach, který před nimi stojí. Ilyen cítil, jak mu po zádech stékají kapky ledového potu. Zaplašil nutkání utíkat a pryč a udělal statečný a pevný krok vpřed. Mlha se stále blížila, drak chtěl svobodu. Dva krvavě zářící body jako by toužily po chladivém světle měsíce. Ilyen udělal další rozhodný krok vpřed. A další. Mlha už byla skoro u něj, už ho olizovaly její lehounké závěsy, už ho omráčilo světlo rudých očí.
A mlha pohltila jeho maličké tělo. Křečovitě stiskl víčka s očekáváním bolesti, smutku, už se loučil se životem, už nad svou hlavou uslyšel kosu Smrti. Místo toho po něm tančila temně modrá, sametová mlžná oblaka. Ilyen se pousmál a rozeběhl se hlouběji do nitra hory. Běžel. Běžel a na tváři se mu rozlil úsměv. Ten pocit, neuměl by ho popsat slovy, ale byl nádherný. Takhle snad chutná čirá radost? Je štěstí v jeho hmatatelné podobě sametové? Rozpřáhl ruce, jak mu to chodba dovolovala. Běžel, dokud mu stačily síly, potom zpomalil a zklidnil tempo. Stále však pokračoval s úsměvem dál. Před očima se mu odehrával neuvěřitelný pohled.
Maličký človíček došel do nitra hory, do, svou velikostí, ohromující jeskyně. Vprostřed kulatého prostoru, po jehož obvodu stály sochy pěti draků, coby elementů, byla vesnice. Ne taková, jakých je po zemi spousta, ale krásnější, útulnější, přátelštější. Chaloupky neměly dveře, jen závěsy, které byly většinou roztažené. Celou jeskyní se rozlévalo modré světlo. Na návsi ve vesničce ležel džbán, ze kterého stoupal sloupec té temné mlhy, která malého človíčka nyní zakryla. Kolem džbánu stála skupinka draků, dračic i dráčat nejrůznějšího věku a s úsměvem sledovali mlhavé štěstí, jak po prostoru roznáší modré světlo.
„Ach!“ vyřikl Ilyen. Chvíli váhal, jestli slézt po skále dolů nebo se vrátit ven. Nakonec však začal slézat po skále dolů, až se ocitl vedle sochy nejspíš vodního draka. Váhavě se rozeběhl k vesnici, tam se schoval za jeden příbytek a sledoval ty draky kolem džbánu se světlem. Měl nutkavý pocit jít tam.
„Ahoj človíčku.“ Ozval se za ním hluboký ženský hlas. Byla to dračice s medovýma očima, sametovou, temně modrou kůží a jemnou černou hřívou. Ilyen sebou trhl a prudce se otočil. „Jistě zde hledáš svoje ovce.“ Pravila s úsměvem. „Ukradl ti je jeden z těch, kteří hlásají slepou víru, jeden z klanu boha Orsha.“ Ilyen zatajil dech. Dračice se znovu usmála. Nebyla větší než on, dívala se mu mile do očí. „Odejdi, človíčku, vyžeň ty, kteří fanaticky věří bohu Orsha a poznáš, jak se váš život změní.“ A Ilyen odešel.
Když se vrátil, svět se pod jeho vedením vzbouřil. Zuřila válka mezi fanatiky Orsha a těmi, kdo věřili Ilyenovi. Až nakonec…Orcha zmizeli. V tu noc, již devadesátiletý, Ilyen stál po horou Iko. Když slunce schovalo svoje paprsky, duch hory vyšel ven. Jeho oči neplály rudou, ale medově zlatou a mlha se vpila do země jako životodárná míza. V tu noc země ožila.
Strach z neznámého nám mnohdy brání v poznání nepoznaného štěstí.
Když se slunce vyhouplo přes obzor a ohladilo svými paprsky rosou pokrytou zem, drak usedl na skálu a obrátil pohled k záři nového dne. Tiše se díval, jak končí čas jeho nepozorovaného letu. Udělal krok vpřed a elegantním obloukem skočil ze skály, roztáhl křídla a vracel se do své jeskyně. Uslyšel jen zašustění křídel a krátký ohlušující řev. Pocítil ohromný žár a mohutná záře ho oslepila. Jeho tělo se rozplynulo v ohromný, černočerný mlhavý oblak, který noc co noc vyráží z jeskyně a skryje celou horu pod pokrývku neznáma a strachu. Jeho dvě zářivé, rudé oči, pozorují krajinu, jako dravec, který se chystá lapit svou kořist.
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko. Lidé si o něm mnoho napovídali. Že v hoře je ukryto zlato, že se tam nachází ztracená velekněžka Miite kultu Orsha, nebo že dračí duch střeží horníky, kteří zemřeli při zatopení stříbrných dolů v hoře a hledí, aby odpočívali v pokoji, zůstali v klidu v zemi mrtvých a nevrátili se do světa živých. Avšak, povídalo se také, že kdo do černé mlhy vkročil, nikdy se nevrátil. Tak, jako se povídalo o velekněžce Miite, že ji drak v hoře stráží, stejně se povídalo, že ji mlha pohltila a zahubila nebo ji vězní v jeskyních. Napovídala se toho o dračím duchovi spousta. Fanatici kultu Orsha začali o duchovi hory mluvit jako o démonovi a je téměř jisté, že zvěsti o usmrcení Miite dračím duchem pochází právě z mysli některého z fanatických okultistů Orsha. Všichni lidé, jak už to bývá, tomu slepě věřili a vyhýbali se hoře ve dne i v noci ze strachu, že hora pohltí i je. Ovšem nikdo z nich netušil, že velekněžka Miite ve skutečnosti zemřela, avšak rukou Niuae, ctižádostivé okultistky, která ze všeho nejvíc toužila po místě Miite. Ale…jaká je tedy pravda o mlhavém stínu, který každou noc vystoupí z hory Iko a zakryje svým nehmotným tělem polovinu oblohy?
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko.
Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona, který střeží horu Iko.
…horu Iko. Jen den…je bezpečný.
Noc skrývá nebezpečí mlhavého démona…který střeží…střeží horu…horu Iko. Iko.
Iko. Jen den je bezpečný, noc skrývá nebezpečí mlhavého démona. Démona hory Iko.
Vesnicí se ozývají zpěvy polední mše okultistů Orsha. Lidé z vesnice Iko, nesoucí jméno podle hory, na jejímž úpatí vesnice stojí, se shromáždili na náměstí, poklekli a pronášejí své modlitby k bohu Orshaniovi. Mladý, vyhublý, shrbený pastevec žádá boha o pomoc proti démonovi z hory. Zpěv končí. Kněží pronášejí poslední slova a dav je opakuje, zvony zpečetí jejich slova a lidé se rozchází k domovům.
„Vypadáš hrozně. Co se stalo?“ oslovil mladého pastevce o několik let starší kovářský učedník.
„Včera v noci se mi ztratily další dvě ovce. Jako by se po nich země slehla, zmizely beze stopy. Jestli to takhle půjde dál…“ povzdechl si pastýř. „Asi se zajdu podívat mlze z hory Iko na zoubek.“ Pousmál se pro sebe.
„Neblázni, nikdo se odtamtud nevrátil živý.“ Protestoval kovář.
„A šel tam vůbec někdo? Každý, kdo tvrdí, že tam byl, je lhář. Kdyby tam byli, neroztrubovali by s pyšnou tváří, že se odtamtud nikdo nevrátil…a je tu takových hrdinů přehršle na to, že se z hory Iko nikdo nevrátil živý.“ Přemýšlel pastýř nahlas.
„Ilyene, jsi blázen.“ Usmál se kovář a praštil pastevce po zádech. „Co to večer probrat nad pivem, co?“
„Radši ne, po tom posledním probírání mě ještě teď bolí hlava. Radši prosedim tuhle noc mezi ovcemi a pohlídám si je.“ Odbyl kováře Ilyen, rozloučil se s ním a vydal se ke svému domečku za vesnicí, těsně pod horou. Cestou se stavil u hrobu svých rodičů, kam položil kytici z lučního kvítí a řekl matce a otci noviny, které se mu udály za poslední čtyři dny. Celou dobu přemýšlel o hoře Iko a o jejím tajemství. Když došel domů, vzal si hůl a doprovázen menším honáckým psem vyhnal ovce na pastvu.
Tentokrát o něco dál než obvykle. Na místo, kde už se místy obnažovala jen skála zpod travnatého porostu a bylo slyšet padat vodu z vodopádu na jižní straně hory Iko. Ilyen se posadil na skálu a pozoroval krajinu, poslouchal vodu a pokoušel se zaslechnout nějaký hlásek ze skály, který by mu něco řekl o tajemství, které opřádá jméno Iko. Chvíli jen seděl a nechal paprsky slunce tiše obírat jeho utrápenou mysl. Opřel se o kámen za sebou a sem tam koukl po ovcích. Spořádaně se pásly na zelené loučce. Jeho stádo bylo maličké, asi dvacet ovcí. Celou dobu, než šel ovce nahnat zpět domů přemýšlel o jediné věci – kam mizí jeho stádo a co je opravdu v hoře Iko? Když se vrátil do svého příbytku, rozhodl se. Půjde se tam podívat.
Čekal trpělivě na západ slunce, a když se utopilo v rudém světle, vzal nůž a hůl a vyšel na cestu. Byla zima, Ilyen zabořil hlavu mezi ramena a pečlivě si zapnul kožené pásky plátěné košile. Cesta tam, kde hora nechává lidské bytosti vstoupit do svého nitra, byla vysoko, cesta mu ale trvala jen chvíli. Znal cestu velmi dobře. Nikdy se ducha hory příliš nebál, a když se lidé i ve dne bázlivě opírali nohama o zem na úpatí, on stoupal výš a výš. A pak…stanul před temnou chodbou, která jako působila jako ďáblův chřtán a budila v Ilyenovi bázeň, jakou každý člověk musel cítit, když stanul před prázdnou temnotou, kterou jen v dálce ruší blížící se rudé oči vidící všechen strach, který před nimi stojí. Ilyen cítil, jak mu po zádech stékají kapky ledového potu. Zaplašil nutkání utíkat a pryč a udělal statečný a pevný krok vpřed. Mlha se stále blížila, drak chtěl svobodu. Dva krvavě zářící body jako by toužily po chladivém světle měsíce. Ilyen udělal další rozhodný krok vpřed. A další. Mlha už byla skoro u něj, už ho olizovaly její lehounké závěsy, už ho omráčilo světlo rudých očí.
A mlha pohltila jeho maličké tělo. Křečovitě stiskl víčka s očekáváním bolesti, smutku, už se loučil se životem, už nad svou hlavou uslyšel kosu Smrti. Místo toho po něm tančila temně modrá, sametová mlžná oblaka. Ilyen se pousmál a rozeběhl se hlouběji do nitra hory. Běžel. Běžel a na tváři se mu rozlil úsměv. Ten pocit, neuměl by ho popsat slovy, ale byl nádherný. Takhle snad chutná čirá radost? Je štěstí v jeho hmatatelné podobě sametové? Rozpřáhl ruce, jak mu to chodba dovolovala. Běžel, dokud mu stačily síly, potom zpomalil a zklidnil tempo. Stále však pokračoval s úsměvem dál. Před očima se mu odehrával neuvěřitelný pohled.
Maličký človíček došel do nitra hory, do, svou velikostí, ohromující jeskyně. Vprostřed kulatého prostoru, po jehož obvodu stály sochy pěti draků, coby elementů, byla vesnice. Ne taková, jakých je po zemi spousta, ale krásnější, útulnější, přátelštější. Chaloupky neměly dveře, jen závěsy, které byly většinou roztažené. Celou jeskyní se rozlévalo modré světlo. Na návsi ve vesničce ležel džbán, ze kterého stoupal sloupec té temné mlhy, která malého človíčka nyní zakryla. Kolem džbánu stála skupinka draků, dračic i dráčat nejrůznějšího věku a s úsměvem sledovali mlhavé štěstí, jak po prostoru roznáší modré světlo.
„Ach!“ vyřikl Ilyen. Chvíli váhal, jestli slézt po skále dolů nebo se vrátit ven. Nakonec však začal slézat po skále dolů, až se ocitl vedle sochy nejspíš vodního draka. Váhavě se rozeběhl k vesnici, tam se schoval za jeden příbytek a sledoval ty draky kolem džbánu se světlem. Měl nutkavý pocit jít tam.
„Ahoj človíčku.“ Ozval se za ním hluboký ženský hlas. Byla to dračice s medovýma očima, sametovou, temně modrou kůží a jemnou černou hřívou. Ilyen sebou trhl a prudce se otočil. „Jistě zde hledáš svoje ovce.“ Pravila s úsměvem. „Ukradl ti je jeden z těch, kteří hlásají slepou víru, jeden z klanu boha Orsha.“ Ilyen zatajil dech. Dračice se znovu usmála. Nebyla větší než on, dívala se mu mile do očí. „Odejdi, človíčku, vyžeň ty, kteří fanaticky věří bohu Orsha a poznáš, jak se váš život změní.“ A Ilyen odešel.
Když se vrátil, svět se pod jeho vedením vzbouřil. Zuřila válka mezi fanatiky Orsha a těmi, kdo věřili Ilyenovi. Až nakonec…Orcha zmizeli. V tu noc, již devadesátiletý, Ilyen stál po horou Iko. Když slunce schovalo svoje paprsky, duch hory vyšel ven. Jeho oči neplály rudou, ale medově zlatou a mlha se vpila do země jako životodárná míza. V tu noc země ožila.
Strach z neznámého nám mnohdy brání v poznání nepoznaného štěstí.