Tvorba - Texty

Jeho krev se mi rozpleskla na čele. Natekla mi do tlamy, byla sladká a teplá. Na černých šupinách ani nebyla vidět, jen se pableskovala ve vycházejícím slunci. Žluto červené oči se mi zaleskly a vtekla do nich krev. Byla příjemná. Nečekal bych to. Proč ti orkové tak otravují? Mohl jsem si jich nevšímat. Ohnal jsem se drápy po druhém. Třetí mě chytil za ocas a zatáhl dozadu. Mrštil jsem jím o strom. Druhý uhnul a znovu jsem zaútočil. Skočil jsem po něm. Byl jsem sotva větší než on, a to jsem stál na zadních. Ork přede mnou uhnul. Vyjel jsem po něm čelistmi a stiskl je. Mezi nimi jsem svíral orkovo rameno. Škubal sebou, snažil se osvobodit, zachránit si život. Krev vystříkla všude kolem. Postříkala mi hlavu, krk, tělo a přední packy. Najednou se ork utrhl a v tlamě mi zůstala jeho ruka a rameno. Vyplivnul jsem ji. Začal hrozně řvát, tak jsem jeho trápení ukončil. Lesní mýtina byla rudá od krve. Třetího orka nenapadlo dát se na útěk, jen stál a zoufale zíral na svého kolegu. Zařval jsem na něj, a už mu to došlo, otočil se a utíkal. Neběžel jsem ho pronásledovat. Podíval jsem se kolem. Ležely tam kusy těl, tráva byla rudá a při každém kroku čvachtala krev, stromy byly pocákané. Já jsem byl také celý mokrý od krve. Už vychládala, začínala studit. Všude ze mě kapala. Protáhl jsem si čelisti a odkryl tak dvě rady černých, lesklých a pěkně ostrých zubů. Na svoje zuby jsem mohl být jako drak pyšný. Byly ostré, velké, dlouhé a bolestivě účinné. Bolestivě pro mé oběti samozřejmě. Z rohů mi kápla kapka za temeno a já se oklepal. Krev opravdu není voda a dostat ji ze sebe není snadné. Od temene po ocas jsem měl plátové hroty, ty byly pro draka jako já moc užitečné. Křídla jsem měl celá černá, velká a silná, podle toho jsem také létal, rychle a obratně. Zkontroloval jsem ocas, bolel mě, když mě za něj tahali. Byl dlouhý, tak jak měl být. Znovu jsem se oklepal, krev mě už studila. Rozeběhl jsem se lesem. Když jsem doběhl k říčce, ani mě nenapadlo ji přeletět. Skočil jsem do ní a chvíli jsem se jen tak cachtal. Jakmile jsem se přiblížil ke břehu, dopadl vedle mě do vody šíp. Lekl jsem se a podíval se, odkud přišlo.
„Stůj! Nedělej hlouposti!“ Ozvalo se z lesa tvrdě. Tohle jsem si nehodlal nechat líbit. Vyletěl jsem z vody, ale jakmile jsem se přiblížil k onomu místu, ucítil jsem pod krkem hrot kopí. Podíval jsem se člověku do tváře. Nebyl zase o tolik větší, aby se mě měl bát, nebyl jsem největší drak, ale já ještě porostu, to se nebojte, přesto nebudu moc velký. Prohlédl jsem si útočníka. Byl to mladíček, ostatně jako já, asi patnáct nebo šestnáct let. Jen jsem se usmál. Zneklidnilo ho to. A koho ne? Stát před černým drakem, který se vás hodlá zabít a ještě se na vás mile usmívá? Kdo by byl klidný? Přes kopí u krku jsem k němu natáhl hlavu, zkusil jsem to. Uhnul s ním. Buď je hloupý, nebo moc chytrý. Očichal jsem ho, voněl, zvláštně, nebál se, ale cítil respekt a neměl nepřátelské úmysly. Asi se lekl, když viděl draka, myjícího se od krve. Dal zbraň stranou a díval se mi do očí. To zneklidnilo mě, nebyl jsem zvyklý, že by se mi lidské bytosti dívaly do očí. Jeho oči byly něco ke zkoumání. Byly hnědé, fascinovaly mě, a pak, že draci mají hypnotizující oči, tomu bych se zasmál, jenom pro lidi, pro draky je to opačné.
„Jaké je tvé jméno?“ oslovil mě po chvíli. Lekl jsem se, vyrušil mě.
„Mladší se představují první.“ Odbyl jsem ho, nechtěl jsem mu prozradit své jméno.
„A kolik je ti let? Prosím v lidských.“ Odvětil mi člověk.
„Draci počítají svůj věk ve stejných jednotkách jako vy lidé. Každý rok tři sta šedesát pět dní.“ Trošku jsem se naštval, lidé jsou tak pověrčiví.
„No dobrá. Kolik je ti tedy let?“ zeptal se znovu.
„Patnáct dní dva měsíce a dvacet tři dny.“ Řekl jsem mu hrdě.
„Tak to se mi představ jako první ty. Já jsem minulý měsíc oslavil šestnáctiny. O oslavě se mluvit nedalo, jeden z tvých soukmenovců už tři měsíce drží naši vesnici v kleštích.“ Zvýšil hlas.
„Nemusíš se utrhovat na mě, já jsem tvou vesnici nenapadl. Dobrá tedy, mé jméno je Pax. A tvé?“ řekl jsem rezignovaně
„Děkuji za odpověď, já jsem Will, ale všichni mi říkají Šipy.“ Odpověděl s úsměvěm.
„Šipy? Takovou přezdívku bych nechtěl.“
„Já taky ne.“
„Kam jdeš, a proč přepadáváš draky?“
„Na lov, ale takový úlovek jsem nečekal.“
„Já ti ukážu úlovek. Jestli chceš, pomohl bych ti s lovem, když už jsi mě tu tak přepadl.“ Nabídl jsem se.
„Ty nemáš nic jiného na práci?“
„Vlastně ne. Půjdu s tebou.“
„Eh, no, když myslíš, ale když tě doma uvidí, asi tě neuvítají zrovna nejlíp.“
„Myslím, že vím, jak si mě oblíbí.“ Usmál jsem se a vykročil jsem vpřed. Will se vydal za mnou. Jít mě nebavilo, rozhodl jsem se zpestřit Willovi cestu. Hlavou jsem si ho hodil na záda, rozeběhl se a odrazil se. Roztáhl jsem křídla a vznesl se nad les. Will se mě křečovitě držel a neodvážil se ani promluvit. Nehodlal jsem ho strašit, tak jsem letěl klidně. Ale dlouho mě to nebavilo, rozlétl jsem se rychleji a rychleji, udělal jsem smyčku a Will začal křičet a později i řvát. Křičel strachy, ale řval radostí. Byl jsem na sebe pyšný. Nevím proč, ale byl jsem rád, že má ten človíček radost. V lese jsem zahlédl werýse, jek peláší před rokkotatem. Co je lepší? Rozhodl jsem se sebrat oboje. Složil jsem křídla a proti směru jejich běhu jsem obě zvířata sebral. Moje spáry byly pro werýse smrtelné. Rokkotat sebou ještě chvíli mrskal, ale jakmile jsem zesílil stisk, nechal toho. Klesl jsem k zemi a Will seskočil. Hodil jsem mu k nohám mrtvá zvířata a dosedl na zem. Objal mě. Zarazil jsem se, ale nechal jsem ho.
„Páni, díky. A tohle,“ ukázal na zvířata, „z toho bude vesnice žít ještě měsíc. Mám štěstí, že jsem tě potkal!“
„Jsi rád, že jsi mě nezabil?“ poškádlil jsem ho. Jen se usmál. Znovu jsem si ho hodil na záda, vzal mrtvá zvířata a vyletěl. Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem zahlédl vesnici, zamířil jsem k ní. Když mě její obyvatelé zahlédli, nadělalo to poprask, a když jsem dosel na návsi, málem mě upálili. Nechal jsem dole jídlo a rychle se zase vznesl.
„Nechte ho! On nám neublíží!“ Křičel Will a lidé mě nechali přistát. Nikdo mi nevěřil. Will seskočil a vysvětlil jim, jak to se mnou je. Stejně si mysleli, že jim chci ublížit. Kdybych jim chtěl ublížit, tak by to sakra poznali. Nebyl bych jako ten, který je tu terorizuje. Já bych tu vísku spálil rovnou na prach. Díval jsem se na obyvatele vesnice a nabýval jsem dojmu, že bych to nikdy neudělal, neměl bych proč. Bydleli tu lidé, gnómové, trpaslíci, měňavci a fantomové. Fantomy mám rád. Will asi nebyl jen tak ledajaký člověk.
„Jak to víš. Jak víš, že se mu dá věřit. Tihle draci jsou mistři podvodu. A tenhle, je černý a je to nepředvídatelná adolescentní potvora. Pubertální drak, tak to je povedený fór. Šipy se zase vytáhnul!“ Starosta téhle vesnice byl dost necitelný. Tak jsem se ozval.
„Patnáct let jet pořád dost na to, abych vás zbavil toho vašeho problému. Pokud mi nevěříte, nevěřte si. Ale jestli si budete utahovat s Willa, pak ho budu bránit. A vy asi moc dobře víte, co my draci dokážeme.“ Usmál jsem se na ně. Trošku na mě hleděli, jako bych je zaujal. Nebo urazil nebo se mě báli. Pořád jsem se usmíval.
„Co bys za to chtěl?“ zeptal se nakonec starosta. Dlouhou chvíli jsem přemýšlel. Nevěděl jsem, co bych potřeboval. Peníze? Ne, nechci se usadit, chci cestovat. Jídlo? Ne, o jejich jídlo nestojím.
„Chci, aby se mnou šel Will, chci, aby mě doprovázel na mé dlouhé cestě.“ Řekl jsem nakonec.
„ Nemůžeš mě chtít jako odměnu! Jsem lidská bytost, mám právo se svobodně rozhodovat!“ Bránil se Will.
„Pak jsem to alespoň zkusil. V tom případě nic, ale žádám tě, abys mi pomohl přemoci váš...ehm…problém.“ řekl jsem nakonec.
„Tvou nabídku rád přijmu.“ Odvětil s úsměvem. Viditelně mu vadilo, bavit se se mnou před ostatními obyvateli, tak mě odtáhl do ústraní. Zastavil se u jedné chaloupky, byla malinká i pro jednoho. Zašel dovnitř a dlouho tam něco hledal. Čekal jsem před chaloupkou a díval se okolo. Lidé, kteří chodili kolem, se na mě dívali, jako na nestvůru. Já bych jim ukázal nestvůru! Jen by škemrali o svoje holé živůtky. Will po chvíli vyšel s lukem, toulcem, mečem a štítem v ruce. Trošku nechápavě jsem se na něj podíval.
„To chceš jít hned teď?“ zeptal jsem se ho.
„Jistě, už to chci mít za sebou. Nemyslíš si snad, že mi budeš rozkazovat. Jsme rovnocenní, druhové, partneři.“
„Přátelé?“ zeptal jsem se znovu. Přikývl a usmál se. Chvíli na něm bylo znát, že neví, co má dělat, jak to vidím já, tak jsem si ho hodil na hřbet. Vzlétl jsem do vzduchu a Will začal křičet. Letěl jsem hodně rychle a Will mě navigoval, kam mám letět. V duchu jsem se připravoval na mnohem staršího, většího, zkušenějšího a silnějšího protivníka. Začal jsem se v duchu obávat. Zpomalil jsem a začínal jsem být nervózní. Už jsme byli tam. Jen přistát a můžeme každým okamžikem očekávat útok. Dlouho jsem váhal s přistáním. Nakonec jsem se přesvědčil a dosedl mezi stromy. Will hned seskočil a nastražil smysly. Já jsem byl o poznání uvolněnější než on, přesto jsem čekal útok odkudkoli a kdykoli. Z ničeho, z šera lesa na mě vyšlehl plamen. Nebyl určený, aby mě zabil, jen postrašil. Trhnul jsem sebou na stranu a zakryl Willa křídlem. Drak zasyčel a v zápětí vydal zvuk, který jsem ihned poznal – výstraha, že tohle je jeho teritorium. Neměl jsem nejmenší zájem o kus lesíku s jeskyní. Zavrčel jsem, že nechci bojovat o zem. V tu chvíli na nás vyběhl a vycenil zuby, které se chystal zatnout do mě. Rychle jsem se bránil prackou, kterou jsem před sebe natáhl. Praštil jsem ho svým spárem po čumáku, bohužel jsem zapomněl roztáhnout drápy, takže jsem mu jen dal ránu po tlamě. Spadl na všechny čtyři a ihned po mě znovu skočil. Will se pořád snažil prosadit, ale já jsem se o něj moc bál, tak jsem ho držel pod sebou. Natáhl jsem drápy a seknul po něm. Netrefil jsem se a můj oponent na mě elegantně spadl. Byl opravdu o moc větší, takže jsem nevydržel a podlomily se mi nohy. Než jsme dopadli, vystrčil jsem z pod sebe Willa a odhodil ho do lesa. Sevřel kopí a vyběhl proti drakovi. Já jsem ležel pod ním a snažil se osvobodit. Nakonec jsem nad sebe plivnul trošku jisker a drak ihned vystřelil. Všiml si Willa, který stál opodál a byl tedy mnohem statečnější než já. Když se drak nedíval, skočil jsem po něm zezadu. Otočil se a praštil mě do tlamy, drápy mi rozřízly tvář jako nic a z ran mi do tlamy natekla má zelená krev. Nebyla tak sladká jako ta orčí. Byla hořká a studená. Vyjel jsem po něm. Will využil jeho nepozornosti a rozsekl mu kopím rameno. Opět si všímal Willa a já zkusil štěstí. Skočil jsem, vyplivnul oheň, který jsem si šetřil a otevřel tlamu. Oheň zasáhl cíl a drak zařval. Zatnul jsem mu drápy do zad a začal párat. Kusy jeho těla, kůže, maso létaly kolem. Chtěl mě setřást, ale byl moc slabý. Každý kousek pro něj znamenal ztrátu životní síly a čím dál, tím se ztráta zvyšovala. Will nemeškal a vrazil mu v poslední chvíli kopí hluboko do hrudi a drak se skácel na zem. Sjel jsem s jeho mršiny na zem a těžce jsem oddychoval. Will ke mně přiběhl a vzal mou hlavu do dlaní. Utrhl kus ltáky, nejspíš svůj rukáv a ovázal mi s ní čumák. Neskutečně to pálilo. Ten drak se mi nejspíš trefil i do dásně. Projel jsem jazykem zuby a jeden se opravdu viklal. Bolel a pálil, nejspíš už mi nový nenaroste. Chvíli jsem ještě odpočíval a Will mě hladil po čele. Líbilo se mi to. Najednou jsem začal vrnět! Ono to samo od sebe. Když jsem nabral síly, vstal jsem a vzal Willa na hřbet. Těžce jsem se nesl k vesnici, v tlapách jsem držel hlavu svého nepřítele. Hodil jsem ji na náves a kolem se ihned seběhla celá vesnice. Děkovali nám a donesli mi obvaz, vodu a i nějaké staré maso. Willa si nikdo nevšímal. Seděl před svou chaloupkou a zpíval si. Šel jsem poslechnout si jeho píseň. Byla o dobývání, boji a dracích. Když dozpíval, zahleděl se do země. Olíznul jsem mu tvář. Najednou se ozval křik. „Drak, pozor, letí sem!“ ozvalo se po vesnici. Chvíli jsem si myslel, že se nějaký obchodník lekl mě, ale když jsem se podíval na oblohu, spatřil jsem mohutné tělo modrého draka, který se řítil na mě. Nejspíš patřil k tomu, kterého jsem zabil v lese. Sklouznul jsem u země po zbloudilém větříku a milý dráček si natloukl nosánek. Zasmál jsem se. Rozepjal jsem křídla a tah mě vyhodil do výšky. Odrazil se za mnou a vyfoukl na mě ohnivý sloup. A ještě dva. Každému jsem se vyhnul, tak na mě zaútočil tlapou. Jeho tlapa byla velká jako polovina mého těla. Zčeřila vzduch a se mnou to hodilo na stranu. Spadl jsem o kus níž a zajel mezi stromy. Velký drak skočil za mnou, ale neuvědomil si svou velikost, zahučel do stromů, pár jich pokácel a ty ho uvěznily pod sebou jako v kleci. Švihal sebou a nakonec se mohutně odrazil a stromy létaly kolem. Will se zapojil, vzal luk a začal střílet po drakovi. Pár šípů prosvištělo kolem, ale ani jeden nezasáhl cíl. Vyletěl jsem po něm a zakousl se mu do ramene. Zařval a zaklesl mi spár do krku. Začal jsem se dusit svou vlastní krví. Pustil jsem ho a zůstal mu v rameni můj zub. Olízl jsem díru po svém řezáku. Plivl jsem po drakovi oheň a trefil jsem se mu na čelo. Zařval, až mi to rvalo uši. Vyletěl jsem proti němu a rozpáral mu zuby hrudník. Spadl mezi stromy. Ještě chvíli jsem visel ve vzduchu nad ním, pak jsem pomalu přistál vedle Willa, který mi něco zašeptal do ucha.
„Půjdu s tebou, půjdu s tebou kamkoliv, když už se sem nebudu muset nikdy vrátit. Jen mám malinký problém.“ Jen to dořekl, z chalupy vyšla malinká holčička. „To je moje sestra Derim. Nemůžu ji tu nechat, jsem jediný, koho má.“ Očichal jsem holčičku, ta se rozesmála. Strčil jsem do ní čumákem a ona ho objala. Její vůně se mi líbila.
„Nemám nic proti, ale kde jsi vzal, že jdu NĚKAM? Já jdu, kam mě vítr zanese, jsi si jistý, že ji chceš tahat po lesích, lukách a bůhví, kam se dostaneme a spíš koho potkáme.“
„Naprosto. Neboj se, myslím, že tě příjemně překvapí.“ Řekl a usmál se. Derim šla dovnitř a Will přinesl věci. Moc toho neměli. Nějaké zbraně, ty se jim mohly hodit, trochu jídla a oblečení. O jídlo a oheň si s drakem za zády nebudou muset dělat starost. Při téhle myšlence jsem se musel zasmát. Jsou teď jako rodina, kterou jsem nikdy neměl. Nikdy jsem nepoznal, kdo byl můj otec, moje matka nebo sourozenci. Trošku jsem o nich přemýšlel, představoval si je, svou rodinu.
„Čím dřív budu z téhle zaprášené díry pryč, tím budu šťastnější.“ Řekl Will a vysadil mi Derim na záda. Chytila se jednoho z mých ostnů. Will vyskočil za ni a já jsem se rozletěl. „Víš vůbec, kam poletíme?“