Chrabrý
CHRABRÝ
To místo bylo divný. Jo, bylo, teď už to vím. Mám čumák, mám oči, i když trochu krátkozraké, ale co nejspíš nemám, je rozum. Viděl jsem ty rýhy na skalách všude okolo, cítil jsem jeho přítomnost, ale... ach-jo, ta jeskyně se mi prostě líbila. Měla vysoký gotický vchod a vevnitř byla prostorná. Ovšem hlavně měla rovné hliněné dno a uvnitř byly hromady listí jako podestýlka. I okolí nemělo chybu. Kolem byla taková hluboká rokle, nebo spíš kaňon sevřený pískovcovými skalami a nad ní se rozkládal temný les. Bylo tam docela chladno, ale to mi vyhovovalo. Nejsem příznivcem nadměrného slunění už proto, že by to na mně nebylo ani vidět.
Tak jsem si to tam hezky zabydlel, označkoval niku a liboval si, jak jsem to vychytal. Bohům žel, ne na dlouho.
Lebedím si takhle v pelíšku z listí, a najednou zvenku slyším nějaké podezřelé šustění. Byl jsem okamžitě na nohou a ze stínu vykoukl ven. Stála tam lidská samička, tedy – žena, tak se tomu říká. Jak bych ji jen popsal? Velká hlava, div ji to nepřevážilo, malý čumák, taková srandovní hříva, která jako by se svou mohutností snažila nahradit chlupy, které tihle tvorové nemají skoro nikde jinde. Ruce bez drápů a toporný postoj, prostě člověk ve své nejkřišťálovější podobě. Navíc měla na sobě takovou tu napodobeninu kůže udělanou z rostlinných vláken. V tomto případě celou bílou a protaženou až na zem, takže jí to zakrývalo celý spodek. Bezděky mě napadlo, jestli jí to nezavazí například při běhu. Ale já se musel soustředit na jiné věci.
Na lidi je potřeba dát si pozor, ovšem spíš na samce. Pečlivě jsem zavětřil, ale nikoho dalšího jsem necítil ani neslyšel. Oni naštěstí při plížení dělají strašný rámus a taky neskutečně prdí. Možná si to ani sami neuvědomují. Tady ovšem bylo ticho po pěšině. Napadlo mě, že by tohle mohla být návnada a jak vylezu z úkrytu, tak se na mě například sesype sprška kamení. Tuhle myšlenku jsem ale rychle zavrhl. Jen blbec by riskoval, že se mi podaří uletět a raději by si to se mnou rozdal přímo v podzemí. Mé úvahy přerušila ta osůbka: „Draku, jsem zde!“ zapištěla. Hlas se jí třásl.
Vystrčil jsem tedy hlavu a ukázal se jí. I když mě volala, tak se zatvářila trochu rozpačitě. Ale odkašlala si a řekla: „Jsem princezna Milena a přišla jsem podle tvého přání.“
„Mého přání?“ zopakoval jsem nevěřícně a přece jen se ještě rozhlédl po okolí, jestli na mě není přichystána nějaká kulišárna.
„Ano,“ přikývla, „domluvili jste se tak před lety s mým otcem.“
Sakra, jak to ta holka říkala? Princezna? Jo, lidi používají mrak všelijakých titulů jako starosta, velitel, ataman a podobně. Princezna je někdo, kdo stojí v jejich hierarchii hodně vysoko. No jo, možná jí to tady dokonce patří, tedy v lidském pojetí světa. Bude lepší se raději držet zpátky a opatrně zjistit, oč jde.
„Ovšem, jistě, ta domluva,“ přitakal jsem. „Byla bys tak hodná a zopakovala mi ji? Chci se jen přesvědčit, jestli si ji tvůj tatík pamatuje správně, víš?“ dodal jsem ještě.
„Slíbil jsi, že přestaneš pustošit naši zem,“ tak divně si mě změřila pohledem, „výměnou za jednu z jeho dcer, kterou v dospělosti pojmeš za manželku.“
„Jistě... vlastně, cože?! To jako... jako samici? A tebe?“ vytřeštil jsem na ni oči. Vzápětí jsem se neubránil svalové křeči, která mi roztáhla koutky tlamy víc do stran. „Hele, ještěrko, nemyslíš, že bys s tím měla trochu anatomické potíže?“
Dostal jsem chuť nechat si vysvětlit některé podrobnosti našeho soužití, ale vtom jsem jasně uslyšel další zvuk, tentokrát ovšem znějící vysloveně výhrůžně. Mezi stěnami rokle se rozlehl dusot koňských kopyt a malou chvilku na to se na kraji plácku před mou jeskyní zastavil jezdec.
Už jsem nějakého toho lovce viděl, ale tohle bylo unikum. Chlápek se navlíkl do zbroje tak blýskavé, že to házelo prasátka, a tam, kde nebyl kov, zářila jasně rudá látka. I na helmě měl chochol téže barvy velký tak, že když mu ho ohnul vítr, div mu nezakryl celou hlavu. K tomu všemu měl zářivě bílého koně. Vypadal spíš, jako by utekl z nějaké maškarády, než jako drakobijec. Navíc neměl ani kopí, ani náznak snesitelného štítu, jen meč v dosti pitoreskně zdobené pochvě.
Zle jsem se zamračil na holku, která mě tu takhle bavila, a já nedával pozor na okolí. Ale podle jejího výrazu jsem pochopil, že je tím zjevením udivena možná ještě víc, než já.
Ozbrojenec rozmáchlým gestem vytasil svou zbraň a zahalekal: „Zhyň, bídná sani!“ a kopl koně do slabin.
Jenže to bylo všechno. Zkusil to ještě jednou a pak zas, ovšem jeho kobyla se ani nehnula. Stála tam jako ten bronzák na Václaváku. Chlápek na ní rajtoval, ale mělo to stejný efekt, jako by seděl na koze k řezání dřeva. Po chvíli to vzdal, sklonil meč a nahnul se dopředu.
Přimhouřil jsem oči a nastražil uši. Co to tomu koni říká? On se ho snad na něco ptá?!
Kůň najednou otočil hlavou a zcela zřetelně se na něj obořil: „Tak se na něho podívej. Kvůli tomuhle lidi odmítali obdělávat pole a obchodovat? To je přece nesmysl!“
„Ale drak to je, ne? Tak ho zabijeme a hotovo!“
„Tak a dost!“ už mi došla trpělivost. „Můžete mi někdo konečně vysvětlit, oč tu jde?“ Všichni si mě ale přestali všímat.
„Ne! Nejedeme zabít „nějakého“ draka, ale ochránit princeznu, kvůli ní jsme přece tu,“ pohodil kůň hlavou.
„Jsi můj průvodce, za to jsem ti vděčen, ale teď se mýlíš. Podívej se sám. Je tu sluj, princezna i drak,“ ukázal na mě plecháč mečem, „všechno jak má být. Co na tom, že je ta potvůrka taková malá a chybí jí dvě hlavy? O dva problémy méně! Stačí se na něj jen vrhnout a je to.“ Znova se pokusil svého oře donutit kopancem k pohybu.
„To stačilo!“ křikl kůň a zatřásl se, až plechy zařinčely. „Nech mě chvíli přemýšlet.“
Rytíř seskočil. Chochol mu zase vletěl do obličeje, až se zakuckal, jak vdechl jeho drobné chmýří. Strhl si helmu a nakvašeně zasyčel: „Tak si ale, prosím tě, pospěš!“
Princezna vyvalila oči: „Bajajo?! Ty mluvíš? A kde jsi vzal to brnění?“
„A je to v háji!“ prohlásil kůň rezignovaně. Mečenos se rozpačitě podíval na helmu ve svých rukou a pak na princeznu: „Víš, Mileno, já ti to vysvětlím...“
„Nic se vysvětlovat nebude!“ zaržál najednou kůň a drbnul do něj silně hlavou. „Oba nasedat a jedeme odtud!“
Díval jsem se za nimi, dokud mi bílý koňský zadek nezmizel za skalami. To tedy bylo ujetý, řekl jsem si a vyrazil na lov. Do jeskyně se mi za těchto okolností moc nechtělo. Nic moc jsem neulovil, protože jsem se nějak nemohl soustředit. Uvažoval jsem, jestli je rozumné se tam ještě vracet. Ten chlápek vypadal dost bojovně a já fakt neměl chuť se pak někdy v noci přetahovat s někým, koho by si určitě zavolal na pomoc. Nebýt tam ten kůň, nejspíš by tam dnes tekla krev. V horším případě ta moje.
Toulal jsem se tedy po lese jen tak. Zaletěl jsem si na svá oblíbená místa, ale přesto se pomalu blížil k domovu. Nakonec jsem skončil nad svou strží. Byla už tma a na obloze svítily miliony hvězd, rozhodl jsem se tedy přenocovat zde. Kdyby se mělo něco semlít, měl jsem tu větší šanci, než uvnitř.
A ono se semlelo. Ještě jsem ani nespal, když jsem opět zaslechl dusot. Vstal jsem a podíval se dolů, nemělo smysl se plašit, tyhle kroky už jsem znal a jiné slyšet nebyly. Navíc tentokrát klusal koník nalehko. Neměl ani sedlo ani uzdu. Před slují zpomalil a u vchodu zaržál. Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil a snesl se dolů. Urovnal jsem si křídla a kývnul na pozdrav. Dával jsem si pozor, aby bylo jasně vidět, že nejsem z jeho návštěvy zrovna nadšený.
Kůň protáhl pysk. „Zdravím tě, nemohl jsem si pomoct. Musím se tě na pár věcí optat,“ řekl smířlivým tónem.
„S tím nemám problém,“ prohlížel jsem si ho. Byl to pěkně robustní kladrubák s abnormálně dlouhýma nohama, ale ne tak, aby ho to nějak deformovalo. Opravdu podivné na něm byly jen oči. Nejsem si jist, jak přesně vypadají oči lidské, ale ty jeho rozhodně nebyly koňské. A ještě něco, nevím proč, ale běhalo mi z něho horko po zádech. Jen pro vysvětlení, jiným bytostem běhá v takových chvílích po zádech mráz, ale já to mám trochu jinak, víme?
„Co jsi zač?“ vypálil na mě najednou otázku. „Nemyslím, jako že jsi drak, to vidím, ale co tu ksakru děláš?! Tady měl být někdo úplně jiný. Mnohem větší a strašnější,“ dodal úpěnlivě.
„Jestli se ti zdám málo hrozivý, tak to napravím,“ vycenil jsem zuby a roztáhl lícní blány. Na mého hosta to ale nijak nezapůsobilo. „Nechci se tě dotknout, ale... prostě... je to v háji!“ svěsil hlavu. Najednou mi připadal, jako by splasknul. Svěsil hlavu a zadíval se tupě do země. „Je to marné, promiň, že jsem obtěžoval,“ obrátil se k odchodu.
„Počkej,“ zastavil jsem ho. „Nechápu, oč jde a nic mi do toho není, ale třeba bys mi to mohl vysvětlit. Konec konců, stejně nemám celou noc co dělat,“ usmál jsem se.
Podíval se na mě smutně. „Jestli chceš?“ postavil se zpříma. „Kdysi v téhle sluji přebýval tříhlavý drak. Ne jako ty, dával kapky celému okolí. Současný král se s ním dohodl...“
„Já vím! Že mu dá svou dceru,“ skočil jsem mu do řeči. „Jenže tak pitomou podmínku by žádný drak, který by byl alespoň trochu při smyslech, určitě nedal. K čemu by mu byla? Hele, věděl jsi, že velké druhy draků mají většinou kloaku?“
Kůň se zatvářil znechuceně. „Nevím, co s ní zamýšlel, ale opravdu to tak chtěl. Byl jsem u toho,“ dodal s náležitým patosem. „Já ten obchod zprostředkoval.“
„Páni, na koně máš slušnou vyřídilku,“ žasl jsem, „a taky věk.“
„Nebyl jsem vždycky kůň,“ přivřel ty svoje divné oči. „Co bych ti to neprozradil, býval jsem mág, a nechci se chlubit, dost schopný. Žil jsem si na vysoké noze a myslel si, že zvládnu všechno na světě. Jenže pak jsem trochu ujel.“ Povzdechl si. „No, řekněme, že lidi mě neměli moc rádi. A jednou mě dostala parta žoldáků. Uvěznili mě, mučili a odsoudili. Už jsem stál na hranici a bylo mi jasné, že jestli něco rychle neudělám, skončím dost zle. A to nemluvím o smrti. Znáš učení sinol-tarichal?“ zeptal se.
Jen jsem zavrtěl hlavou. „Já moc nečaruju. Spíš vůbec.“
„Jde o vědomý přesun duše do jiného těla. Dočasně jsem to samozřejmě párkrát dělal, ale tady bylo potřeba přesunout se komplet a trvale. Ale ti pacholci byli všichni chránění proti kletbám a já byl docela zesláblý. A když už začínalo být opravdu horko, tak jsem úplně vzadu za davem uviděl chlapa, jak vede klisnu s hříbětem. Stačil jediný pohled a byl jsem volný. Stačilo v něm přečkat to nejhorší a pak si najít jiného vhodného hostitele. Bylo to o to lepší, když jsem se dozvěděl, že patříme do královského hřebčína. Čekal jsem na nějakého úředníka, nebo přímo člena rodiny. Jenže ouha! K provádění magických rituálů takové síly potřebuješ spoustu mentální síly, které koňská mysl prostě není schopná. Zůstal jsem tak natrvalo uvězněn v koňském těle se zlomkem své původní moci. A navíc slábnu.
Záhy jsem pochopil, že jestli se nemám až do skonání světa smažit v podsvětí, musím své činy nějak napravit. Tak jsem se rozhodl pomoci tomu troubovi, kterého jsi dnes potkal.“
Přikývl jsem a byl jsem docela rád, že jsem dnes zůstal bez úlovku. Přece jen bych si před tímhle tvorem teď připadal nesmírně trapně, kdyby ze mě byla cítit krev.
„Ale viděl jsi to sám,“ pokračoval sklesle a měl jsem pocit, jako by ho jaksi ubylo. „On se mečem ohánět docela umí, ale jinak je to mamlas. Povedlo se mu rozfrcat veškerý otcův majetek a chová se jako slon v porcelánu. Proto jsem ho na hradě nenechal ani mluvit. Sakra, fakt jsem počítal s tím, že zabijeme draka, on se ožení a já budu mít klid!“ Podíval se na mě. „Cítím, jak se každým dnem rozpadám. Už nemám sílu. Nedokážu to dotáhnout do konce.“ Jako by zprůsvitněl. V očích se mu ale najednou zalesklo. „Prosím, pomoz mu! Zachraň mě, tak jak já tě dnes zachránil a nenechal zabít!“
V tomhle se mýlil, já bych se zabít nenechal. Ne, že bych byl takový rváč, ale držím se hesla, kdo uletí, vyhraje. Jenže jsem jaksi cítil, že to, co říká, má v sobě sílu. Jeho hlas byl tak naléhavý a úpěnlivý, že jsem nedokázal odmítnout.
„Dobře, postarám se,“ přikývl jsem a nespouštěl z něj pohled. On totiž opravdu jako by začal řídnout. „Díky!“ zaznělo ještě a rozplynul se jako obláček mlhy.
Osaměl jsem. Koukal jsem do noci a přehrával si v mysli, co se právě přihodilo. „Já jsem ale debil!“ odplivl jsem si a šel si lehnout.
Moc jsem toho nenaspal. Celou noc se mi zdály nějaké zmatené sny a probudil jsem se nad ránem. Zaletěl jsem se osvěžit do nedaleké tůně. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak mám svůj lehkovážný slib splnit, ale rozhodl jsem se, že se na to nejdřív pořádně nasnídám. Tentokrát se mi na lovu docela dařilo, takže jsem si dal šunku v přírodním stavu okořeněnou peťourem a v dobré náladě se vracel domů. Tady už na mě ale čekaly problémy v podobě mého nového svěřence. Podupával před slují a vypadal docela jetě. Místo brnění měl na sobě jen takové roztrhané hadry a kolem rozcuchané hlavy jakýsi hadr. Jak mě uviděl, okamžitě vyskočil a začal na mě dorážet otázkami: „Neviděl jsi někde mého koně? Od rána buším na skálu, kde obyčejně bývá, ale nic,“ rozhodil bezradně rukama.
„A nač ho potřebuješ? Princeznu jsi defakto zachránil,“ nahnul jsem hlavu. „Nikdo jiný neměl odvahu si pro ni dojet, takže co?“
„S princeznou jsme se dohodli, že to králi řekneme až ráno. Jenže se stal průšvih, v noci přiběhl posel, že se objevil ten pravý drak!“
No to je nadělení, pomyslel jsem si. Teď abych pomáhal nějakému hejhulovi likvidovat vlastní druh. Ale ono není vše tak ledové, jak se to zdá! Pořádně jsem si ho prohlédl.
„Musel jsem utéct, abych se dostal za svým koníčkem,“ kvičel žalostně Bajaja. „On si bude vědět rady. Kde je?“
Podrbal jsem se za uchem. „To bude problém, on je teď někde jinde. Obyčejně se říká, na lepším místě, ale v jeho případě to tak úplně asi platit nebude. Na starosti tě mám teď já,“ povzbudivě jsem se na něj usmál.
„Tak co mám dělat?“ rozhodil rytíř rukama.
Pomalu jsem ho obešel. „Líbila se ti služba na zámku?“ zeptal jsem se a nakoukl mu zezadu přes rameno. „Co kdybys tam zůstal jako královský blbeček? Draka třeba vyřeší někdo jiný a ty bys měl jisté a výnosné zaměstnání a princeznu nablízku. Co ty na to?“
„No dovol!“ ohradil se.
„Je to jen návrh,“ pokrčil jsem rameny. „Ale když nelíbí, tak jinak. Nejdřív bych doporučoval se na toho draka podívat. Víš, kde je?“
„No jistě, ve třetím údolí východně od zámku, “ popsal mi Bajaja.
„Fajn, tak tady počkej, já se na to zaletím podívat.“ Nechal jsem ho před slují a vystartoval k nebi. Ranní termika se mi opřela do křídel a pomohla mi nabrat výšku. Nebe bylo plné drobných máčků, které se kolem povalovaly jako veliké roztrhané polštáře. Proháněl jsem se mezi nimi a popadla mě nečekaně povznesená nálada. Opájel jsem se výškou a užíval si tahu, který mi skrze křídla vítr přenášel na létací svaly. Miluju tenhle život!
Přeletěl jsem nad zámkem a zamířil směrem ke slunci, které bylo sice už dost vysoko, ale stále ještě blíž východnímu obzoru. Popsané údolí bylo docela mělké a široké, plné rákosí a mokřad. Na první pohled bylo vidět, že tu chodí něco docela velikého, protože v bažinaté půdě byly hluboké rýhy, jak ta věc táhla břicho po zemi. Uvažoval jsem, který ze známých druhů má rád takové mokré radovánky, když jsem to najednou uviděl. Šedivý hřbet bez křídel s vysoko vyklenutým hřebenem a bradavičnatá kůže plná ostrůvků mechu vypadaly spíš jako malý kopeček. Spíš než bych ho viděl, vytušil jsem, kde se pod hladinou bahnité vody nachází dlouhý ocas.
Snesl jsem se níž, a jak jsem nad tím přeletěl, otočily se po mě tři trojúhelníkové hlavy na dlouhých krcích.
Prd drak! Přírodozpytná zaostalost místních lidí mě skoro dojala. Tohle byla dokonalá ukázka jedince hydry smrduté. Nepřiletěla, ani se sem nenastěhovala, byla tu už dlouho v hibernaci a jako na potvoru se musela probudit právě teď! Tyhle hnusy nemám rád, inteligenci to má asi jako choroš, chrlí to kyselinu a dá se to jen obtížně zlikvidovat. Navíc je mi to odporné ještě jednou vlastností, která ovšem zcela vylučuje, že by tahle věc mohla být kýženým ženichem místní princezny, hydry jsou samosnubné. Někde jsem slyšel, že jsou to vzdálené příbuzné slimáků.
Celá věc měla alespoň jedno pozitivum, bojovat s hydrou mi vůbec nevadilo. Tedy abych byl přesnější, nevadilo mi pomoct komukoliv, aby s ní bojoval. Já sám bych si to docela klidně odpustil.
„Co jsi zjistil?“ dožadoval se informací Bajaja, a netrpělivě kolem mě poskakoval.
„Je tam!“prohlásil jsem lakonicky. „Je to v trošku jiném prostředí, než na jaké ses asi připravoval, takže budeš potřebovat nějaké speciální vybavení.“
„Brnění zůstalo ve skále, ale tam se bez koně nedostanu,“ podotkl smutně rytíř.
„Ta blýskavá paráda? Tak na tu zapomeň!“ nakrčil jsem čumák. „Potřebuješ nějaký kyrys, nebo raději brigantinu - je lehčí. Vůbec nejlepší by byla drátěná košile a přes ni určitě nějaký nepropustný oděv, třeba kožená vesta. Meč asi ne, raději partyzánu nebo sudlici, zkrátka něco na dlouhém ratišti. A štít. Co největší a nejlehčí, s vrstvou syrové kůže navíc.“ Nikdy by mě nenapadlo, že budu připravovat drakobijce! No, on je to vlastně hydrobijce.
„A sedlo pro tebe,“ rozzářily se mu oči. „Sneseme se na něj z nebe. Ty zaútočíš ohněm a já železem!“ zarecitoval vznešeně.
„Ne ne, kamaráde!“ zchladil jsem jeho nadšení. „Žádný nebe, žádnej oheň. Budeš si samozřejmě muset opatřit koně. Jsem si jist, že ti s tím se vším princezna ráda pomůže,“ usmál jsem se na něj bodře a poplácal ho přední tlapou po rameni.
Druhý den před rozbřeskem jsme se sešli na smluveném místě kus od zámku. Obhlédl jsem jeho vybavení. V ošoupaném kabátci a s kulatým koženým štítem přes rameno sice nevypadal tak velkolepě, jak když jsme se potkali prve, ale zato mnohem bojeschopněji. Od princezny dostal i velmi slušného koně a u sedla se mu houpaly dva vaky s vínem.
„Je přímo z královského sklepa,“ chlubil se, „Není to na zapití vítězství trochu moc?“
„Chlastat se nebude,“ zklamal jsem ho. „Jestli jsi připraven, tak vyrazíme. Čeká nás perný den,“ mrkl jsem na něj a roztáhl křídla.
Letěl jsem nízko a na dohled od močálu jsem raději přistál a šel podél Bajajova koně. Nebylo by dobré našeho pacienta vyplašit. Když se kůň začal bořit až po kolena do bahna, vzpínat se a zlostně frkat, nakázal jsem Babajovi, aby sesedl. Na rozmočenou zem se díval znechuceně, zato má záda se mu líbila.
„Máš boty, a dokonce dost dobré,“ upozornil jsem ho, „já nemám žádné, tak šlapej.“ To, že mu mám pomoct, ještě neznamená, že mu budu dělat chůvu.
Plahočili jsme se tím hnusem asi hodinu, když jsme konečně uviděli v mlhách náš cíl, jako obrovskou krtčí hromádku. Bajaja se opřel o shnilý kmen stromu a oddechoval.
„Jak si drak může vybrat takové místo? Fuj!“ funěl a seškrábl pijavici přilepenou na konci sudlice.
„Měl bych ti nejspíš říct, že to není tak úplně drak,“ protáhl jsem tlamu. „Ona je to spíš hydra, ale ve tvé situaci je to vlastně fuk.“
„Cože!?“ přestal si otírat nánosy bahna z bot. „Vždyť hydry mají nejmíň tucet hlav!“
„To je nesmysl!“ ujistil jsem ho, „Hlavy jim jen rychle dorůstají, když se jim je pokusí někdo sekat. Ony si tím zvyšují svou šanci, víš? Když je po boji, tak by taková spousta hlav jen vadila, takže se mezi sebou porvou a ty silnější se slabších zbaví. Prostě je uhryznou. Sliny způsobí, že znova nevyrostou. Například tahle má jen tři, takže se pro tebe nic nemění.“
„No jo, ale to musím každou ránu opálit plamenem, abych jí zase hlavy nezmnožil,“ vyjekl. „A já nemám ani pochodeň, ani olej nebo křesadlo!“
„Ale máš mě,“ usmál jsem se. „Já sice také křesadlo nemám, ale něco zkusíme.“ Viděl jsem, jak začíná brunátnět, tak jsem raději rychle pokračoval: „Dost srandiček! Jestli sis odpočal, tak jdeme na to. Prostě se k ní přikradeš a začneš jí sekat krky a o zbytek se postarám já.“ Nečekal jsem, až si vymyslí nějakou další výmluvu a čvachtal pryč. Našel jsem si tůni s jakž takž čistou vodou a celý jsem tam zaplul. Bylo mi jasné, že se budu potřebovat pořádně zchladit, takže jsem se rozhodl tu zůstat, dokud to nezačne. Ležel jsem tedy nehnutě ve vodě a nad hladinou nechal jen čumák a uši. Kolem se ozývalo kuňkání žab a sem tam šplouchla nějaká ta bahenní ryba. Občas jsem zdálky zaslechl čvachtání, jak se Bajaja snaží probojovat blíž ke zvířeti, ale jinak nic.
A v tom se ozval strašný řev a nedaleko mě vysoko do vzduchu vystříklo bahno. Odrazil jsem se od mělkého dna, že vystartuji, ale nohy se mi zabořily do bahna a já sebou zase plácl do vody. Trvalo celou věčnost, než jsem se vyškrábal na pevnější půdu a mohl vzlétnout.
To, co jsem zahlédl, moc povzbudivé nebylo. Hydra sebou mlátila uprostřed bahnitého jezera a Bajaja podoben trpaslíkovi se před ní oháněl sudlicí. Kůň měl pravdu, se železem to fakt uměl. I když ho po pás hluboká voda dost omezovala, dokázal se vždy včas skrýt za štít pověšený na zádech, když na něj nějaká hlava vyplivla svůj jed. Naopak když se po něm stvoření ohnalo tlamou se zahnutými zuby, vzduchem se mihla sudlice a uštědřila jí nezřídka hlubokou ránu. Za tu krátkou chvíli už kolem plavaly čtyři useknuté hlavy, jako nějací obludní hadi bez ocasů. S rytířem však zápolily také čtyři a další tři kvapem dorůstaly.
Když jsem přeletěl nad bojištěm, zaznamenal jsem Bajajův krátký vyčítavý pohled.
Udělal jsem obrátku a nadletěl si. Bajaja právě odrazil jeden obzvláště zákeřný útok a z otočky uťal jednu z hlav zhruba v polovině reinkrementace (můj vlastní termín – dorůstání). V tu samou chvíli jsem na ránu plivl svou slinu. Kolem pahýlu se zakouřilo a obalil se silnou vrstvou jinovatky. Hydra strašlivě zařvala. Jenže v následujícím okamžiku se ukázalo, že se růst nezastavil, jen zpomalil.
Zkusili jsme to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem. Bajaja naštěstí nebyl žádná věchýtek. Moje manévry mu trochu šetřily čas a tak sekal, až jedovatá krev stříkala okolo. Nalétával jsem zas a zas, občas se zchladil ve vodě, ale čím dál víc mi bylo jasné, že tohle jsem podcenil. Byl jsem si tak jistý, že mráz bude mít na hydru stejný účinek jako oheň!
Hodně nervózní jsem znova nalétl a tehdy jsem si toho všiml. Čím víc hlav hydra měla, tím byly menší. Napadlo mě, že tohle by mohlo být řešení našeho problému. Přestal jsem nalétávat a máváním jsem zastavil nad unaveným rytířem. Ze štítu mu stoupaly pruhy páchnoucího kouře a na několika místech byl už notně rozežraný. I jeho sudlice měla nejednu ránu.
„Vydrž ještě chvíli!“ zařval jsem na něj a pořádně se nadechl. Jedním mocným plivancem jsem pak zmrazil tělo hydry, která vypadala spíš jako hromada kompostu, z níž lezou desítky tlustých žížal.
„Bij!“ zařval jsem s posledním dechem, snesl se blíž a začal svým ostnatým ocasem roztloukat malé zmrzlé hlavičky, jako jinovatkou zkřehlou trávu. Bajaja se rozehnal svou zbraní jako kosou. Po chvilce už nebylo co sekat. Rytíř se tedy rozpřáhl a veškerými zbytky svých sil zarazil sudlici hluboko do hydřího těla.
„Zdrhej!“ zavelel jsem a odlétl. Jenže mému svěřenci šel pohyb v bahně přece jen poněkud hůře. Zahodil téměř zničený štít a napůl v kleče, napůl po čtyřech se snažil uniknout divoce švihajícímu ocasu i nohám s dlouhými drápy. Když jsem to viděl, nedalo mi to. Vrátil jsem se a přistál. Nechal jsem ho opřít se o můj bok a tak jsme se společnými silami dostali až k jeho koni.
Tady si konečně stáhl, na mnoha místech poleptanou, zbroj. Padl do špinavé vody a snažil se omýt ze sebe pálivý jed, který se mu skulinami a dírami v kazajce dostal až na kůži.
„Použij víno,“ poradil jsem mu, těžce oddechuje. Opláchl se a přitom se i důkladně napil. Podíval se na mě.
„Taky jsi dostal pár ran,“ konstatoval a začal mi otírat poleptaná místa, která na černých šupinách vypadala jako šedivé fleky.
„Tahle kůže snese hodně,“ zadržel jsem ho.
Otočil se k místu, kde sebou dosti daleko za námi mrskala hydra. „Jenže jsme ji nezabili,“ vydechl a otřel si obličej dlaní.
„To nebude třeba,“ zamhouřil jsem oči stejným směrem. „Nestíhal jsem počítat, ale těch hlav, které jí dorostou, bude nejmíň sto. Tělo se jí tím hodně vysílí a přičti k tomu také tu poslední ránu. Navíc jí ještě čeká zápolení hlav mezi sebou. Jsem si jist, že pokud to vůbec přežije, má tenhle kraj minimálně na dvě generace pokoj.“
Na zámku bylo radostné uvítání a král nechal okamžitě vystrojit megalomanskou svatbu, kde se ožral jako delegát. Nadšení bylo tak veliké, že pozvali dokonce i mě. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že si přece nějaké to povyražení zasloužím. Jako dar jsem tedy pomohl nachystat v kuchyni obrovský kotel zmrzliny, což byla pochoutka, kterou tu ochutnali vůbec poprvé. A pak už jsem jen seděl na svém čestném místě u stolu na největším nádvoří a vychutnával lahůdky, které přede mě předkládali.
Svůj úkol jsem splnil, koník-čaroděj mohl být na onom světě spokojen. Když provolávali slávu jak Bajajovi, tak mě, zubil jsem se na celé kolo, ale v duchu uvažoval, co se bude dít, až se přihlásí drak, co tohle celé opravdu spískal. Ale co, v takové dny se nemají vytahovat chmurné předpovědi a až se to stane, musím se snažit být někde hodně daleko.
KONEC
To místo bylo divný. Jo, bylo, teď už to vím. Mám čumák, mám oči, i když trochu krátkozraké, ale co nejspíš nemám, je rozum. Viděl jsem ty rýhy na skalách všude okolo, cítil jsem jeho přítomnost, ale... ach-jo, ta jeskyně se mi prostě líbila. Měla vysoký gotický vchod a vevnitř byla prostorná. Ovšem hlavně měla rovné hliněné dno a uvnitř byly hromady listí jako podestýlka. I okolí nemělo chybu. Kolem byla taková hluboká rokle, nebo spíš kaňon sevřený pískovcovými skalami a nad ní se rozkládal temný les. Bylo tam docela chladno, ale to mi vyhovovalo. Nejsem příznivcem nadměrného slunění už proto, že by to na mně nebylo ani vidět.
Tak jsem si to tam hezky zabydlel, označkoval niku a liboval si, jak jsem to vychytal. Bohům žel, ne na dlouho.
Lebedím si takhle v pelíšku z listí, a najednou zvenku slyším nějaké podezřelé šustění. Byl jsem okamžitě na nohou a ze stínu vykoukl ven. Stála tam lidská samička, tedy – žena, tak se tomu říká. Jak bych ji jen popsal? Velká hlava, div ji to nepřevážilo, malý čumák, taková srandovní hříva, která jako by se svou mohutností snažila nahradit chlupy, které tihle tvorové nemají skoro nikde jinde. Ruce bez drápů a toporný postoj, prostě člověk ve své nejkřišťálovější podobě. Navíc měla na sobě takovou tu napodobeninu kůže udělanou z rostlinných vláken. V tomto případě celou bílou a protaženou až na zem, takže jí to zakrývalo celý spodek. Bezděky mě napadlo, jestli jí to nezavazí například při běhu. Ale já se musel soustředit na jiné věci.
Na lidi je potřeba dát si pozor, ovšem spíš na samce. Pečlivě jsem zavětřil, ale nikoho dalšího jsem necítil ani neslyšel. Oni naštěstí při plížení dělají strašný rámus a taky neskutečně prdí. Možná si to ani sami neuvědomují. Tady ovšem bylo ticho po pěšině. Napadlo mě, že by tohle mohla být návnada a jak vylezu z úkrytu, tak se na mě například sesype sprška kamení. Tuhle myšlenku jsem ale rychle zavrhl. Jen blbec by riskoval, že se mi podaří uletět a raději by si to se mnou rozdal přímo v podzemí. Mé úvahy přerušila ta osůbka: „Draku, jsem zde!“ zapištěla. Hlas se jí třásl.
Vystrčil jsem tedy hlavu a ukázal se jí. I když mě volala, tak se zatvářila trochu rozpačitě. Ale odkašlala si a řekla: „Jsem princezna Milena a přišla jsem podle tvého přání.“
„Mého přání?“ zopakoval jsem nevěřícně a přece jen se ještě rozhlédl po okolí, jestli na mě není přichystána nějaká kulišárna.
„Ano,“ přikývla, „domluvili jste se tak před lety s mým otcem.“
Sakra, jak to ta holka říkala? Princezna? Jo, lidi používají mrak všelijakých titulů jako starosta, velitel, ataman a podobně. Princezna je někdo, kdo stojí v jejich hierarchii hodně vysoko. No jo, možná jí to tady dokonce patří, tedy v lidském pojetí světa. Bude lepší se raději držet zpátky a opatrně zjistit, oč jde.
„Ovšem, jistě, ta domluva,“ přitakal jsem. „Byla bys tak hodná a zopakovala mi ji? Chci se jen přesvědčit, jestli si ji tvůj tatík pamatuje správně, víš?“ dodal jsem ještě.
„Slíbil jsi, že přestaneš pustošit naši zem,“ tak divně si mě změřila pohledem, „výměnou za jednu z jeho dcer, kterou v dospělosti pojmeš za manželku.“
„Jistě... vlastně, cože?! To jako... jako samici? A tebe?“ vytřeštil jsem na ni oči. Vzápětí jsem se neubránil svalové křeči, která mi roztáhla koutky tlamy víc do stran. „Hele, ještěrko, nemyslíš, že bys s tím měla trochu anatomické potíže?“
Dostal jsem chuť nechat si vysvětlit některé podrobnosti našeho soužití, ale vtom jsem jasně uslyšel další zvuk, tentokrát ovšem znějící vysloveně výhrůžně. Mezi stěnami rokle se rozlehl dusot koňských kopyt a malou chvilku na to se na kraji plácku před mou jeskyní zastavil jezdec.
Už jsem nějakého toho lovce viděl, ale tohle bylo unikum. Chlápek se navlíkl do zbroje tak blýskavé, že to házelo prasátka, a tam, kde nebyl kov, zářila jasně rudá látka. I na helmě měl chochol téže barvy velký tak, že když mu ho ohnul vítr, div mu nezakryl celou hlavu. K tomu všemu měl zářivě bílého koně. Vypadal spíš, jako by utekl z nějaké maškarády, než jako drakobijec. Navíc neměl ani kopí, ani náznak snesitelného štítu, jen meč v dosti pitoreskně zdobené pochvě.
Zle jsem se zamračil na holku, která mě tu takhle bavila, a já nedával pozor na okolí. Ale podle jejího výrazu jsem pochopil, že je tím zjevením udivena možná ještě víc, než já.
Ozbrojenec rozmáchlým gestem vytasil svou zbraň a zahalekal: „Zhyň, bídná sani!“ a kopl koně do slabin.
Jenže to bylo všechno. Zkusil to ještě jednou a pak zas, ovšem jeho kobyla se ani nehnula. Stála tam jako ten bronzák na Václaváku. Chlápek na ní rajtoval, ale mělo to stejný efekt, jako by seděl na koze k řezání dřeva. Po chvíli to vzdal, sklonil meč a nahnul se dopředu.
Přimhouřil jsem oči a nastražil uši. Co to tomu koni říká? On se ho snad na něco ptá?!
Kůň najednou otočil hlavou a zcela zřetelně se na něj obořil: „Tak se na něho podívej. Kvůli tomuhle lidi odmítali obdělávat pole a obchodovat? To je přece nesmysl!“
„Ale drak to je, ne? Tak ho zabijeme a hotovo!“
„Tak a dost!“ už mi došla trpělivost. „Můžete mi někdo konečně vysvětlit, oč tu jde?“ Všichni si mě ale přestali všímat.
„Ne! Nejedeme zabít „nějakého“ draka, ale ochránit princeznu, kvůli ní jsme přece tu,“ pohodil kůň hlavou.
„Jsi můj průvodce, za to jsem ti vděčen, ale teď se mýlíš. Podívej se sám. Je tu sluj, princezna i drak,“ ukázal na mě plecháč mečem, „všechno jak má být. Co na tom, že je ta potvůrka taková malá a chybí jí dvě hlavy? O dva problémy méně! Stačí se na něj jen vrhnout a je to.“ Znova se pokusil svého oře donutit kopancem k pohybu.
„To stačilo!“ křikl kůň a zatřásl se, až plechy zařinčely. „Nech mě chvíli přemýšlet.“
Rytíř seskočil. Chochol mu zase vletěl do obličeje, až se zakuckal, jak vdechl jeho drobné chmýří. Strhl si helmu a nakvašeně zasyčel: „Tak si ale, prosím tě, pospěš!“
Princezna vyvalila oči: „Bajajo?! Ty mluvíš? A kde jsi vzal to brnění?“
„A je to v háji!“ prohlásil kůň rezignovaně. Mečenos se rozpačitě podíval na helmu ve svých rukou a pak na princeznu: „Víš, Mileno, já ti to vysvětlím...“
„Nic se vysvětlovat nebude!“ zaržál najednou kůň a drbnul do něj silně hlavou. „Oba nasedat a jedeme odtud!“
Díval jsem se za nimi, dokud mi bílý koňský zadek nezmizel za skalami. To tedy bylo ujetý, řekl jsem si a vyrazil na lov. Do jeskyně se mi za těchto okolností moc nechtělo. Nic moc jsem neulovil, protože jsem se nějak nemohl soustředit. Uvažoval jsem, jestli je rozumné se tam ještě vracet. Ten chlápek vypadal dost bojovně a já fakt neměl chuť se pak někdy v noci přetahovat s někým, koho by si určitě zavolal na pomoc. Nebýt tam ten kůň, nejspíš by tam dnes tekla krev. V horším případě ta moje.
Toulal jsem se tedy po lese jen tak. Zaletěl jsem si na svá oblíbená místa, ale přesto se pomalu blížil k domovu. Nakonec jsem skončil nad svou strží. Byla už tma a na obloze svítily miliony hvězd, rozhodl jsem se tedy přenocovat zde. Kdyby se mělo něco semlít, měl jsem tu větší šanci, než uvnitř.
A ono se semlelo. Ještě jsem ani nespal, když jsem opět zaslechl dusot. Vstal jsem a podíval se dolů, nemělo smysl se plašit, tyhle kroky už jsem znal a jiné slyšet nebyly. Navíc tentokrát klusal koník nalehko. Neměl ani sedlo ani uzdu. Před slují zpomalil a u vchodu zaržál. Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil a snesl se dolů. Urovnal jsem si křídla a kývnul na pozdrav. Dával jsem si pozor, aby bylo jasně vidět, že nejsem z jeho návštěvy zrovna nadšený.
Kůň protáhl pysk. „Zdravím tě, nemohl jsem si pomoct. Musím se tě na pár věcí optat,“ řekl smířlivým tónem.
„S tím nemám problém,“ prohlížel jsem si ho. Byl to pěkně robustní kladrubák s abnormálně dlouhýma nohama, ale ne tak, aby ho to nějak deformovalo. Opravdu podivné na něm byly jen oči. Nejsem si jist, jak přesně vypadají oči lidské, ale ty jeho rozhodně nebyly koňské. A ještě něco, nevím proč, ale běhalo mi z něho horko po zádech. Jen pro vysvětlení, jiným bytostem běhá v takových chvílích po zádech mráz, ale já to mám trochu jinak, víme?
„Co jsi zač?“ vypálil na mě najednou otázku. „Nemyslím, jako že jsi drak, to vidím, ale co tu ksakru děláš?! Tady měl být někdo úplně jiný. Mnohem větší a strašnější,“ dodal úpěnlivě.
„Jestli se ti zdám málo hrozivý, tak to napravím,“ vycenil jsem zuby a roztáhl lícní blány. Na mého hosta to ale nijak nezapůsobilo. „Nechci se tě dotknout, ale... prostě... je to v háji!“ svěsil hlavu. Najednou mi připadal, jako by splasknul. Svěsil hlavu a zadíval se tupě do země. „Je to marné, promiň, že jsem obtěžoval,“ obrátil se k odchodu.
„Počkej,“ zastavil jsem ho. „Nechápu, oč jde a nic mi do toho není, ale třeba bys mi to mohl vysvětlit. Konec konců, stejně nemám celou noc co dělat,“ usmál jsem se.
Podíval se na mě smutně. „Jestli chceš?“ postavil se zpříma. „Kdysi v téhle sluji přebýval tříhlavý drak. Ne jako ty, dával kapky celému okolí. Současný král se s ním dohodl...“
„Já vím! Že mu dá svou dceru,“ skočil jsem mu do řeči. „Jenže tak pitomou podmínku by žádný drak, který by byl alespoň trochu při smyslech, určitě nedal. K čemu by mu byla? Hele, věděl jsi, že velké druhy draků mají většinou kloaku?“
Kůň se zatvářil znechuceně. „Nevím, co s ní zamýšlel, ale opravdu to tak chtěl. Byl jsem u toho,“ dodal s náležitým patosem. „Já ten obchod zprostředkoval.“
„Páni, na koně máš slušnou vyřídilku,“ žasl jsem, „a taky věk.“
„Nebyl jsem vždycky kůň,“ přivřel ty svoje divné oči. „Co bych ti to neprozradil, býval jsem mág, a nechci se chlubit, dost schopný. Žil jsem si na vysoké noze a myslel si, že zvládnu všechno na světě. Jenže pak jsem trochu ujel.“ Povzdechl si. „No, řekněme, že lidi mě neměli moc rádi. A jednou mě dostala parta žoldáků. Uvěznili mě, mučili a odsoudili. Už jsem stál na hranici a bylo mi jasné, že jestli něco rychle neudělám, skončím dost zle. A to nemluvím o smrti. Znáš učení sinol-tarichal?“ zeptal se.
Jen jsem zavrtěl hlavou. „Já moc nečaruju. Spíš vůbec.“
„Jde o vědomý přesun duše do jiného těla. Dočasně jsem to samozřejmě párkrát dělal, ale tady bylo potřeba přesunout se komplet a trvale. Ale ti pacholci byli všichni chránění proti kletbám a já byl docela zesláblý. A když už začínalo být opravdu horko, tak jsem úplně vzadu za davem uviděl chlapa, jak vede klisnu s hříbětem. Stačil jediný pohled a byl jsem volný. Stačilo v něm přečkat to nejhorší a pak si najít jiného vhodného hostitele. Bylo to o to lepší, když jsem se dozvěděl, že patříme do královského hřebčína. Čekal jsem na nějakého úředníka, nebo přímo člena rodiny. Jenže ouha! K provádění magických rituálů takové síly potřebuješ spoustu mentální síly, které koňská mysl prostě není schopná. Zůstal jsem tak natrvalo uvězněn v koňském těle se zlomkem své původní moci. A navíc slábnu.
Záhy jsem pochopil, že jestli se nemám až do skonání světa smažit v podsvětí, musím své činy nějak napravit. Tak jsem se rozhodl pomoci tomu troubovi, kterého jsi dnes potkal.“
Přikývl jsem a byl jsem docela rád, že jsem dnes zůstal bez úlovku. Přece jen bych si před tímhle tvorem teď připadal nesmírně trapně, kdyby ze mě byla cítit krev.
„Ale viděl jsi to sám,“ pokračoval sklesle a měl jsem pocit, jako by ho jaksi ubylo. „On se mečem ohánět docela umí, ale jinak je to mamlas. Povedlo se mu rozfrcat veškerý otcův majetek a chová se jako slon v porcelánu. Proto jsem ho na hradě nenechal ani mluvit. Sakra, fakt jsem počítal s tím, že zabijeme draka, on se ožení a já budu mít klid!“ Podíval se na mě. „Cítím, jak se každým dnem rozpadám. Už nemám sílu. Nedokážu to dotáhnout do konce.“ Jako by zprůsvitněl. V očích se mu ale najednou zalesklo. „Prosím, pomoz mu! Zachraň mě, tak jak já tě dnes zachránil a nenechal zabít!“
V tomhle se mýlil, já bych se zabít nenechal. Ne, že bych byl takový rváč, ale držím se hesla, kdo uletí, vyhraje. Jenže jsem jaksi cítil, že to, co říká, má v sobě sílu. Jeho hlas byl tak naléhavý a úpěnlivý, že jsem nedokázal odmítnout.
„Dobře, postarám se,“ přikývl jsem a nespouštěl z něj pohled. On totiž opravdu jako by začal řídnout. „Díky!“ zaznělo ještě a rozplynul se jako obláček mlhy.
Osaměl jsem. Koukal jsem do noci a přehrával si v mysli, co se právě přihodilo. „Já jsem ale debil!“ odplivl jsem si a šel si lehnout.
Moc jsem toho nenaspal. Celou noc se mi zdály nějaké zmatené sny a probudil jsem se nad ránem. Zaletěl jsem se osvěžit do nedaleké tůně. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak mám svůj lehkovážný slib splnit, ale rozhodl jsem se, že se na to nejdřív pořádně nasnídám. Tentokrát se mi na lovu docela dařilo, takže jsem si dal šunku v přírodním stavu okořeněnou peťourem a v dobré náladě se vracel domů. Tady už na mě ale čekaly problémy v podobě mého nového svěřence. Podupával před slují a vypadal docela jetě. Místo brnění měl na sobě jen takové roztrhané hadry a kolem rozcuchané hlavy jakýsi hadr. Jak mě uviděl, okamžitě vyskočil a začal na mě dorážet otázkami: „Neviděl jsi někde mého koně? Od rána buším na skálu, kde obyčejně bývá, ale nic,“ rozhodil bezradně rukama.
„A nač ho potřebuješ? Princeznu jsi defakto zachránil,“ nahnul jsem hlavu. „Nikdo jiný neměl odvahu si pro ni dojet, takže co?“
„S princeznou jsme se dohodli, že to králi řekneme až ráno. Jenže se stal průšvih, v noci přiběhl posel, že se objevil ten pravý drak!“
No to je nadělení, pomyslel jsem si. Teď abych pomáhal nějakému hejhulovi likvidovat vlastní druh. Ale ono není vše tak ledové, jak se to zdá! Pořádně jsem si ho prohlédl.
„Musel jsem utéct, abych se dostal za svým koníčkem,“ kvičel žalostně Bajaja. „On si bude vědět rady. Kde je?“
Podrbal jsem se za uchem. „To bude problém, on je teď někde jinde. Obyčejně se říká, na lepším místě, ale v jeho případě to tak úplně asi platit nebude. Na starosti tě mám teď já,“ povzbudivě jsem se na něj usmál.
„Tak co mám dělat?“ rozhodil rytíř rukama.
Pomalu jsem ho obešel. „Líbila se ti služba na zámku?“ zeptal jsem se a nakoukl mu zezadu přes rameno. „Co kdybys tam zůstal jako královský blbeček? Draka třeba vyřeší někdo jiný a ty bys měl jisté a výnosné zaměstnání a princeznu nablízku. Co ty na to?“
„No dovol!“ ohradil se.
„Je to jen návrh,“ pokrčil jsem rameny. „Ale když nelíbí, tak jinak. Nejdřív bych doporučoval se na toho draka podívat. Víš, kde je?“
„No jistě, ve třetím údolí východně od zámku, “ popsal mi Bajaja.
„Fajn, tak tady počkej, já se na to zaletím podívat.“ Nechal jsem ho před slují a vystartoval k nebi. Ranní termika se mi opřela do křídel a pomohla mi nabrat výšku. Nebe bylo plné drobných máčků, které se kolem povalovaly jako veliké roztrhané polštáře. Proháněl jsem se mezi nimi a popadla mě nečekaně povznesená nálada. Opájel jsem se výškou a užíval si tahu, který mi skrze křídla vítr přenášel na létací svaly. Miluju tenhle život!
Přeletěl jsem nad zámkem a zamířil směrem ke slunci, které bylo sice už dost vysoko, ale stále ještě blíž východnímu obzoru. Popsané údolí bylo docela mělké a široké, plné rákosí a mokřad. Na první pohled bylo vidět, že tu chodí něco docela velikého, protože v bažinaté půdě byly hluboké rýhy, jak ta věc táhla břicho po zemi. Uvažoval jsem, který ze známých druhů má rád takové mokré radovánky, když jsem to najednou uviděl. Šedivý hřbet bez křídel s vysoko vyklenutým hřebenem a bradavičnatá kůže plná ostrůvků mechu vypadaly spíš jako malý kopeček. Spíš než bych ho viděl, vytušil jsem, kde se pod hladinou bahnité vody nachází dlouhý ocas.
Snesl jsem se níž, a jak jsem nad tím přeletěl, otočily se po mě tři trojúhelníkové hlavy na dlouhých krcích.
Prd drak! Přírodozpytná zaostalost místních lidí mě skoro dojala. Tohle byla dokonalá ukázka jedince hydry smrduté. Nepřiletěla, ani se sem nenastěhovala, byla tu už dlouho v hibernaci a jako na potvoru se musela probudit právě teď! Tyhle hnusy nemám rád, inteligenci to má asi jako choroš, chrlí to kyselinu a dá se to jen obtížně zlikvidovat. Navíc je mi to odporné ještě jednou vlastností, která ovšem zcela vylučuje, že by tahle věc mohla být kýženým ženichem místní princezny, hydry jsou samosnubné. Někde jsem slyšel, že jsou to vzdálené příbuzné slimáků.
Celá věc měla alespoň jedno pozitivum, bojovat s hydrou mi vůbec nevadilo. Tedy abych byl přesnější, nevadilo mi pomoct komukoliv, aby s ní bojoval. Já sám bych si to docela klidně odpustil.
„Co jsi zjistil?“ dožadoval se informací Bajaja, a netrpělivě kolem mě poskakoval.
„Je tam!“prohlásil jsem lakonicky. „Je to v trošku jiném prostředí, než na jaké ses asi připravoval, takže budeš potřebovat nějaké speciální vybavení.“
„Brnění zůstalo ve skále, ale tam se bez koně nedostanu,“ podotkl smutně rytíř.
„Ta blýskavá paráda? Tak na tu zapomeň!“ nakrčil jsem čumák. „Potřebuješ nějaký kyrys, nebo raději brigantinu - je lehčí. Vůbec nejlepší by byla drátěná košile a přes ni určitě nějaký nepropustný oděv, třeba kožená vesta. Meč asi ne, raději partyzánu nebo sudlici, zkrátka něco na dlouhém ratišti. A štít. Co největší a nejlehčí, s vrstvou syrové kůže navíc.“ Nikdy by mě nenapadlo, že budu připravovat drakobijce! No, on je to vlastně hydrobijce.
„A sedlo pro tebe,“ rozzářily se mu oči. „Sneseme se na něj z nebe. Ty zaútočíš ohněm a já železem!“ zarecitoval vznešeně.
„Ne ne, kamaráde!“ zchladil jsem jeho nadšení. „Žádný nebe, žádnej oheň. Budeš si samozřejmě muset opatřit koně. Jsem si jist, že ti s tím se vším princezna ráda pomůže,“ usmál jsem se na něj bodře a poplácal ho přední tlapou po rameni.
Druhý den před rozbřeskem jsme se sešli na smluveném místě kus od zámku. Obhlédl jsem jeho vybavení. V ošoupaném kabátci a s kulatým koženým štítem přes rameno sice nevypadal tak velkolepě, jak když jsme se potkali prve, ale zato mnohem bojeschopněji. Od princezny dostal i velmi slušného koně a u sedla se mu houpaly dva vaky s vínem.
„Je přímo z královského sklepa,“ chlubil se, „Není to na zapití vítězství trochu moc?“
„Chlastat se nebude,“ zklamal jsem ho. „Jestli jsi připraven, tak vyrazíme. Čeká nás perný den,“ mrkl jsem na něj a roztáhl křídla.
Letěl jsem nízko a na dohled od močálu jsem raději přistál a šel podél Bajajova koně. Nebylo by dobré našeho pacienta vyplašit. Když se kůň začal bořit až po kolena do bahna, vzpínat se a zlostně frkat, nakázal jsem Babajovi, aby sesedl. Na rozmočenou zem se díval znechuceně, zato má záda se mu líbila.
„Máš boty, a dokonce dost dobré,“ upozornil jsem ho, „já nemám žádné, tak šlapej.“ To, že mu mám pomoct, ještě neznamená, že mu budu dělat chůvu.
Plahočili jsme se tím hnusem asi hodinu, když jsme konečně uviděli v mlhách náš cíl, jako obrovskou krtčí hromádku. Bajaja se opřel o shnilý kmen stromu a oddechoval.
„Jak si drak může vybrat takové místo? Fuj!“ funěl a seškrábl pijavici přilepenou na konci sudlice.
„Měl bych ti nejspíš říct, že to není tak úplně drak,“ protáhl jsem tlamu. „Ona je to spíš hydra, ale ve tvé situaci je to vlastně fuk.“
„Cože!?“ přestal si otírat nánosy bahna z bot. „Vždyť hydry mají nejmíň tucet hlav!“
„To je nesmysl!“ ujistil jsem ho, „Hlavy jim jen rychle dorůstají, když se jim je pokusí někdo sekat. Ony si tím zvyšují svou šanci, víš? Když je po boji, tak by taková spousta hlav jen vadila, takže se mezi sebou porvou a ty silnější se slabších zbaví. Prostě je uhryznou. Sliny způsobí, že znova nevyrostou. Například tahle má jen tři, takže se pro tebe nic nemění.“
„No jo, ale to musím každou ránu opálit plamenem, abych jí zase hlavy nezmnožil,“ vyjekl. „A já nemám ani pochodeň, ani olej nebo křesadlo!“
„Ale máš mě,“ usmál jsem se. „Já sice také křesadlo nemám, ale něco zkusíme.“ Viděl jsem, jak začíná brunátnět, tak jsem raději rychle pokračoval: „Dost srandiček! Jestli sis odpočal, tak jdeme na to. Prostě se k ní přikradeš a začneš jí sekat krky a o zbytek se postarám já.“ Nečekal jsem, až si vymyslí nějakou další výmluvu a čvachtal pryč. Našel jsem si tůni s jakž takž čistou vodou a celý jsem tam zaplul. Bylo mi jasné, že se budu potřebovat pořádně zchladit, takže jsem se rozhodl tu zůstat, dokud to nezačne. Ležel jsem tedy nehnutě ve vodě a nad hladinou nechal jen čumák a uši. Kolem se ozývalo kuňkání žab a sem tam šplouchla nějaká ta bahenní ryba. Občas jsem zdálky zaslechl čvachtání, jak se Bajaja snaží probojovat blíž ke zvířeti, ale jinak nic.
A v tom se ozval strašný řev a nedaleko mě vysoko do vzduchu vystříklo bahno. Odrazil jsem se od mělkého dna, že vystartuji, ale nohy se mi zabořily do bahna a já sebou zase plácl do vody. Trvalo celou věčnost, než jsem se vyškrábal na pevnější půdu a mohl vzlétnout.
To, co jsem zahlédl, moc povzbudivé nebylo. Hydra sebou mlátila uprostřed bahnitého jezera a Bajaja podoben trpaslíkovi se před ní oháněl sudlicí. Kůň měl pravdu, se železem to fakt uměl. I když ho po pás hluboká voda dost omezovala, dokázal se vždy včas skrýt za štít pověšený na zádech, když na něj nějaká hlava vyplivla svůj jed. Naopak když se po něm stvoření ohnalo tlamou se zahnutými zuby, vzduchem se mihla sudlice a uštědřila jí nezřídka hlubokou ránu. Za tu krátkou chvíli už kolem plavaly čtyři useknuté hlavy, jako nějací obludní hadi bez ocasů. S rytířem však zápolily také čtyři a další tři kvapem dorůstaly.
Když jsem přeletěl nad bojištěm, zaznamenal jsem Bajajův krátký vyčítavý pohled.
Udělal jsem obrátku a nadletěl si. Bajaja právě odrazil jeden obzvláště zákeřný útok a z otočky uťal jednu z hlav zhruba v polovině reinkrementace (můj vlastní termín – dorůstání). V tu samou chvíli jsem na ránu plivl svou slinu. Kolem pahýlu se zakouřilo a obalil se silnou vrstvou jinovatky. Hydra strašlivě zařvala. Jenže v následujícím okamžiku se ukázalo, že se růst nezastavil, jen zpomalil.
Zkusili jsme to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem. Bajaja naštěstí nebyl žádná věchýtek. Moje manévry mu trochu šetřily čas a tak sekal, až jedovatá krev stříkala okolo. Nalétával jsem zas a zas, občas se zchladil ve vodě, ale čím dál víc mi bylo jasné, že tohle jsem podcenil. Byl jsem si tak jistý, že mráz bude mít na hydru stejný účinek jako oheň!
Hodně nervózní jsem znova nalétl a tehdy jsem si toho všiml. Čím víc hlav hydra měla, tím byly menší. Napadlo mě, že tohle by mohlo být řešení našeho problému. Přestal jsem nalétávat a máváním jsem zastavil nad unaveným rytířem. Ze štítu mu stoupaly pruhy páchnoucího kouře a na několika místech byl už notně rozežraný. I jeho sudlice měla nejednu ránu.
„Vydrž ještě chvíli!“ zařval jsem na něj a pořádně se nadechl. Jedním mocným plivancem jsem pak zmrazil tělo hydry, která vypadala spíš jako hromada kompostu, z níž lezou desítky tlustých žížal.
„Bij!“ zařval jsem s posledním dechem, snesl se blíž a začal svým ostnatým ocasem roztloukat malé zmrzlé hlavičky, jako jinovatkou zkřehlou trávu. Bajaja se rozehnal svou zbraní jako kosou. Po chvilce už nebylo co sekat. Rytíř se tedy rozpřáhl a veškerými zbytky svých sil zarazil sudlici hluboko do hydřího těla.
„Zdrhej!“ zavelel jsem a odlétl. Jenže mému svěřenci šel pohyb v bahně přece jen poněkud hůře. Zahodil téměř zničený štít a napůl v kleče, napůl po čtyřech se snažil uniknout divoce švihajícímu ocasu i nohám s dlouhými drápy. Když jsem to viděl, nedalo mi to. Vrátil jsem se a přistál. Nechal jsem ho opřít se o můj bok a tak jsme se společnými silami dostali až k jeho koni.
Tady si konečně stáhl, na mnoha místech poleptanou, zbroj. Padl do špinavé vody a snažil se omýt ze sebe pálivý jed, který se mu skulinami a dírami v kazajce dostal až na kůži.
„Použij víno,“ poradil jsem mu, těžce oddechuje. Opláchl se a přitom se i důkladně napil. Podíval se na mě.
„Taky jsi dostal pár ran,“ konstatoval a začal mi otírat poleptaná místa, která na černých šupinách vypadala jako šedivé fleky.
„Tahle kůže snese hodně,“ zadržel jsem ho.
Otočil se k místu, kde sebou dosti daleko za námi mrskala hydra. „Jenže jsme ji nezabili,“ vydechl a otřel si obličej dlaní.
„To nebude třeba,“ zamhouřil jsem oči stejným směrem. „Nestíhal jsem počítat, ale těch hlav, které jí dorostou, bude nejmíň sto. Tělo se jí tím hodně vysílí a přičti k tomu také tu poslední ránu. Navíc jí ještě čeká zápolení hlav mezi sebou. Jsem si jist, že pokud to vůbec přežije, má tenhle kraj minimálně na dvě generace pokoj.“
Na zámku bylo radostné uvítání a král nechal okamžitě vystrojit megalomanskou svatbu, kde se ožral jako delegát. Nadšení bylo tak veliké, že pozvali dokonce i mě. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že si přece nějaké to povyražení zasloužím. Jako dar jsem tedy pomohl nachystat v kuchyni obrovský kotel zmrzliny, což byla pochoutka, kterou tu ochutnali vůbec poprvé. A pak už jsem jen seděl na svém čestném místě u stolu na největším nádvoří a vychutnával lahůdky, které přede mě předkládali.
Svůj úkol jsem splnil, koník-čaroděj mohl být na onom světě spokojen. Když provolávali slávu jak Bajajovi, tak mě, zubil jsem se na celé kolo, ale v duchu uvažoval, co se bude dít, až se přihlásí drak, co tohle celé opravdu spískal. Ale co, v takové dny se nemají vytahovat chmurné předpovědi a až se to stane, musím se snažit být někde hodně daleko.
KONEC