Tvorba - Texty

Druhého dne u snídaně Zylae nevrle bručela.
„Proč musíš k Jartenovi? Zase tam budeš půl dne, jako včera?“
„To bohužel nevím,“ odvětil Ruen se sklopenou hlavou. Jedl u stolu, stejně jako ostatní, protože nikoho ani nenapadlo, že by to snad mělo být jinak, přestože nemá ruce a musí si na stolní desku stoupnout předními tlapami. Jediný rozdíl ve stolování byl v nádobí. Zatímco ostatní měli hliněné misky, jemu Zylae pořídila rozměrnou mísu. Přece jen jeho hlava a tlama se s těmi jejich nedaly porovnávat. Kromě toho jednoduše nedokázal zaručit, že kolem sebe trochu nenacáká.
„Všechno záleží na Jartenovi.“
„Je to stále kvůli včerejšku?“
„Je,“ přitakal.
„Copak se mu to nepodařilo vyřešit?“
„Podařilo, ale když jsem se vrrracel z Aminarrru, našel jsem něco podobného a Jarrrten mě požádal, abych mu takové věci hned hlásil.“
„Co jsi našel?“ zajímal se Kother.
Ruen se ošil. Jarten dělal s kruhem tajnosti a jistě by tedy nebyl rád, kdyby se o nich začalo mluvit veřejně. Jenže Kother byl hlavou rodiny a nikdo mu nesměl nic zatajit.
Dobrá, byly tu výjimky, jako když si Zyl našla Ruena a doma se to dozvěděli až ve chvíli, kdy se jí ho podařilo přesvědčit, aby odešel k ní na druhý břeh. Podobně to bylo s její sestrou, které se známosti také dařilo úspěšně tajit a otec se o nich dozvěděl až od známých někde ve městě. Většinou v době, kdy už s dotyčným nechtěla nic mít. Ale tohle bylo něco jiného.
Podíval se na Zyl. Ta se podívala na otce.
„Ruen včera našel v lese takovou zvláštní věc a pověděl o tom Jartenovi. Ten nám zakázal o tom mluvit bez jeho souhlasu. Nemůžeme ti říct, co to je. Musíš se ho na to zeptat sám. Ale prosíme tě, nemluv o tom nikde ve městě.“
Kother při jejích slovech přestal žvýkat. Nyní polkl a podíval se na Ruena. Ten mlčky přikývl.
„Dojezte to a jdeme za Jartenem. Jestli někdo z mé rodiny zavadil o věc, která poplašila šamana, chci o tom vědět víc.“
Neprotestovali. V rychlosti do sebe naházeli zbytek snídaně a za chvíli už všichni tři mířili k Jartenovi. Zylae oblékla Ruenovi ještě před odchodem úřední čabraku, ale nyní přemýšlela, zda by mu jí neměla sundat. Pokud opět povede šamany někam do lesa, jejich včerejší odchod samozřejmě nezůstal utajen, bude tak jen nápadnější.
Na vrata Jartenova domu zabušil Kother, otevřel jim dokonce Jarten osobně.
„Co se děje?“ zeptal se zaskočeně.
„Musí s tebou mluvit,“ řekl Kother a ukázal na Ruena.
Jarten se na nic neptal a pustil je do mázhausu. Až když za nimi zavřel vrata, nasadil zvědavý výraz.
„Našel jsem další,“ šel Ruen přímo k věci.
S Jartenem jeho věta škubla. Okamžitě se podíval na Kothera.
„Něco našel, dokonce podruhé, a s tebou to klepe, jako kdybys stál vedle bucharu v hamru. Chci vědět, co se to zase děje,“ řekl Kother hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Jarten si povzdechl a pokynul jim, aby šli na zahradu. Sám pak křikl na svou dceru, aby znovu oběhla všechny šamany.
„Důvod?“ zeptala se Aerin prostě a mířila ke vratům.
„Stejný jako včera,“ odpověděl,  Aerin okamžitě ztuhla jako solný sloup. Obrátila se k němu.
„Další kruh?“ zeptala se s očima otevřenýma úžasem.
„Zdá se,“ přikývl. „Vyřiď jim, ať jdou rovnou do Posvátného lesa. Sejdeme se u našeho posvátného stromu.“
„Spolehni se,“ přikývla a vyrazila na cestu.
Jarten odešel za čekajícími vlkodlaky na zahradu. Pečlivě za sebou zavřel a přeletěl je pohledem. Zastavil ho na Kotherovi.
„Tvůj zeť našel v lese kruh z kamenů. Postavil ho zatím neznámý autor. Může to být čaroděj, kněz, šaman, ale třeba i jen pouhý zaklínač nebo dokonce docela obyčejný řemeslník, kterého to někdo naučil. Problém je, že účelem takového kruhu je škodit prostřednictvím těch, kteří do něj vstoupí. První našel včera. Zničili jsme ho. A teď, co jsi našel nyní?“ Otázka už patřila Ruenovi.
„Další krrruh,“ odpověděl Ruen poslušně. „Je na jiném místě, ale vypadá úplně stejně.“
„V tom případě potřebuji, abys nás k němu dovedl. Už jsem poslal zprávu ostatním, aby se k nám přidali,“ konstatoval Jarten a podíval se zpět na Kothera.
„Bohužel tebe a Zylae s námi vzít nemohu. Půjdou pouze šamani a Ruen. Stejně jako včera. A musím trvat na tom, abys o tom s nikým nepromluvil ani slovo.“
Kother chvíli zhluboka dýchal, aby se ovládl. Stejně jako Ruen, ani on nad sebou nesnesl příliš pevné vedení, Nuri s Jartenem mu obvykle dávali tolik volnosti, kolik si přál. Ale někdy to prostě nebylo možné.
„Ale Ruen je v pořádku, doufám? Jemu ty kruhy nijak neuškodily, nebo ano?“
„Měl dost rozumu na to, aby do nich nevstoupil,“ usmál se Jarten. „Takže ano, je v pořádku.“
„Aspoň že tak,“ zavrčel Kother. „Dobrá, půjdu si po svých, Zylae půjde na rychtu, ale chci vědět, kdyby se Ruenovi něco stalo nebo jste s ním měli nějaké plány.“
„Jsi hlava rodiny, samozřejmě tě budeme informovat,“ přikývl šaman, ale nedalo se přehlédnout, že to slibuje nerad.
Krátce po té Kother se Zylae odešli.
„Víš něco o těch kruzích?“ uhodil na dceru, sotva udělali několik kroků. „A nezkoušej výmluvy, že ti o tom Jarten zakázal mluvit. Jak mohou škodit?“
„Nevím,“ odpověděla smutně. „Než se rozčílíš, tak já to skutečně nevím. Jarten o tom přede mnou nemluvil a Ruen ti to nepoví. Je hrozně tvrdohlavý. Ale cítím z něj, že mu Jartenovo chování při zmínce o kruzích vrtá hlavou.“
„Čert aby vzal všechny šamany i s jejich tajnostmi,“ zavrčel vztekle její otec. „Dávej na Ruena pozor. Nerad bych, aby se mu něco stalo.“
Zylae na něj nevěřícně pohlédla. Rodina sice Ruena přijala, ale nadšená z něj nebyla. Nechali však právo volby životního druha na ní. Až když se Ruen proměnil a osvědčil se ve službě rychtáři, změnilo se i jejich chování k němu. Ale že by o něj projevovali až tak velký zájem, to ji nikdy ani nenapadlo.
„Dám, spolehni se, vždyť je to můj druh,“ odpověděla. Pak se s ním rozloučila a zamířila na rychtu.

„Postav se na kámen,“ přikázal Jarten Ruenovi. Ten s povzdechem udělal, co po něm chtěl, a pak trpně sledoval, jak kolem něj opět maluje kruh z run a provádí stejný obřad, jako včera. A stejně negativním výsledkem.
„Dobrrrá, mohu z toho vylézt?“ zavrčel popuzeně.
„Je ti to nepříjemné?“ podíval se na něho Jarten.
„Ne, ale urrráží mě to.“
„V tom případě si na ten kámen sedni a počkej, až ti povolím z něj slézt.“
„A to bude kdy?“ zavrčel Ruen vztekle a oči mu zaplály zlobou.
„Až si připravím vše potřebné pro obřad. Pak hned vyrazíme do Posvátného lesa za ostatními.“
„Že jsem nedrrržel jazyk za zuby,“ zabručel Ruen zuřivě.
Jarten na něj vrhl chápavý pohled a zmizel v kůlně. Jeho náladu plně chápal. On by se na jeho místě cítil úplně stejně. Ale nemohl jinak. Musel udělat všechny testy, přestože na první pohled viděl, že Ruen nevykazuje žádné z příznaků typických pro oběti těchto kruhů. Na druhou stranu bohové udělali z Ruena vlkodlaka tak starého druhu, že vlastně nikdo pořádně nevěděl, jak bude reagovat na ten či onen podnět. V dobách, kdy tito vlkodlaci běhali po světě, dnešní magie neexistovala a dochovalo se jen velmi málo písemných památek, z nichž by bylo možno čerpat vědomosti.
Složil si věci do vaku a vyšel ven. Tam smazal runy kolem kamene, kterýžto úkon Ruen doprovodil vzteklým vrčením, a pak mu pokynul, že může z kamene slézt.
„Jestli ještě najdu nějaký krrruh, nechám si to prrro sebe,“ vrčel Ruen vztekle.
„Nic horšího už bys udělat nemohl,“ odvětil Jarten a otevřel mu dveře do mázhausu. „Dokud kruh existuje, může škodit.“
Ruen si v duchu říkal, že co se jeho osoby týká, škodí mu dost, aniž by do něj vstoupil. Proto raději zmlkl a pevně si umínil, že tvůrce kruhů najde a pak si na něm zchladí žáhu.

Ertena probudilo dloubnutí do žeber. Otevřel oči a rozhlédl se.
„Vstávej, je ráno,“ broukla Tyria spokojeně a znovu ho dloubla.
„Tak krásně se mi spalo,“ bručel, ale poslušně vstával.
„Jo, to mohu potvrdit,“ bručela Tyria. „Ty jsi spal jako dudek, zatímco koťata si usmyslela, že si dají noční kočkovanou.“
„Cože?“ podíval se na ni zaskočeně.
„Prostě sebou neustále mlela. A jo, zcela jistě jsou dvě. Podle pohybů tam jedno prostě být nemůže.“
Erten se jí podíval na břicho, ale to, jako by to jeho potomci vycítili, zůstalo nehybné.
„Před chvílí se uklidnili,“ řekla Tyria a vstala. „Asi poprvé jsem ráda, že jste mě posadili v rychtě ke stolu, abych vyplňovala lejstra pro Raervarovy úředníky. Jsem hrozně unavená.“
„Můžeš klidně zůstat doma,“ navrhl.
„To víš,“ opáčila, „a budu se tu kousat nudou a házet polínka po myších. Tůhle! Jdu s tebou na rychtu.“
Erten se s ní nehádal. Stejně by si prosadila svou, i kdyby měl pravdu. Co si pamatoval, byla jeho matka úplně stejná a často se s otcem hádali, když si oba mysleli, že by ten druhý měl dělat něco jiného, nebo stejnou věc, ale úplně jinak. Proto rychle přistoupil na zvyk svého otce, tedy že doma rozhoduje tygřice a venku tygr. Ani Tyria, ani jeho matka sice nechtěly venku pustit otěže, ale rozhodně bylo snazší je k tomu přinutit, když měly jistotu, že doma bude po jejich.
Pomohl své družce s oblékáním a ona pak jemu také, přestože nemusela. Tohle a mnoho dalších drobností jej stále udržovalo v jistotě, že Tyria je v mnoha ohledech tvárnější a přístupnější k ústupkům a kompromisům, než byla jeho matka.
Zajistili dům a zamířili do města. Branka v hradbě už byla otevřená a střežila ji dvojice vlků. Kývli jim na pozdrav a zamířili na ulici vedoucí k rychtě. Když už byli na rohu ulice, napadlo Ertena ohlédnout se, a tak uviděl Jartena s Ruenem, jak míří k brance do Posvátného lesa.
Zastavil se a zauvažoval, zda se za nimi nemá vypravit a vyptat se, co se to děje. Včera na to kvůli útoku na Gara úplně zapomněl.
Když se zastavil on, zastavila se i Tyria. „Chceš si s nimi promluvit?“
„Nechám to na později,“ rozhodl se a obrátil se zády k hradbě. „Stejně si myslím, že by mi Jarten nic neřekl.“
„Proč myslíš?“ nechápala a srovnala s ním krok.
„Protože si včera nechal Ruena skoro celé dopoledne. Nevím sice, co mají v plánu dnes, ale všiml jsem si, jak Ruenovi planou oči. To se stává, když má vztek.“
„V tom případě má Jarten velké štěstí, že je šamanem, takže na něj Ruen neskočí,“ doplnila.
„Snad se to z něj do návratu na rychtu vykouří,“ povzdechl si. „Když má mizernou náladu, je s ním k nevydržení.“
„Pošli ho na rynek,“ broukla a mrkla na něj.
Překvapeně se na ni podíval. „Víš, co z toho bude nepříjemností?“
„Vím, ale nadělá je všem okolo, kromě nás na rychtě,“ usmála se.
Erten o tom popřemýšlel. Mělo to jistou přitažlivost.
„Dobře, zkusíme to. Stejně ho někam musíme poslat.“
Cestou si koupili snídani a pak zamířili k Saevin, aby se vyptali na Garův stav. Dveře jim otevřela tygrodlačice a pozvala je dál.
„Je tu Lalis, zrovna ho prohlíží,“ řekl tiše a vedla je do své jizby.
Gar ležel na posteli a kromě slabého dechu nejevil známky života. Skláněla se nad ním Lalis a právě mu kontrolovala tep a teplotu.
„Jak to s ním vypadá?“ zeptal se Gar z chodby, protože jizba byla malá a nechtěl ranhojičce překážet.
„Bledě,“ odpověděla vlčice. „Je na tom o něco hůř, než včera.“
Erten mrkl na Saevin. Ta do jizby vstoupila, byla koneckonců doma, a tak stála mírně před ním. Možná se mu to zdálo, ale ve svitu lampičky a svíček se mu zdálo, že má vlhkost v očích. Pak ale mrkla a měla oči stejné, jako když jim otevřela.
„Můžeme ti nějak pomoci?“ zeptala se Tyria Saevin.
„Mám tu všechno, děkuji,“ odvětila tygrodlačice a usmála se. „Když je tu Lalis, mám chvilku na to, abych zaběhla na trh.“
„Pokračuj v léčbě, jak jsem ti řekla včera,“ ozvala se Lalis a balila si věci do tlumoku. „Kolem poledne se na něj dojdu zase podívat.“
„Děkuji,“ přikývla Saevin.
Erten s Tyriou odešli spolu s Lalis. Když byli mimo doslech, podívala se Lalis na Ertena.
„Upřímně, moc nadějí mu nedávám. Ten, kdo střílel, měl dobré oko.“
„Kolik času mu asi zbývá?“ zeptal se Erten.
„Těžko říct, není to nemoc, abych mohla odhadnout průběh, ale počítej tak dva dny. A to jen díky tomu, že je silný a odolný.“
„Jak to nese Saevin?“ zeptala se Tyria.
„Dost špatně, když uvážím, že mezi nimi nic nebylo,“ odvětila Lalis po krátkém zamyšlení.
„Také si myslíš, že to všechno byly jen pomluvy?“ nedalo to Ertenovi.
„Já to vím,“ odsekla. „Saevin mi pověděla, co mezi nimi bylo a nebylo a šamanům se nesmí lhát. Poznala bych to. A taky se postarám, aby se všichni dozvěděli, že to byly právě jen pomluvy a nic víc.“
Způsob, jakým to pronesla, je přiměl od ní poodstoupit. Rozzlobený šaman je velmi nebezpečná osoba a Lalis je mezi šamany na hodně vysokém postu, takže její slovo má velkou váhu.
„Tady se s vámi rozloučím,“ řekla vlčice na křižovatce. „Pozdravujte ostatní a ty,“ kývla na Tyriu, „se mi přijdeš během dopoledne ukázat.“
„Spolehni se,“ usmála se tygřice a pohladila si pod pláštěm břicho.
Když přišli na rychtu, jejich první kroky vedly do hlavní místnosti, aby vyzpovídali Kyryla a Illyth, jak pořídili v noci u krčmy. Oba dva seděli za svými stoly a dokonce tam byl i Dunal, přestože bylo ještě časně a velitel Raervarových oddílů ho tak brzy většinou nepouštěl.
„Objevili jste něco?“ zeptal se Kyryla po přání pěkného dne.
„Vůbec nic,“ zavrtěl hlavou. „Ani lišák, ani lasičák se neobjevili. Illyth s Dunalem hlídali krčmu až do zavření.“
Erten se podíval na draconiány sedící u jednoho stolu.
„Je to tak,“ přikývla Illyth. „Čekali jsme na střeše vedlejšího domu a vůbec nikdo podezřelý nepřišel.“
„A nic víc nemáte?“
„Jediná stopa, která by snad stála za sledování, je ten hromotlucký strážný od lidské brány. Ale když jsem tam dnes ráno za rozbřesku prolétala, byla tam jiná služba.“
„Večer jsem ho viděl odcházet,“ ozval se Dunal snaživě. „Asi se tam objeví až večer. Mají přece služby po dnech, nebo si to pletu?“
„Nepleteš,“ zabručel Erten, „obvykle jsou tam celý den a pak jim dají jiný úkol.
Dobrá, během dne dohlédněte na lidskou bránu, ale opatrně, aby si nikdo nemohl stěžovat. Víme přece, jak si hned všechno vykládají po svém. A dál pátrejte po těch dvou podezřelých. Bohužel, Ruen a jeho čich nám budou část dne chybět. Viděl jsem ho odcházet s Jartenem do Posvátného lesa. Takže možná bude nutné, aby na sebe Kyryl vzal čtyřnohou podobu.“
„To je to nejmenší,“ odvětil tygrodlak potěšeně.
„Byl jsi dnes u Saevin?“ ozvala se Zylae od svého stolu.
„Byl, a s Garem to vůbec nevypadá dobře. Ale nechte si to raději pro sebe. Nemusí o tom vědět celé město. Kdyby se někdo ptal, tak nevíte a pošlete je za Lalis. Za ní nikdo nepůjde.“
„Nikdo soudný nebude otravovat nejlepší ranhojičku ve městě dotazy o zdraví někoho úplně cizího,“ přitakala Tyria škodolibě.
„Nehledě na to, že s každým takovým by Lalis vyběhla rychleji než se zlodějem ze spíže,“ uchechtla se Zylae.

Ruen s Jartenem museli pod posvátným dubem nějakou dobu čekat, než se sešli všichni ostatní šamani. Po celou dobu seděl Ruen vedle oltářního kamene a koukal jako vrah. Jarten si třídil své potřeby a ujišťoval se, že doma nic nezapomněl.
„Další kruh?“ zeptal se Nim, který dorazil jako poslední.
„Další,“ přikývl Jarten. „Ruen nás k němu dovede.“
„Ale nejdřív nám přesně poví, kde je,“ zavrčel Nim. „Včerejší výlet mi bohatě stačil. Sníh ze srsti jsem si doma obíral dobře hodinu.“
Ostatní se k němu přidali souhlasným mručením. Jejich rodiny je doma vůbec nevítaly s otevřenou náručí, když se vrátili se srstí plnou sněhových koulí.
„Je to kousek od hlavní obchodní stezky,“ ozval se Ruen nakvašeně. „Tam, co je osamocená skála a kolem ní duby. Do jednoho z nich před dvěma lety uhodil blesk a téměř celý ho rrrozštípl.“
„Jo tam,“ oddechl si Nim, „tam nejsou žádné závěje.“
„Ne, to nejsou,“ zabručel Ruen a ostatní byli náhle na pochybách, zda toho nelituje.
Podívali se na Jartena, který stál za oltářem a tedy i za Ruenem. Šaman jen pokrčil rameny a dál si uklízel věci do tlumoku. Už mu s tím pomáhala Aerin.
Když pak vyrazili na cestu, klusal Ruen vedle Jartena a nijak se nevměšoval do jejich volby cesty. Byl dokonce tak potichu, až to bylo ostatním nápadné a po očku jej sledovali.
Ke kruhu dorazili bez obtíží. Jarten udával směr a tak nikoho nepotkali. Ruen se zastavil zhruba dvacet kroků od kruhu a sedl si. Pak planoucím pohledem pozoroval Jartena, když kolem něj maloval kruh značek.
„Ze stop je snad jasné, že jsem do krrruhu nevstoupil,“ vrčel rozzuřeně.
„Stopy sice uvnitř kruhu nejsou, ale kdybys do něj vstoupil, tak by je po tobě sám smazal, takže to není důkaz.“
„A co by prrro vás byl dostatečný důkaz?“ zavrčel vztekle.
„Obávám se, že to nevím jistě,“ odpověděl a pak ucukl rukou. Doslova na poslední chvíli, protože jen kousíček od místa, kde ji ještě před okamžikem měl, se s cvaknutím sevřely Ruenovy čelisti. Nyní hleděl na šamana s vyceněnými zuby a hlavou pod úrovní lopatek.
„Takže žádný důkaz,“ vrčel tiše, ale o to výhružněji. „Cokoli udělám, nebude dost. Stále kolem mne budete chodit po špičkách a malovat ty zatrrracené značky. Ono nestačí, že si za mými zády většina vlkodlaků šeptá?“
Jarten na něj hleděl zaskočeně a pak sklonil pohled ke značkám na zemi. Byla to pravda. Vlkodlaci si Ruena všímali víc, než mu bylo milé a fakt, že Ruena kruhy přitahovaly na velkou vzdálenost, způsoboval i nervozitu šamanů. Takhle by se neměly chovat kruhy ani vlkodlak, který s nimi přišel do kontaktu. Nic tu nedávalo smysl. A jediným výsledkem byl zmatek a rozzuřený Ruen. Jarten uznával, že je rozzuřený právem, ale to situaci nijak nezjednodušovalo. Spíš naopak.
Zvedl pohled od značek a podíval se směrem k ostatním šamanům. Všichni, včetně jeho dcery, hleděli jejich směrem a nejméně tři z nich měli ruce v pozicích pro vyvolání kouzel. Ruenovo vrčení a útok, byť varovný, protože čelisti se sevřely v místě těsně mimo jeho paži, neušly jejich pozornosti a zhoršily jejich už tak nedobrý názor na Ruena jako takového.
Ruen si všiml, kam se Jarten dívá, a obrátil k ostatním hlavu. Moc dobře viděl jejich ruce, a přestože nebyl šamanem, naučil se toho od Zylae a jeho rodiny dost, aby pochopil, k čemu se chystali.
Zvedl hlavu do výšky, přestal cenit zuby a upřeně se na ně zadíval. V jeho pohledu byl příslib, že jim to nikdy nezapomene. A v jejich výrazech si přečetl, že mu to ochotně věří.
Ozvalo se praskání umrzlého sněhu. Loupl okem stranou a viděl, jak Jarten dokončuje poslední znaky. Pak se šaman zvedl, oprášil si ruce a vydal se ke kruhu, aby si ho pořádně prohlédl, než se pustí do jeho ničení.
Ruen si sedl a nevraživě je sledoval. Bylo s podivem, že se mu vzteky nekouří z uší a sníh kolem něj netaje.
Jarten v mysli vyvolal zjišťovací kouzlo, aby si ověřil, co mu pověděla Aerin. A skutečně našel onu podivnou instrukci, aby se kruh zaměřil na prvního kolemjdoucího. Ale současně z něj získal další informace. Kruh se od počátku zaměřoval na Ruena. Podle toho, co zjistil, proběhli před Ruenem kolem kruhu hned tři dlaci. Ale kruh je ignoroval. Naopak Ruena našel na téměř půl míle. To bylo téměř neuvěřitelné. Autor kruhu musel být buď génius, nebo naprostý diletant. Jarten byl zmatený. Ten kruh byl buď naprosto k ničemu, nebo jeho autor šel cíleně po Ruenovi. Veškerou námahu a magický potenciál zaměřil na jedinou osobu. Kdyby Ruen zůstal ve městě nebo jej opustil, kruh by zde nečině stál několik měsíců, než by o svou magii přišel.
Podíval se na svou dceru. Aerin se zabývala přípravou předmětů nutných k obřadu zničení kruhu. Sotva na ni dopadl otcův pohled, otočila k němu obličej a mírně přikývla na znamení, že i ona provedla stejné kouzlo.
Jarten se nyní podíval na Ruena.
„Ještě moment,“ řekl ostatním šamanům, kteří se již rozestavovali na svá místa kolem kruhu. Zvědavě na něj pohlédli a pak sledovali, jak jde k Ruenovi.
Vlkodlak šamana sledoval nepřátelským pohledem.
Jarten si před ním dřepl zády ke kruhu a začal šeptat.
„Ruene, je to vážné. Ten kruh je zaměřen na tebe. Jenom na tebe, chápeš?“
„Ne,“ odpověděl stejně tiše Ruen.
„Může to být omyl, ale také úmysl. My teď ten kruh zničíme a ty zkus zpytovat svědomí a vzpomenout si, zda jsi nerozzlobil někoho bohatého nebo mocnějšího, kdo by si mohl najmout zkušeného čaroděje.“
„Myslíš někoho dalšího krrromě lidí na turrrnaji?“ odvětil Ruen ironicky.
„Stejně se o to pokus,“ řekl a vstal. Obrátil se a vrátil se k čekajícím kolegům. O chvíli později zahájil obřad.
Ruen sledoval šamany jen tak na půl oka a procházel vzpomínky. Samozřejmě zde bylo dost kupců, které prohnal jen tak pro své pobavení, stejně jako jiní, kteří narazili na jeho smečku za úplňku a náhodou se jim podařilo dosáhnout města nebo bezpečného domu dříve, než je dohnal některý z vlkodlaků. Ale nenapadl ho nikdo, kdo by mohl myslet na takový druh pomsty. Kupci zpravidla žádali rychlou odvetu. Nebylo nezvyklé, že si v Laifu najali náhodou přítomné hrdiny nebo žoldnéře, aby nějakou dobu otravovali život místním smečkám. To tak nějak patřilo k životu vlkodlaka. Každá kořist se brání, jak dovede. Pokud by měl on na někoho ukázat, bylo by to do řad městské honorace. Kupec přece za čas odjede a neviděl by tak výsledek odvety placené jeho penězi. Ale šlechta, ta ve městě žije. Může si dovolit čekat, plánovat a vybírat. On sice nerozuměl tomu, co Jarten myslel tím, že to nemusí být úmysl, protože věci magie šly zcela mimo něj, ale měl za to, že zná lidské myšlení lépe než vlkodlaci. Však se sám většinu života zabýval otázkami, jak se vlkodlakovi vyhnout, jak nad ním zvítězit, případně, jak mu otrávit život a nedojít přitom úhony.
Podíval se na kameny. Znaky na nich pomalu bledly. Rituál již začal působit. Nebude to dlouho trvat a Jarten jej propustí z toho zatraceného kruhu. A pak hned vyrazí do města a projde si rynek a ulice kolem hradu. Jestli má pravdu a je za tím někdo ze šlechty, mohl by ten pach najít. Tak delikátní práci, jako stavbu magického kruhu, který děsí šamany pouze tím, že existuje, jistě nikdo nesvěří jen tak někomu.
Ruen se už naučil, jak se vybírají spolehliví služebníci pro delikátní úkoly a tohle podle něj takový úkol byl. Došel k závěru, že pokud v tom jede místní šlechtic, pověřil tím svého kněze, aby měl jistotu, že o tom nikde nepromluví. A protože kněží byli před útoky dlaků chráněni svými bohy, bývalo zvykem brát si je sebou na hrad.
Konečně z kamenů zmizely poslední zbytky barvy a šamani se na sebe spokojeně podívali. Ruen měl pocit, že jim to dnes trvalo mnohem kratší dobu než včera. Jarten se bez váhání vydal k němu a propustil jej z kruhu.
„Už se mohu vrrrátit do města?“
„Ne, půjdeš se mnou a Aerin,“ odvětil tiše Jarten. „Musíme si promluvit.“