Tvorba - Texty

Na město se snesl soumrak a s ním konečně ustalo celodenní sněžení. Oblačnost se začala zvolna protrhávat a Kother konstatoval, že do hodiny by mohla být obloha jako vymetená.
„Dnes v noci bude venku pěkný samec,“ bručel nevrle a složil u kamen další hromádku dřeva. „Pečlivě uzavřete okna a dveře, aby neutíkalo teplo. A úplně nejlépe bude, když si na postel připravíte kožešiny.“
Poslední poznámka patřila Zylae a Ruenovi, kteří trávili většinu nocí venku a tak dosud měli na posteli jen přikrývku.
„Spolehni se,“ přikývla jeho dcera, „už včera v noci pěkně mrzlo a dnes si běhání lesem raději odpustím.“
„Ale já musím za Nurrrim,“ zavrčel Ruen. „Potřebuje zjistit něco ohledně té karrravany.“
„Byl tu jeho syn,“ vzpomněl si Kother. „Nuri má nové zprávy a možná nepoběžíš tak daleko. Ale víc nevím.“
„Měl bys vyrazit,“ řekla Zyl a klekla si před ním na jedno koleno. „Čím dřív vyrazíš, tím dřív budeš zpět.“
„Dobrrrá,“ zabručel její druh. Miloval noční potulky, ale když s ním alespoň kousek neběžela Zylae, nebylo to nějak ono. „Zkusím se vrrrátit co nejdříve.“
Zylae mu mazlivě olízla čenich a pak málem přepadla na záda, když Ruen vyrazil vpřed, aby jí mazlení oplatil.
„Na ty dva je radost pohledět,“ zabručel tiše Kother a okatě dával najevo, že se dívá někam úplně jinam.
Zylae k němu obrátila hlavu, vycenila zuby a dlouze zavrčela.
Přítomní členové rodiny se hlasitě rozesmáli.
„To je děs,“ zabručela, když vyprovázela Ruena ulicí k Nurimu. „Rodina má být mladým oporou, aby mohli být mladí oporou svým rodičům ve stáří, říká Jarten. Ale někdy si říkám, že kdybych jim za úplňku tiše zakroutila krky, ušetřila bych si nervy na stará kolena.“
„Pokud mohu porrrovnávat tvou rrrodinu se svou, tak bych ti v tom krrrroucení krrrků musel zabrrránit,“ odvětil Ruen.
„Neříkej, že tě kontrolovali víc než mě,“ usmála se.
„Ne, mě poslali do učení a skončil jsem až tady, skoro měsíc pěší cesty od domova. Starrrší dceru vyvdali, když jí nebylo ani šestnáct, pro mladší hledali ženicha od jejích dvanácti a jediný, kdo mohl zůstat doma, byl náš nejstarrrší brrrácha, kterého jsem ovšem já osobně nemohl ani cítit. Kdyby mi teď vstoupil do cesty, nacházeli by jeho kousky po celém městě.“
Zyl jeho slova chvíli zvažovala. Začala chápat, proč se Ruen o rodině nikdy sám nezmínil a na otázky odpovídal co možná nejjednodušeji.
„Uznávám, že tohle by naši vážně neudělali. Však taky žijeme pod jejich střechou a nikomu to nevadí.“
„Tak vidíš,“ mrkl na ni.
Zylae náhle napadlo, že by to mohlo vysvětlovat, proč Ruen tak ochotně poslouchá jejího otce. Samozřejmě musel, protože byl hlavou rodiny, se svou družkou o všem rozhodoval a měli právo veta, ale pokud srovnával svou a její rodinu, pak ta její byla jednoznačně příjemnější.
Zatím došli k Nuriho domu a Zylae zabušila na vrata mázhausu. Dveře v nich otevřel Nuri téměř okamžitě.
„Už jsem si myslel, že pro tebe budu muset poslat,“ bručel, když za nimi zavíral dveře.
„Dříve to nešlo,“ omlouvala se Zylae za oba.
„Dobře,“ mávl Nuri rukou. „Tím spíš je líp, že Ruen nepoběží tak daleko, jak se ráno zdálo. Znáš cestu na hrádek Aminar?“
„Celkem dobře,“ přikývl.
„Doběhneš tam a zjistíš novinky o karavaně. Během dne jsme dostali zprávu, že karavana z nějakého důvodu odbočila z falešné stezky, ale nevydala se k řádné obchodní cestě. Táhne lesem po staré a dávno nepoužívané cestě, která je k Laifu ani nezavede, protože vede údolím potoka, který vtéká do řeky téměř deset mil nad městem.“
Zylae se na okamžik zatvářila zmateně.
„To myslíš ten potok, co vede uzoučkým údolím s prakticky kolmými skalními stěnami?“
„Přesně ten.“
Zyl se zablesklo v očích a olízla si tlamu. Náhle vypadala neuvěřitelně hladová.
„To údolí znám,“ přidal se Ruen. „Po těch stěnách by vylezla snad jen komediantova opice. Teď v zimě možná ani ta ne.“
„Správně,“ přikývl Nuri spokojeně. „A tvým úkolem je předat instrukce, aby tu karavanu na téhle trase udrželi. Až vejdou do údolí, máme napůl vyhráno.“
„Napůl?“ zeptal se Ruen.
„Samozřejmě, protože tak jako oni nemohou po těch stěnách vylézt nahoru, nemůžeme my slézt dolů, aniž by z nás hned neudělali jehelníčky.“
Tohle poněkud zchladilo Zylaenino i Ruenovo nadšení.
„Máme přece luky a šípy?“ řekl Ruen.
„Jenže při lovu k poctě bohů se smí používat jen zuby a drápy. Žádné zbraně nejsou povoleny,“ osvětlil mu komplikace Nuri.
„A co s tím budou smečky dělat?“ zeptala se.
„Na tom se pracuje,“ odvětil Nuri přísně. „Teď musí Ruen předat zprávu a vrátit se s novinkami z hrádku.“
Ruen přikývl a o chvíli později již běžel tryskem mezi stromy Posvátného lesa. Jen se mihl kolem domku Ertena a Tyrii a zmizel.
Tyria došla pro Ertena do jeho kanceláře chvíli před soumrakem. Klepla na dveře, ale jen formálně, protože věděla, že je uvnitř sám, a vstoupila. Erten seděl za stolem a sepisoval nějaké lejstro. Když došla ke stolu, zjistila, že sestavuje pro Raervarovy úředníky každotýdenní přehled výdajů a příjmů, tedy vybraných pokut a různých poplatků, které vybíral rychtář a ne přímo drakův úředník.
„Chceš s tím pomoct?“ zeptala se a natočila hlavu, aby poznala, jak je s tím daleko.
„Už to skoro je,“ zabručel koutkem tlamy a pozorně sčítal na kousek papíru částky a dával si velký pozor, aby se nespletl. Hradní úředníci neměli chyby rádi a on s nimi nechtěl mít zbytečné spory.
Tyria tiše přešla k volné židli u Garova stolu, posadila se a mlčky čekala, až to dokončí.
Netrvalo to ani moc dlouho a Erten s úlevným povzdechem odložil brk a zašpuntoval lahvičku s inkoustem.
„Snad jim to bude stačit,“ řekl a shrnul hromádky mincí do připraveného váčku. Ten i s vyúčtováním uložil do železem pobité truhlice ukryté pod postelí v místnůstce, kde předtím dost často přespával.
„Ještě zajdu za Illyth, aby požádala dráčky o dohled,“ řekl ke své družce.
„Nikdy se sem nikdo nevloupal a dole stále někdo je,“ divila se jeho opatrnosti.
„Jenže se mi doneslo, že si o vybraných penězích na rychtě povídají po krčmách, takže o nich ví kdejaký nenechavec. A jako rychtář mám za ty peníze osobní zodpovědnost, dokud si je nevyzvedne drakův úředník. Zítra zajdu na hrad a zkusím vyjednat nějaké změny. Poslední dobou vybíráme víc poplatků a pokut a máme tu pěknou sumičku. Budu klidnější, když na té truhlici bude spát klubko rvavých dráčků, než aby skončila v rukou nějakého poberty. Dole sice stále někdo je a bydlí tu i Illyth, ale dostat se sem není zase tak těžké, když k tomu máš pořádnou motivaci. A co si budeme nalhávat, Illyth tráví alespoň polovinu noci venku s Dunalem a na Ildara a Vitril také není moc spolehnutí, pokud nemají noční službu.“
Tyria uznala, že to má logiku. Viděla to množství peněz a snadno si spočetla, jak dlouho by se za ně dalo ve městě žít, aniž by musela sáhnout na práci. A různých pobertů tu bylo ažaž. Kromě toho, v zimě, kdy nemohli krást na polích v okolí města, zkoušeli štěstí ve spížích a kurnících a nezaváhali, když měli možnost dostat se bez práce k penězům. Ovšem vloupat se do rychty, když každý věděl, kdo tu žije a kdo by se jim pak vydal po stopě? Ji by ani nenapadlo strkat sem nos, kdyby ovšem nechtěla skončit ve studené šatlavě a čekat, co s ní drak provede. A že by se s každým takovým pobertou drak rychle srovnal, to bylo jasné každému.
Erten seběhl dolů za Illyth.
„Potřebuji, abys promluvila s dráčky, aby pohlídali přes noc pokladnu, než si pro ni zítra dojdou hradní úředníci. Truhlice je uzavřená na klíč a dost těžká, aby s ní ani oni nepohnuli. Uvnitř jsou peníze i vyúčtování. Jako obvykle si ji úředník odnese celou a nechá nám tu prázdnou z minulého týdne.“
Illyth se krátce zamyslela.
„Vzhledem k tomu, že máš v kanceláři mnoho listin, které se dají rozškubat na krásné, měkké dračí hnízdo, navrhuji, abychom truhlici ukryli u dráčků na půdě. Tam ji nebude nikdo hledat a ručím ti za to, že pokud by tam někdo strčil třeba jen špičku drápu, oškubou a opálí mu dráčci všechny chlupy.“
„To je dobrá připomínka,“ uznal, když si vzpomněl, jakou paseku dráčci udělali v hlavní místnosti hned první den pobytu na rychtě. Illyth si je pak vzala trochu do péče a rychle jim vysvětlila, co si smí dovolit a za co je okamžitě roztrhne jako hady. Protože měli tolik drzosti, aby jí přehrabali její vlastní jizbu, udělala jim na půdě takový průvan, že se dráčci dobré tři týdny neodvážili strčit do rychty ani drápek.
Illyth vyšla na dvůr, vzlétla a pak vstoupila pod střechu jedním z vikýřů. Erten trpělivě čekal, s jakou se vrátí. Přidala se k němu i Tyria, která nahoře slyšela, o čem se ti dva baví a zvědavě se přišla podívat, jak jednání s dráčky dopadne.
Když se Illyth konečně vynořila z vikýře, vyletělo za ní celé hejno dráčků a s tichým brebentěním vletěli do rychty. Zatočili se v chodbě, vyletěli do patra a zmizeli v Ertenově kanceláři.
„Neříkala jsi, že bude lepší odnést to nahoru?“ nadhodil Erten a pečlivě naslouchal brebentění, vrčení a hvízdání linoucí se z patra.
„Říkala, ale oni byli proti. Ale slíbili, že se ničeho ani nedotknou.“
„To jsem na ně zvědav,“ zabručel a kývl na ni, aby ho následovala nahoru. Spolu s nimi tam vyšli i Ildar s Vitril, kteří se právě vrátili z města a nechápavě sledovali průlet dráčků chodbou.
Dráčci právě slídili kolem truhlice jako hladová liščí rodina kolem kurníku. Dva se pokoušeli truhlici odtlačit a jeden držel v tlamce poutko na protějším boku a zuřivě tahal. Byla však na ně moc těžká. Další zrovna šťoural drápkem v zámku a tvářil se přitom mimořádně soustředěně.
„Koukej toho okamžitě nechat!“ houkl na něj Erten a dráček s poplašeným hvízdnutím vystartoval kolmo do vzduchu. Pak přistál na hraně dveří a spustil na Ertena dlouhý proslov.
„Co to říká?“ podíval se na Illyth, které pocukávaly koutky.
„Že to prostě musel zkusit, protože zemní dráčci jsou draci a cítí zlato.“
„Jestli tam bude zítra chybět jediná mince, bude zle,“ varoval je Erten.
Dráčci se na něj podívali a pak vydali zvuk, asi jako když dítě vystrčí jazyk z pusy a pohrdavě na někoho zaprdí.
„Raději si budu myslet, že to byl souhlas,“ zabručel smířlivě.
Illyth si držela tlamu, ramena se jí třásla a z očí jí tekly slzy, jak se snažila nesmát. Nakonec to ale nevydržela. Pustila tlamu, nadechla a rozesmála se tak, až se rychta klepala v základech. I ostatním, včetně Ertena, se na tvářích objevil pobavený úsměv a dráčci, snad aby dali ostatním na vědomí, že tu nejsou pro srandu králíkům, slétli na podlahu a kousli Illyth do ocasu.
Ke všeobecnému údivu to na ni nemělo prakticky žádný vliv. Pouze stáhla oháňku do bezpečí a otírala si slzy.
„Takže jsme domluveni?“ zeptal se Erten vůdčího dráčka, který se mu usadil na stole.
Dráček přikývl a vyloudil několik zabroukání.
„Říká, že se k truhlici nikdo ani nepřiblíží. A že mám s úředníkem přijít buď já nebo ty, jinak že k ní nepustí ani jeho, protože ho neznají.“
„V tomhle počasí se nepřetrhnou, takže v tom není žádný problém,“ přikývl Erten a kývl hlavou dráčkovi na pozdrav.
Cestou z rychty domů navázala Tyria na ranní debatu o hlodavcích.
„Mluvila jsem s Altilem,“ začala.
Ertenovi chvilku trvalo, než jeho paměť vytáhla příslušnou složku a předložila mu stručný výtah.
„A co ses dozvěděla?“
„Prý si musíme pořídit smečku koček, které nám dům ochrání. Už něco takového řešil na jiných posvátných místech.“
„Že bych se musel dělit o postel s tlupou kočkodanů,“ zabručel Erten. „Jsem sice tygr a mám kočky docela rád, ale zastávám názor, že dvě kočky jsou na jeden dům až dost.“
„Dvě jsou málo,“ pochechtávala se Tyria.
„To mi bylo hned jasné,“ povzdechl si.
„Ale kdybychom si chtěli být skutečně jistí, tak je ještě něco lepšího,“ dodala nevinně.
Erten po ni lupl okem. „Lepšího než kočky?“
„Přesně tak a neuhodneš, co to je.“
„Dám se podat,“ zabručel.
„Zemní dráček! Stačí dva a do dvou dnů nebude v domě ani myš a všechna ta drobná pakáž od ptáků přes lasičky po veverky se bude domu vyhýbat širokým obloukem.“
Erten na moment zaváhal v chůzi. Ne proto, že by chtěl vyrazit na rychtu pro dráčka, ani proto, že by jí nevěřil. S dráčky bylo každé jednání na delší lokte a kromě toho, mluvit s nimi mohla jen Illyth. A pokud Altil řekl, že zemní dráček je ten nejlepší myšilov, pak není důvod mu to nevěřit. Ostatně, všichni si všimli, že v rychtě teď myš ani nezahlédnou a v poslední době se dráčci drželi kolem stájí. On sám je jednou viděl v lovu. Vyhlédli si kupku slámy a po delším dohadování ji obstoupili. Pak do ní všichni najednou po hlavě skočili. V následující chvíli se kupka prakticky celá vznesla do vzduchu. Sláma létala několik stop daleko a vzduchem se neslo vyděšené myší pištění a vítězné dračí vrčení a hvízdání.
„A jsi si jistá, že nám to hejno nerozebere chalupu na součástky?“ zeptal se opatrně.
„Hejno bych do chalupy nepouštěla,“ zavrtěla hlavou. „Obávám se, že by to nepřežila a oni pak taky ne. Ale myslela jsem dohodnout se s nimi, aby se tam postupně vystřídali po dvou.“
„Můžeme to zkusit, ale nezapomeň, že dráčci jsou horší než ten nejlepší obchodník.“
„Za ty velké myši, co nám bydlí pod podlahou, to myslím udělají,“ mrkla na něj.
„Proč? Stěžovali si snad na kvalitu myší ve stáji?“ usmál se pobaveně.
„O tom nic nevím,“ pokrčila rameny, „ale uznej, že takové myši nejsou ani na rychtě u koní, kde mají potravy víc než dost.“
Musel s ní souhlasit. Myši žijící pod jejich domem byly skutečně výstavní kousky. Přestože šlo o myši, byly velké asi jako poloviční krysa.
„Zítra si s nimi zkusím promluvit. Tedy, Illyth si s nimi zkusí promluvit, protože já tomu jejich mroukání a vrčení nerozumím.“
„Máš toho až nad hlavu s Garem a vším ostatním, a já se na rychtě nudím, takže si to vezmu na starosti sama,“ odvětila a Erten se nehádal.
Došli k chalupě a prudce rozrazili dveře. Úmyslně. Spousta míhajících se stínů a dupot desítek drobných nožek jim potvrdil jejich obavy.
„Víš co,“ zabručel Erten, „vrátíme se na rychtu a zkusíme si s dráčky promluvit ještě dnes, co ty na to?“
„A kde budeme spát, když se tady dole rozpoutá válka?“ usmála se a vstoupila dovnitř.
Erten si povzdechl. Bohužel měla zase jednou pravdu. Až sem vtrhnou dráčci, nastane tu boží dopuštění.
„To je sice pravda, ale dráčci jsou aktivní hlavně v noci.“
„Pokud jde o jídlo, loví i ve dne,“ mrkla na něj. „A vůbec, naštípej dřevo na zítra. Jdu rozdělat oheň a uděláme si něco k jídlu.“

Illyth s Kyrylem vyrazili ke krčmě U dvou sluncí. Chtěli se ujistit, že se tam podezřelý lišák neobjeví.
„Co si myslíš o tom, co řekl ten šenkýř?“ zeptala se.
„O tom posledním zákazníkovi?“
„Podle mne to klidně mohl být ten strážný z lidské strany mostu. Změnit pach není nic těžkého, když to není na dlouho. Stačí oblečení někoho jiného a trochu se předtím opláchnout.“
„Také mě to napadlo,“ souhlasil. „Ale jak ho chceš sledovat? Na druhou stranu se nenápadně nedostaneme.“
„Ty ne, ale já ano. I když na ulici nesmím.“
„A jak?“ nechápal.
„Přistanu na střeše věže nebo se zachytím na stěně. Mám silné drápy. Udržím se tam dost dlouho.“
Kyryl si to nechal projít hlavou. Neznělo to špatně. Od té doby, co se konšelé zbavili Gara, neměl Erten prakticky žádné informace o dění na druhém břehu. Gar sice měl nějaké kontakty, ale jako člověk je nemohl pořádně využít. Vyjít v noci před hradby bylo dost nebezpečné. Kyryl to věděl nejlépe, protože Gara obvykle doprovázel, aby ho ochránil před ostatními dlaky, kteří by ho v noci nemuseli poznat a rozhodli by se na něm ukojit svůj hlad bez ohledu na fázi měsíce.
„Pokud jde o mne, souhlasím. Domluvíš se s Ertenem sama, nebo za ním dojdeme spolu?“
„Proč bychom s tím měli chodit za Ertenem?“ podívala se na něj udiveně. „Prostě tam zaletím a bude to.“
„Ale je to velitel,“ namítl.
„A ty jeho zástupce, když je Tyria těhotná a Gar zraněný,“ opáčila klidně.
Kyryl uznal, že to je sice pravda, ale že to Erten rozhodně uvidí jinak a bude mít námitky. A Ertena nebylo radno dráždit. Trvalo dlouhou dobu, než mu došla trpělivost, ale když se tak stalo, bylo lepší utéct z města.
„Když se nám podaří něco zjistit, neřekne ani půl slova,“ odvětila a zahnula na hlavní ulici směrem ke krčmě.
Kyryl si nebyl tak jistý, že by Erten nic neřekl, protože ho znal mnohem delší dobu, ale nechal to být. Zatím toho mnoho nezjistili a musí se pohnout z místa, jinak jim útočník někam uteče.
Náhle jim nad hlavami zašuměla křídla. Zastavili se a rychle ustoupili ke zdi pro případ, že by u nich přistával Thorth, ale pak se opět vrátili na ulici. Před nimi totiž s efektním obratem přistával Dunal.
„Příjemný večer,“ kývl jim na pozdrav a několikrát mávl křídly, aby si uvolnil letové svaly.
„I tobě,“ odvětil Kyryl a trochu od Illyth ustoupil, kdyby se ti dva náhodou chtěli trochu důvěrněji přivítat. Dunal se totiž objevil na rychtě jen ráno a celé odpoledne musel strávit na hradě. Purkrabí Firlas došel k závěru, že když mají v posádce draconiána, nemusí už trnout strachy, kdy komu spadne ze střechy na hlavu zledovatělá lavina. Dunal dostal koště a lopatu a přísný rozkaz obletět všechny střechy a smést z nich většinu sněhu. Radost z toho neměl, protože střech bylo na hradě dost a dost, ale o rozkazech se nediskutuje. Purkrabí mu dal k ruce jednoho lasičáka, aby hlídal pod ometanou střechou a držel všechny ostatní v bezpečné vzdálenosti. A aby se ostatní Dunalovi nesmáli, přikázal jim dojít si pro sáně a smetený sníh naložit a odvézt mimo hrad.
Illyth však jen nerada dávala veřejně najevo svůj vztah k Dunalovi. Samozřejmě věděla, že se o nich mluví, ale to jen proto, že každý uměl počítat do dvou. Když se ve městě objeví osamělá draconiánka a o několik měsíců později osamělý daconián a ten najednou zatouží po práci na hradě a u Ertena, znamená to většinou jen jedno. Dunal se v tomto ohledu choval velmi podobně a navíc ho podrobně informovala o tom, co mu provede, pokud se ji pokusí na veřejnosti líbat nebo objímat.
O to důvěrněji se k sobě chovali v soukromí mimo město.
Dunal se zařadil vedle Illyth, takže šla mezi oběma muži a srovnal s nimi krok, když opět vykročili ulicí.
„Kam máte namířeno?“ zajímal se.
„Ke Dvěma sluncím,“ odvětila. „Hledáme jednoho lišáka a jednoho lasičáka. A podle šenkýře by se ten lišák mohl objevovat u něj v šenku.“
„Víte o něm něco bližšího?“
„Zatím nic,“ musel přiznat Kyryl.
„Proč se ptáš?“ zajímala se Illyth. „Viděl jsi ho snad?“
„To nevím, když ho nemůžete popsat,“ pokrčil Dunal křídly. „Ale Raervar mě několikrát poslal hlídat právě krčmu U dvou sluncí. Vždy, když tu byli jistí kupci. Pokaždé se ubytovali U dvou sluncí a druhý den jeli dál. Ale šenkýř v ničem nejede. Oni si ho nijak nevšímají a on jich taky ne. Obslouží je, dovolí jim postavit si vozy na dvůr za krčmou, a to je všechno.“
„A co tedy na nich Raervara zajímá?“ nechápal Kyryl drakův zájem.
„Chce vědět, s kým se stýkají. Ale víc nevím. Z něčeho je podezírá, ale co se mu nezdá, to nikomu neřekne.“
„A viděl jsi s nimi nějakého lišáka?“ zajímal se Kyryl.
„A jak je vlastně sleduješ, když jsi neustále ve zbroji a nás dva tu nikdo nepřehlédne?“ přidala se Illyth.
„Viděl a ne jednoho. Oni se baví s kde kým. Tu a tam se s někým sejdou buď na dvoře u vozů nebo v šenku, ale to se pak drží pěkně v koutě. A chodí sem za nimi i několik lidí z druhého břehu. Je to zvláštní, ale prodávají jim věci na dvoře krčmy a druhý den opustí město. Přitom ale všechny prodeje přiznají a zaplatí z nich poplatek. Vypadá to, že nic netají.
A sleduji je docela snadno. Šenkýř má dost peněz, takže v krčmě jsou zasklená okna. Navíc má rád pořádek, takže si stačí lehnout na střechu protějšího domu a okny je krásně vidět do šenku. A protože má šenk tak šikovně orientovaný, že má okna po celé délce, vidím skoro všude. Legrace je, že nejlépe právě do koutů, protože u oken jsou hlavní stoly a málo soukromí.“
Illyth uznale kývla hlavou. „Ukážeš mi, který dům to je. Možná to také budu potřebovat.“
Dunal spokojeně přikývl a mrkl na ni jedním okem. Illyth mu to oplatila, i když se jí v hlavě objevilo podezření, co její druh chystá za lumpárnu.
„Že drak podezírá kupce a formany z krácení poplatků není nic nového. Ostatně, zkoušejí to neustále. Škoda, že mi šenkýř nemohl dát žádný slušný popis. Ani pořádně nevíme, koho hledat.“
„Víme jen to, že mluvil s nějakým silným chlapem, co se podobal tomu strážnému z lidské strany mostu,“ dodala Illyth, aby uvedla Dunala do problému.
„Ten sem chodí docela často,“ přikývl draconián. „Budete se smát, ale viděl jsem ho, jak odejde ze strážnice, sejde pod most, tam se v jedné z těch chatrčí, co si do nich rybáři ukládají lodě, převlékne do obyčejného oblečení, hodí přes sebe plášť a pak přejde na naši stranu řeky.“
„Copak ho jeho kolegové nepoznají?“ divil se Kyryl.
„Poznají, ale pouštějí ho. Nevím proč. Viděl jsem ho takhle hned dvakrát, když jsem létal po setmění nad městem.“
Illyth s Kyrylem se na sebe podívali.
„Na toho strážného se musíme podívat trochu blíž,“ rozhodl tygrodlak.
„Ale dnes v bráně není,“ informoval je Dunal. „Když jsem si byl za soumraku protáhnout křídla, viděl jsem, jak je u mostu střídá jiná skupina strážných a on a další dva jdou do města.“
„To je pech,“ zabručel Kyryl.
„Alespoň tam nemusím letět,“ usmála se Illyth. „Snad budeme mít zítra větší štěstí.“
To se už před nimi objevila krčma U dvou sluncí.
„Tak který je to dům?“ zeptala se Illyth, když byli ještě dost daleko, než aby si jich návštěvníci krčmy mohli všimnout.
„Poleť, ukážu ti ho,“ řekl Dunal a vystartoval kolmo k nebi.
„Leť, já se projdu kolem krčmy, jako kdybych byl na obchůzce,“ přikývl Kyryl a ustoupil, aby ho neudeřila křídlem.
Po jejich odletu zahnul do úzké uličky a prošel za krčmu. Choval se jako na normální obchůzce, šel krokem a tvářil se mírně znuděně. Když už ho někdo potkal, nevšímal si ho, protože všímat si biřice a ještě k tomu v noci, je vyplněná žádanka na prohlídku rychty a její šatlavy.
Illyth s Dunalem přistáli na střeše dvoupatrového domu a Dunal svou družku odvedl za velký komín na opačné straně nakloněné ke krčmě.
„Vidíš,“ řekl tiše a ukázal na osvětlená okna. „Když se sejde po střeše až dolů k těm vikýřům a lehneš si na jeden z nich, vidíš téměř celý šenk.“
„Jak dlouho už ho sleduješ?“ zeptala se a začala sestupovat k vikýři.
„Asi druhý měsíc, ale jen když mi to Raervar nebo Nati přikážou.“
„Proč by ti to přikazoval Nati?“ zeptala se zaraženě.
„Mne se neptej,“ pokrčil křídly. „Jsem na nejnižším místě, nikdo mi nic neřekne.“
„Ale vidíš, co se na hradě děje, tak proč by Natiho zajímalo, co se děje v krčmě u mostu?“
„Vážně nevím, ale všiml jsem si, jak dobře je zásobená hradní zbrojnice.“
„To je normální,“ mávla rukou a dřepla si na střechu vikýře.
„A mít tam dva tucty nových katapultů, dva tucty balist včetně náhradních dílů a obdivuhodnou zásobou munice je taky normální?“ ušklíbl se.
„Cože?“ podívala se na něj.
„Viděl jsem je. A taky jsem na hradě viděl několik trpaslíků a jeden z nich byl Talter, tím jsem si naprosto jistý. A z hradu si odnášel pěknou sumičku. Viděl jsem ho, jak strká pod plášť pořádný měšec.“
„Talter?“ zamrkala překvapeně. „Byl jsi někdy v jeho skladu?“
„Ne, jen v obchodě, potřeboval jsem upravit tuhle zbroj a pak jsem si ze žoldu nechal udělat několik oprav. Dozadu mě nepustil.“
„Já tam byla,“ řekla, „a můžu ti říct, že s tím, co tam měl v té době, by mohl vyhlásit válku třeba i Laifu. Myslím, že on a jeho klan dokáží vyrobit jakoukoli myslitelnou zbraň. Mohla jsem si je prohlédnout pěkně zblízka, tak kvalitní kousky se málokdy vidí.“
„Myslíš, že byly pro Raervara?“ naklonil hlavu ke straně.
„Ne, to by mi je neukázal,“ zavrtěla hlavou. „Protože kdyby Raervar vyzbrojoval hrad veřejně, věděla bych to. Jsem tu dost dlouho, aby se o tom někdo třeba jen okrajově zmínil. Říkal jsi, že jsou nové?“
„Voní novotou,“ přikývl.
„Pak je tam musel dovézt ještě letos. A balistu nebo katapult neschováš. Ne ve složeném stavu. Takže je tam přiváží rozebrané a kompletují je až na hradě. Kde jsou uloženy?“
„Ve zbrojnici. Až je budou chtít dostat na hradby, pěkně se zapotí.“
„Leda houby, Raervar je tam vynese jako nic. Proto je může nechat v přízemní zbrojnici z dohledu ostatních.“
Dunal se zatvářil zamyšleně.
„Proč by to ale dělal, vždyť je mír?“
„Teď ano, ale Raervar má dost nepřátel. Třeba se mu něco doneslo. Dost možná se něco dozvěděl na turnaji. Všimla jsem si, že od té doby jezdí mimo město víc poslů, než předtím.“
„To nemusí nic znamenat,“ namítl. „Před zimou je vždy větší výměna zpráv, protože ve sněhu se cestuje špatně a tak se všichni snaží ukončit nebo posunout jednání před zapadáním cest.“
„Možná,“ pokrčila křídly a zadívala se na krčmu dole.
Skutečně viděla celý šenk jako na dlani. Ostrý dračí zrak jí umožnil přesně odhalit, kdo s kým mluví, co si kdo objednal a dokonce viděla i mince, o které hráli někteří hosté karty a kostky. Ale žádný lišák se nezdržoval v koutech.
„Vidíš něco zajímavého?“ zeptal se.
„Ne, ale vidíš tam ty někoho, s kým se bavil ten strážný?“
Dunal chvíli tiše pozoroval pohyb v šenku.
„Dva, ten kocour u posledního okna vlevo, jak právě pije z cínového poháru a pak vlk, co sedí u stolu přímo u šenku a mluví s tím světlým vlkodlakem. Ale to asi nejsou ti, které hledáš, že ne?“
„Ne, hledáme lišáka a lasičáka. O čem s ním ale mohl mluvit Renen, to bych vážně ráda věděla.“
„Kdo že?“
„Ten kocour. Je to šikovný řemenář. Proč by se zrovna řemeslník měl bavit se strážným, to mi smysl nedává.“
„Třeba si u něj chtěl udělat očko, až příště pojede prodávat na lidskou stranu řeky,“ navrhl Dunal.
„Renen má dílnu v jedné boční ulici kousek pod rynkem. Na rynku nabízí jeho zboží jeho syn, a o zákazníky nouzi nemá. Erten má seznam všech chlupatých, kteří prodávají za řekou. Neoficiální, dali ho dohromady s pomocí strážných na naší straně mostu, aby měli přehled, kdo má pravidelné styky s lidmi a na koho by si lidé mohli z nějakého důvodu stěžovat. Renen ani jeho syn na druhou stranu nejezdí. Ale ví se, že za ním občas jedou nějací lidé.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč za ním jedou lidé? Na druhém břehu je sedm řemenářů. Nati trval na tom, že se o Laifu musím naučit pár věcí a poslal mě za úředníky v archivu. Dodnes jsem se tím, co mi naložili, neprokousal.“
„Sedm?“ zamyslela se. „Vím o pěti. Zajímavé. Nicméně ano, jezdí za ním i lidé z našeho města. Asi to bude kvalitou jeho zboží nebo tím, že ho umí moc pěkně zdobit.“
Dunal se zatvářil pochybovačně. Co se jeho týkalo, byl mu každý dobrovolný kontakt mezi lidmi a chlupatými podezřelý, a pokud ten popud vzešel od lidí, pak to byl jen další důvod k obavám. Uznával, že to může být životem mezi rytíři, kteří se z různých důvodů vyhraňovali vůči soužití s chlupatými, aby je pak ochotně přivítali ve svých družinách, když jim začalo téci do bot. Nicméně si pamatoval rady své matky, aby se lidem, kteří ochotně spolupracují s chlupatými, podíval na zoubek. Říkala, že takoví lidé mají zpravidla něco za lubem. Když nic jiného, tak obcházení omezení svého cechu.
„Kdy se ten strážný obvykle objevoval?“ zeptala se.
Dunal zvedl hlavu a podíval se na oblohu pokrytou hvězdami.
„O něco později, chceš tu čekat?“
Illyth správně rozpoznala otázku za otázkou.
„Kdyby nešlo o Gara, nechala bych to být, ale potřebujeme si být jistí, že se dnes ten lišák neobjeví. Pak si zaletíme do skalního města, souhlasíš?“
„Kolem půlnoci tam bude pěkná kosa,“ zabručel Dunal a mrkl na temnou siluetu hradu. „Co udělat pro jednou výjimku? Ve věži jsem se už docela zařídil a zajistil jsem dveře, takže zevnitř se tam nikdo nedostane. Nedostane se ani do patra pod půdou věže. Raervar souhlasil, že draconiáni potřebují soukromí a nemají rádi, když jim něco čenichá pod podlahou. Klíč má jen purkrabí a já, nikdo jiný. A Firlase nijak nezajímá, co dělám po setmění, pokud mi nedal nějaký úkol.“
Illyth si to nechala projít hlavou. Ona sama se cítila ve skalním městě jako doma a věž ji moc nelákala. Jenže Dunal měl právo na svůj názor a nemohlo být stále po jejím. A pokud mu je ve skalách zima, tak s tím nic nezmůže. Pak tu ještě byla rychta, ale tam bude noční služba a Vitril s Ildarem. Illyth nechtěla svým kolegům přidat munici na jejich vtípky a narážky.
„Dobře, tak dnes budeme spát u tebe,“ přikývla.
Viděla, jak Dunalovi zahořely oči. Rychle se rozhlédl a pak jí něžně olízl tvář.
Protože byli na střeše a měli zajištěné soukromí, oplatila mu mazlení a ovinula ocas kolem jeho.
Kyryl zatím obešel krčmu a krátce do ní vstoupil, rozhlédl se po šenku, kývl šenkýři a několika známým na pozdrav a zase vyšel na ulici. To bylo obvyklé chování nočních hlídek a nepřitahovalo žádnou větší pozornost. Nyní mohl prohlásit, že se v šenku nevyskytuje žádný ze známých podvodníků, pobertů, taškářů nebo zlodějů.
Došel za krčmu, postavil se tak, aby na něj nebylo z ulice vidět, zvedl pohled ke střeše protějšího domu, na jehož střeše předpokládal Dunala a Illyth a zkusmo mávl rukou nad hlavou. Okamžitě se nad jedním z vikýřů zvedlo rozměrné draconiánské křídlo a zase zmizelo. Pak viděl nějaký stín, jak se pohybuje vzhůru po střeše a následně mizí na její opačné straně. Trpělivě čekal.
„Chtěl jsi něco?“ ozvala se po chvíli ze tmy po jeho pravici Illyth.
„Chodíš jako duch,“ ulevil si, protože se jí lekl.
„To ten sníh,“ usmála se.
„V šenku není nikdo podezřelý, za to dám krk. A kolem něj je klid.“
„Souhlasím, nikoho zajímavého jsem tam neviděla. Navrhuji, že zůstaneme s Dunalem na hlídce. Kdybychom viděli něco podezřelého, pošlu ho pro tebe. Kdyby ne, uvidíme se ráno na rychtě, souhlasíš?“
„Souhlasím,“ přikývl. Nebylo to nic moc, ale co také mohli dělat jiného. Rozloučili se a Kyryl vyrazil pomalou chůzí k rychtě, aby předal její zprávu noční službě. Pak zamířil domů.