Tvorba - Texty

„Takhle brzy?“ broukla si pro sebe spokojeně Illyth a v očích se jí zablesklo. Kyrylovi zacukaly koutky. Ruen nic z toho neviděl, protože měl ve zvyku klusat alespoň o půl své délky před ostatními. I on slyšel z krčmy podezřelé zvuky a při zvuku praskajícího dřeva přidal do kroku a stál tak ve dveřích jako první.
Tam se mu naskytl velmi zajímavý pohled. Zhruba ve středu krčmy viděl tygrotaurku se stoličkou v jedné ruce a s nohou od stolu v druhé. Jak se zdálo, stála proti ní celá krčma. Sténající těla na zemi pod stoly a u stěn mu naznačila, že bojovnice vyhrává na body a hbitost, s jakou právě vykryla útok židlí vedený jedním ze stálých hostů a síla, s jakou dotyčného srazila k zemi, mu prozradily, že se ani v nejmenším necítí unavená.
Ruen s Illyth a Kyrylem ji chvíli sledovali.
„Znáš ji?“ zeptala se Illyth Kyryla.
„Nikdy jsem ji ve městě neviděl,“ zavrtěl hlavou. „Ani nevím, kdy se tu tygrotaur objevil naposledy. Za mého života určitě ne.“
„Tak si ji podáme?“ navrhla.
„Když tak na ni koukám, bude to celkem fuška,“ usmál se.
To se už ale Ruen dal do pohybu.
Vlkodlaci mají spoustu špatných vlastností a ještě víc zlozvyků. A navíc si na nich s oblibou zakládají a hýčkají si je. Jenže Ruen měl ošklivou pověst i mezi vlkodlaky. Mezi jeho speciality patřilo tiché plížení. A přímo se vyžíval v situacích, kdy se mohl k někomu tiše přiblížit, takže když se dotyčný otočil, zíral přímo do jeho zubaté tlamy, nad níž žhnuly jeho zelené oči.
Illyth naznačila Kyrylovi, aby počkal a oba s velkým zaujetím pozorovali Ruenovo počínání.
Vlkodlak seběhl těch několik schodů do šenku a rychle se propletl mezi pokácenými stoly a lavicemi. Tygrotaurka k němu zrovna stála zadkem, takže ho neviděla, kromě toho se zrovna zaobírala jedním z tovaryšů hrnčířského cechu, který se ji pokusil udeřit nějakým klackem, který si předtím našel u kamen v rohu.
Ale jak ho neviděla tygrotaurka, viděli ho ti, kteří s ní bojovali a rychle od ní couvali. Bojovnice byla příliš zaujatá nešťastným tovaryšem, který právě skutečně hluboce litoval, že šel na pivo právě sem, a tak si náhlého zklidnění situace vůbec nevšimla.
Ruen se dostal až k poslednímu stolu. Tiše vylezl na lavici a z ní na stůl, takže nyní stál jen kousek od ní. Oči mu zaplály. Tlama se otevřela. Šenk ztichl.
Tygrotaurce konečně došlo, že se děje něco podivného. Jen jednou mrkla na bývalé protivníky u zdi a prudce se obrátila. A v té chvíli se jí vybavila slova jejího otce.
'Nikdy v životě se nestav na odpor vlkodlakovi se zelenýma očima. A pokud mu přece jen zkřížíš cestu a nebudeš mít hrot své zbraně na jeho krku, rychle se smiř s našimi bohy.'
Ruenova tlama nebyla ani stopu od její hlavy. Měla nádherný výhled na jeho tesáky i stoličky, stejně jako na jazyk mezi nimi. Stihla si všimnout i jeho čabraky se symboly rychtářovy družiny, ale její hlavní pozornost přitahoval jeho pohled. Ten jí říkal zhruba toto: 'Mám špatnou náladu. Není úplňková noc a ty nejsi člověk. Podle zákona jsi přede mnou v bezpečí. Ale všimni si mé čabraky. Udělej něco, cokoli, co bych mohl obhájit jako útok na svou osobu a já ti slibuji, že na tom už dokážu postavit celou horu důvodů, proč jsem tě musel přede všemi roztrhat na kousky.'
Naznačila rukou pohyb k meči upevněnému v postroji na dolním trupu.
Ruenovy horní pysky se nadzvedly. Nevydal jediný zvuk. O to větší strach tím vzbudil u hostů přitisknutých ke zdi.
Tygrotaurka odtáhla ruku od meče a velmi zvolna odložila nohu od stolu, kterou držela v druhé ruce.
„Jistě mě rrráda doprrrrovodíš na rrrychtu,“ zavrčel Ruen, „moc rrrád bych ti položil několik jednoduchých otázek.“
Tygrotaurka se již otřepala z prvního leknutí a urovnala si myšlenky.
„Musím s tebou jít?“ zeptala se jedovatě.
„Vůbec ne,“ usmál se Ruen, „můžeš utíkat.“ Pronesl to takovým hlasem, že bojovnici okamžitě přešla všechna chuť na odpor.
Mlčky přikývla. Až pak si všimla, že vlkodlak není sám. Illyth s Kyrylem právě sestupovali do šenku.
„Tak copak se tu stalo?“ zeptala se Illyth příjemným hlasem, který ovšem ve všech přítomných, včetně tygrotaurky, která ji viděla poprvé v životě, zanechal nejasnou předtuchu, že draconiánka vůbec nemá v úmyslu být příjemná.
„Tahle ženská sem přišla,“ začal šenkýř lasičák Ruvan rychle, „objednala si pivo a najednou se vrhla po dvou tygrech u krajního stolu a začala je mlátit. Pak už to šlo docela rychle a vidíte sami, co mi tu nadělali.“
Kyryl se podíval na tygrotaurku.
„Jak se jmenuješ?“
„Vildrim,“ odvětila. „A ještě než začneš, ano, začala jsem je mlátit, ale oni si začali.“
„Jen seděli u stolu a pili!“ vřískl Ruvan.
„Měli poznámky o tom, jestli jsem svolná,“ zavrčela vztekle, „nebo jsi to neslyšel?“
„Neslyšel,“ zaprskal šenkýř. „Nic takového jsem neslyšel.“
„Kteří dva to byli?“ zeptal se nevzrušeně Kyryl.
„Támhle ti,“ ukázala Vildrim ke zdi, kde na lavici seděli dva potlučení tygři. Podle toho, jak vypadali, si je vzala pořádně do prádla a zvalchovala je líp než prádlo na kamenech v řece.
„Pojďte sem,“ přikázal jim Kyryl.
Oba se neochotně zvedli a došli k nim. Jeden z nich kulhal a druhý si držel pravou ruku.
„Tak co jste o ní říkali, ale pravdu, nebo bude zle,“ houkl na ně Kyryl výhružně.
„Jen jsme utrousili několik poznámek o tom, že je moc pěkně stavěná,“ řekl první.
„A dál?“ protáhl Kyryl netrpělivě.
„Pak jsme z legrace prohodili, jakou mají tygrotauři výhodu, že jsou jejich ženy tak… no… víš, co myslím…“
„Nevím, povídej,“ mračil se Kyryl stále víc.
„No,“ kroutil se tygr a podíval se na svého kolegu, který se ovšem k řeči neměl, „prostě… no… tak jako šikovně rostlé, víš no…, tak jako připravené a tak…“
Jeho hlas byl pod upřeným pohledem tygrodlaka, jehož družka se po městě často pohybovala právě ve čtyřnohé podobě, stále tišší a tišší, až se nakonec vytratil.
Kyryl mrkl na tygrotaurku. Vildrim se při těch slovech zúžily oči, rozšířilo chřípí nozder a zvedly horní pysky, takže ukázala dlouhé tesáky.
„Sedí to?“
„Jo,“ zavrčela vztekle. „Taková urážka! Jako by tygrodlačice běhaly po světě jinak než já! Jsem bojovnice, žádná lehká ženština!“
„Klid!“ zarazil ji Kyryl rázně. „Všichni tři půjdete s námi na rychtu. Tam se to sepíše a Erten vám uloží trest podle městského práva. Pokud s ním nebudete souhlasit, počkáte si v šatlavě na dračí soud. Půjdete s Illyth a Ruenem. Já si tu ještě vyzpovídám ostatní a hlavně šenkýře, aby se dala přesně určit výše škody, která mu vznikla.“
„Ty stoly byly skoro nové!“ zaječel Ruvan.
„Jsou starší než já,“ usadil ho Kyryl a jemně mu tak naznačil, že jeho neoklame.
„Tak se pohneme, ale nejprve všechny zbraně pěkně na stůl,“ přikázala Illyth zadržené trojici.
„My už žádné nemáme,“ odvětil tygr vzpurně a ukázal na Vildrim. „Vzala nám je a někam zahodila.“
„Stejně je držíte jako prase kost,“ odsekla. „Když neumíte vzít meč do pracek, tak ho nechte příště doma.“
„Ticho všichni a ty koukej odložit všechny zbraně na stůl, a jestli si něco zkusíš, tak si buď sakra jistá, že jsem mnohem lepší, než kdokoli v téhle krčmě,“ prohlásila Illyth hlasitě a výmluvně položila dlaň na jílec meče.
Vildrim se s ní nehádala. Jednak znala draconiány, a pak si nechtěla svou situaci ještě víc zkomplikovat. Kromě toho, Ruen se stále ani nepohnul a jeho oči neustále, a možná bez jediného mrknutí sledovaly její krk. V takové pozici se nedá vyjednávat.
Pomalu vytáhla meč a odložila jej na stůl. Pak k němu přidala i dvě dýky a všechny šipky do kuše, kterou měla v závěsu na zádech dolního těla.
„To je všechno?“ zeptala se Illyth.
„Ještě drápy, ale ty nedám,“ odsekla Vildrim.
„V pořádku, tak se pohni ke dveřím. A varuji tě, jestli uděláš třeba jen jediný pohyb bez našeho svolení, tak tě uštve.“ S tím kývla hlavou směrem k Ruenovi.
Vildrim se na něj ani nepodívala. Moc dobře věděla, jakou vytrvalost vlci a vlkodlaci mají a byla si plně vědoma toho, že by jí došly síly dřív než Ruenovi. A přestože má na své straně výhodu dalšího páru končetin vybavených dlouhými a ostrými drápy, stejně jako větší hmotnost, Ruen ji na útěku nemusí zabít. Jemu bude bohatě stačit, když se jí bude hnát v patách tak dlouho, až padne vysílením.
Obrátila se a pomalu vykročila ke vchodu do krčmy. Ruen seskočil ze stolu a držel se kousek za ní. Nic neříkal, ale když zahlédla jeho pohled, poznala, že si přeje, aby se dala na útěk.
„Ty zbraně tu necháme, pak se pro ně vrátí,“ řekla Illyth šenkýři. „A pamatuj si, že jestli se s nimi něco stane, bude zle.“
„Ona mi rozbije šenk a já se jí ještě budu starat o zbraně?“ rozčílil se znovu Ruvan.
„My dva si teď promluvíme a ty zbraně vezmeme sebou,“ skočil mu do řeči Kyryl. „Půjdeme dozadu do kuchyně.“
Šenkýř neochotně přikývl a počkal na Kyryla, až posbírá Vildriminy zbraně. Společně pak zmizeli za dveřmi vedle šenku.
Illyth se obrátila k ostatním hostům, dosud postávajícím u zdi.
„Když se vám to tu podařilo tak pěkně rozsekat, tak to jistě rádi uvedete do původního stavu. Všechny vás znám a vím, kde vás hledat, takže vezměte na vědomí, že si to ještě dnes zkontroluji a pokud to tu nebude vypadat jako obvykle, najdu si vás a věřte mi, že přesvědčím Ertena o tom, že vám musí dát ten nejpřísnější trest, jaký mu městské právo umožňuje.“
S tím se obrátila a vyšla na ulici k zadrženým, čekajícím pod Ruenovým dohledem.
„Odchod,“ zavelela a ukázala nahoru ulicí.
Kyryl zavřel dveře do kuchyně, tygrotaurčiny zbraně odložil do jedné z mnoha polic a pak se zadíval na Ruvana.
„Podívej, já vím, že nechceš mít problémy s Ertenem ani s Raervarem. Městské poplatky odvádíš včas a v plné výši, stížností na tvé jídlo a pivo je skutečně minimum a za to, že se ti to tu pravidelně porve, nemůžeš ani tak ty, jako spíš poloha krčmy. Ty prastaré stoly stejně za moc nestály a zručný truhlář ti z těch trosek dokáže postavit víc jak polovinu stolů. Ale ono se ti to tady stejně do dvou dnů znovu popere, takže ta dnešní škoda nebude nijak vysoká. Myslím, že tím bychom mohli uzavřít jednání o výši škody, co ty na to?“
„Ale copak si sem může takhle vlízt, jednou se napít a pak mi takhle vybílit šenk? Budu to uklízet aspoň do večera!“ rozčiloval se Ruvan. „Máš pravdu, že se to tu pere skoro pořád, ale takové nadělení, jako tahle ženská, jsem tu snad ještě neměl! Kam bych přišel, kdybych si to od ní nenechal zaplatit?“
„Myslím, že k truhláři,“ usmál se Kyryl. „Nechám to na tobě, jak ale sám dobře víš, výši škod musíš doložit Raervarovi. Jen on může rozhodnout, zda ti to Vildrim zaplatí v té výši, kterou vyčíslíš, nebo částku upraví.“
Ruvan rychle přemýšlel. Říkalo se o něm, že je poctivec a on to moc dobře věděl. Na druhou stranu každý má nějaký ten vroubek a o drakovi se vědělo, že než dá někomu něco k úhradě, pošle své písaře, aby na místě ověřili výši škod. A problém byl v tom, že Raervar své písaře platil poměrně slušně, takže se nedali tak snadno uplatit. Svou roli v tom jistě hrál i strach z draka, před kterého následně písař musel předstoupit, aby mu vyložil, co zjistil. Vůbec nestál o to, aby mu po šenku čmuchal nějaký tichošlápek s ostrým brkem za uchem.
„Dobře, dobře,“ rozpažil Ruvan, „ať je tedy po tvém. Nechám ji být. Ale vyřiď jí, že mi sem nesmí strčit už ani chlup, jasné! Ať si chodí pít jinam. Například U trolí hlavy se to pere ještě častěji a šenkýř tam má stoly a lavice z těžkých fošen, takže mu tam snad tak velkou škodu nenadělá. A když budeme mít štěstí, budou s ní vlkodlaci rychle hotoví.“
Kyryl pobaveně přikývl. U trolí hlavy pili vlastně jen dlaci, protože stála nejblíž jejich části města a nikdo jiný tam raději nechodil. Odpovídala tomu i nabídka kuchyně a například tamější pivo mělo velmi podezřelé příchutě.
„Vyřídím jí to, neboj se.“
„Doufám, že je to všechno,“ zabručel Ruvan. „Musím poklidit, abych mohl zase prodávat.“
V té chvíli se ze šenku ozvaly zvuky přesouvaného nábytku a Ruvan vystartoval ke dveřím jako jestřáb po kořisti. Kyryl mu však z cesty neustoupil. Naopak, pomalu se otočil a klidně otevřel dveře.
„Jak vidíš,“ řekl po chvíli, „s tím úklidem nemusíš nijak chvátat. Tví zákazníci ti ochotně pomáhají.“
„To bych, ke všem ďáblům, rád věděl, proč,“ zabručel šenkýř.
„To je celkem jedno,“ odvětil Kyryl a znovu zavřel dveře. „Důležité je, že si můžeme ještě chvíli povídat.“
„O čem?“ znejistěl Ruvan.
„Zajímá mě jistý lišák.“
„Lišák?“ zatvářil se Ruvan nechápavě.
„Myslím takového, co by se rád zajímal o obchody, které se neprovádějí na rynku ani u řemeslníků. Obchody, které mají rády tmu a soukromí, chápeš?“
„Tady?“ urazil se Ruvan.
„Tady, stejně jako kdekoli jinde,“ usmál se Kyryl. „A neříkej, že o nikom takovém nevíš.“
Ruvan zauvažoval o svých vyhlídkách do budoucna.
„No, jeden by tu snad byl,“ řekl pak pomalu. „Ale chápeš, že se nesmí dozvědět, že to máš ode mne. Tahle krčma je jen kousek od mostu a často se tu setkávají lidé s chlupatými, aby uzavřeli nějaký ten obchod, který by za denního světla a na ulici uzavřít nemohli. Nemohu si dovolit přijít o zákazníky, i když nejsou z tvého pohledu zrovna v pořádku.“
„O tobě nepadne ani slovo, spolehni se,“ ujistil ho Kyryl.
„V tom případě jednoho takového znám. Ale jen od vidění. Chodí sem každou druhou noc a byl tu včera. Přijde vždy až za tmy a sedá si do koutů. Většinou sedí sám, ale alespoň jednou za týden si k němu někdo přisedne a pak se tam spolu baví třeba do zavíračky.“
„O čem asi nevíš, že ne?“
„Blázníš? Vypadám snad jako netopýr? Víš, co je tu tou dobou za kravál? Polovina hostů už má v hlavě a do jejich vyřvávání jim hraje jezevec od vedle na housle nebo niněru. Copak se v tom dá něco slyšet? Kromě toho, dávají si pozor, aby spolu nemluvili o ničem důležitém, pokud je někdo moc blízko.“
„Jeho jméno neznáš, ale neviděl jsi ho třeba někdy ve městě? Na rynku nebo prostě na ulici? Chodíš přece sám nakupovat nebo domlouvat dodávky pro kuchyň, nebo už ne?“
„Chodím a myslím, že jsem ho i několikrát zahlédl na rynku, ale pokud máš na mysli, zda vím, odkud je, tak nevím.“
„A neznáš ani ty, co s ním mluvili?“
„Ani ne,“ pokrčil rameny. „Znáš to, většinou chodí s kapucí na hlavě. Ale pár bych poznal. Většinou to byli řemeslníci z lidské strany řeky. Asi sháněli levnější zboží nebo suroviny. To je celkem obvyklé.“
„A kromě nich, mluvil s ním ještě někdo?“
„No, fakt je, že minulý týden s ním mluvil takový mohutný chlap. Skoro jako medvěd v přestrojení za člověka. Pak tu byl ještě jednou, před třemi dny. Poprvé spolu mluvili docela dlouho. Podruhé už jen chvilku. Nejsem si jistý, ale byl bych přísahal, že mu ten chlap dal peníze.“
„Poznal bys ho?“
„No, budeš se asi smát, ale byl hrozně podobný tomu chlápkovi, co často hlídá lidskou mostní bránu. Jenže nebyl ve zbroji. Ale proč by zrovna biřic hledal takového podvodníka a ještě mu platil? Kromě toho, neměl jeho pach. Byl cítit úplně jinak.“
„A tvář?“
„Měl kapuci staženou přes obličej, až jsem se divil, že vůbec vidí na cestu,“ pokrčil rameny.
„Takže myslíš, že dnes se tu ten lišák neobjeví?“
„Podle mne ani náhodou. Chodí sem každý druhý večer, celkem pravidelně. Spíš jednu návštěvu vynechá, než aby přišel dva dny po sobě.“
„Tak ti děkuji, ale ve vlastním zájmu si náš rozhovor nech pro sebe.“
„Blázníš? Copak to tady chci zavřít, abych šel ven a chlubil se každému na počkání, jak pomáhám Ertenově družině v pátrání?“
„Správně,“ usmál se Kyryl. „A já bych to stejně hlasitě a často potvrzoval.“
„Tak zrovna tohle ti moc rád věřím,“ odsekl.
„V tom případě si rozumíme,“ uzavřel rozhovor Kyryl a obrátil se k odchodu.
„Hele, nechceš si sebou vzít její zbraně?“ ozval se znovu Ruvan s prosbou ve hlase. „Nechci riskovat, že tu zase někdo něco plácne, až si pro ně přijde. Kromě toho ona taky nebude v nejlepší náladě, až ji propustíte.“
„Že jsi to ty, a že jsi mi tolik pomohl, vezmu si je,“ zasmál se.
„A nezapomeň jí vyřídit můj zákaz vstupu,“ dožadoval se ještě Ruvan.
„Pokusím se nezapomenout,“ přikývl Kyryl a odešel. Ruvan spěchal za ním, aby dohlédl na hosty, kteří stále vraceli šenk do původního stavu. Ulevilo se mu, když zjistil, že se nikdo ničím neobsloužil, a že stolů a lavic zůstalo překvapivě mnoho.
Kyryl došel na rychtu a našel Illyth s Ruenem a zadrženou tygrotaurkou v hlavní místnosti. Tygrotaurka seděla na ovčí kožešině u Illythina stolu a draconiánka sepisovala výslech. Ruen seděl na zemi vedle dveří a tvářil se mimořádně sveřepě. Kromě nich už tam byla jen Tyria a podle pachu byl v budově i Erten, ale ten byl asi nahoře. To Kyrylovi docela dobře objasnilo důvod Ruenovy sveřeposti. Chyběla mu jeho družka.
„Takže jsi přišla do města dnes ráno. Hledáš nějakou práci na zimu, než vyrazíš dál s nějakou obchodní karavanou. Pocházíš ze západní části království, naposledy jsi chránila obchodní karavany mezi hlavním městem a přístavy na pobřeží,“ shrnula Illyth část zápisu. „Proč ses začala prát, už víme. Ale nejde mi do hlavy, proč tak snadno startuješ? Tak zkušená žena by měla být odolnější proti podobným narážkám.“
„Ty bys je snad nechala být, kdyby se o tobě bavili takovým způsobem?!“ zaprskala Vildrim.
„O mne tak nikdo nemluví, ale o dlačicích v jejich čtyřnohých podobách jsem to už několikrát slyšela. Vzhledem k tomu, že v té chvíli mají zrovna takové tělo, s tím mohou jen těžko něco dělat. Na druhou stranu si nepamatuji, že by takový pohled zaujal někoho jiného, než dlaka stejného druhu. Kromě toho, z dlačic si nikdo legraci dlouho nedělá.“
„Ze mne taky ne,“ odsekla.
„A co takhle nosit ocas dole?“ ozval se kousavě Ruen.
„Kdybych ho měla nosit níž, musela bych si pro něj při chůzi kopat příkop,“ odsekla.
„A stává se ti to často?“ zeptala se Tyria.
„Díky bohům ne,“ odfrkla si. „Jen párkrát do roka narazím na takového pitomce, který musí moje tělo komentovat podobně nejapným způsobem.“
„A nestačilo by je vzít po hlavě něčím tvrrrdým a nechat je ležet?“ ozval se opět Ruen.
„Proč?“ podívala se na něj Vildrim.
„Tak především bys u toho neničila šenk, neskončila bys tady u nás a nehrozila by ti šatlava,“ odpověděl místo Ruena Kyryl a položil zabavené zbraně na svůj stůl. „Mimochodem, kde jsou ti dva potlučení?“
„Poslali jsme je domů,“ odpověděl Ruen. „Co taky s nimi. Svoje dostali a myslím, že se jí příště rrrádi vyhnou.“
Kyryl přikývl a podíval se na Vildrim.
„Ruvan souhlasil s mým návrhem, že po tobě nebude chtít zaplatit škodu. Ale pod podmínkou, že už k němu nikdy nevlezeš. Proto jsem ti přinesl zbraně. Všechny ostatní šenky, krčmy a hostince jsou ti otevřené, ale k Ruvanovi už ve vlastním zájmu nechoď.“
„Řekli mi, že pronajímá pokoje, proto jsem tam šla,“ zavrčela.
„Když jsi tak dobrrrá bojovnice, prrroč to nezkusíš na hrrradě?“ navrhl Ruen.
„Protože tu hledám práci jen na zimu, ne na zbytek života,“ odvětila.
„V tom případě se poptej tady v ulicích. Je tu několik menších šenků a myslím, že skoro všude pronajímají pokoje nebo by tě nechali přespat aspoň v seně u stájí.“
„Lepší než dýkou do zad,“ zabručela. „O nějaké práci náhodou nevíte?“
„Co bys měla na mysli?“ zeptal se Kyryl.
„Pokud možno něco se zbrrraněmi,“ zavrčel poťouchle Ruen a Vildrim po něm hodila zlostný pohled.
„Zhruba tak jak říká.“
„Ochránce teď v zimě skoro nikdo nehledá,“ zamyslela se Illyth. „Navíc jsi přišla pozdě. Už před sněhem se sem stáhli podobní bojovníci a zabrali všechna volná místa.“
„A na druhý břeh bych na tvém místě nechodil,“ dodal Kyryl. „Tam bys na svou adresu slyšela každý den ještě horší věci, než dnes tady, to ti mohu zaručit.“
„Moc dlouho ne,“ odsekla.
„To máš pravdu,“ přikývl Kyryl vážně. „Jen do doby, než by tě pověsili za zabití nebo zmrzačení.“
„Co se práce týká, nejlepší bude poptat se na rynku. V hostincích kolem něj se většinou ubytovávají ti nejbohatší obchodníci a vůbec takoví, kteří si myslí, že by se jim nějaký ten strážce hodil,“ nadhodila Tyria.
„Chvíli jsem tam chodila a poptávala se, ale výsledek nula.“
„Já bych počkal do zítrrra,“ ozval se Ruen.
„Proč zas?“ odvětila otráveně Vildrim.
„Prrrotože do zítra se rrroznese, jak jsi zatočila s celým šenkem chlapů. Teď tě nikdo nezná, ale zítrrra už si o tobě budou čiřikat vrrrabci po střechách.“
Vildrim na něj chvíli hleděla, jako kdyby jej podezírala z nevhodného humoru.
„Vlastně má pravdu,“ ozvala se Tyria. „Lepší reklamu sis nemohla udělat.“
„Tak to hlavně nekřič tak nahlas,“ krotil její nadšení Kyryl. Neušlo mu, že je Tyria Vildrimininým výkonem když ne přímo nadšena, tak zcela určitě velmi potěšena. Možná proto, že Vildrim je přece jen částečně tygr, ale hlavním důvodem asi bude její pohlaví, ke kterému by přídomek 'slabší' po dnešku nepřidal ani obecní idiot.
„Jinak tě uslyší Erten, a ten z toho určitě nebude tak nadšený, jako ty.“
„Taky že nejsem,“ ozval se Erten z chodby, takže sebou všichni trhli.
„Chodíš jako duch,“ zavrčela Tyria vztekle. „Jak to, že vrzající schody nevrzaly?“
„Velitelovo tajemství,“ odvětil Erten spokojeně a pečlivě si prohlédl Vildrim od čenichu po ocas.
„Slyšel jsem dost, abych si o tobě udělal slušný obrázek. A radím ti dobře, v tomhle městě problémy nedělej. Raervar to nemá rád a klidně tě nechá na zbytek zimy zavřít do šatlavy.“
„Já problémy nedělám,“ opáčila.
„Ony už na tebe čekají, kamkoli se hneš. To jsme už slyšeli mnohokrát. Ale pokud skutečně nechceš mít velké problémy s vládcem města, zkus se trochu krotit. Další výstup, jako ten dnešní, a budeme tě muset odvést před draka.“
„Pokusím se,“ zavrčela vztekle. „Můžu už jít?“
„Jistě, jsi volná,“ usmál se Erten a ustoupil ze dveří, aby svým slovům dodal na váze.
Tygrotaurka vstala, vzala si z Kyrylova stolu své zbraně, zběžně je zkontrolovala, kývla jim na pozdrav a vyšla na ulici.
„Proč mám pocit, že s ní budou problémy?“ nadhodila Illyth vesele a podepsala sepsané hlášení.
„Protože si to myslíme všichni?“ odvětil podobným hlasem Kyryl a pobaveně se usmál.
„Kdybyste ji chtěli trrrochu prrrohnat, stačí říct a dám si s ní jedno nebo dvě kolečka po městě,“ nabídl se Ruen ochotně a oči mu vyloženě svítily.
Jeho návrh vyvolal bouři pobaveného smíchu, do něhož z venku vstoupila Zylae a nechápavě se zastavila ve dveřích.