Tvorba - Texty

Ruen se vracel středem ulice a vztek v něm jen kypěl. Ani v jedné z odbočujících ulic nenašel pach fenyklu. Bylo zřejmé, že počasí pracuje proti nim. Nyní mířil ke Kyrylovi, jehož pach k němu přinášel vítr. Illyth na tuto vzdálenost necítil, protože draconiáni mají vlastní pach velmi slabý.
Podíval se na šedou oblohu. Stále sněžilo. Takovou zimu tu ještě nezažil. Kolem domů se vršil sníh a jejich obyvatelé museli několikrát za den prometat pěšinky, aby se vůbec dostali ven. V tomhle měl trochu výhodu. Doma místo něj čistila pěšinky Zylae.
Došel k odbočce po pravé straně a zastavil se. Kyryl s Illyth se pomalu vraceli na hlavní ulici.
„Našel jsi něco?“ zeptala se Illyth.
„Ani ň,“ zavrčel. „Stopa zmizela. V tomhle počasí se prrrakticky nedá stopovat.“
„To máš, bohužel, pravdu,“ přisvědčil Kyryl zamračeně.
„A co vy, máte něco?“
„Kdepak,“ odvětila Illyth. „Obešli jsme snad všechny domy a nikdo nic neviděl. Všichni jsou zalezlí v teple a většinou se pokoušejí přivydělat si výrobou různých drobností a tak.“
„Kdybych měl počítat, kolik jsem si mohl koupit různých figurek, proutěných věcí, výšivek nebo keramiky, nesl bych to domů v nůši,“ zavrčel Kyryl a povzdechl si.
„Stejně je to zvláštní,“ bručel Ruen, zatímco se znovu dali do kroku, „tak dlouhá ulice a stalo se to vlastně v době, kdy se chodí na trrrh a nikdo nic neviděl? Podle pachu tu žije hned několik dlaků. Čekal bych, že záře stříbrrra přitáhne alespoň minimální pozorrrnost.“
„Jenže stříbrný šíp na sobě má jen málo stříbra, takže tolik nezáří,“ kontroval Kyryl.
„Ovšem vidět je,“ nedal se odradit Ruen. „Ty sám vidíš jediný šíp na sto krrroků, a to i v lese.“
„No dobře, to je sice pravda,“ odvětil Kyryl a marně se pokoušel zakrýt stopy pýchy prosakující do jeho hlasu, „ale neumí to každý. To je stejné, jako kdybys řekl, že takový čenich jako ty, má každý druhý dlak ve městě.“
„To nemá,“ souhlasil Ruen pobaveně, „jenže tady není vzdálenost sto krrroků. Vždyť šel dlakům přímo pod okny.“
„V tom má pravdu,“ přidala se na jeho stranu Illyth.
„Dejme to, ale stejně nikdo nic neviděl,“ odsekl Kyryl.
„Vy hledáte stříbro?“ ozval se nad nimi dětský hlas.
Okamžitě se zastavili a obrátili se po hlase. Na zdi seděl liškodlak sotva desetiletý a zvědavě je pozoroval.
„Ty jsi nějaké viděl?“ zeptala se Illyth hlasem, který používala pouze na děti.
„Viděl,“ přikývl chlapec.
„Kdy a kde?“ pokračovala Illyth medově.
„Co za to?“ naklonil chlapec hlavu ke straně.
„Jak to myslíš?“ zarazila se.
„Vy hledáte někoho se stříbrem a já ho viděl. Táta říká, že zadarmo ani kuře nehrabe,“ odvětil chlapec spokojeně.
„Co třeba natrrržené nohavice, když nám to neřekneš?“ ozval se Ruen a vykouzlil jeden ze svých hladových výrazů.
Chlapec na něj pohlédl a zdálo se, že jeho slova pečlivě zvažuje. Bohužel, zatímco dospělý by rychle usoudil, že by mu Ruen mohl udělat mnohem víc, než natrhnout nohavice, chlapec moc dobře věděl, že jako dítě má jisté výhody.
„Nohavice nenosím,“ opáčil vesele.
„Dobrá, tak co bys chtěl za to, že nám povíš, koho a kdy jsi viděl?“ řekla Illyth, když předtím mrkla na Kyryla, aby byl zticha. Tygrodlak tedy vydechl a zavřel již otevřenou tlamu.
„Chci vidět město ze vzduchu,“ prohlásil chlapec bez váhání.
„Dojdi si do hrrradu a nech se vystřelit z trrrebuchetu,“ zavrčel Ruen krvežíznivě. „Sám ti k němu ukážu cestu a zatáhnu za spoušť.“
Liškodlak mu věnoval soucitný pohled a pak se podíval zpět na Illyth.
„Když mě vyneseš nahoru a proletíš se se mnou nad městem, tak povím všechno, co vím.“
Illyth se podívala na své kolegy. Problém nebyl v tom, že by to pro ni byla nepřijatelná podmínka. Kdyby po ní chtěl peníze, bylo by to horší, protože jako každý drak, i ona na svém pokladu velmi lpěla. Jenže už od pohledu nebyl liškodlak žádné vyžle a let nad městem byl docela dlouhý. Bude ráda, když se s takovým nákladem, který navíc bude muset nést v rukách, protože ho nemůže vézt za krkem, jako velký drak, odlepí od země a dostane se nad budovy.
Kyryl s Ruenem na ni mlčky hleděli. Oni v tom nemohli udělat vůbec nic. Tedy nic jiného, než že toho kluka stáhnou dolů a vypráší mu kožich na zadku, aby příště věděl, jak se má chovat k dospělým a navíc ochráncům zákona. Bohužel, právě jako ochránci zákona na něj nesměli ani sáhnout, přestože Ruen jasně cítil, jak se mu tlama plní slinami a měl neodbytnou touhu toho kluka pořádně prohnat.
„Když se tak zajímáš o létání, tak jistě víš, že draconiáni nejsou stavění na let s velkým nákladem,“ začala Illyth pomalu a dívala se mu přímo do očí.
„Buď let nad městem, nebo nic,“ stál si kluk na svém, ale už na konci věty se mírně ošil. Chtěl od ní odtrhnout oči, ale nešlo to. Byl dlak, tedy v zásadě člověk, takže na něj její pohled účinkoval.
„Na mě jsi moc těžký a Raervar tě na zádech nesveze,“ pokračovala Illyth pomalu a bez jediného mrknutí oka. „Ale mohla bych tě vynést na střechu domu a postupně až na mostní věž. Z ní budeš mít výhled, jako kdybys letěl.“
„Na věž si mohu vylézt sám,“ odsekl klučina a nervózně si poposedl.
„Nebo bych si mohla promluvit s tvým otcem a povědět mu, že mi bráníš v nalezení toho, kdo vystřelil po Garovi stříbrný šíp, hm?“ zapředla Illyth s úsměvem a popošla o dva kroky blíž k domu, k němuž zeď patřila.
„Počkej,“ zneklidněl kluk.
„Tak, jak se rozhodneš?“ usmála se Illyth a ukázala přitom polovinu špičáků svého dračího chrupu.
„Když mě vyneseš na tu věž, budou mě všichni vidět a táta mě seřeže,“ zabručel. „Nesmím lézt ani po stromech.“
„Ale?“ protáhl Ruen spokojeně. „A prrročpak, malý obchodníku?“
„Protože jsem mu zlomil několik větví na ořešáku,“ zabručel klučina.
„Dobře,“ ozvala se Illyth, „když se dokážeš dostat z města na okraj lesa, vezmu tě do vzduchu tam, souhlasíš? Tam nebude skoro nikdo.“
Kluk to chvíli zvažoval. Illyth a jejím druhům bylo jasné, že nejspíš nesmí ani moc daleko od domu. Pak se mu ale zablesklo v očích.
„Dojdu pro tátu a před ním vám to povím. A vy mě pochválíte, ano?“
„Co to…“ zavrčel Ruen, ale Illyth jej rychle přerušila.
„Samozřejmě, že tě pochválíme, na to se spolehni.“
„Tak jo, jdu pro něj, počkejte tam,“ prohlásil kluk spokojeně a seskočil za zeď.
„Co to má zase být?“ zavrčel znovu Ruen, tentokrát na Illyth.
„Nejsem si jistá, ale hádám, že ještě během dneška jeho otec zjistí, že jeho potomek opět něco zlomil, rozbil nebo provedl jinou nepravost a tohle mu má zajistit snížení trestu,“ smála se.
„Mít rrruce, tak mu zvalchuju hřbet,“ zavrčel Ruen.
„Jen počkej, až budeš mít vlastní,“ ozval se Kyryl, který pocházel z početné rodiny a jako nejstarší musel na mladší dohlížet, takže měl dost praktických zkušeností.
Ruen po něm loupl okem a odpověď si nechal pro sebe.
Nemuseli čekat dlouho a dveře domu se otevřely. V nich se objevil statný liškodlak v pracovní zástěře plné hoblin a dřevěného prachu a přelétl je pohledem.
„Syn říkal, že vám musí něco říct,“ zabručel. „Co zase provedl?“
„Nic, o čem bychom věděli,“ odvětila Illyth a příjemně se na něj usmála. „Ale pátráme po tom, kdo vystřelil na Gara stříbrný šíp a vážně ho zranil. A zdá se, že tvůj syn tu někoho se stříbrem viděl.“
„Tady?“ zavrčel liškodlak. „Každého, kdo by se mi ometal kolem domu se stříbrem, bych odtud hnal sukovicí!“
„Tenhle tu jen prošel,“ ozval se za jeho zády synkův hlas a liškodlak se natočil bokem, aby se potomek kolem něj protáhl na zápraží.
„Kdo, kdy a kam šel?“ zeptala se ho Illyth.
Chlapec vrhl na otce vítězný pohled a spokojeně se rozpovídal.
„Seděl jsem na té zdi a díval jsem se na ulici a dolů na most. Šel tudy lišák a měl u sebe stříbro. Přišel odtamtud a šel nahoru. Ale nebyl tam moc dlouho, protože šel brzy zpátky. Ale to už stříbro neměl.“
Illyth se podívala nejprve dolů ulicí a pak nahoru. Nakonec se podívala zpět na chlapce.
„A kolik toho stříbra měl?“
„Málo, měl u pasu takový svitek z kůže a z něj ta záře vycházela.“
„A když se vracel, měl ten svitek u sebe?“
„Ne, neměl,“ zavrtěl chlapec hlavou.
„Ale jak to můžeš vědět, když ho musel mít na druhém boku?“ zajímala se Illyth zvědavě.
„Protože zrovna jel nahoru povoz a on mu musel uhnout ke zdi protějšího domu a postavit se čelem ke mně,“ prohlásil chlapec nadšeně.
„Takže jsi mu viděl do tváře?“ Ruen s Kyrylem viditelně ztuhli.
„Ne, to ne, on měl plášť a kapuci. Byl mu vidět jen čenich a dole pod pláštěm špička ocasu.“
„A jak dlouho byl pryč, než se vrátil?“
„Chvilku, chodil jsem po zdi sem a tam a prošel jsem jen párkrát. A koukal jsem přitom na most.“
„Proč jsi koukal na most?“
„Zrovna se tam hádali dva formani, přesně uprostřed a kolem nich se shlukli lidé i chlupatí.“
„A ten lišák šel nahoru v době, kdy už tam ty vozy stály?“
„Ne, srazily se chvilinku potom, co prošel nahoru a stály tam ještě dlouho potom, co tudy prošel zpátky.“
„A kam přesně šel, když se tudy vracel?“
„Jako ke hradbám.“
„To je která ulice?“
„Třetí odtud,“ ukázal mladý liškodlak ochotně.
Illyth se podívala na Kyryla a Ruena a kývnutím hlav se shodli, že to asi stačí. Obrátila se zpět k liškodlakovi a jeho synovi.
„Děkujeme mnohokrát,“ řekla vesele. „Tvůj syn nám velmi pomohl. Zdá se, že je jediný, kdo toho podezřelého viděl. Má bystré oči a doufám, že mu dlouho vydrží.“
Liškodlak se podíval na potomka, který se ho držel za zástěru a chvíli ho zamyšleně sledoval. Pak zvedl pohled k Illyth.
„Fakt je, že je hrozně zvědavý a tohle je asi poprvé, co to bylo k něčemu dobré. Jsem rád, že vám pomohl a doufám, že toho, kdo vystřelil po Garovi, brzy chytíte. Mimochodem, je to s ním vážné?“
„Bohužel dost,“ přikývla Illyth.
„Ale on nebyl dlak, to bychom věděli, tak proč stříbrný šíp?“ divil se liškodlak.
„To právě musíme zjistit a tvůj syn nám to usnadnil. Tímto mu za všechny své kolegy děkuji,“ ozval se konečně Kyryl.
„Jako by se stalo,“ zabručel liškodlak.
Po rozloučení zamířili dolů ulicí, ale Ruen šel úmyslně pomaleji a jakmile za otcem a synem zaklaply dveře, obrátil se a vyrazil tryskem k domu. Illyth s Kyrylem se za ním udiveně ohlédli a zastavili se.
Ruen doběhl ke dveřím a přiložil na ně ucho. Následně se mu roztáhla tlama v příšerném šklebu.
„Tak to vyklop, co jsi zase provedl! Minulý týden to bylo stejné! Musel jsem s tebou k sousedům, abys jim pověděl, který pes jim krade slepice. A minulý měsíc to zase byla kuna, co kradla vajíčka. A vždycky jsem ještě ten samý den zjistil, že jsi něco provedl! Tak to koukej vyklopit, než to z tebe vyklepu rákoskou!“ vrčel otec hlasitě.
„Ale já nic neudělal!“ bránil se synáček.
„Nelži a hned se přiznej!“
„Co se to zase děje? Proč je tu takový křik?!“ ozval se nějaký ženský hlas.
„Přivedl si sem Ertenovu družinu a pak i mne, aby jim pověděl, že tu viděl jít lišáka se stříbrem v době, kdy někdo vystřelil stříbrný šíp na Gara a vážně ho zranil.“
„Ale to je snad dobře, že jim pomohl, ne?“ divila se žena.
„Jenže vždy, když to udělá takhle veřejně, tak si žehlí nějaký průšvih a já chci vědět, co je to tentokrát, než za mnou přijde některý ze sousedů!“
„Proč by měl mít pořád něco na svědomí?“
„Protože je to můj syn a znám ho jako své chlupy! Tak to vyklop, co je to dnes? Ráno jsem tě viděl obejdovat kolem stodoly, mám se tam jít podívat?“
„Spadl mi kameňák,“ ozvalo se mumlání.
„S čím?!“ ozvali se jeho rodiče unisono.
„Se sádlem, ve spíži,“ mumlal jejich potomek.
„Tak to byla ta rána?! Takové krásné sádlo, co mi dalo práce ho sehnat! Já tě roztrhnu jako hada!“ rozčílila se matka.
„Ne, má moc energie, začne mi pomáhat v dílně. Ony ho ty roupy přejdou,“ rozhodl otec. „Výprasky ani domluvy nepomohly. Co napadl sníh, tak jen zlobí.“
„Tati, ale já nechci do dílny,“ začal synáček, ale byl rázně utnut zvukem podobným pohlavku.
„Buď rád, že to dopadlo tak mírně,“ ozvala se matka. „Za ten kameňák bys zasloužil tak naklepat zadek, že bys nejméně týden jedl ve stoje a spal na břiše. A teď plav za tátou, nebo bude zle.“
Ruen se spokojeně odlepil ode dveří a zamířil za Illyth a Kyrylem. Jeho blažený výraz je nenechal na pochybách, že se klučinovi stalo něco velmi nepříjemného. Když jim to pak pomalu převyprávěl, smáli se na celou ulici.
„Ale stejně je to divné,“ bručel Kyryl. „Ruen cítil ve stodole lasičáka, ale ten kluk viděl lišáka a osobně věřím tomu, že ten šíp, který nesl, je ten, který zranil Gara.“
„Souhlasím s tebou,“ přikývla Illyth. „Pochybuji, že by se tu pohyboval víc než jeden vykuk se stříbrným šípem. Na rynku prosím, tam se vyskytují obchodníci s ozbrojenými doprovody, ale tady ne, tohle je klidná čtvrť, kde se žádné trhy nekonají. A navíc se ho zbavil až moc rychle.“
„Právě proto,“ přikývl Kyryl a zpomalil.
Před nimi se ulička napojovala na mnohem širší a rušnější ulici.
Kyryl s Illyth se bez jakékoli dohody podívali na Ruena.
„Necítím vůbec nic,“ odpověděl okamžitě.
„A ptát se tady asi taky nemá moc smysl,“ dodal Kyryl, když došli na křižovatku a rozhlédli se. Ulice nebyla vyloženě plná, ale rozhodně se po ní pohybovalo dost obyvatel města, dokonce viděli i dvoje sáně obchodníků mířící dolů k řece.
„Tahle ulice se dole napojuje na hlavní pobřežní silnici k bráně, tak jako ta předchozí,“ dumala Illyth nahlas. „Kdyby chtěl rychle zmizet, mohl dojít dolů a nemusel tu takhle kličkovat.“
„Podle mne je lepší kličkovat, než jít přímo,“ namítl Ruen. „Alespoň prrro mne jako stopaře je mnohem těžší drrržet stopu, když mi na začátku naznačil, že při prrrvní příležitosti změní směrrr.“
Illyth s Kyrylem na sebe pohlédli a pak se podívali přímo před sebe.
„Kličkoval a ztratili jsme stopu,“ řekla Illyth a mrkla na Kyryla.
„Souhlasím,“ přikývl. „Jdeme.“
„Kam?“ nechápal Ruen.
„Rovně. Sám jsi řekl, že už tě zmátl. Ztratili jsme stopu a našli jsme ji jen náhodou. Nemá tedy důvod dál kličkovat.“
Ruen si to nechal projít hlavou. Logiku to mělo, ale rozhodně si nebyl jistý, že je to správný výsledek. Možná někde venku, v otevřené krajině, ale sem mu to nesedělo. Zylae i její otec ho stále učili, co to obnáší být vlkodlakem. Už ho naučili dost na to, aby uměl obstojně bojovat a více než slušně lovit a stopovat, a to nejen zvěř. Podle vlkodlačích zkušeností oběť kličkovala a mátla stopu od začátku do konce a ani ji nenapadlo myslet si, že je v bezpečí, dokud měla jen stín podezření, že po ní jde vlkodlak. A všichni ve městě věděli, koho Erten zaměstnává.
Nemyslel si, že by se celé město bálo jeho čichu, ale Ertenova družina jako celek tvořila dost velkou sílu a měla na kontě mnoho úspěšně zadržených zločinců nebo podvodníků. To sice neodradilo všechny potížisty, ale rozhodně to mělo svůj účinek. Kdyby byl na útěku on, nebyl by si tak jistý, aby přestal mást stopu.
Přešli hlavní ulici a vstoupili do uličky mezi dvěma řadami domů. Ruen počkal, až byli zhruba v polovině a začal znovu pátrat po vůni fenyklu, čistě pro případ, že by tudy neprošel jen ten lišák, ale i podezřelý lasičák.
„Tak co, našel jsi něco?“ zeptal se Kyryl opřený o stěnu po delší době, kdy Ruen proslídil snad třetinu uličky a očichal i stěny domů a zeď zahrady.
„Vůbec nic,“ zabručel vlkodlak, zvedl hlavu od země a rozhlédl se kolem. „Nechci malovat čerrrty na zeď, ale myslím, že to můžeme zabalit.“
„Tady asi ano,“ souhlasil Kyryl.
„A kde chceš pokrrračovat?“ obrátil se k němu Ruen. „Mám snad čenichem přeorrrat všechny ulice?“
„Vůbec ne,“ usmál se tygrodlak a podíval se na Illyth, která se tvářila stejně nechápavě jako Ruen.
„Zkusili jsme ho najít čichem a nepomohlo to. Tak to zkusíme hlavou. Když nic jiného, tak se u toho tolik nenaběháme.“
„Nechci vypadat jako hlupák, ale nějak ti nerozumím,“ řekla Illyth.
„Shodneme se na tom, že to asi nebude nikdo místní, že?“ zeptal se Kyryl.
Ruen se však hned ozval.
„Ale kdyby nebyli místní, jak by věděli o stodole a tunelu? Ani my jsme o tom nevěděli. Vůbec netušíme, k čemu to sloužilo nebo slouží.“
„Měl jsem na mysli toho střelce,“ odvětil Kyryl. „Ten lišák, co ho viděli se šípem, v tom bude hrát taky dost velkou roli, ale ten bude jistě místní.“
„Proč by cizí střelec číhal přímo na Gara?“ zeptala se Illyth, ale možné řešení ji napadlo dřív, než se Kyryl stihl nadechnout k odpovědi.
„Ty si myslíš, že to bylo na objednávku a využili nějakého cizince, který tu zakotvil na zimu?“
„Přesně tak,“ přikývl Kyryl. „Ten lišák bude nejspíš pěkné kvítko. Možná ho i známe, jen nevíme, že je to právě on.“
„Ale jak ho chceš najít?“ naklonil Ruen hlavu ke straně a pro jednou do svého hlasu nepřidal ani stopu jízlivosti. Naopak, byl plný zvědavosti.
„Našinec si na druhém břehu do krčmy nezajde, protože by ho nejspíš hned vyhodili, nebo se pletu?“ řekl Kyryl nesouvisle.
„No, je tam pár krčem, kde našim nalejou, pokud ovšem sáhnou na stříbro a dokáží, že nejsou dlaci,“ namítla Illyth.
„Ale moc lidí se tam s nimi nebaví, nebo ano?“
„Několikrát jsem tam byla a skutečně se mnou nikdo nemluvil. Dokonce tam máme vyčleněné stoly. Lidé nejsou rádi, když mají s námi sedět u jednoho stolu.“
„Přesně, takže když řeknu, že bychom si měli večer zajít na pivo do krčmy U dvou sluncí hned u mostu, bude někdo proti?“
„Já,“ zabručel Ruen. „Jednak mi od turrrnaje pivo vůbec nechutná a Errrten s drrrakem jsou zásadně prrroti tomu, abych měl noční hlídku před večeří, přestože jim stále říkám, že v tomto ohledu jsem zcela v pořádku. A rrrozhodně odmítám pít pivo z misky na podlaze na veřejnosti. A už vůbec ne v takové krrrčmě, kde se běžně zastavují lidé.“
„Dobrá,“ zasmál se Kyryl. „Zajdeme tam hned a trochu se poptáme. Teď tam mnoho návštěvníků nebude. Podle toho se rozhodneme, jak to uděláme večer.“
„Jsem prrro,“ přikývl Ruen bez váhání.
„Já také,“ usmála se Illyth a výmluvně pohladila jílec svého meče. U dvou sluncí totiž nebyla nouze o rvačky a podobná povyražení a Illyth si tam už několikrát zchladila žáhu, když urovnávala spory mezi štamgasty. Jen zřídka s sebou přivedla nějakého zadrženého, ale o to častěji museli rádoby výtržníci vyhledat péči ranhojičů. Drak nad tím přivíral oči, protože šlo o dračici a kromě toho, zákon v tomto případě stanovoval rváčům peněžitý trest a den v kládě. Praxe prokázala, že to nestačí a rvaček příliš neubývá. Ovšem výprask od Illyth měl mnohem lepší výsledky. Po její návštěvě krčmy tam několik dalších večerů býval klid a pokoj, kromě nějakého toho opileckého zpěvu a vyřvávání. Stávalo se dokonce, že stačilo, aby Illyth vstoupila do krčmy a rvačka okamžitě skončila. V tomto ohledu byla stejně dobrá jako Tyria, a Erten s drakem si libovali, že draconiánka tygřici plynule nahradila, když jí těhotenství znemožnilo službu na ulici.
Sešli dolů k řece a vyrazili k hlavní ulici od rynku k mostu. Ulice před mostem táhlým obloukem stoupala, aby po ní mohly vozy najíždět na most, a krčma U dvou sluncí stála právě mezi touhle ulicí a mostní věží.
Už několik kroků od krčmy slyšeli, že je tam až podezřele živo.