Zimní případ - 6. kapitola
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Illyth, když se vraceli ulicí směrem k rynku.
„A co si myslíš ty?“ odpověděl Kyryl pobaveně.
Illyth po něm střelila pohledem, ale jako služebně mladší se podřídila.
„Sispar o ničem neví. Stodolu vyklidil před několika týdny a dál se o ni nestará. Má svých starostí dost, jako všichni sedláci na světě. Ale podle toho, co říkal o těch stopách a pohybujících se stínech, si myslím, že bychom si měli prohlédnout ten sklep.“
„Tak si oba myslíme to samé,“ přikývl Kyryl. „Ale teď bys měla rychle zaletět na rychtu pro Ruena, nebo mu tam aspoň nechat vzkaz, aby za námi přišel, co nejrychleji to půjde. A přines něco čistého, nepoužitého, kvůli pachu, jak jsme se o tom bavili. Půjdu pomalu napřed a sejdeme se znovu u stodoly.“
„Jak si přeješ,“ přikývla, rozeběhla se a po několika krocích vyskočila do vzduchu. Udeřila křídly a brzy stoupala nad střechami domů a mířila mezi pomalu padajícími vločkami k rychtě.
Kyryl vstoupil na rynek. Pomalu jej obcházel podél domů a sledoval, co se na něm odehrává.
Illyth přistála na dvoře rychty, setřásla ze sebe tu trochu sněhu, která se na ni během letu uchytila, a vstoupila do domu. V hlavní místnosti našla Zylae, Tyriu a Dunala.
„Kde jsou všichni?“
„Erten u Gara a ostatní na obchůzkách,“ odpověděla Tyria a zapínala si plášť. „A já si také potřebuji odskočit do města. Kdyby něco, Zylae ví, kde mě hledat.“
„Ruen tu ještě nebyl?“ podívala se draconiánka na vlkodlačici.
„Musel k Jartenovi a znáš šamany,“ pokrčila Zylae rameny. „Jakmile něco potřebují, musí všechno ostatní stranou.“
„Chápu,“ přikývla Illyth otráveně. „Víš, kde má stodolu stará liška Verena?“
„Myslíš tu zatracenou drbnu?“ zamračila se Zylae a svá slova doplnila vzteklým zavrčením.
„Přesně tu,“ přikývla. „Tobě taky něco udělala?“
„Projdi město křížem krážem a najdi jednoho jediného měšťana, který by o ní mluvil v dobrém, a máš u mě zlaťák,“ odsekla Zylae. „Jejího jazyka se tu bojí všichni.“
„Právě z její stodoly Gara postřelili. Našli jsme tam nějaký slabý pach a nejsme z něj s Kyrylem moudří. Popiš cestu Ruenovi, a ať tam za námi přiběhne tak rychle, jak jen to bude možné, ano?“
„Vyřídím mu to,“ přikývla Zyl. „A jak je Garovi nevíte?“
„Vůbec jsem uvnitř nebyla, ani Kyryl ne. Jen jsme viděli, jak tam přiběhla Lalis.“
„Pak je v nejlepších rukách,“ odvětila Zyl. „Jestli mu nepomůže ona, tak v tomhle městě už nikdo. Jen by mě zajímalo, proč na něj použili stříbrný šíp, když byl stále člověkem a všichni chlupatí a dlaci to vědí.“
Illyth a Kyrylovi to také vrtalo hlavou, ale teď jen pokrčila rameny.
„Ještě bych potřebovala nějaký kus čisté, nepoužité látky.“
„Na co?“ zatvářila se Zyl nechápavě.
Illyth jí vysvětlila problém se žebříkem a půdou.
„Copak nahoru Ruen vyleze docela snadno, to jsem ho už taky naučila, ale dolů by musel skočit. Kdyby tam bylo seno nebo něco podobného, máte po starostech.“
„Nic takového tam není,“ zavrtěla Illyth hlavou. „Ta stodola se dlouho nepoužívá.“
„Dobře, tak se podíváme do skladiště, třeba tam něco bude,“ odvětila Zyl, vstala, prošla kolem Illyth a společně pak vešly do skladiště.
Dunal šel ze zvědavosti za nimi a sledoval je otevřenými dveřmi při slídění v regálech.
„Co třeba tohle?“ ozvala se konečně Zylae a ukázala na smotek pytloviny. „Myslím, že tu leží už celou věčnost a nikdo ho na nic nepoužil.“
Aniž by čekala na Illythin názor, natáhla se a pečlivě jej očichala.
„Myslím, že by mohl obstát,“ řekla pak, zatímco Illyth vychovaně čekala, až dokončí očichávání. „Zavedu sem Ruena, aby si očichal tu polici. Usnadní mu to odfiltrování pachu té látky.“
„Jsem pro,“ přikývla draconiánka pobaveně. Už dávno se naučila, že dlakům je nutno poskytnout dost velkou volnost. Vlkodlaci speciálně nad sebou nesnesli žádnou jinou autoritu než svého vůdce smečky a šamana. Illyth tiše obdivovala Ertena, jak dokáže velet družině, v níž víc jak polovinu členů tvoří právě dlaci. Možná to bylo tím, že jim vlastně nijak zvlášť nevelel. Jen zřídka jim udílel přímé rozkazy. Obvykle je požádal a oni mu ochotně vyhověli. Ale nejdůležitější asi bylo, že měl pochopení pro jejich slabosti. Jen málokterý velitel, pod kterým kdy ona sloužila, by v družině strpěl někoho, jako byl Ruen. Od souboje s rytířem neminul den, aby se kvůli něčemu nepostavil na zadní a vztekle nevrčel. A přesto i on dělal to, co si Erten přál a tygr nevypadal, že by mu Ruenovo vrčení a vzdor nějak přehnaně vadily.
Vzala si od Zylae svitek a podívala se na Dunala ve dveřích.
„A ty čekáš na co?“
„Až poletíš k té stodole, poletím s tebou,“ mrkl na ni jedním okem.
„Zapomeň,“ odvětila a vycenila na něj krátce zuby. „Je potřeba dohlédnout na ulice pěkně shora. Poletíš sice se mnou, ale pak se přidáš ke Thorthovi.“
„Tak dobře,“ pokrčil odevzdaně křídly. „Za to ti nepovím, co se šeptá na hradě.“
„Co se šeptá?“ ožila zvědavě Zyl.
„Nic nevím,“ opáčil Dunal a obrátil se k odchodu. Daleko se však nedostal. Obě dívky za ním vystartovaly, chytily ho za ruce, zkroutily mu je za zády, takže jej přinutily kleknout si na zem a předklonit se.
„Copak se to šeptá?“ zapředla spokojeně Illyth.
„Po zlém ze mě nic nedostanete,“ šklebil se spokojeně draconián, protože věděl, že mu ve skutečnosti nic udělat nemohou.
„Neznáš nějakou jeho slabost?“ zeptala se Zylae draconiánky.
„Ten jich má,“ usmála se Illyth krutě. „Jen mi dej chvilku, než vyberu tu nejvhodnější.“
Dunalovi zmizel úsměv ze rtů. Během těch několika týdnů známosti s Illyth se už naučil rozpoznávat, kdy to myslí vážně a kdy si jen dělá legraci. Také zjistil, že život s ní nebude žádné peříčko. Byla zvyklá velet a zatím nedokázala přijmout fakt, že partnerství není totéž jako válečná výprava. Věc neusnadňoval ani fakt, že Dunal byl mnohem mladší a v boji i v životě méně zkušený, takže Illyth celkem přirozeně hrála první housle. Jenže ani on nebyl zrovna nakloněn tomu, žít pod něčí taktovkou a tak to mezi nimi poněkud skřípalo. Dunal věděl, jak by se k sobě měli chovat, ale dokud se jeho bojové schopnosti znatelně nezlepší, nebude ho Illyth moc poslouchat. Protože podobné problémy nebyly draconiánským párům cizí, věděl, jak se má zachovat. Hned od nastoupení do služby u Raervara i Ertena se domluvil s Natim, tygrodlakem velícím Raervarovým jednotkám, a tedy se svým velitelem, na tvrdých trénincích. Nati si ho vyzkoušel a nyní musela i Illyth uznat, že se její druh znatelně zlepšil. Dosud to však nebylo dost, aby ji porazil. Teprve až se tak stane, bude Illyth sdílnější a nebude jeho názory a nápady přecházet téměř bez povšimnutí, jako to dělá nyní.
Napnul svaly celého těla a prudce vyrazil vpřed. Současně použil křídla a ocas, takže ho Zylae musela pustit, jinak by riskovala zlomení ruky. Illyth jeho trik už znala, ale té pro změnu podrazil nohu, takže zavrávorala a on se jí tak stihl vysmeknout.
„Ale že jste to vy,“ prohlásil spokojeně, když opět stál čelem proti nim s rukou výmluvně položenou na jílci meče, „něco vám naznačím. Údajně prý něco přepadlo mistra Firta.“
„Jak, něco?“ zeptala se zaraženě Zylae. „Snad někdo, ne?“
„To právě ne,“ usmíval se spokojeně Dunal. „Prý mu to pěkně podrápalo dveře, pak ho to srazilo do sněhu, podupalo záda a málem ho to stáhlo z kůže.“
„Málem?“ naklonila Illyth hlavu ke straně.
„Zůstal na živu,“ přitakal Dunal. „Najednou to prý zmizelo. A nenašly se tam žádné stopy, jen ty podrápané dveře. Z Firta je teď uzlíček nervů a rodina i tovaryši ho dávají dohromady. Pořád jen něco blekotá, kouká do blba a na nikoho nereaguje. Ranhojič a bába kořenářka jsou u něj od časného rána a zkoušejí na něm svoje blafy, ale zatím žádná změna.“
„A co že o tom víš tolik detailů?“ nedalo to Illyth.
„Promluvil jsem si s poslem, kterého tam Raervar vyslal, aby pro něj zjistil poslední novinky.“
„Jak ses k němu dostal?“ zasmála se Illyth.
„Viděl jsem ho při letu z lidské radnice zpět na hrad, když se vracel přes most. Přistál jsem u něj a dal se s ním do řeči,“ mrkl na ni.
„A tuší se, co to bylo?“ ozvala se pro změnu Zylae.
„Zatím prý ne,“ zavrtěl hlavou.
„Takže teď mistr Firt,“ broukla Illyth zamyšleně. „To už je od začátku zimy pátý člověk.“
„Narodila jsem se tu a vím jistě, že se tu nikdy nic podobného nedělo,“ zabručela Zylae.
„A nezkoušel se někdo ptát šamanů?“ obrátila se k ní Illyth.
„Zeptala jsem se Jartena, ale ten o tom se mnou nechtěl mluvit.“
„Proč nechtěl?“ ozval se Dunal.
„Vím já?“ podívala se na něj ošklivě. „Šamani už jsou takoví. Naléhat na ně může jen vůdce smečky nebo družka, a i ti jen v omezené míře.“
„A tys o tomhle na hradě nic neslyšel?“ řekla na jeho adresu Illyth. „V kuchyni a na chodbách se přece klevetí jako o život.“
„To ano, ale o tomhle ne. A nemůžeme se divit. Když jde o taková záhadná napadení smrdící démony, to si každý dává pozor na tlamu, aby k sobě nepřitáhl jejich pozornost.“
„Ale co já vím, tak se zatím žádné podezření na démony a podobné bytosti nepotvrdilo,“ namítla Illyth. „Mám také své zdroje, jako každý biřic, a tak vím, že tam dělali zaklínání různí kněží a na nic nepřišli.“
„To ale neznamená, že to není dílo některého z démonů,“ ozvala se Zylae. „Je jich přece mnoho.“
„Asi jsem to řekla špatně,“ odvětila Illyth, „ta kouzla na místech napadení neukázala vůbec nic, chápete? Každý démon má v sobě magii a tak se dá najít. Ti šikovní umí zařídit, že nepoznáte, který démon to byl, ale budete alespoň vědět, že to byl nějaký démon. Tady ale nebyla jediná známka magie. Ani špatné, ani dobré. Dokonce dělali testy na dlaky. Mnoho lidí má s dlaky nějaký ten nevyřízený účet a teď jsou noci dlouhé a temné, ideální doba k vyřizování dávných křivd. Ale ani to tam nebylo.“
„Takže žádný démon ani dlak?“ podrbal se Dunal ve vlasech. „To pak ale zbývají jen lidé, ne?“
„Zbývají, ale ani to nedává smysl,“ přikývla Illyth. „Copak nějaký člověk poškrábe dubové dveře? Nebo roztrhá někomu smečku cenných loveckých psů? Pak tu máme ty dva koně, kterým něco ukouslo hlavy. A ten kočár. Majitel si ho pořídil na konci léta, aby se mohl blýsknout před ostatními měšťany. Uslyšeli hluk a než doběhli do stodoly, byl kočár prakticky na odpis.“
„I drak je z toho mírně nervózní,“ dodal Dunal. „Vždy, když se to stane, vrčí a studuje nějaká lejstra a kroniky. Dva jeho písaři nedělají nic jiného, než že pro něj hledají kroniky a podobné knihy a pátrají v nich po i té sebemenší zmínce o podobném typu napadení.“
„A našli už něco?“ zeptala se Zylae dychtivě.
„Spoustu, ale problém je, že to vždy byli démoni, a když testy démony vyloučily, nemá drak v drápech jediné vodítko.“
„A co lidé, prověřuje je také tak pečlivě?“ zeptala se Illyth.
„Tak o tom samozřejmě skoro nic nevím, protože to nebude provádět tak okatě, jako studium kronik. Ale pravda je, že se celá řada jeho služebníků neustále vydává do města, a to po setmění. Když jsem nastoupil do služby, byl tam v noci skoro klid, zato teď.“
„Že ani Raervar netuší, co se tu děje, to už stojí za trochu přemýšlení,“ zapředla Illyth spokojeně, až se na ni Zylae s Dunalem podívali.
„On přece obyčejně ví o všem, co se ve městě a jeho okolí šustne,“ dodala na vysvětlenou.
„Jenže také všichni víme, že když začne být drak z něčeho nervózní, dokáže se o svou nervozitu velmi rychle podělit s ostatními. Už jsem to jednou zažila. Týden jsem nespala. Všichni jsme běhali a hledali stopy a důkazy. Nerada bych si to zopakovala.“
„O tom jsem neslyšela?“ naklonila Illyth hlavu ke straně.
„Moc se o tom nemluví,“ vysvětlovala vlkodlačice. „Šlo o vraždy obchodníků. Pak se zjistilo, že to dělali lupiči. Měli tady svého muže, který jim dával vědět, kdy a kam vyjíždí slabě chráněná karavana nebo něco velmi cenného. Trvalo několik týdnů, než jsme zjistili, kdo to je a pak jsme ho ještě museli chytit. Samozřejmě poznal, že po něm jdeme a včas utekl. Tři dny a noci bez přestávky jsme mu šli ve stopě, než jsme ho našli. A pak se ještě musela zlikvidovat ta tlupa, ke které patřil.“
„Ale když jste je nakonec dostali, tak proč se o tom nemluví?“ nechápal Dunal.
„Protože nikdo se nebude chlubit tím, že mu na jeho pozemcích několik týdnů škodili lupiči,“ odvětila Illyth místo vlkodlačice. „To by si pak obchodníci mohli začít myslet, že si Raervar neumí udělat doma pořádek a mohli začít jezdit jinudy.“
Dunal se zatvářil rozpačitě. Co se jeho týkalo, on by o dračí schopnosti udržet pořádek nepochyboval ani na minutu. Uznával však, že on sám je drak, takže by vlastně musel pochybovat sám o sobě, což se drakům moc často nestávalo.
„Ale dost bylo povídání o Raervarovi,“ řekla Zylae rozhodně. „Tady na Illyth už jistě čeká Kyryl a ty bys měl dohlédnout na ulice. A kdybys přitom zahlédl něco podivného, co by mohlo souviset se střelbou na Gara, udělal bys nám všem jen radost.“
„A co by to jako mělo být?“ zabručel Dunal. „Pokud jsem to správně pochopil, Illyth s Kyrylem kolem toho čenichají od první chvíle a zatím nic moc nemají a pozvali si k tomu Ruena. Co bych asi tak mohl vidět ze vzduchu?“
„Prostě měj oči otevřené,“ povzdechla si Zylae. Nejednou si říkala, co na něm vlastně Illyth vidí. Dunal odmlouval snad ještě víc než Ruen ve špatné náladě.
„Já mu to za letu vysvětlím,“ ozvala se Illyth a kývla na svého druha, aby zamířil chodbou na dvůr. „Až přijde Ruen, nezapomeň ho za námi poslat.“
„Spolehni se,“ přikývla Zylae a sledovala je, jak startují a odlétají. Pak se vrátila do hlavní místnosti, kde se znuděně usadila za stolem a otevřela si kroniku, kterou si obvykle četla Tyria, aby si ukrátila vlekoucí se čas.
Odpoutal se od ní nad Saevininou chalupou. Illyth zamířila přímo dolů, aby se podívala, zda je Erten stále uvnitř, a případně mu řekla, jak se pátrání vyvíjí. Dunal naopak vystoupal trochu výš, aby pohledem našel gryfa a zamířil k němu. Thorth o něm věděl po celou dobu a pozměnil směr letu, když zjistil, že letí k němu.
Draconiánka přistála před chalupou, složila křídla za zády, došla ke dveřím a zaklepala na ně. Po několika chvílích otevřel sám Erten.
„Co se děje?“ zeptal se, vyšel na ulici a zavřel za sebou.
„Jak to vypadá s Garem?“ zeptala se Illyth okamžitě.
„Špatně,“ zabručel Erten. „Ať už to byl kdokoli, mířit tedy uměl. Stačily by dva palce a Gar by byl prakticky okamžitě mrtvý. Lalis dělá, co může, ale nemůže nám nic slíbit.“
„A Saevin?“ nedalo to Illyth.
„Pomáhá jí, ale je to pro ni těžké. Nevím sice co, ale něco mezi nimi muselo být. Takhle by se k normálnímu podnájemníkovi nechovala.“
„No, spali spolu, to jsme cítili všichni,“ pokrčila Illyth křídly.
„Možná proto,“ pokrčil Erten rameny. Ale v duchu si tak moc jistý nebyl. Gar mu prozradil, že on a Saevin spolu sdílejí lože jen kvůli chladu. Tygr si z něj sice dělal legraci a na oko mu nevěřil, ale jeho čich mu Garova slova potvrzoval. Kdyby mezi nimi k něčemu došlo, poznali by to všichni na rychtě. Ale Saevinino chování tomu neodpovídalo.
„A na co jste zatím s Kyrylem přišli?“ zeptal se.
Illyth mu vše vypověděla.
„Kde je Ruen tedy nevíte,“ zavrčel Erten. „Budu si muset dojít s Jartenem promluvit. Je sice šaman a jejich záležitosti jsou velmi důležité, ale mohl by mi dát aspoň vědět, na jak dlouho si bere mého podřízeného.“
„Zylae ho za námi pošle hned, jak se vrátí.“
„To doufám,“ zavrčel nenaloženě. On sice o bozích nepolemizoval, jako to dělala Zylae, ale šamany vedl v jiné kategorii než bohy, takže o nich pochyboval často, a tu a tam se s některým chytil do křížku. To když měl pocit, že si vykládá městské a královské zákony jinak, než by se mělo. Proto nebyl u řady šamanů dobře zapsán a několikrát se to řešilo až u Raervara. A aby toho nebylo dost, rozhodl Raervar ve valné většině sporů v jeho prospěch, což jim oběma nemohli šamani zapomenout. S Jartenem se sice dosud nepohádal, protože vlkodlak patřil k těm klidnějším šamanům, kteří neviděli důvod, proč vytvářet neshody s vládci a jejich strážemi, ale měl dojem, že zrovna Ruen by mohl být tím správným spouštěčem roztržky. Jarten si ho totiž nepůjčil poprvé, stejně jako vůdce smečky Nuri. Erten sice uznával, že i vůči nim má Ruen své povinnosti, ale byl to on, kdo mu platil mzdu, takže měl zcela jednoznačný názor na to, kdo má na Ruena přednostní právo a kdo by se koho měl ptát, zda si může Ruena na část dne vyžádat.
„Na co vlastně neseš ten pytel?“ zeptal se rozpačitě se tvářící draconiánky.
Pověděla mu to.
„Ruen umí šplhat po žebříku?“ zvedl Erten obě obočí. „Tak to bych ho někdy rád viděl.“
„Popravdě, já taky,“ usmála se. „Ale nemá tam nic měkkého, do čeho by pak mohl seskočit, takže máme smůlu.“
„Na něco už přijdeme,“ usmál se Erten a skutečně v duchu vymýšlel důvod, proč by měl Ruen lézt po žebříku v rychtě, kde je sena a slámy dost na celou zimu.
„Teď se vrať za Kyrylem a pátrejte dál. Snad něco najdete a pohneme se z místa.“
„Jak si přeješ,“ přikývla, poodešla několik kroků stranou a pak s rozběhem vzlétla.
Erten ji chvíli zvědavě sledoval, a když viděl, jak mizí za střechami domů, vrátil se do kuchyně Saevinina domu.
Gar dosud ležel na stole, vysvlečený do půli těla a Lalis dělala, co bylo v jejích silách, aby mu ránu ošetřila. Saevin s hadrem na tlamě stála proti ní a plnila všechny její příkazy.
„Jak to vypadá?“ zeptal se opatrně.
„Špatně,“ odvětila vlčice. „Vážně nevím, jestli se z toho dostane.“
Erten se neudržel a podíval se na Saevin. Její výraz byl doslova kamenný. Byl to výsledek její snahy odolat vůni lidského masa a krve. Rychtář se nezdržel obdivu, neboť úplněk doslova klepal na dveře. Dlaci v jeho družině už byli jako na trní a snažili si prohodit s nedlačími kolegy služby, aby měli čas na odpočinek před velkým lovem. Saevin sice na lov dlouho nevyrazila, ale tím spíš by od ní očekával, že se vytratí z domu na zahradu, aby snáze odolala pokušení roztrhat Gara na kusy a dát si ho k obědu. Divil se, že ji nevyhodila Lalis. Jako ranhojička to mohla udělat, a kdyby profese ranhojiče nestačila, stále ještě byla šamankou a Saevin by příkaz šamanky uposlechla bez váhání, i kdyby se jí vůbec nelíbil.
Illyth přistála u čekajícího Kyryla a pověděla mu, co se dozvěděla.
„Už aby tady byl,“ zabručel Kyryl. „Zkusil jsem si tu ulici projít, ale nikde nic. Jenže když nevím, na koho nebo na co se ptát, tak se raději ani neptám, abych nikoho nepobláznil.“
„Tak pojďme najít vhodný kus zdiva pro Ruena, abychom se pak nezdržovali,“ navrhla.
„A co si myslíš ty?“ odpověděl Kyryl pobaveně.
Illyth po něm střelila pohledem, ale jako služebně mladší se podřídila.
„Sispar o ničem neví. Stodolu vyklidil před několika týdny a dál se o ni nestará. Má svých starostí dost, jako všichni sedláci na světě. Ale podle toho, co říkal o těch stopách a pohybujících se stínech, si myslím, že bychom si měli prohlédnout ten sklep.“
„Tak si oba myslíme to samé,“ přikývl Kyryl. „Ale teď bys měla rychle zaletět na rychtu pro Ruena, nebo mu tam aspoň nechat vzkaz, aby za námi přišel, co nejrychleji to půjde. A přines něco čistého, nepoužitého, kvůli pachu, jak jsme se o tom bavili. Půjdu pomalu napřed a sejdeme se znovu u stodoly.“
„Jak si přeješ,“ přikývla, rozeběhla se a po několika krocích vyskočila do vzduchu. Udeřila křídly a brzy stoupala nad střechami domů a mířila mezi pomalu padajícími vločkami k rychtě.
Kyryl vstoupil na rynek. Pomalu jej obcházel podél domů a sledoval, co se na něm odehrává.
Illyth přistála na dvoře rychty, setřásla ze sebe tu trochu sněhu, která se na ni během letu uchytila, a vstoupila do domu. V hlavní místnosti našla Zylae, Tyriu a Dunala.
„Kde jsou všichni?“
„Erten u Gara a ostatní na obchůzkách,“ odpověděla Tyria a zapínala si plášť. „A já si také potřebuji odskočit do města. Kdyby něco, Zylae ví, kde mě hledat.“
„Ruen tu ještě nebyl?“ podívala se draconiánka na vlkodlačici.
„Musel k Jartenovi a znáš šamany,“ pokrčila Zylae rameny. „Jakmile něco potřebují, musí všechno ostatní stranou.“
„Chápu,“ přikývla Illyth otráveně. „Víš, kde má stodolu stará liška Verena?“
„Myslíš tu zatracenou drbnu?“ zamračila se Zylae a svá slova doplnila vzteklým zavrčením.
„Přesně tu,“ přikývla. „Tobě taky něco udělala?“
„Projdi město křížem krážem a najdi jednoho jediného měšťana, který by o ní mluvil v dobrém, a máš u mě zlaťák,“ odsekla Zylae. „Jejího jazyka se tu bojí všichni.“
„Právě z její stodoly Gara postřelili. Našli jsme tam nějaký slabý pach a nejsme z něj s Kyrylem moudří. Popiš cestu Ruenovi, a ať tam za námi přiběhne tak rychle, jak jen to bude možné, ano?“
„Vyřídím mu to,“ přikývla Zyl. „A jak je Garovi nevíte?“
„Vůbec jsem uvnitř nebyla, ani Kyryl ne. Jen jsme viděli, jak tam přiběhla Lalis.“
„Pak je v nejlepších rukách,“ odvětila Zyl. „Jestli mu nepomůže ona, tak v tomhle městě už nikdo. Jen by mě zajímalo, proč na něj použili stříbrný šíp, když byl stále člověkem a všichni chlupatí a dlaci to vědí.“
Illyth a Kyrylovi to také vrtalo hlavou, ale teď jen pokrčila rameny.
„Ještě bych potřebovala nějaký kus čisté, nepoužité látky.“
„Na co?“ zatvářila se Zyl nechápavě.
Illyth jí vysvětlila problém se žebříkem a půdou.
„Copak nahoru Ruen vyleze docela snadno, to jsem ho už taky naučila, ale dolů by musel skočit. Kdyby tam bylo seno nebo něco podobného, máte po starostech.“
„Nic takového tam není,“ zavrtěla Illyth hlavou. „Ta stodola se dlouho nepoužívá.“
„Dobře, tak se podíváme do skladiště, třeba tam něco bude,“ odvětila Zyl, vstala, prošla kolem Illyth a společně pak vešly do skladiště.
Dunal šel ze zvědavosti za nimi a sledoval je otevřenými dveřmi při slídění v regálech.
„Co třeba tohle?“ ozvala se konečně Zylae a ukázala na smotek pytloviny. „Myslím, že tu leží už celou věčnost a nikdo ho na nic nepoužil.“
Aniž by čekala na Illythin názor, natáhla se a pečlivě jej očichala.
„Myslím, že by mohl obstát,“ řekla pak, zatímco Illyth vychovaně čekala, až dokončí očichávání. „Zavedu sem Ruena, aby si očichal tu polici. Usnadní mu to odfiltrování pachu té látky.“
„Jsem pro,“ přikývla draconiánka pobaveně. Už dávno se naučila, že dlakům je nutno poskytnout dost velkou volnost. Vlkodlaci speciálně nad sebou nesnesli žádnou jinou autoritu než svého vůdce smečky a šamana. Illyth tiše obdivovala Ertena, jak dokáže velet družině, v níž víc jak polovinu členů tvoří právě dlaci. Možná to bylo tím, že jim vlastně nijak zvlášť nevelel. Jen zřídka jim udílel přímé rozkazy. Obvykle je požádal a oni mu ochotně vyhověli. Ale nejdůležitější asi bylo, že měl pochopení pro jejich slabosti. Jen málokterý velitel, pod kterým kdy ona sloužila, by v družině strpěl někoho, jako byl Ruen. Od souboje s rytířem neminul den, aby se kvůli něčemu nepostavil na zadní a vztekle nevrčel. A přesto i on dělal to, co si Erten přál a tygr nevypadal, že by mu Ruenovo vrčení a vzdor nějak přehnaně vadily.
Vzala si od Zylae svitek a podívala se na Dunala ve dveřích.
„A ty čekáš na co?“
„Až poletíš k té stodole, poletím s tebou,“ mrkl na ni jedním okem.
„Zapomeň,“ odvětila a vycenila na něj krátce zuby. „Je potřeba dohlédnout na ulice pěkně shora. Poletíš sice se mnou, ale pak se přidáš ke Thorthovi.“
„Tak dobře,“ pokrčil odevzdaně křídly. „Za to ti nepovím, co se šeptá na hradě.“
„Co se šeptá?“ ožila zvědavě Zyl.
„Nic nevím,“ opáčil Dunal a obrátil se k odchodu. Daleko se však nedostal. Obě dívky za ním vystartovaly, chytily ho za ruce, zkroutily mu je za zády, takže jej přinutily kleknout si na zem a předklonit se.
„Copak se to šeptá?“ zapředla spokojeně Illyth.
„Po zlém ze mě nic nedostanete,“ šklebil se spokojeně draconián, protože věděl, že mu ve skutečnosti nic udělat nemohou.
„Neznáš nějakou jeho slabost?“ zeptala se Zylae draconiánky.
„Ten jich má,“ usmála se Illyth krutě. „Jen mi dej chvilku, než vyberu tu nejvhodnější.“
Dunalovi zmizel úsměv ze rtů. Během těch několika týdnů známosti s Illyth se už naučil rozpoznávat, kdy to myslí vážně a kdy si jen dělá legraci. Také zjistil, že život s ní nebude žádné peříčko. Byla zvyklá velet a zatím nedokázala přijmout fakt, že partnerství není totéž jako válečná výprava. Věc neusnadňoval ani fakt, že Dunal byl mnohem mladší a v boji i v životě méně zkušený, takže Illyth celkem přirozeně hrála první housle. Jenže ani on nebyl zrovna nakloněn tomu, žít pod něčí taktovkou a tak to mezi nimi poněkud skřípalo. Dunal věděl, jak by se k sobě měli chovat, ale dokud se jeho bojové schopnosti znatelně nezlepší, nebude ho Illyth moc poslouchat. Protože podobné problémy nebyly draconiánským párům cizí, věděl, jak se má zachovat. Hned od nastoupení do služby u Raervara i Ertena se domluvil s Natim, tygrodlakem velícím Raervarovým jednotkám, a tedy se svým velitelem, na tvrdých trénincích. Nati si ho vyzkoušel a nyní musela i Illyth uznat, že se její druh znatelně zlepšil. Dosud to však nebylo dost, aby ji porazil. Teprve až se tak stane, bude Illyth sdílnější a nebude jeho názory a nápady přecházet téměř bez povšimnutí, jako to dělá nyní.
Napnul svaly celého těla a prudce vyrazil vpřed. Současně použil křídla a ocas, takže ho Zylae musela pustit, jinak by riskovala zlomení ruky. Illyth jeho trik už znala, ale té pro změnu podrazil nohu, takže zavrávorala a on se jí tak stihl vysmeknout.
„Ale že jste to vy,“ prohlásil spokojeně, když opět stál čelem proti nim s rukou výmluvně položenou na jílci meče, „něco vám naznačím. Údajně prý něco přepadlo mistra Firta.“
„Jak, něco?“ zeptala se zaraženě Zylae. „Snad někdo, ne?“
„To právě ne,“ usmíval se spokojeně Dunal. „Prý mu to pěkně podrápalo dveře, pak ho to srazilo do sněhu, podupalo záda a málem ho to stáhlo z kůže.“
„Málem?“ naklonila Illyth hlavu ke straně.
„Zůstal na živu,“ přitakal Dunal. „Najednou to prý zmizelo. A nenašly se tam žádné stopy, jen ty podrápané dveře. Z Firta je teď uzlíček nervů a rodina i tovaryši ho dávají dohromady. Pořád jen něco blekotá, kouká do blba a na nikoho nereaguje. Ranhojič a bába kořenářka jsou u něj od časného rána a zkoušejí na něm svoje blafy, ale zatím žádná změna.“
„A co že o tom víš tolik detailů?“ nedalo to Illyth.
„Promluvil jsem si s poslem, kterého tam Raervar vyslal, aby pro něj zjistil poslední novinky.“
„Jak ses k němu dostal?“ zasmála se Illyth.
„Viděl jsem ho při letu z lidské radnice zpět na hrad, když se vracel přes most. Přistál jsem u něj a dal se s ním do řeči,“ mrkl na ni.
„A tuší se, co to bylo?“ ozvala se pro změnu Zylae.
„Zatím prý ne,“ zavrtěl hlavou.
„Takže teď mistr Firt,“ broukla Illyth zamyšleně. „To už je od začátku zimy pátý člověk.“
„Narodila jsem se tu a vím jistě, že se tu nikdy nic podobného nedělo,“ zabručela Zylae.
„A nezkoušel se někdo ptát šamanů?“ obrátila se k ní Illyth.
„Zeptala jsem se Jartena, ale ten o tom se mnou nechtěl mluvit.“
„Proč nechtěl?“ ozval se Dunal.
„Vím já?“ podívala se na něj ošklivě. „Šamani už jsou takoví. Naléhat na ně může jen vůdce smečky nebo družka, a i ti jen v omezené míře.“
„A tys o tomhle na hradě nic neslyšel?“ řekla na jeho adresu Illyth. „V kuchyni a na chodbách se přece klevetí jako o život.“
„To ano, ale o tomhle ne. A nemůžeme se divit. Když jde o taková záhadná napadení smrdící démony, to si každý dává pozor na tlamu, aby k sobě nepřitáhl jejich pozornost.“
„Ale co já vím, tak se zatím žádné podezření na démony a podobné bytosti nepotvrdilo,“ namítla Illyth. „Mám také své zdroje, jako každý biřic, a tak vím, že tam dělali zaklínání různí kněží a na nic nepřišli.“
„To ale neznamená, že to není dílo některého z démonů,“ ozvala se Zylae. „Je jich přece mnoho.“
„Asi jsem to řekla špatně,“ odvětila Illyth, „ta kouzla na místech napadení neukázala vůbec nic, chápete? Každý démon má v sobě magii a tak se dá najít. Ti šikovní umí zařídit, že nepoznáte, který démon to byl, ale budete alespoň vědět, že to byl nějaký démon. Tady ale nebyla jediná známka magie. Ani špatné, ani dobré. Dokonce dělali testy na dlaky. Mnoho lidí má s dlaky nějaký ten nevyřízený účet a teď jsou noci dlouhé a temné, ideální doba k vyřizování dávných křivd. Ale ani to tam nebylo.“
„Takže žádný démon ani dlak?“ podrbal se Dunal ve vlasech. „To pak ale zbývají jen lidé, ne?“
„Zbývají, ale ani to nedává smysl,“ přikývla Illyth. „Copak nějaký člověk poškrábe dubové dveře? Nebo roztrhá někomu smečku cenných loveckých psů? Pak tu máme ty dva koně, kterým něco ukouslo hlavy. A ten kočár. Majitel si ho pořídil na konci léta, aby se mohl blýsknout před ostatními měšťany. Uslyšeli hluk a než doběhli do stodoly, byl kočár prakticky na odpis.“
„I drak je z toho mírně nervózní,“ dodal Dunal. „Vždy, když se to stane, vrčí a studuje nějaká lejstra a kroniky. Dva jeho písaři nedělají nic jiného, než že pro něj hledají kroniky a podobné knihy a pátrají v nich po i té sebemenší zmínce o podobném typu napadení.“
„A našli už něco?“ zeptala se Zylae dychtivě.
„Spoustu, ale problém je, že to vždy byli démoni, a když testy démony vyloučily, nemá drak v drápech jediné vodítko.“
„A co lidé, prověřuje je také tak pečlivě?“ zeptala se Illyth.
„Tak o tom samozřejmě skoro nic nevím, protože to nebude provádět tak okatě, jako studium kronik. Ale pravda je, že se celá řada jeho služebníků neustále vydává do města, a to po setmění. Když jsem nastoupil do služby, byl tam v noci skoro klid, zato teď.“
„Že ani Raervar netuší, co se tu děje, to už stojí za trochu přemýšlení,“ zapředla Illyth spokojeně, až se na ni Zylae s Dunalem podívali.
„On přece obyčejně ví o všem, co se ve městě a jeho okolí šustne,“ dodala na vysvětlenou.
„Jenže také všichni víme, že když začne být drak z něčeho nervózní, dokáže se o svou nervozitu velmi rychle podělit s ostatními. Už jsem to jednou zažila. Týden jsem nespala. Všichni jsme běhali a hledali stopy a důkazy. Nerada bych si to zopakovala.“
„O tom jsem neslyšela?“ naklonila Illyth hlavu ke straně.
„Moc se o tom nemluví,“ vysvětlovala vlkodlačice. „Šlo o vraždy obchodníků. Pak se zjistilo, že to dělali lupiči. Měli tady svého muže, který jim dával vědět, kdy a kam vyjíždí slabě chráněná karavana nebo něco velmi cenného. Trvalo několik týdnů, než jsme zjistili, kdo to je a pak jsme ho ještě museli chytit. Samozřejmě poznal, že po něm jdeme a včas utekl. Tři dny a noci bez přestávky jsme mu šli ve stopě, než jsme ho našli. A pak se ještě musela zlikvidovat ta tlupa, ke které patřil.“
„Ale když jste je nakonec dostali, tak proč se o tom nemluví?“ nechápal Dunal.
„Protože nikdo se nebude chlubit tím, že mu na jeho pozemcích několik týdnů škodili lupiči,“ odvětila Illyth místo vlkodlačice. „To by si pak obchodníci mohli začít myslet, že si Raervar neumí udělat doma pořádek a mohli začít jezdit jinudy.“
Dunal se zatvářil rozpačitě. Co se jeho týkalo, on by o dračí schopnosti udržet pořádek nepochyboval ani na minutu. Uznával však, že on sám je drak, takže by vlastně musel pochybovat sám o sobě, což se drakům moc často nestávalo.
„Ale dost bylo povídání o Raervarovi,“ řekla Zylae rozhodně. „Tady na Illyth už jistě čeká Kyryl a ty bys měl dohlédnout na ulice. A kdybys přitom zahlédl něco podivného, co by mohlo souviset se střelbou na Gara, udělal bys nám všem jen radost.“
„A co by to jako mělo být?“ zabručel Dunal. „Pokud jsem to správně pochopil, Illyth s Kyrylem kolem toho čenichají od první chvíle a zatím nic moc nemají a pozvali si k tomu Ruena. Co bych asi tak mohl vidět ze vzduchu?“
„Prostě měj oči otevřené,“ povzdechla si Zylae. Nejednou si říkala, co na něm vlastně Illyth vidí. Dunal odmlouval snad ještě víc než Ruen ve špatné náladě.
„Já mu to za letu vysvětlím,“ ozvala se Illyth a kývla na svého druha, aby zamířil chodbou na dvůr. „Až přijde Ruen, nezapomeň ho za námi poslat.“
„Spolehni se,“ přikývla Zylae a sledovala je, jak startují a odlétají. Pak se vrátila do hlavní místnosti, kde se znuděně usadila za stolem a otevřela si kroniku, kterou si obvykle četla Tyria, aby si ukrátila vlekoucí se čas.
~*~
Illyth během letu Dunalovi slíbila, že mu zvalchuje hřbet, jestli nebude pozorně sledovat dění na ulicích a on jí zase slíbil kousnutí, pokud nesplní včerejší slib a nepoletí s ním večer do skalního města. Draconiánka se na to zatvářila poněkud tajemně, ale nic dalšího neřekla. Dunal ji proto klepl koncem křídla přes její křídlo, aby ji pobídl k nějaké akci a dočkal se varovného zavrčení a vycenění zubů. Správně však zachytil záblesk v jejích očích, který mu prozradil, že má dobrou náladu.
Odpoutal se od ní nad Saevininou chalupou. Illyth zamířila přímo dolů, aby se podívala, zda je Erten stále uvnitř, a případně mu řekla, jak se pátrání vyvíjí. Dunal naopak vystoupal trochu výš, aby pohledem našel gryfa a zamířil k němu. Thorth o něm věděl po celou dobu a pozměnil směr letu, když zjistil, že letí k němu.
Draconiánka přistála před chalupou, složila křídla za zády, došla ke dveřím a zaklepala na ně. Po několika chvílích otevřel sám Erten.
„Co se děje?“ zeptal se, vyšel na ulici a zavřel za sebou.
„Jak to vypadá s Garem?“ zeptala se Illyth okamžitě.
„Špatně,“ zabručel Erten. „Ať už to byl kdokoli, mířit tedy uměl. Stačily by dva palce a Gar by byl prakticky okamžitě mrtvý. Lalis dělá, co může, ale nemůže nám nic slíbit.“
„A Saevin?“ nedalo to Illyth.
„Pomáhá jí, ale je to pro ni těžké. Nevím sice co, ale něco mezi nimi muselo být. Takhle by se k normálnímu podnájemníkovi nechovala.“
„No, spali spolu, to jsme cítili všichni,“ pokrčila Illyth křídly.
„Možná proto,“ pokrčil Erten rameny. Ale v duchu si tak moc jistý nebyl. Gar mu prozradil, že on a Saevin spolu sdílejí lože jen kvůli chladu. Tygr si z něj sice dělal legraci a na oko mu nevěřil, ale jeho čich mu Garova slova potvrzoval. Kdyby mezi nimi k něčemu došlo, poznali by to všichni na rychtě. Ale Saevinino chování tomu neodpovídalo.
„A na co jste zatím s Kyrylem přišli?“ zeptal se.
Illyth mu vše vypověděla.
„Kde je Ruen tedy nevíte,“ zavrčel Erten. „Budu si muset dojít s Jartenem promluvit. Je sice šaman a jejich záležitosti jsou velmi důležité, ale mohl by mi dát aspoň vědět, na jak dlouho si bere mého podřízeného.“
„Zylae ho za námi pošle hned, jak se vrátí.“
„To doufám,“ zavrčel nenaloženě. On sice o bozích nepolemizoval, jako to dělala Zylae, ale šamany vedl v jiné kategorii než bohy, takže o nich pochyboval často, a tu a tam se s některým chytil do křížku. To když měl pocit, že si vykládá městské a královské zákony jinak, než by se mělo. Proto nebyl u řady šamanů dobře zapsán a několikrát se to řešilo až u Raervara. A aby toho nebylo dost, rozhodl Raervar ve valné většině sporů v jeho prospěch, což jim oběma nemohli šamani zapomenout. S Jartenem se sice dosud nepohádal, protože vlkodlak patřil k těm klidnějším šamanům, kteří neviděli důvod, proč vytvářet neshody s vládci a jejich strážemi, ale měl dojem, že zrovna Ruen by mohl být tím správným spouštěčem roztržky. Jarten si ho totiž nepůjčil poprvé, stejně jako vůdce smečky Nuri. Erten sice uznával, že i vůči nim má Ruen své povinnosti, ale byl to on, kdo mu platil mzdu, takže měl zcela jednoznačný názor na to, kdo má na Ruena přednostní právo a kdo by se koho měl ptát, zda si může Ruena na část dne vyžádat.
„Na co vlastně neseš ten pytel?“ zeptal se rozpačitě se tvářící draconiánky.
Pověděla mu to.
„Ruen umí šplhat po žebříku?“ zvedl Erten obě obočí. „Tak to bych ho někdy rád viděl.“
„Popravdě, já taky,“ usmála se. „Ale nemá tam nic měkkého, do čeho by pak mohl seskočit, takže máme smůlu.“
„Na něco už přijdeme,“ usmál se Erten a skutečně v duchu vymýšlel důvod, proč by měl Ruen lézt po žebříku v rychtě, kde je sena a slámy dost na celou zimu.
„Teď se vrať za Kyrylem a pátrejte dál. Snad něco najdete a pohneme se z místa.“
„Jak si přeješ,“ přikývla, poodešla několik kroků stranou a pak s rozběhem vzlétla.
Erten ji chvíli zvědavě sledoval, a když viděl, jak mizí za střechami domů, vrátil se do kuchyně Saevinina domu.
Gar dosud ležel na stole, vysvlečený do půli těla a Lalis dělala, co bylo v jejích silách, aby mu ránu ošetřila. Saevin s hadrem na tlamě stála proti ní a plnila všechny její příkazy.
„Jak to vypadá?“ zeptal se opatrně.
„Špatně,“ odvětila vlčice. „Vážně nevím, jestli se z toho dostane.“
Erten se neudržel a podíval se na Saevin. Její výraz byl doslova kamenný. Byl to výsledek její snahy odolat vůni lidského masa a krve. Rychtář se nezdržel obdivu, neboť úplněk doslova klepal na dveře. Dlaci v jeho družině už byli jako na trní a snažili si prohodit s nedlačími kolegy služby, aby měli čas na odpočinek před velkým lovem. Saevin sice na lov dlouho nevyrazila, ale tím spíš by od ní očekával, že se vytratí z domu na zahradu, aby snáze odolala pokušení roztrhat Gara na kusy a dát si ho k obědu. Divil se, že ji nevyhodila Lalis. Jako ranhojička to mohla udělat, a kdyby profese ranhojiče nestačila, stále ještě byla šamankou a Saevin by příkaz šamanky uposlechla bez váhání, i kdyby se jí vůbec nelíbil.
Illyth přistála u čekajícího Kyryla a pověděla mu, co se dozvěděla.
„Už aby tady byl,“ zabručel Kyryl. „Zkusil jsem si tu ulici projít, ale nikde nic. Jenže když nevím, na koho nebo na co se ptát, tak se raději ani neptám, abych nikoho nepobláznil.“
„Tak pojďme najít vhodný kus zdiva pro Ruena, abychom se pak nezdržovali,“ navrhla.