Zimní případ - 4. kapitola
Ruen vedl šamany skrz Posvátný les k jeho okraji. Spolu s Jartenem šli v čele celé skupiny. Nikdo moc nemluvil, a když, tak jen tiše. Nemluvil ani Ruen. Vztekle si umiňoval, že pokud jednou zjistí, co se to vlastně, u všech čertů, děje, pak si to původce tvrdě zodpoví. A nebude to před Ertenem.
Vyšli z Posvátného lesa a znovu ucítil vábení magie. Zatočil mírně vlevo a zamířil přímým směrem ke kruhu. Šamani na sebe mlčky pohlédli. Také oni to ucítili, ale nedokázali určit přesný směr. Potíž byla v tom, že oni měli magické vzdělání a zkušenosti, takže kruh měli cítit. Ruen o něm naopak neměl vědět, dokud by o něj nezakopl. A přestože Jartenův test neukázal nic neobvyklého, tak se něco stát muselo, jinak by Ruen nereagoval tak rychle. Ucítil ho ve stejnou chvíli, jako oni sami.
Když procházeli zasněženým lesem, měl Ruen značnou výhodu, protože šel po čtyřech. Přestože byl mnohem těžší, než kterýkoli ze šamanů, díky obrovským tlapám procházel sněhem snadněji a rychleji. Znatelně se mu tím zlepšila nálada.
„Je to ještě daleko?“ zeptal se Jarten.
„Ty to necítíš?“ zeptal se zvědavě Ruen. Šaman jej sjel pohledem, ale neviděl nic jiného, než čistý údiv a zvědavost.
„Cítím, ale nepoznám vzdálenost,“ odvětil. „Ty ji poznáš?“
„Vím, kde leží,“ odvětil neurčitě Ruen. „Ale prrravda je, že to pomalu sílí a vím, jak silné to bylo u krrruhu. Možná s trrrochou přemýšlení a asi i dost velkou chybou bych dokázal říct, kde je, i kdybych o něm nevěděl.“
„Jak je to tedy daleko?“
„Ještě asi jednu míli. Vedu vás nejkrrratší cestou. Mohli bychom jít i po obchodní stezce, ale tam by nás určitě někdo viděl. Myslel jsem, že to byste nechtěli.“
„Máš pravdu,“ přitakal Jarten. „Nejlepší bude, když o tom budeme vědět jen my tady. To znamená, že o ničem z toho, co dnes uvidíš a uslyšíš, nepromluvíš s nikým ani slovo, jasné?“
„Jako slunce na nebi,“ zavrčel Ruen vzpurně.
„Znám tě,“ řekl Jarten. „Nezkoušej ten zákaz obejít nebo si ho vykládat jinak, než jsem řekl. Jinak bychom si museli vážně promluvit.“
Ruen na to nic neřekl a jen po něm střelil zlobným pohledem.
Míle zasněženým lesem se trochu protáhla, když se jim do cesty postavil hluboký úvoz. Vedla jím pěšina, kterou za letních měsíců používali odvážnější cestující a poslové, neboť znatelně zkracovala cestu od poslední křižovatky na západní cestě. Obvyklá cesta vedla nejprve na sever a pak se stáčela širokým údolím k městu. Tento úvoz byl pro vozy příliš úzký, ale pro jezdce na koni nebo pěšího pocestného byl více než postačující. Byl však poctivých patnáct stop hluboký a měl velmi strmé svahy. Ten, kdo jím projížděl, musel počítat s tím, že se z něj v případě ohrožení jen tak nedostane.
Ruen se do něj dostal jediným skokem. Zabořil se sice po břicho do sněhu, ale trikem, který ho naučila Zylae, se hbitě vyprostil a nyní vyzývavým pohledem sledoval otálející šamany.
„Tudy je to nejkrrratší a stejně je před námi skalní stěna, kterrrou není snadné obejít ani v létě, natož teď,“ řekl hlasitě.
O skále samozřejmě všichni věděli a do úvozu by klidně a ochotně skočili za ním, kdyby s sebou ovšem nenesli křehké rituální předměty. Nakonec si Aerin poradila jednoduše tak, že se jako nejmladší proměnila a vzala na sebe čtyřnohou podobu. Pak uchopila do zubů pytel s otcovými věcmi a skočila za Ruenem. Dopadla elegantně a bezpečně do hlubokého sněhu. Pytel odhodila těsně před dopadem, takže dopadl s tichým žuchnutím a zůstal ležet na povrchu. Osvobodila se stejně snadno jako Ruen a hodila po něm varovný pohled.
Aerin byla ještě příliš mladá na to, aby si našla druha, ale byla dcerou šamana a jeho pravděpodobnou nástupkyní. Z toho důvodu byla více než dobrou partií pro všechny nezadané vlkodlaky ve smečce. Ruen sice zadaný byl a ona sama moc dobře věděla, jak silné pouto je mezi ním a jeho Zylae, ale také si nemohla nevšimnout pohledu, kterým ji pozoroval.
Ruen dělal, že si jejího varování nevšiml a jednoduše mezitím zvedl do zubů odhozený pytel a odnesl ho kousek stranou, aby nepřekážel. Tam si ho Aerin znovu převzala.
Oba pak sledovali, jak se šamani, někteří již v pokročilém věku, spouštějí za nimi. Nejčastěji tak, že svah sjeli po zadku jako malé děti.
„Jsou jako sněhuláci,“ uchechtl se tiše Ruen, takže ho slyšela jen Aerin a koutky jí zacukaly. Pobaveně sledovala svého otce, jak se brodí sněhem a tiše u toho vrčí. Jarten totiž právě došel k závěru, že jim to Ruen udělal schválně.
Aerin zůstala ve čtyřnohé podobě a její svršky si k sobě vzal její otec. Aerin tak nesla v zubech pytel s rituálními předměty, protože nehrozilo téměř žádné nebezpečí, že se jim něco stane. Starší šamani se totiž sněhem brodili jen s obtížemi a každou chvíli si museli pomáhat rukama, kdežto ona s Ruenem šli vycházkovým způsobem v čele, a co chvíli museli na ostatní počkat.
„Prrroč se prrrostě neprrroměníte?“ zeptal se Ruen po několika stovkách kroků.
„Protože nám nemá kdo nést věci a nevíme, co na nás u kruhu čeká,“ opáčil Jarten dopáleně.
„Jen krrruh kamenů a zhrrruba jedna stopa sněhu,“ opáčil Ruen spokojeně. Aerin v té chvíli došlo, že jim to skutečně dělá schválně a zcela drze se baví jejich problémy. Mírně sklopila uši a vycenila na něj zuby.
Ruen dělal, že to nevidí. Mohl si to dovolit, protože byl větší a silnější. Nadšeně sledoval jejich trápení a litoval, že tenhle zavátý úsek není delší. Bezpečně věděl, že za další zatáčkou vrstva sněhu prudce klesá a šamani půjdou zcela bez problémů až ke kruhu. Kdyby záleželo na něm, táhl by je podobným terénem ještě aspoň půl dne.
Když se za zatáčkou šamani mohli opět postavit na nohy a jít bez obav z toho, že se jim propadne svět pod nohama a zaryjí se tlamou do sněhu, vykročil Ruen ostře vpřed a nutil je, aby s ním drželi tempo.
„Proč tak chvátáš?“ ozval se Nim.
„Ztrrratili jsme dost času a měl bych být na rrrychtě. Už takhle půjdu k Errrtenovi na koberrreček,“ odvětil Ruen.
„Odvoláš se na nás,“ řekl Jarten. „Nebudeš s ním o ničem mluvit. Vyžádali jsme si tě a musel jsi nás poslechnout. Detaily se dozví jen ode mne, jasné?“
„Vždyť nic neříkám,“ zavrčel Ruen přes rameno a aby dal najevo svou špatnou náladu, přidal do kroku.
Konečně se před nimi objevilo místo s kruhem. Ani jim o něm nemusel říkat. Poznali to všichni.
„Stůj,“ přikázal mu Jarten.
Ruen po něm šlehl pohledem tak zlým, až se Aerin stojící vedle otce mírně přikrčila. Ruen nebyl vlkodlak, který by se dal snadno řídit. Nuri si u Jartena často postěžoval, že řídit Ruena při společném lovu je jako brzdit lavinu při cestě do údolí. A to se ještě mohl spolehnout na fakt, že ho jako vůdce smečky Ruen vždy poslechne, i když na něj vycení zuby a zavrčí, aby dal najevo, že s ním nesouhlasí. Jarten byl šaman a Ruen ho tedy také poslouchal, ale ne tak, jako Nuriho. Při obřadu se na něj mohl plně spolehnout, ale pokoušet se mu mluvit do lovu, nebo jiných činností, se raději neodvažoval. A nyní zcela bezpečně poznal, že se přiblížil k velmi nepřesně značené hranici Ruenovy trpělivosti a měl by tedy trochu zmírnit tlak. Jenže pohled na kruh a zjištění, jaká magie z něj prýští do světa kolem nich, ho vyděsila ještě víc, než Ruenova zloba, která by se mohla vybít jeho směrem.
„Zůstaň stát na tomhle místě a ani se nehni,“ přikázal mu znovu.
„Když myslíš,“ zabručel Ruen a lehl si do sněhu, aby mu dal jasně najevo, že v této chvíli a na tomto místě si z něj nic nedělá. Ale klid mu vydržel jen do té chvíle, než kolem něj Jarten do sněhu namaloval stejný kruh z run, jako předtím u něj v zahradě.
„Prrroč, rrrr?“ vycenil na něj zuby.
„Pro jistotu,“ opáčil Jarten přísně. „Abych měl jistotu, že tu zůstaneš.“
Ruenovi zahořely oči a zavrčel. Bylo to dlouhé a tak hluboké vrčení, že se všem okolo rozechvěly vnitřnosti a zježila srst. Jinak neřekl ani slovo, ale když na to přišlo, už ani nemusel.
Šamani se podívali jeden na druhého a pak se všichni zadívali na Jartena. Kruh našel Ruen a on byl jeho šaman. Podle zvyklostí tedy celému podniku velel on.
Jarten se otřepal, udělal si v duchu poznámku, že si musí s Ruenem vážně promluvit, ale až se vlkodlak dostatečně uklidní, aby mu po první větě neskočil po krku, a zamířil ke kruhu. Ostatní jej sledovali z bezpečné vzdálenosti a čekali na jeho soud. Nemuseli obcházet kruh s ním. Co za magii z kamenů vyvěrá, cítili všichni. Jarten nyní sledoval způsob, jakým byl kruh vytvořen. Pečlivě porovnával vzájemné polohy kamenů a symboly na nich.
Takovou magii bylo možno vyvolat několika způsoby. Ani jeden se nedal označit za nejrozšířenější a tak rychle poznal, že tento se obvykle používá na západním okraji říše. Bohužel, to byl zrovna jejich kraj. On sám by sice použil jiný postup a jiné runy, ale nejméně polovina Laifských šamanů by použila právě tento. Ovšem byl zde jeden rozdíl. Runy na středovém kameni byly dost zvláštní. Podobaly se čtverci, jemuž z každého rohu vycházela jedna přímka. Neznal nikoho v okolí, kdo by ji použil. Tohle byla runa, která se používala na druhé straně království. Patřila řeči, kterou se tam dosud mluví, přestože písmo již používají jiné.
„Je to práce někoho cizího,“ řekl. „Provedeme běžný obřad. Necítím ani nevidím žádnou past nebo magickou kličku.“
Ostatní souhlasně zabručeli a dali se do přípravných prací. Také Aerin na sebe vzala dvounohou podobu a připojila se. Oblečení nechala ležet tam, kde je její otec odložil a Ruen si nemohl nevšimnout, že i staří šamani se šedivými tlamami si mladou a štíhlou vlkodlačici prohlížejí hladovými pohledy. Aerin se tvářila, že si jich nevšímá. Ostatně, valná většina obřadů vyžadovala odložení všech svršků a ona už měla část učení na šamanku za sebou. Kromě toho, uměla mužům kolem sebe rychle vysvětlit, co si myslí o nežádoucích pozornostech.
Šamani vytvořili kolem kamenného kruhu další kruh. I tento byl z kamenů, ale mnohem menších, jen jako oblázky z říčního písku, a pomalovaných různými symboly. V některých Ruen poznal ty, jaké kolem něj maloval Jarten. Sklonil hlavu a se zájmem si prohlédl značky kolem sebe. Napadlo jej, co by se asi stalo, kdyby se pokusil kruh překročit. Byl sice rebel a věděl to o sobě, to už tak nějak patřilo k tomu, co z něj bohové vytvořili, ale nebyl hlupák, aby pokoušel štěstí víc, než je moudré. Zůstal ležet na sněhu a vrátil se ke sledování šamanů.
Po položení posledního kamene a Jartenově pečlivé kontrole jejich posloupnosti a poloze proti kamenům původnímu kruhu, dal Jarten pokyn k zahájení obřadu.
Šamani se rozestoupili kolem obou kruhů a Aerin svému otci podala jednoduchou černou čelenku bez ozdob, černý bubínek a černou paličku. To Ruena celkem překvapilo, protože zatím na všech obřadech, kterých se zúčastnil, a Zylae mu nedovolila vyhnout se byť jen jedinému, Jarten používal velmi složitě zdobené pomůcky.
Jarten začal tlouci do bubínku a kruh šamanů se dal do pomalého pohybu kolem kruhu. Všichni přitom broukavě přednášeli nějaká slova v jazyce, který Ruen nepoznával, ale to bylo při obřadech zcela normální a neudivilo ho to. Aerin se stáhla o několik kroků zpět, aby nepřekážela a vše pozorně sledovala.
Trvalo to poměrně dlouho. Mnohem déle, než obvyklé obřady k uctění bohů. Šamani neustále obcházeli kruh a něco si broukali, když si Ruen všiml, že se s kameny původního kruhu něco děje. Vlastně ne přímo s kameny, ale s runami na nich napsanými. Barva tmavla, pak se na ní objevily trhliny a začala se pomalu odlupovat. Ruen měl pocit, že vidí zrychlený proces stárnutí. A najednou se kruh skládal z docela obyčejných kamenů.
A ve stejný okamžik přestal cítit magii a nutkání do kruhu vstoupit.
Šamani se zastavili a vydechli si.
„Dobrá práce,“ řekl Jarten spokojeně. „Teď už to nikomu neublíží.“
Ruen se zvedl z lehu do sedu a upřeně se na něj zadíval. Jarten se k němu obrátil, jako kdyby měl oči na temeni hlavy.
„Hned tě propustím a můžeš se vrátit na rychtu.“
Ruen nic neřekl, jen netrpělivě čekal, až budou všechny značky kolem něj smazány.
„Děkujeme ti za to, že jsi nám o kruhu pověděl,“ řekl pak Jarten. „Mohl napáchat mnoho zlého, pokud by byl v chodu delší dobu a někdo do něj vstoupil. A ty jsi prokázal nečekanou odolnost, když jsi do kruhu nevstoupil.“
„Děkuji za chválu,“ zabručel Ruen. „Takže už je konec s tím podezírrráním?“
„Testy jsi prošel,“ odvětil Jarten neutrálně.
„Ale už mě do žádného krrruhu zavírrrat nebudete, že ne?“
„Není důvod. Ale věř mi, že předtím jsme to udělat museli.“
„Věřím,“ přikývl, „i když netuším prrroč. Co by se stalo tak hrrrozného, kdybych do krrruhu vstoupil?“
„Nechtěj to vědět, stejně ti to nemohu říct,“ odvětil Jarten.
Ruen ho delší chvíli sledoval, aniž by přitom mrkl. Pak pohledem přejel ostatní šamany. Nikdo z nich se netvářil, že by mu chtěl něco říct.
„Dobrrrá,“ zavrčel nenaloženě, „hlavně když je to za námi. Vrrracím se na rrrychtu. Kdyby měl Errrten nějaké dotazy, pošlu ho za tebou.“
S tím se otočil a vyrazil mírným klusem k městu.
„Možná jsi mu to měl povědět,“ řekl Nim Jartenovi, když byl Ruen bezpečně z doslechu.
„Vůbec by mě nepochopil,“ zavrtěl hlavou. „Jen by z toho bylo další nedorozumění. Kromě toho, byl dost vzteklý ze všeho toho podezírání a značek, které jsem kolem něj kreslil. Ty ho neznáš, ale je s ním hrozně těžká domluva. Obdivuji Zylae, jak to s ním umí. Poslouchá ji prakticky na slovo, alespoň co vím.“
„Ne tak docela,“ ozvala se Aerin tiše, zatímco vracela do pytle rituální potřeby a oblázky.
„Cože?“ podívali se na ni.
„Zylae si z něj občas dělá těžkou hlavu. Ruen občas někam zmizí na větší část noci a zatím se jí nepodařilo zjistit, kam. Naučila ho mást stopy a on to zvládl tak dobře, že se jí vždy dokonale ztratí.“
„Slyšel jsem, že běhá daleko od města,“ ozval se Nim zamyšleně. „Naše hlídky ho několikrát viděly až dvacet mil daleko jak se žene krajinou.“
„Má ohromnou výdrž,“ přitakal Jarten. „Při vytrvalostní soutěži před dvěma týdny uštval všechny soupeře. Jenže to se o starých vlkodlacích říkalo, že dokázali běžet třeba celý den, aniž by se schvátili nebo vyčerpali. Ruen v tomhle ohledu nijak nevybočuje z toho, co se od něj očekávalo.“
„A co to ostatní?“ nadhodil Nim.
„Těžko říct,“ zabručel Jarten a vzal si od dcery pytel. „Nenápadně ho sledujeme, ale buď to ví a dává si pozor, nebo se to u něj ještě neprojevilo.“
„Myslíte tu mstivost a nemilosrdnou likvidaci každého, kdo jeho nebo jeho rodinu nějak ohrozí?“ nadhodila Aerin.
„Ty snad o něčem víš?“ obrátili k ní oba hlavy.
„Viděli jste ho při lovu? Myslím zblízka?“
„Proč?“ nechápali.
„Každý, kdo po něm nebo po Zylae vystřelil stříbrný šíp, zemřel,“ odvětila.
„Každý ne,“ nesouhlasil Nim. „Například z poslední karavany, na kterou jsme útočili, přežili hned dva. A šíp jednoho z nich Ruenovi pěkně pocuchal hřívu.“
„Jsou mrtví, oba,“ odvětila pevně. „Slyšela jsem to na rynku.“
„Kdy a kde?“ zeptal se Jarten zamračeně.
„Jejich těla našli náhodou u bezpečného domu dvacet mil za městem, na východní cestě, tedy za lidskou stranou města. Byli roztrhaní na kusy. Leželi tam delší dobu a na mrtvolách se už živily jiné šelmy, takže se lidem nepodařilo zjistit, kdo to udělal.“
„U bezpečného domu?“ zavrčel Jarten zlostně. „Venku nebo uvnitř?“
„Řekla jsem přece u domu,“ střelila po něm dcera pohledem. „Nestihli se v něm ukrýt.“
„Kde byl Ruen náhodou nevíš, když máš takový přehled?“ zeptal se Jarten.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Ale mluvila jsem se Zylae. Běhali spolu na naší straně města, pak si ulovili mladou laň k večeři a ona pak usnula v Posvátném lese.“
„A kde byl on?“
„Neví. Ona nemá takovou výdrž jako on, a tak jde často spát dřív, on ještě vyráží na potulky.“
Oba šamani na sebe mlčky pohlédli.
„Mstivý vlkodlak je nebezpečný,“ zabručel Nim a mrkl po ostatních. Ti stáli opodál a bavili se jen mezi sebou. Viděli, že ti tři řeší něco důležitého a čekali, až jim dají pokyn k odchodu do města.
„Pokud to byl Ruen, a přiznám se, že jsem nakloněn tomu věřit, pak se zatím chová rozumně. Zabíjí daleko od města a mate stopy. Dokud se bude chovat takhle, nemuselo by to skončit katastrofou.“
„Jenže co když někdo Zylae vážně zraní a stihne uprchnout do města?“ nadhodil Nim vážně. „Vydrží Ruen čekat na chvíli, až dotyčný vyjede z města ven?“
„Musíme doufat, že ano,“ zabručel Jarten. „Ostatně, zatím to jsou jen dohady. Důkazy proti němu nejsou a já doufám, že nikdy nebudou.“
„Také v to pevně doufám,“ zabručel Nim. „Nevyrazíme k městu?“
„Co se stalo?“ zeptal se hned, jak vstoupil do hlavní místnosti.
„Někdo se pokusil zabít Gara,“ řekla Zylae. Ruen ztuhl uprostřed pohybu.
„Cože?“ zavrčel.
„Zrovna otevíral dveře Saevinina domu, když ho někdo střelil do zad. Stará se o něj Lalis se Saevin.“
Přeběhl místnost a vyskočil na svoji bednu. Tak stál přímo proti své družce a hleděli si z očí do očí.
„Je to vážné?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Případ dostali Illyth s Kyrylem. Jak vidíš, zůstala jsem tu sama. Erten je také u Gara, aby přesně věděl, co mu je, až na to Lalis přijde, a Tyria si musela něco vyřídit. Illyth s Kyrylem se hned dali do práce. Thorth dští popel a síru na celé město a létá tak nízko, jak jen si může při své velikosti dovolit, a Ildar s Vitril jsou někde na obchůzce, stejně jako ostatní. A samozřejmě zjišťují, zda někdo něco neví.“
„A co budeme dělat my?“ naklonil hlavu ke straně.
„Mám tě poslat za Illyth a Kyrylem. Prý se jim bude hodit tvůj čich,“ odvětila sklesle.
„A ty?“
„Musím tu zůstat. Rychta nesmí zůstat prázdná, pokud se neděje něco skutečně nebezpečného.“
„Až toho zmetka dostaneme, tak tu skutečně bude nebezpečno,“ zavrčel Ruen temně a oči mu zazářily jako dva světlomety. „Osobně ho stáhnu z kůže, ale předtím si dám tu prrráci, že mu zlámu obě rrruce i nohy.“
Zyl si povzdechla. Ruen se skutečně naučil kontrolovat stisk čelistí tak dokonale, že mohl na rychtu odvést každého, koho si zamanul, a dotyčný se raději nepokoušel o odpor. Navíc si na suchých větvích nacvičil, jak nejsnadněji zlomit kosti v rukou a nohou, aniž by nutně musel dotyčné končetiny ukousnout. Zatím to na nikoho nepoužil, ale na Zyl udělalo jeho cvičení dojem a nepochybovala, že až k tomu dojde, nebude mít dotyčný žádnou naději.
„Ale nejprve ho musíme vyslechnout,“ řekla mírně. „Nejsme katovi pacholci, abychom zadržené mrzačili.“
Ruen po ní vrhl jeden ze své obsáhlé sbírky vzpurných pohledů.
„Dobrrrá,“ řekl pak mírněji, „ale podám si ho jinak, aby mohl mluvit, ale rrrozhodně na mě dlouho nezapomene.“
„O tom nepochybuji,“ usmála se a objala ho kolem krku. Začali si vzájemně olizovat tváře a uši a Ruen okamžitě zapomněl na zlobu vůči tomu, kdo napadl Gara. Když byl se svou družkou, mohl mu být zbytek světa ukradený.
„Co se to tu, u všech ďáblů, děje?!“ zařvala v domnění, že je to dílo nějakého mladého, nudícího se darebáka. Když však ucítila lidskou krev a uviděla Gara se šípem v zádech, začala bez váhání organizovat.
Gar by přenesen do kuchyně a opatrně položen na stůl. Jeden z lišáků, který se zvědavě procpal až do kuchyně, náhle zjistil, že ho Saevin chytila jednou rukou za vestu a zvedla v natažené ruce dobře stopu vysoko.
„Okamžitě poběžíš k Lalis. Povíš jí, co se stalo a požádáš ji, aby sem co nejrychleji přišla. A jestli poběžíš jen o málo pomaleji než tryskem, tak si tě podám, jasné?!“
Chlapec sotva jedenáctiletý vyletěl z domu, jako kdyby ho honila samotná smrt a hnal se ulicemi o zlom vaz, dokud nedoběhl do Lalisina domu. Tam na něj čekalo další překvapení.
Byl tak vyděšený, že otevřel dveře bez zaklepání. A v mázhausu za nimi uviděl něco příšerného. Přímo proti dveřím stálo ohromné, hořící, částečně průsvitné dvouhlavé psisko, cenilo na něj zuby a vrčelo, až se mu klepaly vnitřnosti.
A před psiskem stála Lalis zabraná do prohlídky jeho levé přední tlapy.
„Nikdy bych nevěřila, že duchovi mohou přerůst drápy,“ vrčela. „Jak se ti to, mezuláne, povedlo? Lítáš tu po domě jako splašená včela, jeden se skoro bojí vyjít z jizby, aby na tebe nenarazil. Kdybys byl živý, musíš je mít obroušené až na polštářky. Ale ty jsi strašidlo, takže by ti neměly ani růst. O tomhle by měl vědět můj děda. Zjistil o tobě dost věcí, ale tohle snad neviděl ani on.“
„Ehm,“ vzchopil se konečně lišák a Lalis se okamžitě ohlédla.
„Kdo jsi a kde ses tu vzal?“ zeptala se a narovnala se.
Chlapec však stále sledoval rozvrčeného ducha.
„Běž prohlédnout půdu,“ přikázala Lalis přízraku a svá slova doprovodila výmluvným gestem. Psisko zavylo a proletělo stropem.
„Tak, už je pryč, i když asi ne na dlouho. Pověz mi, co potřebuješ a přestaň se u toho klepat. Tak velkou zimu tu nemáme.“
Chlapec přestal zírat na strop a sklopil pohled na ni. Nadechl se, otevřel tlamu, ale zase ji zavřel a vydechl. To se zopakovalo ještě dvakrát a Lalis netrpělivě čekala, co z něj vypadne. Když se tak konečně stalo, vyrazila pro svůj tlumok s ranhojičskými potřebami a pak běžela ulicemi, až se za ní všichni překvapeně ohlíželi.
„Konečně jsi tady,“ přivítala ji Saevin, když se objevila v kuchyni.
„Křídla mi ještě nenarostla,“ opáčila vlčice zadýchaně a hned se začala zaobírat Garem.
„Dělala jsi s ním něco?“
„Jen jsem mu to trochu ovázala, aby to moc nekrvácelo.“
Lalis po ní hodila okem. „A jak jsi to dokázala?“
„Mokrý hadr s trochou octa přes čenich,“ odvětila tygrodlačice a ukázala inkriminovanou pomůcku. „Mimochodem, na čumáku je to dost nechutná věc.“
„Tomu věřím,“ přikývla šamanka mírně zaskočeně. „Pak ti na to něco dám, jinak ti ten ocet provede s čenichem nepěkné věci. Vydržíš to ještě chvíli nebo půjdeš raději ven? Musím mu vytáhnout z rány ten šíp a ošetřit ho.“
Saevin si mlčky ovázala hadr kolem tlamy a přistoupila ke stolu.
O chvilku později přišel Erten. Nahlédl do kuchyně, ale viděl, že by jen překážel, a tak zůstal v chodbě.
Vyšli z Posvátného lesa a znovu ucítil vábení magie. Zatočil mírně vlevo a zamířil přímým směrem ke kruhu. Šamani na sebe mlčky pohlédli. Také oni to ucítili, ale nedokázali určit přesný směr. Potíž byla v tom, že oni měli magické vzdělání a zkušenosti, takže kruh měli cítit. Ruen o něm naopak neměl vědět, dokud by o něj nezakopl. A přestože Jartenův test neukázal nic neobvyklého, tak se něco stát muselo, jinak by Ruen nereagoval tak rychle. Ucítil ho ve stejnou chvíli, jako oni sami.
Když procházeli zasněženým lesem, měl Ruen značnou výhodu, protože šel po čtyřech. Přestože byl mnohem těžší, než kterýkoli ze šamanů, díky obrovským tlapám procházel sněhem snadněji a rychleji. Znatelně se mu tím zlepšila nálada.
„Je to ještě daleko?“ zeptal se Jarten.
„Ty to necítíš?“ zeptal se zvědavě Ruen. Šaman jej sjel pohledem, ale neviděl nic jiného, než čistý údiv a zvědavost.
„Cítím, ale nepoznám vzdálenost,“ odvětil. „Ty ji poznáš?“
„Vím, kde leží,“ odvětil neurčitě Ruen. „Ale prrravda je, že to pomalu sílí a vím, jak silné to bylo u krrruhu. Možná s trrrochou přemýšlení a asi i dost velkou chybou bych dokázal říct, kde je, i kdybych o něm nevěděl.“
„Jak je to tedy daleko?“
„Ještě asi jednu míli. Vedu vás nejkrrratší cestou. Mohli bychom jít i po obchodní stezce, ale tam by nás určitě někdo viděl. Myslel jsem, že to byste nechtěli.“
„Máš pravdu,“ přitakal Jarten. „Nejlepší bude, když o tom budeme vědět jen my tady. To znamená, že o ničem z toho, co dnes uvidíš a uslyšíš, nepromluvíš s nikým ani slovo, jasné?“
„Jako slunce na nebi,“ zavrčel Ruen vzpurně.
„Znám tě,“ řekl Jarten. „Nezkoušej ten zákaz obejít nebo si ho vykládat jinak, než jsem řekl. Jinak bychom si museli vážně promluvit.“
Ruen na to nic neřekl a jen po něm střelil zlobným pohledem.
Míle zasněženým lesem se trochu protáhla, když se jim do cesty postavil hluboký úvoz. Vedla jím pěšina, kterou za letních měsíců používali odvážnější cestující a poslové, neboť znatelně zkracovala cestu od poslední křižovatky na západní cestě. Obvyklá cesta vedla nejprve na sever a pak se stáčela širokým údolím k městu. Tento úvoz byl pro vozy příliš úzký, ale pro jezdce na koni nebo pěšího pocestného byl více než postačující. Byl však poctivých patnáct stop hluboký a měl velmi strmé svahy. Ten, kdo jím projížděl, musel počítat s tím, že se z něj v případě ohrožení jen tak nedostane.
Ruen se do něj dostal jediným skokem. Zabořil se sice po břicho do sněhu, ale trikem, který ho naučila Zylae, se hbitě vyprostil a nyní vyzývavým pohledem sledoval otálející šamany.
„Tudy je to nejkrrratší a stejně je před námi skalní stěna, kterrrou není snadné obejít ani v létě, natož teď,“ řekl hlasitě.
O skále samozřejmě všichni věděli a do úvozu by klidně a ochotně skočili za ním, kdyby s sebou ovšem nenesli křehké rituální předměty. Nakonec si Aerin poradila jednoduše tak, že se jako nejmladší proměnila a vzala na sebe čtyřnohou podobu. Pak uchopila do zubů pytel s otcovými věcmi a skočila za Ruenem. Dopadla elegantně a bezpečně do hlubokého sněhu. Pytel odhodila těsně před dopadem, takže dopadl s tichým žuchnutím a zůstal ležet na povrchu. Osvobodila se stejně snadno jako Ruen a hodila po něm varovný pohled.
Aerin byla ještě příliš mladá na to, aby si našla druha, ale byla dcerou šamana a jeho pravděpodobnou nástupkyní. Z toho důvodu byla více než dobrou partií pro všechny nezadané vlkodlaky ve smečce. Ruen sice zadaný byl a ona sama moc dobře věděla, jak silné pouto je mezi ním a jeho Zylae, ale také si nemohla nevšimnout pohledu, kterým ji pozoroval.
Ruen dělal, že si jejího varování nevšiml a jednoduše mezitím zvedl do zubů odhozený pytel a odnesl ho kousek stranou, aby nepřekážel. Tam si ho Aerin znovu převzala.
Oba pak sledovali, jak se šamani, někteří již v pokročilém věku, spouštějí za nimi. Nejčastěji tak, že svah sjeli po zadku jako malé děti.
„Jsou jako sněhuláci,“ uchechtl se tiše Ruen, takže ho slyšela jen Aerin a koutky jí zacukaly. Pobaveně sledovala svého otce, jak se brodí sněhem a tiše u toho vrčí. Jarten totiž právě došel k závěru, že jim to Ruen udělal schválně.
Aerin zůstala ve čtyřnohé podobě a její svršky si k sobě vzal její otec. Aerin tak nesla v zubech pytel s rituálními předměty, protože nehrozilo téměř žádné nebezpečí, že se jim něco stane. Starší šamani se totiž sněhem brodili jen s obtížemi a každou chvíli si museli pomáhat rukama, kdežto ona s Ruenem šli vycházkovým způsobem v čele, a co chvíli museli na ostatní počkat.
„Prrroč se prrrostě neprrroměníte?“ zeptal se Ruen po několika stovkách kroků.
„Protože nám nemá kdo nést věci a nevíme, co na nás u kruhu čeká,“ opáčil Jarten dopáleně.
„Jen krrruh kamenů a zhrrruba jedna stopa sněhu,“ opáčil Ruen spokojeně. Aerin v té chvíli došlo, že jim to skutečně dělá schválně a zcela drze se baví jejich problémy. Mírně sklopila uši a vycenila na něj zuby.
Ruen dělal, že to nevidí. Mohl si to dovolit, protože byl větší a silnější. Nadšeně sledoval jejich trápení a litoval, že tenhle zavátý úsek není delší. Bezpečně věděl, že za další zatáčkou vrstva sněhu prudce klesá a šamani půjdou zcela bez problémů až ke kruhu. Kdyby záleželo na něm, táhl by je podobným terénem ještě aspoň půl dne.
Když se za zatáčkou šamani mohli opět postavit na nohy a jít bez obav z toho, že se jim propadne svět pod nohama a zaryjí se tlamou do sněhu, vykročil Ruen ostře vpřed a nutil je, aby s ním drželi tempo.
„Proč tak chvátáš?“ ozval se Nim.
„Ztrrratili jsme dost času a měl bych být na rrrychtě. Už takhle půjdu k Errrtenovi na koberrreček,“ odvětil Ruen.
„Odvoláš se na nás,“ řekl Jarten. „Nebudeš s ním o ničem mluvit. Vyžádali jsme si tě a musel jsi nás poslechnout. Detaily se dozví jen ode mne, jasné?“
„Vždyť nic neříkám,“ zavrčel Ruen přes rameno a aby dal najevo svou špatnou náladu, přidal do kroku.
Konečně se před nimi objevilo místo s kruhem. Ani jim o něm nemusel říkat. Poznali to všichni.
„Stůj,“ přikázal mu Jarten.
Ruen po něm šlehl pohledem tak zlým, až se Aerin stojící vedle otce mírně přikrčila. Ruen nebyl vlkodlak, který by se dal snadno řídit. Nuri si u Jartena často postěžoval, že řídit Ruena při společném lovu je jako brzdit lavinu při cestě do údolí. A to se ještě mohl spolehnout na fakt, že ho jako vůdce smečky Ruen vždy poslechne, i když na něj vycení zuby a zavrčí, aby dal najevo, že s ním nesouhlasí. Jarten byl šaman a Ruen ho tedy také poslouchal, ale ne tak, jako Nuriho. Při obřadu se na něj mohl plně spolehnout, ale pokoušet se mu mluvit do lovu, nebo jiných činností, se raději neodvažoval. A nyní zcela bezpečně poznal, že se přiblížil k velmi nepřesně značené hranici Ruenovy trpělivosti a měl by tedy trochu zmírnit tlak. Jenže pohled na kruh a zjištění, jaká magie z něj prýští do světa kolem nich, ho vyděsila ještě víc, než Ruenova zloba, která by se mohla vybít jeho směrem.
„Zůstaň stát na tomhle místě a ani se nehni,“ přikázal mu znovu.
„Když myslíš,“ zabručel Ruen a lehl si do sněhu, aby mu dal jasně najevo, že v této chvíli a na tomto místě si z něj nic nedělá. Ale klid mu vydržel jen do té chvíle, než kolem něj Jarten do sněhu namaloval stejný kruh z run, jako předtím u něj v zahradě.
„Prrroč, rrrr?“ vycenil na něj zuby.
„Pro jistotu,“ opáčil Jarten přísně. „Abych měl jistotu, že tu zůstaneš.“
Ruenovi zahořely oči a zavrčel. Bylo to dlouhé a tak hluboké vrčení, že se všem okolo rozechvěly vnitřnosti a zježila srst. Jinak neřekl ani slovo, ale když na to přišlo, už ani nemusel.
Šamani se podívali jeden na druhého a pak se všichni zadívali na Jartena. Kruh našel Ruen a on byl jeho šaman. Podle zvyklostí tedy celému podniku velel on.
Jarten se otřepal, udělal si v duchu poznámku, že si musí s Ruenem vážně promluvit, ale až se vlkodlak dostatečně uklidní, aby mu po první větě neskočil po krku, a zamířil ke kruhu. Ostatní jej sledovali z bezpečné vzdálenosti a čekali na jeho soud. Nemuseli obcházet kruh s ním. Co za magii z kamenů vyvěrá, cítili všichni. Jarten nyní sledoval způsob, jakým byl kruh vytvořen. Pečlivě porovnával vzájemné polohy kamenů a symboly na nich.
Takovou magii bylo možno vyvolat několika způsoby. Ani jeden se nedal označit za nejrozšířenější a tak rychle poznal, že tento se obvykle používá na západním okraji říše. Bohužel, to byl zrovna jejich kraj. On sám by sice použil jiný postup a jiné runy, ale nejméně polovina Laifských šamanů by použila právě tento. Ovšem byl zde jeden rozdíl. Runy na středovém kameni byly dost zvláštní. Podobaly se čtverci, jemuž z každého rohu vycházela jedna přímka. Neznal nikoho v okolí, kdo by ji použil. Tohle byla runa, která se používala na druhé straně království. Patřila řeči, kterou se tam dosud mluví, přestože písmo již používají jiné.
„Je to práce někoho cizího,“ řekl. „Provedeme běžný obřad. Necítím ani nevidím žádnou past nebo magickou kličku.“
Ostatní souhlasně zabručeli a dali se do přípravných prací. Také Aerin na sebe vzala dvounohou podobu a připojila se. Oblečení nechala ležet tam, kde je její otec odložil a Ruen si nemohl nevšimnout, že i staří šamani se šedivými tlamami si mladou a štíhlou vlkodlačici prohlížejí hladovými pohledy. Aerin se tvářila, že si jich nevšímá. Ostatně, valná většina obřadů vyžadovala odložení všech svršků a ona už měla část učení na šamanku za sebou. Kromě toho, uměla mužům kolem sebe rychle vysvětlit, co si myslí o nežádoucích pozornostech.
Šamani vytvořili kolem kamenného kruhu další kruh. I tento byl z kamenů, ale mnohem menších, jen jako oblázky z říčního písku, a pomalovaných různými symboly. V některých Ruen poznal ty, jaké kolem něj maloval Jarten. Sklonil hlavu a se zájmem si prohlédl značky kolem sebe. Napadlo jej, co by se asi stalo, kdyby se pokusil kruh překročit. Byl sice rebel a věděl to o sobě, to už tak nějak patřilo k tomu, co z něj bohové vytvořili, ale nebyl hlupák, aby pokoušel štěstí víc, než je moudré. Zůstal ležet na sněhu a vrátil se ke sledování šamanů.
Po položení posledního kamene a Jartenově pečlivé kontrole jejich posloupnosti a poloze proti kamenům původnímu kruhu, dal Jarten pokyn k zahájení obřadu.
Šamani se rozestoupili kolem obou kruhů a Aerin svému otci podala jednoduchou černou čelenku bez ozdob, černý bubínek a černou paličku. To Ruena celkem překvapilo, protože zatím na všech obřadech, kterých se zúčastnil, a Zylae mu nedovolila vyhnout se byť jen jedinému, Jarten používal velmi složitě zdobené pomůcky.
Jarten začal tlouci do bubínku a kruh šamanů se dal do pomalého pohybu kolem kruhu. Všichni přitom broukavě přednášeli nějaká slova v jazyce, který Ruen nepoznával, ale to bylo při obřadech zcela normální a neudivilo ho to. Aerin se stáhla o několik kroků zpět, aby nepřekážela a vše pozorně sledovala.
Trvalo to poměrně dlouho. Mnohem déle, než obvyklé obřady k uctění bohů. Šamani neustále obcházeli kruh a něco si broukali, když si Ruen všiml, že se s kameny původního kruhu něco děje. Vlastně ne přímo s kameny, ale s runami na nich napsanými. Barva tmavla, pak se na ní objevily trhliny a začala se pomalu odlupovat. Ruen měl pocit, že vidí zrychlený proces stárnutí. A najednou se kruh skládal z docela obyčejných kamenů.
A ve stejný okamžik přestal cítit magii a nutkání do kruhu vstoupit.
Šamani se zastavili a vydechli si.
„Dobrá práce,“ řekl Jarten spokojeně. „Teď už to nikomu neublíží.“
Ruen se zvedl z lehu do sedu a upřeně se na něj zadíval. Jarten se k němu obrátil, jako kdyby měl oči na temeni hlavy.
„Hned tě propustím a můžeš se vrátit na rychtu.“
Ruen nic neřekl, jen netrpělivě čekal, až budou všechny značky kolem něj smazány.
„Děkujeme ti za to, že jsi nám o kruhu pověděl,“ řekl pak Jarten. „Mohl napáchat mnoho zlého, pokud by byl v chodu delší dobu a někdo do něj vstoupil. A ty jsi prokázal nečekanou odolnost, když jsi do kruhu nevstoupil.“
„Děkuji za chválu,“ zabručel Ruen. „Takže už je konec s tím podezírrráním?“
„Testy jsi prošel,“ odvětil Jarten neutrálně.
„Ale už mě do žádného krrruhu zavírrrat nebudete, že ne?“
„Není důvod. Ale věř mi, že předtím jsme to udělat museli.“
„Věřím,“ přikývl, „i když netuším prrroč. Co by se stalo tak hrrrozného, kdybych do krrruhu vstoupil?“
„Nechtěj to vědět, stejně ti to nemohu říct,“ odvětil Jarten.
Ruen ho delší chvíli sledoval, aniž by přitom mrkl. Pak pohledem přejel ostatní šamany. Nikdo z nich se netvářil, že by mu chtěl něco říct.
„Dobrrrá,“ zavrčel nenaloženě, „hlavně když je to za námi. Vrrracím se na rrrychtu. Kdyby měl Errrten nějaké dotazy, pošlu ho za tebou.“
S tím se otočil a vyrazil mírným klusem k městu.
„Možná jsi mu to měl povědět,“ řekl Nim Jartenovi, když byl Ruen bezpečně z doslechu.
„Vůbec by mě nepochopil,“ zavrtěl hlavou. „Jen by z toho bylo další nedorozumění. Kromě toho, byl dost vzteklý ze všeho toho podezírání a značek, které jsem kolem něj kreslil. Ty ho neznáš, ale je s ním hrozně těžká domluva. Obdivuji Zylae, jak to s ním umí. Poslouchá ji prakticky na slovo, alespoň co vím.“
„Ne tak docela,“ ozvala se Aerin tiše, zatímco vracela do pytle rituální potřeby a oblázky.
„Cože?“ podívali se na ni.
„Zylae si z něj občas dělá těžkou hlavu. Ruen občas někam zmizí na větší část noci a zatím se jí nepodařilo zjistit, kam. Naučila ho mást stopy a on to zvládl tak dobře, že se jí vždy dokonale ztratí.“
„Slyšel jsem, že běhá daleko od města,“ ozval se Nim zamyšleně. „Naše hlídky ho několikrát viděly až dvacet mil daleko jak se žene krajinou.“
„Má ohromnou výdrž,“ přitakal Jarten. „Při vytrvalostní soutěži před dvěma týdny uštval všechny soupeře. Jenže to se o starých vlkodlacích říkalo, že dokázali běžet třeba celý den, aniž by se schvátili nebo vyčerpali. Ruen v tomhle ohledu nijak nevybočuje z toho, co se od něj očekávalo.“
„A co to ostatní?“ nadhodil Nim.
„Těžko říct,“ zabručel Jarten a vzal si od dcery pytel. „Nenápadně ho sledujeme, ale buď to ví a dává si pozor, nebo se to u něj ještě neprojevilo.“
„Myslíte tu mstivost a nemilosrdnou likvidaci každého, kdo jeho nebo jeho rodinu nějak ohrozí?“ nadhodila Aerin.
„Ty snad o něčem víš?“ obrátili k ní oba hlavy.
„Viděli jste ho při lovu? Myslím zblízka?“
„Proč?“ nechápali.
„Každý, kdo po něm nebo po Zylae vystřelil stříbrný šíp, zemřel,“ odvětila.
„Každý ne,“ nesouhlasil Nim. „Například z poslední karavany, na kterou jsme útočili, přežili hned dva. A šíp jednoho z nich Ruenovi pěkně pocuchal hřívu.“
„Jsou mrtví, oba,“ odvětila pevně. „Slyšela jsem to na rynku.“
„Kdy a kde?“ zeptal se Jarten zamračeně.
„Jejich těla našli náhodou u bezpečného domu dvacet mil za městem, na východní cestě, tedy za lidskou stranou města. Byli roztrhaní na kusy. Leželi tam delší dobu a na mrtvolách se už živily jiné šelmy, takže se lidem nepodařilo zjistit, kdo to udělal.“
„U bezpečného domu?“ zavrčel Jarten zlostně. „Venku nebo uvnitř?“
„Řekla jsem přece u domu,“ střelila po něm dcera pohledem. „Nestihli se v něm ukrýt.“
„Kde byl Ruen náhodou nevíš, když máš takový přehled?“ zeptal se Jarten.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Ale mluvila jsem se Zylae. Běhali spolu na naší straně města, pak si ulovili mladou laň k večeři a ona pak usnula v Posvátném lese.“
„A kde byl on?“
„Neví. Ona nemá takovou výdrž jako on, a tak jde často spát dřív, on ještě vyráží na potulky.“
Oba šamani na sebe mlčky pohlédli.
„Mstivý vlkodlak je nebezpečný,“ zabručel Nim a mrkl po ostatních. Ti stáli opodál a bavili se jen mezi sebou. Viděli, že ti tři řeší něco důležitého a čekali, až jim dají pokyn k odchodu do města.
„Pokud to byl Ruen, a přiznám se, že jsem nakloněn tomu věřit, pak se zatím chová rozumně. Zabíjí daleko od města a mate stopy. Dokud se bude chovat takhle, nemuselo by to skončit katastrofou.“
„Jenže co když někdo Zylae vážně zraní a stihne uprchnout do města?“ nadhodil Nim vážně. „Vydrží Ruen čekat na chvíli, až dotyčný vyjede z města ven?“
„Musíme doufat, že ano,“ zabručel Jarten. „Ostatně, zatím to jsou jen dohady. Důkazy proti němu nejsou a já doufám, že nikdy nebudou.“
„Také v to pevně doufám,“ zabručel Nim. „Nevyrazíme k městu?“
~*~
Ruen klusal hlubokým sněhem k Posvátnému lesu. Proběhl jím a do města vstoupil brankou. Pak zamířil nejkratší cestou na rychtu. Sotva do ní vstoupil, ucítil ve vzduchu pach strachu a zloby.
„Co se stalo?“ zeptal se hned, jak vstoupil do hlavní místnosti.
„Někdo se pokusil zabít Gara,“ řekla Zylae. Ruen ztuhl uprostřed pohybu.
„Cože?“ zavrčel.
„Zrovna otevíral dveře Saevinina domu, když ho někdo střelil do zad. Stará se o něj Lalis se Saevin.“
Přeběhl místnost a vyskočil na svoji bednu. Tak stál přímo proti své družce a hleděli si z očí do očí.
„Je to vážné?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Případ dostali Illyth s Kyrylem. Jak vidíš, zůstala jsem tu sama. Erten je také u Gara, aby přesně věděl, co mu je, až na to Lalis přijde, a Tyria si musela něco vyřídit. Illyth s Kyrylem se hned dali do práce. Thorth dští popel a síru na celé město a létá tak nízko, jak jen si může při své velikosti dovolit, a Ildar s Vitril jsou někde na obchůzce, stejně jako ostatní. A samozřejmě zjišťují, zda někdo něco neví.“
„A co budeme dělat my?“ naklonil hlavu ke straně.
„Mám tě poslat za Illyth a Kyrylem. Prý se jim bude hodit tvůj čich,“ odvětila sklesle.
„A ty?“
„Musím tu zůstat. Rychta nesmí zůstat prázdná, pokud se neděje něco skutečně nebezpečného.“
„Až toho zmetka dostaneme, tak tu skutečně bude nebezpečno,“ zavrčel Ruen temně a oči mu zazářily jako dva světlomety. „Osobně ho stáhnu z kůže, ale předtím si dám tu prrráci, že mu zlámu obě rrruce i nohy.“
Zyl si povzdechla. Ruen se skutečně naučil kontrolovat stisk čelistí tak dokonale, že mohl na rychtu odvést každého, koho si zamanul, a dotyčný se raději nepokoušel o odpor. Navíc si na suchých větvích nacvičil, jak nejsnadněji zlomit kosti v rukou a nohou, aniž by nutně musel dotyčné končetiny ukousnout. Zatím to na nikoho nepoužil, ale na Zyl udělalo jeho cvičení dojem a nepochybovala, že až k tomu dojde, nebude mít dotyčný žádnou naději.
„Ale nejprve ho musíme vyslechnout,“ řekla mírně. „Nejsme katovi pacholci, abychom zadržené mrzačili.“
Ruen po ní vrhl jeden ze své obsáhlé sbírky vzpurných pohledů.
„Dobrrrá,“ řekl pak mírněji, „ale podám si ho jinak, aby mohl mluvit, ale rrrozhodně na mě dlouho nezapomene.“
„O tom nepochybuji,“ usmála se a objala ho kolem krku. Začali si vzájemně olizovat tváře a uši a Ruen okamžitě zapomněl na zlobu vůči tomu, kdo napadl Gara. Když byl se svou družkou, mohl mu být zbytek světa ukradený.
~*~
Když Gar dopadl na zem, seběhlo se k němu několik obyvatel ulice, kteří byli zrovna venku. Tygr žijící s rodinou ve vedlejším domě zabušil pěstí na dveře, až se prohnuly. O chviličku později se dveře rozlétly a za nimi se objevila Saevin s planoucíma očima a vztekle vyceněnými zuby.
„Co se to tu, u všech ďáblů, děje?!“ zařvala v domnění, že je to dílo nějakého mladého, nudícího se darebáka. Když však ucítila lidskou krev a uviděla Gara se šípem v zádech, začala bez váhání organizovat.
Gar by přenesen do kuchyně a opatrně položen na stůl. Jeden z lišáků, který se zvědavě procpal až do kuchyně, náhle zjistil, že ho Saevin chytila jednou rukou za vestu a zvedla v natažené ruce dobře stopu vysoko.
„Okamžitě poběžíš k Lalis. Povíš jí, co se stalo a požádáš ji, aby sem co nejrychleji přišla. A jestli poběžíš jen o málo pomaleji než tryskem, tak si tě podám, jasné?!“
Chlapec sotva jedenáctiletý vyletěl z domu, jako kdyby ho honila samotná smrt a hnal se ulicemi o zlom vaz, dokud nedoběhl do Lalisina domu. Tam na něj čekalo další překvapení.
Byl tak vyděšený, že otevřel dveře bez zaklepání. A v mázhausu za nimi uviděl něco příšerného. Přímo proti dveřím stálo ohromné, hořící, částečně průsvitné dvouhlavé psisko, cenilo na něj zuby a vrčelo, až se mu klepaly vnitřnosti.
A před psiskem stála Lalis zabraná do prohlídky jeho levé přední tlapy.
„Nikdy bych nevěřila, že duchovi mohou přerůst drápy,“ vrčela. „Jak se ti to, mezuláne, povedlo? Lítáš tu po domě jako splašená včela, jeden se skoro bojí vyjít z jizby, aby na tebe nenarazil. Kdybys byl živý, musíš je mít obroušené až na polštářky. Ale ty jsi strašidlo, takže by ti neměly ani růst. O tomhle by měl vědět můj děda. Zjistil o tobě dost věcí, ale tohle snad neviděl ani on.“
„Ehm,“ vzchopil se konečně lišák a Lalis se okamžitě ohlédla.
„Kdo jsi a kde ses tu vzal?“ zeptala se a narovnala se.
Chlapec však stále sledoval rozvrčeného ducha.
„Běž prohlédnout půdu,“ přikázala Lalis přízraku a svá slova doprovodila výmluvným gestem. Psisko zavylo a proletělo stropem.
„Tak, už je pryč, i když asi ne na dlouho. Pověz mi, co potřebuješ a přestaň se u toho klepat. Tak velkou zimu tu nemáme.“
Chlapec přestal zírat na strop a sklopil pohled na ni. Nadechl se, otevřel tlamu, ale zase ji zavřel a vydechl. To se zopakovalo ještě dvakrát a Lalis netrpělivě čekala, co z něj vypadne. Když se tak konečně stalo, vyrazila pro svůj tlumok s ranhojičskými potřebami a pak běžela ulicemi, až se za ní všichni překvapeně ohlíželi.
„Konečně jsi tady,“ přivítala ji Saevin, když se objevila v kuchyni.
„Křídla mi ještě nenarostla,“ opáčila vlčice zadýchaně a hned se začala zaobírat Garem.
„Dělala jsi s ním něco?“
„Jen jsem mu to trochu ovázala, aby to moc nekrvácelo.“
Lalis po ní hodila okem. „A jak jsi to dokázala?“
„Mokrý hadr s trochou octa přes čenich,“ odvětila tygrodlačice a ukázala inkriminovanou pomůcku. „Mimochodem, na čumáku je to dost nechutná věc.“
„Tomu věřím,“ přikývla šamanka mírně zaskočeně. „Pak ti na to něco dám, jinak ti ten ocet provede s čenichem nepěkné věci. Vydržíš to ještě chvíli nebo půjdeš raději ven? Musím mu vytáhnout z rány ten šíp a ošetřit ho.“
Saevin si mlčky ovázala hadr kolem tlamy a přistoupila ke stolu.
O chvilku později přišel Erten. Nahlédl do kuchyně, ale viděl, že by jen překážel, a tak zůstal v chodbě.