Zimní případ - 2. kapitola
Erten otevřel oči a zadíval se na strop. Tyria spala vedle něj, přitisknutá k němu, jak se o něj hřála. V místnosti byla téměř dokonalá tma. Okenice byly pevně uzavřené a utěsněné drny, aby jimi neutíkalo teplo. V chalupě skládající se z velké části ze dřeva si nikdo nedovolil nechat přes noc oheň bez dozoru, takže zde nebyla jediná louče nebo třeba jen žhavé uhlí, jež by dávalo alespoň minimum světla. Nicméně trocha světla do domu pronikala neutěsněnými škvírami, takže trochu viděl.
Opatrně pohnul rukou a objal svou družku. Zřetelně cítil, jak se mu o bok opírá její vypouklé břicho. Traavia je strašila, že nejspíš nečekají jen jedno kotě, ale hned dvě. A Tyria jej potěšila zprávou, že se v její rodině rodí dvojčata docela běžně, a že také ona pochází z dvojčat. Přestože to věděl už skoro měsíc, doposud tuto novinu tak docela nestrávil. Už péče o jednoho potomka je záběr a on bývá v práci od úsvitu do soumraku, ale hned dva najednou… Přemýšlel, co bohům provedl, že mu nadělili hned dva potomky.
Jeho sluch zachytil jakési štrachání a cupkání. Povzdechl si. Jistě, Posvátný les byl nejbezpečnějším místem, kde mohli založit rodinu. Jenže to neplatilo pouze pro věřící chlupaté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zde byla v bezpečí i všechna zvířata, takže jste nemohli zabít ani myš, která vám ujídala ze sporých zásob. A zvířata si toho byla plně vědoma. Drzost domácích škůdců a některých lesních zvířat, hlavně veverek a ptáků, dosahovala netušených rozměrů. Tak například, odložit si jídlo na stůl u otevřeného okna s úmyslem, nechat jej trochu vystydnout, se v praxi rovnalo vyhození dotyčného pokrmu oknem. Stačilo se jen na moment obrátit k talíři zády a hned se na něj vrhlo nějaké čtyřnohé zvíře nebo opeřenec, aby si ukousl, uštípl, uzobl nebo jiným způsobem vybral desátek.
Tyria vedle něj tiše zavrněla, ale spala dál. Od chvíle, kdy zjistil, že je těhotná, ji nebudil. Na rychtě všichni věděli, co mají dělat a v jaké situaci se on a Tyria ocitli, a zařídili se podle toho. Mimo to, Gar to měl na rychtu jen kousíček a byl dostatečně zkušený, aby jako jeho zástupce dokázal rychtu řídit v jeho nepřítomnosti. Život v části města vyčleněné chlupatým a dlakům se sice dost lišil od života v lidské části, ale Gar se v tomhle učil velmi rychle. Již dokázal urovnat několik hádek mezi smečkami vlků a jednou dokonce urovnal spor mezi dvěma vlkodlaky, kteří se začali prát přímo na ulici. Tu hrubou práci samozřejmě zastali Kyryl spolu s Thorthem, ale zbytek zvládl Gar zcela sám a vlkodlaci z rychty odešli v klidu a nepoprali se ani později jinde za městem.
„Dobrrré rrráno,“ zavrčel něžně a hned jí olízl čenich.
„I tobě,“ broukla a oplatila mu pozdrav.
Proměna ve starého vlkodlaka, jak jej občas nazýval Jarten, sebou přinesla kromě změny chování také zhoršení řeči. Jeho hlas zněl jako stálé vrčení a prakticky nedokázal vyslovit krátké 'er'. Různě dlouhé zavrčení vkládal i do vět, případně tak k sobě přitahoval pozornost, když chtěl něco říct. Ostatní v jeho okolí si prostě museli zvyknout a poněkud přeladit svůj sluch, protože mu zprvu nerozuměli dost dobře. Dokázal však pozměnit tón svého vrčení, takže alespoň Zyl vždy přesně poznala jeho náladu. A jedno konkrétní vrčení měl vyhrazené přímo pro ni. Používal jej, jen když byli spolu o samotě a zahrnoval ji něžnostmi. Přestože se Zyl cítila mnohem víc lidská a dávala přednost mazlení a milování ve dvounohé podobě, pro svého druha se ochotně měnila do čtyřnohé.
Vzala na sebe dvounohou podobu, objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Při mazlení si obvykle ponechávala tuto podobu. Ruce byly přece jen praktičtější, než tlapy. Nyní mu prsty pročesávala hřívu a vzájemně si otírali tváře.
Na cestu k městu se vypravili, až když se zcela rozednilo a Zyl si oblékla zbroj. Museli rovnou na rychtu, takže Ruenovi oblékla služební čabraku.
„Kde všude jsi byl?“ zeptala se.
„Asi deset mil od města, tam, jak se dělí hlavní severrrní stezka a je nad ní torrrzo starrré strrrážní věže,“ odvětil.
„To je dost daleko.“ odvětila překvapeně. „Co jsi tam hledal? Kdy ses vlastně vrátil zpět?“
„Až nad rrránem. Šel jsem po stopě nějakého jezdce. Musel odjet z města těsně před uzavřením brran, prrrotože jeho stopa byla zcela čerrrstvá, ale nepotkal jsem ho. Měl hodně naspěch. Sníh na cestě je udusaný od koní a saní, takže jel docela rrrychle.“
Zyl si hlasitě oddechla.
„Je dobře, že jsi ho nepotkal,“ řekla a pohladila ho po hlavě.
Od proměny si Ruen nenechal ujít jedinou příležitost k prohnání lidí. Měl proto velmi špatnou pověst a po setmění se lidé k Laifu neodvažovali. K jeho dobru však každý musel připustit, že zatím nikoho nepokousal a lidi lovil pouze za úplňku. Na druhou stranu měl na svědomí dva tažné koně, jednoho vola a tři osly. Zvířata se po jeho akci utrhla ze zápřahu a zmizela v lese. A Ruen nikdy nepopíral, že dotyčná zvířata uštval, strhl a pak k nim přivedl svou rodinu, aby se najedla, případně aby úlovek dopravila domů.
Mezi vlkodlaky bylo takové chování shledáno zcela normální a ani Raervarovi úředníci nemohli proti Ruenovi nijak vystoupit. Drak sám jen poslal Daetiho, aby Ruenovi tlumočil jeho doporučení, aby si podobné chování šetřil pro ty, kdo jej napadnou nebo mu učiní jiné příkoří.
Ruen na to odvětil, že pronásleduje jen kupce, kteří obchodují s těmi šlechtici a řemeslníky, kteří mu u kolbiště nejvíce spílali a slibovali mu nejhorší věci. A protože drak měl vynikající sluch a sám dobře viděl a slyšel, co tehdy lidé na Ruena pokřikovali, nechal všechno být. Erten s Garem však věděli, že je Ruen pod dozorem. Raervar stále netušil, čeho se od něj může v budoucnu nadát a chtěl vědět, kdy k tomu dojde, aby mohl včas zasáhnout.
Aby to případní žalobci neměli tak snadné, choval se Ruen zcela jinak, než měli dlaci obvykle ve zvyku. Nehnal se jim v patách s vyceněnými zuby a planoucím pohledem, pokud po něm dotyčný nezačal střílet příliš přesně nebo jej jiným způsobem neohrozil. On se přímo vyžíval ve strašení lidí. Plížil se kolem nich, dělal úmyslně hluk, aby věděli, že je někde kolem nich vlkodlak, ale současně z něj nikdy nezahlédli nic víc, než kus hřbetu nebo planoucí oči. A zbytek dokončilo jeho vytí a vrčení.
Výsledkem jeho snažení byli zpravidla téměř šílení koně nebo jiná tažná zvířata, lidé na pokraji nervového zhroucení a okolí obchodní stezky lemované spoustou stříbrných i obyčejných šípů, kterými se jej pokoušeli zasáhnout nebo alespoň zastrašit.
S něčím takovým zákony tak docela nepočítaly, takže bylo velmi nesnadné jít za Raervarem a dožadovat se nějakého zásahu. Dokud Ruen prokazatelně nezabije mimo úplňkovou noc, nemohou proti němu prakticky nic podniknout. Alespoň legálně ne.
„Záleží na úhlu pohledu,“ zavrčel a naladil zlomyslný výraz. „Chtěl jsem ho pořádně prrrohnat a připrrravit ho o koně, aby se v téhle zimě pěkně prrrošel, rrrrr.“
„Najdeš si jiného,“ usmála se.
„To si piš,“ odvětil a ohrnul horní pysky, aby ukázal děs budící tesáky.
„Ale měl by sis dávat trochu pozor.“
„Prrroč?“ zeptal se a natočil k ní hlavu.
„Protože jsem včera na rynku zaslechla dva formany, kteří se bavili o tobě a konšelech. Stížností je na tebe víc než dost a na druhém břehu na tebe něco chystají.“
Ruenovi se zablesklo v očích.
„Tak ono jim nestačilo, co na mě křičeli při božím soudu?!“ pronesl Ruen vražedným tónem. „To se na to ještě podívám!“
„Jenže u lidí tyhle hrozby vždy zahrnují stříbrné zbraně,“ řekla Zyl takovým tónem, že se Ruen okamžitě částečně uklidnil a znovu k ní natočil hlavu.
„Uznej,“ pokračovala, dokud ji poslouchal, „že když ti něco udělají, zůstanu tu sama. Schvaluji tvou potřebu pomsty, ale měl bys být alespoň trochu opatrnější.“
Ruen to chvíli zvažoval.
„Dobrrrá,“ zavrčel, „ale vyberrru si to na nich jinak.“
„Jak?“ neodolala otázce.
„To si ještě rrrozmyslím,“ odvětil krvelačně.
Zyl si znovu povzdechla.
S Ruenem byl nyní mnohem těžší život. S výjimkou rodiny nikomu nic neodpouštěl. Na ni to kladlo velké nároky, pokud šlo o jeho uklidnění. Nechtěla o něj přijít, takže se jej pokoušela přesvědčit, aby se držel dál od bojovníků se stříbrnými zbraněmi. Hrála to na něžnější notu a tu a tam mu připomněla, že s ním chce mít děti a měl by s tím tedy počítat. Zatím to zabíralo, i když Ruen ji za to často zpražil zlostným pohledem a několikrát na ni dokonce vycenil zuby. Vždy se však podrobil.
„Blíží se zimní slunovrat,“ řekla smířlivě, „bude velký lov.“
„A bohové zimy mají nejrrraději lidskou oběť,“ zavrčel Ruen spokojeně. „A dostanou ji.“
„Správně,“ přikývla, „ale budeš lovit se smečkou, jasné?“
„Copak jsem někdy Nurrriho neposlechl?“ opáčil dotčeně.
„Poslechl, ale zpravidla k tomu máš komentáře,“ usmála se.
„Prrrotože jsou pomalí,“ zabručel. „Kdyby bylo po mém, dalo se to vždy udělat mnohem jednodušším způsobem. Stačilo jen trrrochu přidat do krrroku.“
„Jenže v celé smečce jsou jen dva vlkodlaci, kteří s tebou udrží krok a Nuri prostě rozhodl, že ve třech na lov lidí se stříbrem nepůjdete,“ upozornila jej. „Nakonec nás bylo osm na tři lidi a měli jsme s nimi co dělat. Dva bojovníci byli zraněni a museli dostat lék proti stříbru a tobě samotnému proletěl stříbrný šíp hřívou. Ještě dnes tam máš kratší chlupy.“
Ruen jen tiše zavrčel a střelil po ní očima. Všechno to byla pravda, o tom se nepřel, ale byl si jist, že pokud by byli rychlejší, neměli by lidé dost času na použití zbraní. S tímto názorem však byl ve smečce osamocen. Smečka se na něj ale nezlobila. Byl nováčkem a všichni mladí a nezkušení vlkodlaci měli pocit, že rychlost, síla a hbitost vyřeší všechny problémy. Až později sami zjistili, že je někdy lepší vyčkat na příhodnější chvíli nebo si najít posily.
„Nurrri mi říkal, že budu dělat nadháněče,“ zavrčel spokojeně.
„Lepšího by také těžko hledal,“ řekla a nemohl si nevšimnout pýchy v jejím hlase. „Smečky sledují jednu obchodní karavanu a ztěžují jí cestu, aby se nestihla dostat do města před nocí zimní rovnodennosti. Táta říkal, že se to zatím daří.“
„Ale mohou se ukrrrýt v některrrém z bezpečných domů,“ namítl opatrně.
„S tím se předem počítá,“ mrkla na něj. „Značky ukazující směr k městu už přemístili na jiné stromy. Stále ukazují cestu k městu, ale vedou karavanu oklikou. Jak se zdá, tak zprávy od stopařů nelhaly. V karavaně nejspíš není nikdo, kdo by znal cestu a řídí se hlavně značením.“
„Výborrrně!“ zavrčel Ruen krvelačně a oči mu zahořely jako podpálená stodola.
Zyl se pousmála. Od chvíle, kdy jej bohové zbavili planého dlactví, netrpěl její druh ani těmi nejmenšími výčitkami kvůli zabíjení lidí. Choval se stejně, jako kdyby se vlkodlakem narodil.
„Spojí se všechny smečky?“
„U takto velké karavany se to stává docela běžně,“ přikývla. „Navíc je to zatím jediný vhodný cíl.“
„A co když se nám nepodaří ulovit dost lidí?“ zajímal se. „Každá smečka by přece měla přinést svou oběť, nebo se pletu?“
„Ne, máš pravdu, ale když je lidí málo, což je v zimě docela běžné, mohou se smečky spojit a přinesou jednu oběť společně. Bohové zatím nikdy neprotestovali. Ovšem je pravda, že takové smečky přinesly bohům prvního uloveného člověka, kterého se jim podařilo po rovnodennosti ulovit.“
„A ví se, kolik s sebou má ta karrravana bojovníků se stříbrrrem?“
„Doprovází ji asi osm bojovníků a stříbro sebou mají v každém voze. Ale to není nic zvláštního. Zatím se zdá, že je to docela obyčejná obchodní karavana.“
„Zvláštní,“ zabručel Ruen.
„Proč?“
„Prrrotože jsem včerrra u mostu vyslechl lidské bojovníky, jak spolu mluví o nějaké karrravaně. Měli jí jet naprrroti. Ale včerrra odjel z města jen ten jeden jezdec, jinak skorrro nikdo. Všichni ostatní patří k okolním vesnicím.“
Zyl to chvilku zvažovala.
„Poslouchej, ten tvůj jezdec měl podle tebe naspěch a jel na sever. Kam odbočil u té strážní věže?“
„Na západ, proč se ptáš?“
„A sakra! Musíme za Nurim! Ta karavana se původně blížila po západní stezce a u strážní věže by musela zatočit k městu. Jestli je ten jezdec hledá a najde je, určitě jim řekne, že jedou špatně. Pak se stihnou vrátit na správnou cestu ještě před slunovratovou nocí!“
„Měl jsem ho uštvat,“ zavrčel Ruen. „Ale to se ještě dá naprrravit. Znám jeho pach. Při útoku na karrravanu si ho najdu.“
Oba přidali do kroku a brzy procházeli ulicí, v níž žila jejich smečka. Zylae zabušila pěstí na vrata Nuriho domu. Otevřít jim přišel vůdce smečky osobně, protože zrovna nesl v nůši dříví ze dřevníku.
„Co se děje?“ zeptal se po pozdravu.
Zylae s Ruenem mu všechno vypověděli.
„Od stopařů zatím žádná zpráva nedorazila,“ mnul si Nuri bradu. „Dám vědět ostatním. Nebylo by to poprvé ani naposled, co by šlechta poslala ozbrojený doprovod nějaké obchodní karavaně. Teď to mají mnohem jednodušší, když je provoz tak slabý. Ale na lidské straně je klid. Nevíme o žádné skupině bojovníků, kteří by se někam chystali.“
Poděkoval jim a popřál klidnou službu. Ruena však ještě požádal, aby se u něj k večeru stavil. Chtěl s ním dohodnout kontrolu karavany.
„S tvou rychlostí a vytrvalostí, to stihneš tam a zpět během jedné noci a ještě budeš mít čas porozhlédnout se tam. Nějak se mi nezdá, že by posílali jen jednoho muže. Obvykle poslali hned celou jednotku.“
Rozloučili se a Zyl s Ruenem zamířili nejprve domů, aby se ukázali, že jsou v pořádku, když byli celou noc pryč, a pak vyrazili na rychtu.
Ale u Jartenova domu si Ruen vzpomněl na kruh v lese.
„Musím za Jarrrtenem,“ zavrčel a zpomalil.
„Proč? Co se děje?“ zeptala se Zyl.
„V noci jsem v lese něco našel. Nevím, co to mělo být, ale mám dojem, že šaman by o tom měl vědět.“
„Co jsi našel?“ naklonila zvědavě hlavu ke straně.
„Takový krrruh z malých kamenů s jedním větším uprrrostřed.“
„Kruh z kamenů?“ vykulila oči.
„Víš, co by to mohlo být?“
„Ani náhodou. Přijde mi to jako pěkná pitomost. Proč s tím jdeš za Jartenem?“
„Víš,“ zabručel tiše, „od prrroměny v to, co jsem teď, cítím i další věci, než jen pachy. Z toho krrruhu jsem cítil něco, o čem by měl Jarrrten vědět. Mluvil jsem s ním o tom už dříve. Požádal mě o to.“
„Co cítíš?“ chtěla vědět a klekla si před ním na jedno koleno, aby si s ním hleděla z očí do očí.
„Jarrrten mi tehdy řekl, abych o tom nejprrrve mluvil s ním a počkal, co mi řekne.“
„To je klidně možné, ale jsem tvoje družka a mezi vlkodlačími druhy se nic netají. Tajnosti platí pro zbytek světa, tak to koukej vyklopit, nebo počítej s návštěvou u ranhojiče a věř mi, že to bude setsakra dlouhá a bolestivá návštěva.“
Podíval se jí do očí a složil zbraně. Byl sice větší a silnější než většina členů smečky, popravdě, co se velikosti a síly týkalo, neměl asi konkurenci, Zylae by s ním nikdy nemohla měřit své síly a v posledních dvou nebo třech týdnech ani bojové dovednosti, ale v jejím pohledu bylo něco, co mu jasně naznačilo, kdy se má vzdát. V souboji jej sice nemohla ohrozit, ale zato by mu dokázala udělat ze života pravé peklo.
„Vnímám magii,“ ztišil hlas do pouhého šepotu. „Nepoznám, co přesně je zač, ale poznám místo nebo předmět, z něhož vychází. A také poznám, zda je přímo prrro mne nebezpečná. A tahle byla.“
Zylae se zatvářila mírně užasle, ale rychle se ovládla.
„V tom případě jdeme za Jartenem,“ přikývla a hned vstala.
Zabušila na dveře a trpělivě čekali. Otevřela jim Aerin, Jartenova dcera.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Máš tátu doma?“ zeptal se Ruen.
„Je na zahradě a pracuje na nových lécích. Proč? Co potřebujete?“
„Musím s ním mluvit a je to nutné.“
„Zeptám se ho, ale když ho někdo vyrušuje v práci, tak dost vrčí.“
„Řekni mu, že jsem to ucítil, bude vědět,“ dodal Ruen.
Aerin na něj vrhla divný pohled a pak slabě přikývla. Ruen to nevěděl, ale Jarten jí o jeho schopnosti vnímat magii pověděl. Učil ji jako svého nástupce ve funkci šamana a už toho uměla dost, aby tohle mohla znát a chápat.
„Pojďte dovnitř, počkáte v mázhausu,“ řekla a ustoupila do domu, aby mohli projít kolem ní. Pak za nimi zavřela dveře, prošla mázhausem a vyšla do zahrady. Dveře za ní zaklaply.
„Myslíš, že s námi bude chtít mluvit?“ podívala se na něj Zylae.
„Urrrčitě,“ přitakal a nemýlil se. O několik chvil později se dveře na zahradu znovu otevřely a Aerin je vyzvala, aby jimi prošli.
Jarten měl na zahradě malou kůlnu, v níž vyráběl všechny své léky, skladoval bylinky a šamanské potřeby. Ať zrovna pracoval na čemkoli, nyní stál před kůlnou a zvědavě si je prohlížel.
„Co jsi našel a kde?“ zeptal se hned.
Ruen mu vše co nejpečlivěji popsal. Už po prvních větách šaman znejistěl, a když Ruen skončil, tvářil se přímo vyděšeně.
„Aerin, oběhni ostatní šamany, musí sem hned přijít!“ štěkl na dceru.
„Dobře,“ přikývla Aerin, která se v těchto věcech s otcem nikdy nepřela. Odešla za kůlnu a za chvilku vyšla ve čtyřnohé podobě. Zyl jí otevřela dveře a vlkodlačice vyrazila tryskem do ulic.
„Ty, Ruene, tu počkáš, a pak nás dovedeš na to místo. Ale tvou družku musím požádat, aby buď zůstala zde, nebo se vrátila domů. S námi jít nemůže.“
Zylae se vztekle zablesklo v očích a tiše zavrčela. Podrobila se však jeho autoritě.
„Dobrá, půjdu na rychtu a omluvím Ruena ze služby. Ale Erten se jistě později ozve a bude chtít slyšet důvody. Dělá to vždy.“
„Až přijde, promluvím si s ním,“ přikývl Jarten.
Zylae si klekla na jedno koleno, objala svého druha kolem krku a chvíli si otírali tlamy na rozloučenou. Pak se zvedla, vrhla na šamana nesouhlasný pohled a odešla.
Jen za ní zaklaply dveře, podíval se Jarten na Ruena, ale nyní měl pohled tvrdý jako diamant.
„Jak přesně jsi ten kruh našel?“
„Náhodou,“ odvětil Ruen a krátce sklonil hlavu. To byla jeho verze pokrčení ramen. „Jak jsem říkal, sledoval jsem toho jezdce a na tohle jsem narrrazil cestou.“
„Nepřitahovalo tě to k sobě? Nevstoupil jsi dovnitř kruhu?“
„Ne, nevstoupil. Cítil jsem z toho tu magii. Ale prrravda je, že když jsem k tomu přišel, cítil jsem silné nutkání to udělat. Ale odolal jsem. V porrrovnání s tím, co se mnou dělalo mé prrrvotní dlactví, to vůbec nestálo za řeč. Ale pak mě to nechtělo nechat odejít.“
„Jak nechtělo nechat odejít?“ naklonil Jarten hlavu ke straně.
„Nedá se to popsat, ale jako by mě to volalo zpět.“
„Cos udělal?“
„Zastavil jsem se, zavrrrčel jsem na to, a pak jsem se vrrrátil k Zylae do Posvátného lesa.“
„A teď to volání cítíš?“
„Ne, jsem moc daleko. Cítil jsem ho až na začátek Posvátného lesa, ale kousek za jeho hrrranicí to zmizelo.“
Jarten před ním chvíli přecházel sem a tam a mnul si bradu. Pak se zastavil u plochého kamene zasazeného do země, na němž prováděl menší obřady spojené s výrobou léků a různých rituálních předmětů.
„Postav se na kámen,“ přikázal.
Ruen se poslušně postavil do středu kamene a s velikým zájmem a rostoucími obavami pozoroval, jak kolem něj šaman kreslí něčím červeným prstenec z run až nepříjemně podobných těm v kruhu v lese. Po dokončení kruhu si Jarten došel pro několik rituálních předmětů, položil jako pěst velký čirý kámen na runu přímo pod Ruenovo hlavou a začal si pro sebe bručet nějaká slova.
Po dlouhé chvíli, kdy si Ruen nedovolil se ani pohnout a měl obavu i z toho, zda smí třeba jen mrknout, přestal šaman bručet a podíval se na čirý kámen před Ruenem. Ten se na něj ihned podíval také. Ale ať se snažil sebevíc, neviděl v něm nebo na něm žádnou změnu.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Nic špatného,“ zabručel šaman, zvedl kámen a prohlédl si ho proti nebi, jako by v něm hledal nějaký vzkaz. Ruen zvedl hlavu a zadíval se do odlesků kamene, ale neviděl v nich vůbec nic. Jarten vrátil kámen i s ostatními potřebami do kůlny a pak se venku posadil proti Ruenovi.
„Už mohu z toho krrruhu ven?“
„Je ti to nepříjemné?“
„Ne, jen mám dojem, že mi nevěříš.“
„Vážně si to myslíš?“ usmál se Jarten.
„Poprrravdě, cítím z tebe strach a nejistotu, ale nevím prrroč.“
„Zůstaň v kruhu, dokud nepřijdou ostatní,“ odvětil Jarten vyhýbavě. Ruen ho chvíli sledoval nehybným pohledem, kterým zatím dokázal vyvést z rovnováhy každého, koho potkal. Jarten nebyl výjimkou. Rozpačitě si olízl čenich a poposedl, ale jinak odolal. Naštěstí to netrvalo dlouho a objevili se ostatní šamani.
Jako první se vrátila jeho dcera Aerin. Přihnala se jako velká voda a proměnila se přímo před otcem.
„Všechny jsem oběhla a jsou na cestě sem. Nikdo se nehádal. Stačilo říct, že jde o Ruena a mohli se přetrhnout.“
„V pořádku, děkuji,“ usmál se Jarten. „Dojdi si připravit věci, půjdeš s námi.“
„Vážně mohu?“ rozzářila se.
„Musíš,“ přikývl a Aerin nadšeně vběhla do kůlny, kde měla pro své věci vyhrazené poličky.
Šamani se shromáždili během chvíle. Nemohli si dovolit běhat po ulicích jako kdyby je honil nějaký přízrak, protože by se všichni okolo začali okamžitě plašit, ale snažili se spěchat, jak jen mohli.
„Takže jsme všichni?“ zeptal se Jarten jen tak pro pořádek a přelétl shromážděné šamany pohledem.
„Proč je Ruen v tom kruhu?“ zeptal se Nim.
„Jen pro kontrolu,“ odvětil Jarten. „A nic se neprojevilo,“ dodal hned.
Ruen si nemohl nevšimnout, jak si ho ostatní prohlížejí, a že se jim nápadně ulevilo. Vztekle přivřel oči a tiše zavrčel. Jen po něm střelili pohledy a nijak jeho výlev nekomentovali.
Jarten smazal runy a povolil mu sestoupit z kamene. Pak mu pokynul, aby je dovedl ke kruhu v lese.
„Moment,“ ozval se znovu Nim. „Nemůžeme jít takhle jako procesí. Hned by za námi šla polovina čtvrti.“
„Nejprve půjdu já s Aerin a s Ruenem. Počkáme na vás v Posvátném lese, u našeho dubu. Dál nás povede Ruen. Nechám na vás, jak půjdete. Máte dost zkušeností, abyste věděli, co a jak,“ rozhodl Jarten.
Ostatní spokojeně přikývli. Šamani jen neradi poslouchají příkazy od jiných šamanů, pokud nejde o společný rituál, který prostě musí někdo vést a řídit. Jarten to rozhodl ke spokojenosti všech. Pokynul Aerin, která se mu zatím objevila po pravici s mošnou, kterou si připravil v kůlně, když tam hledal věci na rituál ke kontrole Ruena a pak kývl na Ruena. Společně vykročili ke vratům do mázhausu, vyšli na ulici a zamířili přímo k brance do Posvátného lesa.
„Copak se stalo?“ zajímala se.
„Hmm?“ trhl sebou Gar.
„Ptám se, proč se klepeš?“
„Je zima,“ odvětil a strčil si třesoucí se dýmku zpět do úst.
„Tak velká zase ne,“ odvětila. „Jsi nervózní.“
„Nejsem,“ opáčil Gar.
„Tenhle čenich neoklameš,“ usmála se.
„Větření ve společnosti je neslušné a mohl bych ti za něj zvalchovat hřbet,“ řekl Gar.
„Jednak nevětřím, a pak ti nic nebrání v tom, abys to zkusil,“ opáčila spokojeně. „Takže co se stalo?“
„Nic,“ zabručel a zabafal z dýmky jejím směrem, aby ji od sebe odehnal. Ke své škodě však pozapomněl, že mu již dávno došel jeho oblíbený tabák, který si kupoval na lidské straně řeky a musel přestoupit na ten, který se prodával zde. Chlupatí a dlaci mají mnohem jemnější čich a tak i tabák musel být připraven poněkud odlišným způsobem.
Gar nebyl jediný kuřák dýmky. Mnoho chlupatých, hlavně těch starších, holdovalo této slabosti, takže se mu dostalo mnoha odborných rad, když si v obchodě postěžoval, že si nemůže pořádně zapálit ani v rychtě ani u Saevin doma. Trvalo mu skoro dva týdny, než si zvykl na tento druh tabáku, jehož vůni byli jeho kolegové ochotni snášet, ovšem pouze za předpokladu, že bude sedět venku na lavici, nebo, v případě deštivého počasí, na parapetu otevřeného okna. Dým tak na vlkodlačici neměl kýžený účinek.
Zylae jej ještě jednou sjela pohledem, pokrčila rameny a prošla rychtou na dvůr, kde se posadila na lavici a pohodlně se opřela. Dumala nad tím, co je to v lese za kruh, že to Jartena tak poplašilo. Ani se ho neptala, zda o tom smí s někým mluvit. Už jen jeho výraz, když poslouchal Ruenovo vyprávění a spěch, s jakým poslal svou dceru pro ostatní šamany, mluvily sami za sebe.
Ve vzduchu zašuměla rozměrná křídla a na ploše před ní přistála Illyth.
„Dobré ráno,“ kývla jí vlkodlačice na pozdrav.
„I tobě, kde máš Ruena? Obvykle se od sebe nehnete dál, než na pár kroků,“ usmála se draconiánka.
Zylae na ni na oplátku vycenila zuby v náznaku hrozby.
„Jen se nedělej. Jako bys nevěděla, jak se vám říká,“ smála se Illyth.
„Dvojčata, samozřejmě, že to vím,“ zavrčela Zylae. „Jen nevím proč. Erten a Tyria jsou taky stále spolu a Ildar s Vitril jakbysmet, tak co.“
„Nic,“ pokrčila Illyth křídly. „Mimochodem, nevíš, co je s Garem? Sedí před rychtou a nevypadá vůbec dobře. Aby nám sem něco nezatáhl.“
No ovšem, pomyslela si Zylae, dračímu pohledu nic neunikne. Illyth viděla králíka na míli daleko a bylo jedno, jak moc se krčí k zemi.
„Ptala jsem se, ale nic jsem z něj nedostala. Přišel mi tak trochu jako duchem nepřítomný. A byl hodně cítit Saevin.“
„Zamyšlený?“ broukla Illyth a posadila se na lavici vedle vlkodlačice. „No, proč ne. Třeba má nějaké starosti, nebo tak něco. A to se Saevin, to je přece normální. Žije v jejím domě už několik týdnů. Jeho oblečení musí zákonitě nasáknout jejím pachem.“
„To je fakt,“ připustila Zyl. „Ale stejně mi to nějak nesedí. Byl cítit ještě jinak. Nervozitou a nejistotou. To jsem u něj ještě nezažila, ani když se řešil nějaký zvlášť nepříjemný případ a konšelé mu tvrdě zatápěli.“
„Třeba je to těmi pomluvami, co o nich kolují městem,“ navrhla Illyth.
„To by mohlo být,“ uznala. „Gar kvůli tomu pěkně zuří a pokouší se zjistit, jak se to dostalo na ulici.“
„A má nějakou stopu?“
„Ani zdání,“ zavrtěla hlavou. „Mluví o tom kdekdo, ale nikdo nechce ani naznačit, kdo mu to pověděl.“
„Na jeho místě bych taky pěkně zuřila,“ zamyslela se Illyth. „A Saevin je taky trochu podrážděná.“
„Kdy jsi ji viděla?“
„Včera, když jsem šla na rynek. Zrovna šla domů z práce a koukala jako čert. Sotva mi odpověděla na pozdrav.“
„Třeba se nepohodli,“ navrhla.
„To nezjistíme,“ pokrčila křídly. „Je to jen jejich věc. Alespoň do chvíle, kdy ho zakousne.“
„Pokud se ho bude chtít zbavit, prostě ho vyhodí na ulici,“ odvětila Zyl. „Proč by si přidělávala starosti tím, že by ho zakousla.“
„Nevyhodí, nemůže,“ oponovala Illyth. „Právě proto, že se mluví o tom, že spolu spí. Kdyby pak přijala do podnájmu dalšího muže, začali by o ní říkat, že je poběhlice.“
„To je fakt,“ přikývla zasmušile. „Ale abych se přiznala, myslela jsem si, že to dopadne jinak. Gar žádnou družku neměl a nemá a Saevin je pěkná ženská, stejně jako pěkná dlačice. Jen na chlapy měla zatím smůlu. Myslela jsem si, že se jí Gar začne dvořit, nebo že se jí ho podaří svést. Ale zatím se zdá, že k ničemu takovému nedošlo.“
„Nedošlo,“ souhlasila Illyth. „Náš čich by to okamžitě poznal. Tohle se tady nedá utajit.“
„Tím spíš ale nechápu,“ vrčela Zylae, „proč se o nich šíří takové zvěsti a pomluvy, když všichni cítí, že mezi nimi nic není.“
„Tak to ti nepovím,“ pokrčila křídly draconinánka.
„Podle mě to smrdí nějakou lumpárnou,“ zavrčela Zylae zlostně.
Illyth už to taky napadlo. Že je Gar cítit Saevin, to nebylo nic zvláštního. Bydlel u ní, takže jeho oblečení prostě muselo natáhnout její pach. To samo o sobě nedávalo nikomu právo pouštět o nich do oběhu takové věci. Kromě toho se o tom začalo mluvit snad už týden po Garově příchodu. Nikdo si přece nemohl ani na chvíli myslet, že Gar vykřikne nadšením, sotva se před ním Saevin objeví v lidské podobě a zatáhne ji do postele. Když ponechá stranou fakt, že by ho za to Saevin na místě zabila, byl Gar dostatečně známý, aby všichni věděli, jak se choval na druhém břehu. Nikdy nevyhledával lehké ženštiny, ani nesváděl dívky sloužící v krčmách, jak to běžně činili ostatní svobodní muži. Zyl jí sice pověděla, proč to Gar nedělal, jako rychtář si to nemohl dovolit a navíc s ním lehké ženské nechtěly nic mít právě proto, že je rychtářem, ale ani tak nevěřila, že by tolik toužil po ženě, aby se vrhl na Saevin, byť by byla sebekrásnější.
„Gar po tom pátrá, i Saevin se vyptávala, stejně jako Erten, ale na nic nepřišli,“ odpověděla.
„Třeba se neptali na správném místě.“
„Jak to myslíš?“
„No, na druhém břehu mu nemohou přijít na jméno. Nesmí ani přes most. Pak tu máme ty podivné posly, co tak záhy přijeli do okolních měst a nenechali na něm nit suchou. Pokud bych se ptala já, zkusila bych to na druhém břehu.“
„Myslíš, že to dělají konšelé? Co by z toho měli?“
„Pomstu?“ nadhodila. „Gar jim tak leží v žaludcích, že mu tady budou ztrpčovat život, jak jen to půjde.“
„Ale jak by lidští konšelé mohli u nás nenápadně vypustit takovou zprávu?“
„Podle mne až příliš snadno,“ mávla Illyth rukou. „Stačí kterýkoli chudý chlupatý, ochotný za pár měďáků utrousit v několika krčmách pár poznámek a zbytek se vyvrbí docela snadno. Gar je příliš známý, než aby o něm všichni rádi nemluvili a nevěřili všemu, co se doslechnou.“
Zyl musela připustit, že má úplnou pravdu.
„Ostatně, ty s tím máš své zkušenosti, nebo ne?“ mrkla se na ni.
„To tedy nemám,“ ohradila se. „Jsem vlkodlak, my si na veřejnosti tlamu na špacír nepouštíme.“
To byla pravda. Jak už Zyl jednou řekla, vlkodlaci si libovali v tajnostech. Řídili se pravidlem, co se doma upeče, to se taky doma sní. A platilo to jak pro rodinu, tak pro smečku. Vlkodlaci samozřejmě chodili do krčem stejně rádi, jako všichni ostatní, ale pokud si tam chtěli zanadávat, tak jen na obecné věci, o kterých stejně všichni věděli. Vnitřní záležitosti smečky nebo soukromé věci jednotlivých členů smečky se na veřejnosti prostě neprobíraly.
„Omlouvám se,“ zabručela Illyth. „Myslela jsem, že jeho příchod k tobě ostatní dost probírali. Alespoň na rychtě si z vás dělali velkou legraci.“
„Na rychtě ano a ve městě se o tobě taky trochu mluvilo, ale ne takhle. Byl prostě jen jedním z lidí, kteří odešli za dlakem. Není to nic nezvyklého, tak proč z toho dělat vědu.“
„Jenže on byl neznámý tovaryš, kterého tu nikdo neznal, ale Gar je dobře známý v celém městě i v okolí. O něm chce mluvit každý, i když vůbec nic neví.“
„Můžeme se zkusit poptat v krčmách v okolí mostu, zda tam o Garovi někdo nemluvil, ale už je to hodně týdnů, a když teď o něm a Saevin ví skoro všichni, nebude to asi mít žádný smysl.“
„V tom máš asi pravdu,“ souhlasila draconiánka. „Ale třeba na něco přijdeme, když si dáme nějaký čas pozor na chlupaté, co se dávají do řeči s lidskou stráží.“
„Proč se stráží? Ti přece Gara znají a byl to celkem oblíbený rychtář.“
„To ano, ale ne u všech,“ namítla. „Například ten hromotluk, co často hlídá bránu u mostu, měl s Garem několik výstupů. Víme přece, že se moc rád napije. Je veřejným tajemstvím, že mu plat skoro nikdy nestačí a navíc miluje hru v kostky, i když v ní nemá moc štěstí.“
„Že by mu konšelé zaplatili, aby se postaral o rozšíření té pomluvy?“
„Proč ne?“ mrkla na ni. „Hlídá most, prohlíží každý vůz a každého pocestného. Vybírá od nich mostné. Snadno může kupcům namluvit, že slyšel od nějakého chlupatého, že Gar žije s tygrodlačicí, a že jsou velcí milenci. Kdo z lidí by tomu odmítl věřit? Člověk a dlak, to přece jde dohromady, i když se to lidem nelíbí a prakticky všechna náboženství to zakazují a trestají. Navíc vstoupil do Ertenovy družiny jen chvilku po tom, co ho městská rada propustila. Lidé si myslí, že šel rovnou za Ertenem. Kdo by věřil tomu, že to bylo jinak? Že chtěl odejít z města a Erten ho více méně přesvědčil, aby tu zůstal? A kdo by věřil tomu, že právě Erten věděl o Saevin a její volné jizbě a dovedl k ní Gara? Podle mne nikdo. Je mnohem jednodušší uvěřit, že Gar a Saevin spolu něco mají už delší dobu, než zapojovat do toho Ertena a jeho pocit, že by se mu Gar hodil.“
„Když to podáš takhle, zní to docela logicky,“ uznala po krátké odmlce.
„Navrhneme to Ertenovi?“
„Chceš sledovat toho hromotluka?.“
„Proč ne? Dostanu se tam tiše a neviditelně. Věž je vysoká a umím létat stejně tiše, jako netopýr. Už několikrát jsem takhle poslouchala, o čem se dole baví.“
„Možná by to stálo za pokus,“ prohlásila zamyšleně Zylae. „Jen nevím, zda s tím bude Erten souhlasit.“
„A musíme se ho ptát?“ prohodila Illyth nevinně a oči se jí zableskly.
Zyl se rozesmála.
„Vážně nevím, jestli jsi horší ty, nebo můj Ruen. Oba vymýšlíte způsoby, jak obejít zákazy a omezení.“
„Legrace musí být,“ usmála se draconiánka a mrkla na ni jedním okem.
„Kde vlastně máš Dunala? Obvykle přilétáte společně,“ nadhodila Zyl.
„Raervar ho poslal se spěšným listem za konšely. Ještě v noci přiběhl na hrad posel s nějakým psaním.“
„A budili draka?“ zeptala se Zyl dychtivě a škodolibost z ní přímo tryskala.
„Kdepak,“ rozesmála se draconiánka, která ji moc dobře pochopila. „List převzali a posla vyhodili zpátky na ulici. Ale pravda je, že Raervar nadiktoval odpověď ještě před snídaní.“
„Hm, tak zase nic,“ odvětila Zyl zklamaně. Pak ovšem znovu ožila. „A ví se, co v tom dopise bylo?“
„Ani čárku,“ zavrtěla hlavou.
„Škoda,“ zabručela a vstala. „Měly bychom jít dovnitř, kdyby náhodou někdo něco potřeboval.“
Illyth přikývla a společně vešly do rychty a usadily se za svými stoly. Illyth se zvedla, pootevřela okno a chtěla křiknout na Gara, aby neblbnul a šel do tepla, ale lavice před rychtou byla prázdná a na místě zůstal jen pach Garovy dýmky.
„Je pryč,“ zabručela.
„Kdo?“ zvedla Zylae hlavu od nějaké listiny, kterou si namátkou vytáhla ze skříně, aby se nenudila.
„Gar, odešel,“ odvětila, zavřela okno a znovu se posadila za stůl.
„Asi někdo přišel a šel to s ním vyřídit,“ mávla Zyl rukou a vrátila se ke čtení.
Opatrně pohnul rukou a objal svou družku. Zřetelně cítil, jak se mu o bok opírá její vypouklé břicho. Traavia je strašila, že nejspíš nečekají jen jedno kotě, ale hned dvě. A Tyria jej potěšila zprávou, že se v její rodině rodí dvojčata docela běžně, a že také ona pochází z dvojčat. Přestože to věděl už skoro měsíc, doposud tuto novinu tak docela nestrávil. Už péče o jednoho potomka je záběr a on bývá v práci od úsvitu do soumraku, ale hned dva najednou… Přemýšlel, co bohům provedl, že mu nadělili hned dva potomky.
Jeho sluch zachytil jakési štrachání a cupkání. Povzdechl si. Jistě, Posvátný les byl nejbezpečnějším místem, kde mohli založit rodinu. Jenže to neplatilo pouze pro věřící chlupaté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zde byla v bezpečí i všechna zvířata, takže jste nemohli zabít ani myš, která vám ujídala ze sporých zásob. A zvířata si toho byla plně vědoma. Drzost domácích škůdců a některých lesních zvířat, hlavně veverek a ptáků, dosahovala netušených rozměrů. Tak například, odložit si jídlo na stůl u otevřeného okna s úmyslem, nechat jej trochu vystydnout, se v praxi rovnalo vyhození dotyčného pokrmu oknem. Stačilo se jen na moment obrátit k talíři zády a hned se na něj vrhlo nějaké čtyřnohé zvíře nebo opeřenec, aby si ukousl, uštípl, uzobl nebo jiným způsobem vybral desátek.
Tyria vedle něj tiše zavrněla, ale spala dál. Od chvíle, kdy zjistil, že je těhotná, ji nebudil. Na rychtě všichni věděli, co mají dělat a v jaké situaci se on a Tyria ocitli, a zařídili se podle toho. Mimo to, Gar to měl na rychtu jen kousíček a byl dostatečně zkušený, aby jako jeho zástupce dokázal rychtu řídit v jeho nepřítomnosti. Život v části města vyčleněné chlupatým a dlakům se sice dost lišil od života v lidské části, ale Gar se v tomhle učil velmi rychle. Již dokázal urovnat několik hádek mezi smečkami vlků a jednou dokonce urovnal spor mezi dvěma vlkodlaky, kteří se začali prát přímo na ulici. Tu hrubou práci samozřejmě zastali Kyryl spolu s Thorthem, ale zbytek zvládl Gar zcela sám a vlkodlaci z rychty odešli v klidu a nepoprali se ani později jinde za městem.
~*~
Ruena probudila Zyl. Zvedla hlavu, a jak napnula svaly, pohnula mu s hlavou.
„Dobrrré rrráno,“ zavrčel něžně a hned jí olízl čenich.
„I tobě,“ broukla a oplatila mu pozdrav.
Proměna ve starého vlkodlaka, jak jej občas nazýval Jarten, sebou přinesla kromě změny chování také zhoršení řeči. Jeho hlas zněl jako stálé vrčení a prakticky nedokázal vyslovit krátké 'er'. Různě dlouhé zavrčení vkládal i do vět, případně tak k sobě přitahoval pozornost, když chtěl něco říct. Ostatní v jeho okolí si prostě museli zvyknout a poněkud přeladit svůj sluch, protože mu zprvu nerozuměli dost dobře. Dokázal však pozměnit tón svého vrčení, takže alespoň Zyl vždy přesně poznala jeho náladu. A jedno konkrétní vrčení měl vyhrazené přímo pro ni. Používal jej, jen když byli spolu o samotě a zahrnoval ji něžnostmi. Přestože se Zyl cítila mnohem víc lidská a dávala přednost mazlení a milování ve dvounohé podobě, pro svého druha se ochotně měnila do čtyřnohé.
Vzala na sebe dvounohou podobu, objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Při mazlení si obvykle ponechávala tuto podobu. Ruce byly přece jen praktičtější, než tlapy. Nyní mu prsty pročesávala hřívu a vzájemně si otírali tváře.
Na cestu k městu se vypravili, až když se zcela rozednilo a Zyl si oblékla zbroj. Museli rovnou na rychtu, takže Ruenovi oblékla služební čabraku.
„Kde všude jsi byl?“ zeptala se.
„Asi deset mil od města, tam, jak se dělí hlavní severrrní stezka a je nad ní torrrzo starrré strrrážní věže,“ odvětil.
„To je dost daleko.“ odvětila překvapeně. „Co jsi tam hledal? Kdy ses vlastně vrátil zpět?“
„Až nad rrránem. Šel jsem po stopě nějakého jezdce. Musel odjet z města těsně před uzavřením brran, prrrotože jeho stopa byla zcela čerrrstvá, ale nepotkal jsem ho. Měl hodně naspěch. Sníh na cestě je udusaný od koní a saní, takže jel docela rrrychle.“
Zyl si hlasitě oddechla.
„Je dobře, že jsi ho nepotkal,“ řekla a pohladila ho po hlavě.
Od proměny si Ruen nenechal ujít jedinou příležitost k prohnání lidí. Měl proto velmi špatnou pověst a po setmění se lidé k Laifu neodvažovali. K jeho dobru však každý musel připustit, že zatím nikoho nepokousal a lidi lovil pouze za úplňku. Na druhou stranu měl na svědomí dva tažné koně, jednoho vola a tři osly. Zvířata se po jeho akci utrhla ze zápřahu a zmizela v lese. A Ruen nikdy nepopíral, že dotyčná zvířata uštval, strhl a pak k nim přivedl svou rodinu, aby se najedla, případně aby úlovek dopravila domů.
Mezi vlkodlaky bylo takové chování shledáno zcela normální a ani Raervarovi úředníci nemohli proti Ruenovi nijak vystoupit. Drak sám jen poslal Daetiho, aby Ruenovi tlumočil jeho doporučení, aby si podobné chování šetřil pro ty, kdo jej napadnou nebo mu učiní jiné příkoří.
Ruen na to odvětil, že pronásleduje jen kupce, kteří obchodují s těmi šlechtici a řemeslníky, kteří mu u kolbiště nejvíce spílali a slibovali mu nejhorší věci. A protože drak měl vynikající sluch a sám dobře viděl a slyšel, co tehdy lidé na Ruena pokřikovali, nechal všechno být. Erten s Garem však věděli, že je Ruen pod dozorem. Raervar stále netušil, čeho se od něj může v budoucnu nadát a chtěl vědět, kdy k tomu dojde, aby mohl včas zasáhnout.
Aby to případní žalobci neměli tak snadné, choval se Ruen zcela jinak, než měli dlaci obvykle ve zvyku. Nehnal se jim v patách s vyceněnými zuby a planoucím pohledem, pokud po něm dotyčný nezačal střílet příliš přesně nebo jej jiným způsobem neohrozil. On se přímo vyžíval ve strašení lidí. Plížil se kolem nich, dělal úmyslně hluk, aby věděli, že je někde kolem nich vlkodlak, ale současně z něj nikdy nezahlédli nic víc, než kus hřbetu nebo planoucí oči. A zbytek dokončilo jeho vytí a vrčení.
Výsledkem jeho snažení byli zpravidla téměř šílení koně nebo jiná tažná zvířata, lidé na pokraji nervového zhroucení a okolí obchodní stezky lemované spoustou stříbrných i obyčejných šípů, kterými se jej pokoušeli zasáhnout nebo alespoň zastrašit.
S něčím takovým zákony tak docela nepočítaly, takže bylo velmi nesnadné jít za Raervarem a dožadovat se nějakého zásahu. Dokud Ruen prokazatelně nezabije mimo úplňkovou noc, nemohou proti němu prakticky nic podniknout. Alespoň legálně ne.
„Záleží na úhlu pohledu,“ zavrčel a naladil zlomyslný výraz. „Chtěl jsem ho pořádně prrrohnat a připrrravit ho o koně, aby se v téhle zimě pěkně prrrošel, rrrrr.“
„Najdeš si jiného,“ usmála se.
„To si piš,“ odvětil a ohrnul horní pysky, aby ukázal děs budící tesáky.
„Ale měl by sis dávat trochu pozor.“
„Prrroč?“ zeptal se a natočil k ní hlavu.
„Protože jsem včera na rynku zaslechla dva formany, kteří se bavili o tobě a konšelech. Stížností je na tebe víc než dost a na druhém břehu na tebe něco chystají.“
Ruenovi se zablesklo v očích.
„Tak ono jim nestačilo, co na mě křičeli při božím soudu?!“ pronesl Ruen vražedným tónem. „To se na to ještě podívám!“
„Jenže u lidí tyhle hrozby vždy zahrnují stříbrné zbraně,“ řekla Zyl takovým tónem, že se Ruen okamžitě částečně uklidnil a znovu k ní natočil hlavu.
„Uznej,“ pokračovala, dokud ji poslouchal, „že když ti něco udělají, zůstanu tu sama. Schvaluji tvou potřebu pomsty, ale měl bys být alespoň trochu opatrnější.“
Ruen to chvíli zvažoval.
„Dobrrrá,“ zavrčel, „ale vyberrru si to na nich jinak.“
„Jak?“ neodolala otázce.
„To si ještě rrrozmyslím,“ odvětil krvelačně.
Zyl si znovu povzdechla.
S Ruenem byl nyní mnohem těžší život. S výjimkou rodiny nikomu nic neodpouštěl. Na ni to kladlo velké nároky, pokud šlo o jeho uklidnění. Nechtěla o něj přijít, takže se jej pokoušela přesvědčit, aby se držel dál od bojovníků se stříbrnými zbraněmi. Hrála to na něžnější notu a tu a tam mu připomněla, že s ním chce mít děti a měl by s tím tedy počítat. Zatím to zabíralo, i když Ruen ji za to často zpražil zlostným pohledem a několikrát na ni dokonce vycenil zuby. Vždy se však podrobil.
„Blíží se zimní slunovrat,“ řekla smířlivě, „bude velký lov.“
„A bohové zimy mají nejrrraději lidskou oběť,“ zavrčel Ruen spokojeně. „A dostanou ji.“
„Správně,“ přikývla, „ale budeš lovit se smečkou, jasné?“
„Copak jsem někdy Nurrriho neposlechl?“ opáčil dotčeně.
„Poslechl, ale zpravidla k tomu máš komentáře,“ usmála se.
„Prrrotože jsou pomalí,“ zabručel. „Kdyby bylo po mém, dalo se to vždy udělat mnohem jednodušším způsobem. Stačilo jen trrrochu přidat do krrroku.“
„Jenže v celé smečce jsou jen dva vlkodlaci, kteří s tebou udrží krok a Nuri prostě rozhodl, že ve třech na lov lidí se stříbrem nepůjdete,“ upozornila jej. „Nakonec nás bylo osm na tři lidi a měli jsme s nimi co dělat. Dva bojovníci byli zraněni a museli dostat lék proti stříbru a tobě samotnému proletěl stříbrný šíp hřívou. Ještě dnes tam máš kratší chlupy.“
Ruen jen tiše zavrčel a střelil po ní očima. Všechno to byla pravda, o tom se nepřel, ale byl si jist, že pokud by byli rychlejší, neměli by lidé dost času na použití zbraní. S tímto názorem však byl ve smečce osamocen. Smečka se na něj ale nezlobila. Byl nováčkem a všichni mladí a nezkušení vlkodlaci měli pocit, že rychlost, síla a hbitost vyřeší všechny problémy. Až později sami zjistili, že je někdy lepší vyčkat na příhodnější chvíli nebo si najít posily.
„Nurrri mi říkal, že budu dělat nadháněče,“ zavrčel spokojeně.
„Lepšího by také těžko hledal,“ řekla a nemohl si nevšimnout pýchy v jejím hlase. „Smečky sledují jednu obchodní karavanu a ztěžují jí cestu, aby se nestihla dostat do města před nocí zimní rovnodennosti. Táta říkal, že se to zatím daří.“
„Ale mohou se ukrrrýt v některrrém z bezpečných domů,“ namítl opatrně.
„S tím se předem počítá,“ mrkla na něj. „Značky ukazující směr k městu už přemístili na jiné stromy. Stále ukazují cestu k městu, ale vedou karavanu oklikou. Jak se zdá, tak zprávy od stopařů nelhaly. V karavaně nejspíš není nikdo, kdo by znal cestu a řídí se hlavně značením.“
„Výborrrně!“ zavrčel Ruen krvelačně a oči mu zahořely jako podpálená stodola.
Zyl se pousmála. Od chvíle, kdy jej bohové zbavili planého dlactví, netrpěl její druh ani těmi nejmenšími výčitkami kvůli zabíjení lidí. Choval se stejně, jako kdyby se vlkodlakem narodil.
„Spojí se všechny smečky?“
„U takto velké karavany se to stává docela běžně,“ přikývla. „Navíc je to zatím jediný vhodný cíl.“
„A co když se nám nepodaří ulovit dost lidí?“ zajímal se. „Každá smečka by přece měla přinést svou oběť, nebo se pletu?“
„Ne, máš pravdu, ale když je lidí málo, což je v zimě docela běžné, mohou se smečky spojit a přinesou jednu oběť společně. Bohové zatím nikdy neprotestovali. Ovšem je pravda, že takové smečky přinesly bohům prvního uloveného člověka, kterého se jim podařilo po rovnodennosti ulovit.“
„A ví se, kolik s sebou má ta karrravana bojovníků se stříbrrrem?“
„Doprovází ji asi osm bojovníků a stříbro sebou mají v každém voze. Ale to není nic zvláštního. Zatím se zdá, že je to docela obyčejná obchodní karavana.“
„Zvláštní,“ zabručel Ruen.
„Proč?“
„Prrrotože jsem včerrra u mostu vyslechl lidské bojovníky, jak spolu mluví o nějaké karrravaně. Měli jí jet naprrroti. Ale včerrra odjel z města jen ten jeden jezdec, jinak skorrro nikdo. Všichni ostatní patří k okolním vesnicím.“
Zyl to chvilku zvažovala.
„Poslouchej, ten tvůj jezdec měl podle tebe naspěch a jel na sever. Kam odbočil u té strážní věže?“
„Na západ, proč se ptáš?“
„A sakra! Musíme za Nurim! Ta karavana se původně blížila po západní stezce a u strážní věže by musela zatočit k městu. Jestli je ten jezdec hledá a najde je, určitě jim řekne, že jedou špatně. Pak se stihnou vrátit na správnou cestu ještě před slunovratovou nocí!“
„Měl jsem ho uštvat,“ zavrčel Ruen. „Ale to se ještě dá naprrravit. Znám jeho pach. Při útoku na karrravanu si ho najdu.“
Oba přidali do kroku a brzy procházeli ulicí, v níž žila jejich smečka. Zylae zabušila pěstí na vrata Nuriho domu. Otevřít jim přišel vůdce smečky osobně, protože zrovna nesl v nůši dříví ze dřevníku.
„Co se děje?“ zeptal se po pozdravu.
Zylae s Ruenem mu všechno vypověděli.
„Od stopařů zatím žádná zpráva nedorazila,“ mnul si Nuri bradu. „Dám vědět ostatním. Nebylo by to poprvé ani naposled, co by šlechta poslala ozbrojený doprovod nějaké obchodní karavaně. Teď to mají mnohem jednodušší, když je provoz tak slabý. Ale na lidské straně je klid. Nevíme o žádné skupině bojovníků, kteří by se někam chystali.“
Poděkoval jim a popřál klidnou službu. Ruena však ještě požádal, aby se u něj k večeru stavil. Chtěl s ním dohodnout kontrolu karavany.
„S tvou rychlostí a vytrvalostí, to stihneš tam a zpět během jedné noci a ještě budeš mít čas porozhlédnout se tam. Nějak se mi nezdá, že by posílali jen jednoho muže. Obvykle poslali hned celou jednotku.“
Rozloučili se a Zyl s Ruenem zamířili nejprve domů, aby se ukázali, že jsou v pořádku, když byli celou noc pryč, a pak vyrazili na rychtu.
Ale u Jartenova domu si Ruen vzpomněl na kruh v lese.
„Musím za Jarrrtenem,“ zavrčel a zpomalil.
„Proč? Co se děje?“ zeptala se Zyl.
„V noci jsem v lese něco našel. Nevím, co to mělo být, ale mám dojem, že šaman by o tom měl vědět.“
„Co jsi našel?“ naklonila zvědavě hlavu ke straně.
„Takový krrruh z malých kamenů s jedním větším uprrrostřed.“
„Kruh z kamenů?“ vykulila oči.
„Víš, co by to mohlo být?“
„Ani náhodou. Přijde mi to jako pěkná pitomost. Proč s tím jdeš za Jartenem?“
„Víš,“ zabručel tiše, „od prrroměny v to, co jsem teď, cítím i další věci, než jen pachy. Z toho krrruhu jsem cítil něco, o čem by měl Jarrrten vědět. Mluvil jsem s ním o tom už dříve. Požádal mě o to.“
„Co cítíš?“ chtěla vědět a klekla si před ním na jedno koleno, aby si s ním hleděla z očí do očí.
„Jarrrten mi tehdy řekl, abych o tom nejprrrve mluvil s ním a počkal, co mi řekne.“
„To je klidně možné, ale jsem tvoje družka a mezi vlkodlačími druhy se nic netají. Tajnosti platí pro zbytek světa, tak to koukej vyklopit, nebo počítej s návštěvou u ranhojiče a věř mi, že to bude setsakra dlouhá a bolestivá návštěva.“
Podíval se jí do očí a složil zbraně. Byl sice větší a silnější než většina členů smečky, popravdě, co se velikosti a síly týkalo, neměl asi konkurenci, Zylae by s ním nikdy nemohla měřit své síly a v posledních dvou nebo třech týdnech ani bojové dovednosti, ale v jejím pohledu bylo něco, co mu jasně naznačilo, kdy se má vzdát. V souboji jej sice nemohla ohrozit, ale zato by mu dokázala udělat ze života pravé peklo.
„Vnímám magii,“ ztišil hlas do pouhého šepotu. „Nepoznám, co přesně je zač, ale poznám místo nebo předmět, z něhož vychází. A také poznám, zda je přímo prrro mne nebezpečná. A tahle byla.“
Zylae se zatvářila mírně užasle, ale rychle se ovládla.
„V tom případě jdeme za Jartenem,“ přikývla a hned vstala.
Zabušila na dveře a trpělivě čekali. Otevřela jim Aerin, Jartenova dcera.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Máš tátu doma?“ zeptal se Ruen.
„Je na zahradě a pracuje na nových lécích. Proč? Co potřebujete?“
„Musím s ním mluvit a je to nutné.“
„Zeptám se ho, ale když ho někdo vyrušuje v práci, tak dost vrčí.“
„Řekni mu, že jsem to ucítil, bude vědět,“ dodal Ruen.
Aerin na něj vrhla divný pohled a pak slabě přikývla. Ruen to nevěděl, ale Jarten jí o jeho schopnosti vnímat magii pověděl. Učil ji jako svého nástupce ve funkci šamana a už toho uměla dost, aby tohle mohla znát a chápat.
„Pojďte dovnitř, počkáte v mázhausu,“ řekla a ustoupila do domu, aby mohli projít kolem ní. Pak za nimi zavřela dveře, prošla mázhausem a vyšla do zahrady. Dveře za ní zaklaply.
„Myslíš, že s námi bude chtít mluvit?“ podívala se na něj Zylae.
„Urrrčitě,“ přitakal a nemýlil se. O několik chvil později se dveře na zahradu znovu otevřely a Aerin je vyzvala, aby jimi prošli.
Jarten měl na zahradě malou kůlnu, v níž vyráběl všechny své léky, skladoval bylinky a šamanské potřeby. Ať zrovna pracoval na čemkoli, nyní stál před kůlnou a zvědavě si je prohlížel.
„Co jsi našel a kde?“ zeptal se hned.
Ruen mu vše co nejpečlivěji popsal. Už po prvních větách šaman znejistěl, a když Ruen skončil, tvářil se přímo vyděšeně.
„Aerin, oběhni ostatní šamany, musí sem hned přijít!“ štěkl na dceru.
„Dobře,“ přikývla Aerin, která se v těchto věcech s otcem nikdy nepřela. Odešla za kůlnu a za chvilku vyšla ve čtyřnohé podobě. Zyl jí otevřela dveře a vlkodlačice vyrazila tryskem do ulic.
„Ty, Ruene, tu počkáš, a pak nás dovedeš na to místo. Ale tvou družku musím požádat, aby buď zůstala zde, nebo se vrátila domů. S námi jít nemůže.“
Zylae se vztekle zablesklo v očích a tiše zavrčela. Podrobila se však jeho autoritě.
„Dobrá, půjdu na rychtu a omluvím Ruena ze služby. Ale Erten se jistě později ozve a bude chtít slyšet důvody. Dělá to vždy.“
„Až přijde, promluvím si s ním,“ přikývl Jarten.
Zylae si klekla na jedno koleno, objala svého druha kolem krku a chvíli si otírali tlamy na rozloučenou. Pak se zvedla, vrhla na šamana nesouhlasný pohled a odešla.
Jen za ní zaklaply dveře, podíval se Jarten na Ruena, ale nyní měl pohled tvrdý jako diamant.
„Jak přesně jsi ten kruh našel?“
„Náhodou,“ odvětil Ruen a krátce sklonil hlavu. To byla jeho verze pokrčení ramen. „Jak jsem říkal, sledoval jsem toho jezdce a na tohle jsem narrrazil cestou.“
„Nepřitahovalo tě to k sobě? Nevstoupil jsi dovnitř kruhu?“
„Ne, nevstoupil. Cítil jsem z toho tu magii. Ale prrravda je, že když jsem k tomu přišel, cítil jsem silné nutkání to udělat. Ale odolal jsem. V porrrovnání s tím, co se mnou dělalo mé prrrvotní dlactví, to vůbec nestálo za řeč. Ale pak mě to nechtělo nechat odejít.“
„Jak nechtělo nechat odejít?“ naklonil Jarten hlavu ke straně.
„Nedá se to popsat, ale jako by mě to volalo zpět.“
„Cos udělal?“
„Zastavil jsem se, zavrrrčel jsem na to, a pak jsem se vrrrátil k Zylae do Posvátného lesa.“
„A teď to volání cítíš?“
„Ne, jsem moc daleko. Cítil jsem ho až na začátek Posvátného lesa, ale kousek za jeho hrrranicí to zmizelo.“
Jarten před ním chvíli přecházel sem a tam a mnul si bradu. Pak se zastavil u plochého kamene zasazeného do země, na němž prováděl menší obřady spojené s výrobou léků a různých rituálních předmětů.
„Postav se na kámen,“ přikázal.
Ruen se poslušně postavil do středu kamene a s velikým zájmem a rostoucími obavami pozoroval, jak kolem něj šaman kreslí něčím červeným prstenec z run až nepříjemně podobných těm v kruhu v lese. Po dokončení kruhu si Jarten došel pro několik rituálních předmětů, položil jako pěst velký čirý kámen na runu přímo pod Ruenovo hlavou a začal si pro sebe bručet nějaká slova.
Po dlouhé chvíli, kdy si Ruen nedovolil se ani pohnout a měl obavu i z toho, zda smí třeba jen mrknout, přestal šaman bručet a podíval se na čirý kámen před Ruenem. Ten se na něj ihned podíval také. Ale ať se snažil sebevíc, neviděl v něm nebo na něm žádnou změnu.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Nic špatného,“ zabručel šaman, zvedl kámen a prohlédl si ho proti nebi, jako by v něm hledal nějaký vzkaz. Ruen zvedl hlavu a zadíval se do odlesků kamene, ale neviděl v nich vůbec nic. Jarten vrátil kámen i s ostatními potřebami do kůlny a pak se venku posadil proti Ruenovi.
„Už mohu z toho krrruhu ven?“
„Je ti to nepříjemné?“
„Ne, jen mám dojem, že mi nevěříš.“
„Vážně si to myslíš?“ usmál se Jarten.
„Poprrravdě, cítím z tebe strach a nejistotu, ale nevím prrroč.“
„Zůstaň v kruhu, dokud nepřijdou ostatní,“ odvětil Jarten vyhýbavě. Ruen ho chvíli sledoval nehybným pohledem, kterým zatím dokázal vyvést z rovnováhy každého, koho potkal. Jarten nebyl výjimkou. Rozpačitě si olízl čenich a poposedl, ale jinak odolal. Naštěstí to netrvalo dlouho a objevili se ostatní šamani.
Jako první se vrátila jeho dcera Aerin. Přihnala se jako velká voda a proměnila se přímo před otcem.
„Všechny jsem oběhla a jsou na cestě sem. Nikdo se nehádal. Stačilo říct, že jde o Ruena a mohli se přetrhnout.“
„V pořádku, děkuji,“ usmál se Jarten. „Dojdi si připravit věci, půjdeš s námi.“
„Vážně mohu?“ rozzářila se.
„Musíš,“ přikývl a Aerin nadšeně vběhla do kůlny, kde měla pro své věci vyhrazené poličky.
Šamani se shromáždili během chvíle. Nemohli si dovolit běhat po ulicích jako kdyby je honil nějaký přízrak, protože by se všichni okolo začali okamžitě plašit, ale snažili se spěchat, jak jen mohli.
„Takže jsme všichni?“ zeptal se Jarten jen tak pro pořádek a přelétl shromážděné šamany pohledem.
„Proč je Ruen v tom kruhu?“ zeptal se Nim.
„Jen pro kontrolu,“ odvětil Jarten. „A nic se neprojevilo,“ dodal hned.
Ruen si nemohl nevšimnout, jak si ho ostatní prohlížejí, a že se jim nápadně ulevilo. Vztekle přivřel oči a tiše zavrčel. Jen po něm střelili pohledy a nijak jeho výlev nekomentovali.
Jarten smazal runy a povolil mu sestoupit z kamene. Pak mu pokynul, aby je dovedl ke kruhu v lese.
„Moment,“ ozval se znovu Nim. „Nemůžeme jít takhle jako procesí. Hned by za námi šla polovina čtvrti.“
„Nejprve půjdu já s Aerin a s Ruenem. Počkáme na vás v Posvátném lese, u našeho dubu. Dál nás povede Ruen. Nechám na vás, jak půjdete. Máte dost zkušeností, abyste věděli, co a jak,“ rozhodl Jarten.
Ostatní spokojeně přikývli. Šamani jen neradi poslouchají příkazy od jiných šamanů, pokud nejde o společný rituál, který prostě musí někdo vést a řídit. Jarten to rozhodl ke spokojenosti všech. Pokynul Aerin, která se mu zatím objevila po pravici s mošnou, kterou si připravil v kůlně, když tam hledal věci na rituál ke kontrole Ruena a pak kývl na Ruena. Společně vykročili ke vratům do mázhausu, vyšli na ulici a zamířili přímo k brance do Posvátného lesa.
~*~
Zylae došla k rychtě a našla Gara sedícího na lavici a bafajícího z dýmky. Přeměřila si ho pohledem a nemohla si nevšimnout, že se klepe jako malý pes, ačkoli je na zimu zvyklý.
„Copak se stalo?“ zajímala se.
„Hmm?“ trhl sebou Gar.
„Ptám se, proč se klepeš?“
„Je zima,“ odvětil a strčil si třesoucí se dýmku zpět do úst.
„Tak velká zase ne,“ odvětila. „Jsi nervózní.“
„Nejsem,“ opáčil Gar.
„Tenhle čenich neoklameš,“ usmála se.
„Větření ve společnosti je neslušné a mohl bych ti za něj zvalchovat hřbet,“ řekl Gar.
„Jednak nevětřím, a pak ti nic nebrání v tom, abys to zkusil,“ opáčila spokojeně. „Takže co se stalo?“
„Nic,“ zabručel a zabafal z dýmky jejím směrem, aby ji od sebe odehnal. Ke své škodě však pozapomněl, že mu již dávno došel jeho oblíbený tabák, který si kupoval na lidské straně řeky a musel přestoupit na ten, který se prodával zde. Chlupatí a dlaci mají mnohem jemnější čich a tak i tabák musel být připraven poněkud odlišným způsobem.
Gar nebyl jediný kuřák dýmky. Mnoho chlupatých, hlavně těch starších, holdovalo této slabosti, takže se mu dostalo mnoha odborných rad, když si v obchodě postěžoval, že si nemůže pořádně zapálit ani v rychtě ani u Saevin doma. Trvalo mu skoro dva týdny, než si zvykl na tento druh tabáku, jehož vůni byli jeho kolegové ochotni snášet, ovšem pouze za předpokladu, že bude sedět venku na lavici, nebo, v případě deštivého počasí, na parapetu otevřeného okna. Dým tak na vlkodlačici neměl kýžený účinek.
Zylae jej ještě jednou sjela pohledem, pokrčila rameny a prošla rychtou na dvůr, kde se posadila na lavici a pohodlně se opřela. Dumala nad tím, co je to v lese za kruh, že to Jartena tak poplašilo. Ani se ho neptala, zda o tom smí s někým mluvit. Už jen jeho výraz, když poslouchal Ruenovo vyprávění a spěch, s jakým poslal svou dceru pro ostatní šamany, mluvily sami za sebe.
Ve vzduchu zašuměla rozměrná křídla a na ploše před ní přistála Illyth.
„Dobré ráno,“ kývla jí vlkodlačice na pozdrav.
„I tobě, kde máš Ruena? Obvykle se od sebe nehnete dál, než na pár kroků,“ usmála se draconiánka.
Zylae na ni na oplátku vycenila zuby v náznaku hrozby.
„Jen se nedělej. Jako bys nevěděla, jak se vám říká,“ smála se Illyth.
„Dvojčata, samozřejmě, že to vím,“ zavrčela Zylae. „Jen nevím proč. Erten a Tyria jsou taky stále spolu a Ildar s Vitril jakbysmet, tak co.“
„Nic,“ pokrčila Illyth křídly. „Mimochodem, nevíš, co je s Garem? Sedí před rychtou a nevypadá vůbec dobře. Aby nám sem něco nezatáhl.“
No ovšem, pomyslela si Zylae, dračímu pohledu nic neunikne. Illyth viděla králíka na míli daleko a bylo jedno, jak moc se krčí k zemi.
„Ptala jsem se, ale nic jsem z něj nedostala. Přišel mi tak trochu jako duchem nepřítomný. A byl hodně cítit Saevin.“
„Zamyšlený?“ broukla Illyth a posadila se na lavici vedle vlkodlačice. „No, proč ne. Třeba má nějaké starosti, nebo tak něco. A to se Saevin, to je přece normální. Žije v jejím domě už několik týdnů. Jeho oblečení musí zákonitě nasáknout jejím pachem.“
„To je fakt,“ připustila Zyl. „Ale stejně mi to nějak nesedí. Byl cítit ještě jinak. Nervozitou a nejistotou. To jsem u něj ještě nezažila, ani když se řešil nějaký zvlášť nepříjemný případ a konšelé mu tvrdě zatápěli.“
„Třeba je to těmi pomluvami, co o nich kolují městem,“ navrhla Illyth.
„To by mohlo být,“ uznala. „Gar kvůli tomu pěkně zuří a pokouší se zjistit, jak se to dostalo na ulici.“
„A má nějakou stopu?“
„Ani zdání,“ zavrtěla hlavou. „Mluví o tom kdekdo, ale nikdo nechce ani naznačit, kdo mu to pověděl.“
„Na jeho místě bych taky pěkně zuřila,“ zamyslela se Illyth. „A Saevin je taky trochu podrážděná.“
„Kdy jsi ji viděla?“
„Včera, když jsem šla na rynek. Zrovna šla domů z práce a koukala jako čert. Sotva mi odpověděla na pozdrav.“
„Třeba se nepohodli,“ navrhla.
„To nezjistíme,“ pokrčila křídly. „Je to jen jejich věc. Alespoň do chvíle, kdy ho zakousne.“
„Pokud se ho bude chtít zbavit, prostě ho vyhodí na ulici,“ odvětila Zyl. „Proč by si přidělávala starosti tím, že by ho zakousla.“
„Nevyhodí, nemůže,“ oponovala Illyth. „Právě proto, že se mluví o tom, že spolu spí. Kdyby pak přijala do podnájmu dalšího muže, začali by o ní říkat, že je poběhlice.“
„To je fakt,“ přikývla zasmušile. „Ale abych se přiznala, myslela jsem si, že to dopadne jinak. Gar žádnou družku neměl a nemá a Saevin je pěkná ženská, stejně jako pěkná dlačice. Jen na chlapy měla zatím smůlu. Myslela jsem si, že se jí Gar začne dvořit, nebo že se jí ho podaří svést. Ale zatím se zdá, že k ničemu takovému nedošlo.“
„Nedošlo,“ souhlasila Illyth. „Náš čich by to okamžitě poznal. Tohle se tady nedá utajit.“
„Tím spíš ale nechápu,“ vrčela Zylae, „proč se o nich šíří takové zvěsti a pomluvy, když všichni cítí, že mezi nimi nic není.“
„Tak to ti nepovím,“ pokrčila křídly draconinánka.
„Podle mě to smrdí nějakou lumpárnou,“ zavrčela Zylae zlostně.
Illyth už to taky napadlo. Že je Gar cítit Saevin, to nebylo nic zvláštního. Bydlel u ní, takže jeho oblečení prostě muselo natáhnout její pach. To samo o sobě nedávalo nikomu právo pouštět o nich do oběhu takové věci. Kromě toho se o tom začalo mluvit snad už týden po Garově příchodu. Nikdo si přece nemohl ani na chvíli myslet, že Gar vykřikne nadšením, sotva se před ním Saevin objeví v lidské podobě a zatáhne ji do postele. Když ponechá stranou fakt, že by ho za to Saevin na místě zabila, byl Gar dostatečně známý, aby všichni věděli, jak se choval na druhém břehu. Nikdy nevyhledával lehké ženštiny, ani nesváděl dívky sloužící v krčmách, jak to běžně činili ostatní svobodní muži. Zyl jí sice pověděla, proč to Gar nedělal, jako rychtář si to nemohl dovolit a navíc s ním lehké ženské nechtěly nic mít právě proto, že je rychtářem, ale ani tak nevěřila, že by tolik toužil po ženě, aby se vrhl na Saevin, byť by byla sebekrásnější.
„Gar po tom pátrá, i Saevin se vyptávala, stejně jako Erten, ale na nic nepřišli,“ odpověděla.
„Třeba se neptali na správném místě.“
„Jak to myslíš?“
„No, na druhém břehu mu nemohou přijít na jméno. Nesmí ani přes most. Pak tu máme ty podivné posly, co tak záhy přijeli do okolních měst a nenechali na něm nit suchou. Pokud bych se ptala já, zkusila bych to na druhém břehu.“
„Myslíš, že to dělají konšelé? Co by z toho měli?“
„Pomstu?“ nadhodila. „Gar jim tak leží v žaludcích, že mu tady budou ztrpčovat život, jak jen to půjde.“
„Ale jak by lidští konšelé mohli u nás nenápadně vypustit takovou zprávu?“
„Podle mne až příliš snadno,“ mávla Illyth rukou. „Stačí kterýkoli chudý chlupatý, ochotný za pár měďáků utrousit v několika krčmách pár poznámek a zbytek se vyvrbí docela snadno. Gar je příliš známý, než aby o něm všichni rádi nemluvili a nevěřili všemu, co se doslechnou.“
Zyl musela připustit, že má úplnou pravdu.
„Ostatně, ty s tím máš své zkušenosti, nebo ne?“ mrkla se na ni.
„To tedy nemám,“ ohradila se. „Jsem vlkodlak, my si na veřejnosti tlamu na špacír nepouštíme.“
To byla pravda. Jak už Zyl jednou řekla, vlkodlaci si libovali v tajnostech. Řídili se pravidlem, co se doma upeče, to se taky doma sní. A platilo to jak pro rodinu, tak pro smečku. Vlkodlaci samozřejmě chodili do krčem stejně rádi, jako všichni ostatní, ale pokud si tam chtěli zanadávat, tak jen na obecné věci, o kterých stejně všichni věděli. Vnitřní záležitosti smečky nebo soukromé věci jednotlivých členů smečky se na veřejnosti prostě neprobíraly.
„Omlouvám se,“ zabručela Illyth. „Myslela jsem, že jeho příchod k tobě ostatní dost probírali. Alespoň na rychtě si z vás dělali velkou legraci.“
„Na rychtě ano a ve městě se o tobě taky trochu mluvilo, ale ne takhle. Byl prostě jen jedním z lidí, kteří odešli za dlakem. Není to nic nezvyklého, tak proč z toho dělat vědu.“
„Jenže on byl neznámý tovaryš, kterého tu nikdo neznal, ale Gar je dobře známý v celém městě i v okolí. O něm chce mluvit každý, i když vůbec nic neví.“
„Můžeme se zkusit poptat v krčmách v okolí mostu, zda tam o Garovi někdo nemluvil, ale už je to hodně týdnů, a když teď o něm a Saevin ví skoro všichni, nebude to asi mít žádný smysl.“
„V tom máš asi pravdu,“ souhlasila draconiánka. „Ale třeba na něco přijdeme, když si dáme nějaký čas pozor na chlupaté, co se dávají do řeči s lidskou stráží.“
„Proč se stráží? Ti přece Gara znají a byl to celkem oblíbený rychtář.“
„To ano, ale ne u všech,“ namítla. „Například ten hromotluk, co často hlídá bránu u mostu, měl s Garem několik výstupů. Víme přece, že se moc rád napije. Je veřejným tajemstvím, že mu plat skoro nikdy nestačí a navíc miluje hru v kostky, i když v ní nemá moc štěstí.“
„Že by mu konšelé zaplatili, aby se postaral o rozšíření té pomluvy?“
„Proč ne?“ mrkla na ni. „Hlídá most, prohlíží každý vůz a každého pocestného. Vybírá od nich mostné. Snadno může kupcům namluvit, že slyšel od nějakého chlupatého, že Gar žije s tygrodlačicí, a že jsou velcí milenci. Kdo z lidí by tomu odmítl věřit? Člověk a dlak, to přece jde dohromady, i když se to lidem nelíbí a prakticky všechna náboženství to zakazují a trestají. Navíc vstoupil do Ertenovy družiny jen chvilku po tom, co ho městská rada propustila. Lidé si myslí, že šel rovnou za Ertenem. Kdo by věřil tomu, že to bylo jinak? Že chtěl odejít z města a Erten ho více méně přesvědčil, aby tu zůstal? A kdo by věřil tomu, že právě Erten věděl o Saevin a její volné jizbě a dovedl k ní Gara? Podle mne nikdo. Je mnohem jednodušší uvěřit, že Gar a Saevin spolu něco mají už delší dobu, než zapojovat do toho Ertena a jeho pocit, že by se mu Gar hodil.“
„Když to podáš takhle, zní to docela logicky,“ uznala po krátké odmlce.
„Navrhneme to Ertenovi?“
„Chceš sledovat toho hromotluka?.“
„Proč ne? Dostanu se tam tiše a neviditelně. Věž je vysoká a umím létat stejně tiše, jako netopýr. Už několikrát jsem takhle poslouchala, o čem se dole baví.“
„Možná by to stálo za pokus,“ prohlásila zamyšleně Zylae. „Jen nevím, zda s tím bude Erten souhlasit.“
„A musíme se ho ptát?“ prohodila Illyth nevinně a oči se jí zableskly.
Zyl se rozesmála.
„Vážně nevím, jestli jsi horší ty, nebo můj Ruen. Oba vymýšlíte způsoby, jak obejít zákazy a omezení.“
„Legrace musí být,“ usmála se draconiánka a mrkla na ni jedním okem.
„Kde vlastně máš Dunala? Obvykle přilétáte společně,“ nadhodila Zyl.
„Raervar ho poslal se spěšným listem za konšely. Ještě v noci přiběhl na hrad posel s nějakým psaním.“
„A budili draka?“ zeptala se Zyl dychtivě a škodolibost z ní přímo tryskala.
„Kdepak,“ rozesmála se draconiánka, která ji moc dobře pochopila. „List převzali a posla vyhodili zpátky na ulici. Ale pravda je, že Raervar nadiktoval odpověď ještě před snídaní.“
„Hm, tak zase nic,“ odvětila Zyl zklamaně. Pak ovšem znovu ožila. „A ví se, co v tom dopise bylo?“
„Ani čárku,“ zavrtěla hlavou.
„Škoda,“ zabručela a vstala. „Měly bychom jít dovnitř, kdyby náhodou někdo něco potřeboval.“
Illyth přikývla a společně vešly do rychty a usadily se za svými stoly. Illyth se zvedla, pootevřela okno a chtěla křiknout na Gara, aby neblbnul a šel do tepla, ale lavice před rychtou byla prázdná a na místě zůstal jen pach Garovy dýmky.
„Je pryč,“ zabručela.
„Kdo?“ zvedla Zylae hlavu od nějaké listiny, kterou si namátkou vytáhla ze skříně, aby se nenudila.
„Gar, odešel,“ odvětila, zavřela okno a znovu se posadila za stůl.
„Asi někdo přišel a šel to s ním vyřídit,“ mávla Zyl rukou a vrátila se ke čtení.