Zimní případ - 3. kapitola
Erten vstal, až když se probudila i Tyria. Nyní zamilovaně sledoval, jak nahá tygřice přechází po jizbě a rozčesává si srst.
„Aby ti nevypadly oči,“ broukla na něj a doprovodila to mrknutím oka.
Erten se usmál a položil na stůl snídani. Od Kemera kupovali čerstvé maso, ale Erten ho nechával jen své družce. Dokud bude těhotná, nic jiného, než syrové maso její tělo nesnese a kupovat maso pro dva by stálo mnoho peněz. Sám si ukrojil silný krajíc chleba a položil si na něj dva plátky uzeného.
Tyria ho za to omezování se v jídle sjela nesouhlasným pohledem. Zůstala však zticha a posadila se ke stolu. Erten si sedl vedle ní a než začal jíst, lehce ji hryzl do krku.
Po jídle se oblékli a zamířili na rychtu. Erten si stále nemohl zvyknout na Tyriu bez zbroje. Nyní nosila dlouhou suknici, končící až pod koleny, pod prsy staženou stuhou. Ovšem nebyla by to Tyria, kdyby nechodila po městě s holí a mečem. Na něj jí musel Erten sehnat upravený závěs, takže jeho váha nyní spočívala na rameni a kolem pasu si volně stahovala jistící řemen, aby se zbraň příliš nehoupala a držela na svém místě.
Venku se pohybovala v silném plášti, protože kromě omezení v jídle jí těhotenství přineslo i snížení odolnosti vůči chladu. Kromě toho, i když všichni věděli, že čeká kotě, nestrpěla, aby ji navíc ještě očumovali. A že by to dělali, tím si byla naprosto jistá. Její tělo se totiž zřejmě rozhodlo, že kotě nebo koťata budou dost hladová, takže se zaoblilo víc, než jí bylo milé. Že ji mlsným pohledem sledoval její druh, to bylo v pořádku. Ale nikdy nedovolí, aby ji stejným způsobem pozorovali ostatní obyvatelé města.
„Budeme muset něco udělat s těmi hlodavci,“ vrčela. „Už zase byla polovina chleba okousaná.“
„Myslím, že nám nepomůže nic menšího, než okovaná truhlice,“ odvětil Erten.
„Taky si myslím, jenže kde ji sehnat?“
„Přiznám se bez mučení, že nemám ani ponětí. Vím jen to, že jsou pekelně drahé.“
„Nepomohl by nám šaman?“
„Jak?“ podíval se na ni.
„Třeba existuje nějaký obřad nebo kouzlo nebo něco jiného, co by ty malé zlodějíčky udrželo v patřičných mezích.“
„Mluvil jsem s Traavií a s Jartenem a ti se shodli, že jediné, co na malé škůdce zabírá, jsou šelmy. My tu sice nikoho zabít nemůžeme, ale mezi zvěří zde panuje stejný boj jako v kterémkoli jiném lese.“
„Myslíš pořídit si kočku?“ navrhla.
Erten si povzdechl.
„Vzhledem k počtu myší obývajících s námi dům se obávám, že by nestačila ani celá kočičí armáda.“
„Tak o tom zkusíme popřemýšlet a třeba nás ještě něco napadne,“ prohlásila a Ertenovi neušlo, jak se jí zablesklo v oku. Už dávno se podobných příznaků naučil obávat. Nyní ovšem netušil, zda to bylo namířeno proti němu, nebo proti domácím škůdcům.
Zbytek cesty na rychtu proběhl bez problémů. Ostatně, zima měla jeden velký klad. Uklidnila město natolik, že se tu líbilo i Tyrii.
„Takový klid by tu mohl být celý rok. Ani trochu bych se nezlobila,“ prohlásila, když procházeli nezvykle tichými ulicemi.
„Myslím, že Raervar a řemeslníci by s tebou moc nesouhlasili,“ odvětil s úsměvem.
„To už by byl jejich problém,“ opáčila spokojeně a kývla na pozdrav jiné tygřici, vedoucí za ruku asi šestiletého syna. Ten měl v ruce krátký, dřevěný mečík a pokoušel se jím zasáhnout stále padající vločky.
„Mohu zajít za Lalis a zeptat se jí ještě jednou na ty malé škůdce,“ navrhl.
Tyria jej sjela varovným pohledem. Traavia sice byla vlčice a po ulicích se veřejně mluvilo o tom, že má něco s mladším synem vůdce smečky, ale Tyria nikdy nezapomněla, jak moc se Erten s Traavií spřátelili. Když už s ní měl mluvit, tak za její přítomnosti, pokud to bude jen trochu možné. Sama sobě neustále říkala, že to není žárlivost, protože to by jí vadily všechny ženy v jeho blízkosti, ale byla natolik soudná, aby se při tom vždy kousla do jazyka. Nebylo to správné, a pokud by Erten pojal jen sebemenší podezření, že na něj žárlí, jistě by se pohádali. Miloval ji sice, ale nemohla ho omezovat víc, než se sám rozhodl. A musela uznat, že pro ni změnil mnoho svých zvyků. Chtít po něm ještě víc, by nedopadlo dobře.
Erten její pohled zaznamenal a vyložil si ho přesně tak, jak měl. Věděl, tedy dozvěděl se to od Traavie, která, jako všechny šamanky, měla výjimečný dar pro zjištění nálady a myšlenek osob v jejím okolí, že Tyria jejich přátelství neschvaluje. Přiznával, že to pro něj bylo překvapení, protože s Traavií nemohl nic mít, i kdyby třeba oba chtěli, což byla sama o sobě hloupost. On si dával pozor na tygry, kteří se začali točit kolem Tyrie prakticky od prvního dne, kdy přibyla do města. Než vzala zpět své odmítnutí, nemohl s tím nic dělat, snad jen vrhat varovné pohledy, když byli na společné obchůzce, nebo tu a tam ukázat zuby. Ostatní tygři si z toho nic nedělali, protože u tygrů o vztahu rozhodovala tygřice, ne tygr. Takže se kolem ní s klidem točili dál, jisti si tím, že si Erten s ohledem na své postavení, nemůže dovolit ani to málo, co si mohou dovolit oni, jinak by skončil u draka na koberečku a celé město by si z něj pak ještě dlouhou dobu dělalo legraci.
Poté, co jej přijala za svého druha, dal všem tygrům jasně najevo, že pokud se po jeho družce třeba jen trochu déle zadívají, nastanou jim velmi nepříjemné časy. A protože všichni věděli, jak se rychtář umí ohánět mečem a dalšími zbraněmi, včetně zubů a drápů, stáhli se tygři bez velkých námitek za vymezené hranice a pokračovali v lovu v jiných vodách.
„Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom tam šli oba, protože víc hlav, víc ví,“ dodal smířlivě.
„A mnoho tygrů, zajícova smrt, říkali jsme u nás doma,“ odvětila a mrkla na něj jedním okem. „Ale ohledně těch malých zmetků už mám celkem dobrou představu, koho se zeptat. A nemusíme ani za Traavií. Ostatně, ta teď tráví mnoho času se Seharem, pokud jsem odposlechla pouliční drby správně.“
„Také se mi to doneslo,“ přitakal a nechal si pro sebe dodatek, že on je viděl v sadu. Dokonce dvakrát. A v obou případech se k sobě měli víc než důvěrně. Vzhledem k pozici, jíž Traavia ve smečce zastávala, bylo vyloučeno, aby si pustila tak blízko k tělu vlka, s nímž by to nemyslela vážně. Navíc již byla oficiální šamankou své smečky a vedla všechny obřady, přestože na důležitých jednáních zastupovala smečku její matka a Traavia se stále ještě učila. Šamané jen zřídka sahali po pozici vůdce smečky, protože tyto dvě pozice sebou nesly zcela protichůdné požadavky. Traavia sice byla podle vlčích měřítek velmi krásnou a žádoucí vlčicí a mohla by snadno získat i nejstaršího syna vůdce smečky, který, jak se mezi vlky šeptalo, měl na post svého otce velmi dobře našlápnuto a zatím neměl vážnějšího soupeře, ale to by pro mladou vlčici znamenalo další hromadu povinností navíc. Proto bylo jen logické, že si zvolila mladšího syna vůdce smečky. Byla to partie hodná vlčice jejího postavení a současně jí to do budoucna nepřinese další starosti.
Ertena několikrát napadlo, jak to bude Sehar snášet. Traavia byla vlčice, která přesně věděla, co od života chce, a co by měli dělat vlci kolem ní. Pozice šamanky a schopnost rozmlouvat s bohy a duchy jí dodávaly potřebnou sílu, aby své zájmy a názory prosadila. Sehar tak nejspíš bude hrát druhé housle. Stál sice ve stínu svého staršího bratra, ale v lovu byl velmi žádaným vůdcem. Jak Erten věděl, měl téměř nadpřirozené nadání nalézt místo, kde se tu noc shromáždilo více zvěře. Také se osvědčil jako bojovník a vedl skupinu jiných bojovníků, s nimiž střežil hranice území své smečky. Jednoduše to nebyl vlk, u něhož by Erten očekával, že sebou nechá moc dlouho manipulovat, i kdyby svou družku miloval sebevíc.
„A za kým tedy chceš dojít?“ zeptal se.
„Znáš Altila?“
„To je jeden z lasičáků, ne?“ zeptal se po krátkém přemýšlení. „Neživí se tím, že za úplatu likviduje přemnožené hlodavce v sýpkách a tak? Chceš si ho najmout?“
„Ne, chci se ho jen vyptat, co bychom měli udělat,“ odvětila. „Najmout ho ani nemůžeme. Ani on nemůže v Posvátném lese nic zabít.“
„Podle toho, co se o něm říká, bude každé slovo, které nám poradí, tučně zpoplatněno,“ zabručel Erten.
Altil měl dobré výsledky. Zřejmě znal nějaké triky nebo podobné věci, protože po jeho zákroku jste v sýpce nějakou dobu o myš nezakopli, ani kdybyste tam lezli po břiše. A právě proto, že měl tak dobré výsledky, si ho žádali široko daleko a on si nechával dobře zaplatit. A zákazníci platili. Sice neochotně, ale platili. Každý jen trochu pořádný hospodář si totiž dokázal spočítat, kolik škody by mu napáchali myši, krysy a potkani, kdyby nezaplatil. Budiž Altilovi ke cti, že svou práci odváděl i na splátky a byl ochoten přijmout odměnu i v naturáliích, což bylo výhodné především na vesnicích, kde bylo peněz pomálu a jejich obyvatelé provozovali převážně směnný obchod.
Tou dobou došli k rychtě a vstoupili dovnitř. Nahlédli do hlavní místnosti a kývli přítomným na pozdrav. Za zády se jim objevil Kyryl, který si ještě skočil za jedním lišákem, který občas věděl mnoho zajímavého o dění ve vzdálenějším okolí města. Kyryla nezajímalo, jak to lišák dělá, ale velmi ho zajímalo, co se mu podařilo zjistit. Ne však jako biřice. Lišák často věděl o blížící se karavaně dřív, než se dostala do dosahu dlačích hlídek v okolí města.
„Gar se omlouvá, přijde trochu později,“ řekl Ertenovi po pozdravu.
„Co se děje?“ podíval se na něj Erten.
„Včera to trochu přehnal s pitím. Chytil mě Zyri, ten krčmář, co má podnik kousek od rynku. Gar se tam opil namol. Ale nedělal žádné výtržnosti, jen tam seděl a koukal do zdi. Peněz měl u sebe dost, tak jsem mu pomohl zaplatit útratu a odvedl jsem ho domů. Ve dveřích si ho převzala Saevin.“
„A proč tak chvátal domů?“ ozvala se Illyth.
„To netuším,“ pokrčil tygrodlak rameny. „Jen jsme spolu mluvili, zeptal jsem se, jak se po včerejšku cítí a pověděl jsem mu, že jsem ho dopravil domů. Najednou na mě zůstal zírat. Pak zaklel a vyrazil směrem domů. Jen na mě ještě křikl, abych ho u Ertena omluvil, že přijde později.“
Erten nad tím pokrčil rameny a obrátil se zpět do místnosti.
„Něco nového?“ zeptal.
„Nic,“ zavrtěla hlavou Illyth. „Je klid.“
„Tak snad nám vydrží,“ zabručel Erten. „Kdyby něco, jsem u sebe. Jistě tam mám nějaké věci k podpisu.“
„To má,“ přikývla Illyth, která obvykle přebírala poštu. „Docela pěknou hromadu.“
„To zase bude bručet,“ ozvala se tiše Tyria a povzdechla si.
Gar vztekle dupal čerstvým sněhem. Zloba se v něm hromadila jako voda za uzavřenou hrází. Tohle si s ní vyřídí! Takhle ho podvést!
Vstoupil do širší části ulice, kde stál Saevinin dům. Vzal za petlici a přesně v té chvíli mu tělem projela prudká bolest. Vykřikl a zhroutil se na zem.
Ze zad mu trčela šipka do kuše.
„Aby ti nevypadly oči,“ broukla na něj a doprovodila to mrknutím oka.
Erten se usmál a položil na stůl snídani. Od Kemera kupovali čerstvé maso, ale Erten ho nechával jen své družce. Dokud bude těhotná, nic jiného, než syrové maso její tělo nesnese a kupovat maso pro dva by stálo mnoho peněz. Sám si ukrojil silný krajíc chleba a položil si na něj dva plátky uzeného.
Tyria ho za to omezování se v jídle sjela nesouhlasným pohledem. Zůstala však zticha a posadila se ke stolu. Erten si sedl vedle ní a než začal jíst, lehce ji hryzl do krku.
Po jídle se oblékli a zamířili na rychtu. Erten si stále nemohl zvyknout na Tyriu bez zbroje. Nyní nosila dlouhou suknici, končící až pod koleny, pod prsy staženou stuhou. Ovšem nebyla by to Tyria, kdyby nechodila po městě s holí a mečem. Na něj jí musel Erten sehnat upravený závěs, takže jeho váha nyní spočívala na rameni a kolem pasu si volně stahovala jistící řemen, aby se zbraň příliš nehoupala a držela na svém místě.
Venku se pohybovala v silném plášti, protože kromě omezení v jídle jí těhotenství přineslo i snížení odolnosti vůči chladu. Kromě toho, i když všichni věděli, že čeká kotě, nestrpěla, aby ji navíc ještě očumovali. A že by to dělali, tím si byla naprosto jistá. Její tělo se totiž zřejmě rozhodlo, že kotě nebo koťata budou dost hladová, takže se zaoblilo víc, než jí bylo milé. Že ji mlsným pohledem sledoval její druh, to bylo v pořádku. Ale nikdy nedovolí, aby ji stejným způsobem pozorovali ostatní obyvatelé města.
„Budeme muset něco udělat s těmi hlodavci,“ vrčela. „Už zase byla polovina chleba okousaná.“
„Myslím, že nám nepomůže nic menšího, než okovaná truhlice,“ odvětil Erten.
„Taky si myslím, jenže kde ji sehnat?“
„Přiznám se bez mučení, že nemám ani ponětí. Vím jen to, že jsou pekelně drahé.“
„Nepomohl by nám šaman?“
„Jak?“ podíval se na ni.
„Třeba existuje nějaký obřad nebo kouzlo nebo něco jiného, co by ty malé zlodějíčky udrželo v patřičných mezích.“
„Mluvil jsem s Traavií a s Jartenem a ti se shodli, že jediné, co na malé škůdce zabírá, jsou šelmy. My tu sice nikoho zabít nemůžeme, ale mezi zvěří zde panuje stejný boj jako v kterémkoli jiném lese.“
„Myslíš pořídit si kočku?“ navrhla.
Erten si povzdechl.
„Vzhledem k počtu myší obývajících s námi dům se obávám, že by nestačila ani celá kočičí armáda.“
„Tak o tom zkusíme popřemýšlet a třeba nás ještě něco napadne,“ prohlásila a Ertenovi neušlo, jak se jí zablesklo v oku. Už dávno se podobných příznaků naučil obávat. Nyní ovšem netušil, zda to bylo namířeno proti němu, nebo proti domácím škůdcům.
Zbytek cesty na rychtu proběhl bez problémů. Ostatně, zima měla jeden velký klad. Uklidnila město natolik, že se tu líbilo i Tyrii.
„Takový klid by tu mohl být celý rok. Ani trochu bych se nezlobila,“ prohlásila, když procházeli nezvykle tichými ulicemi.
„Myslím, že Raervar a řemeslníci by s tebou moc nesouhlasili,“ odvětil s úsměvem.
„To už by byl jejich problém,“ opáčila spokojeně a kývla na pozdrav jiné tygřici, vedoucí za ruku asi šestiletého syna. Ten měl v ruce krátký, dřevěný mečík a pokoušel se jím zasáhnout stále padající vločky.
„Mohu zajít za Lalis a zeptat se jí ještě jednou na ty malé škůdce,“ navrhl.
Tyria jej sjela varovným pohledem. Traavia sice byla vlčice a po ulicích se veřejně mluvilo o tom, že má něco s mladším synem vůdce smečky, ale Tyria nikdy nezapomněla, jak moc se Erten s Traavií spřátelili. Když už s ní měl mluvit, tak za její přítomnosti, pokud to bude jen trochu možné. Sama sobě neustále říkala, že to není žárlivost, protože to by jí vadily všechny ženy v jeho blízkosti, ale byla natolik soudná, aby se při tom vždy kousla do jazyka. Nebylo to správné, a pokud by Erten pojal jen sebemenší podezření, že na něj žárlí, jistě by se pohádali. Miloval ji sice, ale nemohla ho omezovat víc, než se sám rozhodl. A musela uznat, že pro ni změnil mnoho svých zvyků. Chtít po něm ještě víc, by nedopadlo dobře.
Erten její pohled zaznamenal a vyložil si ho přesně tak, jak měl. Věděl, tedy dozvěděl se to od Traavie, která, jako všechny šamanky, měla výjimečný dar pro zjištění nálady a myšlenek osob v jejím okolí, že Tyria jejich přátelství neschvaluje. Přiznával, že to pro něj bylo překvapení, protože s Traavií nemohl nic mít, i kdyby třeba oba chtěli, což byla sama o sobě hloupost. On si dával pozor na tygry, kteří se začali točit kolem Tyrie prakticky od prvního dne, kdy přibyla do města. Než vzala zpět své odmítnutí, nemohl s tím nic dělat, snad jen vrhat varovné pohledy, když byli na společné obchůzce, nebo tu a tam ukázat zuby. Ostatní tygři si z toho nic nedělali, protože u tygrů o vztahu rozhodovala tygřice, ne tygr. Takže se kolem ní s klidem točili dál, jisti si tím, že si Erten s ohledem na své postavení, nemůže dovolit ani to málo, co si mohou dovolit oni, jinak by skončil u draka na koberečku a celé město by si z něj pak ještě dlouhou dobu dělalo legraci.
Poté, co jej přijala za svého druha, dal všem tygrům jasně najevo, že pokud se po jeho družce třeba jen trochu déle zadívají, nastanou jim velmi nepříjemné časy. A protože všichni věděli, jak se rychtář umí ohánět mečem a dalšími zbraněmi, včetně zubů a drápů, stáhli se tygři bez velkých námitek za vymezené hranice a pokračovali v lovu v jiných vodách.
„Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom tam šli oba, protože víc hlav, víc ví,“ dodal smířlivě.
„A mnoho tygrů, zajícova smrt, říkali jsme u nás doma,“ odvětila a mrkla na něj jedním okem. „Ale ohledně těch malých zmetků už mám celkem dobrou představu, koho se zeptat. A nemusíme ani za Traavií. Ostatně, ta teď tráví mnoho času se Seharem, pokud jsem odposlechla pouliční drby správně.“
„Také se mi to doneslo,“ přitakal a nechal si pro sebe dodatek, že on je viděl v sadu. Dokonce dvakrát. A v obou případech se k sobě měli víc než důvěrně. Vzhledem k pozici, jíž Traavia ve smečce zastávala, bylo vyloučeno, aby si pustila tak blízko k tělu vlka, s nímž by to nemyslela vážně. Navíc již byla oficiální šamankou své smečky a vedla všechny obřady, přestože na důležitých jednáních zastupovala smečku její matka a Traavia se stále ještě učila. Šamané jen zřídka sahali po pozici vůdce smečky, protože tyto dvě pozice sebou nesly zcela protichůdné požadavky. Traavia sice byla podle vlčích měřítek velmi krásnou a žádoucí vlčicí a mohla by snadno získat i nejstaršího syna vůdce smečky, který, jak se mezi vlky šeptalo, měl na post svého otce velmi dobře našlápnuto a zatím neměl vážnějšího soupeře, ale to by pro mladou vlčici znamenalo další hromadu povinností navíc. Proto bylo jen logické, že si zvolila mladšího syna vůdce smečky. Byla to partie hodná vlčice jejího postavení a současně jí to do budoucna nepřinese další starosti.
Ertena několikrát napadlo, jak to bude Sehar snášet. Traavia byla vlčice, která přesně věděla, co od života chce, a co by měli dělat vlci kolem ní. Pozice šamanky a schopnost rozmlouvat s bohy a duchy jí dodávaly potřebnou sílu, aby své zájmy a názory prosadila. Sehar tak nejspíš bude hrát druhé housle. Stál sice ve stínu svého staršího bratra, ale v lovu byl velmi žádaným vůdcem. Jak Erten věděl, měl téměř nadpřirozené nadání nalézt místo, kde se tu noc shromáždilo více zvěře. Také se osvědčil jako bojovník a vedl skupinu jiných bojovníků, s nimiž střežil hranice území své smečky. Jednoduše to nebyl vlk, u něhož by Erten očekával, že sebou nechá moc dlouho manipulovat, i kdyby svou družku miloval sebevíc.
„A za kým tedy chceš dojít?“ zeptal se.
„Znáš Altila?“
„To je jeden z lasičáků, ne?“ zeptal se po krátkém přemýšlení. „Neživí se tím, že za úplatu likviduje přemnožené hlodavce v sýpkách a tak? Chceš si ho najmout?“
„Ne, chci se ho jen vyptat, co bychom měli udělat,“ odvětila. „Najmout ho ani nemůžeme. Ani on nemůže v Posvátném lese nic zabít.“
„Podle toho, co se o něm říká, bude každé slovo, které nám poradí, tučně zpoplatněno,“ zabručel Erten.
Altil měl dobré výsledky. Zřejmě znal nějaké triky nebo podobné věci, protože po jeho zákroku jste v sýpce nějakou dobu o myš nezakopli, ani kdybyste tam lezli po břiše. A právě proto, že měl tak dobré výsledky, si ho žádali široko daleko a on si nechával dobře zaplatit. A zákazníci platili. Sice neochotně, ale platili. Každý jen trochu pořádný hospodář si totiž dokázal spočítat, kolik škody by mu napáchali myši, krysy a potkani, kdyby nezaplatil. Budiž Altilovi ke cti, že svou práci odváděl i na splátky a byl ochoten přijmout odměnu i v naturáliích, což bylo výhodné především na vesnicích, kde bylo peněz pomálu a jejich obyvatelé provozovali převážně směnný obchod.
Tou dobou došli k rychtě a vstoupili dovnitř. Nahlédli do hlavní místnosti a kývli přítomným na pozdrav. Za zády se jim objevil Kyryl, který si ještě skočil za jedním lišákem, který občas věděl mnoho zajímavého o dění ve vzdálenějším okolí města. Kyryla nezajímalo, jak to lišák dělá, ale velmi ho zajímalo, co se mu podařilo zjistit. Ne však jako biřice. Lišák často věděl o blížící se karavaně dřív, než se dostala do dosahu dlačích hlídek v okolí města.
„Gar se omlouvá, přijde trochu později,“ řekl Ertenovi po pozdravu.
„Co se děje?“ podíval se na něj Erten.
„Včera to trochu přehnal s pitím. Chytil mě Zyri, ten krčmář, co má podnik kousek od rynku. Gar se tam opil namol. Ale nedělal žádné výtržnosti, jen tam seděl a koukal do zdi. Peněz měl u sebe dost, tak jsem mu pomohl zaplatit útratu a odvedl jsem ho domů. Ve dveřích si ho převzala Saevin.“
„A proč tak chvátal domů?“ ozvala se Illyth.
„To netuším,“ pokrčil tygrodlak rameny. „Jen jsme spolu mluvili, zeptal jsem se, jak se po včerejšku cítí a pověděl jsem mu, že jsem ho dopravil domů. Najednou na mě zůstal zírat. Pak zaklel a vyrazil směrem domů. Jen na mě ještě křikl, abych ho u Ertena omluvil, že přijde později.“
Erten nad tím pokrčil rameny a obrátil se zpět do místnosti.
„Něco nového?“ zeptal.
„Nic,“ zavrtěla hlavou Illyth. „Je klid.“
„Tak snad nám vydrží,“ zabručel Erten. „Kdyby něco, jsem u sebe. Jistě tam mám nějaké věci k podpisu.“
„To má,“ přikývla Illyth, která obvykle přebírala poštu. „Docela pěknou hromadu.“
„To zase bude bručet,“ ozvala se tiše Tyria a povzdechla si.
~*~
Gar vztekle dupal čerstvým sněhem. Zloba se v něm hromadila jako voda za uzavřenou hrází. Tohle si s ní vyřídí! Takhle ho podvést!
Vstoupil do širší části ulice, kde stál Saevinin dům. Vzal za petlici a přesně v té chvíli mu tělem projela prudká bolest. Vykřikl a zhroutil se na zem.
Ze zad mu trčela šipka do kuše.