Tvorba - Texty

Vykročil k tribuně s pohledem upřeným na zástupce města a nejpřednější z rytířů. Ti všichni měli právo, v případě rytířů čest, sedět či stát na tribuně a mít tak lepší výhled.
Zastavil se několik kroků od ohrazení a zahleděl se na Raervara.
Drak mu pohled opětoval. Pak, po dlouhé chvíli, pokynul drápem levé přední tlapy svému heroldovi, stojícímu hned vedle, aby vyhlásil vítěze.
„Souboj skončil!“ rozkřikl se herold, aby ho bylo dobře slyšet i na druhé straně kolbiště. „Bohové rozhodli! Rytíř Duther neprávem osočil bohy dlaků a chlupatých, když prohlásil, že tito bohové neexistují! Od této chvíle nikdo nesmí pochybovat o tom, že se mýlil a byl po zásluze potrestán! Jeho tělo bude pohřbeno na místě, které určí nejpřednější z přítomných rytířů po dohodě s vládcem města! Vítěz může opustit kolbiště!“
Ruen se obrátil a zvolna vykročil ke své smečce. Kolem kolbiště bylo stále ticho. Dokonce i ostatní vlkodlaci, kteří by měli nejvíc důvodů k oslavě, se tvářili rozpačitě. Sledovali Ruena a ruce měli na zbraních.
Zylae se podívala na svého otce. Pravicí pevně svíral jílec meče částečně vytaženého z pouzdra.
„Tati, co se stalo?“ zeptala se naléhavě.
Kother k ní otočil hlavu. „Copak nevidíš jeho oči?“
„Vidím, stejně jako vidím jeho způsob pohybu. Je jako vyměněný. Nikdy předtím se takhle netvářil ani nepohyboval.“
„Až přijde, obejmi ho.“
„Cože? Proč?“ nechápala.
„Klekni si na koleno a vezmi ho kolem krku,“ přikázal jí otec a krátce mrkl na ochoz hradeb. Podívala se tím směrem a strnula. Všichni kušiníci i lukostřelci měli ve zbraních založené stříbrné šípy a mířili na Ruena.
„Ale…,“ začala, ovšem otec ji přerušil strohým zopakováním příkazu.
Obrátila hlavu zpět ke kolbišti. Ruen už byl téměř u nich. Nebylo pochyb, že se chová úplně jinak. Šel lehce a s velkou dávkou elegance. Předtím se pohyboval tak trochu jako slon. Každý tak na první pohled poznal, že není vlkodlakem dlouho. Od proměny nosil ocas téměř svisle k zemi, ale nyní jej nesl bezmála vodorovně, jako by si nárokoval jednu z nejvyšších pozic ve smečce. Naopak hlavu měl skloněnou pod úroveň lopatek, zatímco ještě před soubojem ji nosil zvednutou.
Nejvíc se změnil jeho výraz. Naháněl strach. Oči mu stále plály toutéž zelení, ale jejich pohled se změnil. Každý, kdo se do nich podíval, viděl v nich svůj hrob. Ruenův pohled dával všem najevo, kdo má jejich život ve své moci. Uvědomila si, kde ten pohled viděla. Byla ještě vlče, když ji otec vzal na dlouhou výpravu do hor. Potkala tam vůdce smečky horských vlků. Díval se na svět kolem sebe úplně stejně. Dokázal ulovit a zabít cokoli si zamanul a všichni to o něm věděli. Jeho smečky se obávali lidé široko daleko.
Ruen došel až ke hrazení a protáhl se pod ním. Všichni mu ustoupili z cesty. Mířil přímo k Zyl, která nyní stála osamocena.
Došel až k ní, zastavil se krok před ní a díval se jí do očí.
Klekla si na levé koleno. Ruen ušel zbývající vzdálenost a sám od sebe jí položil hlavu na rameno. Povolila mu řemeny držící zbroj a odkryla mu hlavu a krk. Ukázala se tak spálená místa, kde se dostal do kontaktu s čabrakou. Stále krvácela.
Jeho družka mu velmi opatrně prsty pročísla hřívu na krku a přitiskla si jeho hlavu ke své. Ruen zvedl pravou přední tlapu a neohrabaně ji objal. Tiše jí zamručel do ucha.
„Vezmu tě domů a s Jartenem ti ošetříme ta zranění,“ řekla a Ruen znovu zamručel, jen trochu jinak.
Zylae si s úlevou všimla, že kolemstojící vlkodlaci zasouvají zbraně do pouzder a ve tvářích jim četla úlevu. Rychle se podívala na hradby. Také Raervarovi ozbrojenci sklopili zbraně.
Zavřela oči a svého druha k sobě přitiskla tak silně, jak jen dokázala. Člověku by tím jistě zpřelámala kosti, ale Ruen jen zafuněl a špičkou jazyka jí olízl ucho.

Erten celý boží soud sledoval bez jediného slova. Nyní se podíval na Illyth.
„Máš z nás nejvíc válečnických zkušeností,“ začal, „a přestože se o tom u ženy nesluší mluvit, jsi z nás nejstarší. Už ses někdy setkala s něčím podobným, co se stalo s Ruenem?“
Illyth zavrtěla hlavou.
„Už jsem se setkala s mnoha vlkodlaky, ale musím přiznat, že Ruenovi se nepodobal ani jeden.“
„Choval se tam pěkně zmateně,“ řekla Tyria. „Podle mne z počátku vůbec nevěděl, co a jak, a pak najednou zavře oči a stane se s ním taková změna.“
„Myslím, že by měl Jarten udělat kontrolu,“ ozvala se Vitril.
„Čeho?“ podívali se na ni ostatní.
„Přišli přece na to, že Ruen trpí prvotním dlactvím a musí každý večer lovit. Pokud vím, už dva večery nelovil, jedl na vlkodlaka až podezřele málo a teď se chová, jako kdyby bylo všechno v nejlepším pořádku. Myslím, že ten rituál, co Jarten začal připravovat, bude asi zbytečný.“
Celá družina ji nedůvěřivě pozorovala.
„Ty si myslíš,“ ozvala se Tyria opatrně, „že z něj bohové udělali něco jiného, než byl?“
„Chová se snad tak, jak jsme byli zvyklí?“ odpověděla Vitril otázkou.
„Má to něco do sebe,“ uznal Erten a mračil se u toho. „Upřímně, když jsem se mu podíval do očí, docela ve mně zatrnulo. Asi jako kdybych se podíval do očí Raervarovi.“
„To bys dopadl ještě podstatně hůř,“ zasmála se Illyth.
„Viděla jsi jeho oči?“ obrátil se k ní.
„Viděla a souhlasím s tebou, že to není samo sebou. Je v nich něco, co mi nahání strach.“
„Já v nich viděla šelmu,“ řekla Vitril rozhodně. „Předtím se Ruen i v této podobě díval na svět jako člověk, tak jako většina dlaků, ale teď ne. Dívá se, jako by každý byl jeho budoucí potravou.“
„To je celkem dobrý popis,“ uznala Tyria.
„Odcházejí,“ upozornila je Vitril a kývla hlavou k vlkodlakům.
„Kdo ještě bude bojovat?“ zeptal se Ildar a rozhlédl se po ostatních.
„Myslím, že se na souboj vyzvali ti dva bratři,“ odvětil Erten a podíval se na Illyth. Ta jen mlčky přikývla a pak ukázala směrem k tribuně.
„Ale místo toho předjeli se svými koňmi pod tribunu a mluví s heroldem,“ řekla.
„Zase se hádají?“ protáhla Tyria pobaveně. „Říká se přece, že se ti dva hádají skoro neustále, nebo si je pletu s jinou dvojicí?“
„Nevypadá to jako hádka,“ odvětila Illyth, jež měla ze všech nejlepší zrak. „Jen mluví s heroldem a jeho pomocníky.“
Erten zvedl pohled od rozmlouvající skupiny ke drakovi. Ten dosud sledoval odcházející vlkodlaky a o dění kolem sebe nejevil moc velký zájem. Když se však k němu obrátil jeho herold, okamžitě k němu otočil hlavu.
Herold vystoupal po schodech na vrchol tribuny a Raervar k němu sklonil hlavu.
„Asi se domluvili,“ ozvala se Illyth.
„Jak domluvili?“ ozval se Kyryl.
„Podle toho, co jsem slyšela, se ti dva takto rozhádali a zase usmířili několikrát,“ usmála se Illyth.
„Počkáme si, jak to dopadne?“ podíval se Kyryl na Ertena.
Erten by se velice rád podíval na pořádný rytířský souboj, ale měl starost o Ruena. Nejen o něj osobně, ačkoli si na něj za ty týdny už celkem zvykl, ale hlavně o svou družinu jako celek. Pokud se začnou Ruena bát nebo s ním budou jiné problémy, bude muset jeho družinu opustit. To se ovšem nebude zamlouvat jeho rodině, protože pak ho budou muset živit. A od Zyl věděl, kolik toho Ruen spořádá. Pak si však s úlevou uvědomil, že Ruen nepůjde hned na rychtu. Mnoho vlkodlaků z jeho smečky a možná i další s ním budou chtít mluvit. Také si musí sundat tu zbroj a nechat si ošetřit případné rány. Na tu vzdálenost sice žádné neviděl, ale v čabrace prý bylo stříbro a při nárazu jej pěkně udeřila do značné plochy trupu, hlavy a nohou.
„Ještě počkáme,“ rozhodl, „třeba se přece jen poperou.“
Herold právě domluvil s Raervarem a vrátil se k čekajícím bratrům. Něco jim řekl a oba rytíři pak pobídli koně, vjeli na kolbiště a zamířili každý na jeden okraj.
Kyryl si zamnul ruce a spokojeně mlaskl. „Konečně souboj rytířů,“ prohlásil a postoupil až k cimbuří, aby měl dobrý výhled.
Herold je ohlásil podobným způsobem, jako předtím Ruena a Duthera. Jen nerozváděl důvody, proč k božímu soudu došlo. A také pravidla byla mnohem mírnější. Mělo se bojovat do první krve.
Bratři se proti sobě rozjeli s dřevci. Afran neustál náraz bratrovy zbraně do štítu a spadl z koně. Rychle se však zvedl na nohy, nebo alespoň tak rychle, jak to ve zbroji jde. Jeho bratr vyčkával na konci kolbiště. Když viděl, že se bratr pohybuje bez známek vážnějšího poranění a tasil meč, sesedl a vytáhl svou zbraň z pouzdra u pasu.
Souboj se táhl delší dobu. Zdálo se, že s mečem je Afran mnohem zkušenější, než s dřevcem. Oči na boj zvyklých členů Ertenovy družiny s napětím sledovali, jak se štěstí nachyluje tu na jednu, hned na druhou stranu. Afran dělal méně chyb než jeho bratr, ale ten zase měl větší sílu a zdálo se, že má lepší práci nohou.
Konečně se Afranovi podařilo prudkým výpadem srazit bratrovu zbraň stranou a pak se na něj vrhl a srazil jej na zem. Přiložil ležícímu bratrovi meč na tvář a prudce s ní trhl. Na tváři po ní zůstal krvavý šrám.
Herold okamžitě ohlásil konec souboje a jeho pomocníci i s několika panoši se hnali k rytířům, kdyby náhodou chtěli začít znovu bojovat. Ale vypadalo to, že k ničemu podobnému asi nedojde. Afran jednoduše odstoupil několik kroků stranou a až pak se k bratrovi obrátil zády a zamířil ke svému panošovi, který držel jeho koně za uzdu u hrazení. Tyren během jeho odchodu vstal, odstrčil od sebe svého panoše, který mu podával měch s vodou, zřejmě na opláchnutí rány na tváři, a také odcházel ke svému koni.
„Hádám, že teď už můžeme jít domů,“ ozval se poněkud zklamaně Kyryl.
„Letos jsme si toho turnaje moc neužili,“ bručela Tyria. „Loni byl větší klid a mohli jsme tu být půl dne. Letos jsme viděli jen dva ordály, a abych řekla pravdu, ani ty nebyly nic moc.“
„Snad to bude lepší příští rok,“ pokrčil Erten rameny. „Daeti se jednou podřekl, že by Raervar chtěl pořádat dva turnaje do roka. Jeden na jaře, na začátku sezóny a druhý v této době.“
„To by se mi docela líbilo,“ ožila Tyria. Pak si však rychle spočetla, že tou dobou už bude mít pěkné břicho a nejspíš úplně jiné starosti. Rozhodla se však, že se vynasnaží na turnaj přijít.

Ruen odcházel obklopen celou svou smečkou. Neušlo mu, že po něm všichni pokukují a neustále mají ruce u zbraní. Netušil sice proč, ale věděl jistě, že o tom přemýšlí jinak, než obvykle. Jeho vědomí hbitě prozkoumalo všechny únikové trasy. Proč ale únikové? Copak ho někdo ohrožuje? Podvědomě se však držel poblíž dvou nejslabších bojovníků smečky. S nimi by jistě mnoho práce neměl a než by ostatní vytáhli zbraně, měl by dostatečný náskok. Moc dobře ví, že je z celé smečky nejrychlejší a v Laifu se najde jen několik málo vlkodlaků, kteří by s ním mohli držet krok. Ale proč o tom stále uvažuje? Tady je doma, má tu družku, smečka jej přijala za svého člena a chtějí mu pomoci. A nejen chtějí, oni mu skutečně pomáhají. Koupili pro něj tu zbroj, Jarten a další šamani pro něj připravují obřad, aby už netrpěl prvotním dlactvím.
Moment. Prvotní dlactví! Ale to se projevovalo hlasem, který mu říkal, aby trhal lidi kolem sebe nebo vyrazil na lov. Jenže ten hlas je pryč. Už to není cizí hlas v jeho hlavě. Stále myslí na trhání lidí a na lov, ale už to jsou jeho vlastní myšlenky. On sám má chuť na lidi. A velkou. Pamatuje si, kdo byl na tribuně, a také si pamatuje několik obyvatel města, kteří se dostali až k ohrazení. Na počátku souboje je slyšel křičet, že jeho hlavu ponesou rytíři ulicemi. Moc dobře si to pamatuje. Ale počká si na ně. Najde si je a pak se uvidí, co budou křičet, až mu budou stát tváří v tvář! Ve městě sice lovit nesmí, ale on vlastně ani nemusí. Prožene je několika ulicemi. Pak se pozná, jací jsou to hrdinové! Až budou mít jeho čelisti jen několik palců za zadkem!
Z myšlenek jej vytrhl lehký dotek na zádech. Zylae mu položila dlaň na záda. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj usmívá. Spokojeně zamručel a ukročil trochu stranou, takže se o něj při chůzi třela nohou.
Dobrá, pro tentokrát to nechá plavat, ale později se k tomu ještě vrátí.
Vlkodlaci procházeli normálním lesem. Někteří spolu rozmlouvali, ale jinak bylo ticho. Ruen se nyní soustředil na svou družku. Ostatních si nevšímal. Vyjma vůdce smečky a Kothera. Ti byli pro něj nejdůležitější. Uvědomil si, že to je zvláštní, protože jeho pozice ve smečce nebyla nijak vysoká, a proto si musel dávat pozor na většinu jejích členů. Proč je nyní ignoruje, kromě těch na nejvyšších pozicích?
Překročili hranici Posvátného lesa a vlkodlaci se začali pomalu rozcházet. Pohromadě zůstala jen Ruenova smečka. Příslušníci ostatních smeček se odpoutali a zamířili dílem k městu a dílem na různá místa v Posvátném lese, kde jejich šamani odslouží obřady jako poděkování bohům, že vybrali tak dobrého bojovníka.
Ruenova smečka nyní sledovala Jartena. Ten se ještě u kolbiště domluvil s vůdcem smečky, že nutně musí celá smečka k obřadnímu dubu. Vůdce smečky se s ním nepřel. Prostě vzal jeho slova na vědomí a vydal příslušné pokyny.
Smečka se rozestoupila v řadě před dubem, zatímco Jarten připravil vše nutné pro obřad. Ruen se posadil vedle Zylae a několikrát mazlivě otřel tvář o její bok. Zyl bojovala s nutkáním kleknout si a obejmout ho. Jenže tyhle věci se při obřadu dělat nesměly, takže ho jen dál hladila v srsti za hlavou. Zbytek těla mu dosud kryla kožená zbroj.
Konečně si Jarten připravil všechny předměty, zapálil malý ohníček, do něhož vhodil několik vonných bylin a nakonec se obrátil čelem ke smečce.
„Smyslem tohoto obřadu je požádat bohy o odpověď, co se stalo s Ruenem na kolbišti.“
Ruen na něj upřel planoucí pohled a pak tiše zamručel.
Zylae jej okamžitě jemně klepla konečky prstů přes krk na znamení, aby byl zticha. Jenže Ruenovi se to nelíbilo. Zatímco předtím by se bez okolků podrobil, nyní se vzepřel a zopakoval své předchozí zamručení.
Jarten si ho však nevšímal. Obrátil se čelem k oltářnímu kameni a zahájil obřad. Ruen jej sledoval hladovým pohledem a Zyl, která si toho byla plně vědoma, se obávala, aby něco neprovedl.
Její druh však zůstal na místě a ani žádným jiným způsobem obřad nerušil.
Jarten přestal tančit a tlouci na bubínek. Oheň uhasl. Smečka, včetně Ruena, zatajila dech a sledovala posvátný strom ve snaze nalézt byť jen jediné boží znamení.
„Vidíš něco?“ špitl Ruen na Zyl koutkem tlamy.
Okamžitě se zarazil a poplašeně se podíval nejprve sám na sebe a pak na vlkodlaky okolo.
Zylae na něj hleděla s dokonale ohromeným výrazem ve tváři a ostatní, včetně Jartena, se tvářili velice podobně.
Šaman se krátce podíval na oltářní kámen, pak na strom a nakonec se obrátil zpět k Ruenovi.
„Zdá se,“ pronesl zřetelně a hlasitě, aby k sobě přitáhl pozornost smečky, „že bohové rozhodli, aby nám Ruen sám pověděl, co a jak se stalo.“
Přesně v té chvíli proletěl Posvátným lesem prudký poryv mrazivého větru.
„Oprava, bohové si přejí, aby o tom Ruen nikdy nemluvil,“ opravil se Jarten plynule, ale zřetelně se přikrčil. Nebylo obvyklé, aby bohové dali najevo svou vůli tak razantním způsobem. Tedy pokud je někdo hrubě neurazil nebo si z nich nezkoušel dělat legraci. Obzvláště v období letních bouřek to byl velmi nebezpečný způsob zábavy.
Koruna posvátného dubu se rozpohybovala. Vítr však nefoukal vůbec žádný. Koruny všech stromů v okolí se ani nehnuly. Jarten a s ním celá smečka sledovala jejich pohyb, ale jen Jarten v něm dovedl číst.
Když se větve uklidnily, obrátil se šaman ke smečce a zamyšleně si mnul bradu.
„No?“ nevydržel to vůdce smečky. „Co říkají bohové?“
„Je to zvláštní,“ řekl Jarten zamyšleně a sledoval Ruena jako nějaký zvláštní přírodní úkaz.
„Ruene, zkus se proměnit do dvounohé podoby.“
Tentokrát se vlkodlak nepřel. Nechal Zylae a Kothera, aby mu odepnuli zbroj a stáhli mu ji z těla. Tak se objevila všechna poranění od stříbra v čabrace. Zylae tiše sykla a hned mu stejně tiše slíbila, že jakmile bude po všem, postará se o něj, jak jen bude moci.
Ruen zavřel oči a soustředil se. Ale nic se nestalo. I když to zkoušel podruhé, potřetí a počtvrté, jeho tělo se ani nezačalo měnit. Tvářilo se, jako by mělo jen tuhle jednu podobu a žádnou jinou.
Otevřel oči a upřel je na Jartena. „Nejde to,“ odvětil. „Vůbec to nejde. Jako kdybych něco takového nikdy neuměl.“
Jarten přikývl. „Takže jsem to pochopil správně.“
„Co jsi pochopil správně?“ uhodil na něj netrpělivě Kother. „Co se stalo s druhem mé dcery?“
„Bohové jej zbavili prvotního dlactví. Stal se jiným druhem vlkodlaka. Má jen tuto jedinou podobu a umí mluvit. Zůstala mu jeho rychlost, touha lovit a nutkání napadat lidi. Ale začal to ovládat stejně jako my. Získal však prchlivost a mstivost. Běda tomu, kdo napadne jeho osobně nebo jeho rodinu.“
Ruen jej poslouchal a v duchu si rovnal myšlenky. Uznával, že jeho popis je celkem výstižný. Zhruba tak se cítil od chvíle, kdy opustil kolbiště. Na prvním místě v jeho světě nyní stála Zylae a jeho, tedy její, rodina. Hned na druhém místě byla smečka jako celek. Zbytek světa byl na dalších pozicích.
Ostatní na něj hleděli se směsicí údivu a obav.
„Co je to za druh vlkodlaka?“ zeptal se Kother. „Nemohu si vzpomenout na jediného vlkodlaka, který by se nemohl proměnit v člověka. To nás přece odlišuje od vlků.“
„Nyní je tím, co bylo předtím, než se objevil první vlkodlak vzešlý z lidí,“ řekl Jarten vážně. „Přestože je stále odolný vůči oceli a zabít ho může jen oheň a stříbro, není schopen nikoho nakazit a lidi může jen zabíjet.“
Nyní od Ruena odstoupila celá smečka o několik kroků. Už si vzpomněli na legendy ze starých časů. Legendy, které vyprávěli ještě prvotní dlaci. O šelmách, které se podobaly vlkům, ale vlky nebyly. Nemohly mít s vlky potomky, přestože se běžně k vlčím smečkám připojovaly. Šelmy, které díky své velikosti, síle a rychlosti dokázaly strhnout téměř jakékoli zvíře. Šelmy, které nikdy nikomu nic neodpustily a s pomstou čekaly, až nadejde nejvhodnější doba. Šelmy, pro které byl kdokoli jiný jejich obědem. Šelmy, které se bály jen draků a bohů a z nichž bohové vytvořili prvotní vlkodlaky jako trest pro lidi, kteří se podle bohů odnaučili bát.
Vzpomněli si všichni, až na Ruena, který o nich nikdy neslyšel.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Zatím nic,“ odpověděl Kother. „Ale brzy asi bude.“
„Proč?“ nechápal Ruen.
„Protože nic tobě podobného tu nikdy nežilo a až se lidé dozvědí, kdo skutečně jsi, budou asi pěkně jančit.“
„Nikomu se nic říkat nebude,“ prohlásil pevně Nuri, vůdce smečky. „Jediní, kdo se to od nás dozví, budou Raervar se šamany a vůdci ostatních smeček. Ti jediní to musí vědět.“
„A Erten a jeho družina,“ ozvala se Zylae. „Jsou s Ruenem každý den. Musí vědět, jak se s k němu chovat, a co od něj mohou očekávat.“
„Správně, ale nikdo další,“ odvětil Nuri. „Pro všechny ostatní bude stačit vědomí, že je to nebezpečný a silný vlkodlak. Už jen vyprávění o tom, jak proběhl a skončil boží soud, bude lidi děsit dlouhou dobu.“
„Rrrrr… Pokud mi někdo z lidí vstoupí do cesty…“ zavrčel tiše Ruen jen tak pro sebe, ale slyšeli ho všichni okolo. Kdyby to řekl předtím, pousmáli by se. Nyní se naopak tvářili vážně. Hlavní vliv na to měl Ruenův pohled. Oči mu při posledních slovech zaplály jako dvě pochodně. Současně si všichni uvědomili změnu jeho řeči. Měl drsnější hlas obsahující permanentní vrčivý podtón a zřetelně protahoval všechna 'er'. Podívali se na Jartena, ale šaman jen pokrčil rameny. O tom mu bohové nic neřekli.
„Je to všechno, co nám bohové chtěli sdělit?“ zeptal se Nuri.
„Pro vás ano,“ odvětil Jarten. Nuri přikývl a obrátil se ke smečce.
„Takže jasné. O Ruenovi ani slovo. Pro všechny je to jen velký a silný vlkodlak, který porazil rytíře v božím souboji. Pokud kdokoli vyzradí, čím Ruen skutečně je, spadne na nejnižší pozici ve smečce. A nyní se vrátíme do města. Zylae se musí postarat o svého druha a my musíme informovat ostatní smečky, aby věděly, jak se zachovat, až narazí na Ruena při lovu.“
„Stačí, když se mi vyhnou, rrrr,“ vrčel dál Ruen. Byl si jist, že pokud se k němu přiblíží kdokoli jiný, než Zylae a nebo jeho rodina, se zlou se potáže. Ale zarazilo jej, jak si je najednou jistý, že Zyl ke své kořisti pustí. Ještě včera by si to jen přál, ale zaručit by to nemohl.
Tentokrát se smečka pousmála. Žádný vlkodlak si nedovolil přiblížit k Ruenovi, když skolil zvíře. Bylo veřejným tajemstvím, že s ním není něco v pořádku, a že se mu mají všichni vyhnout. Po dnešku se to jistě jen posílilo. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, se nebude pokoušet ukrást kořist vlkodlakovi, který porazil zkušeného rytíře ve stříbrné zbroji.
Smečka tedy zamířila do města, ale Jarten zůstal u posvátného stromu. Nikdo se ho neptal, co dalšího mu bohové vyjevili, ale zvědaví byli samozřejmě všichni.
Doma se Zylae ujala role pečovatelky. Ruen nyní nevratně přišel o ruce a byl tak odkázán na pomoc druhých. Sám si mohl ránu jen olízat, případně smočit v potoce.
V kuchyni si vzala košík s ranhojičskými potřebami a s Ruenem odešli do své jizby. Tam mu jemně a pečlivě natřela popálená místa mastí, kterou Jarten vyráběl tajným postupem, o kterém odmítal s kýmkoli mluvit. Pravdou však bylo, že si pro jeho mast posílali i šamani z jiných smeček. Ať už ji dělal z čehokoli, rány se po ní hojily mnohem rychleji, než kdyby se na ně použily klasické přípravky.
Když ukončila ošetření, vrátila věci do košíku a odložila jej na truhlu pod oknem. A hned potom objala Ruena kolem krku a přitáhla jej k sobě. Tedy, přitáhla sebe k němu, protože byl větší a těžší a navíc stál pevně na podlaze, kdežto ona seděla na posteli.
Sedla si tedy na zem, aby měla hlavu ve stejné výšce s ním. Ruen se k ní nyní sám přitiskl a začal jí olizovat tlamu a tváře, aby pak přešel ke svému oblíbenému lidskému způsobu líbání.
„Měla jsem o tebe hrozný strach,“ broukala tiše, když ze sebe dostala první nápor citů a přiměla se, aby jej trochu odstrčila.
„Já také,“ přitakal. „Kdo by se nebál, když jde proti takovému prrrotivníkovi.“
„Ani mně neřekneš, co se na kolbišti stalo?“ naklonila hlavu ke straně a udělala štěněčí oči.
„Nemohu,“ zavrtěl hlavou. „Bohové mi to přikázali zcela otevřeně.“
„Co se dá dělat,“ povzdechla si. „Hlavně že jsi zdravý a jsi se mnou doma.“
„Ale užiješ si se mnou dost trrrápení,“ řekl opatrně.
„Stále slyšíš ten hlas, jak jsi mi říkal?“
„Ne, už ne,“ zavrtěl hlavou. „Nyní jsou to mé vlastní myšlenky. Jarrrten mě popsal přesně. Každý, na koho se podívám, je prrro mne možnou kořistí. Krrromě tebe a rrrodiny. U každého odhaduji, jak velkým je prrro mne soupeřem. A lidé jsou prrro mě jen jídlo, nic víc. Navíc si přesně pamatuji, kdo stál u kolbiště a kdo na mě křičel, co se mnou udělají, až mě Dutherrr zabije. S těmi si to vyřídím v budoucnu. A nezapomenu, to mi věř, ani neodpustím.“
„Ani když tě o to požádám?“ pronesla slibujícím hlasem.
Ruen se viditelně zarazil. Popravdě, nechtěl odpustit. Mnohem víc než cokoli jiného, chtěl vyrazit v noci do ulic a dotyčné lidi si najít. Ovšem Zylaenin pohled znal až moc dobře. Používala jej pouze ve chvílích, kdy měla náladu na mazlení a sváděla ho.
No, když se to tak vezme, každý dříve či později vyjede z města a tihle lidé patřili k řemeslníkům. Takže když jí slíbí, že je nebude aktivně vyhledávat, stále jim to může spočítat kdykoli v budoucnosti někde za městem.
Usmál se. „Ty víš jak na mě,“ odvětil a vyrazil vpřed, takže ji srazil na zem a stoupl si nad ni. „Nechám je tedy být, dokud mi sami nevkrrročí do cesty.“
„Jsi hrozný,“ pronesla trpitelsky, ale pak natáhla ruce, vzala jej kolem krku a stáhla na sebe. Tedy, nechal se od ní stáhnout, protože měl dost síly, aby na něm mohla jezdit jako na koni. A hned své pozice zneužil k tomu, aby ji začal líbat po lidském způsobu.
„Koukám, že tohohle tě bohové nezbavili,“ řekla, když opět mohla mluvit.
„Proč by měli?“ usmál se. „Je to moc příjemné.“
„Dostaneš špunty na ty tesáky, abys mě tak neškrábal do dásní a do tváří,“ pohrozila mu, ale pak ho sama začala líbat.
Nuri před svým domem vybral ze smečky nejrychlejší běžce a vyslal je k ostatním smečkám s naléhavou žádostí, aby se jejich vůdcové a pokud možno i šamani sešli u něj doma. Nesměli říct, co přesně se s Ruenem stalo, ale mohli jim povědět, že jde o Ruena, pokud by je přitom nikdo další neslyšel, a kdyby se vůdce smečky nebo šaman zdráhal přijít.
Netrvalo dlouho a dvůr jeho domu byl plný k prasknutí. Přišli všichni, včetně Eskiho, který se zotavoval z úrazu při lovu. Při štvaní jelena se nechal příliš unést a přehlédl padlý kmen. Narazil do něj v plné rychlosti a zpět domů jej museli v bezvědomí dopravit na nosítkách.

Nuri poslal několik svých bojovníků na ulici a na ohradní zeď, aby zajistili, že je nikdo nebude poslouchat. Pak jim pověděl o vzkazu od bohů a o Ruenově předpokládané povaze.
„Že si na něj máme dávat pozor, to víme už několik týdnů,“ ozval se Eski. „Sám jsem ho při lovu viděl a udělal na mě velký dojem. Hádám správně, že se ho asi nechceš zbavit, že ne?“
„Proč, měl bys o něj zájem?“ usmál se Nuri.
„Já? Samozřejmě že ano!“ zasmál se Eski. „Nebo je tu někdo, kdo by si takového bojovníka nechal ujít? I když má své zvláštnosti a v budoucnu s ním asi bude dost starostí?“
Sborové mumlání a pochechtávání mu dalo zapravdu. Přestože Ruen budil u všech oprávněné obavy, protože nikdo netušil, jak přesně se nyní bude chovat, rozhodně by nikdo neváhal s jeho přijetím do své smečky, pokud by se ho Nuri rozhodl zbavit.
„Zklamu vás,“ zazubil se Nuri výhrůžně. „Ruen zůstane u nás. A jestli zjistím, že se mi ho pokoušíte odlákat, dám si záležet, abych vám to vymluvil jednou pro vždy.“
„Ještě uvidíme, jestli to přece jen neriskneme,“ ozval se znovu Eski. Pokud zrovna nenadával na lidi a nesliboval jim přepadení karavany, pak s oblibou dráždil ostatní vůdce smeček. Protože ho všichni dobře znali, procházelo mu to, i když tu a tam překročil povolenou mez a došlo i na cenění zubů.
Nuri po něm loupl okem a obrátil se k ostatním.
„Budeme Ruena dál sledovat a dáme vám vědět, kdyby se vyskytlo cokoli, co by mohlo ohrozit klid ve smečkách. S Jartenem si zatím myslíme, že by k tomu nemělo dojít, ale jistotu zatím nemáme.“
Vůdcové smeček se šamany mu poděkovali a postupně se rozešli do svých domovů.
Po jejich odchodu Nuri vybral dva spolehlivé posly a přikázal jim, aby rychle informovali Ertena a Raervara.