Tvorba - Texty

Thorth přistál za tribunou. Z kolbiště se právě ozval hluk tříštících se dřevců a následně žuchnutí. To jeden z rytířů nevydržel náraz protivníkovy zbraně a spadl z koně. Okamžitě se ozval pokřik a potlesk diváků.
Našel pohledem jednoho z lasičáků, kteří na hradě přenášeli listiny do a z archivu. Stál u schodů na tribunu a tvářil se přísně a nesmlouvavě.
„Nesu vzkaz od Ertena pro Raervara,“ řekl Thorth vzteklým hlasem. „Pustíš mě nahoru nebo mu to budeš tlumočit?“
Lasičák se podíval na gryfa. Sám sebe sice považoval za někoho víc, než jsou obyčejní obyvatelé města, protože sloužil vládci města a mohl žít přímo na hradě, v jeho případě v místnosti nad stájemi, kam se právě tak vešla postel a pár věcí denní potřeby, ale gryf se tvářil ještě vztekleji, než bylo u něho obvyklé.
„Mohu mu to tlumočit, od toho jsem zde,“ řekl rychle, ačkoli jinak by každého troufalce hezky rychle vyprovodil.
„Tak mu pověz, že Illyth našla ty zloděje, co řádili v táboře. Teď jsou na rychtě. Ale je nutné, aby se na ně zaletěl Raervar podívat osobně, a to co nejdříve.“
Lasičák se rozklepal.
„Takhle mu to povědět nemohu!“
„Proč ne?“ naklonil gryf hlavu ke straně a úhel, pod kterým teď úředníkovi ukázal svůj obrovský zobák, způsobil, že se lasičák rozklepal ještě o trochu víc.
„Vždyť je to vládce města! Toho můžeš jen žádat!“
„Podívej,“ řekl pomalu Thorth, „pověz mu to slovo od slova a vymluv se na mně a Ertena. Pokud se ho nějak dotkneme, tobě se nic nestane. A teď plav, než si tam dojdu sám. Nemám na tebe celé odpoledne.“
Lasičák se otočil a vystoupal po schodech až na vrchol tribuny, kde na rozměrné plošině ležel Raervar a s velkým zájmem a ještě větším pobavením sledoval, jak si rytíři na kolbišti rozbíjejí plátové zbroje a tu a tam i hlavy.
Svého úředníka vyslechl a následně obrátil hlavu a zadíval se přes svá záda dolů na gryfa. Pak něco řekl lasičákovi a vrátil se ke sledování turnaje.
Úředník rychle seběhl schody a postavil se před Thortha.
„Raervar vzkazuje, že nyní nemůže odejít, ale že po tomhle souboji následuje přestávka, aby se stihlo opravit kolbiště. Při přestávce se zaletí podívat na rychtu. A také vzkazuje, aby Erten poslal někoho ke Kotherovi domů se vzkazem, že se mají pomalu vydat přes Posvátný les ke kolbišti. V lese za kolbištěm na ně bude čekat Daeti a ve správný čas je dovede přímo ke kolbišti.“
„Děkuji,“ kývl Thorth hlavou, roztáhl křídla a bez dalšího slova vzlétl. Lasičák si vydechl úlevou a vrátil se na své původní místo.
„Vitril!“ křikl Erten do rychty, když na ulici vyslechl Raervarův vzkaz.
Vlčice hbitě vyběhla z rychty a tázavě se na něj podívala.
„Běž k Ruenovi domů a vyřiď Kotherovi, že mohou s Ruenem a ostatními projít Posvátný les. V lese za kolbištěm na ně čeká Daeti s dalšími pokyny.“
„Jak si přeješ,“ přikývla a odběhla.
„A co my?“ zeptal se Thorth.
„Počkáme na Raervara a pak se uvidí. Ale pevně doufám, že budeme mít možnost vidět boží soud.“
„V ulicích už je znát, že se tam stahuje množství zvědavců. Tímhle tempem se město do večera vyprázdní.“
„Tolik času naštěstí nemají,“ zabručel Erten. Moc dobře věděl, že čím víc diváků bude kolem kolbiště, tím víc budou svrbět dlaně různé nenechavce a poberty.
Na Raervara nemuseli čekat příliš dlouho. Souboj rytířů skončil brzy po Thorthově odletu a jednoho z nich odnášeli na nosítkách. Nezdálo se, že by mu bylo něco vážného, ale pádem z koně si narazil záda a tak jej odnesli k ranhojiči, aby mu je napravil.
Erten i s ostatními musel ustoupit do bezpečí domu, když Raervar přistával na dvoře rychty.
„Tak koho jste chytili?“ zeptal se drak ještě dříve, než složil křídla.
Erten kývl na Illyth, aby si svůj úspěch odvyprávěla sama. Draconiánka se narovnala a vystoupila před Raervara. Tam mu obšírně a detailně vypověděla koho, a jak chytila. Jen o Dunalovi se ani slůvkem nezmínila.
„Zemní dráčci,“ řekl Raervar jako v ozvěně a díval se jí přímo do očí. Illyth mu pohled opětovala, protože sama byla drakem, takže na ni jeho pohled nijak neúčinkoval.
„Mám je přinést?“ zeptala se.
„Přines je i s těmi nalezenými věcmi,“ přikývl a sledoval, jak draconiánka mizí v rychtě a za chvíli se vrací s Kyrylem, Fienem a Tyriou. Illyth nepatřila k těm, kdo si přivlastňují cizí úspěchy. Dráčky chytili společně, i když pod jejím velením, takže je také společně ukáží vládci města.
Klec byla velmi opatrně položena na zem a ještě pomaleji z ní byla stáhnuta pytlovina.
Raervar sklonil hlavu, až se bradou téměř dotýkal země. Dráčci se stáhli do nejvzdálenějšího kouta klece a strachy ani nepípli.
„Tuhle čeládku jsem neviděl snad už sto let,“ zabručel pak Raervar a zvolna hlavu zvedl. Nyní se soustředil na nalezené věci. Ty rozložila na zemi Tyria, pěkně jednu vedle druhé. Drak si pamatoval nahlášený seznam ukradených věcí, takže mu stačil jediný pohled, aby mohl alespoň zhruba odhadnout, zda je to všechno či nikoli.
„Zdá se, že jste našli všechno,“ řekl. „Samozřejmě detailně vyzpovídám rytíře a až podle jejich přesného popisu ukradených věcí jim vrátím, co jejich jest. Musím říct, že jste odvedli vskutku vynikající práci. Dopadnout zemní dráčky v tak krátkém čase, navíc bez jediného podezření, že jsou za tím právě oni, to si zaslouží obdiv.“
Podíval se zpět na zajatce.
„Co teď s vámi? Vaše láska ke všemu lesklému a pokud možno i vzácnému, je pověstná. Když vás pustím, nebude to dlouho trvat, opět se mi dostane do drápů oznámení o nějaké vaší loupeži.“
Dráčci se stále choulili do jednoho klubka.
„Protože se podařilo najít vše, co je postrádáno, budu k vám shovívavý,“ řekl po krátké úvaze. „Dám vám šanci. Zůstanete tady, v rychtě, a budete pod Illythiným dozorem. Ta bude kontrolovat vaše doupě, které si uděláte zde, na rychtě, a nikde jinde. Povoluje se vám nechat si vše lesklé, co najdete ležet na ulici, nebo na říčním břehu či dně, případně v okolí města. Ale pokud někdo nahlásí krádež jakékoli cennosti a Illyth ji u vás najde, nekompromisně vám ji zabaví, jasné?“
Největší z dráčků zvedl hlavičku a cosi broukal a vrčel.
„Ne, jen na rychtě,“ trval na svém Raervar. „Ostatně, velká je dost. Ale nesmíte zatajit nic, co by Illyth hledala.“
Dráček něco zavrčel.
„V tom případě můžete popřemýšlet o jiném návrhu,“ usmál se Raervar. „Přes den se ukrýváte, venku se pohybujete převážně v noci. Budete tedy dohlížet na noční dění ve městě a přes Illyth budete podávat Ertenovi zprávy.“
Dráček se ohlédl na Ertena a jeho družinu a zaprskal.
„Ertenovi pomocníci mají nárok na finanční odměnu,“ dodal drak a dráčci na něj okamžitě upřeli pohledy. Tázavé 'Grau?' nemusel Ertenovi nikdo tlumočit. Otázka 'Kolik?' je srozumitelná všem národům bez potřeby studia cizích jazyků.
„Obvykle jde o pět stříbrných za týden,“ odvětil Raervar.
Dráček zaprskal jako křeček.
„Je vás šest, můžete dohlížet na velkou část města,“ zamyslel se Raervar, „pokud se osvědčíte, mohl bych uvažovat o zvýšení odměny. Ovšem stravu si budete hradit ze svého, tak jako každý, takže vám ve vašem případě z odměny zbude prakticky všechno.“ Zemní dráčci se živí převážně hraboši a jinými drobnými živočichy.
Dráček znovu zaprskal a vymotal se z klubka. Postavil se před ostatní, čelem k Raervarovi.
„Až se osvědčíte, jinak to nejde,“ trval drak na svém.
Dráček si povzdechl. Obrátil hlavičku a podíval se na ostatní. Ti jeden po druhém přikývli. Dráček tedy obrátil hlavičku zpět k Raervarovi a pak něco krátce broukal.
„Takže jsme dohodnuti,“ přikývl Raervar. „Své doupě si najděte ještě dnes. Vaše služba začíná dnes v noci. Erten vám poví, kde budete hlídat a čeho si máte všímat. Budete se zodpovídat Illyth osobně. Cokoli řekne, je pro vás rozkaz. Jí velí Erten, takže budete poslouchat i jeho, případně toho, koho určí jaké svého zástupce.“
Dráček přejel celou Ertenovu družinu chladným pohledem a povzdechl si.
„Illyth, postarej se o ně,“ řekl Raervar a začal roztahovat křídla. „A pak byste se měli pomalu přesunout ke kolbišti. Do božího soudu zbývají jen tři souboje.“
„Kdo ještě bude bojovat?“ zeptal se Erten, aby si urovnal myšlenky. Až doposud se totiž zabýval myšlenkami, co provedl Raervarovi tak hrozného, že mu hází na krk hejno dráčků s povahou strak. V duchu už viděl nekonečný zástup obyvatel města, kteří budou po dráčcích vyžadovat navrácení svých ukradených šperků. A byl si jist, že devět z deseti žalovatelů doma nikdy žádný šperk neměli až do chvíle, kdy se dozvěděli, že na rychtě mají hejno dráčků, kteří šlohnou všechno lesklé. Proto se okamžitě rozhodl, že kromě jeho družiny a Raervara nesmí o dráčcích nikdo vědět.
„Panoš Dunal a další tři panoši. Přihlásili se dnes ráno, takže jdou jako poslední,“ odvětil Raervar.
„To asi nebude moc dlouhý souboj,“ zamyslel se Erten. „Musíme sebou hodit, abychom stihli podpořit Ruena.“
„Po jejich souboji se bude upravovat kolbiště, takže máte poměrně dost času,“ ujistil je Raervar. Pak jim kývl na pozdrav, roztáhl křídla a vzlétl. Illyth měla sotva tak čas k tomu, aby popadla klec a utekla s ní do rychty. Protože s klecí musela manipulovat dost nešetrně, byli dráčci pěkně rozvzteklení a křičeli na ni nadávky a urážky.
„Abyste se nezbláznili,“ zabručela a postavila je i s klecí na stůl. Pak se podívala na Ertena.
„Pusť je,“ přikývl, aniž by čekal na otázku.
Draconiánka tedy odjistila dvířka a otevřela je. Ale navzdory všeobecnému očekávání se dráčci z klece nevyrojili jako včely, když jim někdo zaklepe na úl. Klidně jeden po druhém vylezli na klec a zvědavě se rozhlíželi po místnosti.
„Ukaž jim rychtu a pověz jim, kde si mohou udělat doupě,“ řekl Erten. „Myslím, že půda by jim mohla vyhovovat. Nikdo tam nechodí a snadno se dostanou dovnitř i ven. Případně tu jsou ještě stáje, ale tam zajíždějí povozy se senem a další dodavatelé, takže by asi neměli takový klid.“
„Jak si přeješ,“ přikývla. Kývla na dráčky a vykročila z místnosti. Dráčci tiše a spořádaně letěli za ní. Ertena napadlo, že to možná bude tím, že jsou v přízemí a do ulice je to několik kroků, takže kdyby křičeli, jak mají ve zvyku, rychle by o nich vědělo celé město.
Illyth nasadila rychlejší krok a vyšla s nimi na dvůr.
„Poslouchejte,“ řekla jim naléhavě, „můj přítel bude brzy bojovat na kolbišti a já bych ho moc chtěla vidět. Takže navrhuji, že si uděláte hnízdo v podkroví a rychtu vám ukážu večer, po turnaji, souhlasíte?“
Vůdčí dráček odpověděl několika zavrčeními.
„Podkroví vám ukážu hned teď. Je dost rozsáhlé, takže než se v něm zahnízdíte, bude stejně skoro večer,“ odvětila, roztáhla křídla a vzlétla.
Přistála na střeše u vikýře do své jizby a pak přešla po šindelích k vedlejšímu vikýři.
„Samozřejmě se sem dá dojít i vnitřkem, ale tudy je to pro nás rychlejší,“ pronesla k nim přes rameno. Dráčci nyní neletěli. Aby je nikdo neviděl, šlapali po střeše pěšky a drželi se jí v patách.
Draconiánka se protáhla do podkroví a dráčci se posadili na hranu okna a zvědavě se rozhlíželi. Podkroví rychty bylo více méně opuštěné. Již dlouho se neužívalo, ale tu a tam si na něj někdo vzpomněl, většinou když potřeboval něco odložit. Proto v něm leželo množství krámů všeho druhu.
Illyth se otočila a rozpažila. „Tak tohle je skoro celé vaše. Vchod je támhle vlevo, takže tam čekejte větší provoz. Ale na druhou stranu budovy prakticky nikdo nechodí. Jsou tam dva vikýře, kterými můžete nepozorovaně odlétat a zase se jimi vracet. Pokud jde o myši a jiné hraboše, ve stáji jsem jich viděla nepočítaně. Máme tu sice několik koček, ale jak se zdá, myši zatím vyhrávají, takže hladem trpět nebudete. Jen si dejte pozor na grošáka, snadno se lekne a pak jančí a kope. Jeho stáji se raději vyhněte.“
Dráčci kolem ní proletěli a začali zkoumat nabízený prostor. Během několika chvil bylo jasné, že se jim zde líbí. Spokojeně šmejdili po všech koutech a domlouvali se mezi sebou tichým broukáním, i když tu a tam se ozvalo hlasité hvízdnutí, to když některý z dráčků narazil na neopatrnou myš a zmocnil se jí.
Illyth dost netrpělivě čekala, až se k ní vrátí vůdčí dráček. Ten si dal dost načas a přiletěl k ní, až když osobně proletěl celou půdu a podíval se do všech koutů.
„Spokojeni?“ zeptala se.
Dráček přikývl a měl k ní delší proslov, během kterého se k ní stáhla celá jeho skupina.
„Pokud vám jde o materiál na hnízdo, dohodneme se zítra s Ertenem. Myslím, že seno by vám dal nerad. Ne proto, že by nechtěl, ale umíte chrlit plameny. Proberu to s ním raději sama a pak vám dám vědět, zda se mi ho podařilo přesvědčit. Osobně si ale myslím, že by byl svolnější, pokud byste byli ochotni použít kůže.“
Dráček začal zuřivě přikyvovat na znamení, že kůže nebo kožešina bude ještě lepší.
„V tom případě jsme domluvení,“ usmála se Illyth. „Ale nyní mne omluvte, musím na turnaj.“
Ozvalo se tiché, tázavé 'grau?'
„Tak dobře,“ povzdechla si, „ten panoš, co vyzval ty zbylé tři, je draconián, jako já a já chci vidět, jak si povede.“
Ozvalo se několikeré, zřetelně potměšilé zavrčení.
„Do toho vám vůbec nic není,“ odsekla, vylezla na střechu a vzlétla. Po celou dobu dávala okatě najevo, že neslyší chraplavé pochechtávání dráčků.
Illyth však neletěla přímo na kolbiště. Byla by příliš na očích a mohla by Dunala znervóznit. Přistála na hradbách, ale mimo dohled těch, kdo byli na kolbišti, a zbytek došla po ochozu. Našla si výbornou pozorovatelnu za jedním ze zubů cimbuří, odkud měla vše jako na dlani, ale na ni samotnou vidět nebylo.

Vitril se s vlkodlaky setkala v ulici, kde žila Kotherova smečka. Stačilo jí na ně zavolat a trochu popoběhnout.
Po vyslechnutí vzkazu od Raervara Kother za všechny poděkoval a Vitril vyrazila zpět na rychtu. Předtím si však Ruena a Zyl pečlivě prohlédla.
„Svolám rodinu a pomalu vyrazíme,“ řekl Kother a vstoupil do domu.
Zylae si dřepla vedle Ruena a lehce jej objala kolem krku. Ruen natočil hlavu a olízl jí tvář.
„Budu stále s tebou,“ broukla tiše. „Ať se tam stane cokoli.“
Ruen si pomyslel, že by neměla slibovat to, co nemůže splnit. Na kolbiště s ním nesmí, a pokud prohraje, zemře. Co by s tím pak mohla dělat. Nechal si však své myšlenky jen pro sebe a namísto odpovědi jí znovu olízl tvář. Zyl jej chtěla pevněji obejmout, ale zaslechla blížící se kroky, a proto si rychle stoupla. Její otec nebyl zastánce podobných scén. Pokud už měl jít někdo do boje, musel se vnitřně zatvrdit a plně se soustředit na blížící se boj. Kother se dokonce pokoušel prosadit názor, aby se během dne Zyl s Ruenem vůbec neviděli. Jen Jartenovo upozornění, že bohové to vidí jinak, mu zabránila v jeho realizaci. Avšak ani respekt k bohům mu nezabránil, aby Zyl několikrát neupozornil, aby se k Ruenovi nechovala přespříliš změkčile. Je přece vlkodlačicí, tak se podle toho musí chovat. Jenže jak si Erten před časem správně všiml, Zyl sice byla vlkodlačicí a nějaká ta mrtvola ji nerozházela, ale byla přece jen trochu citlivější, pokud došlo na jejího druha.
Kother vyšel z domu a za ním se rychle shromáždil zbytek rodiny.
„Můžeme vyrazit,“ prohlásil rozhodně, bez ohledu na fakt, že si všichni chtěli prohlédnout Ruena ve zbroji.
„Teď a tady ne,“ přikázal. „Na kolbišti se na něj budete dívat dost dlouho.“
Sám vyrazil jako první a zbytek rodiny se srovnal za ním. Ruen se Zyl šli jako druzí a vlkodlačice držela dlaň na zádech svého druha. Ruen však šel s hlavou skloněnou, jako kdyby na něj dopadla deprese.
O nic takového však nešlo. Ruen musel znovu čelit náporu své dlačí stránky. A zdálo se, že vlkodlak nabírá síly. Ještě ráno se mu ho podařilo celkem snadno udolat, ale nyní s ním vedl mnohem delší boj.
„Smiř se!“ ozvalo se mu v hlavě.
Trhl sebou, ale dokázal to natolik zamaskovat, že si toho všimla jen Zylae a krátce na něj pohlédla, zda je vše v pořádku.
„Smiř se, nebo zemři!“ opakoval hlas.
Ruen byl stejně zmatený, jako v noci. Nedávalo mu to smysl. Ale jeden klad onen hlas měl. Vlkodlak se trochu zklidnil a jemu se ho znovu podařilo uzavřít v mentální kleci, kam jej už před několika týdny umístil a z níž ho vypouštěl jen při lovu.
Prošli brankou do Posvátného lesa. Stráž se před nimi postavila do vzorového pozoru. Ruen si jich sotva všiml, ale Zyl je zpražila pohledem za oba.
Při průchodu Posvátným lesem Ruena napadlo, zda by se ještě neměli zastavit u posvátného dubu. Doufal, že by tam mohl požádat bohy o vysvětlení.
„Smiř se, nic víc,“ ozvalo se mu v hlavě.
Okamžitě se vzdal myšlenky na zastávku u posvátného dubu a dál odevzdaně šlapal za Kotherem a dumal, jak se má smířit s někým, s kým se nikdy nerozhádal. Jako kdyby se někdo mohl rozhádat sám se sebou.
Během cesty se k nim postupně přidávali další chlupatí a dlaci. Ne každý totiž chtěl procházet branou u rytířského tábora a raději volili okliku. Když viděli Ruena zakrytého čabrakou, zpozorněli. Kother čabraku doma zastřihl, takže Ruenovi kryla i hlavu, ale současně mu pod tlamou neplandala přebytečná látka. Zbroj tak nebylo vůbec vidět, ale tak podivný oděv přitahoval snad ještě více pozornosti.
S Daetim se sešli přesně na hranici Posvátného a normálního lesa. Kocour opět nějakým záhadným způsobem věděl, kudy přesně půjdou.
„Zatím musíme chvilku počkat,“ řekl, když se s nimi pozdravil. „Turnaj již skončil a právě rozebírají středové zábradlí. Už to nebude dlouho trvat. Znamení nám dá trubač.“ Pak si pečlivěji prohlédl Ruena, ale na nic se neptal.
Na znamení nemuseli čekat příliš dlouho. Trubka se ozvala ještě dřív, než se první z nich mohl začít nudit.