Tvorba - Texty

Raervar si počkal, až skutečně všichni jeho ozbrojenci opustí posvátnou půdu a pak se obrátil ke Kotherovi.
„Dojdi za Jartenem a vůdcem vaší smečky. Vyberte mezi sebou bojovníka, který se s tím bláznem utká.“
„Skončí stejně, jako jeho příbuzný,“ zavrčel Kother krvelačně. „Takovou urážku si už dlouho nikdo nedovolil.“
„Do večera chci vědět, kdo s ním bude bojovat,“ odvětil drak a tvářil se, že jeho hrozbu přeslechl. I on byl na rytíře rozzuřený a nejraději by ho zabil přímo na místě. Ale to by vše jen zhoršilo. Boží soud byl jediným správným způsobem, jak na takovou urážku reagovat, přestože nebylo jisté, jak dopadne.
„Pošleme ti zprávu hned, jak jej vybereme,“ ujistil jej Kother a zmizel s ostatními dlaky mezi stromy.
Drak se obrátil k Ertenovi.
„Pošli na okraj lesa několik svých podřízených, aby to tu ohlídali. Dlaci jistě nevychladnou za pár chvil a budou se chtít na někom pomstít.“
„Provedu to hned, jak se vrátím na rychtu,“ přikývl Erten.
„Jak jste daleko s těmi krádežemi?“
„Právě jsme přišli a hned jsme si všimli těch stanů tady, dál jsme se zatím nedostali.“
„V tom případě pošlu na rychtu Daetiho, aby sem tvá družka někoho hned vyslala. Vy se věnujte těm krádežím. Stačí, že už tu máme jeden ordál. Nerad bych jich pořádal víc.“
Erten mlčky přikývl a rychle se s ostatními stahoval do bezpečí, protože Raervar již roztahoval křídla. I tak se museli přikrčit k zemi, aby je vichr od křídel neodhodil.
„Tak snad abychom začali s něčím smysluplnějším, než bylo tohle,“ zabručel Gar.
„Souhlasím,“ přikývl Erten. „Ale uznej, že tohle byla cílená provokace.“
„O tom tady nikdo nepochybuje,“ ozval se za nimi další hlas. Ohlédli se a zjistili, že patří rytíři Fisahovi.
„Rytíř Duther sem skutečně přijel jen proto, aby zabil vlkodlaky, kteří zabili jeho bratrance. Bohužel se obávám, že pokud souboj vyhraje, nebude mu jeden mrtvý stačit a začne v okolí pronásledovat vše, co bude mít srst a dokáže to vyslovit alespoň jedno srozumitelné slovo.“
„Pokud vyhraje,“ zavrčela Illyth.
„Rytíř Duther je velmi schopný bojovník a má mnoho zkušeností,“ pronesl rytíř Fisah zachmuřeně. „Nebude snadné jej zabít. Kromě toho se nedá přehlédnout, že se na souboj dobře připravil. Vlkodlak bude jen těžko hledat místo, kde by se do něj mohl zakousnout. Podle mne se snaží přinutit vlkodlaka k souboji lidskými zbraněmi a tím částečně setřít jeho výhodu vyšší pohyblivosti.“
„To skoro zní jako rada, čemu se u něj vyvarovat,“ nadhodil opatrně Erten a po očku sledoval okolí, zda se kolem nich nemotá nikdo tak blízko, aby je mohl poslouchat.
„Musíme probrat ty krádeže, pojďte se mnou do stanu,“ řekl rytíř Fisah jakoby zcela mimo předchozí debatu.
Po příchodu do stanu poslal rytíř tři členy své družiny ven, aby hlídali jejich soukromí.
„Abych byl zcela upřímný, rychtáři, o rytíři Dutherovi si myslím své. Je to hlupák a rváč, ale pozor, hloupý je jen v těch obyčejných, každodenních věcech. V boji se vyzná dokonale. Ať už vlkodlaci vyberou kohokoli, bude to s ním mít těžké. Není v našem zájmu, aby vyhrál.“
Podíval se na jejich zaskočené výrazy.
„Chápejte, rytíř Duther se po vítězství nezastaví. Je to ordál, takže pokud vyhraje, bude přesvědčen, že jedná správně a bude požadovat právo na odvetu na celé smečce. A po jeho vítězství v božím soudu by se k němu někteří z rytířů mohli přidat v domnění, že má podporu bohů. Tím by tu vznikla velmi nebezpečná situace. Mnoho rytířů nemá dlaky v lásce. Ani já z nich nejsem nadšený, ale na rozdíl od některých jiných rytířů, jsem musel s dlaky v boji spolupracovat a tak je znám i z té druhé strany. Vím, co se loni stalo. Snažil jsem se rytíře Katha zastavit, ale bohužel byl stejným hlupákem, jako jeho bratranec. Jeho smrt byla nevyhnutelná. Jen blázen se mohl vydat s takovou hrstkou mužů do lesa plného dlaků a ještě k tomu na koních.
Je podzim, rytíři míří domů, na své hrady a tvrze, protože v zimě se nebojuje. Začínat teď nějaké tažení proti dlakům, navíc u města, kterému vládne Raervar, který je s králem skutečně velmi za dobře, mnohem víc, než většina rytířů, mně nevyjímaje, je hloupost. Král by nám to nezapomněl. Nejpozději s prvními jarními dny bychom měli jeho vojáky pod našimi hradbami.“
„Takže na nás prostě apelujete, abychom vás ho zbavili?“ ozval se Gar.
„Apelovat není to správné slovo,“ usmál se rytíř Fisah omluvně. „Jen jsem vás uváděl do naší situace.“
„Je nějaká zbraň, které rytíř Duther holduje? Kterou používá nejraději?“ ozvala se Illyth.
„Kopí,“ odpověděl rytíř Fisah bez váhání. „Vyznává zásady rytířství. Podle něj musí každý rytíř vyjíždět do boje i do souboje na koni s kopím v ruce a s mečem u pasu. Po ztrátě kopí následuje boj meči.“
„Kdo bude vybírat zbraně a druh souboje?“ zeptal se Erten.
„Bývá zvykem ponechat toto právo vyzvanému, přestože to není závazné pravidlo,“ odvětil rytíř Fisah. „Rytíř Duther to navlékl dokonale. Dostal vás všechny do situace, kdy jste ho prostě museli vyzvat a on si tak může zvolit zbraň podle vlastního uvážení. Draci jsou známí lpěním na tradicích. Raervar mu to právo jistě ponechá.“
„Kdy ji musí zvolit?“ zeptal se znovu Erten.
„Ve chvíli, kdy se dozví jméno soupeře.“
„Tedy ještě dnes,“ usmál se krutě Erten.
„Máš něco v plánu?“ usmál se rytíř Fisah. „Nejsem si jist, zda bude vlkodlak schopný čelit útoku rytíře ve stříbrné zbroji jedoucímu na koni a vyzbrojenému zbraněmi zdobenými stříbrem.“
„To už je jejich věc,“ pokrčil Erten rameny. „Uvidíme, koho vyberou. Nyní bychom se měli zaměřit na ty krádeže.“
Rytíř Fisah přikývl. Co chtěl a považoval za nutné Ertenovi řekl a doufal, že předá informace dál. Víc už dělat nemohl.
„V tom případě se nyní přesuneme ke stanům, v nichž došlo ke krádežím. Prosím, následujte mě.“
Všichni tři si uvědomili, že se rytířovo vystupování vůči nim změnilo. Nechoval se k nim jako rovný k rovným, ale zmírnil svou nabubřelost na snesitelnou úroveň. Každému z nich, ovšem nezávisle na ostatních dvou, začala v hlavě klíčit otázka, co se mezi rytíři děje. Zda Fisahovi jde skutečně jen o klidně prožitou zimu a udržení míru s králem, nebo má s Dutherem nějaké osobní spory a nejraději by se ho zbavil tak, aby na něj nepadl ani stín podezření.
Odvedl je ke stanům na okraji tábora. Všechny je střežily družiny jejich majitelů a po předchozím konfliktu rytíře Duthera s dlaky a hlavně s drakem, se na Ertena netvářili nijak nadšeně.
„Tohle je rychtář Erten, tygr, jen tygr, jasné?“ zvedl rytíř Fisah hlas a podíval se ošklivě na kolemstojící. „Má vyšetřit ty krádeže, takže mu budete ve všem nápomocni, jinak si vás podám.“
Jak se zdálo, měl rytíř Fisah mezi rytíři poněkud výsadní postavení. Rytíři totiž obvykle operovali každý sám za sebe a neustále se mezi sebou hádali. Erten netušil, co se změnilo, že nyní Fisah může udílet rozkazy družinám jiných rytířů a bojovníci jej skutečně poslouchají.
Plátno nejbližšího stanu se nadzvedlo a ze stanu vystoupil rytíř. Nebyl ve zbroji, ale měl držení a vystupování rytíře. Vlasy mu již začínaly šedivět, ale postavu měl statnou a bylo jisté, že i přes možná trochu vyšší věk je to stále velmi silný a nebezpečný protivník.
„Co se děje, Fisahu?“ obrátil se přímo na rytíře, ale pečlivě si prohlédl Ertena a jeho doprovod. Illyth si prohlížel delší dobu a pečlivěji. Ertenovi se zazdálo, jako by si možná pokoušel vzpomenout, kde ji už viděl.
„Raervar pověřil svého rychtáře vyšetřováním těch krádeží,“ odvětil Fisah. „Na mou žádost Erten souhlasil, že nebude vnášet do tábora další napětí a do stanů sám nevstoupí. Proto má sebou svého zástupce Gara, bývalého rychtáře lidské části města, a svou podřízenou draconiánku Illyth.“
„Konečně rychtář, co má pochopení,“ usmál se rytíř a obrátil se k Ertenovi.
„Chápu, že je to pro tebe téměř urážka, ale většina rytířů byla vychována ve víře, že lidé jsou alespoň o trochu nadřazeni ostatním obyvatelům království a jejich družiny to pochopitelně vidí stejně. Já samozřejmě vím, že to v normálním životě a hlavně ve městech jako je Laif, chodí jinak, ale zde by tvé trvání na vstupu do stanů vyvolalo mnoho třenic.“
Erten nehnul ani vousem.
„Ještě jsem se nepředstavil,“ promluvil znovu rytíř, „jsem Simyn, bojoval jsem v mnoha bitvách a doprovázel jsem našeho panovníka na mnoha výpravách.“
„Je mi ctí,“ naznačil Erten mírnou úklonu. „Pokud jsme za jedno, mohli bychom přistoupit k prohlídce stanu?“
„Co se mého stanu týče, můžeš do něj vstoupit i ty. Jsem na chlupaté bojovníky zvyklý. Na mém panství žije docela početná komunita vlků a lišek a mezi nimi je mnoho velmi dobrých bojovníků,“ řekl rytíř a pozval je do stanu.
Uvnitř toho mnoho nebylo. Rytíři i s družinami obvykle spali na kožešinách přímo na zemi a zde tomu nebylo jinak. Na zbytku plochy se nacházely zbraně, díly zbrojí, postroje na koně a proti vchodu dvě truhlice. Někteří rytíři sebou táhli téměř polovinu domu na vozech, jiní vyráželi nalehko. Jak se zdálo, patřil rytíř Simyn k té druhé skupině.
„Není toho tady mnoho,“ pronesl Erten opatrně. „Rytíři toho většinou vozí víc, když jde o turnaj.“
Simyn se zasmál.
„Také jsem to v minulosti dělal, ale život mě naučil, že většina těch věcí je k ničemu a jen zpomaluje na cestě. Kožešiny na spaní, zbraně a zbroj, postroj na koně, stan. Co víc rytíř potřebuje? Stejně se většinou přespává v krčmách podél cest. A Laif je velké a bohaté město. Proč bych sem táhl polovinu svého sídla, když tu mám všechno, na co si jen vzpomenu?“
„To jsou slova zkušeného válečníka,“ usmál se Erten a naznačil další drobnou úklonu.
„Ani tvé jméno mi není neznámé. Mýlím se, nebo ses zúčastnil dobývání hradu rytíře Alrena?“
„Měl jsem tu čest velet jednotce lučištníků,“ přitakal trochu zaskočeně Erten. Hrad to byl malý, dobýt ho trvalo jen dva dny a on se toho zúčastnil jen proto, že potřeboval peníze a rytíř Siil, který vedl královskou armádu, považoval za nutné rozšířit řady svých bojovníků. Ertenovi připadl úkol velet lučištníkům, kteří postřelovali hradby a chránili tak rytíře a jejich panoše se žebříky, pokoušející se ztéci hradby.
„Byla to dobrá práce,“ pronesl Simyn. „Dobýval jsem několik hradů a měst a tak dobré lučištníky jsem viděl snad jen dvakrát.“
„Tvá chvála mě těší, ale tehdy jsem byl jen žoldák,“ zabručel Erten. Nerad se chlubil cizím peřím.
„To samozřejmě vím a zmizel jsi tehdy dříve, než jsem ti stačil nabídnout místo ve své družině. Řídil jsi palbu rychle a čistě. Obvykle lukostřelci střílí podle vlastního uvážení, takže se často stane podobná věc, jako že na jednoho obránce míří pět luků, kdežto na dvojici vedle něj ani jeden. Ale tys donutil své muže, aby si rozdělili cimbuří na jednotlivé části a vzájemně si nelezli do zelí. Velmi dobrý nápad.“
Erten si rozpačitě zamnul bradu. Pokud by se někdo ptal na jeho názor, tak on se podobnými skutky moc nechlubil. Obrana karavany nebo střežení osoby, která si jeho služby zaplatila, to ano, na to byl hrdý, ale dobývání hradu nebyla kratochvíle, na kterou by rád vzpomínal. Hnusil se mu způsob, jakým se zachovali královští vojáci po té, co se jim podařilo vniknout do hradu. Netušil sice, proč se rytíř Alren dostal do sporu s králem, ale rozhodně si nezasloužil to, co se stalo jeho rodině. To byl také důvod, proč si hned po ukončení boje řekl o slíbenou odměnu a zmizel tak rychle, jak jen bylo možné.
„Nebude příliš drzé, když se vrátíme k našemu případu?“ nadhodil opatrně.
„Pravda,“ pronesl pobaveně Simyn. „Popravdě, nebylo to nic moc cenného. Dva pozlacené náramky a jeden stříbrný prsten. Večer jsem je odložil ve váčku pod kožešinu, na níž spím. Ráno byl váček pryč a nikdo si ničeho nevšiml, přitom tu spím se svým synovcem a stan neustále střeží dva členové mé družiny.“
„Jak spíte? Kde leží kdo?“ zeptal se Erten.
„Tady vlevo spím já,“ ukázal Simyn, „a tady vpravo můj synovec.“
„A stráž sedí přímo před stanem?“
„Přesně tak, navíc je tam ohniště, takže projít kolem je nemožné.“
Erten pokynul Illyth i Garovi, aby prohlédli stan. Ať už si tenhle velmi zvláštní rytíř říkal, co chtěl a měl na chlupaté sebelepší názor, Erten byl plně rozhodnut dodržet svůj slib a ve stanech se pokud možno vůbec nepohybovat.
Illyth prohlédla obě lůžka, zatímco Gar obešel stěny stanu a prohlížel si zem a kolem ležící věci. Erten s rytíři je mlčky sledovali.
„Tak co?“ zeptal se, když se vrátili k němu.
„Vůbec nic,“ zavrtěla Illyth hlavou. „Ve stanu stále někdo je, navíc tu jsou postroje na koně a koňský pach je dost vlezlý. Postupně přebije všechno ostatní. Pokud tu zloděj nějaký pach zanechal, je dávno pryč. Ale vzhledem k tomu, že krade v noci, když ve stanech spí jejich majitelé, nebude tu moc dlouho přecházet sem a tam, takže tu ani mnoho stop nezanechá.“
„Pak by ale měl vědět, kam sáhnout, aby příliš neriskoval,“ zabručel Erten a podíval se na rytíře Simyna. „Kdo všechno věděl, kam si dáváš cennosti?“
„O tomhle nemohl nikdo vědět,“ zavrtěl rytíř hlavou, „koupil jsem je pro své dcery právě včera. I s tím váčkem, ve kterém zmizely.“
„Ale zlatník o nich věděl a mohl tě někdo sledovat,“ bručel tiše Erten.
„Proč by to kdo dělal. Kromě toho, je tu mnoho snazších cílů, než stany, v nichž spí rytíři,“ usmál se Simyn. „Já se spíš divím, že jsem se neprobudil. Mám lehké spaní, což by mohla dosvědčit moje žena, stejně jako naše dcery. Jak se pohnou na postelích ve svých jizbách, hned o tom vím. Na cestách je to celkem vítané, ale doma spíš pro zlost. A tady, v táboře plném lidí a koní, kde je ruch prakticky celou noc, protože mnoho rytířů sem přijelo jen jako doprovod svých synů, takže si v noci nezřízeně užívají, se mi spí skutečně velmi špatně. Během noci jsem byl vzhůru snad tucetkrát.“
„A vždy byl váček na svém místě?“ zeptal se Erten.
„To nevím, snažil jsem se usnout,“ odvětil rytíř, „koho by napadlo, že mu zpod hlavy ukradnou váček, když má spaní jako na vodě.“
„To je pravda,“ přikývl pomalu Erten.
Zprvu si myslel, že je zloděj v některé z rytířských družin. Možná nějaké šikovné páže, které si chce přilepšit nebo někdo podobný, ale teď to vypadalo trochu jinak. Nějak si nedovedl představit, jak by se člověk dostal k tak neklidnému spáči a navíc ve střeženém stanu. Popravdě, vůbec si nedovedl představit, co by to muselo být za zloděje, aby se mu takový kousek povedl.
„Pokud je to zde všechno, Ertene, můžeme jít dál?“ ozval se do té doby tiše a trpělivě čekající rytíř Fisah. „Čeká nás ještě několik stanů. Požádal jsem jejich majitele, aby na nás počkali, a blíží se poledne. Rytíři budou chtít vyrazit na oběd, což znamená do města.“
„Jistě,“ přikývl Erten, „raději je nebudeme moc zdržovat.“
Fisah po něm loupl okem, ale zachoval mlčení. Za to Illyth s Garem se potutelně usmáli.

Nemuseli jít nijak daleko. Další okradený byl rytíř Soltil. Postával před svým stanem a koukal jako čert. Dost k tomu napomáhal i hustý, černý plnovous, dlouhé vlasy a černé oči, které ovšem skrývaly jiskru inteligence. Erten rychle došel k závěru, že tohle bude velmi nebezpečný protivník. Ačkoli se dnes žádný boj neodehrával, měl na sobě Soltil kompletní zbroj a helmici držel pod levou paží.
„Dle tvého příkazu jsem se ze stanu ani nehnul,“ prohlásil na Fisahovu adresu, sotva došli na deset kroků od něj.
„Už tě nebudeme dlouhou zdržovat,“ odpověděl Fisah. „Jen ukaž Ertenovi a jeho doprovodu odkud se ti ztratily ty věci.“
Soltil si prohlédl Ertena od špiček uší po drápy na nohou.
„Zůstanu stát ve vchodu do tvého stanu, rytíři, dovnitř s tebou půjdou jen Gar a Illyth,“ odpověděl Erten na nevyřčený dotaz.
„V pořádku,“ odpověděl rytíř blahosklonně, ale bylo vidět, že se mu poněkud ulevilo. Erten nepochyboval, že by ho bryskně odmítl vpustit do svého stanu, pokud by v blízkosti nebyl rytíř Fisah.
Rytíř zmizel ve stanu a za ním vstoupil nejprve Gar a pak Illyth. Gar totiž odmítl akceptovat, že Illyth je vynikající bojovnice a všude se k ní choval především jako k ženě. Nepomohlo ani to, že ho při tréninku na dvoře rychty pravidelně přemohla, a pokud šlo o trénink v boji holí, pravidelně mu přidala několik ran navíc, protože se jí podobný přístup pranic nelíbil.
Soltil se postavil stranou a ukázal na kožešinové lůžko při zadní stěně stanu přeplněného zbraněmi a věcmi pro koně.
„Tady jsem spal. Váček s penězi jsem na noc uložil do truhličky a tu jsem položil pod sedlo a zakryl čabrakou. Jak vidíte, mám sedlo hned za hlavou a na čabrace ležím. Mám sice dobré spaní, ale pokud by za ni někdo zatahal, třeba při pokusu nahlédnout pod ni, vzbudil bych se. Přesto byla ráno truhlička otevřená a samozřejmě prázdná.“
„Kolik v ní bylo peněz?“ zeptala se Illyth.
Erten se zájmem sledoval, jak rychle a ochotně rytíř odpoví, protože během svého proslovu hleděl na Gara.
Musel však uznat, že odpověděl hned a bez váhání.
„Půl kopy zlatých, a to je pěkná sumička i pro tak majetného rytíře, jako jsem já, ctěná válečnice.“
Illyth přikývla. Ona sama tolik peněz pohromadě viděl jen velmi zřídka. Zpravidla když někomu střežila nebo doručovala pokladnici.
Klekla si na pravé koleno a podívala se pod sedlo. Truhlička tam už samozřejmě nebyla, protože když rytíř zjistil krádež, začal řádit jako drak a zburcoval všechny kolem. Ale mohla si alespoň udělat celkem slušnou představu o tom, jak by se zloděj k truhličce dostal. Podle ní jen velmi nesnadno, protože sedlo se nacházelo téměř u stěny stanu, ale mezi plátnem a sedlem ležely další části postroje a několik kopí. Z venčí by tedy nikdo nemohl protáhnout ruku pod plátnem. Truhlička byla moc daleko a navíc za spoustou překážek.
Zvedla se a prošla se po stanu. Pak vyšla ven a obešla jej kolem dokola. Ale na první pohled nic zajímavého neviděla. Kromě toho, půda v táboře byla tak zdupaná, že by tu stopy nezanechal snad ani drak.
„Tak co?“ zeptal se Erten.
„Nic,“ pokrčila křídly. „Někdo musí být hrozně šikovný. Nejsem v Laifu nijak dlouho, ale myslím, že to není nikdo zdejší.“
„Souhlasím,“ přikývl. „Škoda, že sem nesmí dlaci. Mají jemnější čich. Ale nedělám si moc velké naděje, že by něco našli. Je tu příliš mnoho lidí, koní a materiálu. Kromě toho, pokud ten zloděj ví, kam má sáhnout, nejspíš se bude po táboře běžně pohybovat, takže jeho pach může být všude kolem nás.“
„Myslím si to samé, ale stejně jako v tom předchozím stanu, ani tady si nedovedu představit, jak by to někdo udělal. Podívej,“ ukázala na vychladlé ohniště, „i jeho stan střeží stráž. Nikdo se tam nedostane.“
„Každá stráž někdy usne,“ dumal Erten, „ale dvě během jedné noci? A takhle u sebe?“
„Nemohl jim někdo dát něco do pití?“ nadhodila s nadějí v hlase.
„Mohl,“ přikývl, „ale to by zase znamenalo, že přesně ví, co v tom stanu bude, a že se vyplatí riskovat a zkusit to. Jenže i kdyby uspal stráž, jak okrade rytíře s tak lehkým spaním, jako má ten Simyn?“
„To netuším,“ přiznala. „Možná něco najdeme v těch dalších stanech.“
„Musíme doufat, než se nám rytíři mezi sebou poperou,“ zabručel Erten.
Rozloučili se se Soltilem a Fisah je pak odvedl k dalšímu stanu.
„Jsou všichni okradení sousedé?“ nedalo to Garovi.
„Sousedé?“ podivil se Fisah. „Vůbec ne, každý je z jiné části království, i když někteří přijeli společně nebo je pojí rodinné svazky.“
„Tak jsem to nemyslel,“ opravil se Gar, „ty vykradené stany, jak jsou rozestavěné? Kde stojí?“
„Ty dva za námi, tenhle a pak ještě pět dalších. Tři jsou před námi a dva jsou v další řadě, na okraji tábora,“ odpověděl Fisah.
„Takže všechny stojí na samém kraji tábora, u lesa,“ řekl Gar a ukázal na blízké stromy lemované keři. „Do lesa to není ani tucet kroků. Tohle jsou nejbližší stany. Všechny ostatní jsou dál.“
„Takže zloděj asi nebude z tábora,“ nadhodila Illyth. „Místní by neměl důvod zacházet si kolem tábora. Navíc by se zloděj vydával v nebezpečí, že přitáhne nechtěnou pozornost, až se bude blížit k táboru.“
„Takže můžeme začít pochybovat o tom, že by to byl někdo ze členů rytířských družin,“ řekl Erten a podíval se na Fisaha.
„Kolik mužů hlídá tábor?“
„Nikdo,“ odpověděl Fisah zaskočeně. „Proč by to také dělal? Tábor je plný rytířů a jejich ozbrojenců. Stojí těsně u hradební zdi a na ochozu neustále přechází stráž.“
„Stráž? Na hradbách?“ zbystřila Illyth a zvedla hlavu k vrcholku zdi. I z jejich místa viděli několik Raervarových ozbrojenců.
„Smím se jich zeptat, kdo má noční službu a vyzpovídat je?“ zeptala se Ertena.
„Máš jako to rozkaz, ale nejprve projdeme zbytek stanů, aby mohli rytíři na oběd. Hladový rytíř je zpravidla popudlivý a nemá náladu na spolupráci.“
Všiml si, že se Fisah pousmál, ale nic na jeho poznámku neřekl.
Kontrola zbylých stanů proběhla poměrně rychle. Všude slyšeli a viděli skoro to samé. Cenné drobnosti nebo zlaťáky byly uloženy na místech, kam by se pro ně jen tak někdo nestal. Jak se zdálo, jediné bezpečné místo představovaly váčky v tašvicích na opascích svých majitelů. Do těch se zloděj dostat nepokoušel.
Erten pak pověřil pátráním Illyth. Jako bojovnice zapadla mezi rytíře jako ryba do vody, i když si ji pečlivě prohlíželi.
Tomu se ale Erten ani Gar nedivili, protože draconiáni se zase tak moc často neobjevovali a kromě toho si Illyth na svém pohlaví zakládala a nijak jej neskrývala, jak to draconiánky občas dělávaly. Převážně v době, kdy měly bojovat po boku nějaké armády nebo družiny nějakého rytíře. Byly to sice dračice a ne lidské ženy, ale na delší výpravě se muži postupně otrkali a pak měli všelijaké poznámky a návrhy, které sice nemuseli myslet tak docela vážně, ale bylo lepší nic neriskovat.
Illyth si však nechala narůst dlouhé vlasy, o které pečovala a nosila je stažené stuhou. Také se pohybovala jako žena, a když šla s Tyriou po ulici, nejeden kolemjdoucí se za nimi ohlédl.
Zde však žádné problémy nehrozily, protože ve městě bylo dost a dost lehkých dívek, takže přítomní muži byli spíš zaskočeni pohledem na půvabnou draconiánskou bojovnici a museli si ji nejprve pečlivě prohlédnout, než jejich vědomí akceptovalo to, co vidí jejich oči.
Illyth úkol přijala s viditelným potěšením.
Byl to vlastně její první samostatný úkol, který dostala, pokud nebude počítat pochůzky a nějakou tu uklidněnou rvačku před krčmou.
Zatímco Gar s Ertenem zamířili zpět do města, Illyth se obrátila a vrátila se ke stanům, aby si je lépe prohlédla.
Začala stanem rytíře Simyna. Uvnitř už byla a z venku jej také viděla, ale nedalo jí to. Zloděj se dovnitř nějak dostat musel.
Znovu obešla stan, ale nic neviděla. Pak si klekla a opatrně zkoumala spodní okraj plátna. To bylo k zemi upevněné dřevěnými kolíky a napnuté tak, aby po něm déšť stékal přímo na zem. Rytíř Simyn se synovcem byli dostatečně zkušení, aby si kolem stanu udělali odvodňovací stružky pro případ, že by se dostavil nějaký podzimní lijavec. Už si všimla, že ne každý rytíř provedl takové opatření, takže by se v případě nečekaného deště mnozí z nich asi velmi divili, že spí ve vodě.
Nemusela hledat dlouho a našla drobné poškození okraje plátna v místě proti vchodu. Jak už věděla, v těch místech ležela největší hromada věcí, takže tam nebylo moc vidět.
Sehnula se až k zemi, ale nejprve si musela povolit řemeny mezi hrudním a zádovým pancířem, aby se tak mohla sklonit.
Nebylo pochyb. Plátno zcela nedávno někdo natrhl. Na všech ostatních místech drželo plátno pevně u země, ale zde mohla strčit do stanu celou paži a volně s ní pohybovat. Jenže to stejně nebylo nic platné. Ke spícímu rytíři by nikdy nedosáhla. Musela by mít ruku dlouhou několik kroků a vybavenou hned několika klouby.
Narovnala se a vydala se k dalším stanům. Postupně obcházela jeden po druhém a všude nacházela stejné poškození. A zdálo se být všude stejně nové. Nedávalo to však žádný smysl. Ani v jednom případě by tak malý otvor zloději neumožnil loupež, ke které ve stanu došlo.
Zkusila obejít také několik nevykradených stanů, ale na nich nic podobného nenašla. Byla by to jistě velmi zajímavá náhoda, kdyby to natržené plátno nemělo s krádežemi žádnou spojitost a přitom se vyskytovalo jen a pouze na vykradených stanech.
Illyth neměla ráda složitá řešení. Podle jejích zkušeností bylo složité řešení špatně. Jak v boji, tak v běžném životě vládla jednoduchost a účelnost. Komplikace používali jen vládcové a velekněží. Ovšem u nich si byla draconiánka jistá, že to dělají jenom proto, že prostě musí. Jejich postavení byla tak vysoká a vážená, že jednoduše nemohli vytáhnout meč a probodnout toho, kdo jim lezl na nervy, i když by to jistě rádi udělali.
Vrátila se zpět ke stanu rytíře Simyna. Klekla si na kolena a sklonila se až k zemi. Zavřela oči a soustředila se na svůj čich. Uznávala, že není tak jemný jako dlačí, přestože byla dračice a draci mají vynikající čich. Byla však pevně rozhodnutá použít všechny dostupné prostředky.
Tak si nevšimla, že ji již nějakou chvíli sleduje Simynův synovec. Postával o několik stanů dál a zvědavě pozoroval její počínání. Nyní stál u vedlejšího stanu a sledoval ji ještě zvědavěji. Protože si Illyth povolila řemeny zbroje a sklonila se, bylo jí vidět za hrudní plát.
Draconiánka toho pod ním mnoho nenosila. Nemohla. Potřebovala létat a zbroj něco vážila. Zatímco ostatní členové Ertenovy družiny nosili pod pancíři prošívanice nebo jiné části oděvu, jejichž úkolem bylo pohltit energii úderu a zabránit vzniku zranění, ona měla pod pancířem jen soukennou tuniku a musela se spoléhat na svou hbitost, křídla a všeobecně známou dračí odolnost. Obvykle měla tuniku staženou šňůrkou, ale během neustálého sklánění a vstávání se rozvázala a Illyth si toho při svém zaujatém pátrání prostě nevšimla.
Když za sebou zaslechla kroky, nevěnovala jim příliš pozornost. Všichni o ní věděli a každý znal důvod, proč se pohybuje po táboře. Kromě toho, jen naprostý šílenec by si dovolil něco proti draconiánovi. I rytíři měli před nimi respekt a všemožně se snažili, aby stáli na jejich straně a ne na straně jejich protivníka.
Proto byla doslova šokována, když jí někdo plácl dlaní přes zadek a uslyšela hlas zvoucí ji na džbánek pití.