Dotek stínu - ukázka
Noc ozářil azurový blesk.
Rozšířil se po obloze všemi směry, jako by chtěl dosáhnout na kraj světa. Neozvalo se hromobití, nezakřičel pták, dokonce ani vítr se neodvážil ševelit svá poselství. Příroda zadržela dech.
Závoj mezi realitami se napínal, až v jednom místě s tichým lupnutím praskl. Oslnivé světlo pohltilo nebe a hned vzápětí pohaslo, jako by se nic nestalo.
Po chvíli se v mracích začala kumulovat podivná energie a zdánlivě náhodně se přesouvala. Výboje se pravidelně opakovaly a odhalovaly tvar bytosti, která se z nich formovala.
Napřed se objevil ladný krk zdobený ostny, poté se daly rozeznat akvamarínové šupiny a obrovské tlapy s drápy. Nakonec se zjevil dlouhý ocas a pár kožnatých křídel.
Drak zakroužil oblohou a zařval nadšením ze svobody. Jeho tělo stále podléhalo transformaci, bylo jiskřivé, poloprůhledné a křehké. Zmatený z průchodu mezi sférami slétl k jezeru, než si vzpomněl na své jméno, na své poslání.
Aigen, jmenuji se Aigen, šeptal si v duchu. Jsem Pán řek, moří a oceánů, strážce Posledního vejce a potomků Věčného ohně.
Tělo mu azurově žhnulo, ale ne a ne se plně zhmotnit.
„Tohle nesnáším,“ zabručel. „Jako bych neměl dost sféroměničství, ještě mi to pokaždé vymaže paměť.“
Otřásl se z pomyšlení, že by ji jednou nezískal zpět. Cítil se vyčerpaný a zranitelný, ale nemohl už zůstat ve Vyšších sférách. Zaplatí za to, že narušil tkanivo reality příliš brzy. Nemohl jinak. Ne, když moc krve a chaosu znovu ožila. Poprvé za několik tisíc let sevřel Aigena strach – Temný drak se nesměl osvobodit z pout mezisvěta.
Aigen se rozhlédl a zavětřil stopu dračí magie – zněl v ní řinkot kovu o kov, nadšený křik vítězů i úpění poražených. Muroq, Pán bitev. Byl tady. Aigena by nikdy nenapadlo, že hlídat jedno jediné dráče bude leckdy úkol nad jeho síly. Odfrkl si – dráče – kdyby to Muroq slyšel, celé lesy by lehly popelem. Vypadal totiž jako plné vzrostlý rheský muž a nikdy na to nezapomněl upozornit.
„Muroqu! Vím, že tu jsi!“ zavolal na něj v mysli, protože okolí zelo prázdnotou. Ani zvířata se neodvážila zašustit v křovinách. Aigen naštvaně mrsknul ocasem, nikdy nevynikal v trpělivosti. Co si neudělám sám, to nemám.
Ponořil tlapu do jezera napojil se na živel. Vždy vnímal vodu jako součást sebe samého, magie ho nikdy nezklamala. Za zavřenými víčky sledoval vodní toky až po nejmenší říčku v okolí. Proudil divokým lesem, ohlazoval letité kameny a dravě se vrhal z kaskádových vodopádů. Jak miloval nechat se unést zdejší realitou.
A pak jej našel. Muroqa. Dráče z Posledního vejce. Právě do sebe obracel dvojitý kerr, který by leckterému člověku propálil díru do žaludku. Fandil jakémusi souboji mezi dvěma muži, a na klíně mu seděla vnadná žena. Patřila mezi potomky Věčného ohně. Na první pohled vypadala jako člověk, na ten druhý už ne. V ústech se jí zaleskly tesáky a zelený šupinatý ocas s řadou malých ostnů na hřbetu, měla lascivně obtočený kolem Muroqovy nohy.
Aigen podrážděně zavrčel. „Nemůžu ho nechat o samotě, aby něco nevyvedl.“
Chtěl roztáhnout křídla a vyrazit k vesnici, ale uvědomil si, že je nápadný. Jeho tělo se ještě neustálilo. Dračí podoba by jej předčasně vyčerpala a ještě k tomu by vyděsil vesničany. Proto vstoupil do jezera, nechal se ovinout chladnými hlubinami a započal proměnu do čisté formy.
Utvořil se kolem něj vír, jako obrovský trychtýř. Magie mu pulzovala žilami, rozvibrovala každou část jeho já. S pocitem euforie jí dal volnost.
Pak Aigena zasáhla bolest. Zkroutila jej u kamenného dna.
Co se to…!
Bezhlesně křičel. Jeho hřbet se podivně narovnal, údy se mu zkracovaly, svaly a šlachy se upínaly na jinak tvarované kosti. Bolest ho spalovala jako hvězdný oheň. Čenich se mu zkracoval, jeho hlava získala oválný tvar, nové vlasy jej tížily na ramenou. Šupiny se změnily v hladkou, narůžovělou kůži.
Aigen se vynořil a lapal po dechu. Proklínal ďasy všech podob. Prokřehlými prsty si uhladil dlouhé, tmavě modré vlasy. Vyplivl vodu, zakašlal. Zkusil se pohnout, ale oblečení jej stahovalo zpět do hlubin. Hlavně těžký plášť.
„Pěkný vládce moří,“ ucedil, když se vyškrábal na břeh. Vyčerpaně zabořil tvář do bahna. Vidět mě takhle Muroq, bude se chechtat ještě celé století.
Sebral poslední síly a klekl si. Oddechoval, jako by obletěl celý svět. Něco nebylo v pořádku, takhle na něj proměna neměla působit. Neměla mu sebrat tolik energie. Ruce se mu třásly, nohy měl slabé. Když se pokusil vstát, spadl zpátky do bahna, až to začvachtalo.
Opanoval jej strach. Jiný než ten, který jej donutil sem přijít. Strach ze ztráty magie, ze smrtelnosti. Nikdo předem netušil, jakou cenu mělo porušení nepsaných zákonů sféroměničství. Ještě sto padesát let se nesměl vrátit.
„U První hvězdy,“ zaklel, když konečně vstal. Vlhkost se mu vpíjela do kůže, jako do savého papíru. Roztřeseně se nadechl a zjistil, že kolem sebe cítí proudit vítr. Vzápětí pozvedl ztěžklou ruku a z jezera se uvolnil pramínek čiré vody. Pán moří jím zakroužil kolem sebe a potěšeně se usmál. Nepřišel o magii, jen o sílu. Ale ta se mu zase vrátí. Věřil v to. Musel.
Než došel k vesnici, kde cítil Muroqovu přítomnost, rozednilo se – slunce se odlepilo od obzoru v záplavě rudé a oranžové, jako by se malíři převrhnul kyblík s barvou. Ptáci vesele štěbetali, veverky škrábaly ve větvích a hlodavci mrštně vylézali z děr. Příroda ožila sytými vůněmi jarních květů, ze kterých by se Aigenovi zamotala hlava, kdyby je byl schopen cítit. Jeho éterická podstata měla v této realitě určité limity.
Cestoval pěšky přes les, mlází a remízky, takže by měl být správně špinavý od hlavy až k patě, poškrábaný a vyčerpaný. Nestalo se tak – jeho oblečení, dokonce i plášť byly nyní suché a bez poskvrny. Aigen už dávno nepatřil mezi bytosti z masa a kostí. Proto jej u jezera na chvíli vyděsilo, jak živé pocity má. Jako smrtelník.
Když procházel shluky nízkých domů, nikdo si jej nevšímal. Tu na rohu matka hlídala rozpustilé děti, na dalším pekařka otevírala krám. Sluhové spěchali za svými povinnostmi a věnovali mu sotva pohled. Což bylo dobře, protože Aigen cítil, jak se jeho hmotná schránka chvěje, dlouho už mu nevydrží – dokonce musel schovat ruce pod plášť, aby nikdo neviděl, že má poloprůsvitná předloktí. Na hlavu si nasadil kápi, aby si nevšimli špičatých uší. Mohl by vesničany ovlivnit, aby si jeho podobu nepamatovali, ale šetřil magií.
Došel až k honosnému domu uprostřed vesnice – třípatrové budově z kamene a cihel, s arkýři a terasami bohatě zdobenými dračími motivy.
Celý Muroq, vždycky si obstaral to nejlepší, pomyslel si Aigen, než vzal do dlaně masivní klepadlo. Vzápětí jej sluha uvedl do přijímacího pokoje, zařízeného v barvě řeřavého uhlí, koberce, tapety, čalounění, vše ladilo do posledního detailu. Sluha se Pána moří na nic neptal, byl to jen člověk se slabou vůlí. Aigen se rozhlížel po starobylém nábytku, který tu zřejmě nikdo nepoužíval. Křesla vypadala nedotčeně, krb byl podezřele čistý a na komodách se neusadilo ani smítko prachu.
Zrovna si prohlížel fresku válečníka v měděné zbroji, který hrdě zvedal meč nad hlavu ve znamení vítězství, když uslyšel kroky, které doprovázela vůně kovu a ohně. Muroq.
„Koho to sem ďasi nesou, Aigene, málem bych tě nepoznal.“ Mladý muž se široce usmál a opřel se o futra.
„Ty máš co mluvit. Podívej se na sebe.“
„Líbí se ti to?“ Muroq se teatrálně otočil kolem dokola. „Dal jsem si záležet.“
Hnědé vlasy s měděným nádechem se mu vlnily až k ramenům. Jantarové oči mu jiskřily sebevědomím a domýšlivostí, když odhalil tesáky v úsměvu.
„To vskutku dal.“ Aigen povytáhl obočí nad okázalým oděvem. Hnědá tunika vyšívaná zlatou a jasně oranžovou nití Muroqa těsně obepínala, na širokém opasku visel meč v drahokamy vykládané pochvě. Tmavě oranžové kalhoty končily ve vysokých kožených botách. Dokonce i šupinatý ocas měl ozdobený tenkým zlatým okruží s rubíny.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu, strýče? Určitě jsi nepřišel obdivovat můj šatník.“ Přimhouřil oči, když si všiml, jak podivně Aigen vypadá. Posledně se nerozešli v dobrém. Nebyli dokonce ani příbuzní, i když Pán moří jej prakticky vychoval. A bytostně nesnášel oslovení: strýče.
„Nevyháním tě, ale jak to, že tu můžeš být? Vždycky jsi mi tvrdil, že se můžeš zhmotnit jen jednou za dvě stě let. Ještě neuplynulo ani půl století.“
Aigen na něj upřel pohled tyrkysových očí, až Muroq znejistěl. „Cítil jsem, že se neúměrně ztenčuje předivo reality, proto jsem tady. Temnota proniká do tohoto světa. Někdo jí pomáhá, dává jí energii. Musíme to zastavit, jinak předivo praskne.“
Muroq se kysele ušklíbl. „A co jako já s tím? Nejsem bůh, nemám vaši magii.“
Aigen zavrčel, mávl rukou a srazil Muroqa proudem vody na zem.
„Slyšel jsem dobře? Snad jsi nezapomněl na svůj úkol?“
„Jak bych mohl,“ ucedil trpce Muroq. „Dohlížet na potomky Věčného ohně, nepoutat na sebe pozornost.“ Pomalu vstal, zmáčený od hlavy až k patě. „Muselo to být? Víš, jak dlouho to bude schnout?“ Vytřepával si rukávy, ze kterých mu tekla voda.
„Změkl ti snad mozek? Temný drak nesmí znovu povstat! Riskoval jsem víc, než si umíš představit, abych se sem dostal. Za pár let by mohlo být už pozdě.“
„Dobře, dobře, nejež se tak, ještě ti vypadají šupiny. Co po mně chceš?“
„Najdeme zdroj energie a zničíme ho.“
„Hm, že by konečně pořádná akce? Uvědomuješ si ale, že jsem pořád smrtelný?“
„To zní, jako bys měl strach.“
Muroq vycenil zuby a na kůži se mu na chvíli objevily měděné šupiny. Nedokončil proměnu, ale oči mu žhnuly touhou po boji. „Veď mě, ať to máme z krku.“
Vyšli za ves k lesu. Muroq se nijak neostýchal, sotva došel do stínu prvních stromů, svlékl si oděv a opatrně jej poskládal na pařez. Z nahoty si nikdy nic nedělal, takže se bez studu protáhl, až se mu rudé a měděné šupiny zaleskly na páteři.
Vzápětí se proměnil v draka. Aigen nespatřil žádné jiskření, mlhu nebo zdlouhavou a bolestivou změnu kostí, šlach a svalů. Prostě mrkl a stál před ním drak s mohutnými plecemi. Nedivil se, že si jej někteří potomci Věčného ohně pletli s jeho otcem Reshaqem – kterého vzývali jako stvořitele – měl také rudé šupiny, jen mu na zádech, břiše a slabinách přecházely do měděného odstínu.
„Hned je mi líp,“ zamručel Muroq a upřel na Aigena jantarové oči. „Proč ještě stojíš na dvou nohách? Nespěchal jsi náhodou?“
Aigen přešlápl a sevřel dlaně v pěsti. Kůže mu čím dál víc tyrkysově zářila, vyprchávala z něj síla, jako z píchnutého měchýře. Jakmile bude zpět v éterické podobě, bude těžší se v této realitě udržet.
„Potřebuji zůstat v jedné formě, abych si uchoval sílu.“
Drak si odfrkl. „A to si říkáš bůh?“
„Víš přece, že moje síla má hranice. Je nesmírně vyčerpávající být ve hmotném světě.“ Pak pozvedl koutek úst v úsměvu. „Vypadá to, že mě budeš muset svézt.“
Muroq se chrčivě rozesmál, ale lehl si, aby mohl Aigen naskočit. Usadil se mu mezi ostny na hřbetě a pevně se jednoho z nich chytil nejiskřící dlaní. Druhá prošla kostí jako nic.
Drak zařval, jako by vyzýval vítr na souboj. Jediným skokem se vznesl k nebesům.
***
Rozšířil se po obloze všemi směry, jako by chtěl dosáhnout na kraj světa. Neozvalo se hromobití, nezakřičel pták, dokonce ani vítr se neodvážil ševelit svá poselství. Příroda zadržela dech.
Závoj mezi realitami se napínal, až v jednom místě s tichým lupnutím praskl. Oslnivé světlo pohltilo nebe a hned vzápětí pohaslo, jako by se nic nestalo.
Po chvíli se v mracích začala kumulovat podivná energie a zdánlivě náhodně se přesouvala. Výboje se pravidelně opakovaly a odhalovaly tvar bytosti, která se z nich formovala.
Napřed se objevil ladný krk zdobený ostny, poté se daly rozeznat akvamarínové šupiny a obrovské tlapy s drápy. Nakonec se zjevil dlouhý ocas a pár kožnatých křídel.
Drak zakroužil oblohou a zařval nadšením ze svobody. Jeho tělo stále podléhalo transformaci, bylo jiskřivé, poloprůhledné a křehké. Zmatený z průchodu mezi sférami slétl k jezeru, než si vzpomněl na své jméno, na své poslání.
Aigen, jmenuji se Aigen, šeptal si v duchu. Jsem Pán řek, moří a oceánů, strážce Posledního vejce a potomků Věčného ohně.
Tělo mu azurově žhnulo, ale ne a ne se plně zhmotnit.
„Tohle nesnáším,“ zabručel. „Jako bych neměl dost sféroměničství, ještě mi to pokaždé vymaže paměť.“
Otřásl se z pomyšlení, že by ji jednou nezískal zpět. Cítil se vyčerpaný a zranitelný, ale nemohl už zůstat ve Vyšších sférách. Zaplatí za to, že narušil tkanivo reality příliš brzy. Nemohl jinak. Ne, když moc krve a chaosu znovu ožila. Poprvé za několik tisíc let sevřel Aigena strach – Temný drak se nesměl osvobodit z pout mezisvěta.
Aigen se rozhlédl a zavětřil stopu dračí magie – zněl v ní řinkot kovu o kov, nadšený křik vítězů i úpění poražených. Muroq, Pán bitev. Byl tady. Aigena by nikdy nenapadlo, že hlídat jedno jediné dráče bude leckdy úkol nad jeho síly. Odfrkl si – dráče – kdyby to Muroq slyšel, celé lesy by lehly popelem. Vypadal totiž jako plné vzrostlý rheský muž a nikdy na to nezapomněl upozornit.
„Muroqu! Vím, že tu jsi!“ zavolal na něj v mysli, protože okolí zelo prázdnotou. Ani zvířata se neodvážila zašustit v křovinách. Aigen naštvaně mrsknul ocasem, nikdy nevynikal v trpělivosti. Co si neudělám sám, to nemám.
Ponořil tlapu do jezera napojil se na živel. Vždy vnímal vodu jako součást sebe samého, magie ho nikdy nezklamala. Za zavřenými víčky sledoval vodní toky až po nejmenší říčku v okolí. Proudil divokým lesem, ohlazoval letité kameny a dravě se vrhal z kaskádových vodopádů. Jak miloval nechat se unést zdejší realitou.
A pak jej našel. Muroqa. Dráče z Posledního vejce. Právě do sebe obracel dvojitý kerr, který by leckterému člověku propálil díru do žaludku. Fandil jakémusi souboji mezi dvěma muži, a na klíně mu seděla vnadná žena. Patřila mezi potomky Věčného ohně. Na první pohled vypadala jako člověk, na ten druhý už ne. V ústech se jí zaleskly tesáky a zelený šupinatý ocas s řadou malých ostnů na hřbetu, měla lascivně obtočený kolem Muroqovy nohy.
Aigen podrážděně zavrčel. „Nemůžu ho nechat o samotě, aby něco nevyvedl.“
Chtěl roztáhnout křídla a vyrazit k vesnici, ale uvědomil si, že je nápadný. Jeho tělo se ještě neustálilo. Dračí podoba by jej předčasně vyčerpala a ještě k tomu by vyděsil vesničany. Proto vstoupil do jezera, nechal se ovinout chladnými hlubinami a započal proměnu do čisté formy.
Utvořil se kolem něj vír, jako obrovský trychtýř. Magie mu pulzovala žilami, rozvibrovala každou část jeho já. S pocitem euforie jí dal volnost.
Pak Aigena zasáhla bolest. Zkroutila jej u kamenného dna.
Co se to…!
Bezhlesně křičel. Jeho hřbet se podivně narovnal, údy se mu zkracovaly, svaly a šlachy se upínaly na jinak tvarované kosti. Bolest ho spalovala jako hvězdný oheň. Čenich se mu zkracoval, jeho hlava získala oválný tvar, nové vlasy jej tížily na ramenou. Šupiny se změnily v hladkou, narůžovělou kůži.
Aigen se vynořil a lapal po dechu. Proklínal ďasy všech podob. Prokřehlými prsty si uhladil dlouhé, tmavě modré vlasy. Vyplivl vodu, zakašlal. Zkusil se pohnout, ale oblečení jej stahovalo zpět do hlubin. Hlavně těžký plášť.
„Pěkný vládce moří,“ ucedil, když se vyškrábal na břeh. Vyčerpaně zabořil tvář do bahna. Vidět mě takhle Muroq, bude se chechtat ještě celé století.
Sebral poslední síly a klekl si. Oddechoval, jako by obletěl celý svět. Něco nebylo v pořádku, takhle na něj proměna neměla působit. Neměla mu sebrat tolik energie. Ruce se mu třásly, nohy měl slabé. Když se pokusil vstát, spadl zpátky do bahna, až to začvachtalo.
Opanoval jej strach. Jiný než ten, který jej donutil sem přijít. Strach ze ztráty magie, ze smrtelnosti. Nikdo předem netušil, jakou cenu mělo porušení nepsaných zákonů sféroměničství. Ještě sto padesát let se nesměl vrátit.
„U První hvězdy,“ zaklel, když konečně vstal. Vlhkost se mu vpíjela do kůže, jako do savého papíru. Roztřeseně se nadechl a zjistil, že kolem sebe cítí proudit vítr. Vzápětí pozvedl ztěžklou ruku a z jezera se uvolnil pramínek čiré vody. Pán moří jím zakroužil kolem sebe a potěšeně se usmál. Nepřišel o magii, jen o sílu. Ale ta se mu zase vrátí. Věřil v to. Musel.
Než došel k vesnici, kde cítil Muroqovu přítomnost, rozednilo se – slunce se odlepilo od obzoru v záplavě rudé a oranžové, jako by se malíři převrhnul kyblík s barvou. Ptáci vesele štěbetali, veverky škrábaly ve větvích a hlodavci mrštně vylézali z děr. Příroda ožila sytými vůněmi jarních květů, ze kterých by se Aigenovi zamotala hlava, kdyby je byl schopen cítit. Jeho éterická podstata měla v této realitě určité limity.
Cestoval pěšky přes les, mlází a remízky, takže by měl být správně špinavý od hlavy až k patě, poškrábaný a vyčerpaný. Nestalo se tak – jeho oblečení, dokonce i plášť byly nyní suché a bez poskvrny. Aigen už dávno nepatřil mezi bytosti z masa a kostí. Proto jej u jezera na chvíli vyděsilo, jak živé pocity má. Jako smrtelník.
Když procházel shluky nízkých domů, nikdo si jej nevšímal. Tu na rohu matka hlídala rozpustilé děti, na dalším pekařka otevírala krám. Sluhové spěchali za svými povinnostmi a věnovali mu sotva pohled. Což bylo dobře, protože Aigen cítil, jak se jeho hmotná schránka chvěje, dlouho už mu nevydrží – dokonce musel schovat ruce pod plášť, aby nikdo neviděl, že má poloprůsvitná předloktí. Na hlavu si nasadil kápi, aby si nevšimli špičatých uší. Mohl by vesničany ovlivnit, aby si jeho podobu nepamatovali, ale šetřil magií.
Došel až k honosnému domu uprostřed vesnice – třípatrové budově z kamene a cihel, s arkýři a terasami bohatě zdobenými dračími motivy.
Celý Muroq, vždycky si obstaral to nejlepší, pomyslel si Aigen, než vzal do dlaně masivní klepadlo. Vzápětí jej sluha uvedl do přijímacího pokoje, zařízeného v barvě řeřavého uhlí, koberce, tapety, čalounění, vše ladilo do posledního detailu. Sluha se Pána moří na nic neptal, byl to jen člověk se slabou vůlí. Aigen se rozhlížel po starobylém nábytku, který tu zřejmě nikdo nepoužíval. Křesla vypadala nedotčeně, krb byl podezřele čistý a na komodách se neusadilo ani smítko prachu.
Zrovna si prohlížel fresku válečníka v měděné zbroji, který hrdě zvedal meč nad hlavu ve znamení vítězství, když uslyšel kroky, které doprovázela vůně kovu a ohně. Muroq.
„Koho to sem ďasi nesou, Aigene, málem bych tě nepoznal.“ Mladý muž se široce usmál a opřel se o futra.
„Ty máš co mluvit. Podívej se na sebe.“
„Líbí se ti to?“ Muroq se teatrálně otočil kolem dokola. „Dal jsem si záležet.“
Hnědé vlasy s měděným nádechem se mu vlnily až k ramenům. Jantarové oči mu jiskřily sebevědomím a domýšlivostí, když odhalil tesáky v úsměvu.
„To vskutku dal.“ Aigen povytáhl obočí nad okázalým oděvem. Hnědá tunika vyšívaná zlatou a jasně oranžovou nití Muroqa těsně obepínala, na širokém opasku visel meč v drahokamy vykládané pochvě. Tmavě oranžové kalhoty končily ve vysokých kožených botách. Dokonce i šupinatý ocas měl ozdobený tenkým zlatým okruží s rubíny.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu, strýče? Určitě jsi nepřišel obdivovat můj šatník.“ Přimhouřil oči, když si všiml, jak podivně Aigen vypadá. Posledně se nerozešli v dobrém. Nebyli dokonce ani příbuzní, i když Pán moří jej prakticky vychoval. A bytostně nesnášel oslovení: strýče.
„Nevyháním tě, ale jak to, že tu můžeš být? Vždycky jsi mi tvrdil, že se můžeš zhmotnit jen jednou za dvě stě let. Ještě neuplynulo ani půl století.“
Aigen na něj upřel pohled tyrkysových očí, až Muroq znejistěl. „Cítil jsem, že se neúměrně ztenčuje předivo reality, proto jsem tady. Temnota proniká do tohoto světa. Někdo jí pomáhá, dává jí energii. Musíme to zastavit, jinak předivo praskne.“
Muroq se kysele ušklíbl. „A co jako já s tím? Nejsem bůh, nemám vaši magii.“
Aigen zavrčel, mávl rukou a srazil Muroqa proudem vody na zem.
„Slyšel jsem dobře? Snad jsi nezapomněl na svůj úkol?“
„Jak bych mohl,“ ucedil trpce Muroq. „Dohlížet na potomky Věčného ohně, nepoutat na sebe pozornost.“ Pomalu vstal, zmáčený od hlavy až k patě. „Muselo to být? Víš, jak dlouho to bude schnout?“ Vytřepával si rukávy, ze kterých mu tekla voda.
„Změkl ti snad mozek? Temný drak nesmí znovu povstat! Riskoval jsem víc, než si umíš představit, abych se sem dostal. Za pár let by mohlo být už pozdě.“
„Dobře, dobře, nejež se tak, ještě ti vypadají šupiny. Co po mně chceš?“
„Najdeme zdroj energie a zničíme ho.“
„Hm, že by konečně pořádná akce? Uvědomuješ si ale, že jsem pořád smrtelný?“
„To zní, jako bys měl strach.“
Muroq vycenil zuby a na kůži se mu na chvíli objevily měděné šupiny. Nedokončil proměnu, ale oči mu žhnuly touhou po boji. „Veď mě, ať to máme z krku.“
Vyšli za ves k lesu. Muroq se nijak neostýchal, sotva došel do stínu prvních stromů, svlékl si oděv a opatrně jej poskládal na pařez. Z nahoty si nikdy nic nedělal, takže se bez studu protáhl, až se mu rudé a měděné šupiny zaleskly na páteři.
Vzápětí se proměnil v draka. Aigen nespatřil žádné jiskření, mlhu nebo zdlouhavou a bolestivou změnu kostí, šlach a svalů. Prostě mrkl a stál před ním drak s mohutnými plecemi. Nedivil se, že si jej někteří potomci Věčného ohně pletli s jeho otcem Reshaqem – kterého vzývali jako stvořitele – měl také rudé šupiny, jen mu na zádech, břiše a slabinách přecházely do měděného odstínu.
„Hned je mi líp,“ zamručel Muroq a upřel na Aigena jantarové oči. „Proč ještě stojíš na dvou nohách? Nespěchal jsi náhodou?“
Aigen přešlápl a sevřel dlaně v pěsti. Kůže mu čím dál víc tyrkysově zářila, vyprchávala z něj síla, jako z píchnutého měchýře. Jakmile bude zpět v éterické podobě, bude těžší se v této realitě udržet.
„Potřebuji zůstat v jedné formě, abych si uchoval sílu.“
Drak si odfrkl. „A to si říkáš bůh?“
„Víš přece, že moje síla má hranice. Je nesmírně vyčerpávající být ve hmotném světě.“ Pak pozvedl koutek úst v úsměvu. „Vypadá to, že mě budeš muset svézt.“
Muroq se chrčivě rozesmál, ale lehl si, aby mohl Aigen naskočit. Usadil se mu mezi ostny na hřbetě a pevně se jednoho z nich chytil nejiskřící dlaní. Druhá prošla kostí jako nic.
Drak zařval, jako by vyzýval vítr na souboj. Jediným skokem se vznesl k nebesům.
***