Případ ztracených šperků - 10.
Illyth přistála před stanem rytíře Fisaha a sotva složila křídla za zády, vyšel rytíř ze stanu a dvorně se jí uklonil.
„Jsem se srdce rád, že ses dostavila tak rychle,“ řekl. „Situace je velice vážná. Okradení rytíři se stihli vzájemně obvinit a napadnout.“
„Obvinili jeden druhého?“ otevřela Illyth oči dokořán.
„Zvláštní, že?“ usmál se Fisah. „Ale věc se má tak, že jde o dva staré rivaly. Mají mezi sebou tolik nevyřešených sporů, že stačí, aby jeden z nich v noci kýchl ze spaní, a ten druhý mu za to vyhlásí nepřátelství.“
„Co si provedli tak hrozného?“ zeptala se zvědavě, zatímco ji Fisah vedl k vykradeným stanům.
„Jsou to bratři,“ odvětil prostě a Illyth mlčky přikývla. No ovšem, spory o rodinný majetek. Důvod starý jako rytířství samo.
„Co se vlastně ztratilo tentokrát? Posel o tom nic nevěděl.“
„Bohatě zdobená dýka, prsten a peníze. Celkem tři měšce, dohromady asi kopa stříbrný a zlatých.“
„To je dost velká škoda,“ zabručela.
Tou dobou se před nimi objevily dva stany. Illyth si hned uvědomila, že stojí na samém okraji tábora, podobně jako ostatní vykradené. Před nimi stály dvě skupiny rytířů a snažily se nepustit k sobě dva rozkohoutěné rytíře.
„To jsou oni,“ mávl Fisah rukou. „Afran, to je ten světlovlasý, a jeho bratr Tyren, ten s těmi tmavými vlasy. Tyren je o čtyři roky starší, a proto po otci převzal vládu nad panstvím. Afran to těžce nese, protože kromě zbroje, koně a stanu nemá prakticky nic. Byl už ve dvou válečných taženích a získal si jistou dávku úcty mezi ostatními rytíři, ale stále to nestačí k tomu, aby mohl pomýšlet na nevěstu z nějakého majetnějšího rodu.“
Illyth tiše přikývla a pozorně si oba rytíře prohlédla. Měli shodné zbroje, protože byli jednoho rodu. Afran byl přes své mládí vyšší a viditelně mohutnější než jeho bratr. Oba měli rozpálené obličeje a častovali se zcela nerytířskými výrazy a jmény, která jim jistě nikdy nikdo nedal. Než k nim došli, dozvěděla se Illyth, že Afran měl svému bratrovi ukrást několik koní a připravit ho o výnos z jednoho statku, kdežto Tyren měl pro změnu zadržovat otcovou závětí nakázanou rentu, na kterou má nárok do doby, než se ožení a stane se finančně samostatným.
„To už by snad stačilo, pánové!“ rozkřikl se Fisah, když došli až k nim, aniž by si jich rytíři všimli. „Pokud jste si nevšimli, přišla mezi nás dáma!“
Tento přístup Illyth dost zaskočil a jak se zdálo, zaskočil i přítomné rytíře. Ztichli a překvapeně se obrátili k Fisahovi. Pak přenesli pohledy na Illyth. Ta se zatím vzpamatovala a naladila svůj obvyklý, neutrální výraz.
„Illyth se přišla podívat na vaše stany,“ ujal se Fisah slova. „Takže byste mohli na chvíli odložit své spory a spolupracovat s ní.“
„A k čemu je to dobré, když ještě nikoho nechytili?!“ rozkřikl se Afran.
„Stačí, když zavřou tebe a hned tu bude pořádek,“ opáčil Tyren jedovatě.
„Cože?!“ nadskočil jeho bratr a sáhl po meči. „Za tohle mi zaplatíš! To je urážka na cti!“
„Nemohu urazit čest někoho, kdo žádnou nemá,“ opáčil Tyren přezíravě. „Měl by sis, bratře, konečně uvědomit, kdo má v našem rodě hlavní slovo a komu jsi povinován úctou.“
„To platilo o našem otci!“ rozčiloval se Afran. „Tobě nejsem povinován vůbec ničím! Naopak ty mně upíráš právo na rentu a vymlouváš se na všechno možné! Sedíš na pokladně jako ropucha na dně studánky! Jenže ta ropucha je na rozdíl od tebe alespoň upřímná a nic zlého tím nemyslí!“
„Mám svědky, že jsi mi ukradl koně a prodal je handlíři. Rentu ti začnu vyplácet, až zadržené platby vyrovnají mou ztrátu,“ odsekl jeho bratr.
„Ty koně prodal tvůj štolba na tvůj výslovný příkaz a handlíř si pro ně přijel až na náš hrad, ty lháři!“
Jak se říká, někdy stačí upustit peříčko, aby z toho byl docela pěkný výbuch. Illyth nyní byla svědkem toho, jak takové slovní peříčko, protože označení 'lhář' bylo zatím to nejmírnější, co od těch dvou slyšela, odpálilo něco uvnitř Tyrena.
Rytíř zrudl jako krocan, tasil meč a oči se mu blýskaly nekontrolovatelným vztekem.
„Tak to byla poslední lež, kterou jsi o mně vypustil do světa, bratře,“ zasyčel a pokusil se jej napadnout. Ale ostatní rytíři jej rychle znehybnili a odzbrojili.
„Oběma svázat ruce a polít dvěma vědry ledové vody,“ přikázal Fisah. „Třeba jim konečně trochu vychladnou hlavy a začnou se chovat jako šlechtici a rytíři a ne jako trhovci,“ dodal znechuceně.
„To není třeba!“ křikl Afran a odstrčil nejbližšího rytíře. „Už se s ním zlobit nebudu. Vyzývám ho na souboj. Zítra tu už jeden ordál máme. Jeden nebo dva, na tom nesejde. Pokud jsem zde o těch koních, penězích a dalších věcech, které mi můj bratr provedl, lhal, ať mě bohové zatratí a zítřejší souboj prohraji. Ale pokud mluvím pravdu, zemře můj bratr a v našem rodě bude konečně pořádek.“
Rytíři ztichli a podívali se na Tyrena, jehož doposud drželo několik rytířů. Slova jeho bratra a výzva na boží soud na něj měla stejný účinek jako ona slíbená ledová voda. Přestal sebou cloumat, narovnal se a zadíval se přímo na svého bratra.
„Souhlasím,“ řekl prostě a podíval se na Fisaha. „Domluv to s Raervarovým heroldem. Utkám se se svým bratrem na určeném místě a v určený čas. Zbavím se konečně toho proradného ničemy.“
„Jak si přejete,“ pokrčil Fisah rameny. Jeden vyslovil výzvu a druhý ji přijal. Tím to pro něj skončilo. Obrátil se, našel pohledem svého panoše. Kývl na něj a Nyel odběhl, aby našel Raervarova herolda. Věděl, že nejspíš bude někde u kolbiště, kde dohlíží na poslední přípravy pro zítřejší turnaj.
„Takže když jste si to vyříkali, mohli bychom se vrátit k těm krádežím,“ ujal se Fisah znovu slova a vrátil se k původnímu tématu.
„Není třeba nic vyšetřovat,“ zabručel Tyren. „Zítra zabiji zloděje před očima celého města.“
Afran něco zavrčel a obrátil se k Fisahovi.
„Ať draconiánka prohledá můj stan, všechna má zavazadla a vůbec všechno. Nemám, co bych skrýval. Najde jen mé vlastní věci a věci mého panoše.“
S těmi slovy ustoupil kousek stranou a mávl pravicí ke svému stanu.
Illyth mlčky přikývla a vstoupila do stanu. Nikdo ji nenásledoval, ale všichni do jednoho ji pozorně sledovali.
Draconiánka prozkoumala každý čtvereční palec stanu. Podle přání jeho majitele otevřela a pečlivě zkontrolovala všechna zavazadla. Dokonce vytáhla zbraně z pouzder a nahlédla do nich. Svými drápy také vyzkoušela zem pod stanem, zda nenajde zasypanou skrýš. Proto jí kontrola trvala docela dlouho. Když však vyšla ven a oznámila jim, že kromě natrženého stanového plátna nenašla vůbec nic, nikdo si nedovolil něco namítnout.
„Jsem zvědav, co řekneš teď, bratře,“ ušklíbl se Afran. „Jak jsem říkal, nemám co skrývat.“
„Prohledej mé stany stejně pečlivě, jako jeho. Nevynechej jediný záhyb látky, jedinou brašnu nebo truhlici,“ opáčil Tyren a ukázal na trojici stanů hned vedle. Jako majitel panství si mohl sebou vzít větší družinu a víc věcí, než jeho nemajetný bratr.
Tři stany zabraly Illyth mnoho času. Ale jediné, co našla, byla stejně natržené stanové plátno Tyrenova stanu, jako na všech ostatních vykradených stanech.
„Opět nic,“ řekla nakonec. „Ani jeden z vás u sebe kradené předměty neukrývá.“
„Včera na chvíli odešel z tábora a byl nějakou dobu v lese,“ ozval se Afran.
„Byl tam se mnou,“ ozval se jeden z cizích rytířů. „Ručím za to, že nic neukryl.“
Illyth se podívala na Fisaha, který mlčky přikývl.
Draconiánka si všimla, že se za Fisahem objevil medvěd Gilist, Raervarův herold, a doprovází jej Nyel. Bylo jí jasné, že nyní se začne řešit další boží soud, takže si jí rytíři přestanou všímat. Bylo jí však podezřelé, kam se poděli Erten s Garem. Vyráželi z rychty téměř současně s ní, a přestože šli pěšky, prohledávala stany velice dlouho, takže by tu měli dávno být.
Jak se rozhlížela kolem sebe, uviděla Ertena stojícího na hradbách. Když tygr viděl, že si ho Illyth všimla, mávl na ní a naznačil, že sejde za ní dolů a setkají se u brány. Illyth na potvrzení mávla rukou, rozloučila se s Fisahem s tím, že to musí probrat s Ertenem a zamířila mezi stany k bráně.
Když obcházela stan rytíře Simyna, zahlédla Dunala. Stál vedle stanu, aby viděl na prohlížené stany, ale pro množství rytířů ona jeho neviděla. Protože všude kolem byli rytíři, jejich družiny a množství obchodníků, kteří se pokoušeli udat své zboží a trhnout na turnaji nějaký ten zlaťák, nedala nijak najevo, že ho vidí, nebo že si ho vůbec všimla a pokračovala dál k bráně.
Erten na ni již čekal kousek za branou, aby nepřekáželi dennímu provozu.
„Tak co jsi zjistila?“
„Nic,“ pokrčila křídly. „Je to stejné, jako včera. Natržené plátno a okradení rytíři. A po včerejšku mne nikdo nepřinutí, abych tam lezla po kolenou a očichávala zem a stany. Kdo ví, co by koho napadlo.“
„Chápu,“ přikývl a snažil se nesmát. „A co se to tam dělo mezi rytíři?“
Illyth mu vypověděla, co se stalo a jaké to má následky.
„Další boží soud?“ zavrtěl Erten hlavou a povzdechl si. „Jestli to takhle půjde dál, budou si tu bohové muset zřídit vlastní soudní dvůr. Rád bych věděl, zda to takhle vypadá i na ostatních turnajích, nebo máme jen smůlu.“
„Na několika jsem byla a boží soudy se na nich nekonaly. Ale potyčky mezi rytíři jsou docela běžné. Většinou se ale pouze vyzvou do turnaje. Boží soud je přece jen dost riskantní věc.“
„Možná je to tím, že už tu jeden je,“ podrbal se Erten na bradě. „Co se vlastně ztratilo?“
„Podle Fisaha dýka, prsten a peníze. Ale od rytířů nic nevím. Nebyla s nimi kloudná řeč, takže jsem se věnovala pátrání po stopách.“
„Rytíři jsou pakáž mizerná,“ zabručel Erten. „Co se dá dělat. Zkus to tam obejít. Jak jsem si všiml, stany stojí na úplném okraji tábora a je k nim snadný přístup z lesa. Třeba tam zloděj zanechal nějaké stopy.“
„Jak si přeješ,“ přikývla.
Erten ji pak propustil, takže roztáhla křídla a vzlétla. Ani ona neměla na rytíře a jejich žabomyší války náladu, takže nechtěla riskovat průchod táborem.
Přistála u hranice lesa, našla si místo, odkud to bylo k vykradeným stanům nejblíže, a začala hledat cokoli, co by mohlo naznačovat, že se tu někdo plížil k táboru. Byla tak blízko ke stanům, že si byla jistá, že se zloděj musel ke stanům připlížit, jinak by ho muselo vidět mnoho lidí.
Pomalu se dostavilo poledne a zastihlo draconiánku, jak na kolenou prohlíží půdu pod keři na okraji lesa. Třebaže se na pátrání plně soustředila a vyzkoušela všechny metody hledání stop, které se za svůj život naučila, nenašla absolutně nic podivného.
„Podařilo se ti něco najít?“ ozval se za ní Garův hlas. Otočila se, aniž by se zvedla.
„Vůbec nic,“ zabručela a stoupla si. „Je to k zbláznění. I ten kluk z chrámu, co vraždil dlaky, nechal na místě nějaký pach. Sice velice slabý a nedal se sledovat, ale něco tam nechal. Ale tady není naprosto nic. Ani ohnutá tráva nebo ulomená větvička. Přitom těmihle keři by se neprotáhlo nic většího než lasička nebo kuna. Ale rytíři ani nikdo jiný z tábora to být nemůže. Poškození stanových pláten je moc malé, než aby to mohl člověk využít ke krádežím.“
Gar přikývl.
„Erten ti vzkazuje, že si máš dát oddech a jít se najíst. A Zyl s Ruenem s tebou chtějí mluvit. Čekají na tebe už od rána a jsou jako na trní.“
„Co mi chtějí?“ zeptala se překvapeně.
„Oba strávili noc v Posvátném lese na obětišti jejich smečky. Bohové rozhodli, že tam musí zůstat oba. A ráno zjistili, že se Ruen nemůže zbavit čtyřnohé podoby. Navíc jim Jarten hrozně vynadal, že trénujete taktiku na souboj. Máte to nechat bozích. Detaily ti poví Zyl.“
Illyth se zatvářila ještě překvapeněji, ale pak se obrátila, rozeběhla, odrazila a vzlétla nad město.
„Není zač, rád jsem vzkaz vyřídil,“ pronesl Gar ironicky, ale nezlobil se. Situace byla příliš vážná. Obrátil se zpět k bráně a vyrazil do města.
Draconiánka přistála na dvoře rychty. Ze vzduchu viděla, že Zyl s Ruenem a Tyriou postávají pod stromem.
„Tak jsem tu,“ prohlásila. „Co se stalo?“
„Gar ti to nevyřídil?“ podivila se Zyl, které se však ulevilo, že se draconiánka konečně vrátila.
„Něco říkal, ale chci to slyšet od vás dvou.“
„No, pokud neumíš vrčet a štěkat, tak se musíš smířit pouze s mou verzí,“ opáčila Zyl nejistě a Ruen souhlasně zamručel.
Illyth si ho konečně pořádně prohlédla. Ale ať se snažila sebevíc, neviděla na něm žádnou změnu. Po Garově zprávě ji napadlo, jestli bohové s Ruenem něco neudělali, ale vypadalo to, že je úplně stejný, jako v předchozích dnech.
„Tak spusť,“ přikývla.
Zyl jí podrobně vylíčila, co se včera večer a dnes ráno stalo a Ruen ji tu a tam doplnil mručením a jinými zvuky, které ona následně tlumočila.
„Tak dobře,“ přikývla Illyth po krátké rozvaze. „Sice jsem nikdy neslyšela, že by bohové nedovolili tomu, kdo podstupuje boží soud, projít pořádným výcvikem, ale uznávám, že jsem nikdy nebyla u ordálu, který by řešil přímo urážku bohů. A Jarten je šaman, takže má k bohům mnohem blíž, než se my kdy dostaneme. Přestaneme tedy vymýšlet, jak porazit rytíře a dál budeme pouze zkoušet a trénovat různé metody, jak jej dostat z koně, jak se vyhnout jeho zbraním a jak se mu dostat na tělo, aniž by Ruen přišel o tlamu nebo jiné části těla.“
Neušlo jí, že si Zyl nervózně olízla tlamu. To však bylo předvídatelné. Byl to její druh, kdo bude bojovat na život a na smrt. V duchu doufala, že už spolu čekají vlče.
„Takže,“ začala, aby jim nedala čas přemýšlet o různých možnostech vývoje zítřejšího ordálu, „Ruen si dá několik koleček kolem dvora, aby se rozhýbal. Včera jsme nacvičili, jak by mohl dostat rytíře z koně. Mysleli jsme, že pak na sebe vezme dvounohou podobu a rytíře porazí mečem nebo jinou zbraní. Nyní musíme vymyslet, jak by mohl vlkodlak ve čtyřnohé podobě proniknout skrz stříbrnou zbroj bez použití nářadí nebo zbraní.“
„Ale Jarten říkal…,“ začala Zyl, ovšem Illyth ji umlčela mávnutím ruky.
„Taktiku vymýšlet nebudeme. To necháme bohům. Ale Ruen nyní neví, jak se na rytíře dostat.“
Zyl uznala, že takhle to dává smysl, ale v duchu se bohům předběžně omluvila a slíbila jim další oběť na usmířenou.
Ruen začal klusem obíhat dvůr, zatímco se ženy shlukly u kmene stromu a začaly vymýšlet, na čem bude Ruen trénovat.
„Jsem rozhodně proti, aby to bylo jako včera,“ prohlásila Tyria.
„Co tím myslíš?“ podívala se na ni Illyth nechápavě.
„To, jak jsi jezdila na Kyrylovi. Dopoledne říkal, že ho ten krk stále bolí a dělá mu potíže polykat větší sousta. Ruena je kus, má velkou sílu a podezírám ho, že se ji doposud nenaučil plně kontrolovat. A to nemluvím o ostrosti jeho zubů a drápů.“
„Řekla jsem snad, že tu zbroj bude trhat z někoho z nás?“ divila se Illyth i ušima. „Jak tě to mohlo napadnout? Vždyť by mu klidně mohl vážně ublížit nebo jej i zabít. Sama přece víš, jak pevné ty řemeny na zbroji bývají.“
„To já jen abychom si rozuměly,“ opáčila Tyria.
„Rozumíme,“ ozvala se Zyl. „Navrhuji, aby se vzaly nějaké pytle, vycpaly se senem, na to se upevnila nějaká horší zbroj, jejíž zničení Ertena nerozzlobí a pak můžeme vymýšlet, jak a kam to postavíme. Souhlasíte?“
„Myslíš něco jako panáka na cvičení v boji dřevcem a kopím?“ zamyslela se Illyth.
„Přesně tak, jen by se nemusel otáčet,“ přikývla vlkodlačice.
„Za zkoušku to stojí,“ přikývla Tyria. „Takovou atrapu může Ruen trhat a párat bez omezení.“
Všechny tři tedy zamířily do stodoly, v níž byly i stáje. Koně ráno vyhnali do výběhu, takže vrata byla otevřená dokořán. Najít pytle a nacpat je senem byla otázka několika chvil. Pak je odnesly k rychtě a ve zbrojnici našly kusy staré, rezavé a děravé zbroje, u níž bylo jisté, že je dobrá leda k hození do tavicí pece.
Udělat z pytle obětního panáka ve tvaru rytíře zabralo delší dobu, protože na zbroji chybělo mnoho řemenů a musely je nahradit vším, co se jim podařilo najít.
Ruen tomu se zájmem přihlížel, ale pomoci jim nemohl.
„Tak, to bychom měli,“ prohlásila Illyth spokojeně, když zvedla atrapu a narazila ji na připravený kůl, aby stála zhruba jako člověk.
„Má ten rytíř klasickou zbroj s řemeny nebo nějakou specialitu?“ napadlo najednou Tyriu.
„Jakou specialitu?“ nechápala hned Illyth.
„Jestli se do ní nenechal zakovat,“ odvětila tygřice.
„To je dobrá připomínka,“ uznala Illyth. „Zkusíme to nějak zjistit. Ale i kdyby v ní byl zakovaný, přesto bude mít nejméně zadek volný, nebo ne?“
Ruen polohlasně zamručel a Zyl se okamžitě rozesmála.
„Říká, že po něm nikdo nemůže chtít, aby kousal do nemytého zadku nějakého rytíře.“
„To už bude na tobě,“ usmála se Illyth pobaveně.
Ruen začal obcházet panáka a zkoušel se tlamou dostat na nechráněné části těla. Rychle zjistili, že to nebude nic snadného.
„Takhle bude mít tlamu i obličej úplně spálené,“ dumala Zyl.
„Dokážeš do tlap něco sevřít?“ navrhla Tyria a sama vytáhla od pasu meč a položila jej na zem.
Ruen to chvíli zkoušel, ale jediný způsob, jak zbraň zvednout, bylo, chytit ji do zubů.
„No, jako nouzové řešení by to asi fungovalo,“ zamyslela se Illyth, „ale on má jistě pod plechy prošívanici a téměř určitě i kroužkovou košili. Na to je potřeba dobré kopí, aby se tím prodralo až na tělo. Obávám se, že tímto způsobem by si Ruen leda tak vyrazil zuby.“
„Musíme zjistit, co má na sobě a jak je v tom pohyblivý,“ rozhodla Zyl.
„Souhlasím,“ přikývla Illyth. „Viděla jsem ho pohybovat se. Také jsem ho viděla zvedat se ze země, když ho porazil vichr od Raervarových křídel. Zvedal se pomalu. Ta zbroj musí být dost těžká. Ale když stojí, pohybuje se celkem rychle. Je vidět, že je na ni zvyklý a nejspíš hodně trénoval a cvičil.“
„Takže ho musí dostat na zem a udržet ho na ní,“ řekla Tyria. „Tam bude v nevýhodě a spíš se objeví způsob, jak se mu dostat na kůži. Stačí kousnutí. Už jen vědomí, že se z něj stane vlkodlak, bude stačit k tomu, aby prohrál.“
Uchopila panáka a praštila s ním o zem.
„Dejme tomu, že právě spadl z koně,“ osvětlila své počínání a kývla na Ruena.
Nyní se zdálo, že by měl větší šanci. Jak prve s humorem navrhla Illyth, rozkrok a částečně i vnitřní strana stehen byly dostupné.
„Takhle je to mnohem lepší,“ konstatovala Zyl. „Tedy pokud ten neřád nemá kroužkové kalhoty.“
„To zkusím zjistit já. Taktiku vymýšlet nemůžeme, ale můžeme dát dohromady dost informací, aby se Ruen na kolbišti mohl lépe orientovat. Proti tomu snad nemohou protestovat ani bohové.“
Všichni společně se podívali na oblohu. Zdálo se však, že Illythina slova nevyvolala žádnou odezvu.
„A jak to chceš vlastně udělat?“ nedalo to Zyl.
„Mám přece volný vstup do jejich tábora,“ mrkla na ni draconiánka. „Vy dva zatím trénujte rychlost a hbitost. Nejsi sice tak mohutná, jako tvůj druh, ale kdybys na sebe vzala čtyřnohou podobu, mohla bys mu zahrát rytířova koně.“
„A skončit jako Kyryl?“ naklonila Zyl hlavu ke straně. Také Ruen zamručel, že se mu to zdá jako velké riziko.
„Ne,“ zavrtěla Illyth hlavou, „nebude ti útočit na krk. Ať cvičí úskoky do stran. Já se zaletím podívat do tábora a pak se uvidí, co budeme dělat dál.“
Sledovali, jak odlétá.
„Tak nevím,“ ozvala se Tyria. „Moc toho teď nemůžeme. A ty úskoky jsou sice pěkná věc, ale dokud nám nebo Ruenovi bohové nenaznačí, co vlastně má dělat, tak jen přešlapujeme na místě.“
Zyl jen mlčky přikývla a rozepínala si zbroj. Za stromem pak na sebe vzala čtyřnohou podobu a pod Tyriiným dohledem začali trénovat.
Zatímco Gar vyřizoval Illyth Ertenův vzkaz, aby se vrátila na rychtu, mířil rychtář na hrad za Raervarem, aby jej informoval o komplikacích s Ruenem. V duchu si říkal, kolik nového drakovi řekne a kolik toho už bude znát. Návštěva hradu se však nevyvíjela jako obvykle.
Hned po vstupu do paláce zaslechl něco jako hádku přicházející z vyšších pater. Byl si jistý, že klidnější hlas patří Raervarovi, ale ten zlostný poznal už v prvním mezipatře. Patřil Dutherovi.
„Tohle je urážka všeho rytířstva!“ hulákal rytíř.
„Ale se soubojem jsi souhlasil,“ odvětil klidně drak. „Kromě toho, jméno svého soupeře znáš od včerejška.“
„Jenže to mě nenapadlo, že mi určíte obyčejného ševce! Dokonce tovaryše! Kdyby to byl aspoň mistr cechu, byla by ta urážka o něco mírnější!“
„Tvého soupeře vybrali bohové,“ opáčil Raervar nevzrušeně. „Také o tom jsi byl informován předem a přijal jsi to bez námitek.“
„Obyčejný švec!“ prskl Duther. „Už jsem v životě zažil hodně, ale takhle mě tedy ještě nikdo neurazil! Budu požadovat omluvu jeho šamana a celé té jeho smečky, jinak si budu stěžovat u našeho panovníka!“
„A kdy tak chceš učinit, rytíři?“ zeptal se Raervar.
Erten zatím došel k otevřeným dveřím do sálu a viděl, že rytíř rázuje po místnosti sem a tam, zatímco drak klidně leží, nahlíží do nějakých listin a sleduje ho jen tak na půl oka.
„Samozřejmě hned potom, co ho zabiji!“
„A jak si můžeš být jist, že souboj vyhraješ zrovna ty? Je to přece boží soud a ne obyčejný turnaj.“
„Jak by rytíř mohl prohrát se ševcem?!“ pronesl Duther samolibě a zasmál se.
„Jak by mohl vyhrát švec nad rytířem, to skutečně nevím, ale vím moc dobře, jak může vyhrát nad rytířem vlkodlak,“ odvětil drak nevzrušeně a odložil další lejstro stranou.
„Vlkodlak nebo švec, je to obyčejný pacholek!“ prohlásil Duther a zastrčil si palce za opasek s mečem. „Uznáš snad, že jako rytíři se mi dostalo trochu jiného výcviku, než nějakému klukovi z chalupy, která má ve střeše víc děr, než má sysel východů ze své nory.“
„To je samozřejmě pravda,“ přitakal drak. „Ale ti vlkodlaci, kteří dostali tvého příbuzného, také nebyli rytířského původu. Byli to pouzí řemeslníci. Pokud vím, byli mezi nimi jen jeden lovec a jeden bojovník.“
„Byla to smečka, to se nepočítá,“ odsekl Duther. „I vesničané mohou tvořit velkou sílu, pokud jich je dost a jsou alespoň trochu sehraní. Ale se mnou bude bojovat jen jeden prašivý vlkodlak, takže je nemožné, aby vyhrál.“
„Ruen nemá prašivinu, svrab ani blechy,“ odvětil Raervar chladně. „Pokud se mi donese, že chlupaté a dlaky nazýváš těmito jmény, budu muset zakročit. Doufám, že si nechceš na boží soud počkat ve vězení v jedné z věží mého hradu. Jako rytíře tě nemohu zavřít do pouhé šatlavy, ale myslím, že se ti nebude líbit ani pobyt v jedné z místností pro hosty bez možnosti odejít.“
„Jsem rytíř a šlechtic, něco takového si ke mně nemůžeš dovolit,“ odsekl Duther vzpurně.
„Jsi rytíř, ale toto je moje město,“ odvětil Raervar ještě o něco chladněji a podíval se na něj. „Zde platí mé a královské zákony. Mou povinností je udržovat ve městě pořádek a klid a trestat ty, kteří je ruší. A každý, kdo chodí po ulicích a nadává chlupatým a dlakům do prašivin, rychle končí v mé šatlavě, aby se následně odebral na rynek, kde ho kat buď vsadí do klády, nebo uváže k pranýři. Jako osobě šlechtického rodu ti takový postup nehrozí, ale uvalit na tebe domácí vězení mohu, stejně jako bych tě mohl vykázat z města. Také vím, jaké jsou tvé vztahy s králem. Při poslední výpravě jsi vyvolal menší vzpouru, když ses postavil jeho rozkazu a odmítl jsi bojovat na přiděleném místě. Měl bys to mít na paměti, když mi tu vyhrožuješ stížností u krále.“
Duther vztekle sevřel čelisti a rty se mu změnily v pouhou tenkou linku.
„Jak vidím, rozumíme si,“ přikývl Raervar. „Mimo mé pozemky si dělej a říkej, co chceš, a co ti kdo povolí, ale zde se budeš chovat přesně podle zákona a rytířských zásad.“
Erten pobaveně s velkým zadostiučiněním sledoval, jak rytíř mění barvy.
„Jak si přeješ,“ zavrčel Duther, když drakova slova strávil. „Ale jako rytíř a šlechtic tě musím informovat, že si to nenechám líbit.“
„S tím samozřejmě počítám,“ přitakal Raervar a mírně se pousmál. Ukázal tak špičky tesáků, o které úzkostlivě dbal. Jak Erten věděl, zastával drak názor, že tichá výhrůžka někdy zmůže mnohem víc, než pohled na seřazené rytíře pod hradbami.
„Ale abychom to uzavřeli, budeš s Ruenem bojovat nebo ses rozhodl z ordálu odstoupit?“
„Rytíř z boje nikdy neutíká,“ odvětil Duther vznešeně, otočil se na patě a vykročil ven ze sálu. Ertena za dveřmi okázale ignoroval a zamířil přímo ke schodům.
„Pojď dál,“ řekl Raervar, jak by se nic nestalo, a zvedl si k očím další listinu.
„Děkuji za přijetí,“ řekl Erten, když se postavil před draka.
„Jdeš kvůli Ruenovi?“ zeptal se drak a podíval se na něj přes horní okraj listiny.
„Ano, můj pane,“ přitakal Erten.
„Doneslo se mi, že strávil noc v Posvátném lese spolu se svojí družkou. Ale z nějakého důvodu se dnes městem pohybuje jen ve čtyřnohé podobě.“
„To je pravda,“ přikývl Erten. „Podle Jartena to je vůle bohů. Ruen musí bojovat ve čtyřnohé podobě.“
Raervar pomalu odložil listinu na podlahu.
„Bohové občas mívají zvláštní metody,“ zabručel zamyšleně. „Ale přestože létám a chodím po tomto světě již pěknou řádku let, nenapadá mě důvod, proč by si takto komplikovali soud. Ve dvounohé podobě by měl Ruen větší výhodu.“
„Vitril přišla s myšlenkou, že by tak Ruenovo vítězství mělo větší váhu,“ odvážil se Erten přerušit tok dračích myšlenek.
„Ano,“ zamyslel se Raervar, „to by skutečně mělo.“
„Myslím,“ usmál se krutě, „že to bude další důvod, proč se rytíř Duther rozzuří.“
Erten naladil nechápavý výraz.
„Jak jsi slyšel, hrozně se ho dotklo, když bohové vybrali právě Ruena. A když se mu nepostaví ve zbroji a na koni se zbraní v ruce, ale jen na čtyřech tlapách vyzbrojený pouze zuby a drápy, bude to vysloveně urážka rytířského titulu.“
Takhle to Ertena ještě nenapadlo, ale ta myšlenka se mu hned zalíbila. Také to hned řekl.
„Nikdo nechápe, po jakých cestách se ubírají božské úvahy,“ řekl drak. „Šamané a kněží tráví celé dny a noci snahou na to přijít, ale dosud se to nepovedlo ani jedinému. Nejlepší bude poslechnout jejich příkazy. Už Ruenovi něco vzkázali?“
„Pokud ano, nevím o tom. Jen dostali on a Zyl hrozně vynadáno od Jartena, že tréninkem postupu proti Dutherovi oponují bohům.“
„To je bohužel pravda,“ přikývl drak. „Měli by toho hned nechat.“
„Už se stalo. Cvičí jen rychlost a hbitost.“
„To je lepší,“ přikývl Raervar. „Dej mi vědět, kdyby bohové Ruena nějak kontaktovali.“
„A skutečně to udělají?“ zamračil se Erten.
„Obvykle to tak dělají,“ usmál se drak. „Nějak svému obhájci musí říct, co, jak a kdy má udělat. Proto by také měl Ruen trávit maximum času v Posvátném lese. Bohové se neradi předvádějí před celým městem, pokud tedy nejde o demonstraci jejich vůle a síly. K tomu ovšem má dojít až na kolbišti. Do té doby se asi budou držet zpátky.“
Ertena napadlo, že takové myšlení mají všichni úspěšní vládci. Velmi se podobalo Raervarovu. O tom také ve městě nikdo nevěděl, dokud se neobjevil s hromadou dlužních úpisů a požadavkem jejich okamžitého proplacení, což pak zmírnil na poměrně mírné splátkové kalendáře, ovšem výměnou za purkmistrovský post.
„Hned jak se vrátím, doporučím jim, aby se tam vrátili.“
„Bude to jen dobře, protože čas nám ubíhá. Zde mám rozpis soubojů. Rytíři a jejich panošové se sice mohou hlásit až do zítřejšího rána, ale zatím se zdá, že skončíme někdy kolem poledního. Úprava kolbiště pro boží soud je otázkou několika chvil. Takže Ruenovi zbývá zhruba den.“
„Který soud proběhne jako první?“
„Jako první půjdou Ruen a Duther. Co se týká těch svou bratrů, neočekávám, že to skončí soubojem. Moji úředníci zjistili, že si božím soudem vyhrožovali už nejméně tucetkrát a vždy se zase udobřili. Právě proto jsou na seznamu až jako druzí.“
„Rozumím. Mohu odejít?“
„Přišel jsi za mnou ze své vůle, nepředvolal jsem tě,“ usmál se Raervar pobaveně. Pak sledoval, jak Erten odchází.
Když byl rychtář z dohledu, dračí výraz se změnil. Boží soud dělal drakovi starosti. Bohové měli něco za lubem, ale ani on zatím netušil, proč Ruenovi znemožnili použití zbraní.
„Jsem se srdce rád, že ses dostavila tak rychle,“ řekl. „Situace je velice vážná. Okradení rytíři se stihli vzájemně obvinit a napadnout.“
„Obvinili jeden druhého?“ otevřela Illyth oči dokořán.
„Zvláštní, že?“ usmál se Fisah. „Ale věc se má tak, že jde o dva staré rivaly. Mají mezi sebou tolik nevyřešených sporů, že stačí, aby jeden z nich v noci kýchl ze spaní, a ten druhý mu za to vyhlásí nepřátelství.“
„Co si provedli tak hrozného?“ zeptala se zvědavě, zatímco ji Fisah vedl k vykradeným stanům.
„Jsou to bratři,“ odvětil prostě a Illyth mlčky přikývla. No ovšem, spory o rodinný majetek. Důvod starý jako rytířství samo.
„Co se vlastně ztratilo tentokrát? Posel o tom nic nevěděl.“
„Bohatě zdobená dýka, prsten a peníze. Celkem tři měšce, dohromady asi kopa stříbrný a zlatých.“
„To je dost velká škoda,“ zabručela.
Tou dobou se před nimi objevily dva stany. Illyth si hned uvědomila, že stojí na samém okraji tábora, podobně jako ostatní vykradené. Před nimi stály dvě skupiny rytířů a snažily se nepustit k sobě dva rozkohoutěné rytíře.
„To jsou oni,“ mávl Fisah rukou. „Afran, to je ten světlovlasý, a jeho bratr Tyren, ten s těmi tmavými vlasy. Tyren je o čtyři roky starší, a proto po otci převzal vládu nad panstvím. Afran to těžce nese, protože kromě zbroje, koně a stanu nemá prakticky nic. Byl už ve dvou válečných taženích a získal si jistou dávku úcty mezi ostatními rytíři, ale stále to nestačí k tomu, aby mohl pomýšlet na nevěstu z nějakého majetnějšího rodu.“
Illyth tiše přikývla a pozorně si oba rytíře prohlédla. Měli shodné zbroje, protože byli jednoho rodu. Afran byl přes své mládí vyšší a viditelně mohutnější než jeho bratr. Oba měli rozpálené obličeje a častovali se zcela nerytířskými výrazy a jmény, která jim jistě nikdy nikdo nedal. Než k nim došli, dozvěděla se Illyth, že Afran měl svému bratrovi ukrást několik koní a připravit ho o výnos z jednoho statku, kdežto Tyren měl pro změnu zadržovat otcovou závětí nakázanou rentu, na kterou má nárok do doby, než se ožení a stane se finančně samostatným.
„To už by snad stačilo, pánové!“ rozkřikl se Fisah, když došli až k nim, aniž by si jich rytíři všimli. „Pokud jste si nevšimli, přišla mezi nás dáma!“
Tento přístup Illyth dost zaskočil a jak se zdálo, zaskočil i přítomné rytíře. Ztichli a překvapeně se obrátili k Fisahovi. Pak přenesli pohledy na Illyth. Ta se zatím vzpamatovala a naladila svůj obvyklý, neutrální výraz.
„Illyth se přišla podívat na vaše stany,“ ujal se Fisah slova. „Takže byste mohli na chvíli odložit své spory a spolupracovat s ní.“
„A k čemu je to dobré, když ještě nikoho nechytili?!“ rozkřikl se Afran.
„Stačí, když zavřou tebe a hned tu bude pořádek,“ opáčil Tyren jedovatě.
„Cože?!“ nadskočil jeho bratr a sáhl po meči. „Za tohle mi zaplatíš! To je urážka na cti!“
„Nemohu urazit čest někoho, kdo žádnou nemá,“ opáčil Tyren přezíravě. „Měl by sis, bratře, konečně uvědomit, kdo má v našem rodě hlavní slovo a komu jsi povinován úctou.“
„To platilo o našem otci!“ rozčiloval se Afran. „Tobě nejsem povinován vůbec ničím! Naopak ty mně upíráš právo na rentu a vymlouváš se na všechno možné! Sedíš na pokladně jako ropucha na dně studánky! Jenže ta ropucha je na rozdíl od tebe alespoň upřímná a nic zlého tím nemyslí!“
„Mám svědky, že jsi mi ukradl koně a prodal je handlíři. Rentu ti začnu vyplácet, až zadržené platby vyrovnají mou ztrátu,“ odsekl jeho bratr.
„Ty koně prodal tvůj štolba na tvůj výslovný příkaz a handlíř si pro ně přijel až na náš hrad, ty lháři!“
Jak se říká, někdy stačí upustit peříčko, aby z toho byl docela pěkný výbuch. Illyth nyní byla svědkem toho, jak takové slovní peříčko, protože označení 'lhář' bylo zatím to nejmírnější, co od těch dvou slyšela, odpálilo něco uvnitř Tyrena.
Rytíř zrudl jako krocan, tasil meč a oči se mu blýskaly nekontrolovatelným vztekem.
„Tak to byla poslední lež, kterou jsi o mně vypustil do světa, bratře,“ zasyčel a pokusil se jej napadnout. Ale ostatní rytíři jej rychle znehybnili a odzbrojili.
„Oběma svázat ruce a polít dvěma vědry ledové vody,“ přikázal Fisah. „Třeba jim konečně trochu vychladnou hlavy a začnou se chovat jako šlechtici a rytíři a ne jako trhovci,“ dodal znechuceně.
„To není třeba!“ křikl Afran a odstrčil nejbližšího rytíře. „Už se s ním zlobit nebudu. Vyzývám ho na souboj. Zítra tu už jeden ordál máme. Jeden nebo dva, na tom nesejde. Pokud jsem zde o těch koních, penězích a dalších věcech, které mi můj bratr provedl, lhal, ať mě bohové zatratí a zítřejší souboj prohraji. Ale pokud mluvím pravdu, zemře můj bratr a v našem rodě bude konečně pořádek.“
Rytíři ztichli a podívali se na Tyrena, jehož doposud drželo několik rytířů. Slova jeho bratra a výzva na boží soud na něj měla stejný účinek jako ona slíbená ledová voda. Přestal sebou cloumat, narovnal se a zadíval se přímo na svého bratra.
„Souhlasím,“ řekl prostě a podíval se na Fisaha. „Domluv to s Raervarovým heroldem. Utkám se se svým bratrem na určeném místě a v určený čas. Zbavím se konečně toho proradného ničemy.“
„Jak si přejete,“ pokrčil Fisah rameny. Jeden vyslovil výzvu a druhý ji přijal. Tím to pro něj skončilo. Obrátil se, našel pohledem svého panoše. Kývl na něj a Nyel odběhl, aby našel Raervarova herolda. Věděl, že nejspíš bude někde u kolbiště, kde dohlíží na poslední přípravy pro zítřejší turnaj.
„Takže když jste si to vyříkali, mohli bychom se vrátit k těm krádežím,“ ujal se Fisah znovu slova a vrátil se k původnímu tématu.
„Není třeba nic vyšetřovat,“ zabručel Tyren. „Zítra zabiji zloděje před očima celého města.“
Afran něco zavrčel a obrátil se k Fisahovi.
„Ať draconiánka prohledá můj stan, všechna má zavazadla a vůbec všechno. Nemám, co bych skrýval. Najde jen mé vlastní věci a věci mého panoše.“
S těmi slovy ustoupil kousek stranou a mávl pravicí ke svému stanu.
Illyth mlčky přikývla a vstoupila do stanu. Nikdo ji nenásledoval, ale všichni do jednoho ji pozorně sledovali.
Draconiánka prozkoumala každý čtvereční palec stanu. Podle přání jeho majitele otevřela a pečlivě zkontrolovala všechna zavazadla. Dokonce vytáhla zbraně z pouzder a nahlédla do nich. Svými drápy také vyzkoušela zem pod stanem, zda nenajde zasypanou skrýš. Proto jí kontrola trvala docela dlouho. Když však vyšla ven a oznámila jim, že kromě natrženého stanového plátna nenašla vůbec nic, nikdo si nedovolil něco namítnout.
„Jsem zvědav, co řekneš teď, bratře,“ ušklíbl se Afran. „Jak jsem říkal, nemám co skrývat.“
„Prohledej mé stany stejně pečlivě, jako jeho. Nevynechej jediný záhyb látky, jedinou brašnu nebo truhlici,“ opáčil Tyren a ukázal na trojici stanů hned vedle. Jako majitel panství si mohl sebou vzít větší družinu a víc věcí, než jeho nemajetný bratr.
Tři stany zabraly Illyth mnoho času. Ale jediné, co našla, byla stejně natržené stanové plátno Tyrenova stanu, jako na všech ostatních vykradených stanech.
„Opět nic,“ řekla nakonec. „Ani jeden z vás u sebe kradené předměty neukrývá.“
„Včera na chvíli odešel z tábora a byl nějakou dobu v lese,“ ozval se Afran.
„Byl tam se mnou,“ ozval se jeden z cizích rytířů. „Ručím za to, že nic neukryl.“
Illyth se podívala na Fisaha, který mlčky přikývl.
Draconiánka si všimla, že se za Fisahem objevil medvěd Gilist, Raervarův herold, a doprovází jej Nyel. Bylo jí jasné, že nyní se začne řešit další boží soud, takže si jí rytíři přestanou všímat. Bylo jí však podezřelé, kam se poděli Erten s Garem. Vyráželi z rychty téměř současně s ní, a přestože šli pěšky, prohledávala stany velice dlouho, takže by tu měli dávno být.
Jak se rozhlížela kolem sebe, uviděla Ertena stojícího na hradbách. Když tygr viděl, že si ho Illyth všimla, mávl na ní a naznačil, že sejde za ní dolů a setkají se u brány. Illyth na potvrzení mávla rukou, rozloučila se s Fisahem s tím, že to musí probrat s Ertenem a zamířila mezi stany k bráně.
Když obcházela stan rytíře Simyna, zahlédla Dunala. Stál vedle stanu, aby viděl na prohlížené stany, ale pro množství rytířů ona jeho neviděla. Protože všude kolem byli rytíři, jejich družiny a množství obchodníků, kteří se pokoušeli udat své zboží a trhnout na turnaji nějaký ten zlaťák, nedala nijak najevo, že ho vidí, nebo že si ho vůbec všimla a pokračovala dál k bráně.
Erten na ni již čekal kousek za branou, aby nepřekáželi dennímu provozu.
„Tak co jsi zjistila?“
„Nic,“ pokrčila křídly. „Je to stejné, jako včera. Natržené plátno a okradení rytíři. A po včerejšku mne nikdo nepřinutí, abych tam lezla po kolenou a očichávala zem a stany. Kdo ví, co by koho napadlo.“
„Chápu,“ přikývl a snažil se nesmát. „A co se to tam dělo mezi rytíři?“
Illyth mu vypověděla, co se stalo a jaké to má následky.
„Další boží soud?“ zavrtěl Erten hlavou a povzdechl si. „Jestli to takhle půjde dál, budou si tu bohové muset zřídit vlastní soudní dvůr. Rád bych věděl, zda to takhle vypadá i na ostatních turnajích, nebo máme jen smůlu.“
„Na několika jsem byla a boží soudy se na nich nekonaly. Ale potyčky mezi rytíři jsou docela běžné. Většinou se ale pouze vyzvou do turnaje. Boží soud je přece jen dost riskantní věc.“
„Možná je to tím, že už tu jeden je,“ podrbal se Erten na bradě. „Co se vlastně ztratilo?“
„Podle Fisaha dýka, prsten a peníze. Ale od rytířů nic nevím. Nebyla s nimi kloudná řeč, takže jsem se věnovala pátrání po stopách.“
„Rytíři jsou pakáž mizerná,“ zabručel Erten. „Co se dá dělat. Zkus to tam obejít. Jak jsem si všiml, stany stojí na úplném okraji tábora a je k nim snadný přístup z lesa. Třeba tam zloděj zanechal nějaké stopy.“
„Jak si přeješ,“ přikývla.
Erten ji pak propustil, takže roztáhla křídla a vzlétla. Ani ona neměla na rytíře a jejich žabomyší války náladu, takže nechtěla riskovat průchod táborem.
Přistála u hranice lesa, našla si místo, odkud to bylo k vykradeným stanům nejblíže, a začala hledat cokoli, co by mohlo naznačovat, že se tu někdo plížil k táboru. Byla tak blízko ke stanům, že si byla jistá, že se zloděj musel ke stanům připlížit, jinak by ho muselo vidět mnoho lidí.
Pomalu se dostavilo poledne a zastihlo draconiánku, jak na kolenou prohlíží půdu pod keři na okraji lesa. Třebaže se na pátrání plně soustředila a vyzkoušela všechny metody hledání stop, které se za svůj život naučila, nenašla absolutně nic podivného.
„Podařilo se ti něco najít?“ ozval se za ní Garův hlas. Otočila se, aniž by se zvedla.
„Vůbec nic,“ zabručela a stoupla si. „Je to k zbláznění. I ten kluk z chrámu, co vraždil dlaky, nechal na místě nějaký pach. Sice velice slabý a nedal se sledovat, ale něco tam nechal. Ale tady není naprosto nic. Ani ohnutá tráva nebo ulomená větvička. Přitom těmihle keři by se neprotáhlo nic většího než lasička nebo kuna. Ale rytíři ani nikdo jiný z tábora to být nemůže. Poškození stanových pláten je moc malé, než aby to mohl člověk využít ke krádežím.“
Gar přikývl.
„Erten ti vzkazuje, že si máš dát oddech a jít se najíst. A Zyl s Ruenem s tebou chtějí mluvit. Čekají na tebe už od rána a jsou jako na trní.“
„Co mi chtějí?“ zeptala se překvapeně.
„Oba strávili noc v Posvátném lese na obětišti jejich smečky. Bohové rozhodli, že tam musí zůstat oba. A ráno zjistili, že se Ruen nemůže zbavit čtyřnohé podoby. Navíc jim Jarten hrozně vynadal, že trénujete taktiku na souboj. Máte to nechat bozích. Detaily ti poví Zyl.“
Illyth se zatvářila ještě překvapeněji, ale pak se obrátila, rozeběhla, odrazila a vzlétla nad město.
„Není zač, rád jsem vzkaz vyřídil,“ pronesl Gar ironicky, ale nezlobil se. Situace byla příliš vážná. Obrátil se zpět k bráně a vyrazil do města.
Draconiánka přistála na dvoře rychty. Ze vzduchu viděla, že Zyl s Ruenem a Tyriou postávají pod stromem.
„Tak jsem tu,“ prohlásila. „Co se stalo?“
„Gar ti to nevyřídil?“ podivila se Zyl, které se však ulevilo, že se draconiánka konečně vrátila.
„Něco říkal, ale chci to slyšet od vás dvou.“
„No, pokud neumíš vrčet a štěkat, tak se musíš smířit pouze s mou verzí,“ opáčila Zyl nejistě a Ruen souhlasně zamručel.
Illyth si ho konečně pořádně prohlédla. Ale ať se snažila sebevíc, neviděla na něm žádnou změnu. Po Garově zprávě ji napadlo, jestli bohové s Ruenem něco neudělali, ale vypadalo to, že je úplně stejný, jako v předchozích dnech.
„Tak spusť,“ přikývla.
Zyl jí podrobně vylíčila, co se včera večer a dnes ráno stalo a Ruen ji tu a tam doplnil mručením a jinými zvuky, které ona následně tlumočila.
„Tak dobře,“ přikývla Illyth po krátké rozvaze. „Sice jsem nikdy neslyšela, že by bohové nedovolili tomu, kdo podstupuje boží soud, projít pořádným výcvikem, ale uznávám, že jsem nikdy nebyla u ordálu, který by řešil přímo urážku bohů. A Jarten je šaman, takže má k bohům mnohem blíž, než se my kdy dostaneme. Přestaneme tedy vymýšlet, jak porazit rytíře a dál budeme pouze zkoušet a trénovat různé metody, jak jej dostat z koně, jak se vyhnout jeho zbraním a jak se mu dostat na tělo, aniž by Ruen přišel o tlamu nebo jiné části těla.“
Neušlo jí, že si Zyl nervózně olízla tlamu. To však bylo předvídatelné. Byl to její druh, kdo bude bojovat na život a na smrt. V duchu doufala, že už spolu čekají vlče.
„Takže,“ začala, aby jim nedala čas přemýšlet o různých možnostech vývoje zítřejšího ordálu, „Ruen si dá několik koleček kolem dvora, aby se rozhýbal. Včera jsme nacvičili, jak by mohl dostat rytíře z koně. Mysleli jsme, že pak na sebe vezme dvounohou podobu a rytíře porazí mečem nebo jinou zbraní. Nyní musíme vymyslet, jak by mohl vlkodlak ve čtyřnohé podobě proniknout skrz stříbrnou zbroj bez použití nářadí nebo zbraní.“
„Ale Jarten říkal…,“ začala Zyl, ovšem Illyth ji umlčela mávnutím ruky.
„Taktiku vymýšlet nebudeme. To necháme bohům. Ale Ruen nyní neví, jak se na rytíře dostat.“
Zyl uznala, že takhle to dává smysl, ale v duchu se bohům předběžně omluvila a slíbila jim další oběť na usmířenou.
Ruen začal klusem obíhat dvůr, zatímco se ženy shlukly u kmene stromu a začaly vymýšlet, na čem bude Ruen trénovat.
„Jsem rozhodně proti, aby to bylo jako včera,“ prohlásila Tyria.
„Co tím myslíš?“ podívala se na ni Illyth nechápavě.
„To, jak jsi jezdila na Kyrylovi. Dopoledne říkal, že ho ten krk stále bolí a dělá mu potíže polykat větší sousta. Ruena je kus, má velkou sílu a podezírám ho, že se ji doposud nenaučil plně kontrolovat. A to nemluvím o ostrosti jeho zubů a drápů.“
„Řekla jsem snad, že tu zbroj bude trhat z někoho z nás?“ divila se Illyth i ušima. „Jak tě to mohlo napadnout? Vždyť by mu klidně mohl vážně ublížit nebo jej i zabít. Sama přece víš, jak pevné ty řemeny na zbroji bývají.“
„To já jen abychom si rozuměly,“ opáčila Tyria.
„Rozumíme,“ ozvala se Zyl. „Navrhuji, aby se vzaly nějaké pytle, vycpaly se senem, na to se upevnila nějaká horší zbroj, jejíž zničení Ertena nerozzlobí a pak můžeme vymýšlet, jak a kam to postavíme. Souhlasíte?“
„Myslíš něco jako panáka na cvičení v boji dřevcem a kopím?“ zamyslela se Illyth.
„Přesně tak, jen by se nemusel otáčet,“ přikývla vlkodlačice.
„Za zkoušku to stojí,“ přikývla Tyria. „Takovou atrapu může Ruen trhat a párat bez omezení.“
Všechny tři tedy zamířily do stodoly, v níž byly i stáje. Koně ráno vyhnali do výběhu, takže vrata byla otevřená dokořán. Najít pytle a nacpat je senem byla otázka několika chvil. Pak je odnesly k rychtě a ve zbrojnici našly kusy staré, rezavé a děravé zbroje, u níž bylo jisté, že je dobrá leda k hození do tavicí pece.
Udělat z pytle obětního panáka ve tvaru rytíře zabralo delší dobu, protože na zbroji chybělo mnoho řemenů a musely je nahradit vším, co se jim podařilo najít.
Ruen tomu se zájmem přihlížel, ale pomoci jim nemohl.
„Tak, to bychom měli,“ prohlásila Illyth spokojeně, když zvedla atrapu a narazila ji na připravený kůl, aby stála zhruba jako člověk.
„Má ten rytíř klasickou zbroj s řemeny nebo nějakou specialitu?“ napadlo najednou Tyriu.
„Jakou specialitu?“ nechápala hned Illyth.
„Jestli se do ní nenechal zakovat,“ odvětila tygřice.
„To je dobrá připomínka,“ uznala Illyth. „Zkusíme to nějak zjistit. Ale i kdyby v ní byl zakovaný, přesto bude mít nejméně zadek volný, nebo ne?“
Ruen polohlasně zamručel a Zyl se okamžitě rozesmála.
„Říká, že po něm nikdo nemůže chtít, aby kousal do nemytého zadku nějakého rytíře.“
„To už bude na tobě,“ usmála se Illyth pobaveně.
Ruen začal obcházet panáka a zkoušel se tlamou dostat na nechráněné části těla. Rychle zjistili, že to nebude nic snadného.
„Takhle bude mít tlamu i obličej úplně spálené,“ dumala Zyl.
„Dokážeš do tlap něco sevřít?“ navrhla Tyria a sama vytáhla od pasu meč a položila jej na zem.
Ruen to chvíli zkoušel, ale jediný způsob, jak zbraň zvednout, bylo, chytit ji do zubů.
„No, jako nouzové řešení by to asi fungovalo,“ zamyslela se Illyth, „ale on má jistě pod plechy prošívanici a téměř určitě i kroužkovou košili. Na to je potřeba dobré kopí, aby se tím prodralo až na tělo. Obávám se, že tímto způsobem by si Ruen leda tak vyrazil zuby.“
„Musíme zjistit, co má na sobě a jak je v tom pohyblivý,“ rozhodla Zyl.
„Souhlasím,“ přikývla Illyth. „Viděla jsem ho pohybovat se. Také jsem ho viděla zvedat se ze země, když ho porazil vichr od Raervarových křídel. Zvedal se pomalu. Ta zbroj musí být dost těžká. Ale když stojí, pohybuje se celkem rychle. Je vidět, že je na ni zvyklý a nejspíš hodně trénoval a cvičil.“
„Takže ho musí dostat na zem a udržet ho na ní,“ řekla Tyria. „Tam bude v nevýhodě a spíš se objeví způsob, jak se mu dostat na kůži. Stačí kousnutí. Už jen vědomí, že se z něj stane vlkodlak, bude stačit k tomu, aby prohrál.“
Uchopila panáka a praštila s ním o zem.
„Dejme tomu, že právě spadl z koně,“ osvětlila své počínání a kývla na Ruena.
Nyní se zdálo, že by měl větší šanci. Jak prve s humorem navrhla Illyth, rozkrok a částečně i vnitřní strana stehen byly dostupné.
„Takhle je to mnohem lepší,“ konstatovala Zyl. „Tedy pokud ten neřád nemá kroužkové kalhoty.“
„To zkusím zjistit já. Taktiku vymýšlet nemůžeme, ale můžeme dát dohromady dost informací, aby se Ruen na kolbišti mohl lépe orientovat. Proti tomu snad nemohou protestovat ani bohové.“
Všichni společně se podívali na oblohu. Zdálo se však, že Illythina slova nevyvolala žádnou odezvu.
„A jak to chceš vlastně udělat?“ nedalo to Zyl.
„Mám přece volný vstup do jejich tábora,“ mrkla na ni draconiánka. „Vy dva zatím trénujte rychlost a hbitost. Nejsi sice tak mohutná, jako tvůj druh, ale kdybys na sebe vzala čtyřnohou podobu, mohla bys mu zahrát rytířova koně.“
„A skončit jako Kyryl?“ naklonila Zyl hlavu ke straně. Také Ruen zamručel, že se mu to zdá jako velké riziko.
„Ne,“ zavrtěla Illyth hlavou, „nebude ti útočit na krk. Ať cvičí úskoky do stran. Já se zaletím podívat do tábora a pak se uvidí, co budeme dělat dál.“
Sledovali, jak odlétá.
„Tak nevím,“ ozvala se Tyria. „Moc toho teď nemůžeme. A ty úskoky jsou sice pěkná věc, ale dokud nám nebo Ruenovi bohové nenaznačí, co vlastně má dělat, tak jen přešlapujeme na místě.“
Zyl jen mlčky přikývla a rozepínala si zbroj. Za stromem pak na sebe vzala čtyřnohou podobu a pod Tyriiným dohledem začali trénovat.
~*~
Zatímco Gar vyřizoval Illyth Ertenův vzkaz, aby se vrátila na rychtu, mířil rychtář na hrad za Raervarem, aby jej informoval o komplikacích s Ruenem. V duchu si říkal, kolik nového drakovi řekne a kolik toho už bude znát. Návštěva hradu se však nevyvíjela jako obvykle.
Hned po vstupu do paláce zaslechl něco jako hádku přicházející z vyšších pater. Byl si jistý, že klidnější hlas patří Raervarovi, ale ten zlostný poznal už v prvním mezipatře. Patřil Dutherovi.
„Tohle je urážka všeho rytířstva!“ hulákal rytíř.
„Ale se soubojem jsi souhlasil,“ odvětil klidně drak. „Kromě toho, jméno svého soupeře znáš od včerejška.“
„Jenže to mě nenapadlo, že mi určíte obyčejného ševce! Dokonce tovaryše! Kdyby to byl aspoň mistr cechu, byla by ta urážka o něco mírnější!“
„Tvého soupeře vybrali bohové,“ opáčil Raervar nevzrušeně. „Také o tom jsi byl informován předem a přijal jsi to bez námitek.“
„Obyčejný švec!“ prskl Duther. „Už jsem v životě zažil hodně, ale takhle mě tedy ještě nikdo neurazil! Budu požadovat omluvu jeho šamana a celé té jeho smečky, jinak si budu stěžovat u našeho panovníka!“
„A kdy tak chceš učinit, rytíři?“ zeptal se Raervar.
Erten zatím došel k otevřeným dveřím do sálu a viděl, že rytíř rázuje po místnosti sem a tam, zatímco drak klidně leží, nahlíží do nějakých listin a sleduje ho jen tak na půl oka.
„Samozřejmě hned potom, co ho zabiji!“
„A jak si můžeš být jist, že souboj vyhraješ zrovna ty? Je to přece boží soud a ne obyčejný turnaj.“
„Jak by rytíř mohl prohrát se ševcem?!“ pronesl Duther samolibě a zasmál se.
„Jak by mohl vyhrát švec nad rytířem, to skutečně nevím, ale vím moc dobře, jak může vyhrát nad rytířem vlkodlak,“ odvětil drak nevzrušeně a odložil další lejstro stranou.
„Vlkodlak nebo švec, je to obyčejný pacholek!“ prohlásil Duther a zastrčil si palce za opasek s mečem. „Uznáš snad, že jako rytíři se mi dostalo trochu jiného výcviku, než nějakému klukovi z chalupy, která má ve střeše víc děr, než má sysel východů ze své nory.“
„To je samozřejmě pravda,“ přitakal drak. „Ale ti vlkodlaci, kteří dostali tvého příbuzného, také nebyli rytířského původu. Byli to pouzí řemeslníci. Pokud vím, byli mezi nimi jen jeden lovec a jeden bojovník.“
„Byla to smečka, to se nepočítá,“ odsekl Duther. „I vesničané mohou tvořit velkou sílu, pokud jich je dost a jsou alespoň trochu sehraní. Ale se mnou bude bojovat jen jeden prašivý vlkodlak, takže je nemožné, aby vyhrál.“
„Ruen nemá prašivinu, svrab ani blechy,“ odvětil Raervar chladně. „Pokud se mi donese, že chlupaté a dlaky nazýváš těmito jmény, budu muset zakročit. Doufám, že si nechceš na boží soud počkat ve vězení v jedné z věží mého hradu. Jako rytíře tě nemohu zavřít do pouhé šatlavy, ale myslím, že se ti nebude líbit ani pobyt v jedné z místností pro hosty bez možnosti odejít.“
„Jsem rytíř a šlechtic, něco takového si ke mně nemůžeš dovolit,“ odsekl Duther vzpurně.
„Jsi rytíř, ale toto je moje město,“ odvětil Raervar ještě o něco chladněji a podíval se na něj. „Zde platí mé a královské zákony. Mou povinností je udržovat ve městě pořádek a klid a trestat ty, kteří je ruší. A každý, kdo chodí po ulicích a nadává chlupatým a dlakům do prašivin, rychle končí v mé šatlavě, aby se následně odebral na rynek, kde ho kat buď vsadí do klády, nebo uváže k pranýři. Jako osobě šlechtického rodu ti takový postup nehrozí, ale uvalit na tebe domácí vězení mohu, stejně jako bych tě mohl vykázat z města. Také vím, jaké jsou tvé vztahy s králem. Při poslední výpravě jsi vyvolal menší vzpouru, když ses postavil jeho rozkazu a odmítl jsi bojovat na přiděleném místě. Měl bys to mít na paměti, když mi tu vyhrožuješ stížností u krále.“
Duther vztekle sevřel čelisti a rty se mu změnily v pouhou tenkou linku.
„Jak vidím, rozumíme si,“ přikývl Raervar. „Mimo mé pozemky si dělej a říkej, co chceš, a co ti kdo povolí, ale zde se budeš chovat přesně podle zákona a rytířských zásad.“
Erten pobaveně s velkým zadostiučiněním sledoval, jak rytíř mění barvy.
„Jak si přeješ,“ zavrčel Duther, když drakova slova strávil. „Ale jako rytíř a šlechtic tě musím informovat, že si to nenechám líbit.“
„S tím samozřejmě počítám,“ přitakal Raervar a mírně se pousmál. Ukázal tak špičky tesáků, o které úzkostlivě dbal. Jak Erten věděl, zastával drak názor, že tichá výhrůžka někdy zmůže mnohem víc, než pohled na seřazené rytíře pod hradbami.
„Ale abychom to uzavřeli, budeš s Ruenem bojovat nebo ses rozhodl z ordálu odstoupit?“
„Rytíř z boje nikdy neutíká,“ odvětil Duther vznešeně, otočil se na patě a vykročil ven ze sálu. Ertena za dveřmi okázale ignoroval a zamířil přímo ke schodům.
„Pojď dál,“ řekl Raervar, jak by se nic nestalo, a zvedl si k očím další listinu.
„Děkuji za přijetí,“ řekl Erten, když se postavil před draka.
„Jdeš kvůli Ruenovi?“ zeptal se drak a podíval se na něj přes horní okraj listiny.
„Ano, můj pane,“ přitakal Erten.
„Doneslo se mi, že strávil noc v Posvátném lese spolu se svojí družkou. Ale z nějakého důvodu se dnes městem pohybuje jen ve čtyřnohé podobě.“
„To je pravda,“ přikývl Erten. „Podle Jartena to je vůle bohů. Ruen musí bojovat ve čtyřnohé podobě.“
Raervar pomalu odložil listinu na podlahu.
„Bohové občas mívají zvláštní metody,“ zabručel zamyšleně. „Ale přestože létám a chodím po tomto světě již pěknou řádku let, nenapadá mě důvod, proč by si takto komplikovali soud. Ve dvounohé podobě by měl Ruen větší výhodu.“
„Vitril přišla s myšlenkou, že by tak Ruenovo vítězství mělo větší váhu,“ odvážil se Erten přerušit tok dračích myšlenek.
„Ano,“ zamyslel se Raervar, „to by skutečně mělo.“
„Myslím,“ usmál se krutě, „že to bude další důvod, proč se rytíř Duther rozzuří.“
Erten naladil nechápavý výraz.
„Jak jsi slyšel, hrozně se ho dotklo, když bohové vybrali právě Ruena. A když se mu nepostaví ve zbroji a na koni se zbraní v ruce, ale jen na čtyřech tlapách vyzbrojený pouze zuby a drápy, bude to vysloveně urážka rytířského titulu.“
Takhle to Ertena ještě nenapadlo, ale ta myšlenka se mu hned zalíbila. Také to hned řekl.
„Nikdo nechápe, po jakých cestách se ubírají božské úvahy,“ řekl drak. „Šamané a kněží tráví celé dny a noci snahou na to přijít, ale dosud se to nepovedlo ani jedinému. Nejlepší bude poslechnout jejich příkazy. Už Ruenovi něco vzkázali?“
„Pokud ano, nevím o tom. Jen dostali on a Zyl hrozně vynadáno od Jartena, že tréninkem postupu proti Dutherovi oponují bohům.“
„To je bohužel pravda,“ přikývl drak. „Měli by toho hned nechat.“
„Už se stalo. Cvičí jen rychlost a hbitost.“
„To je lepší,“ přikývl Raervar. „Dej mi vědět, kdyby bohové Ruena nějak kontaktovali.“
„A skutečně to udělají?“ zamračil se Erten.
„Obvykle to tak dělají,“ usmál se drak. „Nějak svému obhájci musí říct, co, jak a kdy má udělat. Proto by také měl Ruen trávit maximum času v Posvátném lese. Bohové se neradi předvádějí před celým městem, pokud tedy nejde o demonstraci jejich vůle a síly. K tomu ovšem má dojít až na kolbišti. Do té doby se asi budou držet zpátky.“
Ertena napadlo, že takové myšlení mají všichni úspěšní vládci. Velmi se podobalo Raervarovu. O tom také ve městě nikdo nevěděl, dokud se neobjevil s hromadou dlužních úpisů a požadavkem jejich okamžitého proplacení, což pak zmírnil na poměrně mírné splátkové kalendáře, ovšem výměnou za purkmistrovský post.
„Hned jak se vrátím, doporučím jim, aby se tam vrátili.“
„Bude to jen dobře, protože čas nám ubíhá. Zde mám rozpis soubojů. Rytíři a jejich panošové se sice mohou hlásit až do zítřejšího rána, ale zatím se zdá, že skončíme někdy kolem poledního. Úprava kolbiště pro boží soud je otázkou několika chvil. Takže Ruenovi zbývá zhruba den.“
„Který soud proběhne jako první?“
„Jako první půjdou Ruen a Duther. Co se týká těch svou bratrů, neočekávám, že to skončí soubojem. Moji úředníci zjistili, že si božím soudem vyhrožovali už nejméně tucetkrát a vždy se zase udobřili. Právě proto jsou na seznamu až jako druzí.“
„Rozumím. Mohu odejít?“
„Přišel jsi za mnou ze své vůle, nepředvolal jsem tě,“ usmál se Raervar pobaveně. Pak sledoval, jak Erten odchází.
Když byl rychtář z dohledu, dračí výraz se změnil. Boží soud dělal drakovi starosti. Bohové měli něco za lubem, ale ani on zatím netušil, proč Ruenovi znemožnili použití zbraní.