Tvorba - Texty

Po návratu na rychtu se Illyth ujistila, že pro ni služba skončila a nikdo už po ní nic nechce.
„Jen buď ve střehu, kdyby se objevilo něco nového ohledně těch krádeží,“ upozornil ji Erten.
„Znám zákony schválnosti,“ usmála se. „Dokud budu čekat u stolu, nikdo nepřijde, ale když odejdu do své jizby, nestihnu si ani sundat pancíř a hned tu někdo bude.“
Erten se smíchem přikývl a popřál jí klidnou noc.
Draconiánka vyšla do podkroví a vešla do jizby. Zavřela za sebou dveře, zajistila je petlicí a povolila si pancíř. Posadila se na stoličku a vydechla. Byla sice zvyklá na hmotnost zbroje i její celodenní nošení, ale to nic neměnilo na tom, že ji po mnohahodinovém nošení ráda sundala a odpočinula si.
Vytáhla meč a zkontrolovala jeho čepel. Stejně zkontrolovala i dýku. Pak obě zbraně odložila na podlahu vedle stoličky. Sundala si pancíř a odložila jej na druhou stranu. Vstala a blaženě se protáhla. Bez zbroje si náhle připadala o polovinu lehčí. Došla k oknu a zavřela okenice. Pak si stáhla i tuniku a hodila ji na stoličku. V koutě měla připravený džber s vodou a opláchla se.
Nohou strčila do svého lůžka a rozvinula jej na podlaze. Pak se, tak jak byla, natáhla na lůžku na záda a znovu úlevně vydechla. Zahleděla se na střechu nad svou hlavou a mlčky přemýšlela. Ne o těch krádežích, ale o sobě.
Před dvěma týdny ji napadlo, že by z Laifu odešla. Neměla se tu zle. Klid a prakticky nulové nebezpečí, které jí tu hrozilo, bylo po mnoha letech bitev a střežení hranic nebo důležitých či bohatých lidí a chlupatých vítanou mezihrou. Kdyby záleželo jen na tomhle, zůstala by tu ještě několik let. Problém byl v něčem jiném.
Když přišla do Laifu a rozhodla se tu zůstat, udělala to proto, že se jí už samota zajídala. Nebyla sama v tom klasickém slova smyslu. Bojovník není nikdy sám. Téměř všichni se neustále pohybují ve skupině, protože osamělý bojovník je ve zřejmé nevýhodě. Vadilo jí, že za svůj život poznala jen tři draconiány a z toho pouze jediný byl nezadaný. A i toho jí zabili dříve, než mu stihla naznačit, že by se případnému dvoření nebránila.
O Laifu věděla, že je to velké město na křižovatce obchodních cest, a že mu vládne drak. To jí vedlo k úvaze, že by se tu mohlo zdržovat víc draconiánů. Bohužel se hned první den dozvěděla, že ani zde její druh nepatří k běžným návštěvníkům. Rozhodla se však setrvat, aby si odpočinula, našetřila si další peníze, protože ty se vždy hodí, a časem se uvidí.
Za celou dobu se však v Laifu neobjevil ani jediný draconián. Zato denně viděla Vitril a Ildara, Ertena a Tyriu a teď i Ruena a Zyl. Všichni se zdáli být spokojení se svými druhy, a i když to mezi nimi tu a tam zajiskřilo, nikdy se nehádali dlouho. Ve službě se k sobě sice nechovali nijak důvěrně, ale i tak to pro ni bylo stále těžší.
Nějaké peníze si už našetřila, a když k tomu přidala to, co si do města přinesla, bylo toho dost, aby mohla bez obav odejít a zkusit štěstí na severu, odkud pocházela. Byla severní draconiánkou, takže by se tam jednou ráda vrátila. Na druhou stranu věděla, že severních draconiánů nikdy nebylo mnoho, ale že může založit rodinu i s jižními draconiány. To však vyžadovalo pochopení případného jižního nápadníka ke zvláštnostem plynoucích z odlišností jejího těla a péče o potomka. Věděla, že ne každý snese pohled na družku kojící jejich dítě, když draci potomky nekojí.
Illyth chodila po světě mnoho desetiletí. Draci a draconiáni žijí velmi dlouho, celá staletí, i když u draconiánů se nevědělo, jakého věku se skutečně dožívají, když většinu života tráví ve službách různých armád nebo alespoň šlechticů a obchodníků, jako členové jejich ozbrojených družin. Byla tedy na světě dost dlouho, aby vážně uvažovala o nalezení partnera.
Zavřela oči a trochu se zavrtěla, aby urovnala hrbol na lůžku, jež ji tlačil do zad.
Pak tu byl Raervar. Byla si téměř jistá, že o ni vládce města jeví jistý zájem. Nebyla sice dračicí jeho druhu a navíc byl Raervar vůči ní přímo obrovský, ale byla jedinou dračicí ve městě a v jeho okolí. Několikrát spolu letěli nad lesy daleko od města. Nevěděla, zda to byla náhoda, nebo ji Raervar vyhledal úmyslně, ale věci se měly tak, že vždy, když si vzala volno a odletěla z města, aby si odpočinula od jeho ruchu, objevil se u ní Raervar a začal s ní rozhovor. Nebránila se tomu a nejen proto, že byla jeho poddanou a musela ho poslouchat. Bylo příjemné si s někým promluvit o dračích věcech, jejím názoru na život s lidmi a s chlupatými, či o tom, kde všude byla a s kým se setkala. Přitom si vždy všimla, že si ji Raervar pečlivě prohlíží.
Později si vzpomněla, že jí rodiče vyprávěli zkazky o dracích z dávných dob, kteří prý uměli měnit svou podobu a mohli tak pojmout za manželku či manžela víceméně kohokoli. Odezvou těch dob měly být lidské příběhy o dracích unášejících dcery královských rodů a tak dále. Netušila, jak je Raervar starý, ale věděla, že jeho magie je velice silná a napadlo ji, zda se mu hlavou nehoní myšlenky na něco podobného.*
Soustředila se a vypudila tyto myšlenky z hlavy. Stejně se k ničemu nedobere.
Napnula svaly a posadila se. Vstala, došla si pro kartáč a rozčesala si vlasy. Když si znovu oblékala tuniku, padl její pohled na zdobnou dýku od Dunala. Zvedla ji a protočila v prstech. Takové zbraně už viděla. Vždy u velmi movitých osob jako důkaz jejich bohatství. Netušila, co by s ní měla dělat zrovna ona. Její čest jí však nedovolovala, aby se jí jen tak zbavila. Ani v době, kdy Dunal odjede. Byl to dar na usmířenou, takže se s tím krámem bude muset tahat tak dlouho, dokud jí ho někdo neukradne nebo jej někde neztratí.
Vytáhla dýku z pouzdra, aby mohla posoudit kvalitu čepele. Už se setkala se zbraněmi, které sice byly samý skvost, ale jakmile je vzala do ruky, nejraději by je byla zahodila.
Toto ovšem nebyl takový případ. Zbraň se zdála být správně vyvážená a ocel při poklepu zněla přesně tak, jak by znít měla.
Tak jako tak jí je taková věc úplně k ničemu.
Zasunula zbraň do pouzdra, ale čepel se o něco zasekla. To ji překvapilo, protože u takto drahé zbraně by se něco takového nemělo vůbec stát.
Vytáhla dýku a podívala se do pouzdra. Bylo v ní cosi zmuchlaného. Znovu použila dýku a opatrně to vytáhla. Jak se ukázalo, šlo o kus papíru a na něm nějaké psaní. V draconiánském písmu!
Chvilku nechápavě obracela papír v prstech, až nakonec odložila dýku i pouzdro na stoličku a papír rozmotala. Těch několik písmen v draconiánštině se změnilo na několik řádek textu.
Přeletěla jej očima. Pak to zopakovala, protože nemohla uvěřit tomu, co se tam píše. Když si vzkaz přečetla počtvrté, zamrkala. Odložila jej k dýce, rychle si navlékla zbroj a stáhla si vlasy stuhou, jak to dělala každý den.
Během oblékání se dostatečně vzchopila, aby opět uvažovala správně a bez chyb. Nejprve potřebuje základní informace, jak se v této situaci zachovat. Otevřela tedy dveře a sestoupila do přízemí.
V hlavní místnosti viděla jen Ildara a Tyriu. Erten s Garem byli nahoře a na schodech slyšela, že se o něčem dohadují. Tyria psal lejstro a tvářila se přitom otráveně.
„Tyrio?“ ozvala se Illyth ze dveří.
Tygřice zvedla hlavu od psaní a podívala se na ni.
„Hm?“
„Můžeš na chvilku? Potřebuji se na něco zeptat,“ řekla Illyth a ukázala drápem ke dveřím na dvůr.
„Jistě,“ přitakala tygřice, odložila brk, vstala a vydala se za ní.
Na dvoře se zastavily až pod stromem.
„Copak potřebuješ?“ zajímala se tygřice.
„V rytířském táboře mě jeden z rytířských panošů plácl přes zadek.“
„O tom vím,“ usmála se Tyria pobaveně. „A myslím, že touhle dobou o tom mluví alespoň polovina krčem v naší části města a nedivila bych se, kdyby o tom věděli i za řekou.“
„Jenže ten mladík,“ pokračovala Illyth a tvářila se, že nevidí Tyriino pobavení, „mi pak dal na usmířenou tuhle dýku.“
„Tak to je dost vysoká cena,“ zabručel Tyria, když si dýku prohlédla.
„Ale to není všechno,“ pokračovala Illyth. „Uvnitř byl lístek se zprávou.“
„Zve tě na skleničku?“ protáhla Tyria pobaveně.
„Tak něco,“ přikývla draconiánka s vážnou tváří, „ale napsal to draconiánsky.“
Tygřice se viditelně zarazila.
„Ale říká se, že vy svou řeč nikoho neučíte, nebo se pletu?“
„Nepleteš.“
„Tak kde se ji mohl člověk naučit?“
„To nevím,“ pokrčila Illyth křídly. „Ale je to o to záhadnější, že použil výrazy typické pro severní draconiány a navíc takové, které by se jen tak nenaučil.“
„Jak to myslíš, nenaučil?“ naklonila Tyria hlavu ke straně.
„Znáš to, naučíš se cizí jazyk a domluvíš se v něm, ale vždy budeš proti tomu, kdo jím mluví od narození, v nevýhodě. Vždy bude používat slova, která bys ty nikdy nepoužila, protože ve tvé rodné řeči nejsou nebo se v takovém kontextu nepoužívají.“
„Ty myslíš, že ho vychovali draconiáni?“ otevřela Tyria oči dokořán.
„Nic takové si nemyslím,“ zavrtěla Illyth hlavou. „Jen nechápu, kde se mohl moji řeč naučit takovým způsobem.“
„Nejlepší bude se ho na to zeptat,“ usmála se tygřice.
„Myslíš, že bych na tu schůzku měla jít?“ zabručela nerozhodně.
„Pokud potřebuješ doprovod, ráda se nabídnu,“ mrkla na ni jedním okem.
„Tak jsem to zrovna nemyslela,“ zabručela. „Já prostě nevím, zda to přijmout nebo ne.“
„Já ti radím, přijmout. Kde se s tebou chce sejít?“
„V Posvátném lese.“
„Tak tím spíš, tam jdi. Tam nemůže lhát ani člověk.“
Illyth znovu sklopila oči ke vzkazu.
„Podívej,“ pokračovala Tyria trpělivě, „když už se ten dotyčný s tebou chce sejít a riskuje noční návštěvu našeho Posvátného lesa, když jsou teď dlaci celí chtiví po lidském mase z rytíře nebo alespoň z někoho jeho družiny, má asi na srdci něco moc důležitého.“
„Takže si vážně myslíš, že bych tam měla jít?“
„Myslím,“ přikývla Tyria rozhodně. „Trochu se uprav, vylešti si pancíř nebo si vezmi ty šaty, co jsem tě v nich několikrát zahlédla, mimochodem, moc ti sluší a chlapi z rychty se za tebou otáčejí, nebo se sebou udělej něco jiného, a jdi tam.“
Illyth ji při slovech, že se za ní chlapi otáčejí, zpražila nesouhlasným pohledem, ale jinak neřekla ani slovo.
„Tak to tedy zkusím. Ale jestli se ten neřád o něco pokusí, udělám s ním krátký proces.“
„To je správný přístup,“ zasmála se Tyria. „Jen bych tě ráda požádala, abys ho nezmrzačila ani nezabila. Je s tím hrozného papírování a Raervar to nevidí rád.“
„Budu se snažit,“ odvětila Illyth nezávazně, „ale pokud mi opět sáhne na zadek, tak mu tu ruku skutečně zlomím.“
„Myslím,“ mrkla na ni Tyria, „že v tom případě by i Raervar přimhouřil oko.“

Illyth se vrátila do své jizby a skutečně se zařídila podle Tyriiny rady. Shodila ze sebe pancíř a pečlivě jej vycídila. Také své očistě nyní věnovala více času a péče. Sice ani na okamžik neuvažovala o tom, že by si vzala své šaty, ale na druhou stranu chtěla udělat na mladíka dojem, byť ve zbroji. Ostatně, jako panoš musí být na podobné oblečení zvyklý.
Když se setmělo, vylezla oknem na střechu a vzlétla. Do Posvátného lesa to měla jen několik chvil a byla celkem oprávněně zvědavá, jak se tam chce ten mladíček dostat, když dlaci nyní pasou po každém, kdo by se chtěl třeba jen podívat pod první stromy.
K jejímu dokonalému údivu ho zahlédla ještě předtím, než přistála.
Stál pod stromem, opíral se o kmen a tvářil se stejně klidně, jako kdyby se procházel po rynku.
Krátce přitáhla křídla k tělu, aby se dostala pod koruny stromů, a pak s nimi dvakrát udeřila, aby zastavila pád a měkce dosedla přímo před ním.
„Krásné přistání,“ pronesl s obdivem.
„Proč jsi mě pozval?“ šla přímo k věci. Sice na něj chtěla udělat dojem, ale momentálně se cítila poněkud zaskočená tím, jak snadno se sem dostal. I na to se chtěla zeptat, ale rozhodla se, že to je až druhořadé.
„Nevěděl jsem, kdy si toho všimneš, ale říkal jsem si, že tě ta zbraň dostatečně zaskočí a budeš si ji chtít pořádně prohlédnout, až na to budeš mít trochu času.“
„Kdyby bylo po mém, hned bych se jí zbavila,“ zavrčela.
„Ale svůj účel splnila,“ usmál se Dunal.
„Proč jsi mě sem pozval?“ zopakovala svou první otázku.
„Protože bych ti rád něco ukázal.“
Illyth krátce vycenila zuby, ale ovládla se. Tady si proti ní nemohl nic dovolit.
„Kde ses naučil mou řeč?“ zeptala se.
„Vše pochopíš, když mě necháš, abych ti to ukázal,“ pokračoval mladík trpělivě.
Vztekle vypustila vzduch nozdrami. „Dobrá, ale pokud máš v plánu si na mě něco zkusit, budeš toho zatraceně litovat!“
„Tak zrovna tohle jsem v úmyslu skutečně neměl,“ zvedl Dunal obě paže před sebe v obranném gestu.
Illyth neřekla ani slovo, jen jej sledovala zamračeným pohledem.
Dunal odešel kousek stranou a odložil na zem všechny zbraně, které měl u sebe. Když si pak ještě sundal kabátec a nechal si jen tuniku, položila Illyth dlaň na jílec svého meče, aby mu dala jasně najevo, že se jí tento vývoj situace vůbec nezamlouvá.
Pak však otevřela tlamu i oči dokořán.
Dunal si stáhl z krku řemínek s kamenem, kterého si všimla již předtím, a náhle před ní stál draconián. Proměnil se tak rychle, že stačilo jen pouhé mrknutí okem a divák by byl na pochybách, zda jej neklame zrak.
„Co to…?“ vydechla a pečlivě si ho prohlížela.
Byl stejně vysoký jako ona i podobně stavěný. Také zbarvení šupin měl podobné. A nebylo pochyb o tom, že jde o severního draconiána. Pro lidi a chlupaté byli všichni draconiáni stejní. Erten poznal, že je Illyth severní draconiánkou jen proto, že ji viděl v šatech, které tělo nekryjí tak dokonale jako pancíř a tunika. Kromě toho ji jednou zahlédl nahou na chodbě, ale dával si sakra pozor, aby se to Illyth nedozvěděla, protože pak by si to s ním došla vyřídit, přestože to nebyla jeho chyba. Draconiánům však stačil jediný pohled i na kompletně oblečeného draconiána a hned věděli, ke kterému druhu patří.
„Tak proto znáš mou řeč,“ řekla a hned si uvědomila, že to není nic moudrého.
„Proto,“ usmál se pobaveně. Udělal několik kroků vpřed a vzal si zpět všechny své zbraně. Jen pancíř si nevzal, protože mu na draconiánský trup nepasoval. Místo toho jej uložil pod blízký keř a zaházel listím a větvičkami.
Illyth se přistihla při úvaze, zda by mu neměla pomoci, ale pak zůstala stát a jen si ho dál prohlížela.
Došla k závěru, že musí být mnohem mladší než ona. Na dracích a draconiánech se sice věk poznává velmi nesnadno, ale soudila tak podle malého množství šrámů a poškozených šupin. Ona sama jich měla nepočítaně a věděla to. Tenhle mladík jich měl jen několik, což se dalo vysvětlit buď tak, že nikdy nebojoval, nebo zatím neměl příležitost k dostatečnému množství soubojů a bitev.
„Ptala ses, proč jsem tě sem pozval,“ řekl, když se znovu narovnal. „Už velmi dlouho jsem nepotkal nikoho svého druhu a napadlo mě, zda bys nesouhlasila s nočním letem a případným lovem, když se nám nějaká zvěř připlete do cesty.“
Nyní Illyth zaváhala skutečně jen krátce.
„Pokud jde o takové pozvání, tak to nemám důvod odmítnout,“ odvětila a stáhla ruku z meče.
O chvíli později oba vzlétli nad koruny stromů a zamířili směrem od města. Illyth se tu vyznala lépe, takže letěla nepatrně vpředu a udávala směr.
Protože draconiáni nejsou stavění na dlouhé lety, přistáli několik mil od města, nyní v otevřené krajině, poblíž řeky. Zvěř neviděli žádnou, ale to nevadilo. Illyth byla zvědavá, odkud neznámý draconián pochází a proč, u všech ďasů, chodí po světě jako člověk, když to vůbec není potřeba.
Našla vyvýšeninu porostlou stromy, kde na ně nebude vidět, ale oni uvidí každého, kdo by se k nim blížil. Usadila se na padlý kmen a Dunal si sedl na kámen před ní.
„A teď bys mi mohl konečně povědět, co to všechno znamená. Proč se maskuješ za člověka? Proč sloužíš u rytíře jako jeho panoš? Proč jsi mě hned uhodil přes zadek, když víš, že každá draconiánka by ti za to zlomila obě ruce a dost možná i vytloukla několik zubů?“
„Moje matka sloužila v družině rytíře Symina, když jsem byl o něco mladší. Zemřela v jedné bitvě. Zachránila tím život svého velitele a rytíř Symin pak přísahal, že se o mě postará tak dlouho, dokud to bude zapotřebí. Protože bitva se neodehrála na jeho území, mohl mě přivést na své panství jako svého vzdáleného synovce a nikdo nepojal žádné podezření. Stal jsem se jeho panošem se vším, co k tomu patří. Jezdím s ním všude, kam vyrazí.“
„Dobře,“ přikývla, „to bych ještě chápala, ale jak z tebe udělal člověka?“
„Cesta z bitvy vedla kolem jednoho čaroděje. Něco Syminovi dlužil a rytíř si za to vyžádal kouzlo, které ze mě udělá člověka. Ten náhrdelník s kamenem, mi dává lidskou podobu, aniž by mě skutečně změnil. Neprocházím tedy proměnou jako třeba vlkodlaci. Je to tak mnohem jednoduší, rychlejší a dokonale bezbolestné.“
„To je skutečně šikovné,“ souhlasila. „Pochybuji, že by rytíři souhlasili s tím, že si jiný rytíř vzal za panoše draconiána, protože panoši zpravidla bývají pasováni na rytíře a i když nás rytíři mají celkem v oblibě, jistě by byli proti tomu, abychom dostali jejich titul.“
„Přesně tak uvažoval Symin,“ přitakal Dunal. „Ale čaroděj nemohl udělat kouzlo, které by mi dalo lidskou podobu na vždy. Ten náhrdelník si mohu sundat jen třikrát. Pak přestane fungovat. Vysvětloval to tím, že nemá dost magie a ani nezná nikoho dostatečně mocného, kdo by ji měl nebo byl ochoten ji poskytnout jinému čaroději.“
„Takže máš ještě dvě proměny?“
„Jen jednu.“
„Jak to?“
„Minulý rok na podobném turnaji jsem potkal jinou draconiánku, ale ukázalo se, že i když byla na turnaji sama, byla dávno zadaná. Zjistil jsem to však až když jsem se jí ukázal v této podobě a promluvil si s ní.“
Nyní ji sledoval tázavým pohledem, ale Illyth se rozhodla nechat nevyslovenou otázku nezodpovězenou.
„Ale proč jsi mě plácl přes zadek?“
„Potřeboval jsem zaujmout tvou pozornost a současně ti předat vzkaz. Od člověka by sis ho nikdy nevzala. Musel jsem trochu riskovat.“
Illyth mírně zacukaly horní rty a ukázala špičky tesáků. Co se jí týkalo, nelíbilo se jí to ani za mák.
„No, mohl jsi zvolit trochu méně nepříjemnou formu.“
„Jako například?“ usmál se. „Jak bych mohl draconiánku oslovit a přimět ji, aby si ode mne vzala dar nebo jen vzkaz jí určený? Kromě toho, rytíři, panoši a ostatní lidé z jejich družin, jsou sice zvyklí na ledasco a mnoho věcí přejdou mávnutím rukou, takže moje akce mezi nimi vyvolala jen pobavení, ale rozhodně by se hlasitě podivovali nad tím, proč ti dávám vzkaz.“
Uznala, že to by asi jistě neschválili. Možná kdyby hledala práci, dalo by se to zamluvit, ale tady všichni věděli, že pracuje pro Ertena, takže by všem bylo velmi podezřelé, kdyby jí panoš některého z rytířů nutil nějaký dar nebo vzkaz.
„Nevím jak ty,“ nadhodil Dunal, „ale rád bych se znovu proletěl. Je to už rok, co jsem si mohl naposledy protáhnout křídla a před úsvitem musím být zpět v táboře.“
„Jsem pro,“ přikývla a vstala.

Do Posvátného lesa se vrátili až v době, kdy se na východním obzoru začala pomalu měnit obloha. Dunal přistával jako první a Illyth zvědavě a pozorně sledovala, jak si poradí s průletem mezi korunami stromů. Musela uznat, že svá křídla ovládá velice dobře. Z toho ovšem logicky vyplynulo, že nemůže být panošem nijak dlouho. Jako všechno, i létání se musí trénovat a cvičit. Pokud se mohl proměnit jen jednou, a to před rokem, musel mít před smrtí své matky mnoho let k volnému létání a cvičení se v akrobacii.
Na zemi počkala, až se promění zpět v člověka a oblékne si zbroj.
„Jak ses sem vlastně dostal, když dlaci střeží Posvátný les a mají na vás políčeno?“
„Máš pravdu, že les střeží, ale nepočítají s člověkem, obdařeným draconiánskými smysly a instinkty,“ usmál se. „Dalo to trochu práce a skrývání, ale prošel jsem, aniž by si mě všimli.“
„Ale zpět tě raději doprovodím,“ řekla pevně. „Nerada bych kromě těch krádeží řešila ještě tvou smrt. Už takhle toho má Erten až nad hlavu s tím bláznem, co vyzval dlaky na ordál.“
„Bude mi ctí, když mě doprovodíš,“ řekl slavnostně a vysekl jí hlubokou poklonu.
„Jestli nenecháš toho panošského blbnutí, tak ti vážně něco zlomím,“ zavrčela varovně, ale nebylo pochyb o tom, že svou hrozbu nemyslí příliš vážně. I když si dosud nebyla jistá tím, co si o něm vlastně má myslet, rozhodně dnešní noc považovala za příjemně strávenou.
Prošli na okraj Posvátného lesa, aniž by je kdokoli obtěžoval. Jenže k tomu bylo zapotřebí jejich jemnému sluchu a čichu, které je vždy včas varovaly, když se příliš přiblížili k některé z hlídek. S blížícím se ránem však i hlídky poněkud polevily ve své ostražitosti. Bylo jisté, že za dne si do lesa lidé vstoupit nedovolí, protože na hradbách neustále přechází drakova družina a dohlíží na klid v táboře z výšky.
„Tady se můžeme rozloučit,“ řekla, když stáli za křovinami oddělujícími les od volné krajiny a k táboru zbývalo ujít jen několik desítek kroků.
„Chtěl jsem ti dát ještě něco, než jen ten vzkaz,“ řekl náhle Dunal opatrně. „Ale nechal jsem si to až na teď, až si spolu promluvíme.“
Vrhla na něj nechápavý pohled.
Zalovil v tašvici a podal jí modrý kámen. Vypadal jako kousek modrého skla, ale ve skutečnosti šlo o kousek modrého křemene.
Illyth otevřela oči i tlamu úžasem.
„Můžeš mi ho vrátit hned nebo až budeme odjíždět. Ale pokud se rozhodneš ponechat si ho, rád bych to věděl, ještě než odjedu,“ řekl tiše.
Trpělivě čekal, co mu odpoví. Neřekla vůbec nic, ale po dlouhém zvažování pomalu natáhla ruku a uchopila kámen.
„Dám ti vědět,“ řekla. Pak se otočila a odešla.
Dunal se pousmál, ale pak si uvědomil, že se k němu blíží jedna hlídka složená ze dvou vlkodlaků a raději vykročil rychlým krokem k táboru, aby opustil posvátné území dřív, než si ho všimnou a vyvolají poplach.
Illyth několik kroků od místa rozloučení vzlétla a zamířila na rychtu. Přistála na střeše, vstoupila do jizby oknem a posadila se na stoličku. Po celou dobu držela kámen v dlani. Nyní si položila dlaň s kamenem do klína a mlčky jej pozorovala.