Tvorba - Texty

Po příchodu pod stromy zašli dál do lesa.
„V jaké podobě bych vlastně měl bojovat?“ zeptal se Ruen.
„To je těžká otázka,“ zamyslela se Illyth. „Duther tě jistě bude nutit do souboje podle klasických pravidel, protože ty mu jdou na ruku, kdežto tebe by jen brzdily. Podle mne bys měl využít té podoby, v níž jsi nejrychlejší a nejhbitější.“
„U mne to je čtyřnohá,“ odpověděl Ruen bez přemýšlení. „Ale tak nemohu používat žádnou zbraň.“
„Ale můžeš se kdykoli znovu proměnit,“ ozval se Kyryl. „Když se ten den nebudeš proměňovat, tak první dvě proměny zvládáš velmi rychle. Pro souboj by to mělo stačit.“
Ruen přikývl.
„Ale smím vůbec mít zbraň někde u kolbiště? Neměl bych ji mít u sebe?“ zeptal se nejistě.
„Těžko říct,“ pokrčila Illyth křídly. „Abych řekla pravdu, nepamatuji si, že by někdy rytíř vedl ordál s vlkodlakem. Obvykle se bojovalo tam, kde na sebe narazili.“
„Dobře, jak bych tedy měl bojovat ve čtyřnohé podobě?“
„Nejlepší bude dostat ho z koně dolů,“ ozval se Kyryl. „Přesně jak jsme se o tom bavili na rychtě. Dokud je na koni, je výš, může po tobě sekat s větším rozmachem a ty jsi v nevýhodě.“
„Nejlepší bude, když přiměješ koně, aby se vzepjal na zadní. Pokud Duther začne souboj kopím, mohl by ses k jeho koni dostat dost blízko,“ dumala Illyth. „Kopí je zbraň, s níž může obsáhnout jen jednu stranu.“
„Ale na kolbišti je uprostřed bariéra,“ namítl Ruen.
„Ta je jen pro turnaj,“ zavrtěla Illyth hlavou. „Před soubojem na život a na smrt se odstraní. Budete mít pro sebe celou plochu kolbiště. Proti kopí tak budeš mít nepatrnou výhodu.“
„Ale začne vůbec s kopím, když bude kolbiště volné?“ zapochyboval Ruen.
„Dozvěděli jsme se, že Duther vždy bojuje podle rytířských pravidel,“ odvětila. „To neznamená, že si pro tebe nevymyslí něco nového, ale jistě začne kopím, protože rytíři na koních tak souboje začínají. Nejprve kopí, pak meč a štít. Takže nyní by měl Kyryl nasednout na koně a ty bys měl cvičit, jak na poslední chvíli uskočit před kopím pod koně.“
„Už jsem to říkal předtím a říkám to zas,“ zavrčel Kyryl, „takhle toho koně zkazíme. Už k sobě Ruena nikdy nepustí.“
„Co tedy navrhuješ ty?“ zatvářila se Illyth kysele.
„Jako tygrodlak mám dost velkou sílu a ty jsi lehká. Sedneš si na mě, vezmeš si nějaký klacek vhodné délky a zkusíme to takhle. Když se náhodou s Ruenem srazíme, tak se zase tolik nestane. Hrabanka je měkká a kořenů tu zase tolik není.“
Všichni čtyři se nad jeho návrhem zamysleli. Znělo to bláznivě. Draconiánka jedoucí na tygrodlakovi. Ovšem Illyth se ta myšlenka zalíbila a hned našla odpovídající větev, kterou hbitě zbavila přebytečných větviček.
Každý, kdo by o několik chvil později šel tou oblastí Posvátného lesa, by jistě ztuhl úžasem. Na volném plácku mezi stromy se stále do kola rozebíhali proti sobě vlkodlak s tygrodlakem a tygrodlakovi na zádech seděla draconiánka s větví střídavě pod pravou a pod levou paží. Vlkodlak vždy těsně před špicí improvizovaného kopí uskočil tygrodlakovi pod nohy a naznačil útok. Pozvolna přibývající množství šrámů u všech tří protagonistů tohoto vystoupení napovídalo, že ne vždy se manévr zdařil podle očekávání. K tomu kousek bokem od nich stála Tyria a neustále je komandovala a upozorňovala na chyby.
„Nezbývalo mnoho,“ bručel Kyryl a masíroval si krk, „a měl jsi mě na svědomí.“
„Omluvám se,“ bručel rozpačitě Ruen a mnul si naraženou ruku.
Při posledním pokusu se totiž srazili a Kyryl měl tu smůlu, že Ruen nestačil stáhnout tlapu, kterou naznačoval sek na jeho hrdlo.
„Jak jsi na tom ty?“ podíval se tygrodlak na Illyth.
„Jen odřeniny,“ odvětila spokojeně, i když v první chvíli úzkostlivě kontrolovala letovou blánu, zda v ní není proseknutý otvor, který by jí byť třeba jen dočasně znemožnil létání.
„Ale jinak mu to šlo dobře,“ pochválila Ruena. „Pod nohy ti už skáče v pravý čas. A to, že jsi dostal několikrát přes krk, dokazuje, že má správné reflexy. Když takhle zasáhne toho koně, bude během chvilky na zemi.“
„Dejme tomu, ale v tuhle chvíli je to můj krk, který má pod srstí několik modřin,“ odsekl Kyryl.
„Ale byl to přece tvůj nápad,“ usmála se na něj zubatě.
„Jenže to jsem netušil, že mu nařídíš, aby se potrénoval v možnosti utrhnout koni hrdlo,“ opáčil obviňujícím hlasem. „Počítal jsem jen se srážkou. Místo toho jsem měl alespoň pětkrát jeho drápy ve svém krku a nebylo to nic příjemného.“
„Však ono se ti to brzy zahojí,“ mávla Illyth rukou. „Kdybys na tom byl tak zle, jak tvrdíš, tak bys tu neseděl a nenadával, ale utíkal bys k ranhojiči.“
Kyryl ji za to sjel planoucím pohledem, vycenil tesáky a dlouze zavrčel.
„Pro dnešek asi skončíme,“ řekla Illyth, když se podívala mezi stromy k západu a odhadla výšku slunce nad obzorem. „Oba jste potlučení. Kromě toho, Ruen by měl ještě dnes obětovat bohům vlastnoručně ulovenou kořist. A pokud si vzpomínám, měl by tu i spát.“
„Spát?“ zarazil se Ruen. „Proč bych měl spát v Posvátném lese?“
„Protože tady jsi bohům nejblíž,“ mrkla na něj. „Pokud tě skutečně chtějí vést nebo ti jinak pomoci, měl bys zůstat tady. I rytíři často tráví poslední noc před životním soubojem nebo velkou bitvou na modlitbách, nejlépe v blízkosti chrámu svého boha, nebo alespoň na místě, které dočasně vysvětil kněz bojovníky doprovázející.“
Ruen se zamyšleně podrbal v srsti pod bradou. Jako tovaryš o ničem podobném nikdy neslyšel a musel se tak spolehnout na záplavu rad od ostatních.
„Ale tohle není poslední noc,“ namítl.
„Nic tím nezkazíš, když tu zůstaneš,“ stála si na svém Illyth.
„Dobře, zkusím to,“ přikývl, když se rozhlédl po ostatních a viděl jejich souhlasné výrazy. „Může tu se mnou být Zyl?“
Tentokrát se zamyslela Illyth. Co se jí týkalo, měl by tu být raději sám. Na druhou stranu jeho prvotní dlactví věc značně komplikovalo a nedalo se popřít, že na něj jeho družka má významný uklidňující vliv.
„Nevím,“ přiznala se po chvíli. „Nevím, proč by tu být měla, ale ani proč by tu být neměla. Možná bude nejlepší zkusit to. Když budou bohové proti, dají vám znamení.“
Ruen se chtěl zeptat jaké, ale pak si uvědomil marnost takové otázky. Bohové byli prostě bohové a nikdo, ani šamani a kněží, často přesně nevěděli, jak zareagují na položenou otázku, případně na vypleněný chrám.
Erten byl zrovna v chodbě, když se vrátili na rychtu. Neudržel se a pečlivě si Ruena prohlédl.
„Jak se cítíš?“ zeptal se, když se s vlkodlakem ocitl na chvíli sám.
„Jde to,“ odvětil. „Sice to není jako v poledne, ale když jsem v pohybu a musím se na něco soustředit, pomáhá mi to ovládat se. Nejhorší je sedět na zadku.“
„Večerní a noční služby si rozebrali ostatní. Jakmile se setmí, můžeš na lov.“
„Dnes musím obětovat bohům,“ zavrtěl Ruen hlavou. „To, co ulovím, jim musím předat. Na skutečný lov pro sebe a Zyl půjdu potom.“
Erten mlčky přikývl. Kdyby mu to řekl kdokoli jiný, popřál by mu mnoho zdaru a pustil by to z hlavy. Ale když věděl, jak se Ruen při lovu chová, nebyl si jistý, zda se mu to podaří.
Zyl s Ruenem odešli hned po té, co poděkovali ostatním za pomoc a zamířili přímo do Posvátného lesa.
„Vážně to chceš zkusit hned dnes?“ ujišťovala se.
„Musím,“ trval na svém. „Bohové potřebují oběť, aby mě mohli vést.“
„Ale sám víš, jak to s tebou je, když začneš lovit,“ namítla. „Bohové by třeba pochopili tvou situaci a nechali by tě nejprve najíst.“
„Podle toho, co mě učili o lidských bozích, by mnoho pochopení neměli,“ zavrtěl hlavou. „Nevím kolik pochopení mají vlkodlačí bohové, na to jsem vlkodlakem příliš krátkou dobu, ale rozhodně musím udělat maximum, pokud je chci o něco požádat.“
Na to Zyl nic nenamítala. V jistých ohledech byli všichni bohové stejní.
„Poběžíš se mnou?“ zeptal se trochu nejistě.
„Pokud mi neutečeš,“ usmála se a vzala ho za ruku.
„Neměl bych,“ dumal nahlas. „Jak jsem říkal ráno, když běžíš se mnou, vnímám to a přizpůsobuji se ti.“
„Tak to zkusíme a uvidíme,“ řekla a povzbudivě na něj mrkla.
V Posvátném lese si schovali oblečení a ve čtyřnohých podobách vyrazili na lov. Dnes udával směr Ruen. Mířili pryč od města i od rytířského tábora. A jak se zdálo, skutečně svou rychlost přizpůsobil své pomalejší družce.
Zylae zkusila ještě trochu zpomalit, aby se tak rychle nevyčerpala a Ruen okamžitě zvolnil, aniž by ho o to musela žádat.
Několikrát mu zkusila nahlédnout do očí. Vždy udělala dva delší skoky a podívala se na něj. Oči mu žhnuly jako zelené plameny, ale stále byl sám sebou, protože na ni pokaždé mrkl jedním okem.
Asi tři míle od města poprvé zachytili pach zvěře. Množství rytířů a jejich výjezdy do lesů v okolí vyplašily všechnu zvěř. I to byl jeden z důvodů, proč se chlupatí na rytíře netvářili nijak přívětivě.
Ruen zrychlil, ale jen krátce, pak se znovu zařadil po bok své družky.
„Myslíš, že dokážeš na zvěř číhat, abych ti ji nadehnala?“
Zavrtěl hlavou.
„Obávám se, že ne,“ řekl. „Je to moc silné. Svaly se mi kroutí. Celé tělo mě bolí a v hlavě mám jako na rynku uprostřed trhu.“
Hodila po něm nechápavý pohled.
„Ten hlas, co dlakům říká, aby vyrazili na lov, je u mě mnohem silnější, než u tebe. Nedá se potlačit. Momentálně si připadám, jako kdyby vedle mě stál trhovec a řval mi přímo do ucha.“
Pomalu přikývla. To dost komplikovalo situaci. I ona občas zažila silnější nápor své dlačí stránky, pokud se to tak dalo říct u někoho, kdo se vlkodlakem narodil, a rozhodně se přitom moc dobře neovládala.
„Chceš tedy pronásledovat zvěř sám?“ naklonila hlavu ke straně.
„Musím,“ odpověděl. „Ale poženu ji směrem k tobě. Skočíš jí do cesty, zvěř uhne a já ji budu muset skolit. Tak mi pomůžeš, abych ji nehnal přes celý les a současně je tu naděje, že se budu víc ovládat, až ji strhnu.“
Pomalu přikývla. Nebyla si vůbec jistá, zda tenhle krkolomný postup bude fungovat, ale věděla, že jim nikdo nepoví, který postup by byl lepší.
Vystopovali stádo, domluvili se na směru, odkud Ruen začne hon a Zyl se vypravila na dohodnuté místo, aby splnila svou roli. Ruen naopak stádo obešel velkým obloukem, aby jej nezvětřilo, a pak se k němu tiše vrátil. Vyhlédl si statného jelena a chvíli vyčkával, až se pasoucí se zvíře dostane na podle něj správné místo, aby byla největší naděje, že se po jeho objevení rozeběhne žádaným směrem.
Když se tak konečně stalo, vyrazil Ruen jako vymrštěný pružinou. Zamířil sice na vybraného jelena, ale současně trochu mezi něj a zbytek stáda, aby stádo prchalo jinam, než vybraný kus a nepletlo se mu pak pod nohy. Tento postup jej naučila Zyl a většinou fungoval celkem dobře.
Dnes zafungoval také, ale spolu s jelenem se směrem k Zyl rozeběhla i jedna laň, a to byl trochu problém. Obě zvířata do sebe v běhu narážela a tak se vzájemně mátla. Ruen musel řešit dva problémy současně. Jednak ve svých myšlenkách slyšel řev vlkodlaka, který jej nutil ke štvanici až do padnutí vyhlédnuté kořisti a pokoušel se ho potlačit. Současně musel udržet jelena na předem domluveném směru, aby se Zyl nevyhnul. Dařilo se mu to jen s vypětím všech sil.
V jednu chvíli se už zdálo, že mu laň plány zhatí, protože se vrhla jelenovi pod nohy a přiměla jej prudce odbočit. Ruen musel ihned reagovat. Zrychlil a přiblížil se k jelenovi tak, že zvíře znovu zatočilo na původní směr, zatímco laň zmizela v keřích.
Konečně se před nimi objevila Zyl. Vyskočila ze křoví přímo před jelena. Zvíře se pokusilo zatočit, ale tak odkrylo Ruenovi bok a krk. Vlkodlak udělal několik delších skoků a pak už se jeho čelisti sevřely na jelením hrdle. Jeho hmotnost srazila jelena k zemi, kde mu Ruen překousl páteř.
Zyl k nim spěchala, aby Ruena zadržela dříve, než začne jelena požírat. Pak už by jej bohům nabídnout nemohli.
Její druh stál nad skoleným kusem, oči mu žhnuly a olizoval si tlamu. Když zahlédla výraz jeho očí, zaváhala. Nebyla si jistá, zda ji pozná a nevrhne se na ni, pokud se k němu opět přiblíží.
S obavami sledovala, jak Ruen sklání hlavu k jelenovi a očichává ho. Zastavila se. Její druh byl příliš velký a mohutný, než aby se k němu dokázala přiblížit bez obav.
Ruen nyní bojoval s ještě větším náporem vlkodlačích pudů. Ty jej upomínaly, že až doposud jim dovolil každou skolenou kořist roztrhat na kusy a pak sežrat a z tohoto zvyku nehodlaly ustoupit ani o píď. Ruen jim však stál v cestě. Uvědomoval si, že jelen musí zůstat v celku. Také věděl, jak daleko je to do Posvátného lesa, a že ho celou dobu bude muset sám táhnout v zubech nebo na zádech a pak položit na oltář.
Až po dlouhém a vysilujícím boji se mu podařilo své pudy utišit. Neovládl je, ale postupně se jejich tlak snižoval až na mez, při které již byl schopen normálně jednat. Nebo téměř normálně.
Obrátil hlavu a podíval se na svou družku.
„Nemusíš se bát,“ zamručel smutně. „Ovládám se. Netvrdím, že zcela spolehlivě, ale dost na to, abych ti nic neudělal.“
Zyl k němu okamžitě přiskočila a začala mu olizovat tlamu a tváře.
„Musím ho odnést bohům,“ zamručel, když od něj odstoupila.
Ustoupila mu z cesty a pak sledovala, jak zvedl zvíře v čelistech a vykročil s ním k Posvátnému lesu. Přemýšlela, proč si tak komplikuje svou již tak dost těžkou situaci. Ve dvounohé podobě by si mohl hodit zvíře na záda a jít celkem pohodlně, kdežto takhle se spíš přerazí, nehledě na to, že po celou dobu bude vnímat chuť a vůni své kořisti. Své myšlenky si však nechala pro sebe.
Mohl jít jen krokem. Dokázal sice jelena zvednout tak, aby se mu nepletl pod nohy, ale část z něj samozřejmě táhl po zemi. Nemusel ho však táhnout pozpátku. Avšak jeho váha a nutnost mít hlavu zvednutou čenichem k nebi mu znemožnila nabrat vyšší rychlost. Proto šla Zyl kousek před ním a mručením a vrčením mu říkala, co má očekávat za překážky na cestě a zda nemá odbočit.
Když se konečně dostali do Posvátného lesa, vedl Ruen další kolo souboje se svými pudy o nadvládu nad svým tělem. Přesně jak si Zyl myslela, chuť jelena v tlamě jeho pudy postupně znovu probudila a nyní na něj tlačily, aby ho sežral. Ruen se ovšem zapřel a odmítl je poslechnout. To však vedlo k tomu, že několikrát přeslechl, co mu říká jeho družka a zakopl nebo do něčeho narazil.
Ulevilo se mu, když došli až k oltáři a mohl položit jelena na obětiště. A nejen že ho položil, ale také jej pečlivě urovnal a naaranžoval, aby správně vynikla jeho velikost a mohutnost, přestože mu přitom tekly z tlamy sliny a třásl se jako po horečce
Zyl zatím seděla několik kroků za ním a všemu jen mlčky přihlížela.
Nakonec se posadil vedle ní, zavřel oči, sklonil hlavu a v duchu požádal bohy o vedení a pomoc výměnou za uloveného jelena. Jeho pudy mu sice modlitbu a prosbu komplikovaly, ale protože Zyl zachovala naprosté ticho, nic ho nerušilo a mohl se s nimi vypořádat.
Po nějaké chvíli tělo jelena obalila mihotavá záře a oběť zmizela.
Zyl otevřela oči i tlamu dokořán. Samozřejmě věděla, že pokud se bohové rozhodnou přijmout nabízenou oběť, tak si ji vezmou hned po vyslovení žádosti. Každý tak snadno zjistil, jak se bohové rozhodli. Stačilo počkat několik chvil, a pokud oběť nezmizela, nemělo cenu čekat dál. Jenže obvykle žádost přednášel Jarten a Zyl tak zmizení oběti poprvé viděla na vlastní oči.
Ruen si hlasitě oddechl. Nejen úlevou nad tím, že bohové jeho pracně získanou oběť přijali, ale také proto, že když mrtvý jelen zmizel z dosahu jeho smyslů, rychle klesl i tlak jeho vlkodlačích pudů a potřeb.
„A nyní můžeš na lov,“ broukla tiše Zyl.
„Ale pak se sem musím vrátit,“ dodal. „Podle Illyth bych tu měl dnes a zítra v noci spát.“
„Proč?“ naklonila hlavu ke straně.
„Abych byl nablízku bohům a jejich radám. Prý se to tak dělá.“
Zyl se nad tím krátce zamyslela.
„Tak dobře. Illyth má v tomhle nejvíc zkušeností. Vrátíme se sem hned po lovu a zůstanu tu s tebou.“
„Illyth si nebyla moc jistá, zda tu můžeme být spolu, ale současně nevěděla, proč by to nemělo být možné. Podle ní nám bohové dají nějaké znamení, abychom se zachovali podle jejich představ.“
„A říkala, co by to mělo být za znamení?“
„Přiznala se, že vůbec netuší, ale že to jistě poznáme sami.“
„Takže můžeme jít na lov,“ usmála se a olízla mu tlamu.
Jenže to se mýlila. Stačilo, aby udělali jen několik kroků a oba současně narazili na překážku, kterou však vůbec neviděli. Přesto byla tvrdá a pevná jako rostlá skála a oběma se od nárazu před očima roztančily hvězdičky.
„Co to bylo?“ zavrčel Ruen a rozhlížel se po nočním lese, jež je obklopoval.
„Netuším,“ přiznala se a pátravě větřila. „Vůbec nic a nikoho necítím.“
Ruen opatrně vykročil vpřed, ale neudělal ani dva kroky a znovu čenichem narazil na jakousi stěnu. Dokonale průhlednou a bez pachu.
„O tomhle jsem nikdy neslyšel, ani v pohádkách nebo v legendách,“ bručel polohlasně a pomalu se sunul podél překážky. Zyl se zachovala stejně a tak brzy zjistili, že stěna obklopuje obětní oltář ve vzdálenosti necelých dvanácti kroků a není v ní žádný východ.
„Myslím,“ řekla Zyl opatrně, „že jsme právě našli to znamení, o kterém mluvila Illyth.“
„A nemýlila se, když říkala, že bude dost jednoznačné,“ přitakal Ruen.
„Co teď?“ podívala se na něj.
„Nevím,“ pokrčil rameny. Pak se zadíval na oltář. Zyl se obrátila stejným směrem, ale nic zvláštního na něm neviděla.
„Stalo se něco?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ale napadlo mne, že pokud chtějí, abychom tu zůstali, měli bychom být blízko oltáře.“
„Oba?“ nadhodila.
„Jsme tu spolu, tak asi oba,“ přikývl a obešel ji.
Zastavili se před obětištěm a několikrát jej obešli v těsné blízkosti.
„Co asi dělají rytíři a válečníci, když se rozhodnou strávit noc v blízkosti bohů?“ dumala Zyl nahlas.
„Illyth mluvila jen o spánku.“
„Takže bychom se měli zachovat stejně, co ty na to?“
„Souhlasím,“ přikývl a lehl si před oltářní kámen. O chvilku později se vedle něj natáhla i Zyl.
Zatímco Ruen ji políbil na dobrou noc a pak si položil hlavu na přední tlapy a zavřel oči, ona pozorovala les kolem nich. Věděla, že v Posvátném lese se jim nemůže nic stát, dokonce ani, když jsou těsně u jeho hranic rytíři a jejich družiny, ale jednoduše se jí nechtělo spát. Také si trochu dělala starosti, jak se bude Ruen chovat druhý den, když se nyní nenají. Už tak bylo vidět, že se kontroluje jen s největším vypětím. Přes den lovit nemohou, takže jim nezbude nic jiného, než se spolehnout na snídani u Kemera. Bude to sice dražší, než posnídat vlastnoručně ulovenou zvěř a výsledek bude velmi nejistý, ale s tím už se asi nedá nic dělat.
Na konci svých úvah si uvědomila, že Ruen spí. Zvedla nad tím obočí a dokonce do něj jemně strčila čenichem. Už věděla, že Ruen rychle neusíná. Vždy se celou věčnost převaloval v posteli nebo ji dlouho hladil a laskal. Nic na tom nezměnilo ani to, když polovinu noci proběhal po lesích. Snad ani jednou se nestalo, že by usnul sotva zavřel oči.
Podívala se na posvátný strom a pak na oltář mezi jeho kořeny. Ale ať se dívala sebepečlivěji, nic podivného nebo alespoň zvláštního neviděla.
Vzala na sebe dvounohou podobu a lehla si ke stromu, aby si mohla položit hlavu na jeho kořeny jako na polštář. Pak jemně zvedla svého druha a položila si jeho hlavu a hruď na svůj trup. Ruen se během operace ani nehnul. Ani na moment se neprobudil a nakonec se mu svezla hlava na její krk. Opatrně si ho naaranžovala tak, aby měla svou hlavu vedle jeho. Nakonec jej objala a dlaní pravé ruky mu hladila tvář a hřívu za hlavou.