Tvorba - Texty

Po sestoupení do přízemí se pozdravili s rodinou. Takhle brzy ráno byli doma všichni. Zyl mrkla na Ruena a když přikývl, vysvětlila všem, co se s ním děje.
Rodina na něj hleděla viditelně poplašeně. Zyl se Ruena také bála, když si uvědomila, co mu je. Pak však převládl její cit k němu a chtěla mu pomoci za každou cenu. U její rodiny to tak nebylo. Měli ho rádi, tedy, přijali jej mezi sebe a považovali jej za sobě rovného, ale myšlenka, že budou mít pod střechou někoho tak nebezpečného, se jim vůbec nezamlouvala.
Zylaenin otec se proto rozhodl zajít s nimi za Jartenem a vyptat se ho na detaily.
„Měla jsem za to, že mi důvěřuješ trochu víc,“ vrčela Zyl dotčeně, když šli všichni tři po ulici.
„Omlouvám se,“ odvětil její otec, „ale uznej, že dokud neproběhne obřad, musíme Ruena brát takového, jaký je. Zvyky rodiny se nyní musí změnit. Všichni jsme si všimli, že se mezi vámi něco děje. Ruen byl podrážděný a nervózní, ty zase nervózní a nešťastná. Teď sice víme, čím to je a jsme nadšení z toho, že s tím hodláte bojovat, ale musíme se připravit i na to, že Ruen podlehne a zabije člověka mimo úplňkovou noc, nebo dokonce ve městě.“
„Umí se ovládat,“ odsekla.
„Ale stojí ho to mnoho sil a energie.“
„Bude pravidelně jíst a já budu stále s ním. Sám zjistil, že ho moje přítomnost uklidňuje.“
„To všechno vás dva jen ctí a jsem si jist, že vůdce smečky i ostatní vlkodlaci vám za tento přístup jedině poděkují, ale ode dneška se u nás doma nebude od odpoledních hodin připravovat žádné jídlo, aby pach krve Ruena zbytečně nedráždil. A samozřejmě budeme všichni k ruce Jartenovi, abychom mu pomohli s přípravou obřadu.“
Zyl si vztekle odfoukla a loupla po otci okem.
Samozřejmě, že měl pravdu. Jako otec rodiny měl zodpovědnost za její bezpečí a Ruen prostě představoval riziko. O tom se s ním nepřela. Ale hrozně jí vadilo, že se jde přeptat Jartena na to, co mu sama převyprávěla. Byla přesvědčená, že mu Jarten už nic nového povědět nemůže, protože s ní měl dlouhý rozhovor, v němž jí dopodrobna vysvětlil vše, co by se jí mohlo hodit, kdyby se Ruen dostal do problémů.
Zaklepali na dveře šamanova domu a opět jim otevřela jeho dcera Aerin.
„Táta je na dvoře, něco tam připravuje a nikoho tam nechce,“ oznámila jim, když se dozvěděla, že s ním potřebují mluvit.
„Jen mu řekni, že jde o Ruena a Zyl. Možná si na nás najde chvilku,“ usmála se vlkodlačice.
Aerin pokrčila rameny, požádala je, aby počkali v mázhauzu a odešla zadními dveřmi na dvůr.
O chvilku později se vrátila se svým otcem.
„Tak jak jste se rozhodli?“ zeptal se přímo a díval se přitom na Zyl a Ruena.
„Chceme zkusit ten obřad,“ řekl Ruen a Zyl přikývla.
„V tom případě okamžitě pošlu zprávu všem šamanům a kolem poledne bych měl znát jejich názor. Bylo by dobře, kdybyste se tu mohli krátce po poledni stavit, abychom probrali další postup.“
„Budeme tu,“ slíbili Zyl s Ruenem a rozloučili se s tím, že musí na rychtu.
Zylaenin otec naopak zabručel, že by od šamana rád slyšel, co se v noci dozvěděl, a jaký je jeho názor na Ruena. Jarten jej sjel nesouhlasným pohledem, protože si byl jist, že Zyl svému otci všechno pověděla, ale pak poslal Aerin do domu a obšírně mu vysvětlil, co a jak.
Po příchodu ke Kemerovi si Zyl s Ruenem objednali obvyklou dlačí snídani. Zyl svého druha opatrně pozorovala. Jak se zdálo, vůně krve na něj neměla nijak silný vliv. To bylo odlišné od předchozích dnů. Dalo se říct, že je mírnější. Když pak vyšli ven, hned se ho na to vyptala.
„Máš pravdu,“ přikývl. „Obvykle mě vůně krve nutila vrhnout se na jídlo a musel jsem se krotit, ale dnes se mi jen sbíhaly sliny a dostal jsem větší hlad, když jsme vešli dovnitř.“
Pak se však zachmuřil.
„Musím povědět Ertenovi, jak to se mnou ve skutečnosti je. Nebude mít radost.“
„Půjdu s tebou, neboj,“ odvětila a vzala ho za ruku. Na rozdíl od Tyrii se ona svou láskou k Ruenovi netajila.
„Ertena se neboj. Je to praktik. Nejspíš bude chvíli váhat, kam tě posílat na obchůzky. Víc se obávám Tyrii. A pak samozřejmě Gara.“
„Gar mi nijak nevadí a myslím, že ani já jemu, nebo mi něco uniklo?“
„Je to člověk,“ zabručela. „Všimla jsem si, jak po něm večer koukáš.“
„Ale vždy se mi podařilo odolat. Kromě toho, sedí nahoře s Ertenem a dole se zdržuje jen minimálně, právě kvůli dlakům, aby nás zbytečně nedráždil.“
„Moulo jeden,“ zabručela, „co když přijde z ulice zraněný? Ovládneš se?“
Tohle její druh zvažoval delší dobu.
„Nevím,“ řekl pak. „Toho chlapa u mostu jsem nezabil, ale to jsem ještě nebyl pod takovým tlakem.“
„Tak vidíš, musíš se od něj držet dál. A Gar od tebe také. Alespoň do doby, než proběhne obřad.“
„A nevyhodí mě Erten z družiny?“ dumal Ruen nahlas.
„Teoreticky může,“ přikývla. „Ale Erten se snaží dát každému šanci. Jinak by tě ani nepřijal. Uznej, že jako člověk jsi proti ostatním neměl co nabídnout. Snad kromě možnosti hlídkovat na hlavní ulici a na rynku místo nás.“
„Já si ale myslím, že tohle bude trochu velká síla i na něj,“ povzdechl si Ruen.
Mlčky na něj pohlédla a pevněji mu sevřela dlaň.
Na rychtě se hned vyptali, zda je Erten nahoře.
„Bohužel, minuli jste se o pár chvil,“ odpověděla Vitril. „Sotva přišel, objevil se tu Daeti a odvedl jeho i Gara sebou na hrad. Drak s nimi potřeboval nutně mluvit a nesneslo to odkladu. Erten prý dnes ještě ani nesnídal.“
„Tak to s ním probereme, až přijde. Ono se to nezblázní,“ mávla Zyl rukou, aby uklidnila zvědavé pohledy kolegů. „Kromě toho, máme za chvíli s Ruenem pochůzku a než se vrátíme, budou snad oba zpět.“
„To by mohlo vyjít,“ přikývla Vitril.
Vlkodlaci si došli pro výzbroj a pak se vydali na obchůzku po ulicích obývaných dlačími smečkami. Když bylo město plné cizinců vyžívajících se v provokacích a hledání záminek k soubojům, bylo lepší dávat pozor, kde se kdo motá. Drak sice zakázal rytířům a jejich doprovodům, aby v této části města opouštěli hlavní ulici a její bezprostřední okolí, ale byl si plně vědom toho, jak pošetilé je doufat, že ho všichni poslechnou. Erten s Tyriou již žili v domku v Posvátném lese. Na rychtu to sice měli podstatně dál, ale hlavně Tyria si hned od první noci libovala, jaký je kolem domu klid a ticho. Ertena to ticho sice budilo, protože si už zvykl na pouliční ruch a zvuky města obecně, ale během několika nocí se přizpůsobil. A musel uznat, že je tu mnohem bezpečněji, než kdekoli jinde ve městě a v jeho okolí. Projevilo se to i na jejich vztahu. Ve městě si Tyria nedovolila dávat své city najevo, ale zde byla mnohem uvolněnější a nebránila se polibkům a jiným něžnostem, i když nebyla s Ertenem v soukromí domu.
Ráno za úsvitu vyrazili na rychtu se zastávkou u Kemera na snídani. Cestou potkali Saidaru, vracející se z lesa ve čtyřnohé podobě. Kývla na ně a zamručela nějaký pozdrav. Popřáli jí příjemné ráno a pak ji zvědavě sledovali pohledy, dokud jim nezmizela mezi keři.
„Nebyla na lovu,“ řekla Tyria tiše. „Necítím žádnou krev.“
„Kyryl dnes v noci neměl službu,“ usmál se Erten a spiklenecky na ni mrkl.
„Myslíš, že plánují rodinu?“
„Já si myslím, že jsou na tom asi jako my dva,“ odvětil. „Yadgir se mi mezi řečí zmínil, že u něj byla Saidara a chtěla postýlku pro kotě.“
„To se brzy Kyryl dost naběhá,“ řekla poťouchle. „Saidara je dost hladová tygrodlačice a jestli to kotě bude po ní, bude to Kyryla stát hodně sil, oba je nakrmit.“
„Chceš si na to vsadit?“ zeptal se pobaveně.
„Myslíš jako na Gara a Saevin?“ mrkla na něj.
„Ty sis nevsadila?“
„Vsadila. Na to, že Gar s ní zůstane a stane se z něj tygrodlak.“
„Já taky,“ zamnul si spokojeně ruce.
Prošli brankou a došli až ke Kemerovi, kde si dali snídani. Pak zamířili na rychtu. Tyria se usadila za svým stolem, aby počkala na Kyryla a pak s ním vyrazila na obchůzku, kdežto Erten jen všem kývl na pozdrav a vystoupal po schodech do patra.
Když otevřel dveře, zjistil, že tam Gar už je a něco píše.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho a sedl si za svůj stůl.
„I tobě,“ odpověděl jeho zástupce.
Gar se za těch šest týdnů výrazně změnil. Dříve chodil po městě v otlučené zbroji, zpocený, neoholený, páchnoucí potem a dýmkou. Ne však pivem, protože to zpomalovalo myšlení a Garovi to vždy myslelo velmi rychle a správně. Proto vydržel v pozici rychtáře tak dlouho a vydržel by i déle, nebýt rozzuřenosti konšelů.
Ale od té doby, co se zabydlel v podnájmu u tygrodlačice Saevin, se k pobavení jeho kolegů mnohé změnilo. Během několika dnů přinutila tygrodlačice svého podnájemníka, aby si dílem vypral a dílem koupil nové tuniky, pečlivě se staral o novou zbroj, pravidelně se koupal, nechal se ostříhat a zastřihl si plnovous do trochu slušného tvaru. A také omezil kouření.
Dalo se říct, že z Gara je nyní nový člověk.
Jemný čich chlupatých, ale hlavně dlaků, zjistil, že Gar se nyní koupe prakticky obden. A zcela neomylně odhalil ještě jednu věc. Mezi Garem a Saevin muselo k něčemu dojít, protože se její pach pravidelně objevoval na jeho oblečení a Illyth svým ostrým dračím zrakem před dvěma týdny odhalila tygrodlačí srst na Garově oděvu a kupodivu na jeho přední straně, na ramenou a trošičku i na zádech.
Následně došlo k uzavření oněch již zmíněných sázek na Garovu budoucnost, protože bylo nade vší pochybnost zřejmé, že se ti dva k sobě museli opakovaně dostat mnohem blíž, než jen při míjení se na chodbě nebo při společném jídle.
„Jak se ti vede v podnájmu? Všechno v pořádku?“ zeptal se Erten a usadil se za stolem.
„V naprostém,“ odpověděl Gar, aniž by zvedl hlavu od psaní.
„Včera jsem viděl Saevin na trhu. Už ani nevím, kdy naposledy jsem ji viděl v lidské podobě. Musím říct, že je to pěkná ženská.“
„Zjistila, že je pro mne snadnější žít pod jednou střechou s dlakem v lidské podobě, než v té dvounohé. Uznej, že její zuby jsou celkem slušná hrozba.“
„Má nádherné tesáky, radost na ně pohledět,“ přitakal Erten zasněně.
„Tvé pojetí krásy asi nikdy nepochopím,“ usmál se Gar a konečně zvedl hlavu od lejstra.
„Vážně?“ podivil se Erten. „Ale Tyriu sis vždy rád prohlédl a vysekl jsi jí poklonu?“
„Tak proto jsi mě nastěhoval k Saevin?“ zasmál se Gar. „Tak to se přiznám, že mi tahle souvislost nedošla, a že jsem si s tím pěkně lámal hlavu.“
„Copak se mýlím?“
„Ano a ne,“ odvětil Gar a opřel se v židli. „Ano, Tyriu jsem vždy pozdravil poklonou a choval jsem se k ní uctivěji, než k jiným ženám. Ano, vždy jsem si ji rád prohlédl. Důvod? Ty poklony a úcta byly za její bojové umění. Ve městě nenajdeš tygřici, která by měla mezi rytíři takovou pověst. Na jednu stranu ji proklínají, protože je v soutěžích porazila, na druhou stranu vyzdvihují její styl boje a eleganci při jakémkoli pohybu. A že jsem si ji tak často dlouze prohlížel? Protože je pěkně mohutně stavěná a umí se nést. I když jen jde, máš srdce až v krku, bez ohledu na to, že je tygřice. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo ji se zalíbením sledoval. Na druhé straně řeky je pěkná řádka chlapů, co ti ji závidí.“
„Tak v tom případě se omlouvám, protože tohle zase nenapadlo mě,“ zasmál se Erten. „A děkuji za poklonu. Tyrii to samozřejmě vyřídím.“
„Že jsem nebyl zticha,“ usmál se Gar.
„Ale se Saevin vycházíte, nebo ne?“ ujišťoval se Erten.
Gar se na něj poťouchle díval a na rtech mu pohrával slabý úsměv.
„Nejsem sice chlupatý a nemám vaše smysly, ale jedno vím jistě. Sledujete mě. Po těch letech hledání zlodějů a vrahů jsem si vypěstoval takové tušení, které mě vždy varuje, když se o mě začne někdo zajímat víc, než by se mi mohlo líbit. Illyth mi při každém setkání prohlíží oblečení, dlaci v mé blízkosti větří a nemusím mít váš sluch, abych slyšel vaše šeptání za mými zády.“
Erten si rozpačitě zamnul bradu.
„Proč bych to tajil, když jste na to přišli sami. Rozumíme si. Někdy koupím jídlo pro nás oba já, jindy ona. Měl jsi pravdu, je neobyčejně mírná, tedy na tygrodlaka. Co se domácích prací týče, neodpustí mi ani chlup, ale jinak je to úžasná žena a musím uznat, že také moc pohledná tygrodlačice. Nepohybuje se sice tak elegantně jako tvá Tyria, ale také je na ni radost pohledět.“
Erten upadl do ještě větších rozpaků. Bylo jisté, že tuhle bitvu Gar vyhrál na celé čáře. Mysleli si, že si z něj dělají legraci, a zatím se on bavil na jejich účet a s potěšením sledoval, jak ho pozorují a pokoušejí se přijít na to, co se mezi ním a Saevin děje.
„A než se začnete dohadovat, jak jsme daleko, tak nahoře už spát nemusím,“ zasadil mu Gar ránu z milosti.
Erten už ani neměl sílu něco říct a raději se začal spěšně probírat papíry. K tomu musel poslouchat Garův spokojený smích.
Ale tygr se rychle otřepal. Sázku zatím nevyhrál, ale pokud si z něj Gar nedělá legraci a mluvil pravdu, pak by se chvíle, kdy se promění v tygrodlaka, dost podstatně přiblížila.
Z myšlenek jej vytrhly kroky na schodech. Poznal podle nich Vitril, a když si byl jist, že je za dveřmi, pozval ji dál dříve, než stihla zaklepat.
Vlčice otevřela dveře a vrhla po svém nadřízeném nechápavý pohled.
„Dole je Daeti a žádá vás oba okamžitě k Raervarovi,“ řekla.
„A řekl ti proč?“ zeptal se Erten, ale už vstával od stolu, stejně jako Gar.
„Ne, jen to, že je to naléhavé, jako vždycky.“
„Řekl to takhle doslova?“ usmál se Gar.
„Skoro,“ mrkla na něj Vitril. „Ten konec sedí.“
„Tak tedy jdeme,“ pokrčil Erten rameny a nechal Vitril, aby seběhla schody jako první.
„Copak se děje?“ zeptal se Daetiho, když šli po ulici směrem k sadu.
„Nevím,“ pokrčil kocour rameny, „ale před chvílí dojelo na hrad několik urozených pánů z tábora před hradbami a dožadovali se audience. Raervar ještě spal a budit draky je dost nebezpečná věc. Stráž tahala slámky a ten, co prohrál, ho musel jít probudit.“
„A jakou má drak náladu teď?“ pátral Erten.
„Nic moc, ale jde to. Umí být horší,“ zhodnotil nebezpečí Daeti.
„Co mu chtěli, náhodou nevíš?“ ozval se Gar.
„Ani slovo,“ zavrtěl Daeti hlavou.
Po příchodu na hrad byli ihned uvedeni k Raervarovi. Společně s drakem tam stálo pět rytířů. Avšak pouze dva z nich byli ve zbroji.
„Pánové,“ pronesl spokojeně Raervar, „toto je rychtář Erten a jeho zástupce Gar. Protože zde nejste první den, víte, že mým rychtářem pro tuto část města a k ní náležející pozemky je tygr Erten. Ujme se vyšetřování toho delikátního problému, kvůli kterému jste za mnou spěchali ještě předtím, než vyšlo slunce.“
Erten s Garem správně rozpoznali skrytou narážku a také trochu hrozbu do budoucna. Draci nesnášeli buzení a Raervar nikdy nevstával dříve, dokud mu slunce nesvítilo do očí.
Jeden z rytířů vykročil o dva kroky před ostatní.
„Velmi se omlouvám, ale musím vznést formální námitku proti tomu, aby naše stany prozkoumával někdo jiný, než člověk.“
„Pane Fisahu,“ podíval se na něj drak přísně, „toto je část města náležející chlupatým a dlakům. Zločin se stal na pozemcích náležející pod správu této části města, a proto také vše vyšetří rychtář této části města. Myslím, že jsem se vyjádřil jasně a srozumitelně. Můžete se však domluvit s Ertenem, aby stany prozkoumával jeho zástupce Gar, případně další členové jeho družiny.“
Rytíř Fisah přeletěl Ertena a Gara nesouhlasným pohledem. Byl šlechtic a vyžadoval, aby s ním bylo podle toho nakládáno. Podle jeho názoru měl být vyšetřováním pověřen někdo urozeného rodu, který by mu byl svým postavením roven.
„Přesto musím trvat na tom, že s takovým postupem nesouhlasím,“ stál si za svým. „Ve městě je přece také lidský rychtář, který již vyřešil mnoho případů.“
„To mluvíte o Garovi,“ usmál se nebezpečně Raervar. „Jeho nástupce chytil jen několik kapesních zlodějů a pár pytláků. Zatím se tedy ničím velkým nevyznamenal.“
Rytíř se chvíli tvářil nerozhodně. Nebyl zvyklý, aby se jeho přání neplnila. Jenže ke své škodě udělal chybu, kterou před ním udělali již mnozí lidé. Probudit Raervara dříve, než se sám rozhodl otevřít oči, znamenalo, že bude dotyčnému házet klacky pod nohy na každém kroku, ale způsobem, kdy mu onen dotyčný bude muset ještě poděkovat.
Nakonec se obrátil k Ertenovi.
„Rychtáři, byl bych ti velmi vděčný, kdybys pečlivě zvážil situaci, než vybereš ve své družině pomocníky, kteří se budou s tebou podílet na vyšetřování. Jistě uznáš, že jsou jistá pravidla, zvyky a omezení, která bychom měli v zájmu udržení klidu a pořádku dodržet.“
„Jinými slovy,“ usmál se Erten, „nechcete, abychom vám zanesli do stanů chlupy, že?“
Gar se pousmál a Erten koutkem oka zachytil záblesk v dračích očích.
„Řekněme,“ odvětil rytíř poněkud škrobeně, „že bychom ti byli vděční, pokud necháš dlaky a chlupaté střežit ulice a vezmeš si s sebou lidi.“
„V mé družině jen pouze jediný člověk, a to je zde přítomný Gar. Protože však vyšetřování povedu já osobně a nechci mezi nás vnášet napětí, navrhuji, abych s sebou mohl do vašeho tábora přivést draconiánku Illyth. Gar je schopný muž s velkým množstvím zkušeností, ale nemá naše smysly. Draconiáni mají sluch, čich a zrak stejné jako chlupatí, a mohou konkurovat i dlakům. Na rozdíl od nich jsou však draconiáni mezi rytíři přijímáni mnohem přívětivěji, nebo se mýlím?“
Rytíř Fisah se na chvilku obrátil ke svému doprovodu. Ti souhlasně přikývli a tak se obrátil zpět k Ertenovi.
„S draconiánkou souhlasíme.“
„Takže nyní bychom se s Garem mohli dozvědět, o jaký delikátní případ to vlastně jde, nebo máte ještě nějaké další přání ohledně sestavy mé družiny?“
„Tu nyní považujeme za dohodnutou,“ opáčil rytíř suše. „A co se případu týče, jde o nějaké krádeže.“
„Krádeže? V táboře plném rytířů?“ pozvedl Erten obě obočí a Gar se musel kousnout do jazyka, aby nevyprskl smíchy nad tónem jeho hlasu a výrazem obličeje.
„Bohužel,“ zabručel rytíř. „Tento čin vrhá ošklivý stín na všechny přítomné rytíře a jejich družiny. Již dnes jsme museli od sebe roztrhávat rytíře Evotha a rytíře Naisse. Mají stany vedle sebe a před dvěma lety spolu vedli jisté rozepře, které nebyly dosud dořešeny.“
„Proč tedy mají stany vedle sebe?“ podivil se Erten.
„Protože mladší sestra rytíře Evothe byla provdána za nejmladšího bratra rytíře Naisse. Nyní jsou spolu příbuzní a bylo by společensky nevhodné, kdyby stany vedle sebe neměli.“
Erten se pousmál. Za svůj život slyšel již mnohé zkazky ze života rytířů a několik jich i zažil na vlastní kůži. Rytíři byli zvláštní druh lidí.
„V tom případě to chápu,“ přikývl. Ve tváři přítomných rytířů si však přečetl, že mu to nevěří. Nebyl rytířem, a proto podle nich nemohl chápat jejich styl myšlení.
„Co se komu ztratilo?“ zeptal se.
„Většinou šperky a zdobené předměty. Je to celkem zvláštní výběr. Samé menší kousky, sice drahé, ale prostě malé. Největším ukradeným předmětem je dýka. Zloděj na místě nechal mnohem větší a tedy i dražší věci a odnesl jen malé předměty.“
„Myslel jsem, že stany jsou pečlivě střeženy?“ ozval se Gar.
„To také jsou,“ přitakal rytíř, „ale to je další zvláštní věc. Krade se v noci, kdy ve stanech spí lidé. A přitom nikdo nic nevidí ani neslyší.“
Erten viditelně ožil. Zatím to bral jen jako další nudnou hádku mezi rytíři, kterých si užil dost a dost. Rytíři se hádali vlastně neustále. Během jediného večera si dokázali třikrát přísahat věrnost až za hrob a současně se čtyřikrát vyzvat na souboj. Ale tohle nevypadalo na práci rytíře. Rytíř by se k něčemu takovému nesnížil. Vyplenit vesnici spadající pod vládu jiného rytíře, to ano, ale vždy až po řádném vyhlášení nepřátelství. Okrádat jiného rytíře ve spánku, to nebyl jejich styl. Kromě toho, pozítří je turnaj. Oblíbeným zvykem bylo, že se oba rytíři vzájemně vyzvali k souboji na kolbišti.
„Nějaké stopy jste na místě těch zločinů neviděli?“
„Jaké stopy?“ podivil se rytíř Fisah. „Předměty prostě zmizely ze svých schránek, případně z váčků. V jednom případě dokonce zloděj rozepnul sponu na zlatém náramku, který dostal jistý rytíř od své ženy namísto klasického šátku.“
„Ve spánku? Rytíř zvyklý na spánek pod širým nebem, kdy musí neustále počítat s tím, že tábor napadnou lupiči nebo alespoň šelmy?“ užasl Gar.
„Nikdo z nás to nechápe,“ přikývl rytíř Fisah. „Ten náramek mu na ruce seděl dost pevně. Nikdo si nedokáže představit, jak by mu ho někdo mohl sundat, aniž by mu s rukou nehýbal a tak ho neprobudil.“
„A co dalšího podivného je na těch krádežích?“
„Tohle ti nestačí?“ podíval se na Ertena rytíř Fisah.
„Moc toho není,“ přitakal Erten. „Musíme si prohlédnout všechny vykradené stany osobně. S Garem nyní zajdeme na rychtu pro draconiánku Illyth a pak se vypravíme k vám do tábora.“
„Budete očekáváni,“ odpověděl rytíř Fisah.
Když procházeli sadem, bručel si Erten něco pod vousy.
„Co se ti nezdá?“ zeptal se Gar.
„Jen nadávám na rytíře a jejich družiny,“ zabručel.
„Protože si diktují, kdo jim smí lézt do soukromí?“ usmál se Gar.
„Tebe to neštve?“ mrkl na něj Erten. „Přijdou si stěžovat, že je někdo okradl a pak si ještě budou vybírat, kdo to bude vyšetřovat. A samozřejmě ne podle zásluh, ale podle urozenosti, jako kdyby titul rytíře sebou nesl dekret na rozum.“
„Myslel jsem, že jako bojovník jim budeš spíš rozumět.“
„Sice jsem bojovník a potkal jsem pěknou řádku rytířů, ale to nemění nic na tom, že jsou s nimi jen potíže.“
„Hlavně proto, že tě nechtějí pustit do stanů, že?“ neodpustil si Gar rýpnutí.
„Ty stany jsou tak malé, že mi to ani nevadí,“ mávl Erten rukou. „Ale samozřejmě to byla urážka, kterou mají u mě pěkně schovanou. A nemysli si, oni to moc dobře vědí.“
„Vyzveš ho pak na souboj?“ zeptal se Gar náhle zcela vážně.
„Ne,“ zavrtěl Erten hlavou. „Jak víš, čekáme s Tyriou kotě a tenhle nafoukaný pitomec mi nestojí za to, abych kvůli němu riskoval život svůj a možná i Tyriin a našeho potomka. Ale jestli se mi pokusí motat do vyšetřování, tak mu to spočítám, to se můžeš vsadit.“
Gar na něj mlčky pohlédl. Pokud to Erten rytíři skutečně nějak spočítá, pak se vystaví riziku pomsty formou souboje nebo vyhlášení nepřátelství. Erten sice nebyl urozeného původu a nebyl ani rytířem, ale byl rychtářem poloviny města a drak dnes dal jasně na vědomí, že za svým rychtářem stojí a je pod jeho ochranou. Vyhlášení nepřátelství by tak nepocítil Erten, ale Raervar, potažmo město.
I když na druhou stranu, vyhlašovat nepřátelství draku Raervarovi ještě nikomu užitek nepřineslo. Každý, kdo se mu pokusil nějak škodit, byl velmi rychle proměněn v obláček mastného kouře.
Než došli na rychtu, dostal se Erten do poněkud lepší nálady. Myslel na to, co všechno provede rytířům Illyth. Z několika rozhovorů, které mezi sebou vedli, vyplynulo, že nemá rytíře v oblibě. Nerozváděla sice důvody, ale podle tónu hlasu a záblesků v očích to nebylo nic pěkného a zřejmě si to s nimi později vyřídila. Fakt, že bude muset vstoupit do jejich tábora a hrabat se jim v osobních věcech, ji buď neobyčejně rozzuří, nebo naopak nadchne. V obou případech uposlechne jeho rozkaz a bude hledat stopy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ovšem běda rytíři nebo jeho panoši, kteří by jí vstoupili do cesty, anebo jí dokonce říkali, co smí a nesmí.
Vešli do rychty a rovnou vstoupili do hlavní místnosti. Kromě Tyrii a Kyryla, kteří se zatím nevrátili z obchůzky, zde byli všichni.
Vitril zrovna držela zadrženého jezevce a její druh Ildar zapisoval výslech. Jezevec vrčel a kroutil se, ale vlčice ho držela pevně.
„Co udělal?“ zeptal se Erten.
„Kapsář,“ odpověděla prostě Vitril a ukázala na hromádku mincí ležících na stole před Ildarem.
„A šikovný,“ usmál se Gar. „Jak dlouho ti trvalo nakrást si tolik peněz?“
„Trhni si,“ odsekl jezevec. „To jsou moje peníze. Poctivě jsem si je vydělal.“
„Jasně, a tu ruku v tašvici té kočky jsi měl jenom proto, aby sis ji ohřál, viď, prevíte,“ odsekla Vitril. „Chytila jsem tě přímo za pařátu, ani jsi nestihl pustit ty tři stříbrné.“
„Dobře, ty přiznávám, ale zbytek je můj,“ nedal se jezevec.
„Tak nám pěkně pověz, kde sis je vydělal, my si to ověříme a pustíme tě,“ ozval se Ildar.
„Od jednoho kupce. Za složení zboží a naložení nového,“ odvětil hbitě jezevec. Příliš hbitě, než aby mu to věřili.
„Jistě nás k němu dovedeš,“ usmál se Ildar mile.
„Odjel. Naložil jsem mu vůz, zaplatil mi, práskl do koní a vyrazil k bráně,“ odvětil jezevec.
„To je ovšem smůla,“ zabručel Ildar, „ale ani tak nemáš všechno ztraceno. Jistě víš, kde jsi to jeho zboží složil a naložil nové. Dojdeme se tam zeptat. Složit celý vůz, to je fuška, stejně jako ho naložit. Musel jsi tam běhat alespoň půl dne. Musí tam být spousty svědků, kteří ti dosvědčí jak práci, tak předání odměny.“
„Skládalo se to po kouskách, něco tady, něco tuhle,“ mumlal jezevec.
„A nakládalo se to taky po kouskách?“ usmíval se Ildar. „Tím lépe, víš, co tam najdeme svědků?! Tak kde začneme?“
Jezevec jen sevřel tlamu a zamračil se.
„Tak to přece jen označíme jako kapsářství, co ty na to,“ nadhodil Ildar a namočil znovu brk do inkoustu.
„Táhněte ke všem čertům,“ zavrčel jezevec od srdce a všichni v místnosti se hlasitě rozesmáli.