Případ ztracených šperků - 2.
Ruen na něj hleděl nechápavě.
„Když se lidé začali měnit ve vlkodlaky, a to je už hodně stovek let zpátky, stávali se z lidí tvorové, kteří nijak nepřemýšleli,“ začal Jarten pomalu. „Jako lidé byli inteligentní, ale jako dlaci o všechnu inteligenci přišli. Tedy o tu lidskou část. Staly se z nich šelmy ovládané jen základními pudy a instinkty. Vyráželi do krajiny kolem místa, kde žili a lovili vše, co jim přišlo do cesty. Byli rychlejší, než dnešní vlkodlaci a také dravější. Neměli smečky ani jiná společenství. Nedokázali se podělit o kořist a nedokázali si vzájemně pomáhat. Až postupem doby se objevili mírnější vlkodlaci, a protože ti rychle vytvářeli smečky a smečka je při lovu i obraně mnohem úspěšnější než osamělý vlkodlak, stejně jako při výchově potomků, ti staří vlkodlaci postupně vymizeli. Ale v každém z nás něco málo z nich zůstalo. Jsou to naši předci. Ty myšlenky, co tě nabádají k lovu, to je právě jejich dědictví. Každý z nás ho má, ale jinak silné. Proto jsou někteří dlaci tak mírní, že odolají vůni lidské krve a jiní ne.
U tebe je tohle dědictví tak silné, že ti dělá ze života peklo. Ale máš silné vědomí i podvědomí, a proto s tím úspěšně bojuješ a ovládáš se tak dlouho, jak jen to jde. Sám od sebe jsi odhalil nejúčinnější léčbu. Dlouhý lov. Štvát kořist do úmoru a pak ji roztrhat. Říkal jsi, že už se při lovu částečně kontroluješ. Co přitom cítíš kromě příjemného pachu strachu?“
„Něco ve mně je šťastné. A já vím, že když tomu umožním vybít se při štvanici a pak tomu dovolím, aby to kořist roztrhalo na kusy místo toho, aby ji jen snědlo, dá mi to pokoj.“
„Správně,“ přikývl Jarten. „To je přesně ono. Každý dlak má vlastně dvě části. Jednu lidskou a druhou zvířecí. Ty dvě dohromady tvoří jeho osobnost. U někoho převládá lidská, a pak je mírnější, u jiného zvířecí, a pak je prudký a výbušný. Například Eski je velmi výbušný vlkodlak a svou kořist také rve na kusy. Nebo Saidara. I u ní jsou zvířecí instinkty mnohem silnější, než u jejího druha Kyryla. U ní je ovšem problém v tom, že se nikdy neuměla ovládat, ani jako člověk, takže se u ní projevují silněji, než by při své síle měly. Tomu, co se děje s tebou, se mezi dlaky říká plané nebo také prvotní dlactví.“
„A jak se toho mohu zbavit?“ zeptal se Ruen s nadějí v hlase. Doufal, že když Jarten ví, co mu je, bude znát i metodu, jak se stát obyčejným vlkodlakem.
„Toho se nedá zbavit,“ odvětil Jarten pomalu. „Jsou jen různě úspěšné postupy, jak to ztlumit.“
Ruen, který se během jeho vyprávění postupně narovnával, jak v něm sílila naděje v uzdravení, se znovu nahrbil a jakoby stáhl do sebe.
„Jaké?“ zeptal se nevýrazně.
„Mohu ti namíchat směs bylin. Ty tě zpomalí. Nebudeš reagovat tak rychle a mělo by to utlumit ono nutkání k lovu lidí, se kterým tolik bojuješ.“
„Jenže jako biřic potřebuji rychlé reakce,“ namítl Ruen.
„Já vím,“ přikývl Jarten. „Řekl jsem to jen proto, abys věděl, že to existuje. Pro tebe by se víc hodil obřad. Musel bych k němu soustředit alespoň osm vlkodlačích šamanů. Je to dost obtížný obřad, který má za úkol požádat naše bohy o pomoc. Pokud by s ním ostatní šamani souhlasili, dal by se provést za několik dní. Nejlepší by to bylo za úplňku, ale ten je za dva týdny. V minulosti však byl proveden i mimo úplněk a úspěšně.“
„A ten mi pomůže?“ ožil znovu Ruen.
„Pokud bude fungovat, pak ano. Bohužel tě musím upozornit, že pokud se mu podrobíš, dáváš v sázku všechno. Celý svůj život. Pokud bude úspěšný, změníš se. Už nebudeš takový jako nyní, ale nebudeš ani jako první dlaci. Budeš se ovládat a odpadne i každodenní povinný lov, který musíš praktikovat nyní.“
„A když se nepovede?“
„Pokud uděláme chybu nebo se bohové z nějakého důvodu rozhodnou ti nepomoci, můžeš skončit jako prvotní dlak nebo jako obyčejný vlk. V tom prvním případě by tě přítomní vlkodlaci museli na místě zabít. Jistě pochopíš, proč.“
„Chápu, přikývl Ruen vážně.“
„V tom druhém případě by se z tebe stalo zvíře. Byl bys skutečným vlkem. V minulosti k tomu již došlo. Vlk však kupodivu zůstal věrný své vlkodlačí smečce, dokonce zůstal se svou rodinou, ale byl to prostě vlk se vším, co k tomu patří.“
„A jaké jsou naděje, že se to podaří?“
„Podle toho, co vím já, se to většinou více či méně podaří. Jak se zdá, ani bohové nejsou z prvotních dlaků nadšení. Má se za to, že ti, kterým pomoc odmítli, se k bohům nechovali tak, jak se sluší a patří. Před obřadem musíš obětovat všem našim bohům čerstvě skolenou zvěřinu. Už to je pro někoho trpícího prvotním dlactvím dost těžké. Sám víš, jak si kořist chráníš. Když ji však předáš bohům, aniž bys z ní ochutnal třeba jen kousek nebo se napil její krve, dáš jim na vědomí svou víru v ně a také pevné odhodlání stát se dnešním vlkodlakem a dodržovat všechny zvyky a pravidla.“
Ruen chvíli tiše uvažoval. Nedovedl si představit, jak by se ve svém stavu dokázal vzdát kořisti, ale rozhodl se to zkusit.
„A pak už budu jako dřív?“
„Nikdy nebudeš jako dřív,“ zavrtěl Jarten hlavou. „Ale budeš se kontrolovat a povedeš takový život, jako tvá družka.“
„A k ní se budu chovat stejně, jako když jsem byl člověkem?“
Tady se pro změnu odmlčel Jarten.
„Obávám se, že tady vám pomohu ještě méně, než v běžném životě. Podle toho, co vím o těch, kteří tím trpěli před tebou, se ke svým družkám chovali stále stejně.“
Ruen svěsil hlavu.
„Může za to fakt, že vlčicím a vlkodlačicím se během měsíčního cyklu mění pach,“ vysvětloval mu trpělivě Jarten. „Je to věc, se kterou nemohou nic dělat. Zůstalo jim to po předcích. Dávají tak mužům v okolí vědět, kdy jsou schopné mít potomka. Proto všechny vlčice a vlkodlačice nosí bylinky, jejichž vůně přebíjí jejich tělesný pach a tak snižuje nebezpečí nevhodného obtěžování ze strany těch vlků a vlkodlaků, kteří si s pravidly a zákony smečky moc nelámou hlavu. Zyl na noc bylinky odkládá, proto se k ní přes den chováš stejně, jako předtím, a problémy máš jen v posteli. To je ta krásná vůně, o které jsi mluvil. Máš jemnější čich, než ona, navíc jsi muž, takže ji cítíš silněji, než ona sama sebe. A když se uvolníš, její vůně tě ovládne.“
„Pak dojde k tomu zatmění?“
„Zřejmě ano,“ přikývl. „Ale jedno ti povím, všichni ti, kteří tím obřadem prošli úspěšně, vydrželi se svými družkami po celý život a měli s nimi mnoho dětí, takže nějaké řešení být musí. Já ho však neznám a v Laifu se nikdo s takovými problémy neobjevil už dvě generace. Posledního takového dlaka pomáhal léčit můj dědeček. Nikdo z dnešních šamanů nic takového nedělal.“
„A jaká je tedy šance, že se obřad povede, když se tu tak dlouho neprováděl?“ zeptal se Ruen opatrně. Pochybovat o schopnostech šamanů se nevyplácelo.
„Máme o tom poznámky sepsané mým dědou a samozřejmě nás to všechny učili naši předchůdci. Ale pro jistotu navrhnu šamanům v případě, že budou souhlasit s provedením obřadu, že si vyžádáme pomoc jednoho šamana od smečky žijící sto mil od Laifu. Doneslo se nám, že tam úspěšně léčili dlaka před asi deseti lety a šaman je dosud naživu a vykonává všechny obřady. Jeho zkušenosti a rady by celému snažení jedině pomohly.“
Ruen se podíval na oblohu a Jarten mu poskytl čas na rozmyšlenou.
„Kdo všechno o tom musí rozhodnout?“ zeptal se Ruen.
„Hlavně ty a tvá družka,“ odpověděl šaman. „Vaší rodiny a smečky se to až tolik netýká. Zasáhne to především vás dva. Pak už jen šamani. Ovšem musím o tvém stavu informovat všechny ostatní vůdce smeček. Musí vědět, co se s tebou děje, aby se podle toho k tobě chovali.“
„Jistě,“ svěsil Ruen hlavu. „Budu stále pod dozorem.“
„Asi ne, ale stát se to může,“ pokrčil Jarten rameny.
„A co Erten?“ podíval se Ruen na šamana.
„Měl bys mu to povědět hned zítra, je to tvůj velitel. Cokoli uděláš, padá i na jeho hlavu. A po tom případu s tím novicem, jsou na Ertena konšelé pěkně nabroušení a nový lidský rychtář s ním nijak nespolupracuje.“
„Povím mu to,“ přikývl Ruen.
„Nejprve bys ale měl jít za svou družkou,“ řekl Jarten a položil mu dlaň na rameno. „Čeká dole pod skalou. Půjdu jako první a povím jí vše, o čem jsme se tu bavili. Bude to tak lepší. Ke mně jí nepojí city, jako k tobě, takže mě jen vyslechne. Jako šamana mě ovšem v případě potřeby i poslechne. Chci tak předejít nedorozumění. Až se oba shodnete na tom, že zkusíš ten obřad, dáte mi vědět a já začnu podnikat všechny nutné kroky a přípravy. Do té doby, než bude vše připraveno, to musíš sám se sebou vydržet.“
„Vynasnažím se,“ přikývl Ruen.
„Jsi silný, velmi silný, nejen tělesně, ale i duševně. Nebudeš to mít jednoduché, ale vydržel jsi to už šest týdnů a zabil jsi jen za úplňku. Věřím, že vydržíš i zbývající čas, pokud se rozhodnete pro obřad.“
Ruen mu poděkoval a pak sledoval, jak šaman sestupuje ze skály dolů. Zylaeniny oči zářily v temnotě pod stromy, takže přesně věděl, kde se nachází. Viděl, jak k ní Jarten došel, posadil se na zem vedle ní a začal jí vysvětlovat, jak se věci mají. Podle pohybu očí své družky poznal, že se střídavě dívá na šamana a pak nahoru na něj.
Když viděl, že Jarten vstal a odešel, sestoupil dolů za svou družkou.
„Promiň,“ řekla, když se setkali a okamžitě ho objala.
„Co?“ nechápal, ale objal ji a přitiskl k sobě.
„Že jsem z tebe měla strach. Měla jsem ti víc věřit.“
„Hloupost,“ zabručel. „Každý, kdo se to o mně dozví, se bude tvářit stejně, jako ty. Jen blázen by se nebál.“
„Ale jsem tvá družka, takže bych se měla chovat jinak,“ vedla si svou. „Navíc si my dva musíme najít způsob, jak vyřešit náš soukromý problém.“
„Nechal bych to na dobu po obřadu, pokud s ním souhlasíš.“
„S obřadem samozřejmě ano, s čekáním ne,“ prohlásila rozhodně. „Mám tě ráda, a moc. Kdybych tě neměla ráda, už dávno bych ti za ty kousance něco udělala. Nebo za to, že s tebou poslední týden nic není.“
„Bojím se, že ti něco udělám,“ bručel.
„To jsem pochopila, neboj se,“ odvětila a olízla mu čenich. „Jarten mi to všechno vypověděl a mám svou představu o tom, co se s tebou v noci děje.“
„Jak bys mohla, když to neví ani on?“
„Protože on je chlap, kdežto já žena. Navíc žena, která se s tebou miluje téměř tři čtvrtě roku a tak už ví, jak se chováš, kdy a proč.“
„A co si o tom tedy myslíš?“
„Až doma. Pojď, půlnoc klepe na dveře. Ale noci se už prodlužují, tak si ráno můžeme přispat,“ řekla a vykročila k městu. Jeho táhla za sebou.
Doma ho stáhla k sobě do postele, přestože viděla, jak je nervózní.
„Myslím, že bys ty bylinky neměla odkládat,“ řekl, když si stáhla z krku šňůrku s váčkem.
„Proč?“ podívala se na něj a odložila váček na truhlu na oblečení.
„Protože Jarten říkal, že za tím, jak se k tobě chovám, je tvá vůně, kterou ty bylinky maskují.“
„Také mi to říkal a dává mi to smysl. Je to dědictví po vlcích, ze kterých vlkodlaci a dvounozí vlci vznikli. Vlčice musí dát svému partnerovi vědět, kdy může mít štěňata, tak to v přírodě chodí. To jen u nás je to spíš na obtíž.“
„Ale to tě pak znovu kousnu,“ namítl.
„Podívej,“ řekla tiše, „Jarten je sice šaman, ale je to chlap. Myslí jinak, než já a ostatní vlčice i vlkodlačice. I ty myslíš jinak. Já moc dobře vím, co s tebou ta vůně dělá. Každá z nás to ví a také se umí postarat, aby nedošlo k nehodě nebo napadení a stejně tak ví, jak toho využít, když máme stálého partnera. S tím se prostě musíš smířit. Dala jsem si dohromady, jak ses choval a kdy. Vyšlo mi z toho, že čím víc se snažíš odolat, tím později mě kousneš, ale tím silněji to uděláš. Takže můj návrh zní, nebudeš se vůbec kontrolovat. Necháš všechno na svém těle, tak jako to děláš při lovu. Něco uvnitř tebe ví, jak se má chovat, když mě cítíš. Věděl jsi to i předtím, ale bylo to mnohem slabší, takže jsi to v sobě musel posilovat. Teď to naopak brzdíš. Jenže je to jako řeka. Můžeš jí dát do cesty hráz, ale dříve či později musíš přes hráz pustit stejné množství vody, jaké do ní přitéká, jinak se hráz protrhne. To samé se děje s tebou. Stavíš svým potřebám do cesty hráz, ale ta vždy povolí. A čím silnější ji uděláš, tím horší následky to pak má.“
„Ale co když tě začnu kousat? Co budeme dělat pak?“
„Za prvé, tohle budeme řešit, až k tomu dojde. Za druhé, zatím ses vždy vzpamatoval okamžitě potom, co jsem vyjekla bolestí. Ale víš co? Jsem si jistá, že pokud mě kousneš, tak jen mírně, jako to děláš normálně. Podle mne to silné kousnutí bylo důsledkem protržení zábran. Když jim necháš volný průchod, budeš asi divočejší a budeš se chovat jinak, ale rozhodně budeš méně prudký.“
„Dejme tomu,“ zabručel nepřesvědčený Ruen. „Ale já se přitom nekontroluji. Vůbec nevím, co dělám. Jak myslíš, že se budu ovládat? Jsou věci, které nemáš ráda, a já se jim vyhýbám. Ale jak se jim mám vyhnout, když o sobě nevím?“
„To už bude moje starost,“ mrkla na něj. Už dávno zjistila, jak Ruena při milování řídit, aby dosáhla svého a přitom si myslel, že je po jeho.
„Jak myslíš,“ povzdechl si. Protože odložila bylinky, byla její vůně stále silnější a navíc se blížila doba, kdy bude schopná otěhotnět. V ty dny k sobě Ruena nepustila a bylinky v noci neodkládala.
„Ale stejně si myslím, že ty bylinky by byly jistější. Milovat se můžeme, i když je budeš mít na krku.“
„Bylinky jsou jako záloha, kdyby můj plán nefungoval,“ prohlásila pevně a stáhla ho k sobě.
Začal ji líbat, ale po chvíli se od něj odtáhla a vztekle na něj zavrčela.
„Ty se zase kontroluješ!“
„Promiň,“ zabručel.
„Tak znovu, a jestli toho nenecháš, tak tě kousnu tak, že tě Jarten bude muset sešívat!“ zavrčela vztekle.
„Prostě mám strach, že ti ublížím,“ vedl si Ruen svou.
Povzdechla si.
„Podívej, máme před sebou celý život. Milujeme se a já ti nedovolím, abys mě ochudil třeba jen o jedinou slast, kterou si s tebou mohu užít. Musím vědět, co od tebe mohu očekávat. V zimě se ty bylinky špatně shánějí. Když je zima nečekaně dlouhá, mohou klidně i dojít, a co budeš dělat potom, aha? Musíme to řešení najít co nejrychleji, dokud je možnost udělat si zásoby bylinek, kdyby moje řešení nefungovalo. Ale osobně si myslím, že množství dětí, které přivedli vyléčení vlkodlaci na svět a fakt, že s nimi jejich družky vydržely celý život, potvrzuje, že mám pravdu. Vlkodlačice nepatří k ženám, které by vedle sebe snesly násilnického manžela. Kdyby se k nim jejich druhové chovali hrubě, prostě by je vyhnaly od sebe i od dětí.“
Chvíli počkala, až její slova stráví.
„A teď pojď. Zkusíme to znovu. A zkus na nic nemyslet. Věnuj se jen mně, jako jsi to dělal, když jsi byl ještě člověk nebo krátce po proměně.“
„Zkusím to,“ povzdechl si.
„Žádné zkusím to, prostě to udělej,“ usmála se, přitáhla si jeho hlavu ke své a začala ho po lidském způsobu líbat.
Nastavila hlavu tak, aby jí mohl olizovat i stoličky, protože věděla, že Ruen miluje hluboké líbání. Její druh se nyní choval mnohem uvolněněji a postupně i vášnivěji. Když pak po chvíli zvedl hlavu a podívala se mu do očí, měl stejně rozšířené zorničky, jako při lovu. Ale pohled byl jiný. V lese z jeho očí hleděla šelma. Nyní v nich viděla touhu a lásku.
Ruen natočil hlavu a zamířil tlamou na její rameno. Tak to probíhalo i předtím, těsně předtím, než ji kousl. A kousl ji i nyní, jenže jemně a něžně. Nechal své zuby klouzat po její srsti a špičáky jí laskal.
S úlevou se usmála a laskání mu oplácela. Jak se zdálo, měla pravdu. Je to sice jen začátek, ale docela slibný.
Mnohem později leželi proti sobě a znovu se líbali. Ruen už byl opět sám sebou. A Zyl tentokrát nebyla pokousaná. Naopak, byla spokojená a viděla, že i Ruen je klidný a uvolněný, jako nebyl už mnoho dní zpět.
„Tak co, měla jsem pravdu nebo ne?“ broukla.
„Myslím, že ano,“ odvětil a pečlivě jí prohlédl paže a ramena. Srst sice měla vlhkou, jak ji kousal a olizoval, ale nenašel ani stopy po silném kousnutí.
„Tak to vidíš, troubo,“ usmála se. „A co jsi cítil ty během toho zatmění, nebo jak tomu říkáš?“
„Nevím,“ přiznal se. „Nebylo to tak úplně, jako předtím. Pamatuji si záblesky vidění i sluchu, ale nic souvislého. Přesně si pamatuji jen to, že jsem s tebou šťastný a spokojený. A něco mi říkalo, že jsi byla spokojená i ty.“
„A nemýlilo se to,“ mrkla na něj. „A teď mi ještě pověz, jak se to podobá tomu, co prožíváš při lovu?“
„Jak to myslíš? Je to úplně jiné, než při lovu. Tam toužím po zabití kořisti.“
„Aha, tak jinak. Jartenovi jsi říkal, že zprvu sis z lovu nic nepamatoval, ale nyní už vidíš svou kořist, slyšíš a cítíš, ale do lovu nezasahuješ.“
„Jo tohle,“ zabručel, „myslíš, jestli se to zatmění u mě v budoucnu změní na stav, kdy tě budu vidět a slyšet, ale nebudu se omezovat?“
„Přesně.“
„Popravdě, dnes to bylo natolik odlišné, že by to mohlo takhle fungovat. I během lovu se uvolňuji a nechávám vše na svém vlkodlačím já. Zprvu si pro sebe zabíralo celé tělo i mysl, ale teď už ne. Myslím, že i dnes mi vlkodlak dovolil zahlédnout, co se dělo.“
„Vlkodlak a člověk v tobě dávají dohromady Ruena, kterého jsem si vybrala,“ usmála se a něžně mu olízla tvář. „Je normální, když někdy nabývá vrchu nejprve jedna a pak druhá z nich. Nebraň se tomu. Vím, že je to pro tebe obtížné, protože ses jako vlkodlak nenarodil a od proměny uplynulo jen několik týdnů, ale věř mi, že je to pro nás zcela normální. Děje se to u každého z nás, jen různou silou.“
„I ty jsi při milování víc vlkodlakem než člověkem?“
„Na to se spolehni,“ mrkla na něj. „Proto ti dovolím víc kousání a tak dále. Ty z nás, které jsou víc lidmi, se mazlí jinak a divočejšího druha by u sebe jen těžko snesly. A od Kyryla vím, že Saidaru její tygrodlačí část ovládá tak silně, že se milují téměř vždy ve čtyřnohých podobách. Jak už víš, je to pro nás zcela normální, protože čtyřnohá podoba je pro dlaky jediná přirozená. Rodíme se do ní, a když nás někdo zraní a hojíme se, opět jsme ve čtyřnohé podobě. Kyryl sice trochu vrčí, protože on je víc lidský, než jeho družka, ale ona mu to oplácí tím, že se s ním často mazlí ve dvounohé podobě. Našli si stav, který vyhovuje jim oběma. I my si ho najdeme.“
„A co já, proměnil jsem se v noci do čtyřnohé podoby?“ zeptal se nejistě Ruen.
Zyl se tiše zasmála. „Ne, mohu tě uklidnit, stále jsi měl tuhle dvounohou. A neboj se, kdyby k tomu došlo, proměním se také. Ale myslím si, že když se to nestalo dnes, tak se toho nemusíš bát.“
„Proč si to myslíš?“ naklonil hlavu ke straně.
„Protože dnes máš za sebou celých šest týdnů, kdy ses více či méně kontroloval a tak jsi z toho milování nic neměl. Upřímně, já taky ne. Dnešní večer byl nejlepší od tvé proměny, a jestli se budeš příště zase kontrolovat, tak tě vážně pokoušu, to si zapiš za ty svoje přerostlé uši. Když se od teď budeš milovat tak, jak tvé tělo potřebuje, budeš mnohem klidnější a uvolněnější. Takže, když ses neproměnil dnes, tak se podle mne neproměníš ani příště.“
Ruen se uvolněně usmál. Sice jí původně nevěřil, ale podle toho, jak to všechno proběhlo, měla nejspíš pravdu. Zkusí se tedy chovat tak, jak mu navrhla.
A ještě něco si uvědomil. I když jí to neřekl, po tomto večeru se cítil mnohem spokojenější sám se sebou, než ve všech předchozích dnech od proměny až po dnešek, i když si během těch dní mnohokrát říkal, že život vlkodlaka má své výhody a není až tak špatný. Dnes poprvé si však byl skutečně jistý, že je šťastný.
Ráno se Ruen probudil jako první. Zyl spala stulená v jeho náruči. Venku bylo chladno, ale v domě se dosud topilo jen při vaření. A celá Zylaenina rodina dávala přednost syrovému masu, takže toho vaření zase tolik nebylo. Proto byly stěny studené a ráno v jejich jizbě nebylo ani trochu teplo. On proměnou získal hustší srst, než měla ona, a proto mu zima nebyla. Zyl tak u něj zpravidla hledala teplo.
Navíc už před několika dny vytáhla z truhly přikrývku. Když usínali, natahoval ji Ruen za sebe ke komínu. Zyl spala na straně k oknu, protože zeď komína byla studená a během první noci ji na ni Ruen několikrát natlačil. Nyní tedy opatrně sáhl za sebe a oba je přikryl.
Zadíval se do stropu. Zatím ho dlačí myšlenky nechávaly na pokoji. Obvykle o nich nevěděl až do oběda. Ale dnes se skutečně cítil jinak. Říkal si, že předtím nejspíš vůbec nepřijal skutečnost, že je vlkodlak, i když si to myslel a tělo o tom vědělo. Zyl mu říkala, že se s novým životem musí dokonale smířit, jinak bude trpět. Snad mu včerejší večer pomůže odolávat pudům, až se znovu ozvou.
Zyl se pod přikrývkou zavrtěla a vystrčila hlavu. Stále spala, ale nesnášela spánek s hlavou pod přikrývkou. Měla přitom pocit, že se dusí. Když sebou vrtěla, jemně ji nasměroval, aby si položila hlavu na jeho hruď. S úsměvem ji pozoroval. Ze spaní se usmívala a tu a tam něco zamumlala.
Probrala se až mnohem později. Ruen ji na uvítanou štípl předními zuby do krku.
„Také ti přeji dobré ráno,“ odvětila a na oplátku jej kousla do krku, až zaúpěl.
„To je dodatečně za to, že jsi večer tak dlouho mudroval,“ řekla a pak jej dlouze líbala. „A tohle je za to, že sis pak dal říct.“
Zasmál se a přitiskl ji k sobě. Lehla si na něj a opřela se o jeho hruď tak, aby měla hlavu zvednutou a mohla mu hledět přímo do očí.
„Jak se cítíš?“ zeptala se po chvilce.
„Jak to myslíš?“
„Podle toho, co ti vidím v očích, jsi spokojený. Tohle jsem v nich viděla naposledy, když ses proměnil a běželi jsme spolu lesem.“
„Jsem spokojený,“ přikývl.
„Řekla bych, že konečně přijímáš fakt, že jsi vlkodlak.“
„Asi ano, také mě to napadlo,“ připustil.
„V tom případě by to mělo mít vliv na to, jak na tebe budou naléhat dlačí pudy.“
„Myslíš, že budou silnější? Nebudu se jim obtížněji bránit?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jarten mi řekl, že mám zjistit, jak moc jsi smířený s vlkodlactvím. Dokud se s ním plně nesmíříš, nemůže obřad proběhnout. Ty totiž musíš bohy přesvědčit, že chceš být skutečným vlkodlakem se vším, co k tomu patří. Co se týče těch pudů, po dnešní noci nezmizí, ale to víš sám. Ale podle toho, co mě Jarten jako malou učil a včera mi to připomněl, by pro tebe měly být méně stresující. Skutečného vlkodlaka jeho pudy nemohou stresovat. Touha po lovu nezmizí, jen se bude projevovat jinak. Lov však nesmíš vynechat. Nikdy nesmíš hladovět. Navrhuji, abys jedl častěji, třeba menší dávky, ale aby tvůj žaludek měl stále co trávit. To je i Jartenův názor a ten se v tomhle vyzná.“
„Co myslíš, že se dnes večer se mnou bude dít?“ zeptal se zamyšleně.
„Nevím,“ řekla bez váhání. „Ani Jarten to neví. Ale měl bys na tom být trochu lépe, než v předchozích dnech. Jisté to však není. Musíme počkat, jak se s tím tvé tělo srovná.“
„V tom případě bychom měli jít na snídani, protože začínám dostávat hlad,“ řekl a olízl jí čenich.
„Ale několik polibků ještě vydržíš, nebo ne?“ broukla mlsně a nastavila tlamu.
„Když se lidé začali měnit ve vlkodlaky, a to je už hodně stovek let zpátky, stávali se z lidí tvorové, kteří nijak nepřemýšleli,“ začal Jarten pomalu. „Jako lidé byli inteligentní, ale jako dlaci o všechnu inteligenci přišli. Tedy o tu lidskou část. Staly se z nich šelmy ovládané jen základními pudy a instinkty. Vyráželi do krajiny kolem místa, kde žili a lovili vše, co jim přišlo do cesty. Byli rychlejší, než dnešní vlkodlaci a také dravější. Neměli smečky ani jiná společenství. Nedokázali se podělit o kořist a nedokázali si vzájemně pomáhat. Až postupem doby se objevili mírnější vlkodlaci, a protože ti rychle vytvářeli smečky a smečka je při lovu i obraně mnohem úspěšnější než osamělý vlkodlak, stejně jako při výchově potomků, ti staří vlkodlaci postupně vymizeli. Ale v každém z nás něco málo z nich zůstalo. Jsou to naši předci. Ty myšlenky, co tě nabádají k lovu, to je právě jejich dědictví. Každý z nás ho má, ale jinak silné. Proto jsou někteří dlaci tak mírní, že odolají vůni lidské krve a jiní ne.
U tebe je tohle dědictví tak silné, že ti dělá ze života peklo. Ale máš silné vědomí i podvědomí, a proto s tím úspěšně bojuješ a ovládáš se tak dlouho, jak jen to jde. Sám od sebe jsi odhalil nejúčinnější léčbu. Dlouhý lov. Štvát kořist do úmoru a pak ji roztrhat. Říkal jsi, že už se při lovu částečně kontroluješ. Co přitom cítíš kromě příjemného pachu strachu?“
„Něco ve mně je šťastné. A já vím, že když tomu umožním vybít se při štvanici a pak tomu dovolím, aby to kořist roztrhalo na kusy místo toho, aby ji jen snědlo, dá mi to pokoj.“
„Správně,“ přikývl Jarten. „To je přesně ono. Každý dlak má vlastně dvě části. Jednu lidskou a druhou zvířecí. Ty dvě dohromady tvoří jeho osobnost. U někoho převládá lidská, a pak je mírnější, u jiného zvířecí, a pak je prudký a výbušný. Například Eski je velmi výbušný vlkodlak a svou kořist také rve na kusy. Nebo Saidara. I u ní jsou zvířecí instinkty mnohem silnější, než u jejího druha Kyryla. U ní je ovšem problém v tom, že se nikdy neuměla ovládat, ani jako člověk, takže se u ní projevují silněji, než by při své síle měly. Tomu, co se děje s tebou, se mezi dlaky říká plané nebo také prvotní dlactví.“
„A jak se toho mohu zbavit?“ zeptal se Ruen s nadějí v hlase. Doufal, že když Jarten ví, co mu je, bude znát i metodu, jak se stát obyčejným vlkodlakem.
„Toho se nedá zbavit,“ odvětil Jarten pomalu. „Jsou jen různě úspěšné postupy, jak to ztlumit.“
Ruen, který se během jeho vyprávění postupně narovnával, jak v něm sílila naděje v uzdravení, se znovu nahrbil a jakoby stáhl do sebe.
„Jaké?“ zeptal se nevýrazně.
„Mohu ti namíchat směs bylin. Ty tě zpomalí. Nebudeš reagovat tak rychle a mělo by to utlumit ono nutkání k lovu lidí, se kterým tolik bojuješ.“
„Jenže jako biřic potřebuji rychlé reakce,“ namítl Ruen.
„Já vím,“ přikývl Jarten. „Řekl jsem to jen proto, abys věděl, že to existuje. Pro tebe by se víc hodil obřad. Musel bych k němu soustředit alespoň osm vlkodlačích šamanů. Je to dost obtížný obřad, který má za úkol požádat naše bohy o pomoc. Pokud by s ním ostatní šamani souhlasili, dal by se provést za několik dní. Nejlepší by to bylo za úplňku, ale ten je za dva týdny. V minulosti však byl proveden i mimo úplněk a úspěšně.“
„A ten mi pomůže?“ ožil znovu Ruen.
„Pokud bude fungovat, pak ano. Bohužel tě musím upozornit, že pokud se mu podrobíš, dáváš v sázku všechno. Celý svůj život. Pokud bude úspěšný, změníš se. Už nebudeš takový jako nyní, ale nebudeš ani jako první dlaci. Budeš se ovládat a odpadne i každodenní povinný lov, který musíš praktikovat nyní.“
„A když se nepovede?“
„Pokud uděláme chybu nebo se bohové z nějakého důvodu rozhodnou ti nepomoci, můžeš skončit jako prvotní dlak nebo jako obyčejný vlk. V tom prvním případě by tě přítomní vlkodlaci museli na místě zabít. Jistě pochopíš, proč.“
„Chápu, přikývl Ruen vážně.“
„V tom druhém případě by se z tebe stalo zvíře. Byl bys skutečným vlkem. V minulosti k tomu již došlo. Vlk však kupodivu zůstal věrný své vlkodlačí smečce, dokonce zůstal se svou rodinou, ale byl to prostě vlk se vším, co k tomu patří.“
„A jaké jsou naděje, že se to podaří?“
„Podle toho, co vím já, se to většinou více či méně podaří. Jak se zdá, ani bohové nejsou z prvotních dlaků nadšení. Má se za to, že ti, kterým pomoc odmítli, se k bohům nechovali tak, jak se sluší a patří. Před obřadem musíš obětovat všem našim bohům čerstvě skolenou zvěřinu. Už to je pro někoho trpícího prvotním dlactvím dost těžké. Sám víš, jak si kořist chráníš. Když ji však předáš bohům, aniž bys z ní ochutnal třeba jen kousek nebo se napil její krve, dáš jim na vědomí svou víru v ně a také pevné odhodlání stát se dnešním vlkodlakem a dodržovat všechny zvyky a pravidla.“
Ruen chvíli tiše uvažoval. Nedovedl si představit, jak by se ve svém stavu dokázal vzdát kořisti, ale rozhodl se to zkusit.
„A pak už budu jako dřív?“
„Nikdy nebudeš jako dřív,“ zavrtěl Jarten hlavou. „Ale budeš se kontrolovat a povedeš takový život, jako tvá družka.“
„A k ní se budu chovat stejně, jako když jsem byl člověkem?“
Tady se pro změnu odmlčel Jarten.
„Obávám se, že tady vám pomohu ještě méně, než v běžném životě. Podle toho, co vím o těch, kteří tím trpěli před tebou, se ke svým družkám chovali stále stejně.“
Ruen svěsil hlavu.
„Může za to fakt, že vlčicím a vlkodlačicím se během měsíčního cyklu mění pach,“ vysvětloval mu trpělivě Jarten. „Je to věc, se kterou nemohou nic dělat. Zůstalo jim to po předcích. Dávají tak mužům v okolí vědět, kdy jsou schopné mít potomka. Proto všechny vlčice a vlkodlačice nosí bylinky, jejichž vůně přebíjí jejich tělesný pach a tak snižuje nebezpečí nevhodného obtěžování ze strany těch vlků a vlkodlaků, kteří si s pravidly a zákony smečky moc nelámou hlavu. Zyl na noc bylinky odkládá, proto se k ní přes den chováš stejně, jako předtím, a problémy máš jen v posteli. To je ta krásná vůně, o které jsi mluvil. Máš jemnější čich, než ona, navíc jsi muž, takže ji cítíš silněji, než ona sama sebe. A když se uvolníš, její vůně tě ovládne.“
„Pak dojde k tomu zatmění?“
„Zřejmě ano,“ přikývl. „Ale jedno ti povím, všichni ti, kteří tím obřadem prošli úspěšně, vydrželi se svými družkami po celý život a měli s nimi mnoho dětí, takže nějaké řešení být musí. Já ho však neznám a v Laifu se nikdo s takovými problémy neobjevil už dvě generace. Posledního takového dlaka pomáhal léčit můj dědeček. Nikdo z dnešních šamanů nic takového nedělal.“
„A jaká je tedy šance, že se obřad povede, když se tu tak dlouho neprováděl?“ zeptal se Ruen opatrně. Pochybovat o schopnostech šamanů se nevyplácelo.
„Máme o tom poznámky sepsané mým dědou a samozřejmě nás to všechny učili naši předchůdci. Ale pro jistotu navrhnu šamanům v případě, že budou souhlasit s provedením obřadu, že si vyžádáme pomoc jednoho šamana od smečky žijící sto mil od Laifu. Doneslo se nám, že tam úspěšně léčili dlaka před asi deseti lety a šaman je dosud naživu a vykonává všechny obřady. Jeho zkušenosti a rady by celému snažení jedině pomohly.“
Ruen se podíval na oblohu a Jarten mu poskytl čas na rozmyšlenou.
„Kdo všechno o tom musí rozhodnout?“ zeptal se Ruen.
„Hlavně ty a tvá družka,“ odpověděl šaman. „Vaší rodiny a smečky se to až tolik netýká. Zasáhne to především vás dva. Pak už jen šamani. Ovšem musím o tvém stavu informovat všechny ostatní vůdce smeček. Musí vědět, co se s tebou děje, aby se podle toho k tobě chovali.“
„Jistě,“ svěsil Ruen hlavu. „Budu stále pod dozorem.“
„Asi ne, ale stát se to může,“ pokrčil Jarten rameny.
„A co Erten?“ podíval se Ruen na šamana.
„Měl bys mu to povědět hned zítra, je to tvůj velitel. Cokoli uděláš, padá i na jeho hlavu. A po tom případu s tím novicem, jsou na Ertena konšelé pěkně nabroušení a nový lidský rychtář s ním nijak nespolupracuje.“
„Povím mu to,“ přikývl Ruen.
„Nejprve bys ale měl jít za svou družkou,“ řekl Jarten a položil mu dlaň na rameno. „Čeká dole pod skalou. Půjdu jako první a povím jí vše, o čem jsme se tu bavili. Bude to tak lepší. Ke mně jí nepojí city, jako k tobě, takže mě jen vyslechne. Jako šamana mě ovšem v případě potřeby i poslechne. Chci tak předejít nedorozumění. Až se oba shodnete na tom, že zkusíš ten obřad, dáte mi vědět a já začnu podnikat všechny nutné kroky a přípravy. Do té doby, než bude vše připraveno, to musíš sám se sebou vydržet.“
„Vynasnažím se,“ přikývl Ruen.
„Jsi silný, velmi silný, nejen tělesně, ale i duševně. Nebudeš to mít jednoduché, ale vydržel jsi to už šest týdnů a zabil jsi jen za úplňku. Věřím, že vydržíš i zbývající čas, pokud se rozhodnete pro obřad.“
Ruen mu poděkoval a pak sledoval, jak šaman sestupuje ze skály dolů. Zylaeniny oči zářily v temnotě pod stromy, takže přesně věděl, kde se nachází. Viděl, jak k ní Jarten došel, posadil se na zem vedle ní a začal jí vysvětlovat, jak se věci mají. Podle pohybu očí své družky poznal, že se střídavě dívá na šamana a pak nahoru na něj.
Když viděl, že Jarten vstal a odešel, sestoupil dolů za svou družkou.
„Promiň,“ řekla, když se setkali a okamžitě ho objala.
„Co?“ nechápal, ale objal ji a přitiskl k sobě.
„Že jsem z tebe měla strach. Měla jsem ti víc věřit.“
„Hloupost,“ zabručel. „Každý, kdo se to o mně dozví, se bude tvářit stejně, jako ty. Jen blázen by se nebál.“
„Ale jsem tvá družka, takže bych se měla chovat jinak,“ vedla si svou. „Navíc si my dva musíme najít způsob, jak vyřešit náš soukromý problém.“
„Nechal bych to na dobu po obřadu, pokud s ním souhlasíš.“
„S obřadem samozřejmě ano, s čekáním ne,“ prohlásila rozhodně. „Mám tě ráda, a moc. Kdybych tě neměla ráda, už dávno bych ti za ty kousance něco udělala. Nebo za to, že s tebou poslední týden nic není.“
„Bojím se, že ti něco udělám,“ bručel.
„To jsem pochopila, neboj se,“ odvětila a olízla mu čenich. „Jarten mi to všechno vypověděl a mám svou představu o tom, co se s tebou v noci děje.“
„Jak bys mohla, když to neví ani on?“
„Protože on je chlap, kdežto já žena. Navíc žena, která se s tebou miluje téměř tři čtvrtě roku a tak už ví, jak se chováš, kdy a proč.“
„A co si o tom tedy myslíš?“
„Až doma. Pojď, půlnoc klepe na dveře. Ale noci se už prodlužují, tak si ráno můžeme přispat,“ řekla a vykročila k městu. Jeho táhla za sebou.
Doma ho stáhla k sobě do postele, přestože viděla, jak je nervózní.
„Myslím, že bys ty bylinky neměla odkládat,“ řekl, když si stáhla z krku šňůrku s váčkem.
„Proč?“ podívala se na něj a odložila váček na truhlu na oblečení.
„Protože Jarten říkal, že za tím, jak se k tobě chovám, je tvá vůně, kterou ty bylinky maskují.“
„Také mi to říkal a dává mi to smysl. Je to dědictví po vlcích, ze kterých vlkodlaci a dvounozí vlci vznikli. Vlčice musí dát svému partnerovi vědět, kdy může mít štěňata, tak to v přírodě chodí. To jen u nás je to spíš na obtíž.“
„Ale to tě pak znovu kousnu,“ namítl.
„Podívej,“ řekla tiše, „Jarten je sice šaman, ale je to chlap. Myslí jinak, než já a ostatní vlčice i vlkodlačice. I ty myslíš jinak. Já moc dobře vím, co s tebou ta vůně dělá. Každá z nás to ví a také se umí postarat, aby nedošlo k nehodě nebo napadení a stejně tak ví, jak toho využít, když máme stálého partnera. S tím se prostě musíš smířit. Dala jsem si dohromady, jak ses choval a kdy. Vyšlo mi z toho, že čím víc se snažíš odolat, tím později mě kousneš, ale tím silněji to uděláš. Takže můj návrh zní, nebudeš se vůbec kontrolovat. Necháš všechno na svém těle, tak jako to děláš při lovu. Něco uvnitř tebe ví, jak se má chovat, když mě cítíš. Věděl jsi to i předtím, ale bylo to mnohem slabší, takže jsi to v sobě musel posilovat. Teď to naopak brzdíš. Jenže je to jako řeka. Můžeš jí dát do cesty hráz, ale dříve či později musíš přes hráz pustit stejné množství vody, jaké do ní přitéká, jinak se hráz protrhne. To samé se děje s tebou. Stavíš svým potřebám do cesty hráz, ale ta vždy povolí. A čím silnější ji uděláš, tím horší následky to pak má.“
„Ale co když tě začnu kousat? Co budeme dělat pak?“
„Za prvé, tohle budeme řešit, až k tomu dojde. Za druhé, zatím ses vždy vzpamatoval okamžitě potom, co jsem vyjekla bolestí. Ale víš co? Jsem si jistá, že pokud mě kousneš, tak jen mírně, jako to děláš normálně. Podle mne to silné kousnutí bylo důsledkem protržení zábran. Když jim necháš volný průchod, budeš asi divočejší a budeš se chovat jinak, ale rozhodně budeš méně prudký.“
„Dejme tomu,“ zabručel nepřesvědčený Ruen. „Ale já se přitom nekontroluji. Vůbec nevím, co dělám. Jak myslíš, že se budu ovládat? Jsou věci, které nemáš ráda, a já se jim vyhýbám. Ale jak se jim mám vyhnout, když o sobě nevím?“
„To už bude moje starost,“ mrkla na něj. Už dávno zjistila, jak Ruena při milování řídit, aby dosáhla svého a přitom si myslel, že je po jeho.
„Jak myslíš,“ povzdechl si. Protože odložila bylinky, byla její vůně stále silnější a navíc se blížila doba, kdy bude schopná otěhotnět. V ty dny k sobě Ruena nepustila a bylinky v noci neodkládala.
„Ale stejně si myslím, že ty bylinky by byly jistější. Milovat se můžeme, i když je budeš mít na krku.“
„Bylinky jsou jako záloha, kdyby můj plán nefungoval,“ prohlásila pevně a stáhla ho k sobě.
Začal ji líbat, ale po chvíli se od něj odtáhla a vztekle na něj zavrčela.
„Ty se zase kontroluješ!“
„Promiň,“ zabručel.
„Tak znovu, a jestli toho nenecháš, tak tě kousnu tak, že tě Jarten bude muset sešívat!“ zavrčela vztekle.
„Prostě mám strach, že ti ublížím,“ vedl si Ruen svou.
Povzdechla si.
„Podívej, máme před sebou celý život. Milujeme se a já ti nedovolím, abys mě ochudil třeba jen o jedinou slast, kterou si s tebou mohu užít. Musím vědět, co od tebe mohu očekávat. V zimě se ty bylinky špatně shánějí. Když je zima nečekaně dlouhá, mohou klidně i dojít, a co budeš dělat potom, aha? Musíme to řešení najít co nejrychleji, dokud je možnost udělat si zásoby bylinek, kdyby moje řešení nefungovalo. Ale osobně si myslím, že množství dětí, které přivedli vyléčení vlkodlaci na svět a fakt, že s nimi jejich družky vydržely celý život, potvrzuje, že mám pravdu. Vlkodlačice nepatří k ženám, které by vedle sebe snesly násilnického manžela. Kdyby se k nim jejich druhové chovali hrubě, prostě by je vyhnaly od sebe i od dětí.“
Chvíli počkala, až její slova stráví.
„A teď pojď. Zkusíme to znovu. A zkus na nic nemyslet. Věnuj se jen mně, jako jsi to dělal, když jsi byl ještě člověk nebo krátce po proměně.“
„Zkusím to,“ povzdechl si.
„Žádné zkusím to, prostě to udělej,“ usmála se, přitáhla si jeho hlavu ke své a začala ho po lidském způsobu líbat.
Nastavila hlavu tak, aby jí mohl olizovat i stoličky, protože věděla, že Ruen miluje hluboké líbání. Její druh se nyní choval mnohem uvolněněji a postupně i vášnivěji. Když pak po chvíli zvedl hlavu a podívala se mu do očí, měl stejně rozšířené zorničky, jako při lovu. Ale pohled byl jiný. V lese z jeho očí hleděla šelma. Nyní v nich viděla touhu a lásku.
Ruen natočil hlavu a zamířil tlamou na její rameno. Tak to probíhalo i předtím, těsně předtím, než ji kousl. A kousl ji i nyní, jenže jemně a něžně. Nechal své zuby klouzat po její srsti a špičáky jí laskal.
S úlevou se usmála a laskání mu oplácela. Jak se zdálo, měla pravdu. Je to sice jen začátek, ale docela slibný.
Mnohem později leželi proti sobě a znovu se líbali. Ruen už byl opět sám sebou. A Zyl tentokrát nebyla pokousaná. Naopak, byla spokojená a viděla, že i Ruen je klidný a uvolněný, jako nebyl už mnoho dní zpět.
„Tak co, měla jsem pravdu nebo ne?“ broukla.
„Myslím, že ano,“ odvětil a pečlivě jí prohlédl paže a ramena. Srst sice měla vlhkou, jak ji kousal a olizoval, ale nenašel ani stopy po silném kousnutí.
„Tak to vidíš, troubo,“ usmála se. „A co jsi cítil ty během toho zatmění, nebo jak tomu říkáš?“
„Nevím,“ přiznal se. „Nebylo to tak úplně, jako předtím. Pamatuji si záblesky vidění i sluchu, ale nic souvislého. Přesně si pamatuji jen to, že jsem s tebou šťastný a spokojený. A něco mi říkalo, že jsi byla spokojená i ty.“
„A nemýlilo se to,“ mrkla na něj. „A teď mi ještě pověz, jak se to podobá tomu, co prožíváš při lovu?“
„Jak to myslíš? Je to úplně jiné, než při lovu. Tam toužím po zabití kořisti.“
„Aha, tak jinak. Jartenovi jsi říkal, že zprvu sis z lovu nic nepamatoval, ale nyní už vidíš svou kořist, slyšíš a cítíš, ale do lovu nezasahuješ.“
„Jo tohle,“ zabručel, „myslíš, jestli se to zatmění u mě v budoucnu změní na stav, kdy tě budu vidět a slyšet, ale nebudu se omezovat?“
„Přesně.“
„Popravdě, dnes to bylo natolik odlišné, že by to mohlo takhle fungovat. I během lovu se uvolňuji a nechávám vše na svém vlkodlačím já. Zprvu si pro sebe zabíralo celé tělo i mysl, ale teď už ne. Myslím, že i dnes mi vlkodlak dovolil zahlédnout, co se dělo.“
„Vlkodlak a člověk v tobě dávají dohromady Ruena, kterého jsem si vybrala,“ usmála se a něžně mu olízla tvář. „Je normální, když někdy nabývá vrchu nejprve jedna a pak druhá z nich. Nebraň se tomu. Vím, že je to pro tebe obtížné, protože ses jako vlkodlak nenarodil a od proměny uplynulo jen několik týdnů, ale věř mi, že je to pro nás zcela normální. Děje se to u každého z nás, jen různou silou.“
„I ty jsi při milování víc vlkodlakem než člověkem?“
„Na to se spolehni,“ mrkla na něj. „Proto ti dovolím víc kousání a tak dále. Ty z nás, které jsou víc lidmi, se mazlí jinak a divočejšího druha by u sebe jen těžko snesly. A od Kyryla vím, že Saidaru její tygrodlačí část ovládá tak silně, že se milují téměř vždy ve čtyřnohých podobách. Jak už víš, je to pro nás zcela normální, protože čtyřnohá podoba je pro dlaky jediná přirozená. Rodíme se do ní, a když nás někdo zraní a hojíme se, opět jsme ve čtyřnohé podobě. Kyryl sice trochu vrčí, protože on je víc lidský, než jeho družka, ale ona mu to oplácí tím, že se s ním často mazlí ve dvounohé podobě. Našli si stav, který vyhovuje jim oběma. I my si ho najdeme.“
„A co já, proměnil jsem se v noci do čtyřnohé podoby?“ zeptal se nejistě Ruen.
Zyl se tiše zasmála. „Ne, mohu tě uklidnit, stále jsi měl tuhle dvounohou. A neboj se, kdyby k tomu došlo, proměním se také. Ale myslím si, že když se to nestalo dnes, tak se toho nemusíš bát.“
„Proč si to myslíš?“ naklonil hlavu ke straně.
„Protože dnes máš za sebou celých šest týdnů, kdy ses více či méně kontroloval a tak jsi z toho milování nic neměl. Upřímně, já taky ne. Dnešní večer byl nejlepší od tvé proměny, a jestli se budeš příště zase kontrolovat, tak tě vážně pokoušu, to si zapiš za ty svoje přerostlé uši. Když se od teď budeš milovat tak, jak tvé tělo potřebuje, budeš mnohem klidnější a uvolněnější. Takže, když ses neproměnil dnes, tak se podle mne neproměníš ani příště.“
Ruen se uvolněně usmál. Sice jí původně nevěřil, ale podle toho, jak to všechno proběhlo, měla nejspíš pravdu. Zkusí se tedy chovat tak, jak mu navrhla.
A ještě něco si uvědomil. I když jí to neřekl, po tomto večeru se cítil mnohem spokojenější sám se sebou, než ve všech předchozích dnech od proměny až po dnešek, i když si během těch dní mnohokrát říkal, že život vlkodlaka má své výhody a není až tak špatný. Dnes poprvé si však byl skutečně jistý, že je šťastný.
Ráno se Ruen probudil jako první. Zyl spala stulená v jeho náruči. Venku bylo chladno, ale v domě se dosud topilo jen při vaření. A celá Zylaenina rodina dávala přednost syrovému masu, takže toho vaření zase tolik nebylo. Proto byly stěny studené a ráno v jejich jizbě nebylo ani trochu teplo. On proměnou získal hustší srst, než měla ona, a proto mu zima nebyla. Zyl tak u něj zpravidla hledala teplo.
Navíc už před několika dny vytáhla z truhly přikrývku. Když usínali, natahoval ji Ruen za sebe ke komínu. Zyl spala na straně k oknu, protože zeď komína byla studená a během první noci ji na ni Ruen několikrát natlačil. Nyní tedy opatrně sáhl za sebe a oba je přikryl.
Zadíval se do stropu. Zatím ho dlačí myšlenky nechávaly na pokoji. Obvykle o nich nevěděl až do oběda. Ale dnes se skutečně cítil jinak. Říkal si, že předtím nejspíš vůbec nepřijal skutečnost, že je vlkodlak, i když si to myslel a tělo o tom vědělo. Zyl mu říkala, že se s novým životem musí dokonale smířit, jinak bude trpět. Snad mu včerejší večer pomůže odolávat pudům, až se znovu ozvou.
Zyl se pod přikrývkou zavrtěla a vystrčila hlavu. Stále spala, ale nesnášela spánek s hlavou pod přikrývkou. Měla přitom pocit, že se dusí. Když sebou vrtěla, jemně ji nasměroval, aby si položila hlavu na jeho hruď. S úsměvem ji pozoroval. Ze spaní se usmívala a tu a tam něco zamumlala.
Probrala se až mnohem později. Ruen ji na uvítanou štípl předními zuby do krku.
„Také ti přeji dobré ráno,“ odvětila a na oplátku jej kousla do krku, až zaúpěl.
„To je dodatečně za to, že jsi večer tak dlouho mudroval,“ řekla a pak jej dlouze líbala. „A tohle je za to, že sis pak dal říct.“
Zasmál se a přitiskl ji k sobě. Lehla si na něj a opřela se o jeho hruď tak, aby měla hlavu zvednutou a mohla mu hledět přímo do očí.
„Jak se cítíš?“ zeptala se po chvilce.
„Jak to myslíš?“
„Podle toho, co ti vidím v očích, jsi spokojený. Tohle jsem v nich viděla naposledy, když ses proměnil a běželi jsme spolu lesem.“
„Jsem spokojený,“ přikývl.
„Řekla bych, že konečně přijímáš fakt, že jsi vlkodlak.“
„Asi ano, také mě to napadlo,“ připustil.
„V tom případě by to mělo mít vliv na to, jak na tebe budou naléhat dlačí pudy.“
„Myslíš, že budou silnější? Nebudu se jim obtížněji bránit?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jarten mi řekl, že mám zjistit, jak moc jsi smířený s vlkodlactvím. Dokud se s ním plně nesmíříš, nemůže obřad proběhnout. Ty totiž musíš bohy přesvědčit, že chceš být skutečným vlkodlakem se vším, co k tomu patří. Co se týče těch pudů, po dnešní noci nezmizí, ale to víš sám. Ale podle toho, co mě Jarten jako malou učil a včera mi to připomněl, by pro tebe měly být méně stresující. Skutečného vlkodlaka jeho pudy nemohou stresovat. Touha po lovu nezmizí, jen se bude projevovat jinak. Lov však nesmíš vynechat. Nikdy nesmíš hladovět. Navrhuji, abys jedl častěji, třeba menší dávky, ale aby tvůj žaludek měl stále co trávit. To je i Jartenův názor a ten se v tomhle vyzná.“
„Co myslíš, že se dnes večer se mnou bude dít?“ zeptal se zamyšleně.
„Nevím,“ řekla bez váhání. „Ani Jarten to neví. Ale měl bys na tom být trochu lépe, než v předchozích dnech. Jisté to však není. Musíme počkat, jak se s tím tvé tělo srovná.“
„V tom případě bychom měli jít na snídani, protože začínám dostávat hlad,“ řekl a olízl jí čenich.
„Ale několik polibků ještě vydržíš, nebo ne?“ broukla mlsně a nastavila tlamu.