Špatná volba
ŠPATNÁ VOLBA
Bratr Světník pevně chytil ruku vzpouzející se oběti. Dívka sice byla připoutaná tenkými provazy k oltáři, ale on pro svou práci potřeboval, aby byla naprosto nehybná. Stačil mžik a z krátkého řezu na jejím zápěstí se začala řinout krev. Možná to ani necítila, protože jakmile ji pustil, začala opět bojovat. Ovšem naprosto zbytečně. Dílo pozemského bratrstva bylo již dokonáno a pouť jejího těla se pomalu, ale nezadržitelně chýlila ke konci. Druhý kněz se podíval na bratra Velekněze, který se začínal otřásat v počínajícím záchvatu náboženského vytržení. I na Druhého tato chvíle působila velmi silně, ale intenzitu prožitku mohl nejvyššímu jen závidět. Temnou kryptou a zároveň tajnou svatyní se nesl hluboký hrdelní zpěv ostatních členů řádu. Rozlehlé prostory jejich hlasy deformovaly a vracely jako ozvěnu. Plaménky černých svící vrhaly stíny postav na tlusté opěrné sloupy a jen podtrhovaly drama na kamenné desce, kde pomalu umdlévala oběť pro jich boha. Krev z jejích ran odtékala po kameni do černě podlahy, aby se tam smíchala s mořem další již staré a černé, která tu byla kdy prolita.
„Hleďte, její tělo spěje k zániku!“ jásal Velekněz. „Jak umírá. To je taková krása!“ Po tvářích mu tekly slzy. „Jak vznešený úkol můžeš splnit, maličká. Pohleď, Pán přichází, aby tě přijal. Abys mohla splynout s jeho tělem!“
Přímo za oltářem hořel černý oheň. Jeho plameny vydávaly jen nepatrné fialové světlo, ale i tak z něj bolely oči, když se do nich někdo podíval zpříma. Tak jako kouř se odtud začal plíživě vznášet oblačný přízrak démona. Rostl a nabíral podobu přibližně lidského vzezření. Jen byl asi pět sáhů vysoký, měl čtyři paže, obrovské rohy a velké žhnoucí oči, které spočívaly na jeho budoucí oběti.
Místo pro oltář bylo schválně vybráno v největších prostorách, kde se strop ztrácel vysoko v tmách a démon tak měl spoustu místa. Nakláněl se nad kamenem a snažil se dotknout dívky, ale jeho nehmotné prsty jen procházely jejím tělem.
„Už! Podívejte,“ Velekněz pozvedl paže. S posledním dívčiným výdechem se nad ní zhmotnila její odcházející duše jako zářící opar. Snový obraz s její podobou se všelijak tetelil a kroutil, dokud zcela neopustil její hmotnou schránku.
„Je tvá, můj Pane!“ zakřičel Velekněz. „Jak tělo je smrtelné, tak duše je nesmrtelná – jak skvělá strava pro Tvé útroby.“
Démon si ale nevšímal knězovy litanie, vrhl se na astrální bytost před sebou a uchopil ji všema čtyřma rukama. Na rozdíl od reálného těla se mu to podařilo dokonale. Dívčina duše se však i teď snažila ze všech sil uniknout jako ryba vydře. Na tváři se jí zračil děs a ústa němě křičela hrůzou.
Duši byl však veškerý odpor marný. Démon ji pevně objal a přitáhl si ji k ústům, jako při polibku. Naklonil hlavu a labužnicky ji nasál do sebe.
Když zmizel i poslední záblesk bílého světla, démonický bůh se narovnal, shlédl krátce na lidi, kteří si poklekali před oltář se zkrvavenou mrtvolou dívky, a zmizel.
Velekněz vyskočil a zajásal: „Požehnal nám! Byl spokojen. Má rád, když oběť vzdoruje.“
Bylo po mši. Mladší členové řádu zhasínali svíce a uklízeli posvátné předměty.
„Ptáš se mě, jako bys to dělal poprvé!“ rozčiloval se Velekněz. „Prostě to hoď do žumpy, jako všechny ostatní.“
Dva bratři drželi mezi sebou pytel, z něhož odkapávala krev, a kouleli přitom očima. Třetí stál mírně shrbený před Velmistrem.
„Odpusťte, pane, ale je to přece jen starostova dcera.“
„To mě nezajímá!“ odsekl představený. „Maso jako maso! Ať už je to svinstvo odtud pryč. Víte, že nesnáším krev!“
Druhý se zamyšleně díval za odcházející skupinkou.
„Nejsem si jistý, jestli jsme to dnes nepřehnali,“ řekl polohlasně k Veleknězi, který si právě přes hlavu stahoval černou kutnu se zlatým vyšíváním kolem límce. „Dcery žebráků a bezzemků, nebo třeba i drobných řemeslníků - budiž. Ale mám strach, že jsme sáhli hodně vysoko. Neobáváte se, že si toho někdo všimne?“
„Čeho? Že se tu ztrácí panny?“ podíval se na něj Velekněz shovívavě. „Děláme to už sedm let. Vešlo to v obecnou povědomost, že se občas nějaká ta holka zatoulá. A že to byla právě starostová, no a co? Starosta je můj blízký přítel. Bude asi chvíli zuřit a pátrat, ale na nás nepadne ani stín podezření. A kdyby přece,“ ohlédl se kolem sebe po dalších členech temného bratrstva, „vždycky můžeme obětovat nějakého novice.“
Dvojka pozvedl obočí a podíval se směrem k oltáři.
„Ale né!“ plácl ho Velekněz po zádech a zasmál se. „Nemyslím jemu, myslím té bestii, které se říká spravedlnost. Stačí jen ukázat prstem, lidi se vyřádí a můžeme zase nerušeně pokračovat.“ Po těch slovech však poněkud zvážněl a zatahal se za bradku. „Je tu však jeda věc, která mi starost dělá. Nikdy bych to neřekl, ale naše město není asi tak velké, jak se mi dřív zdálo.“
„Co tím chcete říct, Velmistře?“ naklonil Dvojka zvídavě hlavu.
Představený bratrstva pokrčil rameny. „Inu, fakt je, že vhodných adeptek tu valem ubývá. Starší jsou většinou již nepoužitelné a děti zase nemají tu správnou výživnou hodnotu.“ Velmistr vzal opět zadumaně Dvojku kolem ramen a oba vyrazili pomalým krokem z krypty. „Už dříve jsem si všiml, že ti osud naší společnosti leží velmi na srdci. Možná by sis měl vzít osobně na starost pořízení další oběti.“
„Já?“ polkl nasucho Dvojka. „Na to snad máme...“
„Já vím,“ umlčel ho Velekněz mávnutím ruky. „Ale tohle chce někoho schopného, agilního, prostě... dokaž, že jsi hoden mě jednou nahradit.“ Povzbudivě se na něj usmál, a než praštil těžkými vraty sklepení, ještě dodal: „A hoď sebou. Pán bude mít zase brzy hlad.“
---
„Šéfe. Šéfe, slyšíte?“ individuum v dlouhém roztrhaném plášti se přitočilo k Druhému na tržišti. Člen tajného bratrstva si ho přeměřil nedůvěřivým pohledem.
„Šéfiku, mám vám vyřídit, že jsou Na peci.“
„Kdo je na peci?“ nechápal Druhý. Ten člověk ho odpuzoval a jeho sdělení nerozuměl, ale něco mu říkalo, že bude důležité.
„No, nějaká holka s takovým dědulou se ubytovala dneska ráno Na peci.“
V Druhém hrklo.
„Zmiz pitomče!“ zasyčel na spojku a rozhlédl se okolo, jestli si jejich setkání nikdo nevšiml. Chlápek se usmál vyraženými zuby, lehce se uklonil a zmizel v davu.
---
„Anudy, mně se tu moc nelíbí.“
„Další nocleh je dvacet mil daleko, má paní,“ vysvětlil s úsměvem stařec.
„To bych si raději lehla pod strom,“ prohlížela si nevysoká dívka poněkud zašlé vybavení jejich pokoje. Odhrnula si dlouhé světlé vlasy a prosebně se podívala na svého průvodce. „A tu paní si nech. Jsem přesvědčená, že je to jen shoda náhod.“
„Ó, to ne!“ zavrtěl muž hlavou a zvedl prst. „Jsem si tím jistý jako máločím v životě. A že jsem toho zažil už mnoho. Uvidíte sama, až dorazíme do kláštera.“ Složil ruce do úslužného gesta a uklonil se. „Věřte mi, kdybych o tomto místě pochyboval, nepřivedl bych vás sem.“
---
Pět postav se opřelo o omšelou zadní zeď formanské hospody zvané Na peci. Jejich obličeje kryly kápě. Pokročilý soumrak naplnil okolí osamoceného stavení černými stíny. Ve velké maštali podupávali koně.
„Jsou v patře. Druhý pokoj od schodů,“ ukázal jeden z bratrů na okno nad nimi.
„Proč jsi chtěl, aby se nás tu sešlo tolik, když je s ní jen jeden staroch?“ zeptal se rozladěně Druhý. „Zbytečně na sebe upozorňujeme.“
Bratr Vyzvědač se ošil.
„Když on ten chlápek má na ruce takový divný tetování. Myslím, že je to mnich z řádu Lamon.“
„Bojovník?“ otázal se Druhý nevěřícně. „Co by tady dělal?“
„Doprovází tu holku. Asi to bude někdo významný,“ pokrčil Vyzvědač rameny.
„Nesmysl! Lamon nedělají ochranku. Ale i kdyby, když to provedeme rychle, na odpor se nezmůže ani on.“
Tři bratři vedení Druhým se vplížili do hostince. Nikdo z formanů, unavených putováním, ani hostinský a jeho čeledíni, neměli šanci si jich všimnout. Překvapivě tiše vystoupali po dřevěném schodišti a zastavili se u dveří pokoje, který je zajímal. Jeden z bratů zkušeně odsunul šperhákem závoru. Ostatní tasili dlouhé dýky. Druhý tiše odpočítal a všichni v těsném zástupu vtrhli dovnitř.
Druhý nechtěl riskovat přímý boj, a tak jakmile překročil práh, vrhl nacvičeným pohybem svou zbraň do míst, kde byla průvodcova postel. Starý mnich vyrušen hlukem okamžitě procitl z lehkého spánku a vyskočil, ale tím pouze nastavil svou hruď letící dýce. Další dva bratři se na něj vrhli a zasypali ho ranami.
O to se však Druhý už nestaral a rychle přiskočil k druhému lůžku, kde se posadila dívka. Na nic nečekal, srazil ji kolenem znova na postel a rukou v kožené rukavici jí zakryl ústa.
„Honem provaz!“ rozkázal, když za sebou uslyšel rychlý dech. Za pár okamžiků byla dívka spoutána a v ústech měla nacpaný kožený roubík. Bratři jí popadli a vysoukali ji malým okénkem, pod nímž už čekali jejich dva pomocníci.
Druhý se ohlédl po zkrvavené posteli, na níž ležel mrtvý průvodce.
„Tomu říkám rychlá akce!“ ušklíbl se.
---
Přípravy byly téměř hotovy. Novicové zapalovali poslední svíce a vyšší členové řádu už stáli na svých vyhrazených místech podle hierarchie jejich zasvěcení. Velmistr se naklonil k Druhému: „Jsem spokojen, bratře. Zhostil ses svěřeného úkolu nadmíru dobře. I když to stvoření asi nebude takové sousto, na jakém by si náš pán opravdu pochutnal.“
Dva mniši přivedli dívku. Byla skleslá. Nebránila se, když jí stáhli bílý rubáš – její jediný oděv, ani když ji přivazovali k oltáři.
„Je taková... no, jak to říct? Moc odevzdaná. Ale to nevadí. Na první pokus to vůbec není špatné. Myslím, že jsi našel cestu, kterou se bude naše bratrstvo ubírat,“ usmál se Velmistr a pokročil vpřed, aby se pustil do zaříkávání.
Druhý se tentokrát nějak nedokázal soustředit. Slova modliteb mu plynula z úst jako prázdné fráze a jeho pohled stále ulpíval na nahé oběti ležící téměř nehybně na oltáři. Ač všechno probíhalo tak jak mělo, Druhý cítil, že je někde chyba. Proč se ta holka nebrání? Jako by ani nelpěla na životě, vrtalo mu hlavou. Díval se, jak klidně přijala čepel bratra Světníka. Co jeho paměť sahala, tak oběti alespoň křičely, naříkaly, nebo prosily o milost.
Ona nic.
Černý oheň za oltářem zaplanul a jejich pán se zhmotnil ve své hrůznosti. Obhlédl svou krmi a lačně si olízl tlamu plnou ostrých zubů. Z těla na oltáři mezitím začal stoupat opar duchovní síly. Bratr Velekněz opět ze sebe začal vyrážet výkřiky údivu a chvály boží přítomnosti. Druhý odříkával chórovou mantru, ale v hlavě se mu začala neodbytně formulovat nepříjemná myšlenka: „Není ta duše nějaká veliká?“
„Ó pane, nasyť se! Jsme tví služebníci a otroci...“ halekal dál Velmistr, zatím co ostatní členové řádu už ztichli a se zatajeným dechem sledovali podivné divadlo, které se před nimi začínalo odehrávat. Bíle zářící oblak už byl dobře dvakrát větší než démon, který poněkud přepadle hleděl na svou obětinu a přivíral oči před jejím sílícím světlem. Duše ještě nějakou dobu rostla, než se začala formovat do zřetelnějšího tvaru. V oblaku se utvořila dvě místa, kde bylo světlo hustší a ta se pak začala spojovat do podoby mohutných plecí a dlouhého krku. Výše postavená záře se změnila v trojúhelníkovou hlavu s dlouhými štíhlými rohy. Ze světla se poté vylouply čtyři tlapy a dlouhatánský štíhlý ocas.
„Je tvá! Nasyť se! Nasyť...?“ Velmistr si konečně všiml, že zjevení nepokračuje standardním způsobem a zůstal hledět s otevřenou pusou.
Zářící drak se pomalu protáhl. S každým pohybem za sebou nechával světelnou stopu jako lehounký závoj. Otevřel veliké oči plné oslnivého světla.
V tu chvíli se démon vzpamatoval a začal se po něm sápat všema čtyřma rukama. Chytil mnohem většího draka za hrudník a přední tlapy, přitáhl si ho blíž a pokusil se ho nasát tak, jak to dělal s lidskými dušemi. Jenže zářící tvor náhle zahořel rudým plamenem, roztáhl mohutná křídla a prohnul esovitě krk. V zápětí temného démona zachvátil gejzír plamenů, které vyšlehly z dračí tlamy.
Vše se odehrávalo v naprosté tichosti, i když bylo vidět, že oba soupeři napínají síly a řvou jako bouře. Pro lidské diváky okolo to však byla jen němá pantomima.
Stačilo pár okamžiků a stinný démon se rozplynul jako oblak sazí. Jeho černý oheň zhasl. Drak levitující nad oltářem opět zazářil bledým světlem jako měsíc v úplňku. Pomalu se otočil jako ryba ve vodě a naklonil se nad mrtvou dívku. Upřel na ni své veliké smutné oči a promluvil: „Nebyl to lehký život, ale tuhle inkarnaci jsem měla ráda.“
Hlas zněl v uších lidí čistě a silně jako řev vodopádu. Někteří z bratrů si v prvním náporu zakryly uši, ale nepomohlo jim to.
„A Anudy byl můj nejmilejší mnich. Moc jsme se těšila, jak si spolu budeme povídat.“ Dračice pomalu přejela pohledem na Velmistra, stojícího teď přímo před ní. Její tělo začínalo pohasínat, ale o to víc vypadalo reálněji.
„A vy jste mi vpadli do mých plánů a všechno jste převrátili naruby!“ Její oči, které si ještě pořád zachovaly svit, zrudly jako dva otvory do železářské pece.
„Odpusť!“ padl Velmistr na kolena. „Ó veliká. Budu tě uctívat a nosit ti oběti. Jaké jen chceš! Jen mě prosím nech žít!“
Dračice vyfoukla kouř a viditelně mile se usmála: „Ale človíčku, já už svůj řád věřících mám. Oni vědí, co chci a co mám ráda. A rovnou ti povím, že lidské oběti zásadně nikdy nevyžaduji.“ Rysy na dračí tváři náhle ztvrdly a žhnoucí oči přeletěly všechny přítomné. „Ale dnes udělám výjimku!“
KONEC
Bratr Světník pevně chytil ruku vzpouzející se oběti. Dívka sice byla připoutaná tenkými provazy k oltáři, ale on pro svou práci potřeboval, aby byla naprosto nehybná. Stačil mžik a z krátkého řezu na jejím zápěstí se začala řinout krev. Možná to ani necítila, protože jakmile ji pustil, začala opět bojovat. Ovšem naprosto zbytečně. Dílo pozemského bratrstva bylo již dokonáno a pouť jejího těla se pomalu, ale nezadržitelně chýlila ke konci. Druhý kněz se podíval na bratra Velekněze, který se začínal otřásat v počínajícím záchvatu náboženského vytržení. I na Druhého tato chvíle působila velmi silně, ale intenzitu prožitku mohl nejvyššímu jen závidět. Temnou kryptou a zároveň tajnou svatyní se nesl hluboký hrdelní zpěv ostatních členů řádu. Rozlehlé prostory jejich hlasy deformovaly a vracely jako ozvěnu. Plaménky černých svící vrhaly stíny postav na tlusté opěrné sloupy a jen podtrhovaly drama na kamenné desce, kde pomalu umdlévala oběť pro jich boha. Krev z jejích ran odtékala po kameni do černě podlahy, aby se tam smíchala s mořem další již staré a černé, která tu byla kdy prolita.
„Hleďte, její tělo spěje k zániku!“ jásal Velekněz. „Jak umírá. To je taková krása!“ Po tvářích mu tekly slzy. „Jak vznešený úkol můžeš splnit, maličká. Pohleď, Pán přichází, aby tě přijal. Abys mohla splynout s jeho tělem!“
Přímo za oltářem hořel černý oheň. Jeho plameny vydávaly jen nepatrné fialové světlo, ale i tak z něj bolely oči, když se do nich někdo podíval zpříma. Tak jako kouř se odtud začal plíživě vznášet oblačný přízrak démona. Rostl a nabíral podobu přibližně lidského vzezření. Jen byl asi pět sáhů vysoký, měl čtyři paže, obrovské rohy a velké žhnoucí oči, které spočívaly na jeho budoucí oběti.
Místo pro oltář bylo schválně vybráno v největších prostorách, kde se strop ztrácel vysoko v tmách a démon tak měl spoustu místa. Nakláněl se nad kamenem a snažil se dotknout dívky, ale jeho nehmotné prsty jen procházely jejím tělem.
„Už! Podívejte,“ Velekněz pozvedl paže. S posledním dívčiným výdechem se nad ní zhmotnila její odcházející duše jako zářící opar. Snový obraz s její podobou se všelijak tetelil a kroutil, dokud zcela neopustil její hmotnou schránku.
„Je tvá, můj Pane!“ zakřičel Velekněz. „Jak tělo je smrtelné, tak duše je nesmrtelná – jak skvělá strava pro Tvé útroby.“
Démon si ale nevšímal knězovy litanie, vrhl se na astrální bytost před sebou a uchopil ji všema čtyřma rukama. Na rozdíl od reálného těla se mu to podařilo dokonale. Dívčina duše se však i teď snažila ze všech sil uniknout jako ryba vydře. Na tváři se jí zračil děs a ústa němě křičela hrůzou.
Duši byl však veškerý odpor marný. Démon ji pevně objal a přitáhl si ji k ústům, jako při polibku. Naklonil hlavu a labužnicky ji nasál do sebe.
Když zmizel i poslední záblesk bílého světla, démonický bůh se narovnal, shlédl krátce na lidi, kteří si poklekali před oltář se zkrvavenou mrtvolou dívky, a zmizel.
Velekněz vyskočil a zajásal: „Požehnal nám! Byl spokojen. Má rád, když oběť vzdoruje.“
Bylo po mši. Mladší členové řádu zhasínali svíce a uklízeli posvátné předměty.
„Ptáš se mě, jako bys to dělal poprvé!“ rozčiloval se Velekněz. „Prostě to hoď do žumpy, jako všechny ostatní.“
Dva bratři drželi mezi sebou pytel, z něhož odkapávala krev, a kouleli přitom očima. Třetí stál mírně shrbený před Velmistrem.
„Odpusťte, pane, ale je to přece jen starostova dcera.“
„To mě nezajímá!“ odsekl představený. „Maso jako maso! Ať už je to svinstvo odtud pryč. Víte, že nesnáším krev!“
Druhý se zamyšleně díval za odcházející skupinkou.
„Nejsem si jistý, jestli jsme to dnes nepřehnali,“ řekl polohlasně k Veleknězi, který si právě přes hlavu stahoval černou kutnu se zlatým vyšíváním kolem límce. „Dcery žebráků a bezzemků, nebo třeba i drobných řemeslníků - budiž. Ale mám strach, že jsme sáhli hodně vysoko. Neobáváte se, že si toho někdo všimne?“
„Čeho? Že se tu ztrácí panny?“ podíval se na něj Velekněz shovívavě. „Děláme to už sedm let. Vešlo to v obecnou povědomost, že se občas nějaká ta holka zatoulá. A že to byla právě starostová, no a co? Starosta je můj blízký přítel. Bude asi chvíli zuřit a pátrat, ale na nás nepadne ani stín podezření. A kdyby přece,“ ohlédl se kolem sebe po dalších členech temného bratrstva, „vždycky můžeme obětovat nějakého novice.“
Dvojka pozvedl obočí a podíval se směrem k oltáři.
„Ale né!“ plácl ho Velekněz po zádech a zasmál se. „Nemyslím jemu, myslím té bestii, které se říká spravedlnost. Stačí jen ukázat prstem, lidi se vyřádí a můžeme zase nerušeně pokračovat.“ Po těch slovech však poněkud zvážněl a zatahal se za bradku. „Je tu však jeda věc, která mi starost dělá. Nikdy bych to neřekl, ale naše město není asi tak velké, jak se mi dřív zdálo.“
„Co tím chcete říct, Velmistře?“ naklonil Dvojka zvídavě hlavu.
Představený bratrstva pokrčil rameny. „Inu, fakt je, že vhodných adeptek tu valem ubývá. Starší jsou většinou již nepoužitelné a děti zase nemají tu správnou výživnou hodnotu.“ Velmistr vzal opět zadumaně Dvojku kolem ramen a oba vyrazili pomalým krokem z krypty. „Už dříve jsem si všiml, že ti osud naší společnosti leží velmi na srdci. Možná by sis měl vzít osobně na starost pořízení další oběti.“
„Já?“ polkl nasucho Dvojka. „Na to snad máme...“
„Já vím,“ umlčel ho Velekněz mávnutím ruky. „Ale tohle chce někoho schopného, agilního, prostě... dokaž, že jsi hoden mě jednou nahradit.“ Povzbudivě se na něj usmál, a než praštil těžkými vraty sklepení, ještě dodal: „A hoď sebou. Pán bude mít zase brzy hlad.“
---
„Šéfe. Šéfe, slyšíte?“ individuum v dlouhém roztrhaném plášti se přitočilo k Druhému na tržišti. Člen tajného bratrstva si ho přeměřil nedůvěřivým pohledem.
„Šéfiku, mám vám vyřídit, že jsou Na peci.“
„Kdo je na peci?“ nechápal Druhý. Ten člověk ho odpuzoval a jeho sdělení nerozuměl, ale něco mu říkalo, že bude důležité.
„No, nějaká holka s takovým dědulou se ubytovala dneska ráno Na peci.“
V Druhém hrklo.
„Zmiz pitomče!“ zasyčel na spojku a rozhlédl se okolo, jestli si jejich setkání nikdo nevšiml. Chlápek se usmál vyraženými zuby, lehce se uklonil a zmizel v davu.
---
„Anudy, mně se tu moc nelíbí.“
„Další nocleh je dvacet mil daleko, má paní,“ vysvětlil s úsměvem stařec.
„To bych si raději lehla pod strom,“ prohlížela si nevysoká dívka poněkud zašlé vybavení jejich pokoje. Odhrnula si dlouhé světlé vlasy a prosebně se podívala na svého průvodce. „A tu paní si nech. Jsem přesvědčená, že je to jen shoda náhod.“
„Ó, to ne!“ zavrtěl muž hlavou a zvedl prst. „Jsem si tím jistý jako máločím v životě. A že jsem toho zažil už mnoho. Uvidíte sama, až dorazíme do kláštera.“ Složil ruce do úslužného gesta a uklonil se. „Věřte mi, kdybych o tomto místě pochyboval, nepřivedl bych vás sem.“
---
Pět postav se opřelo o omšelou zadní zeď formanské hospody zvané Na peci. Jejich obličeje kryly kápě. Pokročilý soumrak naplnil okolí osamoceného stavení černými stíny. Ve velké maštali podupávali koně.
„Jsou v patře. Druhý pokoj od schodů,“ ukázal jeden z bratrů na okno nad nimi.
„Proč jsi chtěl, aby se nás tu sešlo tolik, když je s ní jen jeden staroch?“ zeptal se rozladěně Druhý. „Zbytečně na sebe upozorňujeme.“
Bratr Vyzvědač se ošil.
„Když on ten chlápek má na ruce takový divný tetování. Myslím, že je to mnich z řádu Lamon.“
„Bojovník?“ otázal se Druhý nevěřícně. „Co by tady dělal?“
„Doprovází tu holku. Asi to bude někdo významný,“ pokrčil Vyzvědač rameny.
„Nesmysl! Lamon nedělají ochranku. Ale i kdyby, když to provedeme rychle, na odpor se nezmůže ani on.“
Tři bratři vedení Druhým se vplížili do hostince. Nikdo z formanů, unavených putováním, ani hostinský a jeho čeledíni, neměli šanci si jich všimnout. Překvapivě tiše vystoupali po dřevěném schodišti a zastavili se u dveří pokoje, který je zajímal. Jeden z bratů zkušeně odsunul šperhákem závoru. Ostatní tasili dlouhé dýky. Druhý tiše odpočítal a všichni v těsném zástupu vtrhli dovnitř.
Druhý nechtěl riskovat přímý boj, a tak jakmile překročil práh, vrhl nacvičeným pohybem svou zbraň do míst, kde byla průvodcova postel. Starý mnich vyrušen hlukem okamžitě procitl z lehkého spánku a vyskočil, ale tím pouze nastavil svou hruď letící dýce. Další dva bratři se na něj vrhli a zasypali ho ranami.
O to se však Druhý už nestaral a rychle přiskočil k druhému lůžku, kde se posadila dívka. Na nic nečekal, srazil ji kolenem znova na postel a rukou v kožené rukavici jí zakryl ústa.
„Honem provaz!“ rozkázal, když za sebou uslyšel rychlý dech. Za pár okamžiků byla dívka spoutána a v ústech měla nacpaný kožený roubík. Bratři jí popadli a vysoukali ji malým okénkem, pod nímž už čekali jejich dva pomocníci.
Druhý se ohlédl po zkrvavené posteli, na níž ležel mrtvý průvodce.
„Tomu říkám rychlá akce!“ ušklíbl se.
---
Přípravy byly téměř hotovy. Novicové zapalovali poslední svíce a vyšší členové řádu už stáli na svých vyhrazených místech podle hierarchie jejich zasvěcení. Velmistr se naklonil k Druhému: „Jsem spokojen, bratře. Zhostil ses svěřeného úkolu nadmíru dobře. I když to stvoření asi nebude takové sousto, na jakém by si náš pán opravdu pochutnal.“
Dva mniši přivedli dívku. Byla skleslá. Nebránila se, když jí stáhli bílý rubáš – její jediný oděv, ani když ji přivazovali k oltáři.
„Je taková... no, jak to říct? Moc odevzdaná. Ale to nevadí. Na první pokus to vůbec není špatné. Myslím, že jsi našel cestu, kterou se bude naše bratrstvo ubírat,“ usmál se Velmistr a pokročil vpřed, aby se pustil do zaříkávání.
Druhý se tentokrát nějak nedokázal soustředit. Slova modliteb mu plynula z úst jako prázdné fráze a jeho pohled stále ulpíval na nahé oběti ležící téměř nehybně na oltáři. Ač všechno probíhalo tak jak mělo, Druhý cítil, že je někde chyba. Proč se ta holka nebrání? Jako by ani nelpěla na životě, vrtalo mu hlavou. Díval se, jak klidně přijala čepel bratra Světníka. Co jeho paměť sahala, tak oběti alespoň křičely, naříkaly, nebo prosily o milost.
Ona nic.
Černý oheň za oltářem zaplanul a jejich pán se zhmotnil ve své hrůznosti. Obhlédl svou krmi a lačně si olízl tlamu plnou ostrých zubů. Z těla na oltáři mezitím začal stoupat opar duchovní síly. Bratr Velekněz opět ze sebe začal vyrážet výkřiky údivu a chvály boží přítomnosti. Druhý odříkával chórovou mantru, ale v hlavě se mu začala neodbytně formulovat nepříjemná myšlenka: „Není ta duše nějaká veliká?“
„Ó pane, nasyť se! Jsme tví služebníci a otroci...“ halekal dál Velmistr, zatím co ostatní členové řádu už ztichli a se zatajeným dechem sledovali podivné divadlo, které se před nimi začínalo odehrávat. Bíle zářící oblak už byl dobře dvakrát větší než démon, který poněkud přepadle hleděl na svou obětinu a přivíral oči před jejím sílícím světlem. Duše ještě nějakou dobu rostla, než se začala formovat do zřetelnějšího tvaru. V oblaku se utvořila dvě místa, kde bylo světlo hustší a ta se pak začala spojovat do podoby mohutných plecí a dlouhého krku. Výše postavená záře se změnila v trojúhelníkovou hlavu s dlouhými štíhlými rohy. Ze světla se poté vylouply čtyři tlapy a dlouhatánský štíhlý ocas.
„Je tvá! Nasyť se! Nasyť...?“ Velmistr si konečně všiml, že zjevení nepokračuje standardním způsobem a zůstal hledět s otevřenou pusou.
Zářící drak se pomalu protáhl. S každým pohybem za sebou nechával světelnou stopu jako lehounký závoj. Otevřel veliké oči plné oslnivého světla.
V tu chvíli se démon vzpamatoval a začal se po něm sápat všema čtyřma rukama. Chytil mnohem většího draka za hrudník a přední tlapy, přitáhl si ho blíž a pokusil se ho nasát tak, jak to dělal s lidskými dušemi. Jenže zářící tvor náhle zahořel rudým plamenem, roztáhl mohutná křídla a prohnul esovitě krk. V zápětí temného démona zachvátil gejzír plamenů, které vyšlehly z dračí tlamy.
Vše se odehrávalo v naprosté tichosti, i když bylo vidět, že oba soupeři napínají síly a řvou jako bouře. Pro lidské diváky okolo to však byla jen němá pantomima.
Stačilo pár okamžiků a stinný démon se rozplynul jako oblak sazí. Jeho černý oheň zhasl. Drak levitující nad oltářem opět zazářil bledým světlem jako měsíc v úplňku. Pomalu se otočil jako ryba ve vodě a naklonil se nad mrtvou dívku. Upřel na ni své veliké smutné oči a promluvil: „Nebyl to lehký život, ale tuhle inkarnaci jsem měla ráda.“
Hlas zněl v uších lidí čistě a silně jako řev vodopádu. Někteří z bratrů si v prvním náporu zakryly uši, ale nepomohlo jim to.
„A Anudy byl můj nejmilejší mnich. Moc jsme se těšila, jak si spolu budeme povídat.“ Dračice pomalu přejela pohledem na Velmistra, stojícího teď přímo před ní. Její tělo začínalo pohasínat, ale o to víc vypadalo reálněji.
„A vy jste mi vpadli do mých plánů a všechno jste převrátili naruby!“ Její oči, které si ještě pořád zachovaly svit, zrudly jako dva otvory do železářské pece.
„Odpusť!“ padl Velmistr na kolena. „Ó veliká. Budu tě uctívat a nosit ti oběti. Jaké jen chceš! Jen mě prosím nech žít!“
Dračice vyfoukla kouř a viditelně mile se usmála: „Ale človíčku, já už svůj řád věřících mám. Oni vědí, co chci a co mám ráda. A rovnou ti povím, že lidské oběti zásadně nikdy nevyžaduji.“ Rysy na dračí tváři náhle ztvrdly a žhnoucí oči přeletěly všechny přítomné. „Ale dnes udělám výjimku!“
KONEC