Bouře
Kdesi v dáli, nad rozložitým hlubokým lesem se ozvalo temné zadunění a mezi stromy zasvištěl ostrý poryv větru. Samotná obloha, jen lehce posetá načechranými bílými mraky, byla stále blankytně modrá, z jedné strany, odkud zahřmění přišlo, se už ale barvila do kovově šedé.
Další zadunění.
Předzvěst toho, co má přijít.
Prudký poryv větru drapl koruny vysokých stromů a jejich dřevo zapraštělo pod tím nenadálým tlakem. Až na zvuk sténajících kmenů však bylo všechno až nepřirozeně tiché, jako by se samotná příroda tak náhlé změny zalekla.
Kovově šedé mraky z jedné strany se rychle blížily a zahalovaly až do teď bezstarostně azurovou oblohu, utlačujíc sluneční paprsky, které už jen stěží dosáhly na zem. Vzduch jako by se o pár stupňů ochladil a byla v něm cítit nezvyklá svěžest.
Nádherné počasí.
Nasála do nozder chladivý opar a zhluboka vydechla. Skalní převis, na kterém stála, se zahalil do šera, jak mraky postoupily přes její hlavu a odřízly ji od slunečního svitu. Lehce roztáhla křídla, do kterých se jí opřel stále sílící vítr, a nedočkavě švihla ocasem se svítícími kovovými kroužky.
Z hrdla se ji vydralo nedočkavé zavrčení. To ona stála za tím, že se příroda schovala před její silou, díky ní se teď lesní zvířata krčila v nejukrytějších norách, třesoucí se strachy před tím neznámým, hrozivým zvukem. Měla pocit, jako by jejími žilami proudila energie stovek dávno mrtvých druhů a dodávala ji sílu. Cítila se silná, nepřemožitelná a děsivá… cítila se živá.
Ještě jeden úder hromu, a s mohutným záběrem křídel se odrazila do vzduchu. Vítr se ihned opřel do jejích křídelních blan a snažil se jí zmocnit, ale ona si z toho nic nedělala – zkušeným manévrováním daným roky procvičování se vyhýbala jeho nárazům a začala ostře stoupat.
Temné mraky jako by následovaly její cestu, zakrývajíc oblohu kam až oko dohlédlo.
Znatelně se zešeřilo. Ona na to ale nedbala – věděla, že se nikdo neodváží se k ní jen přiblížit. Vždyť ona právě teď s sebou přinášela ničení a smrt – kdo by se tomu chtěl postavit?
Kovové kroužky na jejím ocase plály bílým světlem a prosvětlovaly šedivé mraky, kterých právě dosáhla.
Další zahřmění. Už byla blízko.
Křídelní svaly ji bolely a pálily, jak jimi zabírala, aby vystoupala co nejvýš, ale nebyl čas všímat si bolesti. Místo toho proklouzla mezi dvěma mraky jako niť ouškem jehly a zastavila se.
Byl čas.
Naplocho zamávala křídly a s mohutným řevem, téměř přehlušujícím následující zahřmění, se spustila dolů. Oblohu kousek od ní prořízl blesk a hřmění, které následovalo, jako by zatřáslo zemí pod ní.
Zavřela oči a přitáhla křídla k tělu. Elektrické výboje ji následovaly a ona se jim skoro až instinktivně vyhýbala. Vypadalo to téměř, jako by tančila…
Vichr, který mezitím pod ní divoce kvílel, rval stromům listy z větví a tvrdě narážel do jejích křídel. Kruhy po celém jejím těle žhnuly bílým, skoro až oslepujícím světlem.
Milovala tohle počasí.
Ona sama byla koneckonců jeho strůjcem. Jediný dar, který ji zbyl po jejím vymřelém rodu. Jediná věc, kterou jim mohla každý rok při příchodu léta vzdát hold. Jediný okamžik, kdy mohla zapomenout na hrůzy a děsy pronásledující ji dole na zemi, na smrtící nebezpečí číhající na každém rohu a noční můry, díky kterým se bála v noci zamhouřit oči.
Tady nahoře, vysoko nad zemí a spoléhajíc jen na svá vlastní křídla, se cítila v bezpečí.
Opřela znavená křídla do studeného vzduchu a vítr se začal sotva znatelně, ale přeci jen uklidňovat. Z černých mraků nad ní se spustil déšť, konejšivě hladící zemi pod ní, zatímco svítivé elektrické výboje se daly na ústup.
Zhluboka se nadechla a začala v širokých spirálách klesat. Vzduchem se začalo nést hluboké broukání dračího hlasu, jak melodickým zaříkávadlem uklidňovala bouři, kterou vzdala čest svému rodu, ve výročí jejich porážky, jako každý rok v tento den.
Další zadunění.
Předzvěst toho, co má přijít.
Prudký poryv větru drapl koruny vysokých stromů a jejich dřevo zapraštělo pod tím nenadálým tlakem. Až na zvuk sténajících kmenů však bylo všechno až nepřirozeně tiché, jako by se samotná příroda tak náhlé změny zalekla.
Kovově šedé mraky z jedné strany se rychle blížily a zahalovaly až do teď bezstarostně azurovou oblohu, utlačujíc sluneční paprsky, které už jen stěží dosáhly na zem. Vzduch jako by se o pár stupňů ochladil a byla v něm cítit nezvyklá svěžest.
Nádherné počasí.
Nasála do nozder chladivý opar a zhluboka vydechla. Skalní převis, na kterém stála, se zahalil do šera, jak mraky postoupily přes její hlavu a odřízly ji od slunečního svitu. Lehce roztáhla křídla, do kterých se jí opřel stále sílící vítr, a nedočkavě švihla ocasem se svítícími kovovými kroužky.
Z hrdla se ji vydralo nedočkavé zavrčení. To ona stála za tím, že se příroda schovala před její silou, díky ní se teď lesní zvířata krčila v nejukrytějších norách, třesoucí se strachy před tím neznámým, hrozivým zvukem. Měla pocit, jako by jejími žilami proudila energie stovek dávno mrtvých druhů a dodávala ji sílu. Cítila se silná, nepřemožitelná a děsivá… cítila se živá.
Ještě jeden úder hromu, a s mohutným záběrem křídel se odrazila do vzduchu. Vítr se ihned opřel do jejích křídelních blan a snažil se jí zmocnit, ale ona si z toho nic nedělala – zkušeným manévrováním daným roky procvičování se vyhýbala jeho nárazům a začala ostře stoupat.
Temné mraky jako by následovaly její cestu, zakrývajíc oblohu kam až oko dohlédlo.
Znatelně se zešeřilo. Ona na to ale nedbala – věděla, že se nikdo neodváží se k ní jen přiblížit. Vždyť ona právě teď s sebou přinášela ničení a smrt – kdo by se tomu chtěl postavit?
Kovové kroužky na jejím ocase plály bílým světlem a prosvětlovaly šedivé mraky, kterých právě dosáhla.
Další zahřmění. Už byla blízko.
Křídelní svaly ji bolely a pálily, jak jimi zabírala, aby vystoupala co nejvýš, ale nebyl čas všímat si bolesti. Místo toho proklouzla mezi dvěma mraky jako niť ouškem jehly a zastavila se.
Byl čas.
Naplocho zamávala křídly a s mohutným řevem, téměř přehlušujícím následující zahřmění, se spustila dolů. Oblohu kousek od ní prořízl blesk a hřmění, které následovalo, jako by zatřáslo zemí pod ní.
Zavřela oči a přitáhla křídla k tělu. Elektrické výboje ji následovaly a ona se jim skoro až instinktivně vyhýbala. Vypadalo to téměř, jako by tančila…
Vichr, který mezitím pod ní divoce kvílel, rval stromům listy z větví a tvrdě narážel do jejích křídel. Kruhy po celém jejím těle žhnuly bílým, skoro až oslepujícím světlem.
Milovala tohle počasí.
Ona sama byla koneckonců jeho strůjcem. Jediný dar, který ji zbyl po jejím vymřelém rodu. Jediná věc, kterou jim mohla každý rok při příchodu léta vzdát hold. Jediný okamžik, kdy mohla zapomenout na hrůzy a děsy pronásledující ji dole na zemi, na smrtící nebezpečí číhající na každém rohu a noční můry, díky kterým se bála v noci zamhouřit oči.
Tady nahoře, vysoko nad zemí a spoléhajíc jen na svá vlastní křídla, se cítila v bezpečí.
Opřela znavená křídla do studeného vzduchu a vítr se začal sotva znatelně, ale přeci jen uklidňovat. Z černých mraků nad ní se spustil déšť, konejšivě hladící zemi pod ní, zatímco svítivé elektrické výboje se daly na ústup.
Zhluboka se nadechla a začala v širokých spirálách klesat. Vzduchem se začalo nést hluboké broukání dračího hlasu, jak melodickým zaříkávadlem uklidňovala bouři, kterou vzdala čest svému rodu, ve výročí jejich porážky, jako každý rok v tento den.