Strážní Andělé
Všichni děláme chyby, někdy větší někdy menší. Většina se ze svých chyb poučí a napraví je, avšak někteří si jich všimnou příliš pozdě na to, aby je mohli napravit.
425 let po globální jaderné válce se povrch naší planety konečně stal snesitelný pro život. Znovu jsme začali stavět města, vesnice, továrny a vše se postupně vrátilo zpět do starých kolejí. Bohužel i naše touha po moci nad ostatními.
Po 92 letech vypukla další globální válka. Jen několik měsíců poté se hlavní vůdci velmocí rozhodli použít nejsilnější zbraně o proti kterým je atomová bomba hračka pro děti. Zničili jsme si celou naší planetu, dokonce i její měsíce. Jen několika vesmírným lodím se povedlo tuto zkázu přežít a vydat se daleko do vesmíru vstříc novému domovu.
----
„V centru New Yorku vybuchla bomba, k útoku se přihlásila teroristická organizace...“
„klik“
„Severní Korea znovu vyhrožuje světu použitím jaderných zbraní, dokonce...“
„klik“
„NATO zatím není schopno potlačit vzpouru v...“
„Klik“
„Ach, Anchelo, ty jsi tak hodný, ta Rozarrita by tě jen využívala, ale já...“
„KLIK“ ...
„Štvu na to, v té televizi stejně nic není,“ řekl Petr a odhodil ovladač na stůl. „Prosím tě, Jano, donesla bys mi sluchátka a mobil, chci se proběhnout.“
„Jasně,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
Za chvíli se ve dveřích objevila Jana se slovy: „Tady máš ten mobil, ale ty sluchátka ti nehodlám hledat.“
Petr se zvedl z pohovky, políbil Janu, vzal si od ní mobil a šel se převléct.
Vyšel před dům, zhluboka se nadechl ¬“čerstvého“ městského vzduchu, dal si sluchátka do uší a rozběhl se obvyklým směrem k nákupnímu centru. Po chvíli běhu pomalu začal zapomínat na všechny své starosti a strasti, zůstal jen on, cesta a hudba, co mu hrála do uší. Avšak z tohoto snění jej nenadále vytrhl nějaký chlápek, který se s Petrem srazil a poslal jej na zem.
„Co to je za debila!“ řekl si pro sebe Petr a ze země sledoval, jak onen člověk bez povšimnutí běží dál. Náhle však kolem ležícího Petra proběhlo několik dalších lidí s vyděšenými výrazy.
„Co to? Co se to sakra děje??“ řekl si Petr a sundal si sluchátka z uší. Najednou kolem sebe uslyšel řev lidí a za sebou zvláštní nízkofrekvenční zvuk. Otočil se a v údivu ztuhnul. Za ním se totiž vznášel zvláštní létající stroj, který mu připadal jak mimozemská stíhačka z nějaké hry. Najednou začal ten stroj střílet do blízkého nákupního centra. Petr se okamžitě zvedl a běžel domů. Cestou se mu honilo hlavou, co to vlastně bylo a jestli se nestalo nic Janě.
----
Více než 2 tisíciletí jsme bloudili vesmírem, za tuto dobu jsme narazili na velký počet civilizací, které převyšovaly naši technickou úroveň. Většina z těchto civilizací byla přátelská a ochotná obchodovat. Výměnou za naše rozsáhlé vesmírné mapy jsme získali materiál a dokonalejší technologii na stavbu nových lodí. V této době jsme získali nesmírné množství vědomostí a svou flotilu jsme nespočetněkrát zvětšili. Bohužel se nám nepodařilo najít žádnou planetu, kterou bychom mohli znovu nazývat domovem.
Teprve až jsme téměř ztratili naději, se nám podařilo nalézt planetu s příhodnou atmosférou a podnebím. Avšak tuto planetu již obývala rasa, v jistých ohledech velmi podobná nám před tisíci lety, která si říkala Lidé.
----
Z rádia se ozve: „Voláme všechny lidi, muže i ženy, kteří mají rádi svou rodinu, svou zemi, svou planetu, pojďte do armády, pojďte chránit vše, co je vám milé Pojďme se zbavit té zkázy z vesmíru.“ Tato zpráva se začne znovu ozývat ale v jiném jazyku.
„Petře,“ oslovila ustaraným hlasem Jana balícího se Petra, „nemusíš tam chodit, oni to zvládnou i bez tebe.“
Petr se na Janu podíval a pochmurným hlasem jí řekl: „Musím, musím chránit tebe, svou rodinu a všechny, které mám rád, ale tím, že bych tady zůstal, bych nikomu nepomohl, dokonce ani tobě.“
„Ale oni tě tam můžou zabít!“ vykřikla Jana na Petra.
„Neboj se, nic se mi nestane, to ti slibuji.“ utěšoval Petr Janu.
Jana se už nadechovala, že něco řekne, ale přerušil ji hlas z rádia „Právě jsme se dozvěděli, že v Londýně proběhl první výsadek pozemních jednotek nepřítele, zatím jen víme, že zdejší kchqiiiiiiii.“ Z rádia se na chvíli ozval pištivý zvuk, a poté se plně odmlčelo.
Petr si vzal své věci, rozloučil se z Janou a vydal se směrem k nejbližšímu armádnímu stanu. Netrvalo to moc dlouho a Petr stál před malou vojenskou základnou, kde jej okamžitě přijali jako začínajícího vojáka.
Po několika týdnech základního výcviku, při kterém jen z hlášení slyšel, jaké hrůzy se dějí ve světě, byl poslán na svou první bojovou misi. Nevěděl o ní skoro nic, dokonce ani kdo je nepřítel se za tu dobu ve výcviku nedozvěděl, věděl jen, že poletí někde na jih Francie a že co není člověk, to je nepřítel.
Dvouhodinový let vrtulníkem na místo se zdál Petrovi věčností, celou cestu nebyl schopen myslet na nic jiného než na Janu a na to, co ho tam vlastně čeká. Jen co vrtulník přistál na improvizované přistávací ploše, Petra a pár dalších vojáků co s ním letěli, poslali zajistit nedaleký malý průmyslový objekt. Petr a pár ostatních vojáků se rozeběhlo daným směrem. Jen malou chvíli poté, co opustili přistávací plochu, dopadla na vrtulník nepřátelská střela. Výbuch, který následoval, Petra odhodil a omráčil.
Když se Petr probral, ležel na zemi, hlavu opřenou o nějaký betonový panel a nemohl se pohnout. Viděl, jak se okolní vojáci marně snaží sestřelit právě přistávající letoun. Letoun opětoval palbu se smrtonosnou přesností. Palba ustala, již neměl kdo střílet. Nepřátelský letoun přistál na místě, kde ještě před chvílí býval vrtulník. Otevřely se dveře a vystoupily z něj tři zvláštní postavy.
„DRACI?! Co je to za blbost,“ udivil se Petr když se konečně rozplynul prach a on si mohl pořádně prohlédnout tyto tři postavy. Tihle tři moc dlouho neotáleli a rozešli se, aby zasadili smrtelnou ránu těm, kteří to ještě přežili. Jeden z nich přišel i k Petrovi. Namířil na něj svou zbraň a Petr se již začal loučit se životem. Když tu náhle jeho zbraň odstrčil stranou druhý drak, zbraň sice vystřelila, ale místo Petrovy hlavy trefila betonový panel, kde nadělala obrovskou paseku. Oba na sebe něco zavrčeli ve své řeči a odešli zpět k letounu, kde je čekal třetí drak. Všichni tři nastoupili dovnitř a letoun odletěl někam pryč.
----
100 let jsme pozorovali tuto rasu, snažili jsme se pochopit její myšlení, odhalit její schopnosti a slabosti. Pozorovali jsme její války a konflikty. Za tuto dobu jsme o této rase získali tolik informací, jako o žádné jiné. Její schopnost pochopit složité věci a její fantazie z ní dělala velmi nadějnou rasu, avšak její touha po válce ji odsuzovala k zániku. Proto jsme se rozhodli zaútočit. Náš nečekaný útok byl zpočátku devastující i bez použití nejsilnějších zbraní, ale lidé se dokázali nečekaně rychle vzchopit a začít se účinně bránit.
----
Otevřely se dveře, vyběhla z nich Jana a skočila Petrovi kolem krku.
„Opatrně, nepřežil jsem celou válku jenom proto, aby jsi mě teď tady umačkala,“ řekl s úsměvem Petr.
„Já jsem jen strašně ráda, že tě vidím vcelku,“ odpověděla na Petrovu poznámku Jana.
„No, moc nechybělo a vrátil bych se ti po kouscích,“ řekl již z větší vážností Petr.
„Tak pojď rychle dovnitř, tam mi to všechno hezky povíš,“ řekla Jana, pustila Petra a začala jej táhnout domů.
Doma Janě Petr vyprávěl o všem, co jej za války potkalo. Vyprávěl jí o tom, jak jej na první misi z neznámého důvodu nepřátelé ušetřili, o tom, jak se mu povedlo se svou jednotkou zajmout nepřátelský letoun a o tom, jak se účastnil bitvy proti posledním nepřátelským pozemním jednotkám na zemi. Jana téměř bez dechu poslouchala Petrovo vyprávění, které ukončil radostnou zprávou, že válka za chvíli skončí, protože zbývá již poslední nepřátelská loď, která téměř nepředstavuje žádné nebezpečí.
Za pár dní se na bezmračné večerní obloze objevil jasný záblesk. Chvíli poté se odevšud ozvala radostná zpráva: „Poslední nepřátelská loď byla zničena, tato válka SKONČILA!!!“
----
Po dvou letech bojů jsme nad lidmi ztratili převahu a začali jsme prohrávat. Mohli jsme využít zbraně, které by tuto planetu rozdrtily na prach, avšak nedosáhli bychom svého cíle. Celá planeta, všichni lidé se spojili a začali bojovat proti nám, uvědomili si, že jestli chtějí přežít, musí spolupracovat. Odhodili veškeré své staré spory stranou a začali bojovat proti společnému nepříteli, nepříteli, kterého jsme my nikdy neměli, a proto jsme jej viděli sami v sobě. Zachránili jsme je, alespoň před jimi samými.
„Nádherný příběh, že ano.“ říkám hlavnímu navigátorovi.
„To skutečně, pane,“ odpoví.
Přistoupím k pultu, kde jsou různé obrazovky, na Niž je zobrazen svět očima různých lidí.
„Vypadá to, že si myslí, že nás zničili“ říkám při pohledu na obrazovku, kde je vidět, jak Petr oslavuje s Janou a se svými přáteli konec války.
„Ano, pane, vypadá to, že plán vyšel.“
„Ano, to nejspíš ano,“ pousměji se a jdu si sednout do svého kapitánského křesla „Odpojte sledování, již nebude potřeba.“
„Ano, pane.“ Obrazovky se postupně vypnuly, i ta, na které celou dobu byl Petr.
„Oznamte všem lodím, že odlétáme“
„A kam se letí, pane?“
„Letíme Domů.“
425 let po globální jaderné válce se povrch naší planety konečně stal snesitelný pro život. Znovu jsme začali stavět města, vesnice, továrny a vše se postupně vrátilo zpět do starých kolejí. Bohužel i naše touha po moci nad ostatními.
Po 92 letech vypukla další globální válka. Jen několik měsíců poté se hlavní vůdci velmocí rozhodli použít nejsilnější zbraně o proti kterým je atomová bomba hračka pro děti. Zničili jsme si celou naší planetu, dokonce i její měsíce. Jen několika vesmírným lodím se povedlo tuto zkázu přežít a vydat se daleko do vesmíru vstříc novému domovu.
----
„V centru New Yorku vybuchla bomba, k útoku se přihlásila teroristická organizace...“
„klik“
„Severní Korea znovu vyhrožuje světu použitím jaderných zbraní, dokonce...“
„klik“
„NATO zatím není schopno potlačit vzpouru v...“
„Klik“
„Ach, Anchelo, ty jsi tak hodný, ta Rozarrita by tě jen využívala, ale já...“
„KLIK“ ...
„Štvu na to, v té televizi stejně nic není,“ řekl Petr a odhodil ovladač na stůl. „Prosím tě, Jano, donesla bys mi sluchátka a mobil, chci se proběhnout.“
„Jasně,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
Za chvíli se ve dveřích objevila Jana se slovy: „Tady máš ten mobil, ale ty sluchátka ti nehodlám hledat.“
Petr se zvedl z pohovky, políbil Janu, vzal si od ní mobil a šel se převléct.
Vyšel před dům, zhluboka se nadechl ¬“čerstvého“ městského vzduchu, dal si sluchátka do uší a rozběhl se obvyklým směrem k nákupnímu centru. Po chvíli běhu pomalu začal zapomínat na všechny své starosti a strasti, zůstal jen on, cesta a hudba, co mu hrála do uší. Avšak z tohoto snění jej nenadále vytrhl nějaký chlápek, který se s Petrem srazil a poslal jej na zem.
„Co to je za debila!“ řekl si pro sebe Petr a ze země sledoval, jak onen člověk bez povšimnutí běží dál. Náhle však kolem ležícího Petra proběhlo několik dalších lidí s vyděšenými výrazy.
„Co to? Co se to sakra děje??“ řekl si Petr a sundal si sluchátka z uší. Najednou kolem sebe uslyšel řev lidí a za sebou zvláštní nízkofrekvenční zvuk. Otočil se a v údivu ztuhnul. Za ním se totiž vznášel zvláštní létající stroj, který mu připadal jak mimozemská stíhačka z nějaké hry. Najednou začal ten stroj střílet do blízkého nákupního centra. Petr se okamžitě zvedl a běžel domů. Cestou se mu honilo hlavou, co to vlastně bylo a jestli se nestalo nic Janě.
----
Více než 2 tisíciletí jsme bloudili vesmírem, za tuto dobu jsme narazili na velký počet civilizací, které převyšovaly naši technickou úroveň. Většina z těchto civilizací byla přátelská a ochotná obchodovat. Výměnou za naše rozsáhlé vesmírné mapy jsme získali materiál a dokonalejší technologii na stavbu nových lodí. V této době jsme získali nesmírné množství vědomostí a svou flotilu jsme nespočetněkrát zvětšili. Bohužel se nám nepodařilo najít žádnou planetu, kterou bychom mohli znovu nazývat domovem.
Teprve až jsme téměř ztratili naději, se nám podařilo nalézt planetu s příhodnou atmosférou a podnebím. Avšak tuto planetu již obývala rasa, v jistých ohledech velmi podobná nám před tisíci lety, která si říkala Lidé.
----
Z rádia se ozve: „Voláme všechny lidi, muže i ženy, kteří mají rádi svou rodinu, svou zemi, svou planetu, pojďte do armády, pojďte chránit vše, co je vám milé Pojďme se zbavit té zkázy z vesmíru.“ Tato zpráva se začne znovu ozývat ale v jiném jazyku.
„Petře,“ oslovila ustaraným hlasem Jana balícího se Petra, „nemusíš tam chodit, oni to zvládnou i bez tebe.“
Petr se na Janu podíval a pochmurným hlasem jí řekl: „Musím, musím chránit tebe, svou rodinu a všechny, které mám rád, ale tím, že bych tady zůstal, bych nikomu nepomohl, dokonce ani tobě.“
„Ale oni tě tam můžou zabít!“ vykřikla Jana na Petra.
„Neboj se, nic se mi nestane, to ti slibuji.“ utěšoval Petr Janu.
Jana se už nadechovala, že něco řekne, ale přerušil ji hlas z rádia „Právě jsme se dozvěděli, že v Londýně proběhl první výsadek pozemních jednotek nepřítele, zatím jen víme, že zdejší kchqiiiiiiii.“ Z rádia se na chvíli ozval pištivý zvuk, a poté se plně odmlčelo.
Petr si vzal své věci, rozloučil se z Janou a vydal se směrem k nejbližšímu armádnímu stanu. Netrvalo to moc dlouho a Petr stál před malou vojenskou základnou, kde jej okamžitě přijali jako začínajícího vojáka.
Po několika týdnech základního výcviku, při kterém jen z hlášení slyšel, jaké hrůzy se dějí ve světě, byl poslán na svou první bojovou misi. Nevěděl o ní skoro nic, dokonce ani kdo je nepřítel se za tu dobu ve výcviku nedozvěděl, věděl jen, že poletí někde na jih Francie a že co není člověk, to je nepřítel.
Dvouhodinový let vrtulníkem na místo se zdál Petrovi věčností, celou cestu nebyl schopen myslet na nic jiného než na Janu a na to, co ho tam vlastně čeká. Jen co vrtulník přistál na improvizované přistávací ploše, Petra a pár dalších vojáků co s ním letěli, poslali zajistit nedaleký malý průmyslový objekt. Petr a pár ostatních vojáků se rozeběhlo daným směrem. Jen malou chvíli poté, co opustili přistávací plochu, dopadla na vrtulník nepřátelská střela. Výbuch, který následoval, Petra odhodil a omráčil.
Když se Petr probral, ležel na zemi, hlavu opřenou o nějaký betonový panel a nemohl se pohnout. Viděl, jak se okolní vojáci marně snaží sestřelit právě přistávající letoun. Letoun opětoval palbu se smrtonosnou přesností. Palba ustala, již neměl kdo střílet. Nepřátelský letoun přistál na místě, kde ještě před chvílí býval vrtulník. Otevřely se dveře a vystoupily z něj tři zvláštní postavy.
„DRACI?! Co je to za blbost,“ udivil se Petr když se konečně rozplynul prach a on si mohl pořádně prohlédnout tyto tři postavy. Tihle tři moc dlouho neotáleli a rozešli se, aby zasadili smrtelnou ránu těm, kteří to ještě přežili. Jeden z nich přišel i k Petrovi. Namířil na něj svou zbraň a Petr se již začal loučit se životem. Když tu náhle jeho zbraň odstrčil stranou druhý drak, zbraň sice vystřelila, ale místo Petrovy hlavy trefila betonový panel, kde nadělala obrovskou paseku. Oba na sebe něco zavrčeli ve své řeči a odešli zpět k letounu, kde je čekal třetí drak. Všichni tři nastoupili dovnitř a letoun odletěl někam pryč.
----
100 let jsme pozorovali tuto rasu, snažili jsme se pochopit její myšlení, odhalit její schopnosti a slabosti. Pozorovali jsme její války a konflikty. Za tuto dobu jsme o této rase získali tolik informací, jako o žádné jiné. Její schopnost pochopit složité věci a její fantazie z ní dělala velmi nadějnou rasu, avšak její touha po válce ji odsuzovala k zániku. Proto jsme se rozhodli zaútočit. Náš nečekaný útok byl zpočátku devastující i bez použití nejsilnějších zbraní, ale lidé se dokázali nečekaně rychle vzchopit a začít se účinně bránit.
----
Otevřely se dveře, vyběhla z nich Jana a skočila Petrovi kolem krku.
„Opatrně, nepřežil jsem celou válku jenom proto, aby jsi mě teď tady umačkala,“ řekl s úsměvem Petr.
„Já jsem jen strašně ráda, že tě vidím vcelku,“ odpověděla na Petrovu poznámku Jana.
„No, moc nechybělo a vrátil bych se ti po kouscích,“ řekl již z větší vážností Petr.
„Tak pojď rychle dovnitř, tam mi to všechno hezky povíš,“ řekla Jana, pustila Petra a začala jej táhnout domů.
Doma Janě Petr vyprávěl o všem, co jej za války potkalo. Vyprávěl jí o tom, jak jej na první misi z neznámého důvodu nepřátelé ušetřili, o tom, jak se mu povedlo se svou jednotkou zajmout nepřátelský letoun a o tom, jak se účastnil bitvy proti posledním nepřátelským pozemním jednotkám na zemi. Jana téměř bez dechu poslouchala Petrovo vyprávění, které ukončil radostnou zprávou, že válka za chvíli skončí, protože zbývá již poslední nepřátelská loď, která téměř nepředstavuje žádné nebezpečí.
Za pár dní se na bezmračné večerní obloze objevil jasný záblesk. Chvíli poté se odevšud ozvala radostná zpráva: „Poslední nepřátelská loď byla zničena, tato válka SKONČILA!!!“
----
Po dvou letech bojů jsme nad lidmi ztratili převahu a začali jsme prohrávat. Mohli jsme využít zbraně, které by tuto planetu rozdrtily na prach, avšak nedosáhli bychom svého cíle. Celá planeta, všichni lidé se spojili a začali bojovat proti nám, uvědomili si, že jestli chtějí přežít, musí spolupracovat. Odhodili veškeré své staré spory stranou a začali bojovat proti společnému nepříteli, nepříteli, kterého jsme my nikdy neměli, a proto jsme jej viděli sami v sobě. Zachránili jsme je, alespoň před jimi samými.
„Nádherný příběh, že ano.“ říkám hlavnímu navigátorovi.
„To skutečně, pane,“ odpoví.
Přistoupím k pultu, kde jsou různé obrazovky, na Niž je zobrazen svět očima různých lidí.
„Vypadá to, že si myslí, že nás zničili“ říkám při pohledu na obrazovku, kde je vidět, jak Petr oslavuje s Janou a se svými přáteli konec války.
„Ano, pane, vypadá to, že plán vyšel.“
„Ano, to nejspíš ano,“ pousměji se a jdu si sednout do svého kapitánského křesla „Odpojte sledování, již nebude potřeba.“
„Ano, pane.“ Obrazovky se postupně vypnuly, i ta, na které celou dobu byl Petr.
„Oznamte všem lodím, že odlétáme“
„A kam se letí, pane?“
„Letíme Domů.“