Draci míří ke hvězdám 15
XV. Trestná výprava
“Fernero, doufám, že nebudeš dělat potíže.” Belsevan letěl kousek za černým drakem, který se hrdě hnal vpřed.
Pětice draků, jedna samice a čtyři samci, mířila směrem na východ.
Mefisto rychle sehnal útočné křídlo. Fernero, Belsevan a Celena trénovali formace pro tři. Zibra je zvolila jako útočníky z dobrého důvodu. Fernero byl skvělý, co se týkalo bojů. Prošel si tvrdou výchovou šlechty a znal vše potřebné k tomu, aby vedl draky k vítěství. Belsevan patřil k takzvaným dračím bijcům. Jeho ohromné tělo, vypracované tréninkem a boji neslo už pár známek prohraných i vyhraných zápasů. A pak tu byla Celena - dračice, která přežila zkázu západního hnízda. Nejstarší z dračic. Bojovnice nevyzpytatelná jako blesk, který nosila ve svém těle.
Celá záchranná akce spadala pod Mefistovo velení, jak určila Zibra. Fernero proti tomu nic nenamítal, což Mefista opravdu chvíli mátlo, než si uvědomil, že chce krev. Jedno jakou, jen aby jí teklo spoustu. Navíc reptoři patřili k legendárním tvorům ze starých legend. Dračí císař s nimi měl mnoho problému. Replika a Timius - poslední dva, které císař nechal žít.
Ravier je vedl přesně. Pamatoval si cestu tak, jak ji letěl dřív. Modlil se k bohům, aby neletěli zbytečně. Nedával Nightovi a Wolfie naděje. Uvědomoval si, jak zlí a zuřiví jsou reptoři dravci. Jestli zpozorovali kořist, nepustili je.
Když prchali před reptory s Ivory, Ravier si všiml jedné věci - reptoři se nevzdálili dál od svého hnízda. I když je skoro už dohonili, náhle se ti dravci otočili a jako jeden zamířili zpět. Ravier tehdy na nic nečekal a nesnažil se zjistit příčinu jejich zvláštního počítání. Teď mu ale v hlavě uvízla otázka. Co to mělo znamenat?
Vletěli do zvláštního mraku popela. Ravier si uvědomil, že i když je to záhadou, tak tento mrak tu bude stále. Rozhodně netoužil zkoumat, proč to tak je. Ohlédl se po zbylých dracích a překvapením se ušklíbl. Dokonce i tito zkušení letci mžourali očima a snažili se pořádně nadechnout. Jakoby ta stěna věděla, že sem nesmí žádný drak vstoupit. Jako v tom příběhu. Kde navždy byla vztyčena hranice mezi jižním a severním královstvím.
Mefisto na tom byl očividně nejlíp. Tento mrak znal. Když do něj vletěl, hned poznal, o co se jedná. Strýček Jagirus? Jeho dar? Jak je to možné? Je přece mrtvý?!
Mefisto vzpomínal na události před několika lety, když jeho nevlastní strýc zemřel. Během boje o pozici v hlavním hnízdě vyzval na souboj draka s vyšším postavením. Prohrál a popravili ho. Podíval se na Fernera. Zajímalo by mě, zda si uvědomuje, že mi jeho otec zabil strýce.. Ne, musí to vědět. Od začátku to ví.
Mefisto zavrčel. Nechtěl si to přiznat, ale hlavní důvod, proč Fernera nesnášel, byl tenhle incident.
Letěli snad hodinu a Ravier dostal strach, že snad někde špatně změřil trasu. Minule jsme tam už touhle dobou byli? A i ten prach je víc dusivý. Stalo se tam něco? Prosím, ať ti dva žijí.
Vletěli do samotného pekla. Nebe se zatmělo a k obloze šlehaly plameny. Po celé zemi se rozkládaly jen ostrůvky, okolo kterých protékala láva. Draci se zhrozili. Něco takového ještě neviděli. Teplo, které sálalo ze samotných hlubin země, chtělo pozřít povrch planety. Ravier se málem rozplakal. To nemohli přežít. Ať se zde stalo cokoli, to nemohli přežít.
Mefisto rychle nabyl klidu a rozkázal: “Prohledejte nejbližší okolí. Pak tam dole přistaneme a poradíme se co dál. Musíme si určit, kdo s kým poletí. Nebudeme mít moc času, tak rychle, jasné?!”
Draci přikývli a hledali kousek pevné půdy pro přistání. Opravdu se jim i nakonec podařilo najít místo nespálené lávou a dost velké pro krátký odpočinek.
Přistáli a Mefisto zhodnotil situaci. Měl zde čtyři draky a sebe. Fernerovi nevěřil. Celena a Belsevan by neměli dělat problémy a Ravier? Ten byl unavený a Mefisto ho nadále nechtěl zatěžovat.
“Raviery, počkáš tady a budeš nás jistit. My se zatím vydáme hledat ty dva. Dej nám tři hodiny maximálně a pak odsud vypadni. Když to nepůjde, klidně i dřív. Cestu zpět si najdeme, když na to přijde. A žádné námitky,” ohradil se Mefisto, když viděl výraz v Ravierově tváři. Usmál se na něj, jak nejvíc do dokázal. “My ty dva nejdeme. Věřím, že se z toho dostali. Oba dva jsou draci letky a kdyby se o sebe neuměli postarat, stařešina by je nevybral.”
Ravierovi se oči zalily slzami. Přikývl. “Budu tu čekat tak dlouho, jak bude třeba. Hlavně je najděte a přiveďte v pořádku. Chci se jim moc omluvit, že jsem je tu nechal. Mojí chybou tu zůstali.”
“To není pravda. Zachoval ses jako správný velitel,” přistoupila k němu Celena a přitiskla se k němu. Ravier se na ni vděčně usmál. “Díky,” špitl. “Ale už leťte. Není času nazbyt.”
Draci přikývli a vzlétli. Neohlíželi se po něm a Ravier jim za to byl vděčný. Teprve teď na něj všechen ten stres a vyčerpání dolehlo. Lehl si a plakal.
“Jak to uděláme, Mefisto?” zeptal se Belsevan. Letěli asi patnáct minut a zjistili, že čím jsou blíže k hoře, která se tyčila kousek severněji, tím menší sálal žár z hlubin. Jestli Wolfie a Night tu někde jsou, určitě si vybrali místo, kde spíše přežijí. Mefisto doufal, že se rozhodl správně, když vyrazil k hoře. Fernero nic nenamítal, a tak znervózněl ještě víc. Počítal s tím, že bude dělat potíže a místo toho poslušně vykonal cokoli, o co ho požádal.
“Doletíme k hoře a od ní se rozdělíme do dvojic. Připravte se kdykoli na boj. Reptoři jsou nebezpeční. Nepodceňujte je.” Vzpomněl si na všechny informace, které jim Ravier dal cestou. Na chvíli ho ovládl vztek a jen tak vyplivl černou ohnivou kouli, která padala k zemi, kde zanikla v plamenech země. Za Ivory zaplatíte, bastardi.
Celena měla starost. Cítila ten neklid jako kdysi. Připomínal jí ty okamžiky, kdy s ostatními draky letěla do boje. Na západě se za úhlavní nepřátele počítaly wyverny - dvounozí tvorové s křídly někdy mylně lidmi považované za nějaký druh draka. Měly velice zvláštní ocas. Oproti dračímu plazímu jejich byl ptačí. Opeřený. Wyverny nedorůstaly velikosti draka a přece mnoho draků zabily. Celena se radovala, že se jich zbavila. Reptoři se jí oproti těm zrůdám ze západu zdáli jako prima odreagování. Nemohla se dočkat, až ochutná jejich maso.
Mefisto zavelel k rychlému sestupu. zpozoroval několik těl podobných dračím se škvařit dole v lávě. Jeho zlá předtucha se naštěstí nepotvrdila a poprvé spatřili reptory. Zaplavil je úžasný pocit a pocit méněcennosti. Reptoří tělo totiž odolávalo žáru země. Smrt si je našla jinak. Utonuli v lávě. Jediné, co měli spálené, byly oči.
Tady nám plamen nepomůže, pomyslel si Mefisto. “Až se s nimi střetneme, zapomeňte na oheň. Ani hlubiny země je nedokázaly spálit. Vidíte,” pokynul jim na reptoří mršiny. “Jediné slabé místo jsou oči. Pokud si troufnete, miřte na ně.”
Draci mu v odpověď bojovně zařvali. Všichni čtyři draci toužili po krvi. A nehodlali si ji nechat ujít.
Jak Mefisto zavelel k odletu, Fernero se zařadil nečekaně nakonec. Belsevan se chtěl proti tomu ohradit, ale Fernerův pohled mluvil za vše. Belsevan tady toho nechal a letěl dál.
Fernero se nemohl dočkat, až konečně uvidí živého reptora. Jeho dávný předek, dračí císař, je málem všechny vyhubil. Musel vidět, proti čemu bojoval. Musel s nimi bojovat také. Cítil, že je to krok k tomu, aby jednou sám zaujal místo v čele letky.
---
Night se neprobouzel, ať se Wolfie snažila o cokoli. Byla tak zoufalá, že i když mu zašeptala několik sladkých a smyslných slůvek do ouška, stejně se neprobral. Silithorna to očividně netrápilo a prostě prohledával okolí. Láva se valila dole pod horou. Nestoupala a Wolfie děkovala bohům, že je to tak. Neustále zápasila s dilematem zde Nighta nechat a pokusit se najít pomoc, jenže... Zadívala se na reptora ležícího kousek od nich. Wolfie jen na chvíli odletěla se porozhlédnout, kde je co a ten tvor málem Nighta sežral. Vrátila se akorát včas, aby ho překvapila. Málem zaryl spícímu Nigtovi zuby do hrdla, když se na něj vrhla. Nebyla dobrý bojovník, ale lovec. Štěstí stálo u ní a díky momentu překvapení se jí podařilo reptorovi rozkousnout hlavu. Přitom ji ale poranil trochu čumák. Cítila, že její čelist není úplně na svém místě. Když se pokusila je rozevřít naplno, ucítila, že to nejde.
Podivovala se, že se venku ukázal jen jeden z těch tvorů. Doufám, že všichni tam dole chcípli a ten jeden byl poslední. Přešla pomalu k Nightovi a přikryla ho svým tělem. Cítila jeho srdce, jak silně tluče. Mátlo ji to. Podle všeho se měl už dávno vzbudit a stejně spal. Začínala mít obavy, zda reptoři nejsou nějak jedovatí.
“Ach, Nighte. Co mi to prosím tě děláš?” Vzdychla si.
“Tohle nechutná dobře,” řekl nepřítomně Silithorn, který žvýkal zbytky zuhelnatělého stromu.
Vzdychla si podruhé.
---
Celena zpozorovala nepřítele první. Přicházel z levé strany, kterou kryla. Napočítala jich osm. Zařvala a upozornila ostatní draky. Mefisto, Belsevan a Fernero ji následovali v přímém útoku. Reptoři situaci podcenili. Jestli počítali, že je překvapí, draci netušili, ale jejich troufalost jim vrátili i s úroky. Tihle čtyři draci se narodili, aby zabíjeli. Patřili k bojovníkům a ne lovcům jako Night, Wolfie nebo Ravier. Příroda je přizpůsobila k boji proti čemukol,i co musí být zničeno.
Celena vrazila přímo do prvního z nich. Reptor nestačil reagovat a začal padat po nárazu k zemi. Celena ho nedorazila, i když mohla. Místo toho se zaměřila na dalšího z reptorů. Využila své rychlosti a v letu se mu zakousla do křídla. Propletla s ním své tělo a začala ho trhat dřív, než se na něco zmohl. Netrvalo dlouho a jeho zbytky padaly dolů k zemi.
Mefisto se svými protivníky sváděl litý boj a nedbal na své bezpečí. Reptoři začali před jeho vztekem ustupovat. Kde zasadili jeho tělu ránu, on zasadil dvě. Mlátil se s nimi. Nekousal, jen je trhal svými pařáty. “Ivory,” vydralo se z jeho úst, načež vyšlehly černé plameny. Reptor neuhnul a brzy poznal, že to byla chyba. Jeho skřeky se nesly oblohou, když mu pomalu, ale jistě začalo maso odpadat od těla. Mefistovy plameny patřily peklu. Pravá podstata temného draka - jeho plamen zničí zlo, i kdyby to byl sám bůh. Druhý protivník, co mu čelil, s křikem a zvukům podobným pláči vyrazil neřízeně vpřed. Mefisto ji zachytil. Poznal, že to byla samice. Zabodla mu pařáty do těla a chtěla ho rozpárat. Popadl ji za hlavu a mocným škubnutím ji urval. Reptoří tělo v jeho náruči ochablo a on ho pustil na zem.
Fernero poprvé musel použit svůj dar naplno. Instinkt. Nebýt něho, brzy by zemřel. Reptoři se chovali na jeho vkus moc nevyzpytatelně a inteligentně. Prvně si je chtěl prověřit, ale poznal, že to byla chyba. Neměl jim dát šanci. Teď ho tlačili a musel ustupovat. Ať se snažil jakkoli, nedokázal se k nim dostat. Nechtěl riskovat jako Mefisto a nebyl tak rychlý jako Celena. Přesto pomalu, ale jistě chápal, jak se jim bránit.
Celena se mezitím vrhla na svého protivníka, kterého jen omráčila. Fernero to postřehl koutkem oka. Prohnala se okolo nich a ať to udělala úmyslně nebo jen z touhy po krvi, tak vyvedla reptory natolik z rovnováhy, aby Fernero zaútočil.
Prvnímu se mu podařilo rozpárat spodní část břicha. Reptorovi vyhřezly vnitřnosti ven a řval bolestí. Fernero ho uchopil a jeho tělem se vykryl proti útoku jeho druha. Ten se tomu prvnímu zakousl do hrudníku a první řval ještě víc. Fernero ho pustil a protáhl zpod prvního ocas tak, že druhého útočníka popadl za jeho ocas. Trhal, prvního dohodil stranou a vrhl se na zmateného druhého. A vychutnal si jeho krev. Zasekl mu zuby do hrudníku. Prackou mu zlomil vaz a následně začal jíst jeho maso.
Jak jsem si myslel. Nechutnaní špatně, ale lovit bych je nechtěl.
Belsevan si své protivníky vychutnával. Reptoři zmateně kousali do jeho těla, ale přes podivné pevné plameny nemohli. Vždy, když se někde zakousli, poplašeně ucukli. Belsevan se bavil. Jednoho popadl za křídla a urval mu je. Nenechal ho spadnout a místo toho mu ukousl ruku. Reptor se ho pokusil kousnout do čumáku, ale nevyšlo mu to.
Belsevan se už dávno naučil používat svůj oheň. Jeho dar mu nedovolil tvořit pouze štít. Tento oheň mohl zhmotnit kdekoli, když se na to soustředil. Navíc to byla hmotná podstata ohně. Pevný plamen pro boj s nepřáteli. Když prvnímu zlomil vaz, ušklíbl se. Reptor se zoufale snažil zakousnout do obrova krku. A k jeho velkému překvapení se mu to povedlo.
“Jen se tolik neraduj, chlapečku,” zahřměl Belsevan a chytil ho do ohromného objetí. Vzduchem se neslo praskání kostí. Belsevan zahodil zdeformovanou mrtvolu a sledoval posledního reptora vydaného na milost Celeně.
Celena si s ním zvráceně hrála. Nedovolila mu se vzdálit a utéct. Provokovala ho svými pohyby a vždy ho nechala ji málem kousnout nebo popadnout a ladně jakoby to v nějaké zvrácené hře uhnula. Reptor se unavoval čím dál víc. Jeho pohyby se trhaly a nedokázal už vynaložit tolik energie.
Celenu to přestávalo bavit a pomalu na něj začala dorážet. Nalétávala na něj a vždy ho někam kousla. Hrála si. Nechala ho takto asi deset minut trpět. Ostatní draci to pobaveně sledovali. Zvláště Fernero. Celena postřehla jeho pohled a poznala, že jí zbožňuje. Její hravost se mu líbila. Potěšilo ji to, že má dobré publikum, ale nechtěla protahovat zbytečný boj. Reptor se už jen nechával hlodat a ani se nesnažil přežít. Jednou ranou mu roztrhla křídlo a nechala spadnout do lávy.
---
Night měl krásný sen. Byla v něm Wolfie a kupodivu s ní nedělal nic zvráceného. Jen se procházeli a sledovali západ slunce. Necítil to, co kdysi v jeskyních, kdy okolo sebe měl vlastní harém chtivých dračic. Procházel se jen s tou jedinou. Zamiloval se. Uvědomil si ve svých snech. A pak se sen změnil. Reptoři trhali jeho tělo a ubližovali Wolfie. Hodně zle ubližovali. Tak jako on ubližoval jiným dračicím. A nemohl nic dělat, protože neměl křídla. A ona prosila. Vyčítavě se na něj dívala, než jí jeden opravdu velký reptor ukousl hlavu.
“Neeee!” vykřikl a pokusil se posadit. Nad ním stála Wolfie a starostlivě ho sledovala.
“Nighte, je ti líp?” Skoro ho prosila očima.
Přikývl. Byl to jen sen. Oddechl si.
S pomocí Wolfie se mu podařilo zvednout. Cítil se jako ještě nikdy dřív. Zašel za hranici svých možností. Divil se, že žije. “Co to mládě?” zeptal se jí.
“Noo,” kývla směrem, kterým se následně podíval. Dráček tam ležel a spal. “Před chvíli se mi ho podařilo uložit. Nighte, promiň mi to. Mojí vinou jsi málem umřel.” Sklopila kajícně oči.
“To nic nebylo, Wolfie. Udělal bych to znova.”
Wolfie ho objala. “Už to nesmíš znova udělat. Ne takhle.”
Nightovi bušilo srdce jako nikdy jindy. Chystal se ji políbit, ale Wolfie od něj odskočila. “Ne, Nighte. Na tohle nejsem připravená. Promiň,” špitla a čekala na jeho reakci.
Nightovi spadl málem celý svět. Ranilo ho to a přece se na ni nemohl zlobit. “Nikdy?” zeptal se z nadějí v hlase.
“Nevím, Nighte. Nechci, abys kvůli mně nehledal jinou.”
“Wolfie, o tom si rozhodnu sám, až přijde čas. Měli bychom se odsud dostat.” Snažil se přijít na jiné myšlenky. Poprvé v životě dostal košem. Chvíli uvažoval, že by ji získal pomocí svého daru, ale k čemu by to bylo? Zase jen další prázdný vztah. Jako ty předešlé.
Wolfie chvíli čekala, jestli se k tomu nevrátí, a pak přikývla.
---
Mefisto prohledával okolí hory. Ještě dvakrát se střetli s odporem, ale to bylo před hodinou. Ukázalo se, že hora je ve skutečnosti malé pohoří podobné Hnízdu. Několikrát postřehli pohyb v jeskyních, ale teď se nic nedělo. A nakonec je uviděli. Wolfie, Night a nějaký malý dráček.
Okamžitě zamířili k nim.
Draci na zemi jim mávali.
“Jste v pořádku? U bohů větru Nighte, co se ti stalo?” Mefisto si ho začal prohlížet.
“Dlouhá historie ale na to není čas,” odpověděla místo něj Wolfie a pokračovala. “Ten dráček je Silithorn. Reptoři zde mají hnízdo, Mefisto. Byly jich stovky a chovali se divně. Prvně nás chtěli zabít, ale nakonec nás vhodili na dno jedné jeskyně a očividně chtěli, abychom se...” Nedokázala to říct, když se podívala na Nighta.
“Pářit,” dodal Silithorn a draci se na něj otočili. “Královna jim to určitě nařídila.”
“Královna? O té si před tím nic neříkal,” vyjela na něj Wolfie, ale Fernero ji přerušil.
“Jaká královna?”
“No, jejich matka.”
“Odkud to víš?” Fernero se dožadoval odpovědi a i Mefisto poslouchal se zaujetím
“Jednou jsem ji viděl.”
Mefisto se podíval na Fernera. Ten mu pohled oplatil.
“Jak se k ní dostaneme?”
Belsevan zařval. “Blázni. Co to chcete udělat? Splnili jsme, co jsme měli. Teď bychom měli vypadnout.”
“Máš pravdu, Belsevane, ale zapomínáš na jedno - oni jsou naši nepřátelé a nemůžeme riskovat, že nám to vrátí,” oponoval Mefisto. Rozhodl se pomstít zranění Ivory co nejkrutěji to půjde a zabití jejich královny byla nejlepší volba.
“Blázni. Zibra by to neschválila,” řval dál Belsevan a chvěl se vzteky. “Nemáme čas tu bojovat. Navíc si nemyslím, že nás napadnou. Myslím si, že nedokáží proletět ten mrak jako my.”
Mefisto a Belsevan na sebe vrčeli. Fernero se postavil k Mefistovi a podpořil ho zavrčením.
“Nech je, Belsevane. Je to jejich věc. Jsou druzí po Zibře. My se jí zpovídat nebudeme, ale oni ano, jestli se vrátí,” pronesla Celena. “Wolfie, ty můžeš sama letět, že?” optala se Wolfie a ta přikývla. “Belsevane, já se postarám o to pískle a ty budeš tak hodný a podepřeš Nighta?” Celena nahodila jeden ze svých svůdných úsměvů a Belsevan přikývl.
“Počkej!” přikázal Mefisto. “Jen ať nám řekne prvně cestu za královnou.”
O pět minut později se Belsevan, Celena, Wolfie, Night Breeze a Silithorn vznesli k obloze. Vyrazili směrem za Ravierem. Utekly skoro čtyři hodiny, ale raději si chtěli zkontrolovat, zda tam ještě není.
Mefisto se podíval na Fernera. “Opravdu do toho jdeš také, Fernero?”
Fernero se temně zasmál: “Ano, Mefisto. Není to ironie, že zrovna my dva jdeme ulovit nepřítele dračího rodu? Ať si připraví svůj hrob. Královna ještě dnes padne našimi pařáty.”
Mefisto se zasmál. “Dnes si budeme navzájem krýt záda, Fernero. Věřím ti.”
Fernero se rozesmál také. “Ať se stane cokoli, tak věřím, že mi budeš také krýt záda. Už se nemůžu dočkat, až zase ochutnám jejich krev.”
Dva draci vyrazili do podzemí. Přesně podle Silithornového popisu procházeli spletitým podzemím. Reptoři, kteří se těm dvěma postavili, umírali jeden po druhém. Dračí bojovníci spěchali, aby získali toho největšího z nich - královnu.
Stanuli před její komnatou. Až na pár šrámů doposud nezraněni. Mefisto unaveně dýchal. Už nějakou dobu přestali počítat nepřátele. Okolo padesátky skončili. Mefisto a Fernero tvořili skvělý tým. Kde jeden slábl, druhý vynikal. Zabili dva velké reptory, kteří střežili vchod ke královně, a čekali. Odpočívali. Věděli, že o nich ví. Slyšeli a cítili její dech. A vražednou zuřivost s očekávání vrahů jejich dětí.
XVI. Královna
Dva draci vstoupili do královské komnaty. První, co je zarazilo, byl zápach linoucí se celou jeskyní. Všimli si ho už dříve, ale ne v takové intenzitě. Nepříjemně nasládlý pach broskví nebo něčeho podobného.
Pak se konečně rozhlédli po královnině loži. Tato jeskyně byla větší než všechny předešlé. Zdi lemovaly malé jeskyně, do kterých se vlezl jeden drak velikosti Nighta. A v těch jeskyních odpočívaly plody - zvláštní vejce, průhledná a slizká. Tekutina v nich světélkovala slabě zeleným světlem a vydávala ten nasládlí zápach. V každém z nich viděli dobře vyvinutého reptora. Zárodky armády, která překoná všechny předešlé.
Mefisto cítil strach. Tito tvorové, tato armáda byla jiná než reptoři tam venku. Tato masa jednou dokáže zničit dračí hnízdo. To nemohl dopustit. Musí ho zničit dřív, než zničí je.
Fernero si z plodů starosti nedělal. Neprobudí se jen tak. Ale kde jsi, slečinko? Neustále se rozhlížel, ale nepostřehl nic než sliz a nenarozené plody.
“Prošššššš?!” ozvalo se nad nimi a oni vzhlédli. A zachvátila je bázeň. Oba dva draci bojovníci teď poznali, že udělali možná poslední chybu v tomto životě.
Reptoří královna, modrá a překrásná. Jak ze starých legend trůnila přilepená na stropě. Třikrát větší než draci pod ní. Inteligence a stáří z ní přímo sálaly. Drakům se podlomila kolena pod jejím pohledem. Náhle nemohli dýchat. Matka, královna je chtěla sprovodit ze světa.
“Jak sssteeeee ssseeee odvašilliiiii porušiiiit dohoduuuu.”
Draci si uvědomili, že to nejsou skřeky, co vydává, ale jazyk podobný jejich. V hrůze začali couvat, než je zastavila pohledem. Nedokázali nic, než se dívat, jak začala slézat dolů k nim.
Mefisto cítil, jak ho její pohled propaluje. Počítal s tím, že se na ně každým okamžikem vrhne.
Slezla až úplně k nim. Její hadovitý jazyk zakmital okolo Fernerovy hlavy. Fernero sebou cukl a Mefisto poprvé uviděl v jeho očích strach. Reptorka se natáhla čumákem k jeho boku a zavětřila. Ušklíbla se a pak svou pozornost přesměrovala na Mefista. Stejně jako u Fernera prvně ochutnávala vzduch jazykem, aby následně přitiskla svůj čumák k Mefistovu boku.
“Oba dvaaaa steeeeeeeeeeee naaadějníííííí,” oblízla Mefistovi bok a slastně zamlaskala.
“Dvaaaaa drašiiiiii sameeešcííííí. A jeenoooommmm míííííí.”
Fernero a Mefisto se nechápavě střetli pohledy.
“Aleeee jeeeen jeeedeeen tooo můůůůžeee býýýttt.”
Těm dvěma to stále nedocházelo.
“Taaakkk kdoooo z vááás přřeeežiiijeee aaa budeee otceeem mííích děěětííí?”
Fernero a Mefisto poplašeně odskočili dozadu. Královnu to pobavilo. Natlačila je do rohu místnosti a pak se stáhla. Očividně uvažovala, kdo z nich je lepší partie a kterého má zabít.
“Fernero, seber se!” zachrčel Mefisto. Konečně si zvykl na ten tlak, který královna vydávala. “Nesmíš se jí poddat. Nezapomeň, proč tu jsme. Fernero, pokud tu zklameme, nedokážeme nic. Chceš snad být poslušný otrok téhle bestie?!” S každým slovem jeho hlas sílil a opětoval královně propalující pohled.
Ta se usmála a očividně rozhodla. Mefisto si uvědomil, že udělal chybu. Královnina hlava se zaměřila na Fernera. Mefisto reagoval rychle. A na poslední chvíli její hlavu odklonil svým tělem. Královna vrazila do zdi a zaúpěla. Mefisto udělal jediné, co ho napadlo. S plných plic jí poslal na krk proud plamenů. Královna se vytrhla, ohnala se po něm tlamou, zasáhla ho a odhodila na protější zeď. Mefisto lapal po dechu.
“Tyyy siii odpooošiiin. Musiiis býýýtttt silllnýýý, abyyyy sííí mííí dáál hooodněěě děětííí,” syčela zlostně a protřela si popálený krk. Fernero stále stál jako opařený. Přesněji se schoulil jak malý dráček a nepřítomně třeštil oči. Mefisto se pokusil postavit, ale nedokázal to. Mohl se jen dívat, jak královna sevře své čelisti okolo Fernerova těla a rozdrtí ho!
Dovnitř vletěla tmavá šmouha. Zablesklo se a královna zařvala bolestí. Na jejím velkém křídle visela Celena a trhala. Královna se různě točila, ale Celena si vždy našla cestu, jak uniknout jejím drápům a kousancům. Přesto byla tlačena čím dál víc do kouta. Královna rozzuřená k nepříčetnosti sebou mlátila na všechny strany.
Mefisto toho využil a když získal pevnou půdu pod nohama, s námahou dostal Fernera mimo souboj.
“Sakra, Fernero, prober se!” zařval Mefisto a kousl ho do boku.
Fernero sebou cukl a konečně procitl. “Mefisto?! Co se to?” nedokončil větu a zadíval se na souboj. Jeho oči se chvěly úžasem. Celena sama stála proti tvoru, který dokázal oba dva samce zahnat do úzkých jen svou přítomností. A ona bez známky strachu natěsno unikala i těm nejsmrtelnějším z ran.
“Musíme jí pomoc, Fernero. Jsi připravený?” Oba dva draci si uvědomovali, že jedině všichni tři budou mít malou naději na vítěství. Nezajímalo je, co tu Celena dělá. Bez ní by dávno zhynuli nebo něco horšího.
Fernero přikývl. A oba dva vyrazili.
Před třiceti minutami
“Belsevane, já letím zpátky.”
“Ne, Celeno. Poletím já.”
“Belsevane. Já se o Nighta a toho malého nedokážu postarat. Ale můžu jim pomoci bojovat. Ta královna... Nevím, co je to popadlo. Musíme je zastavit dřív, než udělají hloupost.”
Belsevan souhlasně a neochotně zabručel: “Dobře, ale slib mi, že když to nepůjde, necháš je tam. Dobře?”
“To ti slíbit nemůžu,” řekla a tryskem vyrazila zpátky k reptořímu hnízdu.
Belsevan se na ni smutně díval, jak se vzdaluje. “Pohyb. Musíme letět dál!” křikl na zbylé draky a letěli.
Teď
Sakra, co jsem si to myslela. Znova natěsno uhnula reptořím čelistem. Tohle nemůžu zvládnout. Nad její hlavou se prohnala tlapa s pařáty. Prosím... Pomozte mi někdo.
Nad ní se objevila tlama a nemohla uhnout. Zavřela oči. Místo bolesti uslyšela zařvání reptoří samice. Otevřela oči a postřehla černého draka, jak zezadu drásá královně krk. Fernero s Mefistem se zapojili do boje. Mefista neviděla, ale tušila, že zrovna párá hrudník reptoří královně.
“Prooošššššš vzdyyyyššš jsstěěěěě mělííííí nadějíííí.”
“Nikdy bychom ti nesloužili. Ani jeden, mrcho,” ozval se Mefisto a zakousl se jí do nohy. Za Ivory. A prokousl ji na zadní pravé končetině šlachu.
Královna začala vrávorat. Do místnosti se nahrnulo několik reptorů, ale nedokázali se k nim přiblížit. Když se o to pokusili, královna je nedopatřením zabila. Draci se drželi jejího těla a pomalu jí začali trhat. Reptoři zděšeně ječeli, ale nebylo jim to nic platné.
A pak Celena udělala chybu. Uhnula na špatnou stranu. V další vteřině její tělo odletělo na stranu jeskyně. Po jejím boku se táhly tři krvavé šrámy. A navíc se jí roztrhlo křídlo. Pokusila se vstát, ztratila vědomí a padla na podlahu. Fernero na nic nečekal a přistál vedle ní. Nebyl čas se tím zaobírat. Reptoři se k nim už hrnuli.
Mefistovi se podařilo přistát na hlavě královny. Měla ji tak rozlehlou, že se na ní dokázal pověsit. Zasypal jí plameny. Reptorka sténala, když plameny pozřely její oči. Neviděla nic než tmu.
Fernero udatně bojoval s první vlnou reptorů. Nemohl zkontrolovat, zda Celena žije, a odrážel jednoho reptora za druhým. Nedoufal ani v zázrak, že přežijí. Ve chvíli, kdy Celena odpadla, opustila je všechna naděje. Bohové, stůjte při nás.
Královna roztáhla svá pokousaná křídla a vzlétla. Vrážela do stěn a vyvolala tak malé zemětřesení. A bohové stáli při dracích. Jeden náraz totiž zapříčinil sesuv půdy, který zavalil vchod do trůnního sálu. Fernero s pobavením sledoval, jak zbytky reptorů zmizely pod hromadou suti. Poslední dva, kteří na něj doráželi, poslal na onen svět. Pak se konečně vrhl k Celeně. Žila. Jen byla omráčená. Oddechl si, i když měl rozdílné názory oproti ostatním druhům své letky. Pokud proti nim stál jeden nepřítel, nezradí jeden druh druhého.
Celena otevřela oči. “Ty jsi mě ochránil.”
Fernero unaveně přikývl. Boj, který se odehrával nad jejich hlavami, zase upoutal jejich pozornost.
“Asi bych se ti měla nějak odvděčit,” pronesla Celena.
Fernero se zarazil a pak vykoktal a sám sebe tím překvapil: “O tom si promluvíme jindy. Musíme mu pomoci. Sám to nezvládne.”
Mefisto bojoval udatně a i přes několik ran se dokázal rovnat její zuřivosti. Slepě po něm tápala a nemohla ho najít. Mefisto ji pálil a drásal, jak jen to šlo. O chvíli později se vedle něj vznášel i Fernero a o pár okamžiků později i Celena. Se zuřivostí dravců nenechávali jedinou reptoří chybu nepotrestanou. Velká královna prohrávala svůj boj. Přesto byla protivníkem nebezpečnějším než cokoli, co kdy zažili.
Po chvíli se na ni zavěsili. Nemohla už nadále se bránit a padala na zem. Tam jí všichni tři popadli za dlouhý hadovitý krk a skouskli. Reptorka naposled vydechla a odešla s posledním slovem do zemí mrtvých.
“Tiimiiusiii.i”
Draci stáli nad její mršinou. Těžce dýchali. Celena se dívala na svůj hlavní pár křídel a truchlila pro ně. Potrvá týdny, než se jí zacelí. Jak byla ráda, že ty páry má dva. Zpáteční cesta ale bude těžká. Zpáteční cesta?!
Rozhlížela se po jeskyni. Žádnou cestu ven neviděla. Mefisto jakoby četl její myšlenky. “Neboj. Vím, jak odsud. Propálíme si cestu ven. Můj dech to dokáže. A když se k tomu spojí tvůj blesk a Fernerův oheň, určitě to vyjde. Fernero, ty stejně tušíš, kudy nejrychleji na povrch, že?”
Fernero přikývl. Přišel k jedné ze stěn a pravil: “Tudy to bude nejrychlejší. Pokud si vzpomínám, je tam jedna chodba, z které bychom se mohli dostat na povrch. Aspoň tak nám to SIlithorn popsal. Rozhodně mě ale děsí, kolik toho věděl. Ten malý dráček je divný. Musíme si na něj dát pozor.”
Mefisto i Celena přikývli.
Pak započali s prorážením zdi.
Po několika minutách se jim to podařilo. Čekali odpor, ale místo toho uviděli jen zmatené reptory, jak vrážejí do stěn. Jejich oči pozbyly jiskru, kterou měli dříve. Fernero jednoho zakousl, ale Mefistův pohled ho zastavil
“Znič nepřítele. Ale dej mu šanci bojovat dál. Fernere, nezapomeň na pravidlo draků. Nevyhubíš zbytečně. Oni jsou poraženi. Už nebudou bojovat.”
Fernero neochotně vyplivl mršinu
Vyrazili ke světlu. A po nějaké chvíli stanuli na vrcholu hory. Rozhlédli se do zničené krajiny. Popel zakrýval oblohu a láva vystupovala ze země čím dál víc. Jako by se ve chvíli, kdy královna opustila tento svět, sama planeta rozhodla ukončit životy jejich dětí. Mefistovi se ve tváři zrcadlil smutek. I Celena a Fernero byli v rozpacích. Zkáza, kterou viděli... Při představě, že se to stane drakům, Mefistovi ukápla slza. Po chvíli se k němu oba přidali.
“Nedopustíme aby se to stalo i nám.”
Draci si v duchu přísahali.
“Tak hoši. Myslím, že bych se vám měla nějak odvděčit, ne?” Chtěla se přitulit k Mefistovi.
“Já jsem zadaný,” pronesl trochu rozhozeně.
“A tobě Fernero jsem víc než vděčná,” obtočila se okolo něj. Otřela se mu o bok a na chvíli propletla jejich ocasy.
Fernero zakopl a spadl. “Ženská, tohle nedělej!” vypískl jak dračí mládě. Celena pochopila, že ten drak je ve skutečnosti co se týče druhého pohlaví víc než nezkušený. Jak by taky ne, když celý život jen plánoval a bojoval. Zahihňala se a Mefisto odvrátil zrak.
“Tohle není fér,” řekl Fernero zase s klidem, i když rozklepaným. Tvářil se pomalu vyjeveněji než před chvíli v síních královny.
“Měli bychom letět, letko,” zavelel Mefisto a pomalu se vydali zničenou krajinou k domovu. Oddechli si, když konečně nechali to peklo za sebou.
Celena letěla vzadu a sledovala Fernerovy pohyby. Myslím, že jsem si zrovna našla novou hračku, nepřestávala se hihňat.
“Fernero, doufám, že nebudeš dělat potíže.” Belsevan letěl kousek za černým drakem, který se hrdě hnal vpřed.
Pětice draků, jedna samice a čtyři samci, mířila směrem na východ.
Mefisto rychle sehnal útočné křídlo. Fernero, Belsevan a Celena trénovali formace pro tři. Zibra je zvolila jako útočníky z dobrého důvodu. Fernero byl skvělý, co se týkalo bojů. Prošel si tvrdou výchovou šlechty a znal vše potřebné k tomu, aby vedl draky k vítěství. Belsevan patřil k takzvaným dračím bijcům. Jeho ohromné tělo, vypracované tréninkem a boji neslo už pár známek prohraných i vyhraných zápasů. A pak tu byla Celena - dračice, která přežila zkázu západního hnízda. Nejstarší z dračic. Bojovnice nevyzpytatelná jako blesk, který nosila ve svém těle.
Celá záchranná akce spadala pod Mefistovo velení, jak určila Zibra. Fernero proti tomu nic nenamítal, což Mefista opravdu chvíli mátlo, než si uvědomil, že chce krev. Jedno jakou, jen aby jí teklo spoustu. Navíc reptoři patřili k legendárním tvorům ze starých legend. Dračí císař s nimi měl mnoho problému. Replika a Timius - poslední dva, které císař nechal žít.
Ravier je vedl přesně. Pamatoval si cestu tak, jak ji letěl dřív. Modlil se k bohům, aby neletěli zbytečně. Nedával Nightovi a Wolfie naděje. Uvědomoval si, jak zlí a zuřiví jsou reptoři dravci. Jestli zpozorovali kořist, nepustili je.
Když prchali před reptory s Ivory, Ravier si všiml jedné věci - reptoři se nevzdálili dál od svého hnízda. I když je skoro už dohonili, náhle se ti dravci otočili a jako jeden zamířili zpět. Ravier tehdy na nic nečekal a nesnažil se zjistit příčinu jejich zvláštního počítání. Teď mu ale v hlavě uvízla otázka. Co to mělo znamenat?
Vletěli do zvláštního mraku popela. Ravier si uvědomil, že i když je to záhadou, tak tento mrak tu bude stále. Rozhodně netoužil zkoumat, proč to tak je. Ohlédl se po zbylých dracích a překvapením se ušklíbl. Dokonce i tito zkušení letci mžourali očima a snažili se pořádně nadechnout. Jakoby ta stěna věděla, že sem nesmí žádný drak vstoupit. Jako v tom příběhu. Kde navždy byla vztyčena hranice mezi jižním a severním královstvím.
Mefisto na tom byl očividně nejlíp. Tento mrak znal. Když do něj vletěl, hned poznal, o co se jedná. Strýček Jagirus? Jeho dar? Jak je to možné? Je přece mrtvý?!
Mefisto vzpomínal na události před několika lety, když jeho nevlastní strýc zemřel. Během boje o pozici v hlavním hnízdě vyzval na souboj draka s vyšším postavením. Prohrál a popravili ho. Podíval se na Fernera. Zajímalo by mě, zda si uvědomuje, že mi jeho otec zabil strýce.. Ne, musí to vědět. Od začátku to ví.
Mefisto zavrčel. Nechtěl si to přiznat, ale hlavní důvod, proč Fernera nesnášel, byl tenhle incident.
Letěli snad hodinu a Ravier dostal strach, že snad někde špatně změřil trasu. Minule jsme tam už touhle dobou byli? A i ten prach je víc dusivý. Stalo se tam něco? Prosím, ať ti dva žijí.
Vletěli do samotného pekla. Nebe se zatmělo a k obloze šlehaly plameny. Po celé zemi se rozkládaly jen ostrůvky, okolo kterých protékala láva. Draci se zhrozili. Něco takového ještě neviděli. Teplo, které sálalo ze samotných hlubin země, chtělo pozřít povrch planety. Ravier se málem rozplakal. To nemohli přežít. Ať se zde stalo cokoli, to nemohli přežít.
Mefisto rychle nabyl klidu a rozkázal: “Prohledejte nejbližší okolí. Pak tam dole přistaneme a poradíme se co dál. Musíme si určit, kdo s kým poletí. Nebudeme mít moc času, tak rychle, jasné?!”
Draci přikývli a hledali kousek pevné půdy pro přistání. Opravdu se jim i nakonec podařilo najít místo nespálené lávou a dost velké pro krátký odpočinek.
Přistáli a Mefisto zhodnotil situaci. Měl zde čtyři draky a sebe. Fernerovi nevěřil. Celena a Belsevan by neměli dělat problémy a Ravier? Ten byl unavený a Mefisto ho nadále nechtěl zatěžovat.
“Raviery, počkáš tady a budeš nás jistit. My se zatím vydáme hledat ty dva. Dej nám tři hodiny maximálně a pak odsud vypadni. Když to nepůjde, klidně i dřív. Cestu zpět si najdeme, když na to přijde. A žádné námitky,” ohradil se Mefisto, když viděl výraz v Ravierově tváři. Usmál se na něj, jak nejvíc do dokázal. “My ty dva nejdeme. Věřím, že se z toho dostali. Oba dva jsou draci letky a kdyby se o sebe neuměli postarat, stařešina by je nevybral.”
Ravierovi se oči zalily slzami. Přikývl. “Budu tu čekat tak dlouho, jak bude třeba. Hlavně je najděte a přiveďte v pořádku. Chci se jim moc omluvit, že jsem je tu nechal. Mojí chybou tu zůstali.”
“To není pravda. Zachoval ses jako správný velitel,” přistoupila k němu Celena a přitiskla se k němu. Ravier se na ni vděčně usmál. “Díky,” špitl. “Ale už leťte. Není času nazbyt.”
Draci přikývli a vzlétli. Neohlíželi se po něm a Ravier jim za to byl vděčný. Teprve teď na něj všechen ten stres a vyčerpání dolehlo. Lehl si a plakal.
“Jak to uděláme, Mefisto?” zeptal se Belsevan. Letěli asi patnáct minut a zjistili, že čím jsou blíže k hoře, která se tyčila kousek severněji, tím menší sálal žár z hlubin. Jestli Wolfie a Night tu někde jsou, určitě si vybrali místo, kde spíše přežijí. Mefisto doufal, že se rozhodl správně, když vyrazil k hoře. Fernero nic nenamítal, a tak znervózněl ještě víc. Počítal s tím, že bude dělat potíže a místo toho poslušně vykonal cokoli, o co ho požádal.
“Doletíme k hoře a od ní se rozdělíme do dvojic. Připravte se kdykoli na boj. Reptoři jsou nebezpeční. Nepodceňujte je.” Vzpomněl si na všechny informace, které jim Ravier dal cestou. Na chvíli ho ovládl vztek a jen tak vyplivl černou ohnivou kouli, která padala k zemi, kde zanikla v plamenech země. Za Ivory zaplatíte, bastardi.
Celena měla starost. Cítila ten neklid jako kdysi. Připomínal jí ty okamžiky, kdy s ostatními draky letěla do boje. Na západě se za úhlavní nepřátele počítaly wyverny - dvounozí tvorové s křídly někdy mylně lidmi považované za nějaký druh draka. Měly velice zvláštní ocas. Oproti dračímu plazímu jejich byl ptačí. Opeřený. Wyverny nedorůstaly velikosti draka a přece mnoho draků zabily. Celena se radovala, že se jich zbavila. Reptoři se jí oproti těm zrůdám ze západu zdáli jako prima odreagování. Nemohla se dočkat, až ochutná jejich maso.
Mefisto zavelel k rychlému sestupu. zpozoroval několik těl podobných dračím se škvařit dole v lávě. Jeho zlá předtucha se naštěstí nepotvrdila a poprvé spatřili reptory. Zaplavil je úžasný pocit a pocit méněcennosti. Reptoří tělo totiž odolávalo žáru země. Smrt si je našla jinak. Utonuli v lávě. Jediné, co měli spálené, byly oči.
Tady nám plamen nepomůže, pomyslel si Mefisto. “Až se s nimi střetneme, zapomeňte na oheň. Ani hlubiny země je nedokázaly spálit. Vidíte,” pokynul jim na reptoří mršiny. “Jediné slabé místo jsou oči. Pokud si troufnete, miřte na ně.”
Draci mu v odpověď bojovně zařvali. Všichni čtyři draci toužili po krvi. A nehodlali si ji nechat ujít.
Jak Mefisto zavelel k odletu, Fernero se zařadil nečekaně nakonec. Belsevan se chtěl proti tomu ohradit, ale Fernerův pohled mluvil za vše. Belsevan tady toho nechal a letěl dál.
Fernero se nemohl dočkat, až konečně uvidí živého reptora. Jeho dávný předek, dračí císař, je málem všechny vyhubil. Musel vidět, proti čemu bojoval. Musel s nimi bojovat také. Cítil, že je to krok k tomu, aby jednou sám zaujal místo v čele letky.
---
Night se neprobouzel, ať se Wolfie snažila o cokoli. Byla tak zoufalá, že i když mu zašeptala několik sladkých a smyslných slůvek do ouška, stejně se neprobral. Silithorna to očividně netrápilo a prostě prohledával okolí. Láva se valila dole pod horou. Nestoupala a Wolfie děkovala bohům, že je to tak. Neustále zápasila s dilematem zde Nighta nechat a pokusit se najít pomoc, jenže... Zadívala se na reptora ležícího kousek od nich. Wolfie jen na chvíli odletěla se porozhlédnout, kde je co a ten tvor málem Nighta sežral. Vrátila se akorát včas, aby ho překvapila. Málem zaryl spícímu Nigtovi zuby do hrdla, když se na něj vrhla. Nebyla dobrý bojovník, ale lovec. Štěstí stálo u ní a díky momentu překvapení se jí podařilo reptorovi rozkousnout hlavu. Přitom ji ale poranil trochu čumák. Cítila, že její čelist není úplně na svém místě. Když se pokusila je rozevřít naplno, ucítila, že to nejde.
Podivovala se, že se venku ukázal jen jeden z těch tvorů. Doufám, že všichni tam dole chcípli a ten jeden byl poslední. Přešla pomalu k Nightovi a přikryla ho svým tělem. Cítila jeho srdce, jak silně tluče. Mátlo ji to. Podle všeho se měl už dávno vzbudit a stejně spal. Začínala mít obavy, zda reptoři nejsou nějak jedovatí.
“Ach, Nighte. Co mi to prosím tě děláš?” Vzdychla si.
“Tohle nechutná dobře,” řekl nepřítomně Silithorn, který žvýkal zbytky zuhelnatělého stromu.
Vzdychla si podruhé.
---
Celena zpozorovala nepřítele první. Přicházel z levé strany, kterou kryla. Napočítala jich osm. Zařvala a upozornila ostatní draky. Mefisto, Belsevan a Fernero ji následovali v přímém útoku. Reptoři situaci podcenili. Jestli počítali, že je překvapí, draci netušili, ale jejich troufalost jim vrátili i s úroky. Tihle čtyři draci se narodili, aby zabíjeli. Patřili k bojovníkům a ne lovcům jako Night, Wolfie nebo Ravier. Příroda je přizpůsobila k boji proti čemukol,i co musí být zničeno.
Celena vrazila přímo do prvního z nich. Reptor nestačil reagovat a začal padat po nárazu k zemi. Celena ho nedorazila, i když mohla. Místo toho se zaměřila na dalšího z reptorů. Využila své rychlosti a v letu se mu zakousla do křídla. Propletla s ním své tělo a začala ho trhat dřív, než se na něco zmohl. Netrvalo dlouho a jeho zbytky padaly dolů k zemi.
Mefisto se svými protivníky sváděl litý boj a nedbal na své bezpečí. Reptoři začali před jeho vztekem ustupovat. Kde zasadili jeho tělu ránu, on zasadil dvě. Mlátil se s nimi. Nekousal, jen je trhal svými pařáty. “Ivory,” vydralo se z jeho úst, načež vyšlehly černé plameny. Reptor neuhnul a brzy poznal, že to byla chyba. Jeho skřeky se nesly oblohou, když mu pomalu, ale jistě začalo maso odpadat od těla. Mefistovy plameny patřily peklu. Pravá podstata temného draka - jeho plamen zničí zlo, i kdyby to byl sám bůh. Druhý protivník, co mu čelil, s křikem a zvukům podobným pláči vyrazil neřízeně vpřed. Mefisto ji zachytil. Poznal, že to byla samice. Zabodla mu pařáty do těla a chtěla ho rozpárat. Popadl ji za hlavu a mocným škubnutím ji urval. Reptoří tělo v jeho náruči ochablo a on ho pustil na zem.
Fernero poprvé musel použit svůj dar naplno. Instinkt. Nebýt něho, brzy by zemřel. Reptoři se chovali na jeho vkus moc nevyzpytatelně a inteligentně. Prvně si je chtěl prověřit, ale poznal, že to byla chyba. Neměl jim dát šanci. Teď ho tlačili a musel ustupovat. Ať se snažil jakkoli, nedokázal se k nim dostat. Nechtěl riskovat jako Mefisto a nebyl tak rychlý jako Celena. Přesto pomalu, ale jistě chápal, jak se jim bránit.
Celena se mezitím vrhla na svého protivníka, kterého jen omráčila. Fernero to postřehl koutkem oka. Prohnala se okolo nich a ať to udělala úmyslně nebo jen z touhy po krvi, tak vyvedla reptory natolik z rovnováhy, aby Fernero zaútočil.
Prvnímu se mu podařilo rozpárat spodní část břicha. Reptorovi vyhřezly vnitřnosti ven a řval bolestí. Fernero ho uchopil a jeho tělem se vykryl proti útoku jeho druha. Ten se tomu prvnímu zakousl do hrudníku a první řval ještě víc. Fernero ho pustil a protáhl zpod prvního ocas tak, že druhého útočníka popadl za jeho ocas. Trhal, prvního dohodil stranou a vrhl se na zmateného druhého. A vychutnal si jeho krev. Zasekl mu zuby do hrudníku. Prackou mu zlomil vaz a následně začal jíst jeho maso.
Jak jsem si myslel. Nechutnaní špatně, ale lovit bych je nechtěl.
Belsevan si své protivníky vychutnával. Reptoři zmateně kousali do jeho těla, ale přes podivné pevné plameny nemohli. Vždy, když se někde zakousli, poplašeně ucukli. Belsevan se bavil. Jednoho popadl za křídla a urval mu je. Nenechal ho spadnout a místo toho mu ukousl ruku. Reptor se ho pokusil kousnout do čumáku, ale nevyšlo mu to.
Belsevan se už dávno naučil používat svůj oheň. Jeho dar mu nedovolil tvořit pouze štít. Tento oheň mohl zhmotnit kdekoli, když se na to soustředil. Navíc to byla hmotná podstata ohně. Pevný plamen pro boj s nepřáteli. Když prvnímu zlomil vaz, ušklíbl se. Reptor se zoufale snažil zakousnout do obrova krku. A k jeho velkému překvapení se mu to povedlo.
“Jen se tolik neraduj, chlapečku,” zahřměl Belsevan a chytil ho do ohromného objetí. Vzduchem se neslo praskání kostí. Belsevan zahodil zdeformovanou mrtvolu a sledoval posledního reptora vydaného na milost Celeně.
Celena si s ním zvráceně hrála. Nedovolila mu se vzdálit a utéct. Provokovala ho svými pohyby a vždy ho nechala ji málem kousnout nebo popadnout a ladně jakoby to v nějaké zvrácené hře uhnula. Reptor se unavoval čím dál víc. Jeho pohyby se trhaly a nedokázal už vynaložit tolik energie.
Celenu to přestávalo bavit a pomalu na něj začala dorážet. Nalétávala na něj a vždy ho někam kousla. Hrála si. Nechala ho takto asi deset minut trpět. Ostatní draci to pobaveně sledovali. Zvláště Fernero. Celena postřehla jeho pohled a poznala, že jí zbožňuje. Její hravost se mu líbila. Potěšilo ji to, že má dobré publikum, ale nechtěla protahovat zbytečný boj. Reptor se už jen nechával hlodat a ani se nesnažil přežít. Jednou ranou mu roztrhla křídlo a nechala spadnout do lávy.
---
Night měl krásný sen. Byla v něm Wolfie a kupodivu s ní nedělal nic zvráceného. Jen se procházeli a sledovali západ slunce. Necítil to, co kdysi v jeskyních, kdy okolo sebe měl vlastní harém chtivých dračic. Procházel se jen s tou jedinou. Zamiloval se. Uvědomil si ve svých snech. A pak se sen změnil. Reptoři trhali jeho tělo a ubližovali Wolfie. Hodně zle ubližovali. Tak jako on ubližoval jiným dračicím. A nemohl nic dělat, protože neměl křídla. A ona prosila. Vyčítavě se na něj dívala, než jí jeden opravdu velký reptor ukousl hlavu.
“Neeee!” vykřikl a pokusil se posadit. Nad ním stála Wolfie a starostlivě ho sledovala.
“Nighte, je ti líp?” Skoro ho prosila očima.
Přikývl. Byl to jen sen. Oddechl si.
S pomocí Wolfie se mu podařilo zvednout. Cítil se jako ještě nikdy dřív. Zašel za hranici svých možností. Divil se, že žije. “Co to mládě?” zeptal se jí.
“Noo,” kývla směrem, kterým se následně podíval. Dráček tam ležel a spal. “Před chvíli se mi ho podařilo uložit. Nighte, promiň mi to. Mojí vinou jsi málem umřel.” Sklopila kajícně oči.
“To nic nebylo, Wolfie. Udělal bych to znova.”
Wolfie ho objala. “Už to nesmíš znova udělat. Ne takhle.”
Nightovi bušilo srdce jako nikdy jindy. Chystal se ji políbit, ale Wolfie od něj odskočila. “Ne, Nighte. Na tohle nejsem připravená. Promiň,” špitla a čekala na jeho reakci.
Nightovi spadl málem celý svět. Ranilo ho to a přece se na ni nemohl zlobit. “Nikdy?” zeptal se z nadějí v hlase.
“Nevím, Nighte. Nechci, abys kvůli mně nehledal jinou.”
“Wolfie, o tom si rozhodnu sám, až přijde čas. Měli bychom se odsud dostat.” Snažil se přijít na jiné myšlenky. Poprvé v životě dostal košem. Chvíli uvažoval, že by ji získal pomocí svého daru, ale k čemu by to bylo? Zase jen další prázdný vztah. Jako ty předešlé.
Wolfie chvíli čekala, jestli se k tomu nevrátí, a pak přikývla.
---
Mefisto prohledával okolí hory. Ještě dvakrát se střetli s odporem, ale to bylo před hodinou. Ukázalo se, že hora je ve skutečnosti malé pohoří podobné Hnízdu. Několikrát postřehli pohyb v jeskyních, ale teď se nic nedělo. A nakonec je uviděli. Wolfie, Night a nějaký malý dráček.
Okamžitě zamířili k nim.
Draci na zemi jim mávali.
“Jste v pořádku? U bohů větru Nighte, co se ti stalo?” Mefisto si ho začal prohlížet.
“Dlouhá historie ale na to není čas,” odpověděla místo něj Wolfie a pokračovala. “Ten dráček je Silithorn. Reptoři zde mají hnízdo, Mefisto. Byly jich stovky a chovali se divně. Prvně nás chtěli zabít, ale nakonec nás vhodili na dno jedné jeskyně a očividně chtěli, abychom se...” Nedokázala to říct, když se podívala na Nighta.
“Pářit,” dodal Silithorn a draci se na něj otočili. “Královna jim to určitě nařídila.”
“Královna? O té si před tím nic neříkal,” vyjela na něj Wolfie, ale Fernero ji přerušil.
“Jaká královna?”
“No, jejich matka.”
“Odkud to víš?” Fernero se dožadoval odpovědi a i Mefisto poslouchal se zaujetím
“Jednou jsem ji viděl.”
Mefisto se podíval na Fernera. Ten mu pohled oplatil.
“Jak se k ní dostaneme?”
Belsevan zařval. “Blázni. Co to chcete udělat? Splnili jsme, co jsme měli. Teď bychom měli vypadnout.”
“Máš pravdu, Belsevane, ale zapomínáš na jedno - oni jsou naši nepřátelé a nemůžeme riskovat, že nám to vrátí,” oponoval Mefisto. Rozhodl se pomstít zranění Ivory co nejkrutěji to půjde a zabití jejich královny byla nejlepší volba.
“Blázni. Zibra by to neschválila,” řval dál Belsevan a chvěl se vzteky. “Nemáme čas tu bojovat. Navíc si nemyslím, že nás napadnou. Myslím si, že nedokáží proletět ten mrak jako my.”
Mefisto a Belsevan na sebe vrčeli. Fernero se postavil k Mefistovi a podpořil ho zavrčením.
“Nech je, Belsevane. Je to jejich věc. Jsou druzí po Zibře. My se jí zpovídat nebudeme, ale oni ano, jestli se vrátí,” pronesla Celena. “Wolfie, ty můžeš sama letět, že?” optala se Wolfie a ta přikývla. “Belsevane, já se postarám o to pískle a ty budeš tak hodný a podepřeš Nighta?” Celena nahodila jeden ze svých svůdných úsměvů a Belsevan přikývl.
“Počkej!” přikázal Mefisto. “Jen ať nám řekne prvně cestu za královnou.”
O pět minut později se Belsevan, Celena, Wolfie, Night Breeze a Silithorn vznesli k obloze. Vyrazili směrem za Ravierem. Utekly skoro čtyři hodiny, ale raději si chtěli zkontrolovat, zda tam ještě není.
Mefisto se podíval na Fernera. “Opravdu do toho jdeš také, Fernero?”
Fernero se temně zasmál: “Ano, Mefisto. Není to ironie, že zrovna my dva jdeme ulovit nepřítele dračího rodu? Ať si připraví svůj hrob. Královna ještě dnes padne našimi pařáty.”
Mefisto se zasmál. “Dnes si budeme navzájem krýt záda, Fernero. Věřím ti.”
Fernero se rozesmál také. “Ať se stane cokoli, tak věřím, že mi budeš také krýt záda. Už se nemůžu dočkat, až zase ochutnám jejich krev.”
Dva draci vyrazili do podzemí. Přesně podle Silithornového popisu procházeli spletitým podzemím. Reptoři, kteří se těm dvěma postavili, umírali jeden po druhém. Dračí bojovníci spěchali, aby získali toho největšího z nich - královnu.
Stanuli před její komnatou. Až na pár šrámů doposud nezraněni. Mefisto unaveně dýchal. Už nějakou dobu přestali počítat nepřátele. Okolo padesátky skončili. Mefisto a Fernero tvořili skvělý tým. Kde jeden slábl, druhý vynikal. Zabili dva velké reptory, kteří střežili vchod ke královně, a čekali. Odpočívali. Věděli, že o nich ví. Slyšeli a cítili její dech. A vražednou zuřivost s očekávání vrahů jejich dětí.
XVI. Královna
Dva draci vstoupili do královské komnaty. První, co je zarazilo, byl zápach linoucí se celou jeskyní. Všimli si ho už dříve, ale ne v takové intenzitě. Nepříjemně nasládlý pach broskví nebo něčeho podobného.
Pak se konečně rozhlédli po královnině loži. Tato jeskyně byla větší než všechny předešlé. Zdi lemovaly malé jeskyně, do kterých se vlezl jeden drak velikosti Nighta. A v těch jeskyních odpočívaly plody - zvláštní vejce, průhledná a slizká. Tekutina v nich světélkovala slabě zeleným světlem a vydávala ten nasládlí zápach. V každém z nich viděli dobře vyvinutého reptora. Zárodky armády, která překoná všechny předešlé.
Mefisto cítil strach. Tito tvorové, tato armáda byla jiná než reptoři tam venku. Tato masa jednou dokáže zničit dračí hnízdo. To nemohl dopustit. Musí ho zničit dřív, než zničí je.
Fernero si z plodů starosti nedělal. Neprobudí se jen tak. Ale kde jsi, slečinko? Neustále se rozhlížel, ale nepostřehl nic než sliz a nenarozené plody.
“Prošššššš?!” ozvalo se nad nimi a oni vzhlédli. A zachvátila je bázeň. Oba dva draci bojovníci teď poznali, že udělali možná poslední chybu v tomto životě.
Reptoří královna, modrá a překrásná. Jak ze starých legend trůnila přilepená na stropě. Třikrát větší než draci pod ní. Inteligence a stáří z ní přímo sálaly. Drakům se podlomila kolena pod jejím pohledem. Náhle nemohli dýchat. Matka, královna je chtěla sprovodit ze světa.
“Jak sssteeeee ssseeee odvašilliiiii porušiiiit dohoduuuu.”
Draci si uvědomili, že to nejsou skřeky, co vydává, ale jazyk podobný jejich. V hrůze začali couvat, než je zastavila pohledem. Nedokázali nic, než se dívat, jak začala slézat dolů k nim.
Mefisto cítil, jak ho její pohled propaluje. Počítal s tím, že se na ně každým okamžikem vrhne.
Slezla až úplně k nim. Její hadovitý jazyk zakmital okolo Fernerovy hlavy. Fernero sebou cukl a Mefisto poprvé uviděl v jeho očích strach. Reptorka se natáhla čumákem k jeho boku a zavětřila. Ušklíbla se a pak svou pozornost přesměrovala na Mefista. Stejně jako u Fernera prvně ochutnávala vzduch jazykem, aby následně přitiskla svůj čumák k Mefistovu boku.
“Oba dvaaaa steeeeeeeeeeee naaadějníííííí,” oblízla Mefistovi bok a slastně zamlaskala.
“Dvaaaaa drašiiiiii sameeešcííííí. A jeenoooommmm míííííí.”
Fernero a Mefisto se nechápavě střetli pohledy.
“Aleeee jeeeen jeeedeeen tooo můůůůžeee býýýttt.”
Těm dvěma to stále nedocházelo.
“Taaakkk kdoooo z vááás přřeeežiiijeee aaa budeee otceeem mííích děěětííí?”
Fernero a Mefisto poplašeně odskočili dozadu. Královnu to pobavilo. Natlačila je do rohu místnosti a pak se stáhla. Očividně uvažovala, kdo z nich je lepší partie a kterého má zabít.
“Fernero, seber se!” zachrčel Mefisto. Konečně si zvykl na ten tlak, který královna vydávala. “Nesmíš se jí poddat. Nezapomeň, proč tu jsme. Fernero, pokud tu zklameme, nedokážeme nic. Chceš snad být poslušný otrok téhle bestie?!” S každým slovem jeho hlas sílil a opětoval královně propalující pohled.
Ta se usmála a očividně rozhodla. Mefisto si uvědomil, že udělal chybu. Královnina hlava se zaměřila na Fernera. Mefisto reagoval rychle. A na poslední chvíli její hlavu odklonil svým tělem. Královna vrazila do zdi a zaúpěla. Mefisto udělal jediné, co ho napadlo. S plných plic jí poslal na krk proud plamenů. Královna se vytrhla, ohnala se po něm tlamou, zasáhla ho a odhodila na protější zeď. Mefisto lapal po dechu.
“Tyyy siii odpooošiiin. Musiiis býýýtttt silllnýýý, abyyyy sííí mííí dáál hooodněěě děětííí,” syčela zlostně a protřela si popálený krk. Fernero stále stál jako opařený. Přesněji se schoulil jak malý dráček a nepřítomně třeštil oči. Mefisto se pokusil postavit, ale nedokázal to. Mohl se jen dívat, jak královna sevře své čelisti okolo Fernerova těla a rozdrtí ho!
Dovnitř vletěla tmavá šmouha. Zablesklo se a královna zařvala bolestí. Na jejím velkém křídle visela Celena a trhala. Královna se různě točila, ale Celena si vždy našla cestu, jak uniknout jejím drápům a kousancům. Přesto byla tlačena čím dál víc do kouta. Královna rozzuřená k nepříčetnosti sebou mlátila na všechny strany.
Mefisto toho využil a když získal pevnou půdu pod nohama, s námahou dostal Fernera mimo souboj.
“Sakra, Fernero, prober se!” zařval Mefisto a kousl ho do boku.
Fernero sebou cukl a konečně procitl. “Mefisto?! Co se to?” nedokončil větu a zadíval se na souboj. Jeho oči se chvěly úžasem. Celena sama stála proti tvoru, který dokázal oba dva samce zahnat do úzkých jen svou přítomností. A ona bez známky strachu natěsno unikala i těm nejsmrtelnějším z ran.
“Musíme jí pomoc, Fernero. Jsi připravený?” Oba dva draci si uvědomovali, že jedině všichni tři budou mít malou naději na vítěství. Nezajímalo je, co tu Celena dělá. Bez ní by dávno zhynuli nebo něco horšího.
Fernero přikývl. A oba dva vyrazili.
Před třiceti minutami
“Belsevane, já letím zpátky.”
“Ne, Celeno. Poletím já.”
“Belsevane. Já se o Nighta a toho malého nedokážu postarat. Ale můžu jim pomoci bojovat. Ta královna... Nevím, co je to popadlo. Musíme je zastavit dřív, než udělají hloupost.”
Belsevan souhlasně a neochotně zabručel: “Dobře, ale slib mi, že když to nepůjde, necháš je tam. Dobře?”
“To ti slíbit nemůžu,” řekla a tryskem vyrazila zpátky k reptořímu hnízdu.
Belsevan se na ni smutně díval, jak se vzdaluje. “Pohyb. Musíme letět dál!” křikl na zbylé draky a letěli.
Teď
Sakra, co jsem si to myslela. Znova natěsno uhnula reptořím čelistem. Tohle nemůžu zvládnout. Nad její hlavou se prohnala tlapa s pařáty. Prosím... Pomozte mi někdo.
Nad ní se objevila tlama a nemohla uhnout. Zavřela oči. Místo bolesti uslyšela zařvání reptoří samice. Otevřela oči a postřehla černého draka, jak zezadu drásá královně krk. Fernero s Mefistem se zapojili do boje. Mefista neviděla, ale tušila, že zrovna párá hrudník reptoří královně.
“Prooošššššš vzdyyyyššš jsstěěěěě mělííííí nadějíííí.”
“Nikdy bychom ti nesloužili. Ani jeden, mrcho,” ozval se Mefisto a zakousl se jí do nohy. Za Ivory. A prokousl ji na zadní pravé končetině šlachu.
Královna začala vrávorat. Do místnosti se nahrnulo několik reptorů, ale nedokázali se k nim přiblížit. Když se o to pokusili, královna je nedopatřením zabila. Draci se drželi jejího těla a pomalu jí začali trhat. Reptoři zděšeně ječeli, ale nebylo jim to nic platné.
A pak Celena udělala chybu. Uhnula na špatnou stranu. V další vteřině její tělo odletělo na stranu jeskyně. Po jejím boku se táhly tři krvavé šrámy. A navíc se jí roztrhlo křídlo. Pokusila se vstát, ztratila vědomí a padla na podlahu. Fernero na nic nečekal a přistál vedle ní. Nebyl čas se tím zaobírat. Reptoři se k nim už hrnuli.
Mefistovi se podařilo přistát na hlavě královny. Měla ji tak rozlehlou, že se na ní dokázal pověsit. Zasypal jí plameny. Reptorka sténala, když plameny pozřely její oči. Neviděla nic než tmu.
Fernero udatně bojoval s první vlnou reptorů. Nemohl zkontrolovat, zda Celena žije, a odrážel jednoho reptora za druhým. Nedoufal ani v zázrak, že přežijí. Ve chvíli, kdy Celena odpadla, opustila je všechna naděje. Bohové, stůjte při nás.
Královna roztáhla svá pokousaná křídla a vzlétla. Vrážela do stěn a vyvolala tak malé zemětřesení. A bohové stáli při dracích. Jeden náraz totiž zapříčinil sesuv půdy, který zavalil vchod do trůnního sálu. Fernero s pobavením sledoval, jak zbytky reptorů zmizely pod hromadou suti. Poslední dva, kteří na něj doráželi, poslal na onen svět. Pak se konečně vrhl k Celeně. Žila. Jen byla omráčená. Oddechl si, i když měl rozdílné názory oproti ostatním druhům své letky. Pokud proti nim stál jeden nepřítel, nezradí jeden druh druhého.
Celena otevřela oči. “Ty jsi mě ochránil.”
Fernero unaveně přikývl. Boj, který se odehrával nad jejich hlavami, zase upoutal jejich pozornost.
“Asi bych se ti měla nějak odvděčit,” pronesla Celena.
Fernero se zarazil a pak vykoktal a sám sebe tím překvapil: “O tom si promluvíme jindy. Musíme mu pomoci. Sám to nezvládne.”
Mefisto bojoval udatně a i přes několik ran se dokázal rovnat její zuřivosti. Slepě po něm tápala a nemohla ho najít. Mefisto ji pálil a drásal, jak jen to šlo. O chvíli později se vedle něj vznášel i Fernero a o pár okamžiků později i Celena. Se zuřivostí dravců nenechávali jedinou reptoří chybu nepotrestanou. Velká královna prohrávala svůj boj. Přesto byla protivníkem nebezpečnějším než cokoli, co kdy zažili.
Po chvíli se na ni zavěsili. Nemohla už nadále se bránit a padala na zem. Tam jí všichni tři popadli za dlouhý hadovitý krk a skouskli. Reptorka naposled vydechla a odešla s posledním slovem do zemí mrtvých.
“Tiimiiusiii.i”
Draci stáli nad její mršinou. Těžce dýchali. Celena se dívala na svůj hlavní pár křídel a truchlila pro ně. Potrvá týdny, než se jí zacelí. Jak byla ráda, že ty páry má dva. Zpáteční cesta ale bude těžká. Zpáteční cesta?!
Rozhlížela se po jeskyni. Žádnou cestu ven neviděla. Mefisto jakoby četl její myšlenky. “Neboj. Vím, jak odsud. Propálíme si cestu ven. Můj dech to dokáže. A když se k tomu spojí tvůj blesk a Fernerův oheň, určitě to vyjde. Fernero, ty stejně tušíš, kudy nejrychleji na povrch, že?”
Fernero přikývl. Přišel k jedné ze stěn a pravil: “Tudy to bude nejrychlejší. Pokud si vzpomínám, je tam jedna chodba, z které bychom se mohli dostat na povrch. Aspoň tak nám to SIlithorn popsal. Rozhodně mě ale děsí, kolik toho věděl. Ten malý dráček je divný. Musíme si na něj dát pozor.”
Mefisto i Celena přikývli.
Pak započali s prorážením zdi.
Po několika minutách se jim to podařilo. Čekali odpor, ale místo toho uviděli jen zmatené reptory, jak vrážejí do stěn. Jejich oči pozbyly jiskru, kterou měli dříve. Fernero jednoho zakousl, ale Mefistův pohled ho zastavil
“Znič nepřítele. Ale dej mu šanci bojovat dál. Fernere, nezapomeň na pravidlo draků. Nevyhubíš zbytečně. Oni jsou poraženi. Už nebudou bojovat.”
Fernero neochotně vyplivl mršinu
Vyrazili ke světlu. A po nějaké chvíli stanuli na vrcholu hory. Rozhlédli se do zničené krajiny. Popel zakrýval oblohu a láva vystupovala ze země čím dál víc. Jako by se ve chvíli, kdy královna opustila tento svět, sama planeta rozhodla ukončit životy jejich dětí. Mefistovi se ve tváři zrcadlil smutek. I Celena a Fernero byli v rozpacích. Zkáza, kterou viděli... Při představě, že se to stane drakům, Mefistovi ukápla slza. Po chvíli se k němu oba přidali.
“Nedopustíme aby se to stalo i nám.”
Draci si v duchu přísahali.
“Tak hoši. Myslím, že bych se vám měla nějak odvděčit, ne?” Chtěla se přitulit k Mefistovi.
“Já jsem zadaný,” pronesl trochu rozhozeně.
“A tobě Fernero jsem víc než vděčná,” obtočila se okolo něj. Otřela se mu o bok a na chvíli propletla jejich ocasy.
Fernero zakopl a spadl. “Ženská, tohle nedělej!” vypískl jak dračí mládě. Celena pochopila, že ten drak je ve skutečnosti co se týče druhého pohlaví víc než nezkušený. Jak by taky ne, když celý život jen plánoval a bojoval. Zahihňala se a Mefisto odvrátil zrak.
“Tohle není fér,” řekl Fernero zase s klidem, i když rozklepaným. Tvářil se pomalu vyjeveněji než před chvíli v síních královny.
“Měli bychom letět, letko,” zavelel Mefisto a pomalu se vydali zničenou krajinou k domovu. Oddechli si, když konečně nechali to peklo za sebou.
Celena letěla vzadu a sledovala Fernerovy pohyby. Myslím, že jsem si zrovna našla novou hračku, nepřestávala se hihňat.