Zvíře
ZVÍŘE
Stál poněkud bokem ostatních atrakcí. Přijel docela pozdě, takže lepší místa zabrali jiní. Pouť byla vždy v městečku velikou událostí, kde se sešla obrovská spousta komediantů a kejklířů, ale i trhovců a prodejců nejrůznějších tretek. Přímo uprostřed návsi vždy stával veliký kolotoč poháněný šedým oslíkem. Vedle pak houpačky a kousek dál provazochodkyně v růžové baleríně, která balancovala nad hlavami udiveného publika. Vykračovala si po laně a jako oporu měla pouze malý slunečník. Byl tu ale i holohlavý vzpěrač v pruhovaném trikotu, flašinetář s opičkou, stánky s perníkem, výrobci korálků a pentlí, kouzelník, ale i zpěvák, jehož malá asistentka ukazovala na veliké tabuli obrázky k baladě, kterou právě zpíval. Nesměla samozřejmě chybět ani skupina herců a loutkové divadélko.
Procházeli se tu skoro všichni obyvatelé městečka. Lidé obdivovali um artistů, pochutnávali si na kyselých okurkách a děti loudily na rodičích halíř na cucací mejdlíčko.
Malého stanu, který stál u ještě menší maringotky, skoro na konci tržiště, si zpočátku všímal jen málokdo. Sláva už byla v plném proudu, když se stanová plachta zavlnila, jeden cíp se odhrnul a ven vyšel menší muž v černých kalhotách, bílé košili, přes kterou měl nataženou koženou kazajku a zvláštním pomačkaném klobouku. Postavil se před stan, chytil se za klopy vesty a začal vyvolávat: „Ctěné dámy, krásné panny, mužové i děti. Do vašeho krásného města zavítal tvor z nejnebezpečnějších a nejhrozivějších. Vládce komodských pralesů, jakož i oblohy nad nimi. Ano ano, proslulý komodský drak, před nímž se třesou tamní domorodci i jejich král, vznešený Kara-kara, který nabídl obrovské poklady a ruku jedné ze svých osmdesáti pěti dcer tomu, kdo příšeru uloví. Neostýchejte se a račte vstoupit. Uvidíte nevídané a ještě po letech budete svým vnoučatům moci vypravovat, jak jste stáli tváří v tvář draku. Jedinečná příležitost a to vše za pouhé tři haléře!“
Netrvalo dlouho a před stanem se utvořil hlouček zvědavců. První se k návštěvě odhodlal starší muž v obleku a slaměném klobouku.
„Račte, vašnosto,“ poodhrnul majitel draka okraj stanového dílce. „Moc dlouho se tam ale nezdržujte a v žádném případě nešahejte na mříže, ať ho nevydráždíte.“
Návštěvník trochu nedůvěřivě nakoukl do setmělého prostoru. Asi polovinu ho zabírala klec v dřevěném rámu. V ní stál na čtyřech nohách tvor velikosti odrostlého telete. Muž přimhouřil oči a vstoupil. Nebyl si tak úplně jist, jak zvíře vypadá, protože tu opravdu nebylo moc světla, ale několik paprsků, které sem pronikaly netěsnícím vchodem, odhalovaly na hřbetě tvora šupiny červené jako podzimní listí. Víc si však prohlédnout nestihl, jakmile se ocitl před klecí, drak švihl předlouhým ocasem, zavrčel a udeřil do vetše vyhlížející mříže, až železné pruty hlasitě zarachotily. Návštěvník tak raději urychleně vyklidil nejistou pozici a před stanem si odplivl: „To je příšera, fuj tajbl!“ Mávl rukou a odešel. Majitel dračí atrakce se malinko uklonil a sám pro sebe se usmál. Reakce byla přesně taková, jako vždycky. Zvěst o hrůzostrašném tvoru se rychle rozkřikla a další návštěvníci se jen hrnuli. Stalo se otázkou cti pro každého, kdo se považoval za odvážného muže, postát alespoň chvíli v přítomnosti líté šelmy.
V podvečer se tržiště vyprázdnilo. U některých stánků sice zábava ještě pokračovala, ale většinou se přesunula do krčem, nebo i dál od městečka. Na okraji návsi se sešli dva chlapci, kteří se zastavili pod jednou z mohutných lip a pokukovali po stanu s drakem.
„Byl jsi tam?“ zeptal se o něco starší Vašek.
„Ne, máma řekla, že nemáme peníze na rozhazování,“ odpověděl Čeněk v krátkých kalhotách a čepici. „A ty?“
„U mě je to stejný. Potkali jsme pana řídícího, který říkal, že takové zvíře neexistuje, tak mi dovolili jen kolotoč.“
„Co kdybychom se tam podívali sami?“ navrhl Vašek.
„To jako teď, tajně?“ vyvalil oči jeho kamarád.
„Jasně! Jen tam nakoukneme.“
„Co když nás někdo uvidí?“ strachoval se Čeněk.
„Ten chlap je teď v hospodě a nikoho jiného jsem kolem chodit neviděl. Je sám, takže to nikdo nehlídá. Když chvilku počkáme, bude už tma a nikdo si nás nevšimne,“ řekl Vašek rozhodně.
„Ale já už budu muset domů,“ zaprosil Čeněk.
„Nebuď srab!“
Oba kluci tedy obšlapovali okolo a z dálky si prohlíželi stan. Když vyšla první hvězda, dodali si odvahy a, pokud možno nenápadně, se přikradli k jeho plátěné stěně. Z dálky byl slyšet hlahol rozjařené herecké společnosti a sem tam svítilo nějaké to domovní okno, to však stačilo sotva na to, aby oba odvážlivci viděli pod nohy. Zatímco se Čeněk bázlivě rozhlížel, Vašek se sklonil a nadzvedl špinavý lem stanu.
„Copak to tady děláte!?“ ozval se přímo za nimi melodický ženský hlas. Oba leknutím vyskočili a zůstali stát v pozoru jako panáci.
„No?“ Žena, která k nim mluvila, nebyla ve stínu maringotky skoro vidět. „Copak vy jste neslyšeli, co je uvnitř? Máte vůbec představu, co by se vám mohlo stát?“
„My... my jsme se chtěli jen podívat,“ vysoukal ze sebe konečně Vašek.
„Tak to klidně můžete přijít zítra.“
„Když my nemáme tři halíře,“ namítl nesměle Čeněk.
„Hm,“ zaváhala žena, „já se za vás přimluvím. Teď ale mažte domů.“
„Děkujeme paní,“ zarecitovali oba sborově a pelášili z toho podivného místa, co jim nohy stačily.
---
Majitel dračí atrakce se pomalu vracel do svého pojízdného domova. Poplácal koníka, který stál uvázaný u kola, vystoupal tři schůdky a otevřel malé dveře. Interiér maringotky připomínal spíš vnitřek velkého lodního kufru, do něhož někdo namačkal celou domácnost. Prkénka, z nichž byla stlučená, i pásy, které ji držely pohromadě, byly nalíčené na bílo. Visely tu obrázky a na poličkách pár kousků nádobí. V rohu truhla na svršky a v druhém malá kamínka. Nejvíc místa zabírala postel a pak stůl přiražený ke stěně. A tady seděla ona, dá-li se to tak říci. Židli vždy používala tak, že měla opěradlo mezi nohama a opírala se o něj břichem. Dělala to tak proto, aby nezavazelo jejímu ocasu.
„Dobrý večer,“ pozdravil, zavřel za sebou dveře a pečlivě je zajistil.
Podívala se na něj. Petrolejka stojící na stole před ní, vykreslila na protější zdi dokonalý ďábelský stín. Ona sama však tak děsivá nebyla. Měla sice malé a velmi ostré růžky, vystouplé nadočnicové oblouky a dlouhý čumák, ale tlamu spíš malou se zuby ukrytými za úzkými rty a lidské oči. Hlavně ty dělaly její výraz měkký a přívětivý. A také hlas.
„Nějaké novinky?“ Artikulovala hladce a zřetelně.
„Nic, co bychom už neslyšeli.“ Sundal si klobouk a sako a pověsil je na věšák vedle dveří.
Ona byla také oblečená. Nemohla mít normální ženské šaty. Používala cosi jako zástěru s našitými rukávy. Tento oděv jí kryl ramena a hrudník, který však postrádal ty typické ženské ozdoby. To co však chybělo vpředu, jako by vyrovnávala výbava na jejích zádech. Tam měla složená křídla. Právě kvůli nim nemohla mít košili ani šněrovačku. Pouze od pasu dolů měla sukni uvázanou kolem beder dlouhou stuhou.
Nerada se ukazovala nahá, i když jemu její cihlové šupiny připadaly jako oděv víc jak dostatečný. Ona však trvala na svém. Musel jí slíbit, že i ve stanu, kde oblečení mít nemohla, bude tma.
Prstem s dlouhým drápem přejela po stránce knihy, kterou právě četla a zavřela ji.
„Prosím tě, co jsi to tam dneska blábolil za nesmysly, o těch Komodských ostrovech?“
Sklopil oči, ale usmál se. „Víš, jak to je. Lidé chtějí slyšet nějakou tu omáčku, jinak by je to nezajímalo. Tedy, bez urážky.“
„Souhlasím,“ přikývla, „ale nemůžeš z nich dělat takhle hlupáky. Jsou vzdělanější než dřív. Vychází spousta knih a odborných časopisů. Měli bychom vymyslet nějaký smysluplný příběh a ten používat.“ Postavila se a odnesla knihu na poličku, kde byly i další. Kývala se přitom ze strany na stranu, vzpřímená chůze jí nebyla vlastní, ale byla to další z věcí, na kterých lpěla.
„Něco jsem ti přinesl,“ změnil téma hovoru a zalovil v kapse u kalhot. V ruce se mu zaleskl řetízek s blyštivým přívěskem. Ohlédla se a opřela přední tlapu o stěnu.
„To jsi koupil od toho šmukaře, co chodil okolo?“
„Ne,“ zatvářil se trochu dotčeně. „To je skutečné zlato.“ Věděl o ní, že se ráda zdobí, jen trošku čekal, že bude mít z daru větší radost. „Ukaž, připnu ti ho.“ Obešel jí a pověsil řetízek na její dlouhou šíji.
„Líbí?“
„Ale ano,“ povzdechla si. „Možná bych ale dala přednost spíš něčemu... živému.“
Trochu šibalsky přivřel oči a opřel si hloubavě prst o bradu. „Živému? Tak co třeba tohle?“ Sáhl za záda a jako kouzlem odtud vytáhl pugét složený z prostých lučních květů. Ta potěšila dračici viditelně víc. Přičichla si.
„Děkuji,“ řekla a usmála se.
Usadil se na malou stoličku a začal si zouvat boty. „Co se mého proslovu týče, tak si myslím, že nemusíš mít strach. V téhle díře jsou mimo řídícího a faráře samí zabedněnci.“
„Náhodou, mě se to městečko docela líbí.“ Zastrčila květiny do dřevěné vázičky a upravila je. „Uměla bych si představit, že tu žijeme trvale.“ Ohlédla se po něm.
Opřel lokty o kolena, nahrbil záda a povzdechl si. Jednu botu měl stále ještě obutou. „Nejde to, vždyť to víš.“
Dračici poklesly koutky. „Vím to. Vím, že moc možností nemáme, ale já takhle nechci žít věčně. Jako atrakce!“ vyprskla.
„Ale co chceš dělat? Chceš otevřít pekárnu jako dřív? Jak myslíš, že by se na nás lidé dívali?“
Dračice sklopila hlavu. Vstal a objal ji. Prsty levé ruky zaklesl za hřbetní výrůstky a druhou rukou ji hladil po šupinách.
„Nejde to. Zatím ne, ale slibuji, že jednou ten čas přijde. Nebude to trvat tak dlouho a budeme mít našetřeno dost. Pak najdeme vhodné místo a to bude náš domov.“
Zavřela oči a položila mu hlavu na rameno. „Ano,“ zašeptala.
„Tam ale nesmíš přijet takhle. Přivezu tě tam v plné kráse jako dámu z lepší společnosti. Pak tě lidé přijmou, uvidíš. Pak už se nebudeš muset skrývat a všechno bude jako dřív.“
Dala mu tlapu kolem pasu. „Jako dřív,“ zopakovala, „zní to nádherně.“
Ještě chvíli ji takto těšil, než se trochu odtáhl a pohladil ji po tváři. „Už se tím netrap, ráno bude líp.“
Přikývla, usmála se a odešla rozestlat postel. Zhasl lampu a potmě našel lůžko. Už tam byla. Přimáčknutá ke zdi a zakrytá nadýchanou duchnou s proužky. Lehl si k ní a položil ruku na její malé rameno.
„Dobrou noc.“
„Dobrou, a prosím tě, udělej zítra vstup pro děti zdarma.“
KONEC
Stál poněkud bokem ostatních atrakcí. Přijel docela pozdě, takže lepší místa zabrali jiní. Pouť byla vždy v městečku velikou událostí, kde se sešla obrovská spousta komediantů a kejklířů, ale i trhovců a prodejců nejrůznějších tretek. Přímo uprostřed návsi vždy stával veliký kolotoč poháněný šedým oslíkem. Vedle pak houpačky a kousek dál provazochodkyně v růžové baleríně, která balancovala nad hlavami udiveného publika. Vykračovala si po laně a jako oporu měla pouze malý slunečník. Byl tu ale i holohlavý vzpěrač v pruhovaném trikotu, flašinetář s opičkou, stánky s perníkem, výrobci korálků a pentlí, kouzelník, ale i zpěvák, jehož malá asistentka ukazovala na veliké tabuli obrázky k baladě, kterou právě zpíval. Nesměla samozřejmě chybět ani skupina herců a loutkové divadélko.
Procházeli se tu skoro všichni obyvatelé městečka. Lidé obdivovali um artistů, pochutnávali si na kyselých okurkách a děti loudily na rodičích halíř na cucací mejdlíčko.
Malého stanu, který stál u ještě menší maringotky, skoro na konci tržiště, si zpočátku všímal jen málokdo. Sláva už byla v plném proudu, když se stanová plachta zavlnila, jeden cíp se odhrnul a ven vyšel menší muž v černých kalhotách, bílé košili, přes kterou měl nataženou koženou kazajku a zvláštním pomačkaném klobouku. Postavil se před stan, chytil se za klopy vesty a začal vyvolávat: „Ctěné dámy, krásné panny, mužové i děti. Do vašeho krásného města zavítal tvor z nejnebezpečnějších a nejhrozivějších. Vládce komodských pralesů, jakož i oblohy nad nimi. Ano ano, proslulý komodský drak, před nímž se třesou tamní domorodci i jejich král, vznešený Kara-kara, který nabídl obrovské poklady a ruku jedné ze svých osmdesáti pěti dcer tomu, kdo příšeru uloví. Neostýchejte se a račte vstoupit. Uvidíte nevídané a ještě po letech budete svým vnoučatům moci vypravovat, jak jste stáli tváří v tvář draku. Jedinečná příležitost a to vše za pouhé tři haléře!“
Netrvalo dlouho a před stanem se utvořil hlouček zvědavců. První se k návštěvě odhodlal starší muž v obleku a slaměném klobouku.
„Račte, vašnosto,“ poodhrnul majitel draka okraj stanového dílce. „Moc dlouho se tam ale nezdržujte a v žádném případě nešahejte na mříže, ať ho nevydráždíte.“
Návštěvník trochu nedůvěřivě nakoukl do setmělého prostoru. Asi polovinu ho zabírala klec v dřevěném rámu. V ní stál na čtyřech nohách tvor velikosti odrostlého telete. Muž přimhouřil oči a vstoupil. Nebyl si tak úplně jist, jak zvíře vypadá, protože tu opravdu nebylo moc světla, ale několik paprsků, které sem pronikaly netěsnícím vchodem, odhalovaly na hřbetě tvora šupiny červené jako podzimní listí. Víc si však prohlédnout nestihl, jakmile se ocitl před klecí, drak švihl předlouhým ocasem, zavrčel a udeřil do vetše vyhlížející mříže, až železné pruty hlasitě zarachotily. Návštěvník tak raději urychleně vyklidil nejistou pozici a před stanem si odplivl: „To je příšera, fuj tajbl!“ Mávl rukou a odešel. Majitel dračí atrakce se malinko uklonil a sám pro sebe se usmál. Reakce byla přesně taková, jako vždycky. Zvěst o hrůzostrašném tvoru se rychle rozkřikla a další návštěvníci se jen hrnuli. Stalo se otázkou cti pro každého, kdo se považoval za odvážného muže, postát alespoň chvíli v přítomnosti líté šelmy.
V podvečer se tržiště vyprázdnilo. U některých stánků sice zábava ještě pokračovala, ale většinou se přesunula do krčem, nebo i dál od městečka. Na okraji návsi se sešli dva chlapci, kteří se zastavili pod jednou z mohutných lip a pokukovali po stanu s drakem.
„Byl jsi tam?“ zeptal se o něco starší Vašek.
„Ne, máma řekla, že nemáme peníze na rozhazování,“ odpověděl Čeněk v krátkých kalhotách a čepici. „A ty?“
„U mě je to stejný. Potkali jsme pana řídícího, který říkal, že takové zvíře neexistuje, tak mi dovolili jen kolotoč.“
„Co kdybychom se tam podívali sami?“ navrhl Vašek.
„To jako teď, tajně?“ vyvalil oči jeho kamarád.
„Jasně! Jen tam nakoukneme.“
„Co když nás někdo uvidí?“ strachoval se Čeněk.
„Ten chlap je teď v hospodě a nikoho jiného jsem kolem chodit neviděl. Je sám, takže to nikdo nehlídá. Když chvilku počkáme, bude už tma a nikdo si nás nevšimne,“ řekl Vašek rozhodně.
„Ale já už budu muset domů,“ zaprosil Čeněk.
„Nebuď srab!“
Oba kluci tedy obšlapovali okolo a z dálky si prohlíželi stan. Když vyšla první hvězda, dodali si odvahy a, pokud možno nenápadně, se přikradli k jeho plátěné stěně. Z dálky byl slyšet hlahol rozjařené herecké společnosti a sem tam svítilo nějaké to domovní okno, to však stačilo sotva na to, aby oba odvážlivci viděli pod nohy. Zatímco se Čeněk bázlivě rozhlížel, Vašek se sklonil a nadzvedl špinavý lem stanu.
„Copak to tady děláte!?“ ozval se přímo za nimi melodický ženský hlas. Oba leknutím vyskočili a zůstali stát v pozoru jako panáci.
„No?“ Žena, která k nim mluvila, nebyla ve stínu maringotky skoro vidět. „Copak vy jste neslyšeli, co je uvnitř? Máte vůbec představu, co by se vám mohlo stát?“
„My... my jsme se chtěli jen podívat,“ vysoukal ze sebe konečně Vašek.
„Tak to klidně můžete přijít zítra.“
„Když my nemáme tři halíře,“ namítl nesměle Čeněk.
„Hm,“ zaváhala žena, „já se za vás přimluvím. Teď ale mažte domů.“
„Děkujeme paní,“ zarecitovali oba sborově a pelášili z toho podivného místa, co jim nohy stačily.
---
Majitel dračí atrakce se pomalu vracel do svého pojízdného domova. Poplácal koníka, který stál uvázaný u kola, vystoupal tři schůdky a otevřel malé dveře. Interiér maringotky připomínal spíš vnitřek velkého lodního kufru, do něhož někdo namačkal celou domácnost. Prkénka, z nichž byla stlučená, i pásy, které ji držely pohromadě, byly nalíčené na bílo. Visely tu obrázky a na poličkách pár kousků nádobí. V rohu truhla na svršky a v druhém malá kamínka. Nejvíc místa zabírala postel a pak stůl přiražený ke stěně. A tady seděla ona, dá-li se to tak říci. Židli vždy používala tak, že měla opěradlo mezi nohama a opírala se o něj břichem. Dělala to tak proto, aby nezavazelo jejímu ocasu.
„Dobrý večer,“ pozdravil, zavřel za sebou dveře a pečlivě je zajistil.
Podívala se na něj. Petrolejka stojící na stole před ní, vykreslila na protější zdi dokonalý ďábelský stín. Ona sama však tak děsivá nebyla. Měla sice malé a velmi ostré růžky, vystouplé nadočnicové oblouky a dlouhý čumák, ale tlamu spíš malou se zuby ukrytými za úzkými rty a lidské oči. Hlavně ty dělaly její výraz měkký a přívětivý. A také hlas.
„Nějaké novinky?“ Artikulovala hladce a zřetelně.
„Nic, co bychom už neslyšeli.“ Sundal si klobouk a sako a pověsil je na věšák vedle dveří.
Ona byla také oblečená. Nemohla mít normální ženské šaty. Používala cosi jako zástěru s našitými rukávy. Tento oděv jí kryl ramena a hrudník, který však postrádal ty typické ženské ozdoby. To co však chybělo vpředu, jako by vyrovnávala výbava na jejích zádech. Tam měla složená křídla. Právě kvůli nim nemohla mít košili ani šněrovačku. Pouze od pasu dolů měla sukni uvázanou kolem beder dlouhou stuhou.
Nerada se ukazovala nahá, i když jemu její cihlové šupiny připadaly jako oděv víc jak dostatečný. Ona však trvala na svém. Musel jí slíbit, že i ve stanu, kde oblečení mít nemohla, bude tma.
Prstem s dlouhým drápem přejela po stránce knihy, kterou právě četla a zavřela ji.
„Prosím tě, co jsi to tam dneska blábolil za nesmysly, o těch Komodských ostrovech?“
Sklopil oči, ale usmál se. „Víš, jak to je. Lidé chtějí slyšet nějakou tu omáčku, jinak by je to nezajímalo. Tedy, bez urážky.“
„Souhlasím,“ přikývla, „ale nemůžeš z nich dělat takhle hlupáky. Jsou vzdělanější než dřív. Vychází spousta knih a odborných časopisů. Měli bychom vymyslet nějaký smysluplný příběh a ten používat.“ Postavila se a odnesla knihu na poličku, kde byly i další. Kývala se přitom ze strany na stranu, vzpřímená chůze jí nebyla vlastní, ale byla to další z věcí, na kterých lpěla.
„Něco jsem ti přinesl,“ změnil téma hovoru a zalovil v kapse u kalhot. V ruce se mu zaleskl řetízek s blyštivým přívěskem. Ohlédla se a opřela přední tlapu o stěnu.
„To jsi koupil od toho šmukaře, co chodil okolo?“
„Ne,“ zatvářil se trochu dotčeně. „To je skutečné zlato.“ Věděl o ní, že se ráda zdobí, jen trošku čekal, že bude mít z daru větší radost. „Ukaž, připnu ti ho.“ Obešel jí a pověsil řetízek na její dlouhou šíji.
„Líbí?“
„Ale ano,“ povzdechla si. „Možná bych ale dala přednost spíš něčemu... živému.“
Trochu šibalsky přivřel oči a opřel si hloubavě prst o bradu. „Živému? Tak co třeba tohle?“ Sáhl za záda a jako kouzlem odtud vytáhl pugét složený z prostých lučních květů. Ta potěšila dračici viditelně víc. Přičichla si.
„Děkuji,“ řekla a usmála se.
Usadil se na malou stoličku a začal si zouvat boty. „Co se mého proslovu týče, tak si myslím, že nemusíš mít strach. V téhle díře jsou mimo řídícího a faráře samí zabedněnci.“
„Náhodou, mě se to městečko docela líbí.“ Zastrčila květiny do dřevěné vázičky a upravila je. „Uměla bych si představit, že tu žijeme trvale.“ Ohlédla se po něm.
Opřel lokty o kolena, nahrbil záda a povzdechl si. Jednu botu měl stále ještě obutou. „Nejde to, vždyť to víš.“
Dračici poklesly koutky. „Vím to. Vím, že moc možností nemáme, ale já takhle nechci žít věčně. Jako atrakce!“ vyprskla.
„Ale co chceš dělat? Chceš otevřít pekárnu jako dřív? Jak myslíš, že by se na nás lidé dívali?“
Dračice sklopila hlavu. Vstal a objal ji. Prsty levé ruky zaklesl za hřbetní výrůstky a druhou rukou ji hladil po šupinách.
„Nejde to. Zatím ne, ale slibuji, že jednou ten čas přijde. Nebude to trvat tak dlouho a budeme mít našetřeno dost. Pak najdeme vhodné místo a to bude náš domov.“
Zavřela oči a položila mu hlavu na rameno. „Ano,“ zašeptala.
„Tam ale nesmíš přijet takhle. Přivezu tě tam v plné kráse jako dámu z lepší společnosti. Pak tě lidé přijmou, uvidíš. Pak už se nebudeš muset skrývat a všechno bude jako dřív.“
Dala mu tlapu kolem pasu. „Jako dřív,“ zopakovala, „zní to nádherně.“
Ještě chvíli ji takto těšil, než se trochu odtáhl a pohladil ji po tváři. „Už se tím netrap, ráno bude líp.“
Přikývla, usmála se a odešla rozestlat postel. Zhasl lampu a potmě našel lůžko. Už tam byla. Přimáčknutá ke zdi a zakrytá nadýchanou duchnou s proužky. Lehl si k ní a položil ruku na její malé rameno.
„Dobrou noc.“
„Dobrou, a prosím tě, udělej zítra vstup pro děti zdarma.“
KONEC