Z deníku dračice 7
Z deníku dračice 7
Lítala jsem s ním asi měsíc. Když to tak beru zpětně, žádný enormní krasavec to nebyl. Měl velikou tlamu a takové krátké přední tlapy. Vypadal trochu jako tyranosaurus, ale to bylo právě to, co mě na něm imponovalo.
Jen jsem nesnášela ty jeho nálady. Občas se tak nějak zasnil, nebo co. Prostě zůstal z ničeho nic koukat jen tak do blba a na nic nereagoval. Nejdřív jsem si myslela, že se mu něco přihodilo, ale říkal, že ne. Když jsem si toho začala všímat víc, zjistila jsem, že má tyhle výpadky docela často. Dost mi to vrtalo hlavou.
To jsme takhle seděli na skále nad mým doupětem a já mu líčila, jak si představuji naše soužití: „... a na zimu bychom mohli víc na jih. Víš, tam k tomu jezeru, jak tam jsou ty růžové rybičky. Co ty na to?“
Ohlédla jsem se. Seděl tam a koukal do prázdna.
„Slyšíš?“ zavrčela jsem na něj.
„Ale jo,“ odpověděl.
„Ty mě neposloucháš!“
„Poslouchám. Máš chuť na ryby.“
„Ne, to jsem neříkala. Já mluvím o něčem úplně jiném!“ rozčílila jsem se trochu. „Ty mě neposloucháš!“
„Jak to můžeš vědět?“ zabručel.
„Kouknu a vidím! Děláš to skoro pořád, nemysli si, že to nevím. To by mě zajímalo, na co myslíš?“ Naklonila jsem hlavu a zpytavě se na něj podívala.
„Na nic.“
„Nesmysl! To nejde. Musíš na něco myslet! Na co myslíš?“
„Opravdu na nic. Prostě tím relaxuju.“ Podrbal se zadní tlapou na krku, i když věděl, že nesnáším, když to dělá.
„A proč nemyslíš na mě?“
„Ale já na tebe myslím skoro pořád. Teď jsem si udělal jen takovou pauzu, no.“ Podíval se na mě provinile. „Myslel jsem, že ti to nebude vadit.“
„No tak vidíš, že na něco přece jen myslíš!“ uzavřela jsem vítězoslavně.
Jenže se to stávalo dál a čím dál častěji. Navíc jsem postřehla, že tyhle výpadky následovaly velmi často poté, co se kolem nás mihla nějaká dračice. To jsem takhle zahlédla Sivou, jak si to šupajdí nad hřebenem, a s jistou předtuchou se ohlédla po svém drakovi. Koukal na ni, dokud mu nezmizela za skalami a pak se zasnil.
„Na co myslíš?!“ udeřila jsem na něj. Byla jsem rozhodnutá té záhadě přijít na kloub.
„Na nic,“ zamrkal. „Sakra, co je ti potom?! Jsou to moje myšlenky, nic ti po nich není!“
Udělalo se mi smutno.
„Jsi sobec, abys věděl! Já myslela, že před sebou nemáme žádná tajemství,“ frkla jsem.
„Ale to víš, že nemáme,“ začal se tvářit útrpně. „Ale já opravdu nemyslím na nic. Nechci ti lhát,“ olízl mi čenich. Nevěřila jsem mu, ale milovala jsem ho, tak jsem mu odpustila.
Ale dál jsem byla ve střehu. A včera se vybarvil, mezek! Bylo to na sletu u příležitosti slunovratu. Byli tam všichni draci z dalekého i blízkého okolí. Všechny mé kamarádky, i kamarádi těch kamarádek, prostě všichni. Náramně jsem se bavila, a najednou koukám – má nepřítomný pohled.
„Rexíku,“ usmála jsem se a přejela mu drápem po hrudním plátu, „na co myslíš?“
Jeho pohled se zaostřil a pak se podíval na mě. Přes jeho mordu přejela celá plejáda grimas, od zmatené, provinilé, naštvané až po takovou, jako by ho něco napadlo. Pak se uvolněně zasmál. Chytil mě kolem ramen a natočil směrem, kde stála má nejvěrnější kamarádka z Údolí pěti pramenů.
„Koukám na tu tlustou krávu. Jakou má tlamu, a prdel! Říkám si, jaké by to bylo, udělat jí pár dráčat!“ zahalekal na celé kolo a třásl se mnou přitom jako s žokem slámy.
Všichni ztichli a Od pěti pramenů se otočila k nám.
„Co jsi to říkal?!“ zeptala se výhrůžně.
„Já, nic. Jen tady má nejmilejší chtěla vědět, co si o tobě myslím.“
Kolem se rozběhl šum a pochichtávání. Pětipramenná zaskřípala zuby a vyrazila k nám.
„No nic, holky, vy si to jistě rády vysvětlíte,“ usmál se, olízl mi čumák a vypařil se jako pára nad smrdutým močálem.
Tímto jsem s ním skončila!
KONEC
Lítala jsem s ním asi měsíc. Když to tak beru zpětně, žádný enormní krasavec to nebyl. Měl velikou tlamu a takové krátké přední tlapy. Vypadal trochu jako tyranosaurus, ale to bylo právě to, co mě na něm imponovalo.
Jen jsem nesnášela ty jeho nálady. Občas se tak nějak zasnil, nebo co. Prostě zůstal z ničeho nic koukat jen tak do blba a na nic nereagoval. Nejdřív jsem si myslela, že se mu něco přihodilo, ale říkal, že ne. Když jsem si toho začala všímat víc, zjistila jsem, že má tyhle výpadky docela často. Dost mi to vrtalo hlavou.
To jsme takhle seděli na skále nad mým doupětem a já mu líčila, jak si představuji naše soužití: „... a na zimu bychom mohli víc na jih. Víš, tam k tomu jezeru, jak tam jsou ty růžové rybičky. Co ty na to?“
Ohlédla jsem se. Seděl tam a koukal do prázdna.
„Slyšíš?“ zavrčela jsem na něj.
„Ale jo,“ odpověděl.
„Ty mě neposloucháš!“
„Poslouchám. Máš chuť na ryby.“
„Ne, to jsem neříkala. Já mluvím o něčem úplně jiném!“ rozčílila jsem se trochu. „Ty mě neposloucháš!“
„Jak to můžeš vědět?“ zabručel.
„Kouknu a vidím! Děláš to skoro pořád, nemysli si, že to nevím. To by mě zajímalo, na co myslíš?“ Naklonila jsem hlavu a zpytavě se na něj podívala.
„Na nic.“
„Nesmysl! To nejde. Musíš na něco myslet! Na co myslíš?“
„Opravdu na nic. Prostě tím relaxuju.“ Podrbal se zadní tlapou na krku, i když věděl, že nesnáším, když to dělá.
„A proč nemyslíš na mě?“
„Ale já na tebe myslím skoro pořád. Teď jsem si udělal jen takovou pauzu, no.“ Podíval se na mě provinile. „Myslel jsem, že ti to nebude vadit.“
„No tak vidíš, že na něco přece jen myslíš!“ uzavřela jsem vítězoslavně.
Jenže se to stávalo dál a čím dál častěji. Navíc jsem postřehla, že tyhle výpadky následovaly velmi často poté, co se kolem nás mihla nějaká dračice. To jsem takhle zahlédla Sivou, jak si to šupajdí nad hřebenem, a s jistou předtuchou se ohlédla po svém drakovi. Koukal na ni, dokud mu nezmizela za skalami a pak se zasnil.
„Na co myslíš?!“ udeřila jsem na něj. Byla jsem rozhodnutá té záhadě přijít na kloub.
„Na nic,“ zamrkal. „Sakra, co je ti potom?! Jsou to moje myšlenky, nic ti po nich není!“
Udělalo se mi smutno.
„Jsi sobec, abys věděl! Já myslela, že před sebou nemáme žádná tajemství,“ frkla jsem.
„Ale to víš, že nemáme,“ začal se tvářit útrpně. „Ale já opravdu nemyslím na nic. Nechci ti lhát,“ olízl mi čenich. Nevěřila jsem mu, ale milovala jsem ho, tak jsem mu odpustila.
Ale dál jsem byla ve střehu. A včera se vybarvil, mezek! Bylo to na sletu u příležitosti slunovratu. Byli tam všichni draci z dalekého i blízkého okolí. Všechny mé kamarádky, i kamarádi těch kamarádek, prostě všichni. Náramně jsem se bavila, a najednou koukám – má nepřítomný pohled.
„Rexíku,“ usmála jsem se a přejela mu drápem po hrudním plátu, „na co myslíš?“
Jeho pohled se zaostřil a pak se podíval na mě. Přes jeho mordu přejela celá plejáda grimas, od zmatené, provinilé, naštvané až po takovou, jako by ho něco napadlo. Pak se uvolněně zasmál. Chytil mě kolem ramen a natočil směrem, kde stála má nejvěrnější kamarádka z Údolí pěti pramenů.
„Koukám na tu tlustou krávu. Jakou má tlamu, a prdel! Říkám si, jaké by to bylo, udělat jí pár dráčat!“ zahalekal na celé kolo a třásl se mnou přitom jako s žokem slámy.
Všichni ztichli a Od pěti pramenů se otočila k nám.
„Co jsi to říkal?!“ zeptala se výhrůžně.
„Já, nic. Jen tady má nejmilejší chtěla vědět, co si o tobě myslím.“
Kolem se rozběhl šum a pochichtávání. Pětipramenná zaskřípala zuby a vyrazila k nám.
„No nic, holky, vy si to jistě rády vysvětlíte,“ usmál se, olízl mi čumák a vypařil se jako pára nad smrdutým močálem.
Tímto jsem s ním skončila!
KONEC