Maraton
Maraton - 12 kolo
Sedím právě v pokoji s přáteli, oni se chystají na oslavu a já přemýšlím, jak zpracovat toto téma.
"Nedatluj tam furt a radši pojď s námi" křičí na mě ode dveří Buggyra. Část lidí totiž hraje karty, druhá právě zapaluje dvě vodnice a rozlejvá medovinu.
"Nechte mě bejt, potřebuju tohle dopsat" zavrčím v odpověď a zas koukám na monitor. Koneně mi trochu zacvaknou kolečka v hlavě a já se pouštím do psaní.
Maraton, stálý běh ve kterém doufáme, že jednou zahlédneme vysněný cíl. I když to většinou je jen bláhová idea. Maraton je vlastně také koloběh života....
Zarazím se.... Bože muj, co to zas píšu za kecy... Odvedle krásně voní vodnice, dokonce se otevřela i medovina. Chjo.. tolik lákadel a já se pořád snažím odolat a psát....
Běžím. Celý les, jednotlivé stromy se kolem míhají. Zvuk dechu se mísí s dupotem nohou po po suchém listí. V rychlosti jen odhrnu vlasy z tváře, setřu pot a doufám, že mí pronásledovatelé jsou už kdesi daleko....
Chjo. Dneska to fakt nejde... á pět minut mě tahaj ven... Chlebíčky, otevřít flašku, jestli chci jít střílet a bůh ví co ještě. Začínám mít velký strach, že se mi nepodaří nic sesmolit. A to sem se na tohle téma docela těšila... Začínám uvažovat, že sezvu kolektiv a vytvoříme povídku spolu.. ale.. to by vlastně nebyl špatnej nápad! Jaj, s trochou štěstí to budu mít sesmolený za chvilku :) A právě sem si na to vzala i sklentu bílého.. ikdyž se bojím, že to moc nepomůže.
Večer se blíží. Stojím venku před domem, dívám se nahoru an hvězdy a zas se mi zasteskne. Jednotlivé blikající tečky se mi skládají do mapy, kterou už vidí jen málo živých tvorů. Támhle Ismira, pod ní Gordan, vlevo slavný svět Niamatů. Už dlouho jsem je neviděla. Opoutějí náš svět jeden po druhém, ale my stále doufáme, že se ve změní.
Protože ve chvíli, kdy nás opustí poslední z jiných, z těch stvoření plných magie, kouzel a přátelství, bude tu pusto, šedo a prázdno. Bohužel, lidé už to nevidí. Nevěří na magii, nevěří na čáry a kouzla... nevěří už ani sami sobě. Lidé už dávno ztratili svou moc, zůstalo jen pár posledních, co se snažív nekonečném maratonu změnit chod světa.
Patřím mezi ně. Alespoň v to stále doufám. S povzdechem skláním hlavu a pomalu odcházím. Dnes je poslední noc v roce, ta, kdy lidé zkoušejí vzpomínat na minulost, i když jen pomocí ran a blesků. Možná někdo z nich věří, možná... jsou to přeci lidé LARPu, mají fantazii a minulost v krvi.... možná...
Vcházím do dveří a vycházím nahoru do patra, které nám poslouží jako místo oslavy. Je tu už plno lidí, hlasy se tu mísí, ale přeci jen dokážu určit, kdo už dorazil.Pozdravím se s nimi, občas se i usměji a prohodím pár slov.
Jak večer běží, cítím se stále víc stranou, jako bych nějak přestala zapadat do společenství těchto lidí. Chodí kolem, koukají se, občas promluví, ale většina toho všeho jde mimo mě. pak kamarádka vyndala svoje morče a já v něm našla spřízněnou duši. Sedí mi na klíně, užírá salát, který jsem jí donesla z ledničky a spokojeně chroupe. Po chvilce přijde kamarád a zaíná si s ní taky hrát. Koneně se vracím zpět do světa svých přátel.
Po chvíli si začínáme povídat. Kamarád má morčátko na klíně a zdá se celkem spokojený.
Blíží se půlnoc. Pomalu vycházíme před dům, kamarád má morčátko stále na rukou. Ve chvíli, kdy se podívá na oblohu, zahlédnu jeho překvapený výraz. Potichu si stoupnu za něj a popusměji se...
"Vítej Narku, ve světě těch, kteří vidí... a doufají.."
Po více jak dvou letech jsem našla jednoho z nás, přátelé. A ráda vám ho představím. Brzi se přidá k nám a možná, až se ná čas nachýlí, převezme naši zástavu a bude se snažit jako jsme se snažili my. A možná se stane jedním z těch, co doběhnou náš maraton, najdou způsob jak otevřít lidem oči a vrátí zpět krásu magie a fantazie.
Sedím právě v pokoji s přáteli, oni se chystají na oslavu a já přemýšlím, jak zpracovat toto téma.
"Nedatluj tam furt a radši pojď s námi" křičí na mě ode dveří Buggyra. Část lidí totiž hraje karty, druhá právě zapaluje dvě vodnice a rozlejvá medovinu.
"Nechte mě bejt, potřebuju tohle dopsat" zavrčím v odpověď a zas koukám na monitor. Koneně mi trochu zacvaknou kolečka v hlavě a já se pouštím do psaní.
Maraton, stálý běh ve kterém doufáme, že jednou zahlédneme vysněný cíl. I když to většinou je jen bláhová idea. Maraton je vlastně také koloběh života....
Zarazím se.... Bože muj, co to zas píšu za kecy... Odvedle krásně voní vodnice, dokonce se otevřela i medovina. Chjo.. tolik lákadel a já se pořád snažím odolat a psát....
Běžím. Celý les, jednotlivé stromy se kolem míhají. Zvuk dechu se mísí s dupotem nohou po po suchém listí. V rychlosti jen odhrnu vlasy z tváře, setřu pot a doufám, že mí pronásledovatelé jsou už kdesi daleko....
Chjo. Dneska to fakt nejde... á pět minut mě tahaj ven... Chlebíčky, otevřít flašku, jestli chci jít střílet a bůh ví co ještě. Začínám mít velký strach, že se mi nepodaří nic sesmolit. A to sem se na tohle téma docela těšila... Začínám uvažovat, že sezvu kolektiv a vytvoříme povídku spolu.. ale.. to by vlastně nebyl špatnej nápad! Jaj, s trochou štěstí to budu mít sesmolený za chvilku :) A právě sem si na to vzala i sklentu bílého.. ikdyž se bojím, že to moc nepomůže.
Večer se blíží. Stojím venku před domem, dívám se nahoru an hvězdy a zas se mi zasteskne. Jednotlivé blikající tečky se mi skládají do mapy, kterou už vidí jen málo živých tvorů. Támhle Ismira, pod ní Gordan, vlevo slavný svět Niamatů. Už dlouho jsem je neviděla. Opoutějí náš svět jeden po druhém, ale my stále doufáme, že se ve změní.
Protože ve chvíli, kdy nás opustí poslední z jiných, z těch stvoření plných magie, kouzel a přátelství, bude tu pusto, šedo a prázdno. Bohužel, lidé už to nevidí. Nevěří na magii, nevěří na čáry a kouzla... nevěří už ani sami sobě. Lidé už dávno ztratili svou moc, zůstalo jen pár posledních, co se snažív nekonečném maratonu změnit chod světa.
Patřím mezi ně. Alespoň v to stále doufám. S povzdechem skláním hlavu a pomalu odcházím. Dnes je poslední noc v roce, ta, kdy lidé zkoušejí vzpomínat na minulost, i když jen pomocí ran a blesků. Možná někdo z nich věří, možná... jsou to přeci lidé LARPu, mají fantazii a minulost v krvi.... možná...
Vcházím do dveří a vycházím nahoru do patra, které nám poslouží jako místo oslavy. Je tu už plno lidí, hlasy se tu mísí, ale přeci jen dokážu určit, kdo už dorazil.Pozdravím se s nimi, občas se i usměji a prohodím pár slov.
Jak večer běží, cítím se stále víc stranou, jako bych nějak přestala zapadat do společenství těchto lidí. Chodí kolem, koukají se, občas promluví, ale většina toho všeho jde mimo mě. pak kamarádka vyndala svoje morče a já v něm našla spřízněnou duši. Sedí mi na klíně, užírá salát, který jsem jí donesla z ledničky a spokojeně chroupe. Po chvilce přijde kamarád a zaíná si s ní taky hrát. Koneně se vracím zpět do světa svých přátel.
Po chvíli si začínáme povídat. Kamarád má morčátko na klíně a zdá se celkem spokojený.
Blíží se půlnoc. Pomalu vycházíme před dům, kamarád má morčátko stále na rukou. Ve chvíli, kdy se podívá na oblohu, zahlédnu jeho překvapený výraz. Potichu si stoupnu za něj a popusměji se...
"Vítej Narku, ve světě těch, kteří vidí... a doufají.."
Po více jak dvou letech jsem našla jednoho z nás, přátelé. A ráda vám ho představím. Brzi se přidá k nám a možná, až se ná čas nachýlí, převezme naši zástavu a bude se snažit jako jsme se snažili my. A možná se stane jedním z těch, co doběhnou náš maraton, najdou způsob jak otevřít lidem oči a vrátí zpět krásu magie a fantazie.