Karamból
KARAMBÓL
„Fargomarixi vstávej! Prosím tě, už vstávej!“
Karel se s trhnutím probral a poslepu nahmatal budík. „Ksakru!“ zaklekl, „zase to nezazvonilo.“ Vstal a potácivým korkem se belhal do koupelny. Paprsek světla z předsíně ozářil ležící postavu jeho ženy. V tu chvíli mu nejvíc ze všeho připomněla velrybu přikrytou peřinou.
S hlavou opřenou o umatlané okno tramvaje užíval čtvrthodinku klidu, kterou zabere cesta. Víčka se sama klížila v touze pokračovat ve spánku, vtom mu někdo zaťukal na koleno. Karel pootevřel oči. Z protější sedačky se k němu nakláněl stařík se servilním úsměvem na tváři. „Taky pr ...te ... stem?“ Jeho slova zanikla v rachotu vlakové soupravy.
Karla stálo opětovné probuzení opravdu hodně sil. „Promiňte, vůbec vám nerozumím. Co potřebujete?“
Stařík se naklonil ještě blíž a vytřeštil na něj oči. „Taky patříte k těm mladým lidem, co chodí pravidelně do kostela?“
„Ne, dejte mi s tím pokoj!“ zavrčel Karel.
„Ale to je moc špatně. To byste měl ...“ další slova opět pohltil milosrdný rachot.
Ta čtvrthodinka mohla být docela fajn, škoda, napadlo Karla.
---
„Nazdar pane řediteli,“ pozdravil ho kolega Jarda. „Takhle se chodí do práce?!“
Karel ani nestačil odpovědět a o stůl plácl papír. „Když už ses obtěžoval přijít, tak mi to tadyhle hnedle podepiš.“
Karel vzal propisku a našel své jméno v seznamu. „Moment, to je prezenčka na školení k novému informačnímu systému. Neměl bys mi ho náhodou udělat?“
„Na to se vyprdni,“ vytrhl mu Jarda papír zpod ruky. „Ten systém je úplně stejnej, jako ten starej.“
Kolem poledního zaklepal Karel na velké tmavé dveře. „Přál jste si se mnou mluvit, pane řediteli?“
Ředitel se neobtěžoval s pozdravem a zamával mu před nosem svazkem papírů. Jeden vytáhl a přečetl: „Vypisování výkazu práce 10:30 – 12:40!“
Ukázal Karlovi papír s nadpisem VÝKAZ PRÁCE. „Tenhle dokument slouží ke kontrole vaší činnosti. Jak jste ten údaj myslel?“
Karel stočil pohled k zemi. „Je kolikrát rychlejší nějakou činnost udělat, než měřit a zapisovat, jak dlouho to trvalo.“
„Nebuďte drzý!“ zařval manažer. „Vím, že se flákáte a okrádáte firmu o čas.“
„Jestli máte strach o rychlost mé práce, tak udělejte něco s novým informačním systémem. Nedali tam funkci vyhledávání podle čísla výkresu, takže se musím orientovat podle zakázky. To, co jsem ve staré verzi dělal pět minut, teď dělám hodinu. Ten systém je sestavený spíš pro účetní, já pracuju ve výrobě.“
Ředitel přivřel oči a opřel se lokty o stůl. „Ták? A napsal jste to do připomínkového protokolu?“
„Do jakého protokolu?“ poškrábal se Karel na hlavě.
„Všichni zaměstnanci ho měli vyplnit. Dostali jste ho už před třemi týdny, hned po školení. Byl jste na školení, že?“ zvedl ředitel jedno obočí.
„Nó, tak nějak ...“ Karel nevěděl, kam s očima.
Jeho nadřízený však nečekal na odpověď a nechal si zavolat firemního ajťáka.
„Jardo, byl na školení?“ ukázal prstem na Karla.
Jarda zašustil prezenční listinou. „Jeho podpis tu je, takže proškolen byl,“ řekl sebejistě.
„Díky, můžete jít.“ Ředitel se otočil opět ke Karlovi. „Úpravy už proběhly, každý další vstup do softvéru by firmu stál nepředstavitelné množství peněz. Takže si to dělejte, jak chcete, ale svou práci budete provádět včas a bez výmluv! Jasné?“ praštil rukou do stolu. „Ještě tu mám něco.“ Vytáhl další papír a poťukal prstem na pojem „smluvní mez kluzu“.
„Co je na tom špatného?“ nakoukl Karel přes okraj dokumentu.
„Pane Grázl,“ zasyčel ředitel.
„Jmenuji se Grecl,“ opravil ho tiše Karel, i když věděl, že komolí jeho jméno schválně. A tak se ani nepodivil, že jeho námitce nevěnuje ani tu nejmenší pozornost.
„V této zakázce je vše dohodnuto podle přísných německých norem. Tady nelze o ničem smlouvat!“ zařval ředitel.
„Fargomarixi, tak už nespi!“
Karel zatřásl hlavou. „Promiňte, říkal jste něco?“ zeptal se udiveně.
„Že jste pitomec!“ zašklebil se ředitel. „A teď vypadněte!“
---
Karel nakoukl do kanceláře PC technika. „Jardo, prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co s tím vyhledáváním?“
„Na, tady máš podklady a nastuduj si to,“ hodil ajťák po Karlovi tří set stránkový fascikl. „Bonzákovi nic vysvětlovat nebudu!“
---
Karel za sebou zabouchl dveře miniaturního bytečku a s ulehčením odložil tašku s nákupem. Jeho žena Danuše se v ní hned začala přehrabovat s cigaretou v puse.
„Nekoupil jsi máslo!“
„Cože? Promiň, špatně tě slyším. Nějakej chlap u obchoďáku mi zařval přímo do ucha megafonem, že mě Ježíš miluje, a od té chvíle mi v něm píská.“
Danuše odklepla popel. „Zapomněl jsi na máslo, seš trouba,“ řekla nahlas a výrazně při tom artikulovala. „Ale já tě miluju,“ dodala. „Dej mi pusu,“ našpulila odulé rty mastné od zbytků rtěnky a vyfoukla kouř nosem.
Karel udělal, co po něm žádala, ale měl při tom pocit, jako by líbal tovární komín. Musel si přiznat, že ho jeho žena v poslední době dost odpuzuje. Ne, bylo to jinak. V poslední době ho odpuzoval celý jeho život a on nedokázal určit, kdy ta poslední doba začala.
Na chodbě se ozvaly nějaké hlasy a nade dveřmi zazvonil zvonek.
Karel otevřel. Chlápek v dlouhém tmavém kabátě mu vrazil pod nos nějaké lejstro. „Exekuce, pane Grecl. Pustíte nás dovnitř, nebo hodláte dělat problémy?“
„Ne, to ne,“ zalapal Karel po dechu. „Proč? Co se stalo?“
Exekutor ho vtlačil do malé předsíňky a vrazil mu do ruky svůj dokument.
Do bytu se začali cpát chlapi v modrákách a hrnuli se rovnou do jediného pokoje, který tu byl. Exekutor nasadil nadřazený výraz. „Nedodržel jste podmínky plynoucí ze smlouvy s firmou AltexPro a neposlal jste v termínu první splátku. Proto vám byla vyměřena pokuta podle článku 16. téže smlouvy.“
„Já ale žádnou smlouvu s firmou AltexPro neuzavřel. Ani jsem o takové firmě nikdy neslyšel!“ zaprotestoval Karel.
Exekutor se ušklíbl a vytáhl další papír. „Před měsícem vám poštou přišel návrh smlouvy. Tím, že jste do tří dnů neposlal písemný nesouhlas s touto smlouvou, tak vešla v platnost.“
„Co je to za hloupost? Přece nemůžu uzavřít smlouvu tím, že ji nepodepíšu?!“
„Ale můžete,“ ujistil ho s úsměvem exekutor. „Máte to ve smluvních podmínkách v odstavci 39.“
Karlovi se v ruce rázem ocitnul další papír. Danuše mu ho však vytrhla dřív, než se na něj stačil třeba jen podívat. Rychle projela očima hustý text a pak ho strčila Karlovi přímo před obličej. „Ty blbečku,“ zavřískala a dlouhým, na rudo nalakovaným nehtem div nepropíchla papír. „Vždyť to tady máš tučně napsaný!“
„Tučně? Celý je to napsaný písmem, který má sotva milimetr na výšku a to co mi ukazuješ je jen o čtvrt milimetru větší,“ zamžoural Karel na podmínky. Ale Danuše už mu nevěnovala pozornost. „Pusťte to! To není jeho, to je moje!“ křičela a přetahovala se s jedním stěhovákem o kufr, z něhož koukalo spodní prádlo.
Karlovi pištělo v uších čím dál víc. Náhle se ozval hlas, který přehlušil nejen pískot, ale i hlomoz v bytě: „Fargomarixi, slyšíš mě? Honem, něco se s ním děje!“
Karel se rozhlédl. „Kdo to řekl?“ Nikdo si ho však nevšímal. Pokoj byl přeplněn lidmi. Exekutor otevřel jednu zásuvku, a z ní začaly vybíhat maličké zrzavé veverky. „Držet ty tvory v tak těsném prostoru! To je týrání,“ řval na Karla. „Udám vás spolku pro ochranu zvířat!“
Stěhováci začali bourat průchod, aby mohli vystěhovat Danušinu skříň napěchovanou oblečením tak, že vypadala jako obrovský balón. Danuše křičela. Jeden ze stěhováků z ní začal rvát šaty a lepit na ně fundační nálepky. Veverky pobíhaly po jejím nahém těle a obrovských prsou.
„Fargomarixi, seš frajer! Ty to zvládneš, jenom se musíš snažit!“
Světlo v místnosti začalo poblikávat a stěny se všelijak kroutily. Karel si protřel oči. „To je snad nějaký ...?“
Tma!
---
Otevřel oči. V šeru viděl dvě postavy, které připomínaly obrovské ještěry. Kolem bylo ticho.
„Sláva všem bohům! Fargíku, ty ses probral!“ Jedna z postav ho silně objala. Její náruč příjemně hřála a voněla.
„Vidíš, Anrakisio, já ti říkal, že je to chlapík,“ promluvil ten druhý. „Jen se připrav na to, že bude mít chvilku amnézii.“
Rozhlédl se. Ležel v pelechu. Vzpomněl si, že je to jeho pelech. Vzpomněl si, že ta černá dračice, která ho objímá, je Ankrakisia, jeho družka a matka jeho dvou synů. Vzpomněl si, že ten velký drak, co stojí u vchodu do sluje, je Makuramadix, jeho nejlepší přítel!
„Pěkně jsi nám nahnal Fargo,“ přišel blíž a nahnul se nad ním. „Měl jsi nehodu. Rozbil jsi si tlamu o skalní jehlu a tři dny nám tady ležíš v komatu.“
Fargomarix si vzpomněl i na to, že není zrovna dobrý letec, ani lovec, ale všichni v dračím společenstvu ho berou jaký je a mají ho rádi. Pomalu zvedl přední tlapy a zavěsil je svému příteli a milované dračici za šíje.
„Dračíci, já měl strašný sen!“
KONEC
„Fargomarixi vstávej! Prosím tě, už vstávej!“
Karel se s trhnutím probral a poslepu nahmatal budík. „Ksakru!“ zaklekl, „zase to nezazvonilo.“ Vstal a potácivým korkem se belhal do koupelny. Paprsek světla z předsíně ozářil ležící postavu jeho ženy. V tu chvíli mu nejvíc ze všeho připomněla velrybu přikrytou peřinou.
S hlavou opřenou o umatlané okno tramvaje užíval čtvrthodinku klidu, kterou zabere cesta. Víčka se sama klížila v touze pokračovat ve spánku, vtom mu někdo zaťukal na koleno. Karel pootevřel oči. Z protější sedačky se k němu nakláněl stařík se servilním úsměvem na tváři. „Taky pr ...te ... stem?“ Jeho slova zanikla v rachotu vlakové soupravy.
Karla stálo opětovné probuzení opravdu hodně sil. „Promiňte, vůbec vám nerozumím. Co potřebujete?“
Stařík se naklonil ještě blíž a vytřeštil na něj oči. „Taky patříte k těm mladým lidem, co chodí pravidelně do kostela?“
„Ne, dejte mi s tím pokoj!“ zavrčel Karel.
„Ale to je moc špatně. To byste měl ...“ další slova opět pohltil milosrdný rachot.
Ta čtvrthodinka mohla být docela fajn, škoda, napadlo Karla.
---
„Nazdar pane řediteli,“ pozdravil ho kolega Jarda. „Takhle se chodí do práce?!“
Karel ani nestačil odpovědět a o stůl plácl papír. „Když už ses obtěžoval přijít, tak mi to tadyhle hnedle podepiš.“
Karel vzal propisku a našel své jméno v seznamu. „Moment, to je prezenčka na školení k novému informačnímu systému. Neměl bys mi ho náhodou udělat?“
„Na to se vyprdni,“ vytrhl mu Jarda papír zpod ruky. „Ten systém je úplně stejnej, jako ten starej.“
Kolem poledního zaklepal Karel na velké tmavé dveře. „Přál jste si se mnou mluvit, pane řediteli?“
Ředitel se neobtěžoval s pozdravem a zamával mu před nosem svazkem papírů. Jeden vytáhl a přečetl: „Vypisování výkazu práce 10:30 – 12:40!“
Ukázal Karlovi papír s nadpisem VÝKAZ PRÁCE. „Tenhle dokument slouží ke kontrole vaší činnosti. Jak jste ten údaj myslel?“
Karel stočil pohled k zemi. „Je kolikrát rychlejší nějakou činnost udělat, než měřit a zapisovat, jak dlouho to trvalo.“
„Nebuďte drzý!“ zařval manažer. „Vím, že se flákáte a okrádáte firmu o čas.“
„Jestli máte strach o rychlost mé práce, tak udělejte něco s novým informačním systémem. Nedali tam funkci vyhledávání podle čísla výkresu, takže se musím orientovat podle zakázky. To, co jsem ve staré verzi dělal pět minut, teď dělám hodinu. Ten systém je sestavený spíš pro účetní, já pracuju ve výrobě.“
Ředitel přivřel oči a opřel se lokty o stůl. „Ták? A napsal jste to do připomínkového protokolu?“
„Do jakého protokolu?“ poškrábal se Karel na hlavě.
„Všichni zaměstnanci ho měli vyplnit. Dostali jste ho už před třemi týdny, hned po školení. Byl jste na školení, že?“ zvedl ředitel jedno obočí.
„Nó, tak nějak ...“ Karel nevěděl, kam s očima.
Jeho nadřízený však nečekal na odpověď a nechal si zavolat firemního ajťáka.
„Jardo, byl na školení?“ ukázal prstem na Karla.
Jarda zašustil prezenční listinou. „Jeho podpis tu je, takže proškolen byl,“ řekl sebejistě.
„Díky, můžete jít.“ Ředitel se otočil opět ke Karlovi. „Úpravy už proběhly, každý další vstup do softvéru by firmu stál nepředstavitelné množství peněz. Takže si to dělejte, jak chcete, ale svou práci budete provádět včas a bez výmluv! Jasné?“ praštil rukou do stolu. „Ještě tu mám něco.“ Vytáhl další papír a poťukal prstem na pojem „smluvní mez kluzu“.
„Co je na tom špatného?“ nakoukl Karel přes okraj dokumentu.
„Pane Grázl,“ zasyčel ředitel.
„Jmenuji se Grecl,“ opravil ho tiše Karel, i když věděl, že komolí jeho jméno schválně. A tak se ani nepodivil, že jeho námitce nevěnuje ani tu nejmenší pozornost.
„V této zakázce je vše dohodnuto podle přísných německých norem. Tady nelze o ničem smlouvat!“ zařval ředitel.
„Fargomarixi, tak už nespi!“
Karel zatřásl hlavou. „Promiňte, říkal jste něco?“ zeptal se udiveně.
„Že jste pitomec!“ zašklebil se ředitel. „A teď vypadněte!“
---
Karel nakoukl do kanceláře PC technika. „Jardo, prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co s tím vyhledáváním?“
„Na, tady máš podklady a nastuduj si to,“ hodil ajťák po Karlovi tří set stránkový fascikl. „Bonzákovi nic vysvětlovat nebudu!“
---
Karel za sebou zabouchl dveře miniaturního bytečku a s ulehčením odložil tašku s nákupem. Jeho žena Danuše se v ní hned začala přehrabovat s cigaretou v puse.
„Nekoupil jsi máslo!“
„Cože? Promiň, špatně tě slyším. Nějakej chlap u obchoďáku mi zařval přímo do ucha megafonem, že mě Ježíš miluje, a od té chvíle mi v něm píská.“
Danuše odklepla popel. „Zapomněl jsi na máslo, seš trouba,“ řekla nahlas a výrazně při tom artikulovala. „Ale já tě miluju,“ dodala. „Dej mi pusu,“ našpulila odulé rty mastné od zbytků rtěnky a vyfoukla kouř nosem.
Karel udělal, co po něm žádala, ale měl při tom pocit, jako by líbal tovární komín. Musel si přiznat, že ho jeho žena v poslední době dost odpuzuje. Ne, bylo to jinak. V poslední době ho odpuzoval celý jeho život a on nedokázal určit, kdy ta poslední doba začala.
Na chodbě se ozvaly nějaké hlasy a nade dveřmi zazvonil zvonek.
Karel otevřel. Chlápek v dlouhém tmavém kabátě mu vrazil pod nos nějaké lejstro. „Exekuce, pane Grecl. Pustíte nás dovnitř, nebo hodláte dělat problémy?“
„Ne, to ne,“ zalapal Karel po dechu. „Proč? Co se stalo?“
Exekutor ho vtlačil do malé předsíňky a vrazil mu do ruky svůj dokument.
Do bytu se začali cpát chlapi v modrákách a hrnuli se rovnou do jediného pokoje, který tu byl. Exekutor nasadil nadřazený výraz. „Nedodržel jste podmínky plynoucí ze smlouvy s firmou AltexPro a neposlal jste v termínu první splátku. Proto vám byla vyměřena pokuta podle článku 16. téže smlouvy.“
„Já ale žádnou smlouvu s firmou AltexPro neuzavřel. Ani jsem o takové firmě nikdy neslyšel!“ zaprotestoval Karel.
Exekutor se ušklíbl a vytáhl další papír. „Před měsícem vám poštou přišel návrh smlouvy. Tím, že jste do tří dnů neposlal písemný nesouhlas s touto smlouvou, tak vešla v platnost.“
„Co je to za hloupost? Přece nemůžu uzavřít smlouvu tím, že ji nepodepíšu?!“
„Ale můžete,“ ujistil ho s úsměvem exekutor. „Máte to ve smluvních podmínkách v odstavci 39.“
Karlovi se v ruce rázem ocitnul další papír. Danuše mu ho však vytrhla dřív, než se na něj stačil třeba jen podívat. Rychle projela očima hustý text a pak ho strčila Karlovi přímo před obličej. „Ty blbečku,“ zavřískala a dlouhým, na rudo nalakovaným nehtem div nepropíchla papír. „Vždyť to tady máš tučně napsaný!“
„Tučně? Celý je to napsaný písmem, který má sotva milimetr na výšku a to co mi ukazuješ je jen o čtvrt milimetru větší,“ zamžoural Karel na podmínky. Ale Danuše už mu nevěnovala pozornost. „Pusťte to! To není jeho, to je moje!“ křičela a přetahovala se s jedním stěhovákem o kufr, z něhož koukalo spodní prádlo.
Karlovi pištělo v uších čím dál víc. Náhle se ozval hlas, který přehlušil nejen pískot, ale i hlomoz v bytě: „Fargomarixi, slyšíš mě? Honem, něco se s ním děje!“
Karel se rozhlédl. „Kdo to řekl?“ Nikdo si ho však nevšímal. Pokoj byl přeplněn lidmi. Exekutor otevřel jednu zásuvku, a z ní začaly vybíhat maličké zrzavé veverky. „Držet ty tvory v tak těsném prostoru! To je týrání,“ řval na Karla. „Udám vás spolku pro ochranu zvířat!“
Stěhováci začali bourat průchod, aby mohli vystěhovat Danušinu skříň napěchovanou oblečením tak, že vypadala jako obrovský balón. Danuše křičela. Jeden ze stěhováků z ní začal rvát šaty a lepit na ně fundační nálepky. Veverky pobíhaly po jejím nahém těle a obrovských prsou.
„Fargomarixi, seš frajer! Ty to zvládneš, jenom se musíš snažit!“
Světlo v místnosti začalo poblikávat a stěny se všelijak kroutily. Karel si protřel oči. „To je snad nějaký ...?“
Tma!
---
Otevřel oči. V šeru viděl dvě postavy, které připomínaly obrovské ještěry. Kolem bylo ticho.
„Sláva všem bohům! Fargíku, ty ses probral!“ Jedna z postav ho silně objala. Její náruč příjemně hřála a voněla.
„Vidíš, Anrakisio, já ti říkal, že je to chlapík,“ promluvil ten druhý. „Jen se připrav na to, že bude mít chvilku amnézii.“
Rozhlédl se. Ležel v pelechu. Vzpomněl si, že je to jeho pelech. Vzpomněl si, že ta černá dračice, která ho objímá, je Ankrakisia, jeho družka a matka jeho dvou synů. Vzpomněl si, že ten velký drak, co stojí u vchodu do sluje, je Makuramadix, jeho nejlepší přítel!
„Pěkně jsi nám nahnal Fargo,“ přišel blíž a nahnul se nad ním. „Měl jsi nehodu. Rozbil jsi si tlamu o skalní jehlu a tři dny nám tady ležíš v komatu.“
Fargomarix si vzpomněl i na to, že není zrovna dobrý letec, ani lovec, ale všichni v dračím společenstvu ho berou jaký je a mají ho rádi. Pomalu zvedl přední tlapy a zavěsil je svému příteli a milované dračici za šíje.
„Dračíci, já měl strašný sen!“
KONEC