Tvorba - Texty

Kdo by si pomyslel, že hned první den se dostane do maléru. Takové ponížení... Fahnir si nepřestával klást otázku, kdo je ta fúrie. Jak to, že má tak vysoké postavení v akademii? Jak to, že je mistrem? Žádný z jeho nových přátel mu na tyto otázky nedokázal odpovědět. Byli na tom totiž stejně jako on. Večer, unavený po náročném dni, usnul velice rychle. Nikdy se mu ještě nespalo tak dobře, ale ráno ho čekalo nepříjemné probuzení...

Z postelí je vyhnali už za východu slunce. Rychle si oblékli to nejlepší, co měli a běželi na slavnostní ceremoniál. Všechny nové učně nahnali do Velké arény. Tam se již shromáždili všichni jezdci, co byli v táboře. Učni, bylo jich celkem čtyřicet, se postavili do jedné řady. Čekali. Za chvíli se v hlavní bráně objevil Vrchní akademie. V lesklé jezdecké zbroji seděl na hřbetě svého draka, který majestátně vkročil na půdu arény. Učni nedokázali odtrhnout svůj pohled od této dvojice. Drak zastavil před řadou a Vrchní seskočil na zem. Sundal svou slavnostní přilbu a otočil se k jezdcům. Ti si na pokyn klekli. Poté se Vrchní otočil k žákům. Poklekli si před ním, stejně jako jezdci, aby mu vzdali hold.

Vrchní promluvil: „Vítám vás tu, mladí učni. Každý z vás sem přijel, aby zde získal dovednosti potřebné k tomu, aby se z každého z vás stal dračí jezdec. Dneškem začne vaše náročná cesta, na konci které se setkáte se svým drakem. Ne všichni dojdou až na vrchol, ale my vám ukážeme správnou cestu." Ještě jednou si prohlédl všechny učně a pokračoval: „Teď vás rozdělíme na čtyři oddíly, ve kterých pak po celou dobu svého výcviku zůstanete. Do prvního oddílu byli přiřazení..."

A začalo rozdělování...

Celá Fahnirova skupinka se ocitla ve stejném oddílu. Byli nesmírně rádi, že to tak dopadlo. Slunce už vyšlo dostatečně vysoko, když přišel čas, aby se seznámili se svými mistry. Čtyři postavy dorazili do arény a přistoupily k Vrchnímu. Postupoval postupně a každému oddílu představil jejich instruktora. Jména prvních dvou instruktorů Fahnir nezaslechl, byli moc daleko, ale jméno instruktora vedlejšího oddílu v něm vzbudilo opravdovou závist. Byl jím pan mistr Schneidr. Ve velice mladém věku se stal velitelem císařské letky a na jeho kontě bylo hodně slavných vítězství. Nestihl se ale o svůj pocit podělit s přáteli, protože v tu chvíli dorazil Vrchní k nim.

„Oddíle, představuji vám vašeho instruktora... vlastně instruktorku. Ukloňte se... Tak, odteď ji budete bez námitek poslouchat. Za porušení rozkazu můžete být i vyloučení. Proto vám radím, radši splňte vše, co vám řekne... Mistře Širu, jsou vaše."

Fahnir otočil hlavu. Vrchní pokynul hlavou postavě po jeho boku. Ta předstoupila před oddíl a Fahnir úžasem hlasitě vydechnul. Stála před nimi záhadná žena z arény. Už ale nebyla tak záhadná, teď to byla jejich instruktorka.

Poprvé si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla to velice mladá žena středního vzrůstu, ladné postavy. Na sobě měla dlouhé jezdecké kalhoty a volnou delší košili převázanou opaskem. Na ramenou měla připevněný kratší bohatě vyšívaný plášť. Kaštanově hnědé vlasy měla podivuhodně spletené do sítě všemožných copánků. Obličej měla jemný, ale při jediném pohledu na něj bylo jasné, že na svůj věk toho zažila až až. To, co ho naprosto upoutalo, byly její smaragdově zelené oči. Zářily divokým nezkrotným ohněm. Vypadala mezi všemi těmi muži vznešeně a držela se opravdu sebevědomě. Dívala se na své žáky jako kočka na právě chycenou myš, se kterou si může hrát a mučit ji, kolik se jí zachce. Ušklíbla se, když spatřila své včerejší oběti. Fahnir ten pohled viděl a bylo mu jasné, že od ní se nedá čekat nic dobrého.

„Vítám vás, noví učni!" Procházela se podél jejich řady a pozorně si prohlížela každého z těchto deseti nešťastných. „Jak již pán Vrchní řekl, jsem vaše instruktorka. Oslovovat mne budete pouze slovy paní instruktorko, nebo mistře, jinak ne. Nepotrpím si na různé společenské zvyky, proto se mi už nebudete klanět. Jiní mistři to od svých žáků vyžadují, já ne. Pokud to po vás bude chtít některý jiný mistr, zakazuji vám to dělat. Budou naštvaní, ale vyřídit si to přijdou se mnou, ne s vámi... To je první pravidlo, které si zapamatujete. Druhé: poslouchat budete pouze mne, mne a nikoho jiného. Ani Vrchní nad vámi nemá takovou moc jako já, i když v některých případech vám doporučuji jeho přáním vyhovět, a to ve vašem vlastním zájmu. To je zatím vše... Je to jasné?"

„Ano!"

Usmála se. „Jste úžasně chápaví, většinou svou otázku musím opakovat dvakrát... Máte nějaké otázky?" nikdo jí na její dotaz neodpověděl. „Tak půjdeme."

Najednou z řady nesměle vystoupil jeden učeň.

„Promiňte...ehm...mistře... mohl bych se zeptat..."

Prudce se otočila a obořila se na něj. „Co?! Ty se chceš ptát? Nedala jsem ti snad k tomu před chvílí příležitost?"

Fahnir viděl, jak se ten učeň trápí. Pod jejími slovy se hrbil a jakoby se chtěl propadnout do země.

„Jak se jmenuješ?"

„Tibald..."

„Neslyším!"

„Tibald."

„Dobře... Ty..." podívala se na něj. „... a vy všichni samozřejmě také, mne teď pozorně poslouchejte. Tady se s vámi nikdo nebude mazlit a několikrát se vás na něco ptát. Pokud jsem se zeptala jednou, odpovíte mi hned a ne po pěti minutách, ani ne po třiceti vteřinách, hned. Pokud ne, je to váš problém, že jste to nestihli a já vás za tyto opožděné reakce budu náležitým způsobem trestat. V boji na vás také nikdo nepočká..." oddechla si a otočila se na místě. Pohled upřela na Tibalda. „Večer se u mne stavíš a dostaneš úkol. Teď všichni rozchod! Dám vám hodinu na to, abyste se najedli, a pak dorazili do stájí. A buďte tam včas!"

Učni se rozešli. Instruktorka zavřela oči a oddechla si. Věděla, že u těchto mladíků je těžké si vydobýt autoritu, a jinak, než tvrdým bezohledným přístupem to zatím nešlo. Z jejích myšlenek ji ale někdo vyrušil.

„Jak vidím, máte své metody, paní Širu."

Otočila se. Rozhněvaná maska na jejím obličeji se při pohledu na muže před sebou změnila na samolibý úsměv.

„A... To jste vy, pane Schneidre... Ano, mám své metody a zakládají se na pečlivě nasbíraných zkušenostech."

„To moje také, ale ty vaše jsou poněkud... jak bych to řekl..."

Přerušila ho: „Vy mi snad závidíte..."

Zřejmě ho tato poznámka zaskočila. „Já... Proč?"

„Možná protože jsem lepší a vy si to nehodláte přiznat."

Otráveně ji odpověděl: „Cha... to si nemyslím... Nezdá se vám, že si až moc věříte?"

Vypadala, že se zamyslela, ale vzápětí se na něj hravě podívala a odpověděla: „Víte... ani ne. To vám by trocha sebevědomí neuškodila!"

Ze Schneidra se přímo kouřilo, jak ho těmito slovy rozhodila. Nehodlala ale dále pokračovat v této diskuzi a se smíchem se vzdálila. Dnes se ještě pobaví...



Po rychlé snídani oddíl dorazil do stájí. Většina z nich se těšila na nadcházející výuku, ale Fahnir jaksi tušil, že instruktorka dnes zboří všechny jeho představy o dračí akademii. A přesně to se stalo. Všichni netrpělivě stáli a čekali instruktorku u dračích stájí, ale ona nepřišla. Když už měla pět minut zpoždění, začali být učni trochu nervózní. „Co když čeká někde jinde?" napadlo Fahnira. Rozhodl se, že se půjde poohlédnout a snad i najde instruktorku, ale v tu chvíli se před nimi objevila.

„Co tu děláte? Řekla jsem, že máte být před stájemi!"

„Ale vždyť to jsou stáje."

Instruktorka se upřímně a hlasitě zasmála. „Ne, ne, hošánci... K drakům se dostaneme až za dlouho, myslela jsem koňské stáje! To jste mne teda opravdu pobavili!" se smíchem odcházela pryč.

Učni byli natolik zaskočení, že nenamítali nic proti a pomalu se ploužili za instruktorkou. Až ve stájích si konečně uvědomili tu skutečnost, že s draky pracovat nebudou. Nasupění stáli v půlkruhu kolem instruktorky a poslouchali ji. Mistryně se pořád usmívala a vůbec jí nevadilo těch deset párů oči, jenž ji chtěly na místě roztrhat na kusy.

„Tak, dnes dostanete první lekci toho, co vás v budoucnosti čeká. Každému z vás přidělím jednoho koně, kdo koně má, vezme si svého. S ním budete v nejbližší době provádět všechny cviky, které vás budu učit. Dnes ale začneme takovou nezbytností, kterou také musíte umět, a to o svého koně se postarat: uklidit v boxu, vyměnit podestýlku, vyhřebelcovat koně a postarat se o to, aby měl co jíst a pít. Myslím, že to bude prozatím bohatě stačit. Přistupte k práci!"

Nikdo se ale nehnul. Všichni stáli a civěli na instruktorku. Myslí to vážně?

„Co koukáte? Honem. Práce čeká..."

Fahnir vystoupil z řady. „Promiňte, nemyslím..."

„Paní instruktorko," přerušila ho.

„Promiňte,paní instruktorko , nemyslím, že jsme sem přijeli, abychom se naučili jezdit na koni. Jsme přece v dračí akademii a máme se učit jezdit na dracích a..."

„Ticho! Mlč. Kdo je tady instruktor? Já. Kdo rozhoduje o tom, co budete umět a co ne? Já. A ještě jednou, jenom já tady rozhoduji o tom, co se bude dít. Zapamatujte si, všechno, co děláte, má nějaký důvod. Další námitky nechci slyšet." Otočila se a odešla.

Učni se pokorně odebrali ke svým koním. Fahnir byl naštvaný, ale přesto udělal to, co mu instruktorka řekla. Ponořený ve vlastních myšlenkách si nevšímal, jak utíká čas a tak byl mile překvapen, když zjistil, že už má hotovo. Poohlédl se po svých známých. Ti však byli ještě zahrabaní ve svých boxech. Instruktorka se procházela a nenechala je ani vydechnout. Vše muselo být perfektní. Když už chtěla odejít, poprosil ji, aby se podívala na jeho box. Pobaveně se na něj podívala, jako by chtěla říct: doufám, že si nemyslíš, že se mne hned zbavíš. Ale jakmile došli k boxu, vypadala opravdu překvapeně. Zřejmě nečekala, že někdo na první pokus zvládne úklid tak špičkově.

„Máš asi dobré zkušenosti z domova, viď?" lehce se usmála. „Máš volno. Další sraz je po obědě zde."

Fahnir byl rád svému úspěchu, ale zároveň cítil nespravedlnost vůči ostatním, že tu musí ještě trčet. Chtěl pomoci Norisovi, ten ale odmítl, ještě by ho instruktorka seřvala za to, že svou práci nezvládl sám. A tak se Fahnir šel poohlédnout po ostatních oddílech. Namířil si to hned do cvičné arény, kde natrefil na Schneidrův oddíl. Posilovali a učili se základům bojových umění. Kéž by měl takového instruktora! Ne on musel dostat nějakou ženskou, která je učí uklízet! Nádhera! Co by řekli ostatní, kdyby věděli, čím se tady zabývají... Proto radši z arény tiše vyklouzl, aby se ho nikdo na nic neptal a rozhodl se, že se podívá do místní knihovny.

Knihovna se nacházela ve velké budově, které se říkalo Aula. Byla to stavba s množstvím prostorných místností, ve kterých probíhaly hodiny teorie, dějin, poznání přírody, zeměpisu a všeho možného. Dračí jezdec totiž musel být nejenom specificky zaměřený bojovník, ale i všestranně vzdělaný člověk. Proto se tu v jedné místnosti uschovávaly knihy a všelijaké spisy. Některé z nich byly jedinečné a jejich hodnota byla pro mudrce všech oborů nevyčíslitelná. Proto do akademie přijíždělo hodně lidí, aby do těchto vzácných spisů alespoň nahlédli. V místnosti s nádherným zdobeným stropem nebylo u zdi jediného volného místa. Všude byly knihy. A vládlo tu úžasné ticho, které rušilo pouze jemné šumění pergamenu. Toto místo Fahnira okouzlilo natolik, že tu strávil dobrou hodinu blouděním a přebíráním spisů. Našel tu dokonce i originální deníky a poznámky slavných jezdců. Nakonec se ale odtrhl od knih a pokračoval dále ve své procházce.



Z Auly vyšel druhým vchodem a krajem oka se všiml úzké zarostlé uličky ohraničené kamennými zdmi. Něco ho táhlo na její druhý konec a Fahnir nedokázal tomuto pokušení odolat. Na druhém konci byla dřevěná, rozpadající se dvířka. Otevřel je. Před ním byla další aréna. Tribuny se již rozpadaly a lesní vegetace už začínala zdolávat i okolní zdi. Z písku, který kdysi pokrýval zemi, už nic nezbylo, a tak pod jeho nohami byla pouze suchá zaprášená země. Uprostřed této zchátralé arény ležel černý drak. Fahnir si náhle vybavil jeho jméno, které přečetl včera na štítku ve stájích. Diablo. Drak ale vůbec nevypadal tak hrozivě jako včera. Spal. Fahnir v tu chvíli sám nevěděl, co ho to popadlo, ale začal se pomalu plížit k drakovi. Zvíře leželo v klidu a nehýbalo se, jen jeho boky se při nádechu zvedaly. Fahnir spolknul knedlík, který se mu utvořil v krku při pohledu na drakovy drápy. Přesto se nezastavil.

Doteď neví jak a odkud se tam vzala ta větev, ale byla tam a Fahnir na ni šlápnul. Její zakřupání znělo v tiché aréně jako největší možný rámus. Drak se probudil. Bleskově vyskočil a otočil se za zvukem. Zahlédl před sebou toho malého tvorečka a z plných plic na něj zařval. Fahnir se otočil a utíkal. Běžel jak nejrychleji mohl. Najednou však zakopl. Drakovi stačil jediný skok, aby překonal vzdálenost mezi sebou a člověkem. Postavil se na zadní a ohnal se po Fahnirovi svými pařáty...

Najednou ale Fahnir uslyšel křik. Zněl jako křik dravého ptáka. A drak se zastavil. Neudeřil Fahnira a ten si v klidu oddechl. V aréně se objevil další člověk, drak se otočil k němu, lehl si a pokorně zavrčel. Fahnir se zvedl. Jakmile však poznal člověka před sebou, chtěl si znovu lehnout a být radši roztrhaný drakem na kusy. Byla před ním jeho instruktorka. Z očí jí sršely blesky. Řítila se přímo na něj. V ruce svírala rákosku a jakmile se k němu dostala na dosah ruky, zasvištěla vzduchem.

„Ty! Co tady děláš?!!"

„Ten drak mě chtěl zabít."

„Ne, nechtěl tě zabít! Klidně si tu spal a ty jsi ho vylekal!"

„No tak promiňte." Omluvil se Fahnir a urychleně couval před rákoskou.

„Ještě jsi mi neodpověděl."

„Na co?...Jau!"

„Co jsi tady dělal?"

„Jen jsem se procházel," odskočil stranou, aby unikl rákosce.

„Jen ses tu procházel..." šlehala ho dál. „Neříkala jsem snad, že je vám vstup do dračích stájí zakázaný!"

„Ano... říkala," odpovídal Fahnir v mezerách mezi úskoky. „Ale já jsem nebyl ve stájích, byl jsem v aréně, paní instruktorko."

Naposledy ho šlehla a zastavila se. Viděl tu náhlou změnu v jejím obličeji, když si uvědomila svou chybu. Fahnir se lehce usmál. Ale to dělat neměl, naštval ji ještě víc. Instruktorka se už ale ovládla a znovu ho neudeřila.

„Vypadni."

„Ano, paní instruktorko..." pomalu couval.

„Hned!"

Otočil se a rozeběhl se pryč.

Když doběhl ke dveřím, otočil se. Zahlédl, jak mistryně hladí draka po hlavě a ten u toho spokojeně vrčí. Pak ho pobídla, aby šel. Kráčel za ní poslušně jako pes. Fahnir si oddechl, až když zmizeli ve stájí. Ještě celý roztřesený se loudal k jídelně. Nebudou mu to věřit, až ostatním poví, co se stalo!