Prokletí starého blázna
„Doufám, že už máš dost.“ řekl kat schovaný pod rudou kápí, když odemykal kládu. Jakmile se kláda nad Gersovým krkem jen trochu nadzvedla, protáhl škvírou hlavu i ruce a seskočil z pranýře dolů.
„Příště to bude horší.“ pronesl kat a skopl špičkou boty hlávku shnilého zelí z pranýře.
„Jo, jasně.“ odsekl Gers.
„Myslím to vážně. Příště tě čeká už bič. Měj ten svůj jazyk na pozoru.“
Gers jen zavrčel, otočil se a odešel. Pitomej pranýř. Si už ani nestihnu nic sehnat k jídlu. Rozhlížel se po tržišti, kde obchodníci už uklízeli své stánky. Jarmark byla vždy skvělá příležitost, jak se zadarmo najíst. Bývá tu tolik lidí, že není problém nenápadně sebrat nějakou housku, nebo jablko. Ale místo toho se musel po celý jarmark slunit na pranýři a nechat po sobě házet shnilé ovoce, zeleninu a kameny. Sykl, když se dotkl svého rozraženého rtu.
„Zatracenej Kei…“ zarazil se právě včas. Onen zatracený chlápek právě vjel na tržiště i s celou tou svojí bandou namyšlených, prachatých nádivů, kteří mu podlézali, až z toho bylo Gersovi zle. Sklonil hlavu, otočil se na patě a chtěl zmizet z tohoto volného prostranství, než si ho všimnou. Nesnášel tuto bandu. Nenechali ho nikdy napokoji, a když měli příležitost mu dokázat, jak je nicotný, tak to udělali. Věděl, že není víc než odpad, ale přesto je to pořád člověk. Zažil mnoho bitev, kde vlastním tělem bránil prapor a jméno tohoto království. I když je teď pouhým žebrákem, zasloužil by si lepší zacházení, zvlášť od těchto, pro které dobýval nová území.
„Hej!“ ozvalo se za ním a následovala hromada okutých kopyt, zvonících o dlažbu. Na úkryt bylo už pozdě. Cvalem ho objel vraník a na něm seděl tak šestnáctiletý hoch.
„Kam spěcháš? Jdeš na špatnou stranu.“
„Ano, měl bys jít za svým pánem.“ Přidal se další jezdec. Než se Gers nadál, ocitl se ve vězení, mezi zdmi tvořenými koňskými těly. Utvořili kolem něj kruh.
„Měl bys padnout na kolena a prosit za odpuštění.“ Pronesl posměšně další z jezdců.
„Proč?“ zmohl se Gers.
„Za to, cos mu řekl. Zasloužil by sis vyříznout jazyk. Jsi drzý pořád.“
„Proč bych měl prosit za odpuštění, vždyť jsem si trest odpykal.“ Protáhl se mezi mohutnými koňskými těly a kolem nohou v jezdeckých botách, které byly v tak akorát výšce, aby mu vykoply zuby. Když jezdci postřehli jeho záměr, začali zvířata tlačit více na sebe a zmáčknout ho mezi sebe. Naštěstí už měl mezi nimi jen ruku, kterou si hravě vyprostí. Zapřel se o koňskou hýžď a zabral. Ruku si vyprostil, ale silou setrvačnosti odletěl a vrazil do boku koně, který postával mimo kruh. Nevraživě se podíval na šimla a pak na jeho jezdce. Seděl na něm samotný Keilor de Farelmus.
Tenhle chlápek získal obrovskou moc během několika měsíců. Přijel do města neznámo odkud. Stal se písařem nějakého písaře. Později nahradil místo svého pána a stal se písařem u trpného práva a nakonec se usadil na radnici. Nyní nemá daleko ke královské radě.
Keilor seděl na koni rovně, jako podle pravítka a hleděl na něj dost svrchu. Slunce se odráželo od jeho ryšavých vlasů, takže to vypadalo, jako by měl svatozář. Nebyl o moc starší, než jeho druzi, jen byl o něco ramenatější, mužnější a zřejmě i rozumu pobral více.
Když chlapcům na koních utekla jejich myš, obrátili koně a chtěli ji zase lapit mezi sebe. Keilor je pokynem ruky zadržel. Někteří si pro sebe bručeli protesty, ale nikdo kromě jednoho neřekl nic přímo a nahlas. Ten jeden odvážlivec přijel až k němu a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„No tak. Zaslouží si dostat zavyučenou. Je to cvok. Nikdy se neponaučí.“
Keilor se jen znechuceně podíval na ruku na svém rameni. „Své si už odpykal, dejte mu pokoj.“ Smetl si ruku z ramene a otočil koně.
„Ale Keilore.“ Nechtěl se nechat odbýt mládenec. „Když mu nedáme pořádnou lekci, tak tě bude pomlouvat hned, jak se k němu otočíš zády.“
„Věřím, že nebude.“ Odsekl radní a zpražil svého druha pohledem. Potom se ohlédl na Gerse a usmál se. Při tom úsměvu mu přeběhl mráz po zádech. Byl divoký a děsivý zároveň. A k tomu si s tímhle úsměvem spojoval jednu nepříjemnou zkušenost a to, když ho zamykali do klády. Seděl před pranýřem na koni a takhle se usmíval. Bylo to pro Gerse dost potupné, zvlášť když byl na pranýři poprvé. A Keilor seděl a usmíval se. Věděl, že cítí z něho tu hanbu. Ano, jak člověka vyvede k pranýři kat, tak ztratí veškerou hrdost za své činy a slova a začne se před davem za sebe stydět. Zvlášť když v první řadě sedí Keilor de Farelmus.
„Budu tě sledovat Gersi. Dávej si radši pozor.“ řekl posměšně a odjel následován celou tou svojí bandou.
Gers tam zůstal sám, a jak sledoval jezdce zajíždějící do široké ulice, uvědomoval si, jak toho chlapa nesnáší. Než se zde objevil, dřel Gers bídu, ale nebyl na tom tak zle, aby nemohl spát někde pod střechou. Lidé, co ho zde znali, ho znali jako hrdiny, válečníka. Vždy dostal nějakou práci, vždy dostal někde alespoň chudě najíst, vždy dostal někde nocleh. Sotva přijel ten nádiva, tak hodně mladých prachatých hochů, kteří tvoří jeho harém, si začali příliš vyskakovat. Jednomu z nich Gers rozbil nos, když v přístavu pomáhal nakládat loď. Ten floutek tam přijel a začal rýt do všech. Poučoval, je jak mají náklad nosit, že mají zrychlit tempo a podobně. Všichni si kleli pro sebe, jen Gers k němu došel, stáhl ho z koně a hodil mu sud, ať jim předvede, jak to mají dělat. Hoch se pod váhou sudu zlomil a skončil na špinavé, mokré dlažbě. Chlapy kolem se mu smáli, což mladíka naštvalo do nepříčetnosti a tak tasil na něj takovou napodobeninu meče. Pro Gerse nebylo problém ji vytrhnout mladíkovi z rukou, zlomit, zahodit a pak dát pěstí do nosu.
Bohužel za to skončil s vypáleným cejchem, kvůli kterému nesmí dostat nikde práci. A tak je z něj žebrák. Proklínal Keilora, který navrhl tento rozsudek. Posílal ho ve svých nadávkách do pekel, sesílal na něj všemožné příšery, a když jeho život ztroskotal, prosil všechny bohy, všechny kouzla a dobrý víly, o kterých kdy slyšel, aby mu pomohli.
Jakmile koně zajeli za roh, Gers udělal jejich směrem neslušné gesto a šel si po svém.
„Tady to někde, ksakru, bylo.“ Klel a bloudil v lese. Neustále o něco zakopával, nebo se zamotával do větví. Už měl sto chutí si zde lehnout, ale když si vzpomněl na pohled na toho draka, vztek byl ten tam a vystřídal ho nový elán.
Jít spát do lesa ho napadlo už nějaký úplněk dozadu. Jako žebrák si tím velmi přilepšil. Nevadilo mu spávat venku, byl zvyklý z dob na frontě. V lese je mnohem více možností se najíst něčeho a také dokonce se ohřát u ohně. Od té doby, co má cejch, chodí spávat ven za hradby.
Ale žádné štěstí netrvá věčně. Jednoho večera, když bylo jasné nebe, na dním proletěl drak. Obrovský ještěr, asi jak sedm koní stojících za sebou dlouhý a tři na sobě vysoký. Pod každým mávnutím jeho křídel se ohýbaly špičky smrků. Gers běžel k městu. Brány byly už zavřené, ale podařilo se mu dobušit na stráže a vyburcovat je. Stráže se navlíkli do plné zbroje a vyrazili na draka. Prohledali lesy, nedalekou zříceninu hradu a dokonce i skály, které se nacházeli za hranicemi tohoto království. Ale nikde draka nenašli.
Podruhé se s tím monstrem setkal o několik dní později. Proletěl zas nad lesem a přistál někde blízko. Slyšel, jak to zadunělo, když dopadl na zem. Gers znovu uháněl k městu a znovu vytáhla vojska na draka. Opět bezvýsledně.
Drak se ukázal saze velmi brzo. Tentokrát Gers šel po směru jeho letu, až ho konečně našel. Ležel na malém prostranství a cupoval na cucky nějaké nevinné zvíře. Měl tlamu celou od krve. Gers se ale jen tak něčeho nelekl. Spěchal zpět k městu. Teď když věděl, kde se drak ukrývá, nebude problém ho s vojskem chytit. Ale vojáci ho poslali pryč. Po dvou neúspěšných misích si mysleli, že je blázen a nevěřili mu. Šel tedy na jarmark. Tam začal lidem vyprávět o hrozbě, která se skrývá v lesích. Nikdo mu ale nevěřil, protože i sem se doneslo vyprávění o jeho zbytečných honech na draka. Akorát se mu vysmáli.
Při dalším setkáním s obrem, běžel přímo na radnici a protlačil se přes stráže a všechny možné úředníky až ke Keilorovi. Zprvu se mu snažil Keilor vysvětlit, že není třeba se znepokojovat. I kdyby v těch lesích skutečně drak pobýval, není pro město žádnou hrozbou. Ale Gers se nenechal jen tak odbýt. Trval na tom, že by ten drak měl být uloven. Je jen otázkou času, kdy mu lesní zvěř přestane stačit a vydá se na rolníky obdělávající okolní pole. Keilor ho nakonec nechal vyhodit.
Po dalším setkání se mu podařilo zburcovat několik lidí. Ti šli před radnici a dožadovali se zabití draka. Keilor se vyklonil z okna a lidi rozehnal. Nakrmil je řečmi, že žádný drak se v okolí nevyskytuje, že podnikl několik průzkumných akcí a po drakovi nikde nebyly ani stopy. Pak Gerse pomluvil, že je blázen. Lidé mu to snědli i s navijákem, hned se od Gerse obrátili zády. To Gersovi připomnělo, jak Keila nesnáší. Dokonce zblbl lidi nakolik, že se ho chtěli zbavit. Navrhovali, aby byl zavřený v kobce za to, že narušuje mír ve městě. To naštěstí Keilor zavrhl, ale aby utišil lid, nechal ho pranýřovat.
To si samozřejmě Gers jen tak líbit nenechal. Začal lidem vykládat pravdu o jejich milovaném správci Keilorovi de Farelmus. Pověděl jim o tom, jak je krmí lži, jen aby je utišil. Povídal jim o drakovi, kterého téměř denně vídá v lese. O tom, jak se to snaží Keil ututlat a umlčet každého, kdo o tom ví a nebojí se mluvit. Kolikrát si sám sobě kladl otázku, proč to dělá? Asi je jednoduší trestat žebráka, než ulovit draka. Brzy ho vyhmátli a on za své řeči zase skončil na pranýři.
Na nějakou pomoc se může vykašlat, dnes má jiný plán. Konečně došel, k tomu, co hledal. Mezi spoustou útlých smrků stál rozeklaný buk. Ve svém silném kmeni měl několik dutin. Po větvích vyšplhal až k té nejvyšší a vytáhl z ní balík z povoskovaného plátna. Pohodlně usazený na větvi jej rozbalil a tasil starý, zašlý meč. Dnes půjde na draka sám. Je hrozné živořit na ulici, ale dokud nebude mít úředně na papíře, že živořit už nemusí, nebude žít líp. A jak jinak si naklonit úředníky, kteří jej nesnáší, než za nějakou službu městu? Donese jim dračí hlavu, potom se potvrdí jeho slova. Ztratí tím pověst blázna anebo bude během boje sežrán.
Došel k palouku, kde odpočíval drak. Plížil se potichu, schovával se za stromy a kameny. Zrovna byl schovaný za jedním kamenem, opatrně nahlédl, přes něj. Všiml si, že drak má zavřené oči a pravidelně oddechuje. Spal. Nemůže to být lehčí. Schoval se znovu za kámen. V duchu se pomodlil k Bohu, kterého prosil o pomoc jen před bitvou, vyskočil na nohy a chtěl se vrhnout na draka. Ale drak nikde. Zmizel, prostě se vypařil. Došel na místo, kde ještě před chvílí ležel. Hlína zde byla udusaná od váhy drakova těla, dokonce ještě hřála. Gers se rozhlédl kolem.
„Halo?“ zeptal se opatrně. Ozval se chechot. Nejdříve byl tichý a ozýval se jakoby z dálky, později sílil a přibližoval se. Přicházel ze všech stran, později už jen z určitého směru a to za ním. Prudce se otočil a tam za ním stál několik kroků od něj Keilor de Farelmus. Smál se, šíleně se smál. Byl to děsivý smích, ještě děsivější, než jeho úsměv.
„Co tu chceš?“ zeptal se ho, ale Keilor se jen smál.
„Ty mě pronásleduješ?“ zeptal se, ale Keilor se jen smál.
„Slyšíš? Na něco se tě ptám.“ Chytil radního za límec a přitáhl si ho blíže k sobě. Keilor se jen smál.
„Čemu se směješ?“
„Tobě.“ odpověděl Keilor a proměnil se v páru.
„No tak, vstávej.“ Propleskával ho kat.
„Co se stalo? Kde je ten všivák rezavej?“
„Co to meleš? Dostals kamenem do hlavy.“
Gers chtěl seskočit z pranýře, ale při doskoku se mu podlomila kolena a on spadl na dlažbu. Hlava ho příšerně bolela.
„Zatracenej Keilor.“ zavrčel.
„Drž jazyk radši za zuby. Příště tě čeká bič.“
Chvíli jen ležel na dlažbě a tupě hleděl na azurovou oblohu, po které se proháněly mraky. Jeden připomínal draka. V ten moment se zamyslel nad tím divným snem. Byl tak živý. Kde se tam ten všivák Keilor vzal? Láma si bolavou hlavu. Pak ho ale napadlo něco šíleného. Že by Keilor byl drak? Ten drak má stejnou barvu šupin, jako Keilor vlasy. A to by také vysvětlovalo, proč se toho draka snaží tak ututlat. Asi už skutečně zešílel. Ale tahle myšlenka mu nedala pokoj. Mnohokrát slyšel vyprávění, kde si drak vzal na sebe lidskou podobu.
Vyškrabal se tedy na nohy.
„Hej, kate. Sbohem, odcházím odtud. Možná se ještě někdy vrátím, ale spíš už ne.“
Kat jen pokrčil rameny a dál si ho nevšímal, měl dost práce s uklizením shnilé zeleniny na pranýři.
Došel k palouku, kde odpočíval drak. Plížil se potichu, schovával se za stromy a kameny. Zrovna byl schovaný za jedním kamenem, opatrně nahlédl, přes něj. Všiml si, že drak má zavřené oči a pravidelně oddechuje. Spal, úplně stejně, jako v tom snu. Nemůže to být lehčí. Schoval se znovu za kámen. V duchu se pomodlil k Bohu, kterého prosil o pomoc jen před bitvou, vyskočil na nohy a podíval se směrem, kde ležel drak. Nezmizel! Připlížil se až k němu, drak stále spal. Už byl u jeho boku. Chtěl ho bodnout mezi žebra, ale zarazil se. Podíval se na svůj starý meč. Pochyboval, že by dokázal dát skrze tak silné šupiny, smrtelnou ránu tímhle tupým nástrojem. Proto, přešel k hlavě. Drak stále spal. Pokusí se mu utnout hlavu. I když ji neusekne najednou, je možnost, že zde draka více zraní, než na boku. Nedůvěřivě se podíval na čepel meče a pak na dračí krk, kde byly mnohem menší šupiny. Napřáhl se k seku, když v tom se ozvalo:
„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Gers leknutím nadskočil. Drak otevřel oči a zvedl hlavu, hleděl přímo na něj.
„Já věděl, že ne.“
„Ne, já tě chci zabít.“ Znovu se napřáhl k seku. Drak vyfoukl z nozder obláčky kouře.
„Ale já tebe ne. Ale zabít se také nenechám.“
Gers zaváhal.
„Tak budeš útočit nebo ne?“ popoháněl drak.
„Já…budu útočit.“
„Tak na co čekáš? Ty mě ale nechceš zabít. Vím to.“
Gers sklonil zbraň, ale neubral na ostražitosti.
„Nechci, ale musím.“ Řekl mu a o krok odstoupil, aby byl co nejdál od zubaté tlamy.
„Proč?“
„To nepochopíš.“
„Protože si myslíš, že když mě zabiješ, bude z tebe hrdina?“ drak vyskočil na nohy a začal se protahovat. „Pochop, žebrák a drakobíjec, to se málokomu bude líbit. A hlavně ne tvým nepřátelům.“
„Další důvod proč bych tě měl zabít. Ty jsi můj nepřítel.“
„Ty to nechápeš? Zabiješ mě, oni zabijí tebe a akorát si přivlastní tvé skutky.“
„To neudělají. Nemůžou.“
Drak nechápavě naklonil hlavu: „Proč by nemohli?“
„Protože, protože…“
„Protože když jim doneseš moji hlavu, budou mít akorát prostředek, jak si ještě víc upevnit svoji moc. Ty pak budeš jen snadná překážka. A když se budeš obhajovat, nikdo ti neuvěří.“
„Ale když budu mít tvoji hlavu…“
„Stojí ti to za to?“
„Ano. Když tě zabiju, nebudu muset se brodit ve špíně a budu moct zase chodit vzpřímený, jako normální, slušný člověk. Jako všichni ostatní. A pomstím se ti.“
„Hodně velká daň za takový nesmysl. Až je mi z toho špatně. Divím se ti, že chceš chodit vzpřímeně a k tomu být jako ostatní.“
„Co je na tom špatnýho?“
„Nic. Já bych nemohl být člověk. Krčit hřbet před pány, hnát se jako ovce sem a tam, přetvařovat se. Vy lidé máte spoustu divných vlastností.“
„Za to já nemůžu.“
„Můžeš. Nemusí být takový, stačí se jen urvat z řetězů, roztáhnout křídla a letět, kam se ti zachce.“ Drak roztáhl křídla a se zasněným pohledem v širé dálky poskočil dopředu.
„Mě se jen tak nezbavíš. Zabiju tě. A když tě zabiju, jako draka, nemůže mě nikdo vinit z tvé vraždy.“
Drak si odfrkl. „Čím jsem se ti provinil?“
„Zničil jsi mi život.“
„To, že tě mají všichni za blázna, za to já nemůžu. Za to si můžeš sám.“
„Kdybys nezbalamutil lidi, tak si to nikdo nemyslí.“
„Cože? Já jsem se s lidmi nebavil více, jak sto let. Ty jsi po té době první.“
Gers byl zmatený. Cožpak se nejedná o Keilora?
„Proč se tedy se mnou bavíš?“
„Protože zde na tebe čekám.“
„Proč?“
„Abych tě zbavil prokletí.“
„Jakého?“
„Prokletí starého blázna.“ Když si drak všiml, že Gers nechápe, vysvětlil mu to. „Jsou místa, kde je líp. Přišel jsem ti půjčit svá křídla.“
„Proč?“
„Protože jsi mě o to požádal a já se rozhodl ti vyhovět. Cožpak si nevzpomínáš?“ Gers si nevzpomínal.
„Ale proč ses rozhodl mě vyhovět?“
Drak roztáhl křídla a nadmul hruď: „Protože jsem drak!“
„Příště to bude horší.“ pronesl kat a skopl špičkou boty hlávku shnilého zelí z pranýře.
„Jo, jasně.“ odsekl Gers.
„Myslím to vážně. Příště tě čeká už bič. Měj ten svůj jazyk na pozoru.“
Gers jen zavrčel, otočil se a odešel. Pitomej pranýř. Si už ani nestihnu nic sehnat k jídlu. Rozhlížel se po tržišti, kde obchodníci už uklízeli své stánky. Jarmark byla vždy skvělá příležitost, jak se zadarmo najíst. Bývá tu tolik lidí, že není problém nenápadně sebrat nějakou housku, nebo jablko. Ale místo toho se musel po celý jarmark slunit na pranýři a nechat po sobě házet shnilé ovoce, zeleninu a kameny. Sykl, když se dotkl svého rozraženého rtu.
„Zatracenej Kei…“ zarazil se právě včas. Onen zatracený chlápek právě vjel na tržiště i s celou tou svojí bandou namyšlených, prachatých nádivů, kteří mu podlézali, až z toho bylo Gersovi zle. Sklonil hlavu, otočil se na patě a chtěl zmizet z tohoto volného prostranství, než si ho všimnou. Nesnášel tuto bandu. Nenechali ho nikdy napokoji, a když měli příležitost mu dokázat, jak je nicotný, tak to udělali. Věděl, že není víc než odpad, ale přesto je to pořád člověk. Zažil mnoho bitev, kde vlastním tělem bránil prapor a jméno tohoto království. I když je teď pouhým žebrákem, zasloužil by si lepší zacházení, zvlášť od těchto, pro které dobýval nová území.
„Hej!“ ozvalo se za ním a následovala hromada okutých kopyt, zvonících o dlažbu. Na úkryt bylo už pozdě. Cvalem ho objel vraník a na něm seděl tak šestnáctiletý hoch.
„Kam spěcháš? Jdeš na špatnou stranu.“
„Ano, měl bys jít za svým pánem.“ Přidal se další jezdec. Než se Gers nadál, ocitl se ve vězení, mezi zdmi tvořenými koňskými těly. Utvořili kolem něj kruh.
„Měl bys padnout na kolena a prosit za odpuštění.“ Pronesl posměšně další z jezdců.
„Proč?“ zmohl se Gers.
„Za to, cos mu řekl. Zasloužil by sis vyříznout jazyk. Jsi drzý pořád.“
„Proč bych měl prosit za odpuštění, vždyť jsem si trest odpykal.“ Protáhl se mezi mohutnými koňskými těly a kolem nohou v jezdeckých botách, které byly v tak akorát výšce, aby mu vykoply zuby. Když jezdci postřehli jeho záměr, začali zvířata tlačit více na sebe a zmáčknout ho mezi sebe. Naštěstí už měl mezi nimi jen ruku, kterou si hravě vyprostí. Zapřel se o koňskou hýžď a zabral. Ruku si vyprostil, ale silou setrvačnosti odletěl a vrazil do boku koně, který postával mimo kruh. Nevraživě se podíval na šimla a pak na jeho jezdce. Seděl na něm samotný Keilor de Farelmus.
Tenhle chlápek získal obrovskou moc během několika měsíců. Přijel do města neznámo odkud. Stal se písařem nějakého písaře. Později nahradil místo svého pána a stal se písařem u trpného práva a nakonec se usadil na radnici. Nyní nemá daleko ke královské radě.
Keilor seděl na koni rovně, jako podle pravítka a hleděl na něj dost svrchu. Slunce se odráželo od jeho ryšavých vlasů, takže to vypadalo, jako by měl svatozář. Nebyl o moc starší, než jeho druzi, jen byl o něco ramenatější, mužnější a zřejmě i rozumu pobral více.
Když chlapcům na koních utekla jejich myš, obrátili koně a chtěli ji zase lapit mezi sebe. Keilor je pokynem ruky zadržel. Někteří si pro sebe bručeli protesty, ale nikdo kromě jednoho neřekl nic přímo a nahlas. Ten jeden odvážlivec přijel až k němu a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„No tak. Zaslouží si dostat zavyučenou. Je to cvok. Nikdy se neponaučí.“
Keilor se jen znechuceně podíval na ruku na svém rameni. „Své si už odpykal, dejte mu pokoj.“ Smetl si ruku z ramene a otočil koně.
„Ale Keilore.“ Nechtěl se nechat odbýt mládenec. „Když mu nedáme pořádnou lekci, tak tě bude pomlouvat hned, jak se k němu otočíš zády.“
„Věřím, že nebude.“ Odsekl radní a zpražil svého druha pohledem. Potom se ohlédl na Gerse a usmál se. Při tom úsměvu mu přeběhl mráz po zádech. Byl divoký a děsivý zároveň. A k tomu si s tímhle úsměvem spojoval jednu nepříjemnou zkušenost a to, když ho zamykali do klády. Seděl před pranýřem na koni a takhle se usmíval. Bylo to pro Gerse dost potupné, zvlášť když byl na pranýři poprvé. A Keilor seděl a usmíval se. Věděl, že cítí z něho tu hanbu. Ano, jak člověka vyvede k pranýři kat, tak ztratí veškerou hrdost za své činy a slova a začne se před davem za sebe stydět. Zvlášť když v první řadě sedí Keilor de Farelmus.
„Budu tě sledovat Gersi. Dávej si radši pozor.“ řekl posměšně a odjel následován celou tou svojí bandou.
Gers tam zůstal sám, a jak sledoval jezdce zajíždějící do široké ulice, uvědomoval si, jak toho chlapa nesnáší. Než se zde objevil, dřel Gers bídu, ale nebyl na tom tak zle, aby nemohl spát někde pod střechou. Lidé, co ho zde znali, ho znali jako hrdiny, válečníka. Vždy dostal nějakou práci, vždy dostal někde alespoň chudě najíst, vždy dostal někde nocleh. Sotva přijel ten nádiva, tak hodně mladých prachatých hochů, kteří tvoří jeho harém, si začali příliš vyskakovat. Jednomu z nich Gers rozbil nos, když v přístavu pomáhal nakládat loď. Ten floutek tam přijel a začal rýt do všech. Poučoval, je jak mají náklad nosit, že mají zrychlit tempo a podobně. Všichni si kleli pro sebe, jen Gers k němu došel, stáhl ho z koně a hodil mu sud, ať jim předvede, jak to mají dělat. Hoch se pod váhou sudu zlomil a skončil na špinavé, mokré dlažbě. Chlapy kolem se mu smáli, což mladíka naštvalo do nepříčetnosti a tak tasil na něj takovou napodobeninu meče. Pro Gerse nebylo problém ji vytrhnout mladíkovi z rukou, zlomit, zahodit a pak dát pěstí do nosu.
Bohužel za to skončil s vypáleným cejchem, kvůli kterému nesmí dostat nikde práci. A tak je z něj žebrák. Proklínal Keilora, který navrhl tento rozsudek. Posílal ho ve svých nadávkách do pekel, sesílal na něj všemožné příšery, a když jeho život ztroskotal, prosil všechny bohy, všechny kouzla a dobrý víly, o kterých kdy slyšel, aby mu pomohli.
Jakmile koně zajeli za roh, Gers udělal jejich směrem neslušné gesto a šel si po svém.
„Tady to někde, ksakru, bylo.“ Klel a bloudil v lese. Neustále o něco zakopával, nebo se zamotával do větví. Už měl sto chutí si zde lehnout, ale když si vzpomněl na pohled na toho draka, vztek byl ten tam a vystřídal ho nový elán.
Jít spát do lesa ho napadlo už nějaký úplněk dozadu. Jako žebrák si tím velmi přilepšil. Nevadilo mu spávat venku, byl zvyklý z dob na frontě. V lese je mnohem více možností se najíst něčeho a také dokonce se ohřát u ohně. Od té doby, co má cejch, chodí spávat ven za hradby.
Ale žádné štěstí netrvá věčně. Jednoho večera, když bylo jasné nebe, na dním proletěl drak. Obrovský ještěr, asi jak sedm koní stojících za sebou dlouhý a tři na sobě vysoký. Pod každým mávnutím jeho křídel se ohýbaly špičky smrků. Gers běžel k městu. Brány byly už zavřené, ale podařilo se mu dobušit na stráže a vyburcovat je. Stráže se navlíkli do plné zbroje a vyrazili na draka. Prohledali lesy, nedalekou zříceninu hradu a dokonce i skály, které se nacházeli za hranicemi tohoto království. Ale nikde draka nenašli.
Podruhé se s tím monstrem setkal o několik dní později. Proletěl zas nad lesem a přistál někde blízko. Slyšel, jak to zadunělo, když dopadl na zem. Gers znovu uháněl k městu a znovu vytáhla vojska na draka. Opět bezvýsledně.
Drak se ukázal saze velmi brzo. Tentokrát Gers šel po směru jeho letu, až ho konečně našel. Ležel na malém prostranství a cupoval na cucky nějaké nevinné zvíře. Měl tlamu celou od krve. Gers se ale jen tak něčeho nelekl. Spěchal zpět k městu. Teď když věděl, kde se drak ukrývá, nebude problém ho s vojskem chytit. Ale vojáci ho poslali pryč. Po dvou neúspěšných misích si mysleli, že je blázen a nevěřili mu. Šel tedy na jarmark. Tam začal lidem vyprávět o hrozbě, která se skrývá v lesích. Nikdo mu ale nevěřil, protože i sem se doneslo vyprávění o jeho zbytečných honech na draka. Akorát se mu vysmáli.
Při dalším setkáním s obrem, běžel přímo na radnici a protlačil se přes stráže a všechny možné úředníky až ke Keilorovi. Zprvu se mu snažil Keilor vysvětlit, že není třeba se znepokojovat. I kdyby v těch lesích skutečně drak pobýval, není pro město žádnou hrozbou. Ale Gers se nenechal jen tak odbýt. Trval na tom, že by ten drak měl být uloven. Je jen otázkou času, kdy mu lesní zvěř přestane stačit a vydá se na rolníky obdělávající okolní pole. Keilor ho nakonec nechal vyhodit.
Po dalším setkání se mu podařilo zburcovat několik lidí. Ti šli před radnici a dožadovali se zabití draka. Keilor se vyklonil z okna a lidi rozehnal. Nakrmil je řečmi, že žádný drak se v okolí nevyskytuje, že podnikl několik průzkumných akcí a po drakovi nikde nebyly ani stopy. Pak Gerse pomluvil, že je blázen. Lidé mu to snědli i s navijákem, hned se od Gerse obrátili zády. To Gersovi připomnělo, jak Keila nesnáší. Dokonce zblbl lidi nakolik, že se ho chtěli zbavit. Navrhovali, aby byl zavřený v kobce za to, že narušuje mír ve městě. To naštěstí Keilor zavrhl, ale aby utišil lid, nechal ho pranýřovat.
To si samozřejmě Gers jen tak líbit nenechal. Začal lidem vykládat pravdu o jejich milovaném správci Keilorovi de Farelmus. Pověděl jim o tom, jak je krmí lži, jen aby je utišil. Povídal jim o drakovi, kterého téměř denně vídá v lese. O tom, jak se to snaží Keil ututlat a umlčet každého, kdo o tom ví a nebojí se mluvit. Kolikrát si sám sobě kladl otázku, proč to dělá? Asi je jednoduší trestat žebráka, než ulovit draka. Brzy ho vyhmátli a on za své řeči zase skončil na pranýři.
Na nějakou pomoc se může vykašlat, dnes má jiný plán. Konečně došel, k tomu, co hledal. Mezi spoustou útlých smrků stál rozeklaný buk. Ve svém silném kmeni měl několik dutin. Po větvích vyšplhal až k té nejvyšší a vytáhl z ní balík z povoskovaného plátna. Pohodlně usazený na větvi jej rozbalil a tasil starý, zašlý meč. Dnes půjde na draka sám. Je hrozné živořit na ulici, ale dokud nebude mít úředně na papíře, že živořit už nemusí, nebude žít líp. A jak jinak si naklonit úředníky, kteří jej nesnáší, než za nějakou službu městu? Donese jim dračí hlavu, potom se potvrdí jeho slova. Ztratí tím pověst blázna anebo bude během boje sežrán.
Došel k palouku, kde odpočíval drak. Plížil se potichu, schovával se za stromy a kameny. Zrovna byl schovaný za jedním kamenem, opatrně nahlédl, přes něj. Všiml si, že drak má zavřené oči a pravidelně oddechuje. Spal. Nemůže to být lehčí. Schoval se znovu za kámen. V duchu se pomodlil k Bohu, kterého prosil o pomoc jen před bitvou, vyskočil na nohy a chtěl se vrhnout na draka. Ale drak nikde. Zmizel, prostě se vypařil. Došel na místo, kde ještě před chvílí ležel. Hlína zde byla udusaná od váhy drakova těla, dokonce ještě hřála. Gers se rozhlédl kolem.
„Halo?“ zeptal se opatrně. Ozval se chechot. Nejdříve byl tichý a ozýval se jakoby z dálky, později sílil a přibližoval se. Přicházel ze všech stran, později už jen z určitého směru a to za ním. Prudce se otočil a tam za ním stál několik kroků od něj Keilor de Farelmus. Smál se, šíleně se smál. Byl to děsivý smích, ještě děsivější, než jeho úsměv.
„Co tu chceš?“ zeptal se ho, ale Keilor se jen smál.
„Ty mě pronásleduješ?“ zeptal se, ale Keilor se jen smál.
„Slyšíš? Na něco se tě ptám.“ Chytil radního za límec a přitáhl si ho blíže k sobě. Keilor se jen smál.
„Čemu se směješ?“
„Tobě.“ odpověděl Keilor a proměnil se v páru.
„No tak, vstávej.“ Propleskával ho kat.
„Co se stalo? Kde je ten všivák rezavej?“
„Co to meleš? Dostals kamenem do hlavy.“
Gers chtěl seskočit z pranýře, ale při doskoku se mu podlomila kolena a on spadl na dlažbu. Hlava ho příšerně bolela.
„Zatracenej Keilor.“ zavrčel.
„Drž jazyk radši za zuby. Příště tě čeká bič.“
Chvíli jen ležel na dlažbě a tupě hleděl na azurovou oblohu, po které se proháněly mraky. Jeden připomínal draka. V ten moment se zamyslel nad tím divným snem. Byl tak živý. Kde se tam ten všivák Keilor vzal? Láma si bolavou hlavu. Pak ho ale napadlo něco šíleného. Že by Keilor byl drak? Ten drak má stejnou barvu šupin, jako Keilor vlasy. A to by také vysvětlovalo, proč se toho draka snaží tak ututlat. Asi už skutečně zešílel. Ale tahle myšlenka mu nedala pokoj. Mnohokrát slyšel vyprávění, kde si drak vzal na sebe lidskou podobu.
Vyškrabal se tedy na nohy.
„Hej, kate. Sbohem, odcházím odtud. Možná se ještě někdy vrátím, ale spíš už ne.“
Kat jen pokrčil rameny a dál si ho nevšímal, měl dost práce s uklizením shnilé zeleniny na pranýři.
Došel k palouku, kde odpočíval drak. Plížil se potichu, schovával se za stromy a kameny. Zrovna byl schovaný za jedním kamenem, opatrně nahlédl, přes něj. Všiml si, že drak má zavřené oči a pravidelně oddechuje. Spal, úplně stejně, jako v tom snu. Nemůže to být lehčí. Schoval se znovu za kámen. V duchu se pomodlil k Bohu, kterého prosil o pomoc jen před bitvou, vyskočil na nohy a podíval se směrem, kde ležel drak. Nezmizel! Připlížil se až k němu, drak stále spal. Už byl u jeho boku. Chtěl ho bodnout mezi žebra, ale zarazil se. Podíval se na svůj starý meč. Pochyboval, že by dokázal dát skrze tak silné šupiny, smrtelnou ránu tímhle tupým nástrojem. Proto, přešel k hlavě. Drak stále spal. Pokusí se mu utnout hlavu. I když ji neusekne najednou, je možnost, že zde draka více zraní, než na boku. Nedůvěřivě se podíval na čepel meče a pak na dračí krk, kde byly mnohem menší šupiny. Napřáhl se k seku, když v tom se ozvalo:
„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Gers leknutím nadskočil. Drak otevřel oči a zvedl hlavu, hleděl přímo na něj.
„Já věděl, že ne.“
„Ne, já tě chci zabít.“ Znovu se napřáhl k seku. Drak vyfoukl z nozder obláčky kouře.
„Ale já tebe ne. Ale zabít se také nenechám.“
Gers zaváhal.
„Tak budeš útočit nebo ne?“ popoháněl drak.
„Já…budu útočit.“
„Tak na co čekáš? Ty mě ale nechceš zabít. Vím to.“
Gers sklonil zbraň, ale neubral na ostražitosti.
„Nechci, ale musím.“ Řekl mu a o krok odstoupil, aby byl co nejdál od zubaté tlamy.
„Proč?“
„To nepochopíš.“
„Protože si myslíš, že když mě zabiješ, bude z tebe hrdina?“ drak vyskočil na nohy a začal se protahovat. „Pochop, žebrák a drakobíjec, to se málokomu bude líbit. A hlavně ne tvým nepřátelům.“
„Další důvod proč bych tě měl zabít. Ty jsi můj nepřítel.“
„Ty to nechápeš? Zabiješ mě, oni zabijí tebe a akorát si přivlastní tvé skutky.“
„To neudělají. Nemůžou.“
Drak nechápavě naklonil hlavu: „Proč by nemohli?“
„Protože, protože…“
„Protože když jim doneseš moji hlavu, budou mít akorát prostředek, jak si ještě víc upevnit svoji moc. Ty pak budeš jen snadná překážka. A když se budeš obhajovat, nikdo ti neuvěří.“
„Ale když budu mít tvoji hlavu…“
„Stojí ti to za to?“
„Ano. Když tě zabiju, nebudu muset se brodit ve špíně a budu moct zase chodit vzpřímený, jako normální, slušný člověk. Jako všichni ostatní. A pomstím se ti.“
„Hodně velká daň za takový nesmysl. Až je mi z toho špatně. Divím se ti, že chceš chodit vzpřímeně a k tomu být jako ostatní.“
„Co je na tom špatnýho?“
„Nic. Já bych nemohl být člověk. Krčit hřbet před pány, hnát se jako ovce sem a tam, přetvařovat se. Vy lidé máte spoustu divných vlastností.“
„Za to já nemůžu.“
„Můžeš. Nemusí být takový, stačí se jen urvat z řetězů, roztáhnout křídla a letět, kam se ti zachce.“ Drak roztáhl křídla a se zasněným pohledem v širé dálky poskočil dopředu.
„Mě se jen tak nezbavíš. Zabiju tě. A když tě zabiju, jako draka, nemůže mě nikdo vinit z tvé vraždy.“
Drak si odfrkl. „Čím jsem se ti provinil?“
„Zničil jsi mi život.“
„To, že tě mají všichni za blázna, za to já nemůžu. Za to si můžeš sám.“
„Kdybys nezbalamutil lidi, tak si to nikdo nemyslí.“
„Cože? Já jsem se s lidmi nebavil více, jak sto let. Ty jsi po té době první.“
Gers byl zmatený. Cožpak se nejedná o Keilora?
„Proč se tedy se mnou bavíš?“
„Protože zde na tebe čekám.“
„Proč?“
„Abych tě zbavil prokletí.“
„Jakého?“
„Prokletí starého blázna.“ Když si drak všiml, že Gers nechápe, vysvětlil mu to. „Jsou místa, kde je líp. Přišel jsem ti půjčit svá křídla.“
„Proč?“
„Protože jsi mě o to požádal a já se rozhodl ti vyhovět. Cožpak si nevzpomínáš?“ Gers si nevzpomínal.
„Ale proč ses rozhodl mě vyhovět?“
Drak roztáhl křídla a nadmul hruď: „Protože jsem drak!“