Pter
PTER
Nebe bylo modré, bez mráčků a svou čistotou ostře kontrastovalo s děním na hladině. V mírných vlnách se pohupovaly tisíce drobných trosek i větších součástí lodního trupu a vybavení. Velký člun, poháněný čtyřmi páry dlouhých vesel, se tou spouští brodil jako bažinou. Místem katastrofy se neozýval žádný nářek ani volání o pomoc. Bylo slyšet jen šplouchání vody narážející do mrtvých zbytků.
Tichou umrlčí symfonii náhle ukončil výkřik: „Muž přes palubu! Na levoboku!“
Člun se stočil vlevo a viditelně zrychlil. Probít se troskami k trosečníkovi trvalo jen pár chvil.
„Vytáhněte ho, honem!“ rozkázal velitel člunu. Několik veslařů pustilo své nástroje a naklonilo se přes bort. Chytili nešťastníka a vytáhli ho na palubu, celí rozjaření neobvyklou činností. Zachráněný však jejich nadšení nesdílel.
Velitel se opřel nohou o volné sedátko. „To je ale úlovek!“ zasmál se sarkasticky. „To bude mít kapitán radost!“
Člun vyrazil zpět k nedaleké mateřské lodi.
---
„Podívejte, koho jsme našli, kapitáne,“ ohlásil velitel a dva námořníci postrčili vpřed trosečníka, kterého drželi mezi sebou. Byl to asi dvacetiletý mladík s černými vlasy sahajícími až po ramena. Bosý, jen v promočené košili a krátkých kalhotách.
Kapitán si ho s despektem prohlédl a pak se pousmál: „Neuvěřitelný! Vypadáš úplně stejně jako Jim, když jsem ho potkal poprvý. Páni, to je let!“
Mladík se zamračil a zasyčel: „Vůbec neber do svý zjizvený huby jméno mýho otce, ty kryso!“
V tu chvíli dostal pořádnou ránu do beder, kterou mu uštědřil jeden ze strážců. Zaúpěl a měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Kapitán se opřel rukou o jílec své šavle. „Na své lodi si můžu říkat, co chci.“
Mladík se na něj zle podíval přes vlasy, které mu padly do obličeje. „Dlouho tvá nebude. Vztáhnout ruku na člena bratrstva byla chyba. Ostatní tě odvrhnou a vypořádají se s tebou.“
Kapitán se pousmál. „Potopím každého, kdo mi zkříží cestu. Stejně, jako jsem potopil bečku tvýho fotra.“
„Naše síla je ve spojenectví. Nemysli si, že jsi tak mocný, že můžeš pracovat na vlastní pěst. Se zrádcem se nikdo špinit nebude.“
Kapitána se ta slova vůbec nedotkla. „Milý Bartley, jsi ještě mladý, naivní a plný ideálů. Myslíš si, jak všemu rozumíš, ale bez starýho McRosenyho nejsi víc, než krmení pro ryby. Ale neboj se, do vody tě zpátky házet nebudu, když se mí chlapi tak nadřeli, aby tě z ní dostali ven. Dám ti šanci se zachránit,“ řekl, zle se přitom usmíval a posádka okolo se začala chechtat.
„Hoďte ho do podpalubí!“
---
Dveře skladiště, které sloužilo jako provizorní cela, se rozletěly a silné paže se chopily Bartleyho. Denní světlo ho venku skoro oslepilo. Když se konečně rozkoukal, rázem pochopil, proč ho kapitán Krug zatím ušetřil. Ten prevít si to chtěl totiž užít.
To, co totiž Bartley uviděl, byla v zásadě velkolepá scenérie. Asi míli od levoboku čněla z moře skála. Vlastně spíš osamocený ostrov, jehož tupý vrchol, hustě zarostlý vegetací, byl dobře třikrát výš, než prostřední stěžeň. Příkré šedobílé stěny přerušované pouze puklinami a černými vchody jeskyň, padaly kolmo až k hladině. Pata skály však byla od moře tak vyhlodána, že tvořila převisy. Nikde žádná pláž, nebo alespoň náznak přístaviště. Tento ostrov byl jako nedobytná pevnost postavená samotnou přírodou.
Krug se opíral o zábradlí. „Nádhera, co?“ zeptal se, než se otočil ke svému vězni. „Slyšel jsi už o Dračím vejci?“
„Kdo by neslyšel?“ zavrčel Bartley.
„Tak teď ho i vidíš,“ pokýval hlavou kapitán. „A budeš na něm moci i žít, když se ti podaří se na něj vyškrábat,“ zachechtal se. „Tak chlapi, šup s ním do vody! Už nám ujídal suchary dost dlouho.“
Bartley mu na to nestihl ani odpovědět, a lokal slanou vodu. Měl na toho chlapa děsný vztek, ale jestli si chtěl zachránit život, musel na to zapomenout. Nevnímat posměšky, které na něj dopadaly z paluby a soustředit se na to, co musí udělat. Jeho šance byly pramalé. O Krugovi se vědělo, že právě tady se s oblibou zbavuje zajatců, a taky se vědělo, že to zatím nikdo nikdy nepřežil. Ale všechno musí být jednou poprvé, uklidňoval se Bartley a začal plavat. Bojoval se zrádnými proudy, které ho strhávaly ze směru, a po očku se díval na obludnou skálu, která se s každým tempem zdála větší.
Na stěnu narážel docela divoký příboj a s hukotem nadával pod převisy. Mladík se nechal nést vodou asi sto stop od stěny a díval se. Vlny sice dosahovaly až na svislou skálu, ale nebylo se tam kde zachytit. Přiblížit se znamenalo nechat se utlouct. Rozhodl se tedy plavat okolo celého ostrova a najít místo alespoň trochu vhodné k výstupu. Děkoval Bohu, že zatím neviděl jedinou ostrou ploutev.
Trvalo věčnost, než objevil, co hledal. Tedy přesněji, představoval si to jinak, ale v dané situaci se rozhodl dát té širší puklině šanci. Pomalu připlaval blíž a pozorně prohlížel mokrou skálu porostlou kluzkými řasami. Když se blížila větší vlna, udělal dvě rychlá tempa a nechal se její silou vyhodit co nejvýš. Skalisko jako by mu vyrazilo v ústrety. Vrazil ruce do štěrbiny a pokusil se tam vzepřít lokty. Jenže jak vzedmutí hladiny opadalo, voda, která ho prve postrkovala vpřed ho teď stejnou silou vcucla zpět. Ruce se mu smekly a v okamžení byl zase ve vodě. Lokty, dlaněmi i zápěstími mu projela palčivá bolest, jak se mu sůl zakousla do odřenin. Povrch vápencové skály připomínal spíš struhadlo.
Bartley zatínal zuby a překonával bolest. Nezdařený pokus ho stál plno sil. Uvědomil si, že to bude moci zkusit ještě tak maximálně dvakrát, pak už bude tak zesláblý a poraněný, že další pokus už prostě nezvládne.
Snažil se alespoň trošku si odpočinout a soustředit se. Najednou cosi prořízlo úbočí vlny kousek od něj. Žralok patrně ucítil krev z jeho ran a okamžitě se připlaval podívat, co se dnes podává k obědu.
Klid, jen klid, říkal si Bartley, sedmá. Musíš počkat na sedmou vlnu, ta bude největší.
Stín ve vodě ho minul tak těsně, že cítil vír za jeho ocasní ploutví.
Jedna z větších vln se už pomalu sbírala na hladině. Bartley udělal jedno tempo blíž ke skále. Ještě dvě vteřiny a přijde druhý pokus.
A patrně i poslední.
Plesk! Přímo vedle Bartleyho dopadl do vody konec jakéhosi primitivního lana upleteného z výhonků. Nepřemýšlel nad tím, kde se tu vzalo, chytil se ho a vší silou se přitáhl. Lano se napnulo, Bartley se zhoupl a opřel se nohama o skálu. Šplhal. Hlavně ven z vody, opakoval si.
Nečekaná pomoc ho sice zachránila, ale ani výstup nebyl nic snadného. Nebylo tu místa, kde by se mohla zastavit a odpočinout si. V kolmých stěnách byly jen svislé pukliny a římsy široké sotva na dlaň.
Asi v polovině výšky se začala skála konečně zaoblovat a nohy nacházely větší oporu. Přesto než se dostal k nejbližšímu rovnějšímu místu, byl takřka na smrt unavený. Košili měl prosáklou krví a v krku cítil oheň žízně. Zaklesnul se do křoví, které rostlo na samém okraji vrcholové partie skaliska. Tohle místo se dalo, s notnou dávkou fantazie, považovat konečně za rovné.
Pro tuto chvíli byl z nejhoršího venku, ale co dál? Těžko tu najde vodu a že by tu bylo i něco k snědku se dalo taky předpokládat jen stěží. Snažil se na to nemyslet. Jen ležel a přidržoval se lana.
No ovšem! To lano, napadlo jej.
V tom to kousek od něj zašustilo. Okamžitě se tam podíval a strnul. Jen kousek od něj sedělo, na samém okraji propasti, velmi podivné stvoření. Nejdříve to považoval za abnormálně velikého ptáka, ale když se podíval pozorněji, zjistil, že to má čtyři končetiny. Navíc to byl rozhodně největší opeřenec, jakého kdy viděl, protože byl bezmála tak vysoký jako on. Na dlouhém světlém krku malá hlava s dravčím zobákem a mohutnou načepýřenou korunkou černých per. Dlouhé paže s ptačími spáry vyrůstaly z širokého hrudníku hned pod klouby křídel. Zadní nohy to mělo hodně dlouhé.
Když se Bartley vzpamatoval z prvního šoku, uvědomil si, že stvoření není tak úplně zvířetem. Na nohách totiž mělo blyštivé kroužky a na krku jednoduchý náhrdelník se sokolím pérem. Navíc v jeho velikých očích byla jasně patrná zvědavost.
Tvor stál s naprostou jistotou na kameni, který vyčníval nad hlubinou, a jak si Bartleyho prohlížel, natáčel přitom hlavu.
„To tys mi pomohl nahoru?“ zeptal se mladík po chvilce vzájemného okukování. „Asi těžko co? Ale to je jedno, hlavně doufám, že teď neposvačíš moje játra.“
Ten tvor rozhodně nevypadal, že se živí zeleninou a semínky. Svým vzezřením mu nejvíc ze všeho připomínal supa.
Stvoření ze sebe najednou vyrazilo krákavý zvuk. Nebyl to však obyčejný ptačí křik. Mělo to melodii, intonaci. Nebylo pochyb o tom, že jde o nějakou řeč. Jenomže význam toho co řekl, Bartleymu zcela unikal.
„Mám žízeň,“ naznačil rukou, jako že se chce napít. Zdálo se, že tohle nebude nepřítel, a může mu pomoct.
Polopták nahnul hlavu, rychlým pohybem utrhl dva větší listy a skočil dolů z útesu. V Bartleym až hrklo, když uviděl ten krkolomný manévr, ale v zápětí se uklidnil. Má přece křídla, tomu hloubky nejspíš vadit nebudou.
Vzepřel se na rukou, povylezl kousek výš a sednul si. Zkontroloval svá zranění. Odřeniny vypadaly dost ošklivě.
Svého zachránce se opět polekal, protože vyletěl zespodu jako střela přímo před ním. Skákavými kroky došel až k němu a podal mu nádobu plnou čisté vody. Bartley ji okamžitě vyprázdnil a teprve potom si všiml, že je neuvěřitelně důmyslně složená právě z těch dvou čerstvých listů. Spoje byly tak těsné, že jimi neprošla ani kapka.
Teď, když zahnal žízeň, se mu neuvěřitelně ulevilo. Sebral všechny zbývající síly, vstal, a vydal se do džungle. Jeho podivný hostitel ho následoval.
Obyvatelná část ostrova, dalo-li se to tak nazvat, byla neuvěřitelně členitá. Zem byla plná balvanů, skalních stupňů a hlubokých děr. Plsť se shromažďovala jen v kapsách a proláklinách, a byla využita do poslední špetky překvapivě bujnou vegetací. Tvořily ji převážně keře, bambusová houští a zakrslé stromy.
Proplétat se mezi nimi nebylo zrovna snadné, přesto k nejvyššímu místu a pomyslnému středu ostrova dorazili za několik minut. Porost tu poněkud ustupoval a nabízel omezený výhled na moře. Takže mohl Bartley vidět, jak loď proradného kapitána Kruga napíná plachty a odplová. Popadla ho panika, ale dokázal se ovládnout. Tady nebylo oč usilovat. Získal víc, než mohl doufat. Získal šanci.
Odtrhl zrak od korábu a raději se rozhlédl po bližším okolí. Jeho pozornost upoutal strom kousek pod vrcholem. Byl rozhodně největším ze všech, co tu rostly, a v jeho rozložité koruně se černalo cosi velikého. Bartley pohlédl na ptačího člověka, kterého měl v patách.
„Aha, tak tady asi bydlíš.“
Ten si sedl na bobek a jen se na něj díval.
---
Bartleyho životní prostor se smrsknul na nepravidelný ovál dlouhý sotva dvě stě kroků a do šířky asi polovic. Mimo několika druhů většinou trpkých bobulí a nesmírně plachých malých ptáků, tu nebylo vůbec nic k jídlu. Nebýt ptačího tvora, Bartleyho život by opravdu neměl dlouhého trvání. Ač on sám k moři evidentně nepatřil, vždy nosil dostatek ryb na to, aby nasytil sebe i svého hosta. Kde tady bere pitnou vodu, Bartley nedokázal pochopit ani v nejmenším. Vlastně si vůči svému hostiteli připadal jako přítěž. Nemohl mu absolutně nic nabídnout oplátkou. Jeho jediným majetkem byly kalhoty, roztrhaná košile a jedna malá věc, které by se ovšem vzdával dost nerad. V dané chvíli a na tomto místě mu sice byla celkem k ničemu, ale on tak nějak tušil, že její čas nastane. Nechtěl ji proto před tvorem vytahovat, protože si nebyl jist, jak na ni bude reagovat.
Věcně tedy nemohl jídlo a pití s ptačím člověkem za nic vyměnit, ale zdálo se, že ho ostrovan přijímá jako společníka. Pokud nesháněl jídlo, dokázal sedět v jeho blízkosti celé hodiny. Ne že by ho však jen upřeně pozoroval. Často se věnoval nějakým činnostem. Pletl lana z čehosi, co vypadalo jako tenké liány, nebo psí víno, nebo vyráběl různé košíky. Ale mnohdy i předměty, jejichž význam Bartleymu prostě unikal. Počínal si přitom neuvěřitelně obratně. Zkušeně proplétal větvičky a výhonky, dokud z toho nevznikla solidní a pevná věc. Tyto skulptury nabývaly například podoby zvířat, ale často měly prostě jen bizarní tvar. Pter, jak si ho pro sebe Bartley pojmenoval, je pak rozestavoval všude možně. Ostrov jich byl plný.
Bartley jeho počínání docela rozuměl. I on po pár dnech pocítil šílenou, všeobjímající nudu. A tak začal vypravovat. Bylo mu jedno, že mu jeho společník nerozumí. Povídal mu o všem možném. Své zážitky z domova ve Skotsku, o škole, kterou navštěvoval, o otci a jeho, ne úplně čestné, práci, o svých snech a láskách.
Tohle ptera zajímalo. Někdy nechal své práce a doslova mu visel na rtech. Ovšem nejvíc ze všeho se mu líbilo, když začal Bartley zpívat. Někdy se přidal a opakoval rytmus tím svým podivným hlasem, nebo vyskočil a začal tančit okolo.
Mladík měl radost, že alespoň takhle se můžou dorozumět, ale přesto pro něj jeho společník zůstával velkou záhadou. Nepoužíval například oheň. Když se ho Bartleymu jednou podařilo rozdělat, nebál se. Evidentně ho znal, ale díval se na něj naprosto netečně.
Jednou přišla bouře. Byl to jeden z těch silných podzimních tajfunů, které tuhle oblast sužovaly. Bartley se krčil v přístřešku z lián a palmového listí a děkoval Bohu i pterovi, že je natolik silný a tu vichřici vydrží. Zdálo se, že se celá skála chvěje pod údery mohutných vln. Křoviska to div nevytrhalo ze skály a všechno ptactvo bylo poschovávané. Jen pter tu nebyl. Sotva to začalo, cosi zakřičel a odletěl. Bartley se strachoval, že už ho nikdy neuvidí, ale sotva se ráno probudil do klidného dne, zjistil, že jeho hostitel spí ve svém hnízdě.
Toho dne byl však podivně zasmušilý. Přinesl Bartleymu jídlo, ale sotva dojedl, sebral jedno z lan a naznačil mu, že má jít s ním. Dovedl ho na okraj skály. Upevnil provaz ke kmeni stromu a hodil jeho konec dolů. Aniž by něco dál vysvětloval, odrazil se a odlétl. Bartley viděl, jak se v kruzích pomalu snáší k hladině. Plivnul si tedy do dlaní a začal se spouštět po skále.
Dostal se asi osmdesát stop nad hladinu, kde ve stěně zel vstup do jeskyně. Jeho průvodce tam už čekal.
Chodba měla profil svislé pukliny bez dna. Prolézt tudy proto nebylo zrovna snadné, protože se museli opírat o stěny. Po pár krocích je obklopila naprostá tma a bylo tu také výrazně chladněji než venku. Bartley najednou šlápl do vody a ptačí člověk něco zaskřehotal. Mladík se vzepřel víc a nahnul se. Nabral vodu do dlaně a ochutnal.
„Ach ták! Tady je ta tvoje studánka,“ usmál se, „to je moc užitečné vědět, kdyby ses náhodou rozhodl odstěhovat.“
Od toho dne měl Bartley o novou zábavu postaráno. Společně s pterem, za pomocí jeho lan, prolézal každou skulinu, kterou byl ostrůvek provrtán jako homole ementálu. Našli dokonce cosi, co by se dalo nazvat vhodným přístupem k moři. V jednom obzvláště širokém komíně, který ústil až pod převis u hladiny, vybudovali z kusů dřev primitivní molo a pověsili sem žebřík z lián. Bylo to dobré i proto, že se tam daly lovit ryby, které se pod převis zatoulaly.
Jednoho večera přesto padl na Bartleyho splín. Pokusil se ho rozehnat tím, že rozdělal oheň a začal zpívat veselou a také docela neslušnou písničku, která varovala děvčata před nebezpečím, které na ně číhá v přístavních krčmách. Pter seděl a jen pokyvoval hlavou do rytmu.
„Sakra, ta byla sprostá!“ ulevil si Bartley, když dozpíval. „Abych tě ještě nezkazil.“ Zasmál se. „Víš, co mě napadlo? Vždyť já vlastně ani nevím, jestli si kluk, nebo holka!“
Ptačí člověk se na něj podíval skrze plameny a řekl: „Holka.“
Bylo to krátké, jako tiché štěknutí, ale naprosto zřetelné slovo.
„Co?“ zalapal Bartley po dechu.
„Jsem holka,“ ozvalo se z druhé strany plamenů. V ptačí tváři svítily oči jako dva uhlíky.
Mladík zatřásl hlavou. Nešlo pochybovat, to stvoření na něj právě promluvilo. A nebylo to opakování posledního slova, jako to dělají papoušci, ale smysluplná odpověď.
„Ty mi rozumíš? Proč jsi to neřekla dřív?“
„Dřív ne. Když mluvíš, já mluvím taky.“
„Počkej, tím chceš říct, že ses naučila mou řeč? Za necelé dva měsíce?!“ užasl.
Ptačice krátce, ale důrazně přikývla.
Bartleymu začaly v hlavě naskakovat tisíce dotazů, které na svou společnici měl, ale rozhodl se jít po pořádku.
„Co jsi zač?“
„Já jsem já,“ natočila hlavu.
„To mi moc neřeklo. Máš třeba nějaké jméno?“
„Ano,“ řekla a vydala ze sebe podivný skřek.
„Jo, hezký,“ povzdechl si, „ale to nevyslovím.“
„Odkud jsi?“ zeptal se na to, co ho zajímalo asi ze všeho nejvíc. „Tohle je tvůj domov?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Kde ses tedy, hmm... narodila?“ zeptal se trochu opatrně, protože si nebyl jist, jestli zrovna v jejím případě ten termín úplně sedí.
„Daleko,“ odpověděla.
„Kde? V Africe?“
„Nejsem tu doma,“ zopakovala.
„To už vím,“ zavrtěl Bartley hlavou. „Ani já tu nejsem doma.“
Pterka zamrkala, a než znova promluvila, zdálo se, že pečlivě zvažuje slova.
„Ty doma. Můj domov je jiný.“ Ukázala na noční nebe. „Jiné hvězdy. Obloha není roztržená.“
Bartley zvrátil hlavu. Hvězdy se třpytily jako diamanty. Došlo mu to.
„Ty doma nemáš na nebi mléčnou dráhu?“
Mléčná dráha byla vidět z každého místa na Zemi, tedy pokud on věděl. Jeho první dojem při setkání byl správný – měl co dělat se stvořením z jiného světa.
„A co potom děláš tady?“
„Žila jsme s ostatními v našich pláních. Pak přišla bouře. Velká. Taková co chodí jednou za tisíc let. Vzala mě. Říkali, že se to stává. Tady mě pustila. Kolem žádné pláně, jen voda. Letěla jsem. Bolelo to.“ Sáhla si na klouby křídel. „Už to nešlo dál. Najednou ostrov. Záchrana. Vězení,“ posmutněla. „Myslela jsem, že jen voda a tenhle ostrov, a pak přijela loď.“
„Ta loď, co přivezla mě?“ skočil ji do řeči Bartley.
„Ano, ale ty až později,“ podívala se na něj. „Loď – jiné ostrovy. Jenže daleko. Velcí ptáci letí vysoko a daleko, já nedokážu.“
„Já vím, jmenují se albatrosi. Dokáží obletět celý svět,“ přisvědčil Bartley.
„Albatrosi,“ řekla zasněně. „Hledala jsem cestu. Létala bouřemi, aby mě vzaly. Ale jsou moc malé. Byla jsem sama. Tak sama. A najednou ty! Společnost. A povídáš, že ostrovů víc a větší. Pláně!“ Odmlčela se.
„Jak dlouho jsi vlastně tady?“ zeptal se zamyšleně.
„Tři deště.“
Bylo mu jí líto. Tři roky na takové samotce. Takhle se kolikrát netrestají ani někteří zločinci. Chudák holka!
„A ta loď. Byla tu jen ta jedna?“ vrátil se k tématu, které ho zajímalo.
„Ano. Pětkrát.“
„Proč jsi zachránila až mě?“
„Nikdo nedoplaval. Ty jsi měl štěstí, žraloci spali.“
„Počkej, to je nesmysl!“ zaprotestoval Bartley. „Žraloci nikdy nespí.“
Ptačice se načepýřila. „Oči otevřené, ale jsou v jednom místě a nepátrají po kořisti. Jen když je něco vyruší. Vždy dvakrát denně. Když stoupá voda.“
„To je zajímavé.“ Pohlédl do plamenů. „Takže takhle skončili přede mnou čtyři ubožáci.“
„Ne, jen dva. Dvakrát loď připlula, ale nikdo neplaval. To se zdržela víc dní,“ natočila ptačice hlavu.
„Jasně, kolem Dračího vejce je plno zrádných útesů a korálových lavic. Krug to tady má jako úkryt. Na ostrově sice nic není, ale nikdo se sem na něj nedostane.“
V tom mu došla závažnost toho sdělení a věc, co ji schovával v kapse, jako by zazvonila svým zlatým hlasem. Ale to bylo třeba ještě hodně promyslet. Teď se raději rozhodl vyřešit něco jiného.
„Ty, poslechni, vadilo by ti moc, kdybych ti začal říkat nějak jinak? Na tvém jméně bych si nejspíš zasukoval jazyk.“
Ptačice zavrtěla hlavou. „A jak?“
„Co já vím? Třeba… Nessia! Podle jedné celebrity, co žije u nás ve Skotsku. Co ty na to?“
„Nessia,“ zopakovala si. „Tak jo.“
---
Od okamžiku, kdy Nessia promluvila, se zdokonalovala neuvěřitelnou rychlostí. Bartley si z ní dělal legraci, že kdyby žila v Anglii, tak tímhle tempem by mohla za dva roky přednášet angličtinu na Oxfordu.
Vypravování samozřejmě pokračovalo, ale začali se střídat. Bylo to mnohem zajímavější, protože se mohli bavit o detailech a ptát se jeden druhého, co je zrovna zajímalo. Její svět byl tak jiný.
Bartley často sedával nad okrajem skály, hleděl na moře a promýšlel způsob, jak se odtud dostat. S každým dnem získával plán ostřejší kontury, ale stále byl velice riskantní.
Jednou takhle v zamyšlení vytáhl z kapsy i svůj tajný předmět. Vypadal jako velký kulatý přívěšek na kožené šňůrce a na slunci házel zlatá prasátka.
Bartley s ním točil v prstech, ani si nevšiml tichého stínu, který se zastavil přímo za jeho zády. Najednou kousek od něj něco prasklo. Vylekaně se ohlédl, a v ten moment mu Nessia z opačné strany vytrhla přívěsek z ruky s takovou rychlostí, že nestačil ani mrknout.
„Hej! Vrať mi to!“zakřičel a vyskočil na nohy. Jenže ptačice byla už na pět kroků od něho a prohlížela si svůj úlovek. „To je hezké. Můžu to mít?“ zeptala se bezelstně.
„Ne, vrať mi to!“ křikl nahněvaně a rozběhl se za ní. Už ji měl skoro na dosah, když roztáhla křídla a přistála v koruně nedaleké palmy. „Na, vem si to,“ nastavila ruku se šperkem.
Bartley vztekle vyfoukl nosem a pustil se do šplhání. Nessia na něj v klidu počkala, ale než byl úplně nahoře, jen se líně vznesla a přesedla do bambusového houští o tři kroky dál. Tady se zachytila a zůstala balancovat asi deset stop nad zemí.
Bartley to vzdal. Takhle se mohli honit donekonečna. Slezl dolů, vydýchal se, aby našel klid, a sedl si. Pak teprve promluvil k ptačici, která na něho hleděla s posměšně natočenou hlavou: „Nessia, to co držíš v ruce, je moc vzácná věc.“
Pračice se na ni podívala.
„Je to jízdenka odtud,“ řekl pomalu.
„Vážně?“ užasla. „V tom případě mě to zajímá ještě víc.“
„Ano je, ale jenom když ji budu mít já. Jestli chceš, tak pojď dolů a já ti to vysvětlím.“
Odpovědí mu byl hodně nedůvěřivý pohled.
„Slibuji, nepokusím se ti to sebrat.“
Ptačice tedy slezla, ale nepřibližovala se. Ovšem poslouchala. Bartley vysvětloval co má za lubem, a trpělivě odpovídal na všechny její dotazy. Takže nakonec přišla až k němu, ale než mu přívěsek vrátila, ještě ucukla. „Takže slibuješ, že mě tu nenecháš?“
Bartley se zamyslel a pak řekl: „Podívej, ta věc by tobě samotné byla asi tak k ničemu, jako bych ji já nedokázal použít bez tvé pomoci.“
Přívěsek mu sklouzl do nastavené dlaně.
Dny plynuly dál a život obou trosečníků se dál plnil nutnými rituály, které plíživě navozovaly dojem, že to takhle bude už na pořád. Ale nebylo.
Bartley si zrovna spravoval lůžko, když přiletěla Nessia. Přistála, upravila si křídla, a jakoby mimochodem řekla: „Ta tvá loď, je tu.“
„Kde?!“ zakřičel Bartley a uháněl na vrcholek ostrova. „Kde je? Nikde ji nevidím,“ rozhlédl se zklamaně.
„Jen klid,“ zaskřehotala, „to bys musel dobře o osmdesát stop výš. Teď ji máš ještě za obzorem, ale určitě míří sem.“
Jakmile loď opravdu uviděl, sedl si do krytu houští na okraji srázu a nespouštěl ji z očí. Ptačice se k němu po chvilce přidala.
„Jen doufám, že se zdrží. Jestli jen vyhodí zajatce a odpluje, budeme zase čekat kdo ví jak dlouho,“ pronesl polohlasně.
„Zdrží se,“ řekla s takovou jistotou, že ho to až zarazilo.
Než slunce zapadlo, loď proplula mělčinami a zakotvila pod skálou, dost daleko, aby ji neohrozil příboj. Z vrchu bylo dobře vidět, co se děje na palubě. Bartleymu neunikly některé detaily, které svědčily o tom, že posádka neprožívá zrovna dobré časy. V první řadě byla docela prořídlá, což se hodilo.
Když uviděl kapitána, v duchu se škodolibě zaradoval. „Tak vidíš, ty troubo, říkal jsem ti to!“
Přišla noc ozářená jen malým srpečkem měsíce. Přiblížil se okamžik, kdy žraloci upadnou do své letargie a bude možné doplavat bezpečně k lodi.
Bartley se začal připravovat. Ovšem ono toho k připravování zas až tak moc nebylo. Jen si trochu vyspravil kalhoty – poslední kus oblečení, který to tu těch osm měsíců vydržel, na krk si pověsil přívěšek a navlékl si bezprsté rukavice z lýčí, které byly na hřbetech vybaveny žraločími zuby. Tuhle zbraň viděl kdysi u domorodců v tichomoří, a líbilo se mu na ní, že nechávala svému uživateli volné ruce.
To bylo vše, co si mohl nachystat. Nessia si jen prohrábla peří zobákem.
Před sestupem se Bartley podíval na svou společnici. I po těch měsících strávených v její blízkosti, nedokázal z její tváře vyčíst vůbec nic. Strach, napětí ani radost.
„Nessia,“ řekl. Její silueta se rýsovala v měsíčním světle.
„Copak?“
„Já jen. Je to můj boj a výsledek je nejistý. Kdyby to nevyšlo, nech mě tam a uleť. Tady se na tebe nedostanou.“
Ptačice se napřímila. „Čechrej si vlastní peří!“ řekla zlostně. „Co si jako myslíš? Že pak budu čekat na další takovou šanci? Na to zapomeň!“
Bartley se zasmál. „Víš, že seš asi nejlepší holka, kterou jsem v životě potkal?“ zeptal se.
Ošila se. „A dole potkáš ty nejhladovější žraloky, jestli sebou nehodíš.“
„Vždyť už jdu,“ shýbl se k žebříku. „Sejdeme se na mé lodi.“
Doslova seběhl komínem a vklouzl do vody. Podplaval převis i příboj a pomalými, klidnými tempy, aby nevzbudil pozornost, zamířil k lodi. Vyšplhal po kotevním řetězu a nikým nezpozorován se ukryl na palubě.
Přišlo ráno, s rodícím se dnem se loď probudila. Námořníci si začali chystat práci, kterou měli ten den udělat. Byly toho spousty. Od velkých oprav pochroumaného kýlu až po rutinní údržbu plachtoví. Nikdo si nevšiml malé tečky, která vyletěla zpoza ostrova a se sluncem v zádech zamířila přímo k nim.
Nad lodí nabrala Nessia trochu výšku a než se vrhla střemhlav dolů, zakřičela tím nejhorším hlasem, jaký dovedla vyloudit.
Pirátům přeběhl po zádech mráz a vzhlédli k obloze. V tu chvíli se přiřítil opeřený démon z jejich nejhorších nočních můr a srazil do moře plavčíka, který zrovna lezl na stěžeň.
Na palubě vypukla strašlivá vřava. Kdo mohl, hledal úkryt, kdo ne, chopil se zbraně. Kapitán vyburcovaný náhlým povykem vyběhl ze své kajuty následován prvním důstojníkem.
„Co to u všech ďáblů je!?“ zařval a zaclonil si rukou oči, aby se podíval na Nessii letící právě okolo.
V ten moment vyskočil Bartley z úkrytu a uštědřil jeho průvodci dvě rány žraločí rukavicí. Chlap se chytil za obličej zbrocený krví. Toho mladík využil a vytrhl mu od pasu šavli.
Kapitán se otočil a instinktivně sáhl po své zbrani. Nejdřív na Bartleyho vytřeštil oči a když si uvědomil, kdo to je, zasyčel: „Cože, ty? Jak jsi to přežil?“
„Dlouhé vyprávění,“ odpověděl Bartley a zaútočil.
Nessia byla sice zjevem nevídaným, ale osazenstvo škuneru netvořili žádní vyjukaní kadeti, nýbrž ostřílení hrdlořezové se zkušenostmi a železnou kázní. Příliš brzy pochopili, že pro ně ptačice nepředstavuje až takové nebezpečí. Práskl první výstřel z pistole a kdosi se začal shánět po mušketě.
Souboje u lodní nadstavby si zatím nikdo valně nevšímal, ale Bartley po očku znepokojeně sledoval, že se posádka začíná formovat.
V tom kdosi zařval: „Kapitán v ohrožení!“
U prostředního stěžně se objevil chlap s puškou a zamířil na polonahého vetřelce. Krug se zašklebil a poněkud se stáhl, aby byl mimo palebné pole.
V tom se na palubu snesla Nessia, o kterou většina lodníků ztratila na okamžik zájem. Neuvěřitelnou silou své tenké paže odhodila chlapa, co jí stál v cestě, a pak zaryla pařáty střelci do obličeje. Odstrčila skučícího piráta a v mžiku se vrhla na dalšího.
Bartley nečekal, udělal abnormálně dlouhý výpad a sekl Kruga do pravého zápěstí. Kapitán zavyl, pustil svou šavli a chytil se za zraněnou ruku. Mladík mu přiložil špičku své zbraně ke krku. V tom se mu o paži něco otřelo. Byla to Nessia, která mu kryla záda. V každé ruce měla pistoli s nataženým kohoutkem. Zbytek posádky stál v kruhu kolem nich, připraven zaútočit.
„Jak víš, co se s tím dělá?“ zeptal se Bartley na půl úst a podíval se na pistole.
„Dívala jsem se,“ vysvětlila ptačice.
„Na co čekáte? Zabijte je!“ zařval rozčíleně Krug.
„Jistě, a užívejte si dál pod velením zapuzence,“ zvolal Bartley. „Nebo nemám pravdu? Vidím, že v poslední době se vám nevede.“
Podle výrazů tváří poznal, že trefil do černého.
„Máte ale i jinou možnost.“ Volnou rukou si sundal z krku přívěsek a zvedl ho nad hlavu. „Tohle je pečeť královského glejtu vydaného pro mého otce Jima McRosenyho. Je dědičný, takže po jeho smrti automaticky přešel na mne. V rukou nikoho jiného nemá význam.“
Námořníci se zarazili a podívali se jeden na druhého. Vyloučení jejich kapitána z bratrstva námořních lupičů je vrhlo do dosti tristní situace, ale i kdyby se mu povedlo situaci urovnat, bukanýrský glejt vlastnil jen velmi malý počet lidí. Sloužit pod takovým kapitánem byla výhra a doživotní zabezpečení. Tedy pro ty, kteří to přežili.
„Neposlouchejte ho!“ zaječel nápadně zbledlý Krug.
Bartley však klidně pokračoval: „Přemýšlejte. Buď vyhnanci s Krugem, nebo bukanýři jeho výsosti Viléma III. se mnou,“ řekl a svěsil šavli.
---
Krug klel a vrhal po všech ty nejhorší kletby a nadávky. Nebylo mu to však nic platné. Dva chlapi ho drželi za ruce na kraji paluby nad rozhoupanými vlnami. Měl na sobě jen košili a spodky.
„Vidíš, já tě varoval, že se karta obrátí.“ Bartley stál za ním v nových botách a oblečení s Nessií po boku.
„Ať tě vezme čert, ty zmetku!“ plivl po něm kapitán.
„Abys věděl, že nejsem taková sketa jako ty, poradím ti,“ řekl mladík. „Vidíš tam tu tmavou skvrnu na severní straně?“ ukázal to místo rukou. „Pod ní je cesta nahoru. Tak a teď máš mnohem větší šance než já.“
„Už nespí,“ konstatovala lakonicky Nessia.
„Ale to jsem tehdy nevěděl,“ podíval se na ni Bartley skoro provinile.
Stráže strčili Kruga přes palubu. Ještě z vody nadával, ale jeho hlas přehlušilo šumění vln.
---
Příď se bořila do vodních spoust. Loď plula klidně hnána východním větrem. Večer sliboval klidnou noc.
Bartley vylezl k nejvyššímu koši prostředního stěžně. Byl tu podivný útvar spletený z lan a kusů plachet. Uvnitř seděla Nessia a pozorovala slunce, které vypadalo, jako když se chystá ponořit do slané lázně oceánu.
„Ahoj, můžu dál?“ zeptal se.
Přikývla.
Uvelebil se vedle ní. „Něco jsem ti přinesl.“ Zalovil v záňadří a vytáhl odtud pečeť.
Nessia načepýřila korunku a podívala se na ni.
„To přece potřebuješ ty,“ namítla.
„Nedávám ti to, jen ti to svěřuji do úschovy a opatrování. Jestli chceš?“ řekl a pověsil ji šňůrku kolem krku.
„Nessie, jsem ti za spoustu věcí vděčen,“ začal mluvit o poznání vážněji. „Nevím, jak bych ti za to mohl poděkovat.“
Ptačice se podívala do slunce a pak pohlédla zase na něj. „Myslím, že tady budu doma,“ řekla. „Kam plujeme?“
„Kam budeš chtít. Můžeme plout kolem celého světa.“
„Jako albatrosi?“ zeptala se.
„Jako albatrosi,“ přikývl.
Položila se do hnízda a zavřela oči. A Bartley si s úžasem uvědomil, že vidí, jak se usmívá.
KONEC
Nebe bylo modré, bez mráčků a svou čistotou ostře kontrastovalo s děním na hladině. V mírných vlnách se pohupovaly tisíce drobných trosek i větších součástí lodního trupu a vybavení. Velký člun, poháněný čtyřmi páry dlouhých vesel, se tou spouští brodil jako bažinou. Místem katastrofy se neozýval žádný nářek ani volání o pomoc. Bylo slyšet jen šplouchání vody narážející do mrtvých zbytků.
Tichou umrlčí symfonii náhle ukončil výkřik: „Muž přes palubu! Na levoboku!“
Člun se stočil vlevo a viditelně zrychlil. Probít se troskami k trosečníkovi trvalo jen pár chvil.
„Vytáhněte ho, honem!“ rozkázal velitel člunu. Několik veslařů pustilo své nástroje a naklonilo se přes bort. Chytili nešťastníka a vytáhli ho na palubu, celí rozjaření neobvyklou činností. Zachráněný však jejich nadšení nesdílel.
Velitel se opřel nohou o volné sedátko. „To je ale úlovek!“ zasmál se sarkasticky. „To bude mít kapitán radost!“
Člun vyrazil zpět k nedaleké mateřské lodi.
---
„Podívejte, koho jsme našli, kapitáne,“ ohlásil velitel a dva námořníci postrčili vpřed trosečníka, kterého drželi mezi sebou. Byl to asi dvacetiletý mladík s černými vlasy sahajícími až po ramena. Bosý, jen v promočené košili a krátkých kalhotách.
Kapitán si ho s despektem prohlédl a pak se pousmál: „Neuvěřitelný! Vypadáš úplně stejně jako Jim, když jsem ho potkal poprvý. Páni, to je let!“
Mladík se zamračil a zasyčel: „Vůbec neber do svý zjizvený huby jméno mýho otce, ty kryso!“
V tu chvíli dostal pořádnou ránu do beder, kterou mu uštědřil jeden ze strážců. Zaúpěl a měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Kapitán se opřel rukou o jílec své šavle. „Na své lodi si můžu říkat, co chci.“
Mladík se na něj zle podíval přes vlasy, které mu padly do obličeje. „Dlouho tvá nebude. Vztáhnout ruku na člena bratrstva byla chyba. Ostatní tě odvrhnou a vypořádají se s tebou.“
Kapitán se pousmál. „Potopím každého, kdo mi zkříží cestu. Stejně, jako jsem potopil bečku tvýho fotra.“
„Naše síla je ve spojenectví. Nemysli si, že jsi tak mocný, že můžeš pracovat na vlastní pěst. Se zrádcem se nikdo špinit nebude.“
Kapitána se ta slova vůbec nedotkla. „Milý Bartley, jsi ještě mladý, naivní a plný ideálů. Myslíš si, jak všemu rozumíš, ale bez starýho McRosenyho nejsi víc, než krmení pro ryby. Ale neboj se, do vody tě zpátky házet nebudu, když se mí chlapi tak nadřeli, aby tě z ní dostali ven. Dám ti šanci se zachránit,“ řekl, zle se přitom usmíval a posádka okolo se začala chechtat.
„Hoďte ho do podpalubí!“
---
Dveře skladiště, které sloužilo jako provizorní cela, se rozletěly a silné paže se chopily Bartleyho. Denní světlo ho venku skoro oslepilo. Když se konečně rozkoukal, rázem pochopil, proč ho kapitán Krug zatím ušetřil. Ten prevít si to chtěl totiž užít.
To, co totiž Bartley uviděl, byla v zásadě velkolepá scenérie. Asi míli od levoboku čněla z moře skála. Vlastně spíš osamocený ostrov, jehož tupý vrchol, hustě zarostlý vegetací, byl dobře třikrát výš, než prostřední stěžeň. Příkré šedobílé stěny přerušované pouze puklinami a černými vchody jeskyň, padaly kolmo až k hladině. Pata skály však byla od moře tak vyhlodána, že tvořila převisy. Nikde žádná pláž, nebo alespoň náznak přístaviště. Tento ostrov byl jako nedobytná pevnost postavená samotnou přírodou.
Krug se opíral o zábradlí. „Nádhera, co?“ zeptal se, než se otočil ke svému vězni. „Slyšel jsi už o Dračím vejci?“
„Kdo by neslyšel?“ zavrčel Bartley.
„Tak teď ho i vidíš,“ pokýval hlavou kapitán. „A budeš na něm moci i žít, když se ti podaří se na něj vyškrábat,“ zachechtal se. „Tak chlapi, šup s ním do vody! Už nám ujídal suchary dost dlouho.“
Bartley mu na to nestihl ani odpovědět, a lokal slanou vodu. Měl na toho chlapa děsný vztek, ale jestli si chtěl zachránit život, musel na to zapomenout. Nevnímat posměšky, které na něj dopadaly z paluby a soustředit se na to, co musí udělat. Jeho šance byly pramalé. O Krugovi se vědělo, že právě tady se s oblibou zbavuje zajatců, a taky se vědělo, že to zatím nikdo nikdy nepřežil. Ale všechno musí být jednou poprvé, uklidňoval se Bartley a začal plavat. Bojoval se zrádnými proudy, které ho strhávaly ze směru, a po očku se díval na obludnou skálu, která se s každým tempem zdála větší.
Na stěnu narážel docela divoký příboj a s hukotem nadával pod převisy. Mladík se nechal nést vodou asi sto stop od stěny a díval se. Vlny sice dosahovaly až na svislou skálu, ale nebylo se tam kde zachytit. Přiblížit se znamenalo nechat se utlouct. Rozhodl se tedy plavat okolo celého ostrova a najít místo alespoň trochu vhodné k výstupu. Děkoval Bohu, že zatím neviděl jedinou ostrou ploutev.
Trvalo věčnost, než objevil, co hledal. Tedy přesněji, představoval si to jinak, ale v dané situaci se rozhodl dát té širší puklině šanci. Pomalu připlaval blíž a pozorně prohlížel mokrou skálu porostlou kluzkými řasami. Když se blížila větší vlna, udělal dvě rychlá tempa a nechal se její silou vyhodit co nejvýš. Skalisko jako by mu vyrazilo v ústrety. Vrazil ruce do štěrbiny a pokusil se tam vzepřít lokty. Jenže jak vzedmutí hladiny opadalo, voda, která ho prve postrkovala vpřed ho teď stejnou silou vcucla zpět. Ruce se mu smekly a v okamžení byl zase ve vodě. Lokty, dlaněmi i zápěstími mu projela palčivá bolest, jak se mu sůl zakousla do odřenin. Povrch vápencové skály připomínal spíš struhadlo.
Bartley zatínal zuby a překonával bolest. Nezdařený pokus ho stál plno sil. Uvědomil si, že to bude moci zkusit ještě tak maximálně dvakrát, pak už bude tak zesláblý a poraněný, že další pokus už prostě nezvládne.
Snažil se alespoň trošku si odpočinout a soustředit se. Najednou cosi prořízlo úbočí vlny kousek od něj. Žralok patrně ucítil krev z jeho ran a okamžitě se připlaval podívat, co se dnes podává k obědu.
Klid, jen klid, říkal si Bartley, sedmá. Musíš počkat na sedmou vlnu, ta bude největší.
Stín ve vodě ho minul tak těsně, že cítil vír za jeho ocasní ploutví.
Jedna z větších vln se už pomalu sbírala na hladině. Bartley udělal jedno tempo blíž ke skále. Ještě dvě vteřiny a přijde druhý pokus.
A patrně i poslední.
Plesk! Přímo vedle Bartleyho dopadl do vody konec jakéhosi primitivního lana upleteného z výhonků. Nepřemýšlel nad tím, kde se tu vzalo, chytil se ho a vší silou se přitáhl. Lano se napnulo, Bartley se zhoupl a opřel se nohama o skálu. Šplhal. Hlavně ven z vody, opakoval si.
Nečekaná pomoc ho sice zachránila, ale ani výstup nebyl nic snadného. Nebylo tu místa, kde by se mohla zastavit a odpočinout si. V kolmých stěnách byly jen svislé pukliny a římsy široké sotva na dlaň.
Asi v polovině výšky se začala skála konečně zaoblovat a nohy nacházely větší oporu. Přesto než se dostal k nejbližšímu rovnějšímu místu, byl takřka na smrt unavený. Košili měl prosáklou krví a v krku cítil oheň žízně. Zaklesnul se do křoví, které rostlo na samém okraji vrcholové partie skaliska. Tohle místo se dalo, s notnou dávkou fantazie, považovat konečně za rovné.
Pro tuto chvíli byl z nejhoršího venku, ale co dál? Těžko tu najde vodu a že by tu bylo i něco k snědku se dalo taky předpokládat jen stěží. Snažil se na to nemyslet. Jen ležel a přidržoval se lana.
No ovšem! To lano, napadlo jej.
V tom to kousek od něj zašustilo. Okamžitě se tam podíval a strnul. Jen kousek od něj sedělo, na samém okraji propasti, velmi podivné stvoření. Nejdříve to považoval za abnormálně velikého ptáka, ale když se podíval pozorněji, zjistil, že to má čtyři končetiny. Navíc to byl rozhodně největší opeřenec, jakého kdy viděl, protože byl bezmála tak vysoký jako on. Na dlouhém světlém krku malá hlava s dravčím zobákem a mohutnou načepýřenou korunkou černých per. Dlouhé paže s ptačími spáry vyrůstaly z širokého hrudníku hned pod klouby křídel. Zadní nohy to mělo hodně dlouhé.
Když se Bartley vzpamatoval z prvního šoku, uvědomil si, že stvoření není tak úplně zvířetem. Na nohách totiž mělo blyštivé kroužky a na krku jednoduchý náhrdelník se sokolím pérem. Navíc v jeho velikých očích byla jasně patrná zvědavost.
Tvor stál s naprostou jistotou na kameni, který vyčníval nad hlubinou, a jak si Bartleyho prohlížel, natáčel přitom hlavu.
„To tys mi pomohl nahoru?“ zeptal se mladík po chvilce vzájemného okukování. „Asi těžko co? Ale to je jedno, hlavně doufám, že teď neposvačíš moje játra.“
Ten tvor rozhodně nevypadal, že se živí zeleninou a semínky. Svým vzezřením mu nejvíc ze všeho připomínal supa.
Stvoření ze sebe najednou vyrazilo krákavý zvuk. Nebyl to však obyčejný ptačí křik. Mělo to melodii, intonaci. Nebylo pochyb o tom, že jde o nějakou řeč. Jenomže význam toho co řekl, Bartleymu zcela unikal.
„Mám žízeň,“ naznačil rukou, jako že se chce napít. Zdálo se, že tohle nebude nepřítel, a může mu pomoct.
Polopták nahnul hlavu, rychlým pohybem utrhl dva větší listy a skočil dolů z útesu. V Bartleym až hrklo, když uviděl ten krkolomný manévr, ale v zápětí se uklidnil. Má přece křídla, tomu hloubky nejspíš vadit nebudou.
Vzepřel se na rukou, povylezl kousek výš a sednul si. Zkontroloval svá zranění. Odřeniny vypadaly dost ošklivě.
Svého zachránce se opět polekal, protože vyletěl zespodu jako střela přímo před ním. Skákavými kroky došel až k němu a podal mu nádobu plnou čisté vody. Bartley ji okamžitě vyprázdnil a teprve potom si všiml, že je neuvěřitelně důmyslně složená právě z těch dvou čerstvých listů. Spoje byly tak těsné, že jimi neprošla ani kapka.
Teď, když zahnal žízeň, se mu neuvěřitelně ulevilo. Sebral všechny zbývající síly, vstal, a vydal se do džungle. Jeho podivný hostitel ho následoval.
Obyvatelná část ostrova, dalo-li se to tak nazvat, byla neuvěřitelně členitá. Zem byla plná balvanů, skalních stupňů a hlubokých děr. Plsť se shromažďovala jen v kapsách a proláklinách, a byla využita do poslední špetky překvapivě bujnou vegetací. Tvořily ji převážně keře, bambusová houští a zakrslé stromy.
Proplétat se mezi nimi nebylo zrovna snadné, přesto k nejvyššímu místu a pomyslnému středu ostrova dorazili za několik minut. Porost tu poněkud ustupoval a nabízel omezený výhled na moře. Takže mohl Bartley vidět, jak loď proradného kapitána Kruga napíná plachty a odplová. Popadla ho panika, ale dokázal se ovládnout. Tady nebylo oč usilovat. Získal víc, než mohl doufat. Získal šanci.
Odtrhl zrak od korábu a raději se rozhlédl po bližším okolí. Jeho pozornost upoutal strom kousek pod vrcholem. Byl rozhodně největším ze všech, co tu rostly, a v jeho rozložité koruně se černalo cosi velikého. Bartley pohlédl na ptačího člověka, kterého měl v patách.
„Aha, tak tady asi bydlíš.“
Ten si sedl na bobek a jen se na něj díval.
---
Bartleyho životní prostor se smrsknul na nepravidelný ovál dlouhý sotva dvě stě kroků a do šířky asi polovic. Mimo několika druhů většinou trpkých bobulí a nesmírně plachých malých ptáků, tu nebylo vůbec nic k jídlu. Nebýt ptačího tvora, Bartleyho život by opravdu neměl dlouhého trvání. Ač on sám k moři evidentně nepatřil, vždy nosil dostatek ryb na to, aby nasytil sebe i svého hosta. Kde tady bere pitnou vodu, Bartley nedokázal pochopit ani v nejmenším. Vlastně si vůči svému hostiteli připadal jako přítěž. Nemohl mu absolutně nic nabídnout oplátkou. Jeho jediným majetkem byly kalhoty, roztrhaná košile a jedna malá věc, které by se ovšem vzdával dost nerad. V dané chvíli a na tomto místě mu sice byla celkem k ničemu, ale on tak nějak tušil, že její čas nastane. Nechtěl ji proto před tvorem vytahovat, protože si nebyl jist, jak na ni bude reagovat.
Věcně tedy nemohl jídlo a pití s ptačím člověkem za nic vyměnit, ale zdálo se, že ho ostrovan přijímá jako společníka. Pokud nesháněl jídlo, dokázal sedět v jeho blízkosti celé hodiny. Ne že by ho však jen upřeně pozoroval. Často se věnoval nějakým činnostem. Pletl lana z čehosi, co vypadalo jako tenké liány, nebo psí víno, nebo vyráběl různé košíky. Ale mnohdy i předměty, jejichž význam Bartleymu prostě unikal. Počínal si přitom neuvěřitelně obratně. Zkušeně proplétal větvičky a výhonky, dokud z toho nevznikla solidní a pevná věc. Tyto skulptury nabývaly například podoby zvířat, ale často měly prostě jen bizarní tvar. Pter, jak si ho pro sebe Bartley pojmenoval, je pak rozestavoval všude možně. Ostrov jich byl plný.
Bartley jeho počínání docela rozuměl. I on po pár dnech pocítil šílenou, všeobjímající nudu. A tak začal vypravovat. Bylo mu jedno, že mu jeho společník nerozumí. Povídal mu o všem možném. Své zážitky z domova ve Skotsku, o škole, kterou navštěvoval, o otci a jeho, ne úplně čestné, práci, o svých snech a láskách.
Tohle ptera zajímalo. Někdy nechal své práce a doslova mu visel na rtech. Ovšem nejvíc ze všeho se mu líbilo, když začal Bartley zpívat. Někdy se přidal a opakoval rytmus tím svým podivným hlasem, nebo vyskočil a začal tančit okolo.
Mladík měl radost, že alespoň takhle se můžou dorozumět, ale přesto pro něj jeho společník zůstával velkou záhadou. Nepoužíval například oheň. Když se ho Bartleymu jednou podařilo rozdělat, nebál se. Evidentně ho znal, ale díval se na něj naprosto netečně.
Jednou přišla bouře. Byl to jeden z těch silných podzimních tajfunů, které tuhle oblast sužovaly. Bartley se krčil v přístřešku z lián a palmového listí a děkoval Bohu i pterovi, že je natolik silný a tu vichřici vydrží. Zdálo se, že se celá skála chvěje pod údery mohutných vln. Křoviska to div nevytrhalo ze skály a všechno ptactvo bylo poschovávané. Jen pter tu nebyl. Sotva to začalo, cosi zakřičel a odletěl. Bartley se strachoval, že už ho nikdy neuvidí, ale sotva se ráno probudil do klidného dne, zjistil, že jeho hostitel spí ve svém hnízdě.
Toho dne byl však podivně zasmušilý. Přinesl Bartleymu jídlo, ale sotva dojedl, sebral jedno z lan a naznačil mu, že má jít s ním. Dovedl ho na okraj skály. Upevnil provaz ke kmeni stromu a hodil jeho konec dolů. Aniž by něco dál vysvětloval, odrazil se a odlétl. Bartley viděl, jak se v kruzích pomalu snáší k hladině. Plivnul si tedy do dlaní a začal se spouštět po skále.
Dostal se asi osmdesát stop nad hladinu, kde ve stěně zel vstup do jeskyně. Jeho průvodce tam už čekal.
Chodba měla profil svislé pukliny bez dna. Prolézt tudy proto nebylo zrovna snadné, protože se museli opírat o stěny. Po pár krocích je obklopila naprostá tma a bylo tu také výrazně chladněji než venku. Bartley najednou šlápl do vody a ptačí člověk něco zaskřehotal. Mladík se vzepřel víc a nahnul se. Nabral vodu do dlaně a ochutnal.
„Ach ták! Tady je ta tvoje studánka,“ usmál se, „to je moc užitečné vědět, kdyby ses náhodou rozhodl odstěhovat.“
Od toho dne měl Bartley o novou zábavu postaráno. Společně s pterem, za pomocí jeho lan, prolézal každou skulinu, kterou byl ostrůvek provrtán jako homole ementálu. Našli dokonce cosi, co by se dalo nazvat vhodným přístupem k moři. V jednom obzvláště širokém komíně, který ústil až pod převis u hladiny, vybudovali z kusů dřev primitivní molo a pověsili sem žebřík z lián. Bylo to dobré i proto, že se tam daly lovit ryby, které se pod převis zatoulaly.
Jednoho večera přesto padl na Bartleyho splín. Pokusil se ho rozehnat tím, že rozdělal oheň a začal zpívat veselou a také docela neslušnou písničku, která varovala děvčata před nebezpečím, které na ně číhá v přístavních krčmách. Pter seděl a jen pokyvoval hlavou do rytmu.
„Sakra, ta byla sprostá!“ ulevil si Bartley, když dozpíval. „Abych tě ještě nezkazil.“ Zasmál se. „Víš, co mě napadlo? Vždyť já vlastně ani nevím, jestli si kluk, nebo holka!“
Ptačí člověk se na něj podíval skrze plameny a řekl: „Holka.“
Bylo to krátké, jako tiché štěknutí, ale naprosto zřetelné slovo.
„Co?“ zalapal Bartley po dechu.
„Jsem holka,“ ozvalo se z druhé strany plamenů. V ptačí tváři svítily oči jako dva uhlíky.
Mladík zatřásl hlavou. Nešlo pochybovat, to stvoření na něj právě promluvilo. A nebylo to opakování posledního slova, jako to dělají papoušci, ale smysluplná odpověď.
„Ty mi rozumíš? Proč jsi to neřekla dřív?“
„Dřív ne. Když mluvíš, já mluvím taky.“
„Počkej, tím chceš říct, že ses naučila mou řeč? Za necelé dva měsíce?!“ užasl.
Ptačice krátce, ale důrazně přikývla.
Bartleymu začaly v hlavě naskakovat tisíce dotazů, které na svou společnici měl, ale rozhodl se jít po pořádku.
„Co jsi zač?“
„Já jsem já,“ natočila hlavu.
„To mi moc neřeklo. Máš třeba nějaké jméno?“
„Ano,“ řekla a vydala ze sebe podivný skřek.
„Jo, hezký,“ povzdechl si, „ale to nevyslovím.“
„Odkud jsi?“ zeptal se na to, co ho zajímalo asi ze všeho nejvíc. „Tohle je tvůj domov?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Kde ses tedy, hmm... narodila?“ zeptal se trochu opatrně, protože si nebyl jist, jestli zrovna v jejím případě ten termín úplně sedí.
„Daleko,“ odpověděla.
„Kde? V Africe?“
„Nejsem tu doma,“ zopakovala.
„To už vím,“ zavrtěl Bartley hlavou. „Ani já tu nejsem doma.“
Pterka zamrkala, a než znova promluvila, zdálo se, že pečlivě zvažuje slova.
„Ty doma. Můj domov je jiný.“ Ukázala na noční nebe. „Jiné hvězdy. Obloha není roztržená.“
Bartley zvrátil hlavu. Hvězdy se třpytily jako diamanty. Došlo mu to.
„Ty doma nemáš na nebi mléčnou dráhu?“
Mléčná dráha byla vidět z každého místa na Zemi, tedy pokud on věděl. Jeho první dojem při setkání byl správný – měl co dělat se stvořením z jiného světa.
„A co potom děláš tady?“
„Žila jsme s ostatními v našich pláních. Pak přišla bouře. Velká. Taková co chodí jednou za tisíc let. Vzala mě. Říkali, že se to stává. Tady mě pustila. Kolem žádné pláně, jen voda. Letěla jsem. Bolelo to.“ Sáhla si na klouby křídel. „Už to nešlo dál. Najednou ostrov. Záchrana. Vězení,“ posmutněla. „Myslela jsem, že jen voda a tenhle ostrov, a pak přijela loď.“
„Ta loď, co přivezla mě?“ skočil ji do řeči Bartley.
„Ano, ale ty až později,“ podívala se na něj. „Loď – jiné ostrovy. Jenže daleko. Velcí ptáci letí vysoko a daleko, já nedokážu.“
„Já vím, jmenují se albatrosi. Dokáží obletět celý svět,“ přisvědčil Bartley.
„Albatrosi,“ řekla zasněně. „Hledala jsem cestu. Létala bouřemi, aby mě vzaly. Ale jsou moc malé. Byla jsem sama. Tak sama. A najednou ty! Společnost. A povídáš, že ostrovů víc a větší. Pláně!“ Odmlčela se.
„Jak dlouho jsi vlastně tady?“ zeptal se zamyšleně.
„Tři deště.“
Bylo mu jí líto. Tři roky na takové samotce. Takhle se kolikrát netrestají ani někteří zločinci. Chudák holka!
„A ta loď. Byla tu jen ta jedna?“ vrátil se k tématu, které ho zajímalo.
„Ano. Pětkrát.“
„Proč jsi zachránila až mě?“
„Nikdo nedoplaval. Ty jsi měl štěstí, žraloci spali.“
„Počkej, to je nesmysl!“ zaprotestoval Bartley. „Žraloci nikdy nespí.“
Ptačice se načepýřila. „Oči otevřené, ale jsou v jednom místě a nepátrají po kořisti. Jen když je něco vyruší. Vždy dvakrát denně. Když stoupá voda.“
„To je zajímavé.“ Pohlédl do plamenů. „Takže takhle skončili přede mnou čtyři ubožáci.“
„Ne, jen dva. Dvakrát loď připlula, ale nikdo neplaval. To se zdržela víc dní,“ natočila ptačice hlavu.
„Jasně, kolem Dračího vejce je plno zrádných útesů a korálových lavic. Krug to tady má jako úkryt. Na ostrově sice nic není, ale nikdo se sem na něj nedostane.“
V tom mu došla závažnost toho sdělení a věc, co ji schovával v kapse, jako by zazvonila svým zlatým hlasem. Ale to bylo třeba ještě hodně promyslet. Teď se raději rozhodl vyřešit něco jiného.
„Ty, poslechni, vadilo by ti moc, kdybych ti začal říkat nějak jinak? Na tvém jméně bych si nejspíš zasukoval jazyk.“
Ptačice zavrtěla hlavou. „A jak?“
„Co já vím? Třeba… Nessia! Podle jedné celebrity, co žije u nás ve Skotsku. Co ty na to?“
„Nessia,“ zopakovala si. „Tak jo.“
---
Od okamžiku, kdy Nessia promluvila, se zdokonalovala neuvěřitelnou rychlostí. Bartley si z ní dělal legraci, že kdyby žila v Anglii, tak tímhle tempem by mohla za dva roky přednášet angličtinu na Oxfordu.
Vypravování samozřejmě pokračovalo, ale začali se střídat. Bylo to mnohem zajímavější, protože se mohli bavit o detailech a ptát se jeden druhého, co je zrovna zajímalo. Její svět byl tak jiný.
Bartley často sedával nad okrajem skály, hleděl na moře a promýšlel způsob, jak se odtud dostat. S každým dnem získával plán ostřejší kontury, ale stále byl velice riskantní.
Jednou takhle v zamyšlení vytáhl z kapsy i svůj tajný předmět. Vypadal jako velký kulatý přívěšek na kožené šňůrce a na slunci házel zlatá prasátka.
Bartley s ním točil v prstech, ani si nevšiml tichého stínu, který se zastavil přímo za jeho zády. Najednou kousek od něj něco prasklo. Vylekaně se ohlédl, a v ten moment mu Nessia z opačné strany vytrhla přívěsek z ruky s takovou rychlostí, že nestačil ani mrknout.
„Hej! Vrať mi to!“zakřičel a vyskočil na nohy. Jenže ptačice byla už na pět kroků od něho a prohlížela si svůj úlovek. „To je hezké. Můžu to mít?“ zeptala se bezelstně.
„Ne, vrať mi to!“ křikl nahněvaně a rozběhl se za ní. Už ji měl skoro na dosah, když roztáhla křídla a přistála v koruně nedaleké palmy. „Na, vem si to,“ nastavila ruku se šperkem.
Bartley vztekle vyfoukl nosem a pustil se do šplhání. Nessia na něj v klidu počkala, ale než byl úplně nahoře, jen se líně vznesla a přesedla do bambusového houští o tři kroky dál. Tady se zachytila a zůstala balancovat asi deset stop nad zemí.
Bartley to vzdal. Takhle se mohli honit donekonečna. Slezl dolů, vydýchal se, aby našel klid, a sedl si. Pak teprve promluvil k ptačici, která na něho hleděla s posměšně natočenou hlavou: „Nessia, to co držíš v ruce, je moc vzácná věc.“
Pračice se na ni podívala.
„Je to jízdenka odtud,“ řekl pomalu.
„Vážně?“ užasla. „V tom případě mě to zajímá ještě víc.“
„Ano je, ale jenom když ji budu mít já. Jestli chceš, tak pojď dolů a já ti to vysvětlím.“
Odpovědí mu byl hodně nedůvěřivý pohled.
„Slibuji, nepokusím se ti to sebrat.“
Ptačice tedy slezla, ale nepřibližovala se. Ovšem poslouchala. Bartley vysvětloval co má za lubem, a trpělivě odpovídal na všechny její dotazy. Takže nakonec přišla až k němu, ale než mu přívěsek vrátila, ještě ucukla. „Takže slibuješ, že mě tu nenecháš?“
Bartley se zamyslel a pak řekl: „Podívej, ta věc by tobě samotné byla asi tak k ničemu, jako bych ji já nedokázal použít bez tvé pomoci.“
Přívěsek mu sklouzl do nastavené dlaně.
Dny plynuly dál a život obou trosečníků se dál plnil nutnými rituály, které plíživě navozovaly dojem, že to takhle bude už na pořád. Ale nebylo.
Bartley si zrovna spravoval lůžko, když přiletěla Nessia. Přistála, upravila si křídla, a jakoby mimochodem řekla: „Ta tvá loď, je tu.“
„Kde?!“ zakřičel Bartley a uháněl na vrcholek ostrova. „Kde je? Nikde ji nevidím,“ rozhlédl se zklamaně.
„Jen klid,“ zaskřehotala, „to bys musel dobře o osmdesát stop výš. Teď ji máš ještě za obzorem, ale určitě míří sem.“
Jakmile loď opravdu uviděl, sedl si do krytu houští na okraji srázu a nespouštěl ji z očí. Ptačice se k němu po chvilce přidala.
„Jen doufám, že se zdrží. Jestli jen vyhodí zajatce a odpluje, budeme zase čekat kdo ví jak dlouho,“ pronesl polohlasně.
„Zdrží se,“ řekla s takovou jistotou, že ho to až zarazilo.
Než slunce zapadlo, loď proplula mělčinami a zakotvila pod skálou, dost daleko, aby ji neohrozil příboj. Z vrchu bylo dobře vidět, co se děje na palubě. Bartleymu neunikly některé detaily, které svědčily o tom, že posádka neprožívá zrovna dobré časy. V první řadě byla docela prořídlá, což se hodilo.
Když uviděl kapitána, v duchu se škodolibě zaradoval. „Tak vidíš, ty troubo, říkal jsem ti to!“
Přišla noc ozářená jen malým srpečkem měsíce. Přiblížil se okamžik, kdy žraloci upadnou do své letargie a bude možné doplavat bezpečně k lodi.
Bartley se začal připravovat. Ovšem ono toho k připravování zas až tak moc nebylo. Jen si trochu vyspravil kalhoty – poslední kus oblečení, který to tu těch osm měsíců vydržel, na krk si pověsil přívěšek a navlékl si bezprsté rukavice z lýčí, které byly na hřbetech vybaveny žraločími zuby. Tuhle zbraň viděl kdysi u domorodců v tichomoří, a líbilo se mu na ní, že nechávala svému uživateli volné ruce.
To bylo vše, co si mohl nachystat. Nessia si jen prohrábla peří zobákem.
Před sestupem se Bartley podíval na svou společnici. I po těch měsících strávených v její blízkosti, nedokázal z její tváře vyčíst vůbec nic. Strach, napětí ani radost.
„Nessia,“ řekl. Její silueta se rýsovala v měsíčním světle.
„Copak?“
„Já jen. Je to můj boj a výsledek je nejistý. Kdyby to nevyšlo, nech mě tam a uleť. Tady se na tebe nedostanou.“
Ptačice se napřímila. „Čechrej si vlastní peří!“ řekla zlostně. „Co si jako myslíš? Že pak budu čekat na další takovou šanci? Na to zapomeň!“
Bartley se zasmál. „Víš, že seš asi nejlepší holka, kterou jsem v životě potkal?“ zeptal se.
Ošila se. „A dole potkáš ty nejhladovější žraloky, jestli sebou nehodíš.“
„Vždyť už jdu,“ shýbl se k žebříku. „Sejdeme se na mé lodi.“
Doslova seběhl komínem a vklouzl do vody. Podplaval převis i příboj a pomalými, klidnými tempy, aby nevzbudil pozornost, zamířil k lodi. Vyšplhal po kotevním řetězu a nikým nezpozorován se ukryl na palubě.
Přišlo ráno, s rodícím se dnem se loď probudila. Námořníci si začali chystat práci, kterou měli ten den udělat. Byly toho spousty. Od velkých oprav pochroumaného kýlu až po rutinní údržbu plachtoví. Nikdo si nevšiml malé tečky, která vyletěla zpoza ostrova a se sluncem v zádech zamířila přímo k nim.
Nad lodí nabrala Nessia trochu výšku a než se vrhla střemhlav dolů, zakřičela tím nejhorším hlasem, jaký dovedla vyloudit.
Pirátům přeběhl po zádech mráz a vzhlédli k obloze. V tu chvíli se přiřítil opeřený démon z jejich nejhorších nočních můr a srazil do moře plavčíka, který zrovna lezl na stěžeň.
Na palubě vypukla strašlivá vřava. Kdo mohl, hledal úkryt, kdo ne, chopil se zbraně. Kapitán vyburcovaný náhlým povykem vyběhl ze své kajuty následován prvním důstojníkem.
„Co to u všech ďáblů je!?“ zařval a zaclonil si rukou oči, aby se podíval na Nessii letící právě okolo.
V ten moment vyskočil Bartley z úkrytu a uštědřil jeho průvodci dvě rány žraločí rukavicí. Chlap se chytil za obličej zbrocený krví. Toho mladík využil a vytrhl mu od pasu šavli.
Kapitán se otočil a instinktivně sáhl po své zbrani. Nejdřív na Bartleyho vytřeštil oči a když si uvědomil, kdo to je, zasyčel: „Cože, ty? Jak jsi to přežil?“
„Dlouhé vyprávění,“ odpověděl Bartley a zaútočil.
Nessia byla sice zjevem nevídaným, ale osazenstvo škuneru netvořili žádní vyjukaní kadeti, nýbrž ostřílení hrdlořezové se zkušenostmi a železnou kázní. Příliš brzy pochopili, že pro ně ptačice nepředstavuje až takové nebezpečí. Práskl první výstřel z pistole a kdosi se začal shánět po mušketě.
Souboje u lodní nadstavby si zatím nikdo valně nevšímal, ale Bartley po očku znepokojeně sledoval, že se posádka začíná formovat.
V tom kdosi zařval: „Kapitán v ohrožení!“
U prostředního stěžně se objevil chlap s puškou a zamířil na polonahého vetřelce. Krug se zašklebil a poněkud se stáhl, aby byl mimo palebné pole.
V tom se na palubu snesla Nessia, o kterou většina lodníků ztratila na okamžik zájem. Neuvěřitelnou silou své tenké paže odhodila chlapa, co jí stál v cestě, a pak zaryla pařáty střelci do obličeje. Odstrčila skučícího piráta a v mžiku se vrhla na dalšího.
Bartley nečekal, udělal abnormálně dlouhý výpad a sekl Kruga do pravého zápěstí. Kapitán zavyl, pustil svou šavli a chytil se za zraněnou ruku. Mladík mu přiložil špičku své zbraně ke krku. V tom se mu o paži něco otřelo. Byla to Nessia, která mu kryla záda. V každé ruce měla pistoli s nataženým kohoutkem. Zbytek posádky stál v kruhu kolem nich, připraven zaútočit.
„Jak víš, co se s tím dělá?“ zeptal se Bartley na půl úst a podíval se na pistole.
„Dívala jsem se,“ vysvětlila ptačice.
„Na co čekáte? Zabijte je!“ zařval rozčíleně Krug.
„Jistě, a užívejte si dál pod velením zapuzence,“ zvolal Bartley. „Nebo nemám pravdu? Vidím, že v poslední době se vám nevede.“
Podle výrazů tváří poznal, že trefil do černého.
„Máte ale i jinou možnost.“ Volnou rukou si sundal z krku přívěsek a zvedl ho nad hlavu. „Tohle je pečeť královského glejtu vydaného pro mého otce Jima McRosenyho. Je dědičný, takže po jeho smrti automaticky přešel na mne. V rukou nikoho jiného nemá význam.“
Námořníci se zarazili a podívali se jeden na druhého. Vyloučení jejich kapitána z bratrstva námořních lupičů je vrhlo do dosti tristní situace, ale i kdyby se mu povedlo situaci urovnat, bukanýrský glejt vlastnil jen velmi malý počet lidí. Sloužit pod takovým kapitánem byla výhra a doživotní zabezpečení. Tedy pro ty, kteří to přežili.
„Neposlouchejte ho!“ zaječel nápadně zbledlý Krug.
Bartley však klidně pokračoval: „Přemýšlejte. Buď vyhnanci s Krugem, nebo bukanýři jeho výsosti Viléma III. se mnou,“ řekl a svěsil šavli.
---
Krug klel a vrhal po všech ty nejhorší kletby a nadávky. Nebylo mu to však nic platné. Dva chlapi ho drželi za ruce na kraji paluby nad rozhoupanými vlnami. Měl na sobě jen košili a spodky.
„Vidíš, já tě varoval, že se karta obrátí.“ Bartley stál za ním v nových botách a oblečení s Nessií po boku.
„Ať tě vezme čert, ty zmetku!“ plivl po něm kapitán.
„Abys věděl, že nejsem taková sketa jako ty, poradím ti,“ řekl mladík. „Vidíš tam tu tmavou skvrnu na severní straně?“ ukázal to místo rukou. „Pod ní je cesta nahoru. Tak a teď máš mnohem větší šance než já.“
„Už nespí,“ konstatovala lakonicky Nessia.
„Ale to jsem tehdy nevěděl,“ podíval se na ni Bartley skoro provinile.
Stráže strčili Kruga přes palubu. Ještě z vody nadával, ale jeho hlas přehlušilo šumění vln.
---
Příď se bořila do vodních spoust. Loď plula klidně hnána východním větrem. Večer sliboval klidnou noc.
Bartley vylezl k nejvyššímu koši prostředního stěžně. Byl tu podivný útvar spletený z lan a kusů plachet. Uvnitř seděla Nessia a pozorovala slunce, které vypadalo, jako když se chystá ponořit do slané lázně oceánu.
„Ahoj, můžu dál?“ zeptal se.
Přikývla.
Uvelebil se vedle ní. „Něco jsem ti přinesl.“ Zalovil v záňadří a vytáhl odtud pečeť.
Nessia načepýřila korunku a podívala se na ni.
„To přece potřebuješ ty,“ namítla.
„Nedávám ti to, jen ti to svěřuji do úschovy a opatrování. Jestli chceš?“ řekl a pověsil ji šňůrku kolem krku.
„Nessie, jsem ti za spoustu věcí vděčen,“ začal mluvit o poznání vážněji. „Nevím, jak bych ti za to mohl poděkovat.“
Ptačice se podívala do slunce a pak pohlédla zase na něj. „Myslím, že tady budu doma,“ řekla. „Kam plujeme?“
„Kam budeš chtít. Můžeme plout kolem celého světa.“
„Jako albatrosi?“ zeptala se.
„Jako albatrosi,“ přikývl.
Položila se do hnízda a zavřela oči. A Bartley si s úžasem uvědomil, že vidí, jak se usmívá.
KONEC